Skutečnosti předcházející stížnosti

1. Projednávaná věc se týká vrácení příspěvku za práci v zahraničí [1] neoprávněně vyplaceného úředníkovi Komisí.

2. Stěžovatel je úředníkem Komise od roku 2004. Je státním příslušníkem dvou členských států Evropské unie.

3. Rozhodnutím ze dne 17. prosince 2007 byl stěžovatel vyslán z Komise k nejvyššímu správnímu soudu v členském státě své druhé státní příslušnosti (dále jen "členský stát X") na dobu dvou let.

4. Před nástupem do funkce v členském státě X se stěžovatel obrátil na Úřad pro správu a vyplácení individuálních nároků (PMO), aby se zeptal na jeho odměnu během vyslání. V období od prosince 2007 do ledna 2008 si stěžovatel s příslušnými útvary PMO vyměnil několik e-mailů.

5. E-mailem ze dne 21. prosince 2007 s názvem „Převod– nový výpočet platu“poskytl zaměstnanec oddělení PMO zabývající se platy stěžovateli „výpočet platu, který obdržíte v členském státě X“, a připojil tabulku s různými složkami platu (ve francouzštině). Simulace platu uváděla, že bude pobírat příspěvek za práci v zahraničí (který činil 16 % základního platu).

6. Stěžovatel ve své odpovědi požádal zaměstnance PMO, aby objasnil, za jakých podmínek má zaměstnanec nárok na příspěvek za práci v zahraničí, neboť se domníval, že se jedná o jediný příspěvek, který bude z jeho platu odečten.

7. E-mailem ze dne 30. ledna 2008 zaměstnanec odpověděl, že stěžovatel má nárok na příspěvek za práci v zahraničí a že důvodem, proč se domnívá, že tento příspěvek nebyl zahrnut do výpočtu jeho nového platu, je skutečnost, že výraz použitý ve francouzštině pro uvedený příspěvek je "prime de dépaysement"[2].

8. Dne 1. února 2008 se stěžovatel ujal svých povinností v členském státě X. Během roku 2009 byl povýšen. Dne 18. prosince 2009 Komise prodloužila jeho přidělení na dobu jednoho roku. Vyslání bylo podruhé prodlouženo o další rok, a to do 31. ledna 2012.

9. Dne 1. února 2012 se stěžovatel vrátil Komisi. Rozhodnutím ze dne 20. února 2012 mu PMO sdělil, že po skončení doby vyslání a jeho návratu jeho útvary přezkoumaly jeho spis a zjistily, že mu příspěvek za práci v zahraničí neměl být po dobu jeho vyslání vyplácen. Rovněž ho informovala, že v souladu s článkem 85 služebního řádu získá zpět částky, které mu byly neoprávněně vyplaceny.

10. Dne 5. března 2012 podal stěžovatel stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Stěžovatel uvedl čtyři důvody, aby prokázal, že si nebyl a nemohl být vědom nesrovnalosti platby [3]. Tvrdil, že: a) byl přijat jako advokát členského státu své první státní příslušnosti a Komise s ním jako s advokátem vždy zacházela; b) Komise "neobjevila" chybu v dřívější fázi během čtyř let jeho vyslání; c) Komise si byla vědoma jeho dvojí státní příslušnosti, která byla navíc podmínkou pro jeho přidělení k nejvyššímu správnímu soudu; d) není jasné, zda se článek 4 přílohy VII služebního řádu vztahuje na zaměstnance s dvojí státní příslušností, kteří jsou povinni změnit místo výkonu zaměstnání, a pokud ano, v jakém rozsahu.

11. Dne 27. dubna 2012 informoval PMO stěžovatele, že bude muset vrátit 66 876,81 EUR a že mu tato částka bude odebrána prostřednictvím měsíčních splátek ve výši 1 173,28 EUR.

12. Dne 7. května 2012 podal stěžovatel novou stížnost podle čl. 90 odst. 2. Tvrdil, že vzhledem k tomu, že jeho první stížnost nebyla dosud přezkoumána a meziútvarová schůzka, o kterou požádal, se neuskutečnila, správa by neměla provést své rozhodnutí o vrácení peněz. Dále uvedl, že splácení by ohrozilo finanční situaci jeho rodiny.

13. Dne 27. června 2012 Komise jeho stížnost podle čl. 90 odst. 2 zamítla. Uvedla, že rozhodnutí PMO je v souladu s platnými pravidly. Konstatovala, že stěžovatel neměl během svého vyslání nárok na příspěvek za práci v zahraničí, a uznala, že důvodem, proč nadále pobíral uvedený příspěvek, byla chyba nebo neúmyslnost PMO. Komise uvedla, že stěžovatel je právník, který v době svého vyslání pracoval pro Komisi již tři roky. Podle jejího názoru měl stěžovatel jakožto advokát pochybovat o svém právu na příspěvek za práci v zahraničí v době, kdy byl vyslán do země, jejímž je státním příslušníkem. Komise se odvolala na příslušnou judikaturu Soudu pro veřejnou službu EU. Dále uznala, že Úřad pro správu a vyplácení individuálních nároků poskytl stěžovateli zavádějící informace, a vyjádřila politování nad chybou, k níž došlo. Zdůraznil však, že existence chyby je vždy předpokladem pro použití článku 85 služebního řádu. S ohledem na vyjádření stěžovatele týkající se jeho osobní situace doporučila, aby PMO přeplánoval jeho měsíční splátky.

14. Současně stěžovatel požádal o pomoc interního mediátora Komise. Dne 31. května 2012 se uskutečnila meziútvarová schůzka. Dne 22. června 2012 doporučil mediátor Komise, aby Úřad pro správu a vyplácení individuálních nároků upustil od vymáhání pohledávky.

15. Dne 28. června 2012 se stěžovatel obrátil na veřejného ochránce práv.

Předmět šetření

16. Stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí Komise získat zpět neoprávněně vyplacené částky z titulu příspěvku za práci v zahraničí je nespravedlivé.

17. Stěžovatel tvrdil, že by Komise měla zrušit své rozhodnutí o navrácení částky 66 876,81 EUR.

18. Stěžovatel ve svých připomínkách informoval veřejného ochránce práv, že Komise vydala další inkasní příkaz týkající se příspěvků na vzdělání, které pobíral poté, co se vrátil Komisi. Avšak vzhledem k tomu, že stěžovatel neučinil předchozí administrativní kroky vůči Komisi, pokud jde o tuto otázku, nelze se jí v rámci tohoto šetření zabývat [4].

Šetření

19. Dne 2. srpna 2012 zaslal veřejný ochránce práv Komisi žádost o stanovisko. Dne 6. listopadu 2012 zaslala Komise své stanovisko. Veřejná ochránkyně práv obdržela připomínky stěžovatele ke stanovisku dne 18. prosince 2012.

Analýza a závěry veřejného ochránce práv

A. Tvrzení o nespravedlivém vymáhání a související pohledávka

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

20. Komise ve svém stanovisku uvedla, že stěžovatel neměl během svého vyslání nárok na příspěvek za práci v zahraničí, jelikož měl státní příslušnost členského státu X a na jeho případ se nevztahovala žádná z výjimek stanovených v článku 4 přílohy VII služebního řádu. Uvedl, že nadále pobíral uvedený příspěvek, protože se PMO dopustil chyby.

21. Komise dále tvrdila, že před svým odjezdem do členského státu X, když se stěžovatel obrátil na útvary PMO s žádostí o informace o svém platu, neuvedl, že má státní příslušnost členského státu X a že byl vyslán do tohoto členského státu, tedy do země, jejímž byl státním příslušníkem. Podle názoru Komise stěžovatel tyto důležité prvky, které byly pro výpočet jeho platu zásadní, neupřesnil.

22. Komise rovněž uvedla, že ustanovení služebního řádu týkající se příspěvku za práci v zahraničí jsou jednoznačná a jasně stanoví, že zaměstnanec, který je státním příslušníkem státu, na jehož území se nachází místo, kde je zaměstnán, nemá nárok na příspěvek za práci v zahraničí. Podle Komise měl stěžovatel o těchto ustanoveních vědět nejen proto, že tyto informace obdržel při svém prvním nástupu do Komise, ale také proto, že pracoval více než tři roky jako právník.

23. Komise uvedla, že článek 85 služebního řádu stanoví podmínky pro zpětné získání neoprávněně vyplacených prostředků, a sice a) příjemce musel o nesrovnalosti platby vědět nebo b) nesrovnalost byla natolik zjevná, že o ní příjemce nemohl nevědět. Zopakovala, že podle judikatury se nejedná o to, zda pochybení bylo či nebylo zjevné pro administrativu, ale o to, zda bylo zjevné pro žalobkyni. Dodal, že situaci správního orgánu, který odpovídá za vyplácení tisíců platů a příspěvků všeho druhu, nelze srovnávat se situací úředníka, který má osobní zájem na kontrole plateb, které mu jsou každý měsíc vypláceny [5].

24. Komise vyjádřila politování nad tím, že svou chybu nezjistila a neopravila dříve. Tato skutečnost však nemohla mít vliv na vymáhání, neboť existence chyby je předpokladem pro použití článku 85 služebního řádu, a to i v případech, kdy chyba existovala po dlouhou dobu a administrativa ji opakovaně nezjistila. Komise dospěla k závěru, že žadatel nemohl o chybě nevědět. Informovala rovněž veřejnou ochránkyni práv, že od srpna 2012 snížila výši měsíčních splátek, které byly odečteny od platu stěžovatele. Dodala, že celková částka, která má být navrácena, je bez úroků nebo jiných dodatečných poplatků.

25. Stěžovatel nezpochybnil skutečnost, že platba byla provedena neoprávněně. Tvrdil však, že o nesrovnalosti platby nemohl vědět. Všiml si, že nikdy nezatajil svou dvojí státní příslušnost. Komise o tom byla naopak řádně informována a měla k dispozici řadu dokumentů prokazujících jeho dvojí státní příslušnost. Dodal, že státní příslušnost členského státu X je předpokladem pro jeho přidělení k nejvyššímu správnímu soudu. Dále poznamenal, že dne 30. ledna 2008, těsně před nástupem do funkce v členském státě X, ho Komise požádala, aby vyplnil formulář nazvaný „Dokument k předání oddělení PMO.1 – Platy“. V rubrice "Národnost" vyplnil v plném znění obě své národnosti.

26. V odpovědi na argument Komise, že administrativa je odpovědná za vyplácení tisíců platů a příspěvků všeho druhu a nemůže podrobně kontrolovat platby provedené ve prospěch každého jednotlivce, zdůraznil, že jeho situace je spíše výjimečná. Vzhledem k tomu, že byl prvním úředníkem Unie, který kdy byl přidělen k nejvyššímu správnímu soudu, uskutečnilo se několik jednání mezi tímto soudem a Komisí s cílem určit, který orgán pokryje náklady na jeho vyslání. Podle jeho názoru Komise provedla individuální a podrobnou kontrolu jeho případu. Jeho situace vůči administrativě tedy nebyla srovnatelná se situací ostatních úředníků.

27. Konečně stěžovatel tvrdil, že vzhledem k tomu, že služební řád neobsahuje ustanovení týkající se situace úředníků se dvěma státními příslušnostmi, nebylo mu zřejmé, že nemá nárok na příspěvek za práci v zahraničí. Dodal, že úředníci se dvěma státními příslušnostmi musí za svou zemi původu označit pouze jednu zemi.

Posouzení veřejného ochránce práv

28. Článek 85 služebního řádu stanoví, že přeplatek musí být navrácen, pokud si byl příjemce vědom, že k vyplacení nedošlo, nebo pokud byl přeplatek zjevně takový, že o něm nemohl nevědět. Podle judikatury Soudu týkající se výše uvedeného ustanovení může být neoprávněně vyplacená částka navrácena, pokud se prokáže, že:

a) příjemce byl o nesrovnalosti platby skutečně informován; nebo

b) nesrovnalost byla natolik zřejmá, že o ní příjemce nemohl nevědět [6].

29. V projednávané věci je nesporné, že stěžovatel neměl nárok na příspěvek za práci v zahraničí během svého vyslání do členského státu X a že platba byla provedena neoprávněně z důvodu administrativní chyby nebo přehlédnutí. Rozhodujícím prvkem pro použití článku 85 služebního řádu - a sporným bodem mezi stěžovatelem a Komisí - je, zda stěžovatel měl vědět, že na uvedený příspěvek nemá nárok.

30. Podle judikatury platí, že pokud příjemce napadne navrácení a není-li prokázáno, že o nesrovnalosti věděl, je třeba přezkoumat okolnosti, za nichž byly platby provedeny, aby bylo možné určit, zda měla být nesrovnalost plateb zjevně zjevná. Výraz "patentně takový", použitý v článku 85 služebního řádu k vymezení neoprávněné platby, totiž neznamená, že úředník nemusí vyvíjet žádné úsilí k zamyšlení nebo kontrole, ale znamená, že k vrácení dochází, pokud se jedná o chybu, která by neunikla oznámení úředníka vykonávajícího řádnou péči, o němž se má za to, že zná pravidla upravující jeho plat. V každém případě musí být rovněž zohledněna schopnost dotyčného úředníka provést nezbytné kontroly. Skutečnosti zohledněné unijním soudem v tomto ohledu se týkají úrovně odpovědnosti úředníka, jeho platové třídy a počtu odpracovaných let, stupně jasnosti ustanovení služebního řádu, která stanoví podmínky pro přiznání příspěvku, a významu změn, ke kterým došlo v jeho osobní nebo rodinné situaci, pokud výplata dotčené částky závisí na posouzení takových okolností administrativou. Úředník v poměrně vysoké platové třídě s dlouholetým služebním poměrem ve veřejné službě Společenství by proto měl být schopen uznat, že dostává neoprávněnou platbu [7].

31. V tomto případě veřejná ochránkyně práv souhlasí s Komisí, že jak srozumitelnost ustanovení týkajících se příspěvku za práci v zahraničí, tak platová třída a počet odsloužených let stěžovatele svědčí ve prospěch názoru, že stěžovatel si měl být vědom nesrovnalostí v platbách. Zejména čl. 4 odst. 1 přílohy VII služebního řádu stanoví, že „příspěvek za práci v zahraničí se vyplácí [...] úředníkům [...], kteří nejsou a nikdy nebyli státními příslušníky státu, na jehož území se nachází místo, kde jsou zaměstnáni [...]“. I když je pravda, že toto ustanovení neobsahuje žádný konkrétní odkaz na použití příspěvku za práci v zahraničí na úředníky s dvojí státní příslušností, stávající pravidlo vykládané ve světle judikatury neumožňuje pochybovat o tom, že úředníci povolaní k výkonu služby v zemi, jejíž jsou státními příslušníky, nemají nárok na příspěvek za práci v zahraničí [8].

32. Zkušenosti a právní zkušenosti stěžovatele mu navíc měly umožnit určit, že nemá nárok na příspěvek za práci v zahraničí. V tomto ohledu veřejný ochránce práv konstatuje, že stěžovatel je právník, který pracuje pro Komisi a jehož právní dovednosti byly natolik kvalitní, že byl požádán, aby pracoval pro nejvyšší správní soud členského státu X. Jak již Soudní dvůr rozhodl, úředník s běžnou péčí, s vysokou platovou třídou a úrovní zkušeností nemůže nevědět, že vyplácení příspěvku za práci v zahraničí závisí na práci v zahraničí ve smyslu článku 4 přílohy VII služebního řádu [9].

33. Stěžovatel klade velký důraz na skutečnost, že Komise znala jeho státní příslušnost (nikdy ji před Komisí nezatajil) a že věděla, že bude pracovat v členském státě X, když se dopustila chyby při výpočtu jeho platu. Skutečnost, že Komise o těchto skutečnostech věděla, když se dopustila chyby, však nemá žádný vliv na klíčovou právní otázku v tomto případě, tj. zda stěžovatel tyto skutečnosti znal. Zjevně věděl, že je státním příslušníkem členského státu X a že bude v tomto členském státě pracovat. Měl si tedy být vědom toho, že nemá nárok na příspěvek za práci v zahraničí.

34. Ačkoli veřejný ochránce práv souhlasí s tím, že v tomto případě lze použít článek 85, nemůže zcela přehlédnout skutečnost, že před odjezdem do členského státu X stěžovatel požádal příslušný útvar Úřadu pro správu a vyplácení individuálních nároků o vysvětlení ohledně svého platu. Zaměstnanec potvrdil, že má na uvedený příspěvek nárok. Odpověď stěžovateli byla nepochybně nesprávná a s největší pravděpodobností jí nepředcházelo pečlivé prošetření jeho spisu. Veřejná ochránkyně práv rovněž s politováním konstatuje, že Úřadu pro správu a vyplácení individuálních nároků trvalo více než čtyři roky, než chybu zjistil, ačkoli k tomu měl při několika příležitostech příležitost. Veřejný ochránce práv v této souvislosti poukazuje na to, že Komise přezkoumala spis stěžovatele třikrát, dvakrát za účelem prodloužení jeho vyslání a jednou za účelem jeho povýšení. Přesto svou chybu nenapravila. Veřejný ochránce práv je pevně přesvědčen, že článek 85 by neměl být vykládán tak, že opravňuje k administrativním chybám [10], a že správa by měla být obzvláště pečlivá při zjišťování a nápravě svých chyb, zejména pokud se jedná o značné finanční částky.

35. Veřejný ochránce práv konečně přikládá význam skutečnosti, že Komise uznala jeho chybu. Schvaluje rovněž, že Komise nabídla stěžovateli možnost snížit výši měsíčních splátek, a zohlednit tak jeho osobní situaci. Rovněž upřesnila, že z částek, které mají být navráceny, nebyly účtovány žádné úroky. Podle názoru veřejné ochránkyně práv přitom Komise zaujala spravedlivý a přiměřený přístup. Rovněž věří, že pokud by to vyžadovala osobní a rodinná situace stěžovatele, mohla by se s ním Komise dohodnout na přiměřeném harmonogramu pro vrácení částek, které mají být navráceny.

C. Závěr

Na základě svého šetření této stížnosti ji veřejný ochránce práv uzavírá následujícím závěrem:

Nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Rozhodnutí Komise získat zpět částky neoprávněně vyplacené stěžovateli v souvislosti s příspěvkem za práci v zahraničí bylo v souladu se zásadami řádné správy.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

P. Nikiforos Diamandouros

Ve Štrasburku dne 16. května 2013.

[1] Ve francouzštině „indemnité de dépaysement“.

[2] Výplatní pásky, které stěžovatel obdržel před vysláním, byly v angličtině, zatímco výpočet platu, který by pobíral v členském státě X, byl ve francouzštině. Ve francouzštině je výraz pro příspěvek za práci v zahraničí (16% základního platu) "indemnité de dépaysement", zatímco výraz pro příspěvek za pobyt v zahraničí (4% základního platu) je "indemnité d'expatriation".

[3] Článek 85 služebního řádu nelze použít, pokud úředník nevěděl a nemohl vědět o neoprávněné povaze platby.

[4] Článek 2 odst. 4 statutu evropského veřejného ochránce práv zní takto:

„Stížnost musí být podána do dvou let ode dne, kdy se osoba, která ji podala, dozvěděla o skutečnostech, na nichž je založena, a musí jí předcházet vhodné administrativní kroky vůči dotčeným orgánům a institucím.“

[5] Rozsudek Soudního dvora ve věci Arne Broe v. Komise, C-252/78, Sb. rozh. 1979, s. II-II, bod 11.

[6] Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci F v. Komise, T-324/04, Sb. VS s. I-A-127 a II-861, bod 137.

[7] věc C-71/72 Kuhl v. Rada, Sb. rozh. 1973, s. 705, bod 11; rozsudek Soudního dvora ve věci Berghmans v. Komise, C-142/78, Recueil 1979, s. 3125, bod 9; věc C-310/87 Stempels v. Komise, Sb. rozh. 1989, s. 43, bod 10;

rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Stahlschmidt v. Parlament, T-38/93, Recueil FP, s. I-A-65 a II-227, bod 19; rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Kschwendt v. Komise, T-545/93, Recueil FP, s. I-A-185 a II-565, bod 104; a rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Barth v. Komise, T-348/ 00, Recueil 2001, s. SCI-A-119 a II-557, bod 33.

[8] Rozsudek Soudního dvora ve věci Georgios Gouvras v. Komise, C-420/04 P, Sb. rozh. 2005, s. I-7251, bod 59.

[9] Tamtéž.

[10] Rozhodnutí evropského veřejného ochránce práv, kterým se ukončuje šetření stížnosti 906/2009/JF na Evropskou komisi, bod 55.