Skutečnosti předcházející stížnosti

1. Stížnost se týká odmítnutí Evropské komise vyhovět žádosti o přístup veřejnosti k dokumentům v rámci antidumpingového šetření [1]. Nařízení 384/96 [2] (dále jen "základní antidumpingové nařízení") stanoví pravidla pro provádění antidumpingových šetření. V roce 2001 přijala Rada v souladu se základním antidumpingovým nařízením nařízení 1470/2001 [3], kterým se na dobu pěti let ukládají antidumpingová cla z dovozu elektronických integrovaných kompaktních fluorescenčních výbojek. V roce 2006, dříve než uvedená antidumpingová cla pozbyla platnosti [4], provedla Komise šetření v rámci přezkumu před pozbytím platnosti, aby zjistila, zda je vhodné antidumpingová cla obnovit. Šetření v rámci přezkumu před pozbytím platnosti vedlo k přijetí nařízení 1205/2007 [5], kterým byla antidumpingová cla [6] prodloužena o jeden rok.

2. Žadatel zastupuje dvě společnosti, kterým byla uložena antidumpingová cla. Těmto společnostem byl v souvislosti s přípravou nařízení č. 1205/2007 umožněn přístup k nedůvěrnému spisu šetření, které vedlo k přijetí nařízení č. 1470/2001. Dopisem ze dne 23. května 2007 stěžovatel požádal Komisi, aby mu poskytla přístup k důvěrnému spisu šetření, které vedlo k přijetí nařízení č. 1470/2001. Tato žádost byla založena jak na základním antidumpingovém nařízení, tak na nařízení č. 1049/2001 [7].

3. Dopisem ze dne 13. června 2007 informoval příslušný útvar Evropské komise, GŘ TRADE, žadatele, že základní antidumpingové nařízení umožňuje stranám dotčeným antidumpingovým šetřením přístup pouze k nedůvěrnému spisu v rámci antidumpingového šetření. Stěžovateli již byl takový přístup poskytnut. Pokud jde o možnost poskytnout přístup na základě nařízení č. 1049/2001, GŘ TRADE rozhodlo, že na požadované dokumenty obsahující vysoce citlivé údaje shromážděné od několika zúčastněných stran se vztahuje čl. 4 odst. 2 nařízení č. 1049/2001, a proto nemohou být zpřístupněny.

4. Dopisem ze dne 25. června 2007 zaslal stěžovatel potvrzující žádost generálnímu tajemníkovi Komise v souladu s čl. 7 odst. 2 nařízení č. 1049/2001. V této potvrzující žádosti objasnil rozsah své žádosti. Tvrdil, že podle jeho názoru důvěrný spis antidumpingového šetření obsahuje nejen dokumenty obdržené od třetích stran, ale také "širokou škálu dokumentů Komise ..., počítačové programy týkající se výpočtu rozpětí újmy a dumpingu, konkrétní výpočty provedené Komisí, jakož i interní pokyny GŘ TRADE pro výpočet dumpingu a újmy"[8]. Stěžovatel založil svou potvrzující žádost na argumentu, že od přijetí nařízení č. 1470/2001 uplynulo několik let, a proto údaje obsažené v dokumentech získaných od třetích stran přinejmenším částečně ztratily svou obchodní citlivost. Stěžovatel dále vyjádřil názor, že přístup k vlastním interním dokumentům Komise nelze odepřít na základě výjimky zaměřené na ochranu obchodních zájmů třetích stran. Na dokumenty se rovněž nemohl vztahovat čl. 4 odst. 2 třetí odrážka (ochrana cílů šetření), jelikož bylo přijato nařízení č. 1470/2001 a uloženo konečné clo.

5. Dopisem ze dne 20. prosince 2007 Komise potvrdila původní rozhodnutí odepřít přístup k požadovaným dokumentům. Pokud jde o dokumenty získané od třetích stran, stěžovatel byl informován, že se na ně vztahuje výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 první odrážce (ochrana obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby, včetně duševního vlastnictví). Komise měla za to, že plynutí času nevedlo k tomu, že by informace obsažené v dokumentech byly méně obchodně citlivé, a to s ohledem na strategický význam dotčených informací. Pokud jde o interní dokumenty Komise, stěžovatel byl informován, že se na ně zjevně vztahují výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce (ochrana cílů šetření) a čl. 4 odst. 3 druhém pododstavci (ochrana rozhodování Komise).

6. Dne 11. dubna 2008 se stěžovatel obrátil na veřejného ochránce práv.

Předmět šetření

7. Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv tvrdil, že se Komise dopustila pochybení, když odmítla poskytnout úplný nebo částečný přístup k dokumentům obsaženým ve spisech Komise týkajících se šetření, které vedlo k přijetí nařízení č. 1470/2001.

8. Veřejný ochránce práv pochopil, že stěžovatel tvrdí, že by mu Komise měla poskytnout úplný nebo alespoň částečný přístup k dokumentům obsaženým ve spisech Komise týkajících se šetření, které vedlo k přijetí nařízení č. 1470/2001.

9. Při zahájení šetření veřejný ochránce práv požádal Komisi, aby se vyjádřila k otázce, jak plynutí času ovlivnilo obchodní citlivost dokumentů a zda považuje za nezbytné konzultovat dotčené třetí strany s cílem požádat je o odůvodnění, proč by dokumenty měly být i nadále považovány za dokumenty obsahující důvěrné informace.

Šetření

10. Dne 11. dubna 2008 se stěžovatel obrátil na veřejného ochránce práv. Dne 4. května 2008 informoval veřejný ochránce práv Komisi o stížnosti a požádal ji o předložení stanoviska. Komise předložila své stanovisko dne 22. září 2008. Stěžovatel předložil své připomínky dne 1. prosince 2008.

Analýza a závěry veřejného ochránce práv

Úvodní poznámky

11. Komise tvrdí, že stížnost k veřejnému ochránci práv není přípustná, protože stěžovatel podal žalobu na neplatnost týkající se předmětu jeho stížnosti k unijním soudům. Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že Tribunál (tehdy Soud prvního stupně) nebyl v rámci své žaloby k němu vyzván, aby rozhodl o žádosti stěžovatele o přístup veřejnosti k dokumentům. Tribunál tedy při projednávání žaloby na neplatnost nezkoumal, zda Komise dodržela nařízení č. 1049/2001.

12. Veřejný ochránce práv bere na vědomí, že v souladu s článkem 228 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU) veřejný ochránce práv neprovádí šetření, pokud tvrzené skutečnosti jsou nebo byly předmětem soudního řízení. V čl. 1 odst. 3 statutu evropského veřejného ochránce práv se rovněž stanoví, že veřejný ochránce práv nesmí zasahovat do soudních řízení ani zpochybňovat opodstatněnost soudního rozhodnutí. Kromě toho čl. 2 odst. 7 statutu evropského veřejného ochránce práv stanoví, že pokud veřejný ochránce práv prohlásí stížnost za nepřípustnou nebo ukončí její projednávání z důvodu probíhajícího nebo ukončeného soudního řízení týkajícího se předložených skutečností, je výsledek šetření, která dosud provedl, podán s konečnou platností.

13. Veřejný ochránce práv konstatuje, že předmětná žaloba (věc T-459/07)[9] směřuje ke zrušení nařízení, kterým se ukládají antidumpingová cla. Na podporu své žaloby žalobkyně tvrdí, že názor Rady, podle kterého všechny integrované elektronické kompaktní fluorescenční výbojky byly "stejným výrobkem"navzdory svým rozdílům (jako je životnost, příkon, kryt, jiná integrovaná zařízení, délka, průměr, úhlopříčka nebo koncový uživatel), je nesprávný. Žalobkyně dále tvrdí, že se Rada dopustila zjevně nesprávného posouzení při výpočtu dumpingových rozpětí, rozpětí cenového podbízení a prahových hodnot újmy. Žalobkyně rovněž tvrdí, že bylo porušeno její právo být vyslechnuta, pokud jde o volbu srovnatelné země. Žalobkyně dále tvrdí, že Rada porušila články 7, 9 a 21 základního antidumpingového nařízení tím, že uložila antidumpingové clo, když zájem Unie nevyžadoval zásah. Konečně žalobkyně tvrdí, že Rada porušila čl. 5 odst. 4 základního antidumpingového nařízení a dopustila se zjevně nesprávného posouzení tím, že uložila antidumpingové clo navzdory skutečnosti, že podnět k zahájení šetření nebyl podpořen výrobním odvětvím Unie, jelikož množství výrobců v Unii, kteří vznesli námitky proti podnětu, představovalo více než 50 % celkové výroby obdobného výrobku v Unii. Veřejný ochránce práv konstatuje, že z žádného z důvodů nebo argumentů předložených Tribunálu nevyplývá, že Tribunál přezkoumá rozhodnutí Komise týkající se žádosti stěžovatele o přístup veřejnosti k dokumentům. S ohledem na výše uvedené skutečnosti nejsou otázky vznesené v této stížnosti veřejnému ochránci práv předmětem soudního řízení. Veřejná ochránkyně práv proto považuje stížnost za přípustnou.

A. Tvrzení, že se Komise dopustila pochybení, když odepřela úplný nebo částečný přístup k dokumentům obsaženým ve spisech Komise týkajících se šetření, které vedlo k přijetí nařízení č. 1470/2001

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

14. Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv tvrdil, že Komise neprokázala, že by zveřejnění požadovaných dokumentů ovlivnilo vyšetřování a rozhodovací proces. Podle názoru stěžovatele Komise zvážila pouze hypotetickou škodu, aniž by předložila konkrétní důkazy o takové škodě. Tvrdil rovněž, že dokumenty, které údajně obsahovaly obchodně citlivé informace, pocházejí z roku 2001. Stěžovatel se domnívá, že tyto informace jsou "docela zralé", a proto již nejsou důvěrné.

15. Podle názoru stěžovatele se Komise dopustila pochybení tím, že uplatnila příslušné výjimky nařízení č. 1049/2001 na celou kategorii dokumentů, a nikoli na jednotlivé dokumenty. Žadatel rovněž tvrdil, že někteří další členové WTO umožňují přístup ke všem dokumentům týkajícím se antidumpingových řízení prostřednictvím zvláštního mechanismu.

16. Komise tento názor nesdílí. Tvrdí, že šetření bylo znovu zahájeno a vedlo k přijetí nařízení č. 1205/2007. Poukázal na to, že nařízení č. 1205/2007 je v současné době předmětem žaloby na neplatnost podané k Tribunálu. V případě, že Tribunál zruší dotčené nařízení, může Komise své šetření znovu zahájit. Zveřejnění interních dokumentů Komise v této fázi by podle názoru Komise jednoznačně ohrozilo účel šetření, jakož i rozhodovací proces Komise. Komise se domnívá, že na její interní dokumenty v této věci se v plném rozsahu zjevně vztahují výjimky zaměřené na ochranu cílů šetření a rozhodovacího procesu Komise.

17. Pokud jde o obchodní citlivost dokumentů, zejména argument stěžovatele, že údaje shromážděné během šetření, které vedlo k přijetí nařízení č. 1470/2001, jsou "vyzrálé"a již nejsou obchodně citlivé, zastává Komise názor, že plynutí času nečiní informace obsažené v dokumentech získaných od podniků méně obchodně citlivými, protože doba od ukončení šetření je stále poměrně krátká, s přihlédnutím ke strategickému významu dotyčných informací. Komise uvedla, že stejné dokumenty byly zváženy při přijímání nařízení č. 1205/2007, kterým se rozšiřuje uplatňování cel uložených nařízením č. 1470/2001. To dále prokazuje, že informace obsažené v požadovaných dokumentech jsou stále relevantní a obchodně citlivé.

18. Komise dále tvrdí, že je třeba připomenout, že článek 19 základního antidumpingového nařízení stanoví ochranu důvěrných informací v rámci antidumpingového řízení. Tento článek odráží povinnost zachovávat služební tajemství. Strany proto oprávněně očekávají, že s těmito informacemi bude nakládáno jako s důvěrnými. Toto ustanovení by bylo v rozporu, pokud by se strany domnívaly, že přístup k důvěrným informacím (tj. k informacím o prodejních cenách, výrobních nákladech ...) by byl umožněn podle nařízení č. 1049/2001. To by omezilo spolupráci stran při šetření na minimum a oslabilo schopnost Komise řádně provádět antidumpingová šetření. Komise vždy důrazně obhajovala svůj "dokonalý záznam"o tom, že nezveřejnila důvěrné informace, které jí byly předloženy v antidumpingovém řízení.

19. Pokud jde o uplatňování výjimek z určité kategorie dokumentů, Komise uvedla, že ve své odpovědi na potvrzující žádost informovala stěžovatele, že dokumenty obsažené v dotčených důvěrných spisech lze rozdělit na:

1) dokumenty, které obsahují údaje o konkrétní společnosti, jež Komisi poskytly zúčastněné strany, jako jsou odpovědi na dotazník, odpovědi na ověřovací dopisy, dokumenty shromážděné během ověřovacích návštěv na místě a

2) dokumenty vypracované Komisí, jako jsou informativní poznámky, analýzy údajů shromážděných během kontrolních návštěv na místě, zprávy z kontrolních návštěv, výpočty dumpingu a újmy, konzultace mezi útvary a konzultace s členskými státy a s kabinetem komisaře pověřeného touto záležitostí.

20. Pokud jde o první kategorii dokumentů, Komise posoudila na základě jednotlivých dokumentů potřebu přiznat jim důvěrné zacházení, jak vyžaduje článek 19 základního antidumpingového nařízení. Toto posouzení zůstává v platnosti, pokud jde o uplatňování nařízení č. 1049/2001 na tyto dokumenty třetích stran.

21. Pokud jde o druhou kategorii (interní dokumenty Komise), Komise zopakovala svůj argument, že nařízení 1205/2007 je v současné době předmětem žaloby na neplatnost u Tribunálu. V případě, že Tribunál zruší dotčené nařízení, může Komise své šetření znovu zahájit. Zveřejnění interních dokumentů Komise by tak jednoznačně ohrozilo účel šetření, jakož i rozhodovací proces Komise. Komise se domnívá, že na její interní dokumenty v této věci se v plném rozsahu zjevně vztahuje výjimka, jejímž cílem je ochrana cílů šetření a rozhodovacího procesu Komise.

22. Pokud jde o argument stěžovatele, že přístup by mohl být poskytnut prostřednictvím zvláštního mechanismu, Komise uvedla, že účelem nařízení č. 1049/2001 je poskytnout veřejnosti přístup k dokumentům v držení orgánů EU. Cílem nařízení č. 1049/2001 není poskytnout zúčastněným stranám zvláštní přístup. Tento zvýhodněný přístup v oblasti antidumpingových šetření je stanoven v článku 20 základního antidumpingového nařízení. Komise uvedla, že stěžovatel tohoto práva využil.

23. Pokud jde o nutnost konzultovat třetí strany s cílem zjistit, zda se na dokumenty nadále vztahuje výjimka, Komise uvedla, že čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1049/2001 stanoví, že „orgán konzultuje třetí strany [...], není-li zřejmé, zda dokument má, či nemá být zpřístupněn“. Z výše uvedených důvodů, zejména pokud jde o relevanci těchto dokumentů pro účely přijetí nařízení č. 1205/2007, možnost opětovného zahájení šetření a strategický význam shromážděných informací, se Komise domnívá, že je zřejmé, že dokumenty získané od třetích stran během šetření nelze zpřístupnit.

24. Stěžovatel ve svých připomínkách ke stanovisku Komise zpochybnil tvrzení, že požadované dokumenty jsou stále relevantní pro šetření a jsou obchodně citlivé. Zaprvé zpochybnil souvislost, kterou Komise uvedla mezi šetřeními v letech 2001 a 2006. Uvedl, že nařízením 1407/01 bylo uloženo konečné antidumpingové clo na dovoz elektronických integrovaných kompaktních fluorescenčních výbojek pocházejících z Čínské lidové republiky. Rada jej přijala v roce 2001 na období pěti let. V roce 2006, téměř ke dni skončení platnosti antidumpingových cel, obdržela Komise od Evropské federace společností působících v oblasti osvětlení žádost o přezkum cel podle čl. 11 odst. 2 základního antidumpingového nařízení. V září 2006 zahájila Komise šetření podle čl. 11 odst. 2 základního antidumpingového nařízení, které bylo ukončeno přijetím nařízení č. 1205/2007 dne 15. října 2007. Stěžovatel se domnívá, že není správné tvrdit, že "stejné šetření"bylo znovu zahájeno v roce 2006. Nařízení 1205/07 je, jak uvádí, výsledkem tzv. „šetření v rámci přezkumu před pozbytím platnosti“podle čl. 11 odst. 2 základního antidumpingového nařízení. Článek 11 odst. 2 základního antidumpingového nařízení velmi jasně stanoví, že: „Při provádění šetření podle tohoto odstavce (šetření v rámci přezkumu před pozbytím platnosti) se vývozcům, dovozcům, zástupcům země vývozu a výrobcům ve Společenství poskytne příležitost rozšířit, vyvrátit nebo vyjádřit připomínky k záležitostem uvedeným v žádosti o přezkum a k závěrům se přihlédne s náležitým přihlédnutím ke všem podstatným a řádně doloženým důkazům předloženým v souvislosti s otázkou, zda by pozbytí platnosti opatření pravděpodobně vedlo nebo pravděpodobně povede k přetrvávání nebo obnovení dumpingu a újmy“(zdůraznění doplnil žadatel). Základní antidumpingové nařízení tak jasně stanoví, že "šetření v rámci přezkumu před pozbytím platnosti"je novým šetřením, při němž jsou zúčastněné strany požádány, aby Komisi poskytly údaje na podporu obnovení antidumpingových cel nebo proti němu. Uvedl, že základní antidumpingové nařízení nestanoví použití údajů z původního šetření. Podle jeho názoru se tedy Komise dopustila pochybení, když tvrdila, že důvěrné dokumenty z šetření z roku 2001 jsou stále relevantní a obchodně citlivé. Nařízení č. 1470/01, jakož i spis týkající se jeho šetření neměly podle názoru stěžovatele nic společného s šetřením, které vedlo k přijetí nařízení č. 1205/07.

25. Stěžovatel rovněž tvrdil, že obě žaloby podané k Tribunálu nemohou vést k opětovnému zahájení šetření.

26. Obchodní údaje poskytnuté Komisí v roce 2001 se navíc staly "docela vyspělými", a proto nemohly být stále důvěrné.

27. Stěžovatel rovněž uvedl, že rozhodovací proces Komise ve vztahu k požadovaným dokumentům skončil přijetím nařízení č. 1470/01 v roce 2001. Podle jeho názoru jednoduše nebylo logické tvrdit, že všechny dokumenty v takzvaném důvěrném spisu by měly být stále nepřístupné.

28. Stěžovatel nesouhlasil s tím, že zpřístupnění dokumentů by omezilo spolupráci stran, které poskytly informace Komisi, na minimum. Nesouhlasil s tím, že by poskytnutí informací ohrozilo schopnost Komise řádně provádět antidumpingová šetření. Tvrdil, že se jedná o teoretické riziko.

29. Stěžovatel rovněž tvrdil, že Komise měla poskytnout odůvodnění odepření přístupu k jednotlivým dokumentům.

30. Stěžovatel dále uvedl, že jeho právo na obhajobu bylo porušeno v důsledku odepření přístupu k tzv. „důvěrnému spisu“. V tomto ohledu poukázala na to, že antidumpingové opatření je technickou záležitostí a že existenci dumpingu a újmy je třeba posuzovat z technického hlediska, a to prostřednictvím složitých výpočtů údajů. Převážná většina těchto výpočtů, jakož i metodika použitá k jejich provedení, není stranám v rámci šetření zpřístupněna. Proto není možné ověřit, zda se Komise nedopustila chyby nebo nepoužila k výpočtu dumpingu a újmy nesprávnou metodu. Stěžovatel například uvedl, že má podezření, že v daném případě mohla Komise použít "nulování", což je podle něj zakázaná metodika pro výpočet dumpingového rozpětí ("nulování" bylo podle něj zakázáno Odvolacím orgánem WTO a Evropským soudním dvorem). Tvrdil, že strany, které mají podezření, že Komise mohla použít zakázanou metodiku pro výpočet dumpingového rozpětí, jsou ponechány bez nápravy, pokud nemají přístup ke spisu týkajícímu se šetření.

31. Stěžovatel rovněž tvrdil, že jiné jurisdikce (např. USA, Kanada a Mexiko) zavedly mechanismus pro řešení problémů s důvěrností, pokud jde o probíhající šetření. Komise se ani nepokusila učinit totéž. Tvrdil, že Komise, místo aby se snažila chránit zájmy třetích stran, si nepřeje zpřístupnit požadované dokumenty, protože si přeje chránit sama sebe.

Posouzení veřejného ochránce práv

Úvodní poznámky

32. Otevřenost umožňuje občanům užší účast na rozhodovacím procesu EU a přispívá k posílení zásad demokracie a dodržování základních práv [10]. Dodržování zásady otevřenosti rovněž zaručuje, že veřejná správa EU bude mít mezi občany větší legitimitu. Z těchto důvodů byla zásada, že orgány, instituce a jiné subjekty EU musí vykonávat svou práci a přijímat rozhodnutí co nejotevřeněji, zakotvena ve Smlouvě o Evropské unii [11], Smlouvě o fungování Evropské unie [12] a Listině základních práv [13].

33. Právo veřejnosti na přístup k dokumentům a informacím v držení orgánů EU je základním prvkem otevřenosti. Tato práva umožňují občanům účinně sledovat a kontrolovat výkon pravomocí svěřených orgánům EU. V souladu s obecnými zásadami řádné správy se veřejný ochránce práv domnívá, že nařízení č. 1049/2001 by mělo být vykládáno a uplatňováno tak, aby se zabránilo zbytečnému zdvojování administrativy a složitosti, čímž by se zajistilo, že občané budou moci vykonávat svá práva co nejúčinněji a nejrychleji.

34. Nařízení 1049/2001 zajišťuje praktický účinek zásady otevřenosti tím, že poskytuje "co nejširší přístup"k dokumentům v držení orgánů [14]. Vztahuje se na všechny dokumenty, které má orgán v držení, tedy na dokumenty, které vytvořil nebo obdržel a které má v držení, a to ve všech oblastech činnosti Evropské unie [15]. Každý dokument musí být na požádání zpřístupněn veřejnosti, pokud se neuplatní výjimka stanovená v článku 4 nařízení č. 1049/2001. Dokumenty, které orgán používá v rámci výkonu vyšetřovacích pravomocí tohoto orgánu, jako jsou dokumenty dotčené v projednávané věci, zjevně rovněž spadají do působnosti nařízení č. 1049/2001 [16].

35. Každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem v členském státě má právo na přístup k dokumentům orgánů, s výhradou zásad, podmínek a omezení založených na důvodech veřejného nebo soukromého zájmu vymezených v nařízení č. 1049/2001 [17]. Konkrétní situace osoby žádající o přístup a důvody této osoby pro žádost o přístup jako takové nejsou relevantní, pokud jde o to, zda by žádost o přístup veřejnosti k dokumentům měla být přijata nebo zamítnuta. V projednávané věci skutečnost, že osoba žádající o přístup je zúčastněnou stranou v rámci antidumpingového šetření, a skutečnost, že osoba žádající o přístup tvrdí, že tento přístup potřebuje k výkonu práva na obhajobu v rámci antidumpingového šetření, nejsou relevantními skutečnostmi, pokud jde o posouzení žádosti o přístup veřejnosti. Pokud jde o argument stěžovatele, že přístup by mohl být poskytnut prostřednictvím „zvláštního mechanismu“, cílem nařízení č. 1049/2001 není poskytnout „zvláštní přístup“některým stranám. Jakmile je přístup poskytnut jednomu žadateli podle nařízení č. 1049/2001, musí být stejný přístup poskytnut všem ostatním žadatelům, kteří žádají o přístup veřejnosti ke stejným dokumentům.

36. Zatímco konkrétní situace osoby žádající o přístup a důvody této osoby pro žádost o přístup nejsou relevantní, pokud jde o to, zda by žádost o přístup veřejnosti k dokumentům měla být přijata nebo zamítnuta, konkrétní kontext, v němž orgán dokumenty získává, vytváří nebo používá, a povaha těchto dokumentů jsou relevantní pro analýzu toho, zda se na žádost o přístup vztahuje výjimka stanovená v článku 4 nařízení č. 1049/2001. Stížnost požádala o přístup veřejnosti k:

1) Dokumenty vypracované Komisí, jako jsou informativní poznámky, analýzy údajů shromážděných během kontrolních návštěv na místě, zprávy z kontrolních návštěv, výpočty dumpingu a újmy, konzultace mezi útvary a konzultace s členskými státy a s kabinetem komisaře pověřeného touto záležitostí.

2) Dokumenty poskytnuté Komisi zúčastněnými stranami, které obsahují údaje konkrétní společnosti, jako jsou odpovědi na dotazník, odpovědi na ověřovací dopisy a dokumenty shromážděné během ověřovacích návštěv na místě.

Všechny dokumenty dotčené v projednávané věci byly získány, vytvořeny a použity v rámci antidumpingového šetření v souladu s pravidly stanovenými v základním antidumpingovém nařízení. Tento kontext a z něj vyplývající specifičnost dokumentů musí být zohledněny při uplatňování nařízení č. 1049/2001 na žádosti o přístup veřejnosti k dotčeným dokumentům.

Dokumenty vypracované Komisí

37. Stěžovatel požádal o přístup veřejnosti k dokumentům vypracovaným Komisí pro účely jejího šetření vedoucího k přijetí nařízení č. 1205/2007. Těmito dokumenty byly interní informativní poznámky, analýzy údajů shromážděných během inspekcí na místě ve třetích zemích, zprávy z misí, výpočty dumpingu a újmy, meziútvarové konzultace a konzultace s členskými státy a s kabinetem komisaře pověřeného touto záležitostí.

38. Cílem nařízení 1049/2001 je, jak vyplývá ze čtvrtého bodu jeho odůvodnění a z jeho článku 1, zajistit co nejširší účinek práva veřejnosti na přístup k dokumentům orgánů [18]. Toto právo však podléhá určitým omezením z důvodu veřejného nebo soukromého zájmu [19]. Konkrétně článek 4 nařízení č. 1049/2001 stanoví, že orgány odepřou přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany některého ze zájmů chráněných článkem 4 nařízení č. 1049/2001. Pokud se tedy Komise rozhodne odepřít přístup k dokumentu, o jehož zpřístupnění byla požádána, musí v zásadě vysvětlit, jak by zpřístupnění tohoto dokumentu mohlo konkrétně a účinně porušit zájem chráněný výjimkou, které se dovolává [20]. Jelikož se výjimky uvedené v článku 4 nařízení č. 1049/2001 odchylují od zásady co nejširšího přístupu veřejnosti k dokumentům, musí být vykládány a uplatňovány restriktivně [21].

39. K odůvodnění odmítnutí vyhovět žádosti o přístup veřejnosti nestačí, aby dokumenty spadaly pouze pod činnost uvedenou v článku 4 nařízení č. 1049/2001. Dotyčný orgán musí rovněž vysvětlit, jak by přístup veřejnosti k tomuto dokumentu mohl konkrétně a účinně ohrozit zájem chráněný výjimkou stanovenou v tomto článku [22]. Obecně platí, že orgán musí v každém jednotlivém případě provést zvláštní posouzení obsahu dokumentů, kterých se týká žádost o přístup, aby po tomto individuálním a konkrétním přezkumu určil, zda existuje riziko, že by zájem chráněný jednou z těchto výjimek mohl být ohrožen zpřístupněním dokumentů veřejnosti. Toto riziko nemůže být čistě hypotetické.

40. Je nesporné, že Komise neprovedla konkrétní analýzu dotčených interních dokumentů případ od případu, když dospěla k závěru, že zveřejnění kteréhokoli z těchto dokumentů by mohlo nepříznivě ovlivnit účel jejích šetření a rozhodovací proces Komise (čl. 4 odst. 2 třetí odrážka a čl. 4 odst. 3). I když je však obecným pravidlem, že dotyčný orgán musí provést konkrétní přezkum požadovaných dokumentů případ od případu, takový přezkum není za všech okolností vyžadován. Přezkoumání každého jednotlivého případu nemusí být nezbytné, pokud je vzhledem ke zvláštním okolnostem daného případu zřejmé, že přístup musí být buď poskytnut, nebo odepřen. Taková situace by mohla nastat například tehdy, pokud by se na některé dokumenty zjevně vztahovala v plném rozsahu jedna z výjimek stanovených v nařízení č. 1049/2001. Z toho vyplývá, že orgán může v zásadě založit rozhodnutí o poskytnutí nebo odepření přístupu veřejnosti na argumentech, které se vztahují na určité kategorie dokumentů, neboť na žádosti o zpřístupnění týkající se dokumentů téže povahy se mohou vztahovat úvahy obecně podobné povahy [23].

41. Všechny interní dokumenty dotčené v projednávané věci byly vytvořeny a použity výlučně za účelem provedení konkrétního antidumpingového šetření. Účelem těchto dokumentů je shromažďovat, analyzovat a sdělovat informace o konkrétním souboru skutečností týkajících se antidumpingového šetření [24]. Jako takové lze mít za to, že interní dokumenty spadají do stejné kategorie. Toto zjištění není zpochybněno skutečností, že specifické technické vlastnosti různých dokumentů v rámci šetření byly odlišné (dokumenty se týkají inspekcí na místě, zpráv o inspekcích, výpočtů dumpingu a újmy, konzultací mezi útvary a konzultací s členskými státy a s kabinetem komisaře pověřeného touto záležitostí).

42. Nyní je třeba analyzovat, zda v projednávané věci mohla Komise právem založit své rozhodnutí odepřít přístup k „interním dokumentům obsaženým ve spisu“na domněnce, že zpřístupnění této kategorie dokumentů spadá pod výjimku stanovenou v článku 4 nařízení č. 1049/2001, a že přitom nebyla povinna provést konkrétní posouzení obsahu každého z interních dokumentů obsažených ve spisu. Při provádění této analýzy je třeba zdůraznit, že i když orgán může výjimečně založit rozhodnutí o poskytnutí nebo odepření přístupu veřejnosti k dokumentům na argumentech, které se vztahují na určitou kategorii dokumentů, argumenty předložené za účelem odepření přístupu k určité kategorii dokumentů nesmí být méně přesvědčivé, než kdyby byly předloženy argumenty odůvodňující odepření přístupu k určitému dokumentu.

43. Zaprvé je zřejmé, že všechny požadované dokumenty v tomto oddíle spadají pod „vyšetřování“ve smyslu čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001. Je rovněž zřejmé, že všechny požadované dokumenty spadají pod „rozhodovací činnost“ ve smyslu čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001, jelikož jsou používány k přijetí rozhodnutí týkajícího se antidumpingového šetření. Nestačí však prokázat, že kategorie dokumentů spadá do vyšetřovací nebo rozhodovací činnosti. Je třeba konstatovat, že zveřejnění dokumentů by ohrozilo účel této činnosti (v případě vyšetřování) nebo by vážně ohrozilo tuto činnost (v případě rozhodování)[25].

44. Základní antidumpingové nařízení představuje právní základ, kterým se řídí způsob, jakým Komise provádí antidumpingová šetření (a jak Rada přijímá antidumpingová nařízení ukládající antidumpingová cla). Články 19 a 20 základního antidumpingového nařízení konkrétně stanoví pravidla pro nakládání s dokumenty obsaženými ve spisu antidumpingového šetření, zejména způsob a rozsah, v jakém by měl být zúčastněným stranám poskytnut přístup k dokumentům týkajícím se šetření.

45. Článek 19 základního antidumpingového nařízení zní takto:

„1. S každou informací, která je svou povahou důvěrná (například proto, že by její zpřístupnění představovalo významnou konkurenční výhodu pro konkurenta nebo by významně nepříznivě ovlivnilo osobu poskytující informace nebo osobu, od níž informace získala), nebo která je důvěrně poskytnuta stranami šetření, zacházejí orgány jako s důvěrnými informacemi, je-li prokázán řádný důvod.

2. Zúčastněné strany, které sdělily důvěrné informace, jsou povinny předložit jejich shrnutí, které nemá důvěrnou povahu. Tyto souhrny musí být dostatečně podrobné, aby umožňovaly přiměřené pochopení podstaty důvěrně předložených informací. Ve výjimečných případech mohou tyto strany uvést, že tyto informace nelze shrnout. Za těchto výjimečných okolností musí být uvedeno odůvodnění, proč takové shrnutí není možné.

3. Má-li se za to, že žádost o zachování důvěrnosti není odůvodněná, a není-li poskytovatel informací ochoten informace zpřístupnit nebo povolit jejich zpřístupnění v obecné nebo souhrnné podobě, nemusí být k těmto informacím přihlédnuto, pokud nelze z vhodných zdrojů uspokojivě prokázat, že jsou správné. Žádosti o zachování důvěrnosti nesmějí být svévolně zamítnuty.

4. Tento článek nevylučuje zpřístupnění obecných informací orgány Společenství, a zejména důvodů, na nichž jsou založena rozhodnutí přijatá podle tohoto nařízení, ani zpřístupnění důkazů, z nichž orgány Společenství vycházejí, pokud je to nezbytné k vysvětlení těchto důvodů v soudním řízení. Toto zpřístupnění musí zohlednit oprávněné zájmy dotčených stran na tom, aby jejich obchodní tajemství nebylo prozrazeno.

5. Rada, Komise a členské státy ani jejich úředníci nesdělí žádné informace obdržené podle tohoto nařízení, u nichž jejich dodavatel požádal o důvěrné zacházení, bez výslovného svolení dodavatele. Výměna informací mezi Komisí a členskými státy nebo jakékoli informace týkající se konzultací podle článku 15 nebo jakékoli interní dokumenty vypracované orgány Společenství nebo jeho členských států se nezveřejňují, s výjimkou případů výslovně stanovených v tomto nařízení.

6. Informace obdržené podle tohoto nařízení se použijí pouze pro účely, pro které byly vyžádány. Toto ustanovení nevylučuje použití informací získaných v rámci jednoho šetření pro účely zahájení jiných šetření v rámci téhož řízení týkajících se dotčeného výrobku.“

46. Článek 20 základního antidumpingového nařízení zní takto:

„1. Žadatelé, dovozci a vývozci a jejich zájmové svazy a zástupci země vývozu mohou požádat o poskytnutí informací o podrobnostech, na nichž jsou založeny podstatné skutečnosti a úvahy, na jejichž základě byla uložena prozatímní opatření. Žádosti o poskytnutí těchto informací se podávají písemně bezprostředně po uložení prozatímních opatření a informace se poskytují písemně co nejdříve poté.

2. Strany uvedené v odstavci 1 mohou požádat o poskytnutí konečných informací o podstatných skutečnostech a úvahách, na jejichž základě se zamýšlí doporučit uložení konečných opatření nebo zastavení šetření nebo řízení bez uložení opatření, přičemž zvláštní pozornost je věnována poskytnutí informací o skutečnostech a úvahách, které se liší od těch, které byly použity pro případná prozatímní opatření.

3. Žádosti o poskytnutí konečných informací podle odstavce 2 se zasílají Komisi písemně a v případech, kdy bylo uloženo prozatímní clo, se přijímají nejpozději jeden měsíc po zveřejnění uložení tohoto cla. Pokud nebylo uloženo prozatímní clo, mají strany možnost požádat o poskytnutí konečných informací ve lhůtách stanovených Komisí.

4. Konečné informace se poskytují písemně. Podávají se co nejdříve, obvykle nejpozději jeden měsíc před konečným rozhodnutím nebo před tím, než Komise předloží návrh konečného opatření podle článku 9, přičemž se náležitě přihlédne k ochraně důvěrných informací. Pokud Komise není v té době schopna sdělit určité skutečnosti nebo úvahy, musí být tyto skutečnosti nebo úvahy sděleny co nejdříve poté. Poskytnutím informací není dotčeno žádné následné rozhodnutí, které může Komise nebo Rada přijmout, pokud se však toto rozhodnutí zakládá na jiných skutečnostech a úvahách, musí být tyto skutečnosti a úvahy sděleny co nejdříve.

5. K vyjádřením učiněným po poskytnutí konečných informací se přihlédne pouze tehdy, obdrží-li je Komise ve lhůtě, kterou v každém jednotlivém případě stanoví a která činí nejméně deset dnů, přičemž se náležitě přihlédne k naléhavosti dané záležitosti.“

47. Z výše uvedeného vyplývá, že zúčastněné strany nemají podle základního antidumpingového nařízení neomezená práva nahlížet do dokumentů obsažených ve správním spisu Komise. Výslovně totiž nemají právo nahlížet do důvěrných dokumentů předložených třetími stranami, nahlížet do výměny informací mezi Komisí a členskými státy nebo nahlížet do interních dokumentů orgánů nebo členských států týkajících se šetření [26].

48. Je pravda, že právo zúčastněných stran nahlížet do antidumpingového spisu podle základního antidumpingového nařízení a právo veřejnosti na přístup k dokumentům podle nařízení č. 1049/2001 jsou právně odlišné [27]. Nic to však nemění na tom, že přístup k dokumentům obsaženým v antidumpingovém spise prostřednictvím základního antidumpingového nařízení a přístup k týmž dokumentům podle nařízení č. 1049/2001 vedou, pokud jde o dopad takového přístupu na účel šetření, z praktického hlediska ke srovnatelné situaci. Stručně řečeno, bez ohledu na právní základ, na kterém je poskytnut, přístup k antidumpingovému spisu umožňuje zúčastněným stranám získat dokumenty vytvořené Komisí pro konkrétní účely tohoto šetření. Každý z těchto mechanismů přístupu by těmto stranám umožnil, aby v rámci tohoto šetření zaujaly k těmto otázkám stanovisko ve svých vlastních vyjádřeních. Z toho vyplývá, že pokud strana může získat prostřednictvím přístupu veřejnosti dokumenty, které by nemohla získat prostřednictvím svých práv na přístup podle základního antidumpingového nařízení [28], tento přístup veřejnosti pravděpodobně změní povahu vyšetřovacího řízení Komise [29]. Souhrnně je třeba pro účely výkladu výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001 [30] zohlednit pravidla stanovená v základním antidumpingovém nařízení.

49. Orgán, kterému byla podána žádost o přístup veřejnosti, musí přezkoumat, zda odůvodnění odepření přístupu veřejnosti zůstává platné i v době, kdy je žádost o přístup veřejnosti posuzována [31]. Veřejný ochránce práv konstatuje, že požadované interní dokumenty byly původně vypracovány pro účely šetření Komise, které vedlo k přijetí nařízení č. 1470/2001, zatímco rozhodnutí o odepření přístupu veřejnosti k těmto dokumentům bylo přijato v prosinci 2007, tedy více než šest let po ukončení tohoto šetření. Je třeba mít na paměti, že výjimky uvedené v článku 4 lze použít pouze po dobu, po kterou je ochrana odůvodněna obsahem dokumentu [32].

50. Je zřejmé, že existuje riziko, že schopnost orgánu vést antidumpingové šetření by mohla být ohrožena v důsledku přístupu veřejnosti k interním dokumentům během šetření. Veřejný ochránce práv konstatuje, že pokud jde o čl. 4 odst. 2 druhou odrážku (ochrana soudního řízení a právního poradenství), Soudní dvůr uvedl, že „je proto vhodné umožnit obecnou domněnku, že zpřístupnění spisů účastníka řízení předložených jedním z orgánů v soudním řízení by ohrozilo ochranu tohoto řízení ve smyslu čl. 4 odst. 2 druhé odrážky nařízení č. 1049/2001, zatímco toto řízení stále probíhá“(kurzivou zvýraznil autor stanoviska)[33]. Soudní dvůr rovněž uvedl, že „již neexistují důvody k domněnce, že by zpřístupnění spisů účastníka řízení ohrozilo soudní činnost Soudního dvora, neboť tato činnost končí ukončením řízení“[34]. Stručně řečeno, není jisté, zda se taková obecná domněnka může uplatnit, jakmile je řízení s konečnou platností ukončeno. Je-li tomu tak, bylo by třeba po definitivním ukončení řízení posoudit případ od případu žádost o přístup k veřejné listině s cílem určit, zda existují konkrétní důvody, proč může být přístup veřejnosti k této listině nadále odepřen [35]. Veřejný ochránce práv se domnívá, že stejná logika by měla platit i pro uplatňování čl. 4 odst. 2 třetího pododstavce (ochrana cílů vyšetřování, inspekcí a auditů). Souhrnně by měla existovat obecná domněnka, že zpřístupnění interních dokumentů vypracovaných jedním z orgánů v rámci vyšetřovacích řízení vedených podle základního antidumpingového nařízení by ohrozilo ochranu těchto vyšetřovacích řízení ve smyslu čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001 v době, kdy tato řízení probíhají [36].

51. Pokud jde o projednávaný případ, veřejný ochránce práv konstatuje, že zatímco požadované interní dokumenty byly původně vytvořeny pro účely šetření vedoucího k přijetí nařízení č. 1470/2001, tytéž dokumenty byly rovněž použity, pokud jde o šetření v rámci přezkumu před pozbytím platnosti, které vedlo k přijetí nařízení č. 1205/2007 (v říjnu 2007)[37]. Účinek zpřístupnění interních dokumentů původně vypracovaných pro účely šetření Komise, které vedlo k přijetí nařízení č. 1470/2001, ale rovněž použitých v šetření Komise v rámci přezkumu před pozbytím platnosti, které vedlo k přijetí nařízení č. 1205/2007, by se tak do října 2007 nelišil od účinku zpřístupnění jakýchkoli jiných interních dokumentů vypracovaných pro účely šetření Komise v rámci přezkumu před pozbytím platnosti, které vedlo k přijetí nařízení č. 1205/2007.

52. Je pravda, že v projednávané věci Komise potvrdila původní rozhodnutí o odepření přístupu k požadovaným dokumentům poté, co přijala nařízení č. 1205/2007 (přezkum před pozbytím platnosti byl ukončen rozhodnutím o rozšíření antidumpingového cla v říjnu 2007, zatímco konečné rozhodnutí o odepření přístupu veřejnosti bylo přijato v prosinci 2007). Komise v tomto ohledu tvrdí, že nařízení č. 1205/2007 bylo následně předmětem žaloby na neplatnost u Tribunálu. Tvrdí, že pokud by Tribunál zrušil nařízení 1205/2007, mohlo by to vést k opětovnému zahájení antidumpingového šetření Komise. Zveřejnění interních dokumentů Komise by tedy podle názoru Komise ohrozilo účel šetření, jakož i rozhodovací proces Komise (do doby, než soudy EU s konečnou platností rozhodnou o žalobě na neplatnost).

53. Ustanovení čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001 stanoví, že výjimky se použijí pouze po dobu, kdy je ochrana odůvodněná, s ohledem na obsah dokumentu [38]. Tribunál při zkoumání této konkrétní otázky uvedl, že je pravda, že na některé různé akty v rámci téhož vyšetřování se může i nadále vztahovat výjimka týkající se ochrany inspekcí, inspekcí a auditů během období, kdy celkové vyšetřování pokračuje. To platí i v případě, že jeden aspekt vyšetřování skončil. Nicméně umožnit, aby se na dokumenty týkající se inspekcí, vyšetřování nebo auditů vztahovala příslušná výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce až do rozhodnutí o žalobě na neplatnost, by znamenalo, že by přístup k dokumentům závisel na nejisté, budoucí a případně vzdálené události, která by závisela na rychlosti a pečlivosti různých orgánů. Takové řešení by bylo v rozporu s cílem zaručit přístup veřejnosti k dokumentům s cílem poskytnout občanům možnost účinněji kontrolovat zákonnost výkonu výsad veřejné moci [39].

54. Veřejný ochránce práv v tomto ohledu konstatuje, že není jisté, zda Tribunál zruší nařízení č. 1205/2007 [40]. I kdyby Tribunál zrušil nařízení č. 1205/2007, není jisté, že by Komise znovu zahájila správní řízení. I když je na uvážení Komise, aby znovu zahájila správní řízení, pokud se důvody pro zrušení týkají formálních vad nebo porušení práva na obhajobu, zrušení antidumpingového nařízení unijním soudem nemůže vést k opětovnému zahájení řízení, pokud Komise nemůže následně napravit vadu, která vedla ke zrušení rozhodnutí [41]. Je pravda, že k tomu, aby byl článek 4 nařízení č. 1049/2001 použitelný, nevyžaduje, aby došlo ke skutečnému poškození. Spíše postačí, že existuje riziko, že dojde k poškození chráněného zájemce. Veřejný ochránce práv však znovu konstatuje, že riziko ohrožení chráněného zájmu musí být „rozumně předvídatelné“, a nikoli „čistě hypotetické“[42]. Jako takový není přesvědčen, že probíhající soudní řízení může odůvodnit použití čl. 4 odst. 2 třetí odrážky (potřeba chránit účel inspekcí, vyšetřování a auditů) a čl. 4 odst. 3 (potřeba chránit rozhodovací proces Komise)[43].

55. Jednou ze zvláštností postupů obchodního práva je však skutečnost, že Komise může před pozbytím platnosti platných antidumpingových opatření [44] rozhodnout o provedení přezkumu před pozbytím platnosti s cílem určit, zda je zachování antidumpingových cel odůvodněné [45]. Za těchto okolností budou interní dokumenty, které byly použity v původním antidumpingovém šetření, rovněž použity v přezkumu před pozbytím platnosti [46]. Přesně k tomu došlo v souvislosti s přijetím nařízení č. 1205/2007, kterým byla rozšířena antidumpingová cla původně uložená nařízením č. 1470/2001. Komise může v souvislosti se stejným souborem skutečností provést více než jedno šetření v rámci přezkumu před pozbytím platnosti [47]. Další šetření v rámci přezkumu před pozbytím platnosti může být zahájeno kdykoli před pozbytím platnosti antidumpingových cel. Celkové antidumpingové šetření Komise týkající se dovozu elektronických integrovaných kompaktních fluorescenčních výbojek proto nelze považovat za ukončené s konečnou platností [48], dokud antidumpingová cla s konečnou platností neskončí. V prosinci 2007, kdy Komise přijala rozhodnutí o zamítnutí žádosti o přístup veřejnosti, byla antidumpingová cla na dovoz elektronických integrovaných kompaktních fluorescenčních výbojek stále v platnosti (kvůli rozhodnutí o přezkumu před pozbytím platnosti přijatému v říjnu 2007). Proto v té době nebylo možné dospět k závěru, že antidumpingové šetření Komise týkající se dovozu elektronických integrovaných kompaktních fluorescenčních výbojek bylo s konečnou platností ukončeno [49].

56. Veřejný ochránce práv rovněž poznamenává, že čl. 4 odst. 2 třetí odrážka nařízení č. 1049/2001 v každém případě neodkazuje na riziko zpřístupnění dokumentu, které má vliv na účel jediného vyšetřování, ale spíše na riziko, že by zpřístupnění dokumentu ovlivnilo účel vyšetřování (v množném čísle). Je-li důvodně předvídatelné, a nikoli čistě hypotetické, že by jednotlivé dokumenty nebo kategorie dokumentů mohly být použity pro následná šetření, a lze-li prokázat, že by zveřejnění těchto dokumentů mohlo ohrozit účel těchto následných šetření, byl by dotčený orgán oprávněn odepřít přístup k těmto dokumentům [50]. Jak je uvedeno výše, Komise může před pozbytím platnosti antidumpingových opatření provést šetření v rámci přezkumu před pozbytím platnosti. Jak bylo rovněž uvedeno výše, v době, kdy Komise přijala své rozhodnutí o odepření přístupu k dotčeným interním dokumentům (tj. v prosinci 2007), měla Komise stále možnost provést následná šetření v rámci přezkumu před pozbytím platnosti ve vztahu k témuž základnímu souboru skutečností a znovu použít konkrétní interní dokumenty původně vytvořené pro účely jejího šetření vedoucího k přijetí nařízení č. 1470/2001 [51].

57. S ohledem na výše uvedené úvahy se veřejný ochránce práv domnívá, že Komise byla oprávněna opřít se o obecnou domněnku [52], že se použije čl. 4 odst. 2 třetí odrážka nařízení č. 1049/2001, aby odůvodnila své odmítnutí zpřístupnit interní dokumenty vypracované Komisí, jako jsou informativní poznámky, analýzy údajů shromážděných během inspekcí na místě, zprávy z inspekcí, výpočty dumpingu a újmy, konzultace mezi útvary a konzultace s členskými státy a s kabinetem komisaře pověřeného touto záležitostí. V této souvislosti veřejný ochránce práv uzavírá tento aspekt svého šetření zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Dokumenty poskytnuté Komisi zúčastněnými stranami

58. Veřejný ochránce práv nejprve konstatuje, že stěžovatel nepožádal o přístup veřejnosti ke všem dokumentům předloženým třetími stranami ve spisu Komise, ale pouze k těm dokumentům, u nichž třetí strany, které tyto dokumenty poskytly Komisi, požádaly o důvěrné zacházení. Jak bylo uvedeno výše [53], posouzení požadované pro vyřízení žádosti o přístup k dokumentům podle nařízení č. 1049/2001 musí být zpravidla individuální a konkrétní. Pouhá skutečnost, že se dokument týká zájmu chráněného výjimkou, nemůže stačit k odůvodnění použití této výjimky. Kromě toho musí být riziko porušení chráněného zájmu rozumně předvídatelné, a nikoli čistě hypotetické. V důsledku toho musí být přezkum, který musí orgán provést za účelem uplatnění výjimky, v zásadě konkrétní a musí vyplývat z odůvodnění rozhodnutí. Nicméně, jak bylo uvedeno výše [54], zatímco obecným pravidlem je, že dotyčný orgán musí provést zvláštní přezkum požadovaných dokumentů případ od případu, takový přezkum není za všech okolností vyžadován. Přezkum každého jednotlivého případu nemusí být nezbytný, pokud je vzhledem ke zvláštním okolnostem daného případu zřejmé, že přístup musí být poskytnut nebo odepřen. Taková situace by mohla nastat například tehdy, pokud by se na některé dokumenty zjevně vztahovala v plném rozsahu jedna z výjimek stanovených v nařízení č. 1049/2001. Z toho vyplývá, že orgán může v zásadě založit rozhodnutí o poskytnutí nebo odepření přístupu veřejnosti na argumentech, které se vztahují na určité "kategorie"dokumentů, neboť na žádosti o zpřístupnění týkající se dokumentů stejné povahy se mohou vztahovat obecně podobné úvahy [55].

59. Veřejný ochránce práv připomíná, že článek 19 základního antidumpingového nařízení výslovně stanoví důvěrné zacházení s informacemi, pokud jsou tyto informace „důvěrné povahy“nebo pokud jsou poskytnuty stranou, která prokáže „řádný důvod“pro žádost o důvěrné zacházení. Zejména článek 19 základního antidumpingového nařízení vyžaduje důvěrnost informací, které by představovaly "významnou konkurenční výhodu pro konkurenta"nebo které"by měly výrazně nepříznivý dopad na osobu poskytující informace nebo na osobu, od níž informace získala". Veřejný ochránce práv má za to, že pokud je zpřístupnění dokumentu poskytnutého Komisi třetí osobou zakázáno článkem 19 základního antidumpingového nařízení, obsah tohoto dokumentu bude nutně takový, že bude rovněž vyňat ze zpřístupnění podle čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001. Z toho vyplývá, že pokud jde o dokumenty poskytnuté Komisi třetími osobami v rámci antidumpingových řízení, rozsah přístupu podle nařízení č. 1049/2001 nemůže být širší než přístup poskytnutý zúčastněným stranám podle základního antidumpingového nařízení. Veřejný ochránce práv zdůrazňuje, že opačný závěr by vedl k absurdnímu výsledku, že široká veřejnost by měla právo na přístup k dokumentu v antidumpingovém řízení, ačkoli Komise není oprávněna zpřístupnit stejný dokument zúčastněné straně. Souhrnně řečeno, pokud dokument spadá do „kategorie“„důvěrného dokumentu“podle základního antidumpingového nařízení, vztahuje se na něj rovněž obecná domněnka, že spadá do oblasti působnosti čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001 [56].

60. I když však taková obecná domněnka existuje, je třeba uvést, že vychází z toho, že původní kategorizace provedená na základě základního antidumpingového nařízení je skutečně správná. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že použitelná pravidla (článek 19 základního antidumpingového nařízení) nepředpokládají, že každá žádost o důvěrné zacházení je automaticky odůvodněná. Ustanovení čl. 19 odst. 1 základního antidumpingového nařízení stanoví, že se všemi informacemi, které strany šetření poskytnou jako důvěrné, zacházejí orgány jako s důvěrnými informacemi, je-li prokázán řádný důvod. Článek 19 odst. 3 základního antidumpingového nařízení stanoví, že pokud je žádost o zachování důvěrnosti neopodstatněná, nemusí být k těmto informacím přihlédnuto. Rovněž stanoví, že žádosti o zachování důvěrnosti nesmějí být svévolně zamítnuty.

61. Ve svém dopise žadateli reagujícím na potvrzující žádost Komise uvádí, že dokumenty předložené třetími stranami byly v rámci antidumpingového šetření skutečně předloženy Komisi ke konkrétnímu a individuálnímu posouzení v souladu s článkem 19 základního antidumpingového nařízení za účelem potvrzení jejich důvěrné klasifikace. Veřejný ochránce práv nemá důvod pochybovat o správnosti posouzení provedeného v té době [57].

62. Veřejný ochránce práv však konstatuje, že informace obsažené v dotčených dokumentech byly shromážděny před 16. červencem 2001 (dnem přijetí nařízení č. 1470/2001). Veřejný ochránce práv je toho názoru, že ačkoli správná klasifikace dokumentu podle základního antidumpingového nařízení znamená, že dokument je rovněž vyňat ze zpřístupnění podle čl. 4 odst. 2 první odrážky nařízení č. 1049/2001, výjimka podle posledně uvedeného nařízení se může použít pouze po dobu odůvodněnou obsahem dotčených dokumentů.

63. Komise má za to, že plynutí času nečiní informace obsažené v dokumentech získaných od podniků méně obchodně citlivými, protože doba od ukončení šetření je stále relativně krátká, s přihlédnutím ke strategickému významu dotyčných informací. Uvedla, že všechny požadované dokumenty obsahují "vysoce citlivé údaje", které mají stále "strategický význam". Poznamenává rovněž, že v roce 2007 byly dokumenty stále považovány za relevantní pro přijetí nařízení č. 1205/2007 (což znamená, že odrážely skutečné tržní podmínky).

64. Článek 296 SFEU (bývalý článek 253 ES) vyžaduje, aby rozhodnutí byla odůvodněna. Není však požadováno, aby odůvodnění vylíčilo všechny relevantní skutkové a právní okolnosti, jelikož otázka, zda odůvodnění aktu splňuje požadavky článku 296 SFEU, musí být posuzována s ohledem nejen na jeho znění, ale také s ohledem na jeho kontext, jakož i s ohledem na všechna právní pravidla upravující dotčenou oblast [58]. V každém případě nelze od orgánu požadovat, aby při odůvodnění odepření přístupu veřejnosti v odůvodnění uvedl podrobnosti o důvěrných informacích obsažených v požadovaných dokumentech [59]. Veřejný ochránce práv je však toho názoru, že vysvětlení poskytnutá Komisí vycházela ze skutečných informací obsažených v těchto dokumentech a byla dostatečně podrobná, aby stěžovateli umožnila pochopit důvody rozhodnutí o odepření přístupu [60]. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že pokud jde o použití nařízení č. 1049/2001 v projednávané věci, Komise mohla mít právem za to, že dotčené dokumenty spadají do kategorie, která odůvodňuje jejich výjimku ze zpřístupnění.

Čl. 4 odst. 2 třetí odrážka nařízení č. 1049/2001 (ochrana cílů vyšetřování)

65. Komise rovněž tvrdí, že její schopnost získat informace dobrovolně předložené třetími stranami v souvislosti s antidumpingovými šetřeními [61], a tedy její schopnost řádně provádět antidumpingová šetření účinně, by byla ohrožena, pokud by Komise zpřístupnila jakékoli důvěrné informace dobrovolně třetími stranami, aniž by nejprve získala souhlas třetí strany [62]. Tvrdí tedy, že čl. 4 odst. 2 třetí odrážka nařízení č. 1049/2001 (ochrana cílů vyšetřování) by rovněž odůvodňoval zamítnutí žádosti o přístup veřejnosti do doby, než bude dotčená osoba konzultována.

66. Vzhledem k tomu, že odepření přístupu veřejnosti vyžaduje pouze použití jedné z výjimek stanovených v článku 4 nařízení č. 1049/2001, a vzhledem k závěru uvedenému v bodě 64 výše se nejeví jako nezbytné tento argument dále zkoumat [63].

Částečný přístup

67. V čl. 4 odst. 6 nařízení č. 1049/2001 se stanoví, že vztahuje-li se některá z výjimek pouze na části požadovaného dokumentu, zbývající části dokumentu se zpřístupní. Pokud jde o otázku částečného přístupu, veřejný ochránce práv poznamenává, že Komise měla za to, že výjimky stanovené v článku 4 nařízení č. 1049/2001 se vztahují na všechny požadované dokumenty v plném rozsahu, a proto nebylo možné tyto dokumenty za účelem poskytnutí částečného přístupu skrýt.

68. Aniž je dotčena opodstatněnost argumentů předložených Komisí [64], je třeba v tomto ohledu připomenout, že stěžovatel požádal o přístup veřejnosti ke všem dokumentům obsaženým v důvěrném spisu v rámci šetření, které vedlo k přijetí nařízení č. 1470/2001. Tento spis je rozsáhlý (stěžovatel na něj odkazuje, včetně „široké škály dokumentů“). Pokud jde o dokumenty obsažené v důvěrném spisu, které byly získány od třetích stran, je třeba rovněž připomenout, že tyto třetí strany již poskytly shrnutí informací obsažených v těchto dokumentech, která nemají důvěrnou povahu [65], a že Komise již tato shrnutí poskytla stěžovateli. Kromě toho, i když se tato shrnutí mohou svou strukturou lišit od dokumentů, které by vyplývaly ze skrytí důvěrných informací z dokumentů v důvěrném spise [66], podstata případných skrytých dokumentů a podstata shrnutí by byly v zásadě totožné. Řádně provedená úprava důvěrných dokumentů získaných od třetích osob by totiž musela skrýt veškeré informace, které byly třetí osoby oprávněny považovat za důvěrné. K tomuto závěru veřejný ochránce práv připomíná, jak bylo uvedeno v bodě 59 výše, že pokud musí být s informacemi nakládáno důvěrně podle čl. 19 odst. 1 základního antidumpingového nařízení, na tytéž informace by se rovněž nutně vztahovala výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení č. 1049/2001 (ochrana obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby, včetně duševního vlastnictví).

69. Orgán si musí ponechat právo, zejména v případech, kdy by konkrétní a individuální přezkum dokumentů znamenal nepřiměřenou administrativní zátěž, vyvážit zájem veřejnosti na přístupu k dokumentům a takto způsobenou pracovní zátěž, aby byly v těchto konkrétních případech chráněny zájmy řádné správy [67]. I když tato možnost zůstává použitelná pouze v nejvýjimečnějších případech, veřejný ochránce práv se zejména proto, že již existují nedůvěrná shrnutí, která obsahují všechny informace, jež by byly obsaženy v řádně upravených verzích požadovaných dokumentů, a protože stěžovateli byl poskytnut přístup k těmto shrnutím [68], domnívá, že tento případ může být jedním z takových velmi výjimečných případů [69]. Veřejný ochránce práv má rovněž za to, že nařízení č. 1049/2001, včetně jeho čl. 4 odst. 6 a čl. 6 odst. 3, musí být vykládáno způsobem, který zohledňuje celkové cíle tohoto nařízení [70], a nikoli pouze na základě formalistického výkladu některých jeho ustanovení posuzovaných samostatně. S ohledem na tyto připomínky se veřejný ochránce práv nedomnívá, že se Komise dopustila pochybení, pokud jde o otázku částečného přístupu.

Převažující veřejný zájem

71. Článek 4 odst. 2 a čl. 4 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 stanoví, že orgán nezpřístupní dokument veřejnosti, pokud se uplatní některý ze zájmů uvedených v těchto ustanoveních, neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění. Komise ve své odpovědi na potvrzující žádost uvedla, že k tomu, aby se uplatnil převažující veřejný zájem, musí existovat veřejný zájem, který převažuje nad zájmem chráněným výjimkou z práva na přístup veřejnosti. Komise dále uvedla, že stěžovatel nepředložil žádné argumenty, které by prokazovaly existenci veřejného zájmu. Dospěla k závěru, že za těchto okolností neexistuje žádný důkaz o převažujícím veřejném zájmu na zpřístupnění. Veřejný ochránce práv konstatuje, že orgán, u něhož je podána žádost podle nařízení č. 1049/2001, je povinen uplatňovat nařízení v plném rozsahu. To zahrnuje provedení úplné analýzy s cílem určit, zda existuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění. Veřejný ochránce práv zdůrazňuje, že v tomto ohledu je jistě správné, aby orgán, kterému je podána žádost o přístup veřejnosti, přezkoumal argumenty předložené žadatelem v souvislosti s převažujícími veřejnými zájmy. Veřejný ochránce práv však konstatuje, že dotčený orgán by měl rovněž z moci úřední provést svůj vlastní přezkum, pokud jde o existenci převažujícího veřejného zájmu na zpřístupnění. Není zřejmé, zda tak Komise učinila v tomto případě [71]. Veřejný ochránce práv se domnívá, že v souvislosti se svou budoucí praxí by Komise měla jasně uvést, že rovněž z úřední povinnosti zvážila, zda může existovat převažující veřejný zájem na zpřístupnění. V této souvislosti učiní veřejný ochránce práv další poznámku.

C. Závěry

Na základě svého šetření této stížnosti ji veřejný ochránce práv uzavírá následujícím závěrem:

V projednávané věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Komise.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

Další poznámky

Komise by měla vždy z moci úřední provést svůj vlastní úplný přezkum, pokud jde o existenci převažujícího veřejného zájmu na zpřístupnění v souvislosti se žádostmi o přístup veřejnosti podle nařízení č. 1049/2001. Veřejný ochránce práv by uvítal, kdyby obdržel kopii jakýchkoli vnitřních pokynů nebo pravidel, které se Komise může rozhodnout aktualizovat, aby zajistila, že její útvary jsou si vědomy povinnosti provést uvedené šetření.

 

P. Nikiforos Diamandouros

Ve Štrasburku dne 3. listopadu 2010.

---

[1] Evropská komise je zodpovědná za prošetření tvrzení o „dumpingu“ ze strany výrobců výrobků se sídlem v zemích mimo EU. Cílem antidumpingového šetření je určit, zda: v dotčené zemi/dotčených zemích dochází k dumpingu ze strany vyvážejících výrobců; výrobnímu odvětví Evropské unie byla způsobena podstatná újma; existuje příčinná souvislost mezi dumpingem a zjištěnou újmou; a uložení opatření není v rozporu se zájmy Unie. Pokud šetření zjistí, že výše uvedené čtyři podmínky byly splněny, mohou být na dovoz dotčeného výrobku uložena antidumpingová opatření (prostřednictvím nařízení Rady). Antidumpingová opatření se obecně ukládají na dobu pěti let, po jejímž uplynutí pozbudou platnosti, pokud nebude zahájen "přezkum před pozbytím platnosti". Tento podnět vznikl v souvislosti s takovým přezkumem před pozbytím platnosti.

[2] Nařízení Rady (ES) č. 384/96 ze dne 22. prosince 1995 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (Úř. věst. 1996, L 56, s. 1; Zvl. vyd. 08/01, s. 339) (nařízení naposledy pozměněné nařízením (ES) č. 2117/2005).

[3] Nařízení Rady (ES) č. 1470/2001 ze dne 16. července 2001 (Úř. věst. L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331).

[4] Článek 11 odst. 2 základního antidumpingového nařízení zní takto:

„Konečné antidumpingové opatření pozbývá platnosti pět let od svého uložení nebo pět let ode dne ukončení posledního přezkumu, který se týkal dumpingu i újmy, pokud při přezkumu není zjištěno, že pozbytí platnosti pravděpodobně povede k přetrvání nebo obnovení dumpingu a újmy. Tento přezkum před pozbytím platnosti se zahajuje z podnětu Komise nebo na žádost podanou výrobci ve Společenství nebo jejich jménem a opatření zůstává v platnosti až do výsledku tohoto přezkumu.“

[5] Nařízení Rady (ES) č. 1205/2007 ze dne 15. října 2007, Úř. věst. L 272, s. 1–20.

[6] Několik společností, včetně společnosti zastoupené stěžovatelem, podalo k Tribunálu (tehdy Soudu prvního stupně) žaloby znějící na zrušení nařízení č. 1205/2007 (viz věc T-459/07, kterou podala společnost Hangzkou Duralamp Electronics Co Ltd (Úř. věst. 2007, L 272, s. 1).

[7] Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (Úř. věst. 2001, L 145, s. 43; Zvl. vyd. 01/03, s. 331).

[8] Pokud jde o otázku přístupu k interním pokynům GŘ TRADE, stěžovatel předložil samostatnou původní žádost o přístup, která vedla k samostatné potvrzující žádosti. Tato žádost byla rovněž zamítnuta a je předmětem samostatné stížnosti veřejnému ochránci práv [věc 217/2008/(IP)FOR].

[9] Viz Úř. věst. 2008, C 51, s. 48.

[10] Viz 1. a 2. bod odůvodnění nařízení č. 1049/2001.

[11] Článek 1 SEU zní takto:

„Tato smlouva představuje novou etapu v procesu vytváření stále užšího svazku mezi národy Evropy, v němž jsou rozhodnutí přijímána co nejotevřeněji a co nejblíže občanům.“

[12] Článek 15 SFEU (bývalý článek 255 ES) zní takto:

„1. V zájmu podpory řádné správy věcí veřejných a zajištění účasti občanské společnosti jednají orgány, instituce a jiné subjekty Unie co nejotevřeněji.

2. Evropský parlament se schází veřejně, stejně jako Rada při projednávání návrhu legislativního aktu a hlasování o něm.

3. Každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem v členském státě má právo na přístup k dokumentům orgánů, institucí a jiných subjektů Unie bez ohledu na jejich nosič, s výhradou zásad a podmínek, které budou vymezeny v souladu s tímto odstavcem.

Obecné zásady a omezení z důvodu veřejného nebo soukromého zájmu, jimiž se toto právo na přístup k dokumentům řídí, stanoví Evropský parlament a Rada řádným legislativním postupem formou nařízení.

Každý orgán, instituce nebo jiný subjekt zajistí, aby jeho jednání byla transparentní, a v souladu s nařízeními uvedenými v druhém pododstavci vypracuje ve svém jednacím řádu zvláštní ustanovení o přístupu ke svým dokumentům.

Na Soudní dvůr Evropské unie, Evropskou centrální banku a Evropskou investiční banku se tento odstavec vztahuje pouze při výkonu jejich správních úkolů.

Evropský parlament a Rada zajistí zveřejnění dokumentů týkajících se legislativních postupů za podmínek stanovených nařízeními uvedenými v druhém pododstavci.“

[13] Článek 42 Listiny základních práv stanoví, že "každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem v členském státě má právo na přístup k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise".

[14] Viz čl. 1 písm. a) nařízení č. 1049/2001. Viz rovněž rozsudek Soudního dvora ve věci Sison v. Rada, C-266/05 P, Sb. rozh. 2007, s. I-1233, bod 61; rozsudek Soudního dvora ve věci Švédsko v. Komise, C-64/05 P, Sb. rozh. 2007, s. I-11389, bod 53; Výše uvedený rozsudek Švédsko a Turco v. Rada, bod 33; a rozsudek ze dne 29. června 2010, Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau (C-139/07 P, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 51).

[15] Viz čl. 2 odst. 3 nařízení č. 1049/2001.

[16] Viz věc T-111/07, Agrofert Holding v. Komise, rozsudek ze dne 7. července 2010, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 80.

[17] Viz čl. 2 odst. 1 nařízení č. 1049/2001.

[18] Viz věc C-266/05 P Sison v. Rada, Sb. rozh. 2007, s. I-1233, bod 61; rozsudek Soudního dvora ve věci Švédsko v. Komise, C-64/05 P, Sb. rozh. 2007, s. I-11389, bod 53; Spojené věci C-39/05 P a C-52/05 P Švédsko a Turco v. Rada, Sb. rozh. 2008, s. I-04723, bod 33; a rozsudek ze dne 29. června 2010, Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau (C-139/07 P, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 51).

[19] Viz rozsudek Soudního dvora ve věci Sison v. Rada, C-266/05 P, Sb. rozh. 2007, s. I-1233, bod 62; a rozsudek ze dne 29. června 2010, Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau (C-139/07 P, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 53).

[20] Viz spojené věci C-39/05 P a C-52/05 P Švédsko a Turco v. Rada, Sb. rozh. 2008, s. I-4723, bod 49, a věc C-139/07 P Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau, bod 53.

[21] Viz věc C-266/05 P Sison v. Rada, Sb. rozh. 2007, s. I-1233, bod 63; rozsudek Soudního dvora ve věci Švédsko v. Komise, C-64/05 P, Sb. rozh. 2007, s. I-11389, bod 66; a spojené věci C-39/05 P a C-52/05 P Švédsko a Turco v. Rada, Sb. rozh. 2008, s. I-4723, bod 36.

[22] Viz spojené věci C-39/05 P a C-52/05 P Švédsko a Turco v. Rada, Sb. rozh. 2008, s. I-4723, bod 49.

[23] Viz rozsudek ze dne 29. června 2010, Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau (C-139/07 P, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 54).

[24] Je třeba poznamenat, že povaha těchto dokumentů se liší od interních dokumentů, které nesouvisejí s konkrétním antidumpingovým šetřením, jako jsou například interní pokyny GŘ TRADE (viz poznámka pod čarou 9 výše).

[25] Viz rozhodnutí evropského veřejného ochránce práv o ukončení šetření stížnosti 2953/2008/FOR na Evropskou komisi, bod 31.

K dispozici na adrese www.ombudsman.europa.eu/cases/decision.faces/en/5168/html.bookmark

[26] Veřejný ochránce práv chápe, že důvodem, proč normotvůrce zahrnul tato výslovná omezení do základního antidumpingového nařízení, bylo zajistit, aby Komisi nebylo bráněno v řádném provádění šetření podezření na dumping a v přijímání souvisejících rozhodnutí.

[27] Viz rozsudek ze dne 29. června 2010, Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau (C-139/07 P, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 59).

[28] Veřejný ochránce práv konstatuje, že pokud jde o přístup ke spisu ve věcech obchodního práva, soudy EU uvedly, že "dotčené podniky měly být během správního řízení schopny účinně vyjádřit své stanovisko ke správnosti a relevanci tvrzených skutečností a okolností a k důkazům, z nichž Komise vycházela na podporu svého tvrzení o existenci dumpingu a výsledné újmě". Souhrnně lze říci, že v antidumpingových případech je podnikům zaručena přiměřená úroveň zveřejnění, aby bylo zajištěno jejich právo na obhajobu. Viz spojené věci T-159/94 a T-160/94 Ajinomoto Co. Inc. a The NutraSweet Company v. Rada, Sb. rozh. 1997, s. 2461, bod 83.

[29] Viz rozsudek ze dne 29. června 2010, Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau, C-139/07 P, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 59.

[30] Viz rozsudek ze dne 29. června 2010, Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau (C-139/07 P, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 61). Je třeba zdůraznit, že tato zásada neznamená, že základní antidumpingové nařízení musí být použito (přímo) na žádost o přístup veřejnosti, ale že základní antidumpingové nařízení musí být zohledněno při uplatňování výjimek stanovených v článku 4 nařízení.

[31] Viz spojené věci T-355/04 a T-446/04, Co-Frutta Soc. coop. v. Evropská komise, rozsudek ze dne 19. ledna 2010, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 139. Z této zásady nutně nevyplývá, že při každém podání žádosti o přístup veřejnosti musí být proveden úplný přezkum, a to dokument po dokumentu. Spíše to znamená, že musí být ověřeno, zda důvody, které odůvodňují původní zařazení, zůstávají v platnosti.

[32] Viz čl. 4 odst. 7 nařízení č. 1049/2001.

[33] Viz rozsudek ze dne 21. září 2010 ve spojených věcech C-514/07 P, C-528/07 P a C-532/07 P (dosud nezveřejněný), bod 94.

[34] Viz rozsudek ze dne 21. září 2010 ve spojených věcech C-514/07 P, C-528/07 P a C-532/07 P (dosud nezveřejněný), bod 131.

[35] Viz rozsudek ze dne 21. září 2010 ve spojených věcech C-514/07 P, C-528/07 P a C-532/07 P (dosud nezveřejněný), body 133 a 134.

[36] Viz rovněž rozsudek ze dne 29. června 2010, Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau (C-139/07 P, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 59), v němž se uvádí, že škoda způsobená zveřejněním sporných dokumentů by mohla vzniknout v důsledku skutečnosti, že toto zveřejnění by umožnilo třetím stranám zaujmout během řízení o státní podpoře postoj založený na zveřejněných informacích, čímž by se změnila povaha tohoto probíhajícího řízení o státní podpoře.

[37] Charakteristickým rysem šetření v rámci přezkumu před pozbytím platnosti je, že Komise musí použít stejnou metodiku, jaká byla použita při šetření, které původně vedlo k uložení antidumpingového cla (viz čl. 11 odst. 9 základního antidumpingového nařízení). To znamená, že i když jsou v rámci přezkumu před pozbytím platnosti provedeny nové výpočty (aby bylo možné určit, zda dumping přetrvává), původní dokumenty jsou nutně relevantní i pro určení správnosti tohoto šetření v rámci přezkumu před pozbytím platnosti.

[38] Viz věc T-237/05 Éditions Odile Jacob SAS v. Komise, rozsudek ze dne 9. června 2010, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 69.

[39] Viz spojené věci T-391/03 a T-70/04 Franchet a Byk v. Komise, Sb. rozh. 2006, s. II-2023, body 111 a 112, a věc T-237/05 Éditions Odile Jacob SAS v. Komise, rozsudek ze dne 9. června 2010, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, body 69 až 77.

[40] Veřejný ochránce práv v tomto ohledu poznamenává, že není běžné, aby soudy EU zrušily nařízení v oblasti antidumpingových opatření.

[41] V tomto ohledu viz body 28 a 29 rozhodnutí evropského veřejného ochránce práv o ukončení šetření stížnosti 3699/2006/ELB na Evropskou komisi.

K dispozici na adrese http://www.ombudsman.europa.eu/cases/decision.faces/en/4752/html.bookmark.

[42] Viz spojené věci C-39/05 P a C-52/05 P Švédsko a Turco v. Rada, Sb. rozh. 2008, s. I-4723, bod 43.

[43] Veřejný ochránce práv konstatuje, že i když před Tribunálem probíhá soudní řízení o zrušení nařízení Rady č. 1205/2007, Komise se ve svém rozhodnutí o odepření přístupu veřejnosti nedovolávala možného použití čl. 4 odst. 2 druhé odrážky (ochrana soudního řízení a právního poradenství). Veřejný ochránce práv jako takový se v projednávané věci nezabýval otázkou, zda by zpřístupnění dokumentů v průběhu soudního řízení mohlo spadat do působnosti čl. 4 odst. 2 druhé odrážky.

[44] Viz čl. 11 odst. 2 základního antidumpingového nařízení.

[45] Viz věc T-2/95, Industrie des Poudres Sphériques v. Rada, Sb. rozh. 1998, s. II-3939, bod 87, kde se uvádí: „Ze základního nařízení vyplývá, že antidumpingové řízení sestává z několika fází, z nichž jednou je šetření. V rámci jednoho řízení může být provedeno jedno nebo více šetření.“

[46] Viz bod 51 výše. Přesně stejným způsobem, jakým byly požadované dokumenty relevantní pro první přezkum před pozbytím platnosti, by byly použity i v případných následných přezkumech před pozbytím platnosti.

[47] Viz například nařízení Rady (ES) č. 716/2006 ze dne 5. května 2006 o uložení konečného antidumpingového cla z dovozu přepálené (slinuté) magnézie pocházející z Čínské lidové republiky (Úř. věst. 2006, L 125, s. 1).

[48] Viz věc T-237/05 Éditions Odile Jacob SAS v. Komise, rozsudek ze dne 9. června 2010, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 73. Viz rovněž spojené věci T-391/03 a T-70/04 Franchet a Byk v. Komise, Sb. rozh. 2006, s. II-2023, bod 110.

[49] Je třeba poznamenat, že stejná logika by se použila, pokud by byla žádost o přístup veřejnosti podána před zahájením prvního přezkumu před pozbytím platnosti v roce 2006.

[50] K tomu by mohlo dojít, pokud by dokumenty, k nimž je požadován přístup, mohly být orgánem v budoucnu použity při přezkumu podobných věcí, které se týkají stejného odvětví činnosti nebo stejných hospodářských pojmů (viz rozsudek Soudu ze dne 11. července 2008, MyTravel Group plc. v. Komise, T-403/05, Sb. rozh. s. II-2027, body 99 až 100, ve kterém Komise uvedla jako příklad věc EMI/Time Warner, ve které zamítla žádost o přístup podle nařízení č. 1049/2001 k oznámení námitek za účelem ochrany porad svých útvarů ve věci BMG/Sony týkajících se stejného odvětví činnosti).

[51] Obecná domněnka, že vyšetřování, inspekce nebo audit mohou být narušeny, bude existovat i nadále, dokud bude pokračovat sporné řízení. Již však neexistují důvody k domněnce, že by zpřístupnění dokumentů týkajících se řízení tyto zájmy po skončení řízení ohrozilo. Je pravda, že nelze vyloučit, že zpřístupnění dokumentů týkajících se ukončeného vyšetřování, ale souvisejících s jinými vyšetřováními, která zůstávají otevřená, může vést k riziku, že pozdější vyšetřování budou ohrožena. Takové riziko však závisí na řadě faktorů, jako je stupeň podobnosti mezi argumenty předloženými v obou věcech. Pouze konkrétní přezkum dokumentů, k nimž je požadován přístup, tedy může orgánu umožnit určit, zda jejich zpřístupnění může být odmítnuto na základě čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001. V projednávané věci před veřejným ochráncem práv se však nejedná o samostatné vyšetřování, ale o případné pokračování téhož vyšetřování. Z toho vyplývá, že Komise mohla mít v podstatě za to, že nebezpečí porušení chráněného zájmu lze nadále předpokládat [obdobně viz rozsudek Soudního dvora ze dne 21. září 2010, C-514/07 P, C-528/07 P a C-532/07 P (dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí), body 130 a 136].

[52] Nedávná judikatura týkající se této otázky (viz rozsudek ze dne 29. června 2010, Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau, C-139/07 P, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 62) nevylučuje, že tuto obecnou domněnku může vyvrátit žadatel, který může předložit argumenty ohledně toho, proč se na konkrétní dokumenty tato obecná domněnka nevztahuje. V projednávané věci nebyly předloženy žádné argumenty týkající se vyvrácení konkrétních dokumentů.

[53] Viz body 38 až 40 výše.

[54] Viz bod 40 výše.

[55] Viz rozsudek ze dne 29. června 2010, Komise v. Technische Glaswerke Ilmenau (C-139/07 P, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 54).

[56] Viz body 47 a 48 výše.

[57] V této souvislosti poznamenává, že většina informací, které jsou relevantní pro účely určení, zda dochází k dumpingu, bude ze své podstaty obchodně citlivá. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že informace shromážděné v rámci antidumpingových šetření se týkají například nákladů, výroby, prodeje, cen, zisků, podílů na trhu, návratnosti investic, využití kapacity, peněžního toku, zásob, zaměstnanosti, mezd, růstu a schopnosti opatřit si kapitál a investice.

[58] Viz věc C-41/00 P Interporc v. Komise, Sb. rozh. 2003, s. I-2125, bod 55 a citovaná judikatura, a věc T-380/04 Terezakis v. Komise, Sb. rozh. 2008, s. II-11, bod 70.

[59] Viz věc T-380/04 Terezakis v. Komise, Sb. rozh. 2008, s. II-11, bod 71.

[60] Odůvodnění vyžadované článkem 253 ES musí být přizpůsobeno povaze dotčeného aktu a musejí z něj jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu tak, aby se zúčastněné osoby mohly seznámit s důvody, které vedly k přijetí opatření, a příslušný soud mohl vykonávat svůj přezkum (viz rozsudek Soudu ze dne 8. července 2008, Terezakis v. Komise, T-380/04, Sb. rozh. s. II-11, bod 70).

[61] V tomto ohledu viz body 66 až 73 rozhodnutí evropského veřejného ochránce práv o ukončení šetření stížnosti 3699/2006/ELB proti Evropské komisi (dostupné na adrese http://www.ombudsman.europa.eu/cases/decision.faces/en/4752/html.bookmark).

[62] K narušení schopnosti Komise získávat informace od třetích stran v souvislosti s antidumpingovými šetřeními by došlo bez ohledu na právní režim, v němž byly informace odhaleny, ať už podle základního antidumpingového nařízení nebo podle nařízení č. 1049/2001.

[63] K tomu viz rozsudek Tribunálu ze dne 7. července 2010, Agrofert Holding v. Komise (T-111/07, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 100).

[64] Veřejný ochránce práv konstatuje, že třetí strany, které poskytují Komisi důvěrné dokumenty podle článku 19 základního antidumpingového nařízení, musí rovněž poskytnout jejich shrnutí, které nemá důvěrnou povahu. I když z této skutečnosti nevyplývá, že by bylo nezbytně možné vytvořit upravené verze předložených důvěrných dokumentů, jelikož shrnutí se mohou svou strukturou lišit od důvěrných dokumentů, naznačuje to, že v důvěrných dokumentech musí být určité informace, které nejsou důvěrné (pokud by tomu tak nebylo, shrnutí by postrádala jakoukoli podstatu).

[65] Článek 19 odst. 2 základního antidumpingového nařízení stanoví:

„Zúčastněné strany, které sdělily důvěrné informace, jsou povinny předložit jejich shrnutí, které nemá důvěrnou povahu. Tyto souhrny musí být dostatečně podrobné, aby umožňovaly přiměřené pochopení podstaty důvěrně předložených informací. Ve výjimečných případech mohou tyto strany uvést, že tyto informace nelze shrnout. Za těchto výjimečných okolností musí být uvedeno odůvodnění, proč takové shrnutí není možné.“

[66] Shrnutí nejsou upravenými verzemi důvěrných dokumentů.

[67] Viz věc T-2/03 Verein für Konsumenteninformation v. Komise, Sb. rozh. 2005, s. II-1121, bod 102).

[68] Veřejný ochránce práv se domnívá, že pokud by Komise obdržela žádost o přístup veřejnosti ke stejným dokumentům od osoby, která dosud nezískala přístup k dotčeným shrnutím, mohla by prostřednictvím mechanismu stanoveného v čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 navrhnout jako "spravedlivé řešení"přístup k uvedeným shrnutím. V čl. 6 odst. 3 nařízení č. 1049/2001 se uvádí, že „[p]okud se žádost týká velmi rozsáhlého dokumentu nebo velkého počtu dokumentů, může se dotyčný orgán s žadatelem neformálně poradit s cílem nalézt spravedlivé řešení.“

[69] K tomuto závěru veřejný ochránce práv rovněž poznamenává, že všechny dokumenty uvedené v tomto oddíle jsou dokumenty pocházející od třetích stran. V důsledku toho by objem práce související s konkrétním a individuálním posouzením těchto dokumentů mohl být případně zvýšen o potřebu konzultovat tyto třetí osoby v souladu s čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1049/2001. Nepřiměřenost takového kroku je posílena skutečností, že konzultace s těmito třetími stranami by mohla vést pouze k výsledkům, které jsou v podstatě totožné s nedůvěrným shrnutím informací, které již tyto třetí strany předložily Komisi.

[70] Viz body 32 až 34 výše.

[71] Vlastní analýza veřejného ochránce práv ho nevede k závěru, že existuje zjevný veřejný zájem na zveřejnění, který Komise ignorovala. Nepřísluší však veřejnému ochránci práv, aby tuto analýzu prováděl namísto Komise.