Skutečnosti předcházející stížnosti

1. Dva novináři, kteří předstírali, že jsou lobbisté, vstoupili do prostor Evropského parlamentu a zaznamenali několik rozhovorů se stěžovatelem, rumunským poslancem Evropského parlamentu a dalšími poslanci Evropského parlamentu. Novináři tvrdili, že poslanci EP, na které se obrátili, souhlasili s tím, že budou za zásah do legislativního procesu placeni v hotovosti. Poté, co Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) a rumunské a další vnitrostátní justiční orgány zveřejnily dne 20. března 2011 článek „Europoslanci odhaleni ve skandálu „cash-for-laws“.

2. Tato stížnost se týká reakce Parlamentu na řadu žádostí, které mu stěžovatel předložil po zveřejnění článku. Stěžovatel a) zejména požádal Parlament, aby odkázal novináře na příslušné vnitrostátní orgány za porušení pravidel Parlamentu týkajících se přístupu do jeho prostor a používání skrytých kamer a zařízení pro záznam zvuku; ii) požádal právní službu Parlamentu o právní pomoc, aby se mohl bránit proti tomu, co považoval za pomlouvačná obvinění novinářů, a iii) napadl rozhodnutí Parlamentu uzavřít svou kancelář krátce po zveřejnění článku.

3. Vzhledem k tomu, že reakce Parlamentu na otázky, které vznesl, byly nepřijatelné, obrátil se stěžovatel na evropského veřejného ochránce práv.

Předmět šetření

4. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření těchto tvrzení a tvrzení:

Tvrzení:

(1) Parlament i) nedodržel své bezpečnostní předpisy, což umožnilo dvěma novinářům z Sunday Times jednat v prostorách Parlamentu v utajení a mimo jiné pořizovat neoprávněné záznamy pomocí zvukových a obrazových záznamových zařízení; ii) podat trestní oznámení proti Sunday Times nebo informovat příslušného státního zástupce o nezákonném vstupu do jeho prostor; a iii) uložit sankce stanovené v jejích pravidlech pro fotografy a televizní štáby uvnitř jejích budov v Bruselu a ve Štrasburku (rozhodnutí předsednictva ze dne 7. září 2005).

(2) Parlament stěžovatele před obviněními, která proti němu byla vznesena, neobhajoval ani mu nenabídl právní pomoc. Parlament navíc postrádá specializovaný orgán nebo postup, který by byl schopen hájit poslance EP před pomlouvačnými obviněními.

(3) Při zapečetění kanceláří stěžovatele Parlament jednal bez řádného právního základu, jako je soudní příkaz, a nerespektoval parlamentní imunitu stěžovatele ani jeho právo na obhajobu.

Nároky:

(1) Parlament by měl prošetřit porušení svých bezpečnostních pravidel a přijmout vhodná následná opatření.

(2) Parlament by měl přijmout jasná pravidla, která by mu ukládala povinnost pomáhat poslancům Evropského parlamentu, kteří byli obviněni z protiprávního jednání třetích stran nebo jejichž chování vyšetřují jiné orgány EU. Parlament by měl stanovit postup pro vnitřní vyšetřování těchto případů a zároveň zajistit, aby byla řádně dodržována práva dotčených poslanců EP.

(3) Parlament by měl stěžovateli okamžitě obnovit volný přístup do jeho kanceláří.

5. Stěžovatel rovněž tvrdil, že Parlament protiprávně předal rumunským orgánům důvěrné informace týkající se jeho asistentů. Veřejný ochránce práv připomněl, že čl. 2 odst. 4 jeho statutu vyžaduje, aby stížnostem předcházely vhodné přístupy k dotčenému orgánu. Veřejná ochránkyně práv konstatovala, že vzhledem k tomu, že stěžovatel nepředložil důkazy, které by prokazovaly, že na tuto záležitost již upozornil Parlament, nemůže se na ni toto šetření vztahovat.

Šetření

6. Dne 31. ledna 2012 zahájila veřejná ochránkyně práv šetření stížnosti a vyzvala Parlament, aby vydal stanovisko. Dne 7. května 2012 zaslal Parlament své stanovisko. Stěžovatel předložil připomínky dne 15. června 2012.

Analýza a závěry veřejného ochránce práv

7. Veřejný ochránce práv nejprve konstatuje, že tato stížnost se týká pouze reakcí Parlamentu na řadu žádostí a stížností, na něž jej upozornil stěžovatel. Ačkoli se všechny tyto žádosti a stížnosti týkají článku „cash-for-laws“ a událostí, které následovaly po jeho zveřejnění, šetření veřejného ochránce práv se nebude zabývat skutečnostmi popsanými v uvedeném článku, které jsou vyšetřovány příslušnými vnitrostátními orgány.

A. Údajná neschopnost Parlamentu zabránit novinářům ve vstupu do svých prostor a jejich neoprávněným nahrávkám a nereagovat na ně a související nároky

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

8. Stěžovatel tvrdil, že Parlament nepřijal nezbytná opatření na ochranu jeho bezpečnosti před tajnými novináři, kteří ho nelegálně natáčeli a nahrávali rozhovory s ním. Podle názoru stěžovatele měl Parlament proti oběma novinářům zahájit soudní řízení za porušení pravidel týkajících se přístupu do jeho prostor. Rovněž se domníval, že Parlament měl na novináře uvalit sankce v souladu se svými pravidly pro fotografy a televizní štáby uvnitř svých budov [1].

9. Ve svém stanovisku Parlament konstatoval, že vzhledem k tomu, že stěžovatel neposkytl přesnější faktické informace o datech, místech a jménech, bylo obtížné podrobně odpovědět na otázku, jak byl novinářům umožněn přístup do budovy. Podle informací poskytnutých bezpečnostní službou Parlamentu byl totiž oběma dotčeným osobám (R. C. a V. N.) alespoň při určitých příležitostech umožněn přístup do prostor Parlamentu jako návštěvníkům pozvaným stěžovatelem jakožto poslancem Evropského parlamentu. V této souvislosti Parlament upozornil veřejného ochránce práv na ustanovení bezpečnostních předpisů, konsolidovaných předsednictvem dne 3. května 2004, a zejména na čl. 1 odst. 3 těchto předpisů. Toto ustanovení zní pod nadpisem „Přístup do budov“ takto: „Poslanci mohou pozvat nejvýše devět osob denně, aby je navštívily v Parlamentu v pracovní dny a v úředních hodinách. Tito návštěvníci se musí setkat s dotyčným poslancem nebo jeho asistentem (asistenty) a musí být trvale doprovázeni po celou dobu, kterou stráví v prostorách Parlamentu.“ Na tomto základě parlamentní asistent stěžovatele jeho jménem vyplnil formulář „Povolení přístupu pro jednotlivé návštěvníky“ a předložil jej oddělení pro akreditaci Parlamentu. Oběma dotčeným osobám tak byl v souladu s platnými pravidly pro návštěvníky umožněn přístup do prostor Parlamentu a po celou dobu, kterou v prostorách Parlamentu strávily, je měl trvale doprovázet buď stěžovatel, nebo jeho asistent (asistenti). Za těchto okolností tedy nedošlo k porušení bezpečnostních pravidel Parlamentu, což je v rozporu s tvrzením stěžovatele.

10. Parlament dále tvrdil, že při neexistenci porušení bezpečnostních pravidel neexistuje žádný důvod pro informování příslušných vnitrostátních orgánů o údajném „nezákonném vstupu“ do prostor Parlamentu nebo pro podání formální stížnosti v tomto ohledu. Vyjádřila rovněž názor, že na rozdíl od tvrzení stěžovatele nedošlo k porušení pravidel upravujících fotografy a televizní štáby, která nebyla v projednávané věci použitelná, neboť oběma novinářům nebyl na tomto základě umožněn přístup do Parlamentu.

11. Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že je povinností bezpečnostní služby odepřít přístup do prostor Parlamentu osobám, které by mohly orgánu způsobit majetkovou nebo morální újmu. To mimo jiné zahrnuje ochranu poslanců EP před jakoukoli hrozbou nebo agresí. Pokud jde o návštěvníky, stěžovatel tvrdil, že ačkoli mají poslanci Evropského parlamentu právo přijímat návštěvníky, je to bezpečnostní služba, která uděluje povolení poté, co ověří zákonnost žádosti a totožnost hosta. Kromě toho by bezpečnostní služba měla provádět fyzické kontroly s cílem zakázat hostům vnášet do budov zakázané předměty, jako jsou skrytá záznamová zařízení. Stěžovatel připustil, že pozval R. C. a V. N., kteří se představili jako lobbisté. Avšak vzhledem k tomu, že jejich skutečná jména a profese se lišily od těch uvedených (konkrétně novináři J.C. a C.N.), prezentovali falešnou identitu a skrývali jak svou profesi, tak skutečný účel, pro který se chtěli se stěžovatelem setkat. Jejich přítomnost v prostorách Parlamentu a obvinění, která vznesli proti Parlamentu a některým poslancům, způsobily Parlamentu značnou škodu. To by nebylo možné, pokud by byla zavedena řádná bezpečnostní pravidla. Stěžovatel dále nesouhlasil s názorem Parlamentu, že pravidla upravující fotografy a televizní štáby nelze v tomto případě použít. Podle názoru stěžovatele by takový přístup vedl k absurdnímu závěru, že pouze novinářům, kterým byl v této funkci umožněn přístup do Parlamentu, je zakázáno nahrávat se skrytými zařízeními, zatímco komukoli jinému by to bylo umožněno.

Posouzení veřejného ochránce práv

12. Stěžovatel tvrdil, že Parlament i) nedodržel svá bezpečnostní pravidla; ii) informovat příslušné orgány o porušení svých bezpečnostních pravidel a iii) ukládat sankce, které byly stanoveny v případě nepovolených záznamů. Veřejný ochránce práv tyto body postupně přezkoumá.

i) Nedodržení bezpečnostních pravidel

13. Veřejný ochránce práv bere na vědomí, že pravidla týkající se přístupu do prostor Parlamentu jsou stanovena v rozhodnutí předsednictva [2] a jsou prováděna bezpečnostní službou Parlamentu. Tato pravidla předpokládají různé úrovně výstrahy. V běžném bezpečnostním upozornění, jehož cílem je chránit uživatele budov Parlamentu před potenciálními riziky v obecném smyslu, i) návštěvníci obdrží průkazy totožnosti po předložení dokladu totožnosti, ii) musí projít detektorem kovů, iii) musí si nechat zkontrolovat zavazadla a iv) musí být v budovách vždy uspokojeni a doprovázeni osobami, které je zvou.

14. V projednávané věci je nesporné, že oba novináři vstoupili do prostor Parlamentu na základě pozvání stěžovatele. Aby mohli vstoupit do budovy, musí předložit nějakou formu identifikačního dokladu. Vzhledem k tomu, že z vyjádření stran vyplývá, že novináři zatajili svou skutečnou totožnost a použili falešná jména (R.C. a V.N.), je pravděpodobné, že při vstupu do budovy Parlamentu předložili dokumenty, které nebyly jejich vlastní. Podle názoru veřejného ochránce práv však bezpečnostní služba nemůže nést odpovědnost za přijímání novinářů do svých prostor na tomto základě. Veřejná ochránkyně práv se totiž domnívá, že každý poslanec Evropského parlamentu, který přijme hosta, má vůči tomuto hostu určitou míru odpovědnosti. Tato odpovědnost se neprokazuje pouze povinností setkat se s hostem u vchodu a doprovázet ho po celou dobu jeho návštěvy, ale zahrnuje především samozřejmou povinnost zjistit totožnost osob, které pozval. Podle názoru veřejného ochránce práv je dále úlohou bezpečnostní služby kontrolovat, zda osoby, které chtějí vstoupit do prostor Parlamentu, splňují požadavky na přístup, konkrétně zda předložily dokument potvrzující, že jsou tím, za koho se považují. Podle názoru veřejného ochránce práv nelze mít za to, že bezpečnostní služba je povinna provést důkladnější kontrolu těchto dokumentů, pokud jména osob, které poslanec EP pozval, odpovídají jménům v cestovních pasech, průkazech totožnosti nebo jiných dokumentech, které návštěvníci předložili, aby prokázali, že jsou tím, za koho se považují. Jinak by tomu bylo pouze tehdy, pokud by bezpečnostní služba měla důvodné podezření, že návštěvníci nejsou tím, za koho se prohlašují, například pokud by jimi předložené identifikační doklady vykazovaly jasné známky toho, že s nimi bylo manipulováno. Stěžovatel však neuvedl žádné konkrétní okolnosti, které by mohly nebo měly vyvolat podezření ze strany bezpečnostní služby Parlamentu, pokud jde o totožnost návštěvníků stěžovatele.

15. V rozporu s návrhy stěžovatele veřejný ochránce práv dále chápe, že úloha bezpečnostní služby je omezena na zachování fyzické bezpečnosti osob a bezpečnosti prostor a majetku. Měla by zajistit bezpečné pracovní prostředí, zabránit neoprávněnému vstupu a reagovat na tísňová volání, poplašné signály a mimořádné události. Jeho úlohou není chránit pověst a pověst Parlamentu nebo jeho poslanců. Bezpečnostní služba proto nemůže nést odpovědnost za dopady na pověst a image stěžovatele po zveřejnění článku pouze proto, že její zaměstnanci umožnili novinářům vstup do prostor Parlamentu.

16. Stěžovatel rovněž tvrdil, že bezpečnostní služba neobjevila nepovolený materiál, který novinářům umožnil pořizovat záznamy. Veřejný ochránce práv s tímto názorem nemůže souhlasit. Zaprvé uvádí, že stěžovatel neupřesnil, jaké přístroje novináři používali a proč je považoval za neoprávněné. Zadruhé poznamenává, že bezpečnostní služba provádí kontroly pomocí detektoru kovů. Tato zařízení se ve většině případů používají k odhalování zbraní, jako jsou nože a zbraně, a nikoli k odhalování „skrytých“ kamer a záznamových zařízení. Zatřetí, podle názoru veřejného ochránce práv, i když je lze používat neoprávněným způsobem, nejsou kamery a záznamová zařízení jako takové zakázanými předměty, které by bezpečnostní služba měla odmítnout. To platí o to více, pokud se domníváme, že moderní technologie umožňuje, aby byly nahrávky pořizovány velmi jednoduchým a účinným způsobem pomocí standardních, každodenních zařízení, jako jsou mobilní telefony.

17. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se veřejný ochránce práv nedomnívá, že došlo k porušení bezpečnostních pravidel Parlamentu, za něž by mohly být odpovědné jeho útvary.

ii) Nezahájení trestního řízení proti novinářům

18. Stěžovatel navrhl, aby Parlament proti novinářům zahájil řízení pro porušení jeho bezpečnostních pravidel. S ohledem na skutečnost, že Parlament měl správně za to, že nedošlo k porušení jeho bezpečnostních pravidel, mohl mít důvodně za to, že neexistuje žádný důvod pro zahájení trestního řízení. Veřejná ochránkyně práv dále konstatuje, že i kdyby došlo k porušení bezpečnostních pravidel Parlamentu, žádné takové porušení by nepředstavovalo nezákonný vstup, který by byl trestně postižitelný a který by mohl odůvodnit zapojení vnitrostátních orgánů činných v trestním řízení.

iii) Neuložení sankcí za používání skrytých kamer

19. Stěžovatel se dovolával článků 5 a 6 pravidel pro fotografy a televizní štáby uvnitř budov Evropského parlamentu a tvrdil, že Parlament měl novinářům uložit sankce za používání skrytých kamer a nahrávacích zařízení. Tyto články mají následující znění:

Článek 5:

Používání skrytých kamer a zařízení pro záznam zvuku je zakázáno.

Článek 6:

„V případě závažného porušení těchto pravidel může výbor složený z kvestora, člena tiskové služby Parlamentu a člena sdružení zastupujícího novináře zakázat fotografům, televizním štábům [...] nebo sdělovacím prostředkům [...] natáčet nebo fotografovat v Parlamentu po dobu až tří měsíců [...].“

20. Parlament tvrdil, že výše uvedená pravidla nemohl použít, neboť oběma dotčeným osobám nebyl umožněn přístup do jeho prostor jako novinářům. Veřejný ochránce práv považuje postoj Parlamentu za prima facie spíše formalistický. Názor stěžovatele, že výklad Parlamentu by vedl k absurdnímu závěru, že pouze novinářům, kterým byl v této funkci umožněn přístup do Parlamentu, je zakázáno nahrávat se skrytými zařízeními, zatímco komukoli jinému by to bylo umožněno, není neopodstatněný. Současně však veřejná ochránkyně práv připomíná, že pravidla, která stanoví sankce, by měla být uplatňována restriktivně a obezřetně. Domnívá se proto, že postoj přijatý Parlamentem by neměl být kritizován. V každém případě, i kdyby se výše uvedená pravidla použila v projednávané věci, bylo by třeba vzít v úvahu skutečnost, že jejich znění silně naznačuje, že Parlament může zvážit uložení sankcí, aniž by však byl povinen tak učinit. Kromě toho by maximální sankcí, která by mohla být v takových případech uložena, byl tříměsíční zákaz natáčení v prostorách Parlamentu. Bez ohledu na výše uvedené by veřejná ochránkyně práv považovala za vhodné, aby Parlament přehodnotil svá příslušná pravidla s cílem rozhodnout, zda by používání skrytých kamer a záznamových zařízení nemělo být zakázáno, pokud jde o všechny jeho návštěvníky. V této souvislosti učiní veřejná ochránkyně práv další poznámku.

21. S ohledem na všechny výše uvedené úvahy dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že v souvislosti s prvním tvrzením stěžovatele nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. V důsledku toho by měl být zamítnut i jeho první nárok.

B. Údajné neposkytnutí pomoci stěžovateli a související nárok

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

22. Stěžovatel tvrdil, že Parlament nepřijal žádné opatření na obranu svých poslanců proti falešným obviněním formulovaným v tisku, čímž "ponechal obraz celého orgánu v očích evropských občanů poskvrněný". Stěžovatel se domnívá, že dokud jsou poslanci EP součástí Parlamentu, neměl by jim Parlament odmítnout nebo opomenout poskytnout pomoc v případech, kdy jsou vyšetřováni.

23. Parlament ve svém stanovisku uvedl, že neexistuje žádné vnitřní pravidlo, které by orgánu ukládalo povinnost hájit poslance EP před obviněními ze strany sdělovacích prostředků nebo přijmout v tomto ohledu zvláštní pravidla. Parlament tedy zjevně nejednal v rozporu s žádným vnitřním pravidlem. Úkolem její právní služby je v každém případě hájit tento orgán před unijními soudy a v případě potřeby i před vnitrostátními soudy. Právní služba nemůže zastupovat jednotlivé poslance EP před vnitrostátními soudy v soudních řízeních vedených proti třetím stranám. To by jednoznačně překračovalo jeho úlohu. Parlament dále odmítl argument stěžovatele, že jakékoli obvinění vznesené proti němu by představovalo útok na dobrou pověst Parlamentu. V této souvislosti Parlament zdůraznil, že existuje rozdíl mezi právním postavením jednotlivých poslanců Evropského parlamentu na jedné straně a právním postavením Evropského parlamentu jako orgánu EU na straně druhé. Parlament poznamenal, že právní postavení jednotlivých poslanců EP by nemělo být zaměňováno s postavením orgánu. V tomto ohledu se spoléhala na nezávislost poslanců Evropského parlamentu zaručenou článkem 2 statutu poslanců Evropského parlamentu [3] a článkem 2 jednacího řádu Parlamentu [4]. Dále dodala, že poslanci Evropského parlamentu mají odlišná práva, včetně výsad a imunit, které jim výslovně přiznává Protokol o výsadách a imunitách, který soudy prohlásily za „individuální“ práva, oddělená od zájmů orgánu EU.[5] Stejně tak jednání jednotlivých poslanců Evropského parlamentu nezahrnují právní odpovědnost Parlamentu jako orgánu [6].

24. Parlament se dále domníval, že tvrzení stěžovatele, že by měl přijmout nová pravidla, aby mohl obhajovat poslance Evropského parlamentu proti pomlouvačným obviněním, nespadá do působnosti veřejného ochránce práv a je v každém případě nepřípustné. Podle názoru Parlamentu se v rozsahu, v němž se stěžovatel snažil dosáhnout změny vnitřních pravidel Parlamentu, jednalo o politickou záležitost, která nespadala do mandátu veřejného ochránce práv. Parlament dále konstatoval, že stěžovatel jako poslanec Evropského parlamentu může usilovat o změnu pravidel různými prostředky [7], což však neuplatnil.

25. Stěžovatel se domníval, že přístup Parlamentu je příliš formalistický. Zopakoval svůj názor, že Parlament má povinnost hájit svou pověst, která je spojena s pověstí a důvěryhodností jeho poslanců. Rovněž uvedl, že povinnost Parlamentu přijmout příslušná vnitřní pravidla není politickou záležitostí, ale administrativní povinností.

Posouzení veřejného ochránce práv

26. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že jednací řád Parlamentu neobsahuje žádné ustanovení týkající se povinnosti poskytovat poslancům EP pomoc. Stanoví pouze možnost, aby poslanec EP požádal o pomoc v případě útoku na jeho imunitu [8]. Vzhledem k tomu, že žádost stěžovatele s takovým útokem nesouvisela, nebylo toto ustanovení v daném případě použitelné. Veřejný ochránce práv nebyl schopen určit žádné jiné ustanovení, které by mohlo být vykládáno tak, že Parlamentu ukládá povinnost pomáhat jednotlivým poslancům Evropského parlamentu. V tomto ohledu konstatuje, že jednací řád Parlamentu ani statut poslanců Evropského parlamentu neobsahují žádné ustanovení podobné článku 24 služebního řádu [9], které by orgánu ukládalo povinnost poskytovat pomoc svým zaměstnancům. Podle názoru veřejné ochránkyně práv se zdá, že neexistence odpovídajícího ustanovení, pokud jde o poslance Evropského parlamentu, je způsobena povahou vztahu mezi Parlamentem a jeho poslanci, který je, jak Parlament správně zdůraznil, založen na nezávislosti poslanců Evropského parlamentu, na rozdíl od pracovního poměru mezi orgány EU a jejich zaměstnanci. Tato nezávislost podle názoru veřejného ochránce práv rovněž vysvětluje názor Parlamentu, pokud jde o úlohu a pravomoci jeho právní služby, která má zastupovat a hájit orgán, a nikoli jednotlivé poslance Evropského parlamentu.

27. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že Parlament měl správně za to, že nemá povinnost poskytovat pomoc jednotlivým poslancům Evropského parlamentu. Neexistence takové povinnosti podle názoru veřejného ochránce práv znamená, že Parlament není povinen zřídit specializovaný orgán na obranu poslanců EP proti případným pomlouvačným obviněním.

28. Veřejný ochránce práv však konstatuje, že v tomto případě by poskytnutí pomoci stěžovateli při jeho obhajobě bylo obtížné uvést do souladu s povinností Parlamentu být neutrální a spolupracovat s vnitrostátními orgány. Po zveřejnění příslušného článku zahájil OLAF vnitřní vyšetřování, zatímco dne 5. dubna 2011 obdržel Parlament žádost o zbavení stěžovatele imunity, které vyhověl dne 23. června 2011. Podle názoru veřejného ochránce práv měl Parlament po zahájení vyšetřování a zejména s ohledem na své vlastní rozhodnutí zbavit stěžovatele imunity povinnost zaujmout neutrální postoj, aby OLAF a příslušné soudní orgány mohly vyšetřit, zda skutečnosti předložené novináři byly skutečně pravdivé a zda představovaly protiprávní jednání. S ohledem na výše uvedené neshledává veřejný ochránce práv nesprávný úřední postup v souvislosti s druhým tvrzením stěžovatele.

29. V souvislosti s tvrzením stěžovatele, že Parlament by měl přijmout vnitřní pravidla, veřejná ochránkyně práv souhlasí s Parlamentem, že tato otázka se týká především politické činnosti Parlamentu. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem proto veřejný ochránce práv nemá důvod se tímto aspektem případu dále zabývat.

C. Rozhodnutí Parlamentu uzavřít kanceláře stěžovatele

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

30. Stěžovatel zpochybnil postoj Parlamentu, že jeho kancelář byla uzavřena na základě povinnosti Parlamentu spolupracovat s vnitrostátními a evropskými orgány příslušnými k vyšetřování případu. Stěžovatel tvrdil, že v době, kdy bylo přijato rozhodnutí o uzamčení jeho kanceláří, dotčené vnitrostátní orgány ještě nepožádaly o přijetí takového opatření, zatímco úřad OLAF neměl pravomoc prohledávat kanceláře stěžovatele. Rovněž uvedl, že neexistuje žádný právní základ pro zapečetění, které bylo provedeno bez soudního příkazu a v rozporu s jeho imunitou a jeho lidskými právy.

31. Ve svém stanovisku Parlament uvedl, že kanceláře stěžovatele se nacházejí v prostorách Evropského parlamentu. Není tedy zjevně nutné, aby vnitrostátní soudce vydal zatykač, aby Parlament zapečetil část majetku patřícího samotnému orgánu. Kanceláře, které jsou poslancům Evropského parlamentu dány k dispozici, zjevně nejsou soukromým majetkem těchto osob, a jejich zapečetění proto nelze přirovnat k prohlídce soukromého majetku poslance Evropského parlamentu v členském státě zvolení ani k zásahu do něj. Parlament rovněž uvedl, že články 8 a 9 Protokolu o výsadách a imunitách mají chránit poslance Evropského parlamentu před zadržením a před soudním řízením zahájeným vnitrostátními orgány jednajícími na základě pravomocí, které jim svěřuje vnitrostátní právo. Protokol nechrání poslance Evropského parlamentu před činností orgánu Unie, jehož jsou členy, v prostorách tohoto orgánu.

32. Parlament dále konstatoval, že zapečetění kanceláří stěžovatele nařídil předseda jako preventivní opatření. Na základě čl. 4 odst. 3 SEU je Parlament povinen zajistit, aby vyšetřování příslušných vnitrostátních orgánů nebyla zmařena. Rumunské orgány podaly dne 5. dubna 2011 žádost o zbavení stěžovatele imunity a Parlament dne 23. června 2011 přijal rozhodnutí o tomto zbavení imunity. Dne 5. července 2011 obdržel Parlament dopis od nejvyššího státního zástupce Rumunska, v němž žádá o povolení k provedení prohlídek. Aby byla zaručena účinnost těchto vyšetřování, bylo zjevně vhodné, aby Parlament nejprve kanceláře zapečetil a poté je ponechal zapečetěné tak dlouho, jak to vyžadují vnitrostátní orgány. Parlament rovněž konstatoval, že stěžovateli byly okamžitě zpřístupněny nové kanceláře, aby mohl pokračovat ve výkonu svých parlamentních povinností.

33. Stěžovatel ve svém vyjádření tvrdil, že má právo využívat své kanceláře a že mu Parlament není oprávněn bránit ve výkonu tohoto práva. V tomto ohledu tvrdil, že došlo k porušení jeho práv podle Evropské úmluvy o lidských právech (dále jen „úmluva“). Poznamenal také, že má ve svých kancelářích mnoho věcí, které mu patří, jako jsou knihy, alba, elektronické vynálezy a dokumenty, které nemohl používat déle než rok kvůli rozhodnutí Parlamentu kancelář zapečetit. Stěžovatel rovněž zpochybnil potřebu preventivních opatření. V této souvislosti poznamenal, že jeho úřad byl v březnu 2011 uzavřen, zatímco žádost o zbavení imunity i žádost o povolení k provedení prohlídek byly obdrženy o několik týdnů později.

Posouzení veřejného ochránce práv

34. Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že kanceláře stěžovatele byly dne 21. března 2011 zapečetěny. Dne 23. března 2011 bylo stěžovateli za přítomnosti úředníků Parlamentu umožněno odvézt si své osobní věci. Kanceláře byly dne 15. května 2012 odpečetěny. Podle jednacího řádu Parlamentu [10] a statutu poslanců Evropského parlamentu jsou poslanci Evropského parlamentu oprávněni využívat kancelářské prostory Parlamentu [11]. Kanceláře jsou přidělovány politickým skupinám, které je pak rozdělují mezi své členy. Jsou vybaveny nábytkem a vybavením poskytovaným Parlamentem. Je tedy zřejmé, že poslanci Evropského parlamentu mají při výkonu svých funkcí právo využívat kanceláře, které jim dává k dispozici Parlament.

35. Veřejný ochránce práv proto nemůže souhlasit s rigidním názorem Parlamentu, že může kanceláře zapečetit jednoduše proto, že jsou součástí jeho prostor a patří mu. Veřejný ochránce práv se ve skutečnosti domnívá, že jakékoli rozhodnutí přijaté orgánem, které by se mohlo dotknout práv nebo zájmů jiných osob, by mělo mít právní základ a mělo by respektovat práva dotčených osob. V projednávané věci přijal předseda Parlamentu rozhodnutí o zapečetění kanceláře stěžovatele jako preventivní opatření na základě čl. 4 odst. 3 SEU, aby bylo zajištěno, že vyšetřování příslušných vnitrostátních orgánů nebude zmařeno. Veřejná ochránkyně práv souhlasí s názorem Parlamentu, že jeho rozhodnutí nakonec nalezne dostatečný základ v čl. 4 odst. 3 SEU. V tomto ohledu tedy nelze konstatovat žádný nesprávný úřední postup. Veřejná ochránkyně práv se nicméně domnívá, že by pro Parlament mohlo být užitečné, a to i v zájmu právní jasnosti, zvážit přijetí zvláštních pravidel týkajících se zapečetění kanceláří. S cílem pomoci Parlamentu proto učiní odpovídající další poznámku.

36. Stěžovatel rovněž zpochybnil odůvodnění rozhodnutí a tvrdil, že opatření bylo nařízeno dříve, než příslušné orgány podaly jakoukoli žádost. Veřejný ochránce práv nesdílí názor stěžovatele. Podle jeho názoru je třeba přijmout preventivní opatření v co nejranější fázi, aby se zabránilo nežádoucím účinkům. Vzhledem k závažnosti obvinění vznesených proti dotčeným poslancům Evropského parlamentu a veřejnému zájmu v této věci bylo nejpravděpodobnější, že příslušné orgány rozhodnou, že je nutné zahájit vyšetřování v této věci. Skutečnost, že Parlament obdržel formální žádost rumunských orgánů až o několik týdnů později, tedy nezpochybňuje legalitu opatření. Naopak potvrzuje, že taková šetření byla skutečně zahájena, a že tedy existovala potřeba zachovat možné důkazy.

37. Stěžovatel rovněž tvrdil, že jeho práva nebyla dodržena. V tomto ohledu se dovolával neexistence soudního příkazu, porušení Úmluvy a porušení jeho poslanecké imunity. Pokud jde o absenci soudního příkazu, veřejný ochránce práv se domnívá, že Parlament nemusel získat soudní příkaz, aby jednoduše uzavřel kancelář stěžovatele. Jinak by tomu mohlo být, pokud by se Parlament rozhodl přistoupit k prohlídce kanceláře stěžovatele.

38. Stěžovatel se rovněž opřel o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") a tvrdil, že zapečetění jeho úřadu porušilo jeho právo na respektování soukromého života. Veřejný ochránce práv konstatuje, že článek 8 úmluvy zaručuje právo na respektování soukromého a rodinného života. Jeho první odstavec zní takto: Každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, svého domova a své korespondence. Z judikatury ESLP vyplývá, že článek 8 úmluvy nechrání obchodní prostory nebo kancelář osoby stejným způsobem jako její domov. ESLP zejména shledal, že prohlídky prováděné v obchodních prostorách a kancelářích osob [12] by mohly představovat zásah do práva na respektování soukromého života dotčených osob. Rovněž bylo zjištěno, že pojem „obydlí“ zahrnuje obchodní prostory, pokud neexistuje jasný rozdíl mezi kanceláří a soukromým bydlištěm nebo mezi soukromými a obchodními činnostmi [13].

39. Situace stěžovatele však nespadá do žádné z výše uvedených kategorií. Stěžovatel netvrdí, že jeho kancelář byla prohledána. Nemůže ani tvrdit, že neexistuje jasný rozdíl mezi jeho kanceláří a jeho soukromým bydlištěm. Veřejný ochránce práv navíc nevidí, jak byl v tomto případě soukromý život stěžovatele ovlivněn pouhým zapečetěním jeho kanceláře, neboť stěžovateli byla dána možnost odstranit jeho osobní věci, aniž by útvary Parlamentu provedly jakékoli vyhledávání ve spisech, skříních nebo zásuvkách stěžovatele. Pouhá skutečnost, že stěžovatel byl dočasně zbaven možnosti užívat řadu svých věcí, jako jsou knihy a spisy, nepředstavuje podle názoru veřejného ochránce práv nepřiměřený zásah do jeho soukromého života.

40. Veřejný ochránce práv se rovněž domnívá, že stěžovatel neprokázal, že by rozhodnutí o uzavření jeho úřadu zasahovalo do jeho imunity. Cílem pravidel o imunitě poslanců Evropského parlamentu stanovených protokolem [14] je totiž ochrana svobody projevu a nezávislosti poslanců Evropského parlamentu a tato parlamentní výsada v zásadě zahrnuje ochranu před soudním řízením. V tomto případě však zapečetění kanceláře stěžovatele nebylo nařízeno soudem nebo provedeno v rámci soudního řízení, ale jednalo se o interní správní opatření, které přijal sám Parlament.

41. Veřejná ochránkyně práv má však určité pochybnosti o tom, zda bylo skutečně nutné úřad zapečetit po dobu delší než jeden rok. Avšak vzhledem k tomu, že Parlament stěžovateli neprodleně poskytl novou kancelář, a umožnil mu tak pokračovat v práci, a vzhledem k tomu, že neexistují žádné konkrétní důkazy, které by naznačovaly, že Parlament neodstranil pečeť tak rychle, jak jen mohl, nepovažuje veřejný ochránce práv za nutné se touto záležitostí dále zabývat. Pokud by se Parlament řídil jeho doporučením a přijal zvláštní pravidla týkající se zapečetění kanceláří, mohla by tato pravidla samozřejmě zahrnovat ustanovení týkající se doby trvání těchto opatření. Vzhledem k tomu, že kancelář stěžovatele byla v průběhu šetření veřejného ochránce práv odpečetěna, je jeho související tvrzení bezpředmětné.

D. Závěry

Na základě svého šetření této stížnosti ji veřejný ochránce práv uzavírá následujícím závěrem:

Nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Stěžovatel a Parlament budou o tomto rozhodnutí informováni.

Další poznámky

Parlament by mohl přehodnotit svá příslušná pravidla s cílem rozhodnout, zda by používání skrytých kamer a záznamových zařízení nemělo být zakázáno, pokud jde o všechny jeho návštěvníky.

V zájmu právní jasnosti a řádné správy by Parlament mohl zvážit přijetí zvláštních pravidel týkajících se zapečetění kanceláří v jeho prostorách. Tato pravidla by mohla upravovat dobu trvání těchto opatření.

 

P. Nikiforos Diamandouros

Ve Štrasburku dne 27. září 2013.

---

[1] http://www.europarl.europa.eu/pdf/Accreditations/Recueil_4_4.4_586710_1_en.pdf

[2] Bezpečnostní předpisy, konsolidované předsednictvem dne 3. května 2004.

[3] "Členové jsou svobodní a nezávislí."

[4] "Poslanci Evropského parlamentu vykonávají svůj mandát nezávisle."

[5] Viz věc T-345/05, Ashley Neil Mote v. Evropský parlament, Sb. rozh. 2008, s. II-2849, bod 28.

[6] Soudní dvůr rozhodl, že šíření údajně pomlouvačné publikace politickou skupinou nezakládá mimosmluvní odpovědnost Unie (věc C-201/89 Jean-Marie Le Pen a Front national v. Detlef Puhl a další [1990] I-1196, bod 14). Parlament měl za to, že ačkoli se tento rozsudek týkal jednání politické skupiny, stejné odůvodnění platí a fortiori pro jednotlivé poslance EP jednající samostatně.

[7] Parlament zejména konstatoval, že poslanci mohou navrhnout změny jednacího řádu nebo kontaktovat předsednictvo a kvestory s cílem navrhnout určitá opatření v rámci svých příslušných pravomocí. Předsednictvo je zejména odpovědné za přijímání organizačních a administrativních rozhodnutí v záležitostech týkajících se poslanců EP.

[8] Čl. 6 odst. 3

[9] "Unie je nápomocna každému úředníkovi, zejména v řízení proti jakékoli osobě, která se dopouští vyhrožování, urážek nebo pomlouvačných činů nebo výroků nebo jakéhokoli útoku na osobu nebo majetek, kterému je on nebo jeho rodinný příslušník vystaven z důvodu svého postavení nebo povinností. Společně a nerozdílně nahradí úředníkovi škodu, která mu v těchto případech vznikla, pokud ji úředník nezpůsobil úmyslně nebo z hrubé nedbalosti a nemohl získat náhradu od osoby, která ji způsobila.“

[10] Pravidlo 23 odst. 2: „Předsednictvo přijímá finanční, organizační a správní rozhodnutí v záležitostech týkajících se vnitřní organizace Parlamentu, jeho sekretariátu a jeho orgánů.“

[11] Článek 22 rozhodnutí Evropského parlamentu ze dne 28. září 2005 o přijetí statutu poslanců Evropského parlamentu:

„1. Poslanci mají právo využívat kancelářské prostory Parlamentu, telekomunikační zařízení a služební vozidla.

2. Parlament stanoví podmínky pro výkon tohoto práva.“

[12] Jak v případech osob vykonávajících svobodná povolání, tak veřejných činitelů, viz Niemetz v. Německo, 16. prosince 1992, a Peev v. Bulharsko, 26. července 2007.

[13] Niemietz v. Německo, citováno výše.

[14] Článek 7

Volný pohyb poslanců Evropského parlamentu, kteří cestují na místo zasedání Evropského parlamentu nebo z něj, nepodléhá žádným správním ani jiným omezením. Poslanci Evropského parlamentu jsou v oblasti celní a devizové kontroly oprávněni:

a) jejich vlastními vládami, se stejnými výhodami, jaké poskytují vyšším úředníkům cestujícím do zahraničí na dočasné služební cesty;

b) vládami jiných členských států stejné výhody, jaké jsou poskytovány zástupcům cizích vlád na dočasných oficiálních misích.

Článek 8

Poslanci Evropského parlamentu nesmějí být vyšetřováni, zadrženi ani soudně stíháni, pokud jde o jejich názory nebo hlasování při výkonu jejich funkce.

Článek 9

Během zasedání Evropského parlamentu mají jeho členové:

a) na území vlastního státu imunity přiznávané členům jeho parlamentu;

b) na území kteréhokoli jiného členského státu vynětí z jakéhokoli zajišťovacího opatření a ze soudního řízení. Imunita se vztahuje rovněž na poslance, kteří cestují na místo zasedání Evropského parlamentu a zpět. Imunity se nelze dovolávat, je-li poslanec přistižen při spáchání trestného činu, a nebrání Evropskému parlamentu ve výkonu jeho práva zbavit jednoho ze svých členů imunity.