ODŮVODNĚNÍ Stížnosti

1. Stěžovatel, občan země X, byl najat jako odborník výzkumnou a poradenskou společností (dále jen „dodavatel“). Úkolem stěžovatele bylo vyhodnotit síť škol politických studií (dále jen „síť“), kterou zřídili různí partneři z řad občanské společnosti pod vedením Rady Evropy a kterou podpořilo Evropské společenství prostřednictvím Evropské iniciativy pro demokracii a lidská práva (dále jen „EIDHR“). Cílem hodnocení bylo pomoci Evropské komisi zlepšit dopad podpory sítě ze strany EIDHR. Stěžovatel měl provést hodnocení společně s jiným odborníkem, který byl najat jako vedoucí týmu.

2. Dne 27. prosince 2006 byla smlouva podepsána Komisí a dodavatelem. Řídila se obecnými podmínkami[1] rámcové smlouvy (dále jen "všeobecné podmínky"), souhrnným mandátem rámcové smlouvy "Komise"[2] a zvláštním mandátem[3] (dále jen "závazek") smlouvy, který upřesňoval služby, jež má dodavatel poskytovat.

3. Provádění smlouvy bylo zahájeno v polovině ledna 2007. Dne 21. května 2007 předložil dodavatel návrh závěrečné hodnotící zprávy. Téhož dne předložil stěžovatel vlastní verzi návrhu závěrečné hodnotící zprávy. Dne 22. května 2007 stěžovatel informoval Komisi, že jeho smlouva s dodavatelem byla ukončena.

4. Dne 11. června 2007 stěžovatel po ukončení své smlouvy zaslal stížnost evropskému veřejnému ochránci práv (stížnost 1607/2007/VIK). Uvedl, že během procesu hodnocení došlo k řadě nesrovnalostí, a obecně kritizoval proces hodnocení Komise. Uvedl rovněž, že požádal Komisi o přístup k návrhu hodnotící zprávy zaslanému dodavatelem, tento přístup však nebyl udělen. Stěžovatel dále tvrdil, že Komise by měla zajistit, aby byl plně odškodněn za práci, kterou pro dodavatele vykonal, neboť Komise obdržela jeho pracovní produkt.

5. Dne 24. června 2007 podal stěžovatel k generálnímu tajemníkovi Komise "odvolání"týkající se těchto stížností. Veřejný ochránce práv měl tedy za to, že nebyl dodržen čl. 2 odst. 4 jeho statutu, který stanoví, že stížnosti musí předcházet vhodné předchozí administrativní kroky vůči dotčenému orgánu nebo instituci Společenství, jelikož Komise neměla dostatek času na posouzení věci v okamžiku, kdy stěžovatel podal svou původní stížnost veřejnému ochránci práv. Veřejný ochránce práv proto stížnost uzavřel a informoval stěžovatele, že pokud Komise v přiměřené lhůtě neposkytne uspokojivou odpověď na jeho dopis ze dne 24. června 2007, může podat novou stížnost. Zdá se, že když stěžovatel podal svou první stížnost veřejnému ochránci práv, obrátil se se svými stížnostmi rovněž na Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF).

6. Dne 18. července 2007 stěžovatel informoval veřejného ochránce práv, že poté, co obdržel odpověď generálního tajemníka Komise na jeho dopis ze dne 24. června 2007[4], si přeje svou stížnost obnovit. Žádost stěžovatele byla proto zaregistrována jako nová stížnost (stížnost 1906/2007/VIK). Ve své odpovědi na dopis stěžovatele ze dne 24. června 2007 Komise uvedla, že vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel zaslal své stížnosti úřadu OLAF a že úřad OLAF jedná v rámci své vyšetřovací funkce, je na úřadu OLAF, aby se touto záležitostí zabýval a informoval stěžovatele o následných krocích v návaznosti na jeho případ. Komise vysvětlila, že se zdrží řešení otázek vznesených stěžovatelem, aby OLAF mohl případ řešit nestranně a bezúhonně a při plném dodržování práv a svobod jednotlivců. Stěžovatel ve svém dopise veřejnému ochránci práv uvedl, že je tedy zřejmé, že Komise na otázky, které vznesl, neodpoví ani se nebude snažit je vyřešit. Podle jeho názoru Komise postoupila stížnost OLAF, i když OLAF mohl vyřešit pouze jednu z několika administrativních obav, které vznesl.

PŘEDMĚT DOTAZU

7. Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv předložil následující tvrzení a tvrzení:

7.1. Proces hodnocení trpí řadou problémů a nedostatků, jako je i) nedostatečná ochrana oznamovatelů pro hodnotitele; ii) neexistence etického kodexu; iii) neexistence nezávislého mechanismu pro podávání a vyřizování stížností a iv) existence neefektivního a finančně nevýhodného "dvojíhosmluvního systému",což vede ke značným ztrátám finančních prostředků Společenství.

7.2. Komise nepředložila připomínky do 15 dnů poté, co stěžovatel předložil svůj návrh zprávy (jak se předpokládalo v zadání projektu), a stěžovatel ji proto nebyl schopen dokončit.

7.3. Komise by měla určit vhodnou výši poplatku, který má být zaplacen, rozdělit tuto částku mezi konzultanty, kteří jsou součástí týmu, a zajistit, aby byla zaplacena přímo Komisí, neboť smlouva stěžovatele s dodavatelem byla ukončena.

7.4. Komise nesprávně neposkytla přístup ke zprávě, kterou dodavatel předložil úřadu Komise EuropeAid dne 21. května 2007.

7.5. Stěžovatel dále tvrdil, že Komise by neměla "zavíratoči"a měla by pomáhat úřadu OLAF při vyšetřování protiprávního jednání, jakož i organizovat a vést vlastní vyšetřování.

7.6. Komise by rovněž měla zpřístupnit veřejnosti, a zejména příjemcům a zúčastněným stranám, některé dokumenty týkající se projektu, jako je její závěrečná zpráva.

7.7. Vzhledem k tomu, že stěžovatelova smlouva se zhotovitelem byla zrušena, Komise použila jeho práci protiprávně. Komise by proto měla stěžovateli nahradit jeho "odcizené"duševní vlastnictví, protože měl prospěch z jeho práce. Ve svých dalších dopisech zaslaných veřejnému ochránci práv stěžovatel objasnil, že otázka "odcizeného"duševního vlastnictví je rovněž spojena se "zneužitím(cenzurou a zkreslením)"jeho práce.

Během šetření stěžovatel předložil následující další tvrzení:

7.8. Komise nakonec "zfalšovalaa cenzurovala jeho zprávu".

8. Je třeba poznamenat, že ve dnech 14. a 27. srpna 2007 zaslal stěžovatel veřejnému ochránci práv dopisy, v nichž vyjádřil určité stížnosti vůči OLAF. Nevyjasnil však, zda si přeje, aby se veřejný ochránce práv těmito stížnostmi zabýval. V každém případě stěžovatel v té době neuplatnil odpovídající předchozí administrativní přístupy, pokud jde o OLAF. Veřejný ochránce práv proto stěžovatele informoval, že by se měl nejprve obrátit na úřad OLAF a že pokud úřad OLAF neposkytne uspokojivou odpověď v přiměřené lhůtě, mohl by poté zvážit podání stížnosti na úřad OLAF.

9. Dne 3. října 2007 stěžovatel této možnosti využil a podal proti OLAF stížnost. Tento dopis veřejný ochránce práv zaevidoval jako samostatnou stížnost (stížnost 2525/2007/VIK). Z informací, které stěžovatel poskytl v rámci své stížnosti proti OLAF, vyplývá, že jej OLAF požádal o předložení konkrétních důkazů podložených dokumentací, pokud jde o tvrzení týkající se nesprávného hospodaření s finančními prostředky a možného podvodu ze strany Rady Evropy a Komise. Stěžovatel neposkytl požadované důkazy týkající se těchto otázek. OLAF poté vyzval stěžovatele, aby v průběhu ověřovacího pohovoru poskytl ústní svědectví, což zjevně také odmítl. Stěžovatel v podstatě vysvětlil, že není ochoten spolupracovat s úřadem OLAF, protože jeho vyšetřování byla politická a předpojatá a protože OLAF záměrně omezil své vyšetřování tak, aby se vyhnul řešení klíčových obav týkajících se selhání Komise v procesu hodnocení. Stěžovatel tvrdil, že by se procesu účastnil pouze tehdy, pokud by OLAF splnil řadu podmínek, které formuloval.

10. Veřejná ochránkyně práv měla za to, že z listinných důkazů předložených stěžovatelem nevyplývá, že OLAF nedodržel zásady řádné správy. Zejména nic nenasvědčovalo tomu, že by OLAF byl v projednávané věci podjatý nebo ve střetu zájmů. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem uzavřel veřejný ochránce práv stížnost proti úřadu OLAF na základě článku 195 Smlouvy o ES s odůvodněním, že postrádá dostatečné důvody pro vyšetřování. Je proto třeba poznamenat, že toto šetření se týká pouze Komise a nevztahuje se na stížnosti stěžovatele vůči úřadu OLAF.

11. Ve svých dalších připomínkách ze dne 19. ledna 2009 stěžovatel vznesl vůči Komisi další obvinění. Tvrdil, že Komise "zařadilana černou listinu"hodnotitele, kteří se nebáli nastolovat otázky. V této souvislosti stěžovatel tvrdil, že byl rovněž zařazen na černou listinu. Vzhledem k tomu, že se zdá, že stěžovatel tuto otázku Komisi dosud nezaslal, považuje veřejný ochránce práv příslušné tvrzení na základě čl. 2 odst. 4 svého statutu za nepřípustné.

Šetření

12. Dne 26. září 2007 zahájil veřejný ochránce práv šetření této stížnosti. Dne 17. ledna 2008 zaslala Komise své stanovisko, které bylo předáno stěžovateli s výzvou k vyjádření. Připomínky stěžovatele byly zaslány dne 27. února 2008.

13. Dne 1. října 2008 zahájil veřejný ochránce práv další šetření stížnosti. Komise poskytla další stanovisko dne 2. prosince 2008, které bylo stěžovateli předáno dne 5. prosince 2008. Téhož dne veřejná ochránkyně práv požádala Komisi, aby poskytla další vysvětlení, pokud jde o otázku ochrany oznamovatelů pro hodnotitele. Komise zaslala své další připomínky dne 23. února 2009. Další připomínky stěžovatele byly předloženy dne 19. ledna 2009 a 24. března 2009.

Ombudsmanova analýza a závěry

Úvodní poznámky

14. Než se budeme zabývat podstatou této stížnosti, je třeba zvážit řadu předběžných otázek.

Pokud jde o stížnosti stěžovatele vůči dodavateli

15. Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv uvedl, že smlouva, o jejíž podepsání ho dodavatel požádal, obsahuje ustanovení týkající se střetu zájmů, což dodavateli umožňuje a usnadňuje vyvíjet na něj tlak a zkreslovat výsledky hodnocení. V této souvislosti stěžovatel poukázal na to, že smlouva je vymahatelná pouze v zemi Z, místo aby byla otevřena mezinárodní arbitráži. Dodavatel rovněž údajně odmítl ve smlouvě odkázat na jakékoli předpisy týkající se hodnocení nebo profesní kodexy chování.

16. Stěžovatel dále uvedl, že když během hodnocení zjistil důkazy o podvodu a špatném hospodaření s finančními prostředky Společenství ze strany Rady Evropy a dodavatele, pokusil se dodavatel zasahovat do jeho nezávislosti a do procesu hodnocení tím, že na něj vyvíjel tlak, aby svá zjištění zfalšoval a odsoudil. Bylo mu vyhrožováno propuštěním a nebylo mu umožněno kontaktovat přímo Komisi, aby projednal, jak citlivé otázky by měly být předloženy. Stěžovatel měl za to, že nemá žádnou ochranu oznamovatelů ani žádný kanál, jehož prostřednictvím by mohl oznamovat tlaky, jimž je vystaven. Podle jeho názoru neměl dodavatel žádné právo jakkoli zasahovat do obsahu svých zjištění.

17. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že byl překvapen zjištěním, že dodavatel a vedoucí týmu pracovali na jiné verzi zprávy, která byla následně předložena Komisi, jež jeho práci využila, ale obsahovala nepravdivá prohlášení, která zkreslila výsledky hodnocení. Stěžovatel tvrdil, že výzkum provedený vedoucím týmu byl zanedbatelný a že administrativní pracovníci zhotovitele nebyli oprávněni nebo způsobilí nahradit odborné poznatky, ke kterým dospěl, po práci provedené v dané oblasti.

18. Stěžovatel dále tvrdil, že dodavatel protiprávně ukončil svou smlouvu, a oznámil svůj úmysl mu nezaplatit. Stěžovatel to považoval za jasný příklad typu finančních tlaků na hodnotitele. Zhotovitel zároveň podle stěžovatele předstíral, že jeho spory s ním souvisejí s "kvalitou"práce a nemají nic společného s nedostatky hodnotícího procesu.

19. Je důležité zdůraznit, že stížnosti stěžovatele vůči dodavateli nespadají do působnosti veřejného ochránce práv, neboť dodavatel je soukromá společnost. V souladu s čl. 2 odst. 1 statutu evropského veřejného ochránce práv může veřejný ochránce práv zkoumat pouze stížnosti na orgány a instituce Společenství. Jak bylo uvedeno výše, toto šetření se proto týká pouze Komise.

Stížnosti stěžovatele vůči Radě Evropy

20. Ve svém stanovisku Komise odkázala na incident, k němuž došlo v zemi Y, kdy se stěžovatel zúčastnil činnosti organizované sítí za účasti zástupců na vysoké úrovni. Podle informací, které obdržela Komise i Rada Evropy, se stěžovatel během této akce pohádal se zástupcem jedné ze škol politických studií, které jsou součástí sítě. Stěžovatel se údajně choval způsobem, který nebyl v souladu s pravidly nebo normami týkajícími se řádného chování.

21. Stěžovatel ve svém vyjádření zastával názor, že odpověď Komise obsahovala"přímý a nepodložený útok na [jeho] profesionalitu na základě doslechu Rady Evropy (hodnotící organizace)". Pokud jde o předmětný incident, stěžovatel vysvětlil, že se setkal s úředníkem Rady Evropy, který se snažil podkopat hodnocení během jeho trvání tím, že zasahoval do přístupu stěžovatele k úředníkům pod falešnou záminkou, že nevěděl, že je hodnotitelem, přestože se s ním stěžovatel již několikrát setkal, a to i ve své kanceláři ve Štrasburku. Podle stěžovatele tento úředník Rady Evropy nejen zasahoval do jeho práce, ale snažil se vyvinout tlak na dodavatele, aby ho odvolal jako hodnotitele.

22. Ve svém dalším stanovisku Komise uvedla, že se obrátila na Radu Evropy, aby ověřila, že není důvod pochybovat o kvalitě a bezúhonnosti posouzení provedeného dodavatelem. Rada Evropy ve své odpovědi uvedla, že stěžovatel "prokázal naprostou neprofesionalitu při výkonu svých povinností",že "vesvých rozhovorech a hodnoceních postrádal neutralitu a objektivitu"a že "tatozkreslená a předpojatá analýza vedla k naprosto nepřijatelnému prvnímu návrhu hodnocení". Úředník Rady Evropy, který podepsal zmíněný dopis, dodal, že "musístrávit hodně času a úsilí s vedoucím týmu, ... aby napravil fakta a přispěl ke zprávě o požadované profesionální kvalitě a standardu",což vedlo k "radikálně odlišnému návrhu".

23. Stěžovatel uvedl, že výše uvedený dopis měl jednoznačně za cíl zdiskreditovat jej, neboť neobsahoval žádné důkazy o nedostatečné profesionalitě z jeho strany. Podle názoru stěžovatele byl dopis "kuřáckouzbraní",která ukázala, že proces hodnocení byl zkorumpovaný, protože veřejná funkce, která byla hodnocena, mohla hodnocení falšovat tím, že přímo zasáhla do procesu hodnocení. Druhý hodnotitel byl zjevně nucen zprávu přepsat, dokud se radikálně neliší od toho, co stěžovatel navrhoval. Stěžovatel dospěl k závěru, že tyto "výbušnédůkazy"potvrdily koordinované úsilí Komise a Rady Evropy zakrýt jejich protiprávní jednání.

24. Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že stížnosti stěžovatele vůči konkrétnímu úředníkovi Rady Evropy nebo Radě Evropy jako organizaci jsou mimo rozsah jeho přezkumu. Vzhledem k tomu, že Rada Evropy není orgánem ani institucí Společenství, není veřejný ochránce práv oprávněn přezkoumávat stížnosti, které jsou proti němu podány. Pokud jde o Komisi, veřejná ochránkyně práv se domnívá, že postoj přijatý Radou Evropy nebo odkaz Komise na tento postoj neprokazují, že se Komise pokusila zakrýt případné chyby, kterých se dopustila.

Pokud jde o ustanovení o důvěrnosti, která jsou pro stěžovatele závazná

25. Během šetření se stěžovatel domáhal mediálního pokrytí své stížnosti a údajných nesrovnalostí s ní souvisejících. Komise v této souvislosti uvedla, že by to mohlo být považováno za porušení povinnosti zachovávat služební tajemství stanovené v článku 8.6[5] obecných podmínek. Podle Komise by to mohlo rovněž vyvrátit tvrzení stěžovatele o nedostatečné ochraně hodnotitelů před whistleblowingem. Stěžovatel ve svém vyjádření zastával názor, že Komise ve skutečnosti vyhrožovala oznamovateli za whistleblowing a že orgán protiprávně vykládá výše uvedený čl. 8 odst. 6 obecných podmínek. Stěžovatel poznamenal, že klíčovými slovy tohoto ustanovení jsou "profesnítajemství"a "důvěrné"informace. To, co považoval za veřejné informace o protiprávních jednáních úředníků Komise, však do této kategorie nezapadalo. Tvrdil, že v žádném případě nelze důkazy o trestné činnosti nebo nekompetentnosti veřejných činitelů považovat za chráněné informace.

26. Veřejný ochránce práv se domnívá, že výše uvedená záležitost nespadá do jeho přezkumu, protože nemá pravomoc vyšetřovat jakákoli porušení, kterých se údajně dopustily jiné osoby a subjekty než orgány a instituce Společenství. Otázkou, zda stěžovatel porušil ustanovení o důvěrnosti, se proto veřejný ochránce práv nebude zabývat.

Pokud jde o reformy navržené stěžovatelem

27. V průběhu tohoto šetření stěžovatel při několika příležitostech zdůraznil své odborné znalosti v oblasti mezinárodní rozvojové pomoci a uvedl, že je třeba přijmout naléhavá opatření v souvislosti s předmětem jeho stížnosti. Stěžovatel poukázal na to, že si přeje spolupracovat přímo s veřejným ochráncem práv s cílem reformovat proces hodnocení Komise a co nejdříve nalézt vhodná řešení. Stěžovatel ve svých připomínkách popsal, co veřejný ochránce práv a jeho úřad "musí nyní udělat"v reakci na jeho stížnosti. Tvrdil například, že úřad veřejného ochránce práv by měl usilovat o vytvoření právního mechanismu, na jehož základě by hodnotitelé a odborníci mohli Komisi předat přímo nezávislým soudům nebo závazným rozhodcům, pokud jde o opatření přijatá Komisí, a to buď prostřednictvím jejích dodavatelů, nebo přímo, a že tato fóra by měla být pro odborníky snadno přístupná a levná. Navrhl zejména, že by měl být vytvořen „veřejnýochránce práv pro rychlou reakci“,který by poradcům poskytoval ochranu oznamovatelů, a že by měl být restrukturalizován úřad OLAF a další orgány dohledu.

28. Stěžovatel ve svých dalších připomínkách vyjádřil nespokojenost s prací veřejného ochránce práv, neboť veřejný ochránce práv neprovedl strukturální a právní reformy v procesu hodnocení Komise, které měl podle názoru stěžovatele provést.

29. Veřejný ochránce práv považuje v této souvislosti za vhodné připomenout, že článek 195 Smlouvy o ES jej zmocňuje k prošetření stížností týkajících se nesprávného úředního postupu v orgánech a institucích Evropské unie. V případech, kdy se veřejný ochránce práv domnívá, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, usiluje o to, aby byl tento nesprávný úřední postup napraven, a v případě potřeby předkládá dotyčnému orgánu nebo instituci Společenství návrhy smírných řešení nebo návrhy doporučení. Je však na dotyčném orgánu nebo instituci Společenství, aby zvážila, jaká opatření je třeba přijmout. Veřejný ochránce práv není oprávněn přijímat opatření nebo provádět reformy, které by mohly být nezbytné k nápravě jakéhokoli nesprávného úředního postupu, k němuž došlo. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nemůže veřejný ochránce práv postupovat podle návrhu stěžovatele.

Stížnosti stěžovatele vůči veřejnému ochránci práv

30. V průběhu šetření stěžovatel rovněž předložil řadu obvinění proti veřejnému ochránci práv. Tvrdil zejména, že veřejný ochránce práv zůstal téměř dva roky neaktivní, pokud jde o jeho stížnost, a že pouhým předáním dopisů stěžovateli a Komisi jednal pouze jako poštovní schránka a že byl nakonec "odpovědnýza pomoc a účast na porušování zákona". Stěžovatel byl obzvláště nespokojen s rozhodnutím veřejného ochránce práv zahájit další šetření, neboť podle jeho názoru již předložil všechny možné důkazy týkající se toho, co označil za "pokračujícítrestnost ze strany úředníků ES".

31. Veřejný ochránce práv vyjadřuje politování nad výše uvedenými obviněními, která považuje za zcela neopodstatněná. Veřejný ochránce práv musí zejména odmítnout návrh stěžovatele, aby zůstal neaktivní, a zpozdil tak stávající šetření. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že zjištění nesprávného úředního postupu lze učinit pouze tehdy, existují-li dostatečné důkazy odůvodňující takový závěr. Nelze-li takové důkazy identifikovat, musí být stížnost zamítnuta. Veřejný ochránce práv proto využívá všech prostředků, které mu dává k dispozici jeho statut, aby případ přezkoumal co nejdůkladněji. Veřejný ochránce práv přitom může, považuje-li to za nezbytné, rozhodnout o zahájení dalších šetření. V tomto případě byly skutečně zapotřebí další informace, aby bylo možné se vypořádat s některými aspekty případu a s dalším tvrzením, které stěžovatel předložil ve svých připomínkách ke stanovisku Komise. Vzhledem k tomu, že veřejný ochránce práv se může zabývat pouze tvrzeními nebo nároky, pokud měl dotčený orgán možnost se k nim vyjádřit, bylo nezbytné provést další šetření, aby bylo respektováno právo Komise být vyslechnuta. Veřejný ochránce práv se dále domnívá, že včas odpověděl na rozsáhlou další korespondenci, kterou mu stěžovatel zaslal v průběhu šetření. Veřejný ochránce práv proto nemůže přijmout návrh stěžovatele, že jednal pouze jako e-mailová schránka, návrh, který se zdá být založen na mylné představě o zásadách, z nichž vycházejí postupy veřejného ochránce práv při provádění šetření.

32. Pokud by si stěžovatel přál trvat na svých obviněních proti veřejnému ochránci práv, mohl by samozřejmě zvážit jejich předložení Evropskému parlamentu, kterému je veřejný ochránce práv podřízen, nebo soudům Společenství. Veřejný ochránce práv je přesvědčen, že jeho práce na stížnosti předložené stěžovatelem obstojí při kontrole ze strany kteréhokoli z těchto orgánů i široké veřejnosti.

33. Zdá se užitečné dodat, že veřejný ochránce práv se bude i nadále objektivně, spravedlivě a nestranně zabývat tímto případem a že nedovolí, aby útoky stěžovatele na jeho vlastní činnost ovlivnily jeho úsudek a závěry.

A. Tvrzení týkající se nedostatků v procesu hodnocení Komise (bod 7.1 výše)

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

Stížnost

34. Stěžovatel uvedl, že proces hodnocení Komise trpí řadou nedostatků, jako je i) nedostatečná ochrana oznamovatelů pro hodnotitele; ii) neexistence etického kodexu; iii) neexistence nezávislého mechanismu pro podávání a vyřizování stížností; a iv) existence neefektivního a finančně nevýhodného "dvojíhosmluvního systému",který vedl ke značným ztrátám finančních prostředků Společenství. Stěžovatel tvrdil, že se plýtvá finančními prostředky Společenství a že je ohrožena objektivita a integrita procesu hodnocení v důsledku střetu zájmů zabudovaného do systému a možnosti poskytnuté Komisi nebo dodavatelům vyvíjet politický a finanční tlak na hodnotitele, kteří neměli prostředky na svou ochranu.

35. Stěžovatel dále tvrdil, že využívání smluvních firem brání toku komunikace a informací mezi hodnotiteli a Komisí a že ve skutečnosti lze z najímání těchto firem získat jen málo, což v každém případě přenáší většinu nákladů na hodnocení na hodnotitele, ale poté zdvojnásobuje náklady na Komisi za jejich úlohu v tomto procesu. Podle stěžovatele, když byli hodnotitelé tlačeni smluvními firmami, aby zkreslili svá zjištění, Komise tvrdila, že nenese žádnou odpovědnost, a tvrdila, že se jedná o "soukromý"spor mezi dodavatelem a hodnotitelem. Stěžovatel uvedl, že OSN zlepšila účinnost procesu hodnocení tím, že odstranila systém dvojího uzavírání smluv a přímo vybrala hodnotitele. Podle názoru stěžovatele by se EU měla řídit stejným modelem.

36. Stěžovatel se domníval, že byly porušeny následující normy, které zjistil na internetových stránkách Komise, a že Komise neudělala nic, aby je prosadila:

„Musíbýt respektována nezávislost hodnotitele při jeho práci a nesmí být narušeny výsledky hodnocení.“

„Závěrečnáhodnotící zpráva obsahuje výsledky a závěry hodnotitele a její obsah nelze měnit bez jeho souhlasu.“

„Závěrya veškerá doporučení musí být důsledné a nesmí být zkresleny osobními a stranickými úvahami.“

Stanovisko Komise

37. Komise ve svém stanovisku vysvětlila, že pravidla použitelná na zvláštní smlouvy představují regulační rámec pro provádění úkolů technické pomoci. Komise konkrétně odkázala na článek 7 (Obecné povinnosti dodavatele), článek 8 (Kodex chování) a článek 9 (Střet zájmů) obecných podmínek a článek 6.4 celkového mandátu. Tato ustanovení, která jsou závazná jak pro dodavatele, tak pro jeho odborníky, zahrnují povinnosti, jako je povinnost poskytovat služby s náležitou péčí, důvěrností a v souladu s osvědčenými odbornými postupy a také jednat loajálně a nestranně a jako věrný poradce veřejného zadavatele "vsouladu s pravidly / nebo kodexem chování své profese, jakož i s patřičným uvážením".

38. Pokud jde o kritiku stěžovatele týkající se existence údajně neefektivního „dvojíhosmluvního systému“,Komise poukázala na to, že pro účely plnění smlouvy musí dodavatel poskytnout „vhodnýmechanismus řízení a podpory“,který by měl zahrnovat alespoň a) jednoho ředitele, který by koordinoval řízení smlouvy, zajišťoval náležitou kontrolu kvality výstupů a zabýval se výběrem a náborem odborníků; a b) jednoho administrátora (čl. 6 odst. 1 všeobecného mandátu).

39. Komise tvrdila, že outsourcing některých úkolů je nezbytný k tomu, aby se mohla zaměřit především na obecné směry politik Společenství. Pokud by Komise nemohla pověřit koordinačními vstupy, odměňováním a posuzováním podstaty činností odborníků, všechny tyto úkoly související s projekty by byly převedeny na útvary Komise. V důsledku toho by to vedlo k výraznému nárůstu počtu zaměstnanců Komise potřebných ke zvládnutí zvýšené pracovní zátěže. Komise tvrdila, že praxe využívání poradenských firem nutně neznamená ztrátu finančních prostředků Společenství. Komise zdůraznila, že přikládá velký význam tomu, jak jsou vynakládány peníze daňových poplatníků EU. Z tohoto důvodu Komise zajišťuje dodržování finančního nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství prováděním účinné a účelné kontroly v souladu se zásadami řádného finančního řízení.

40. Komise uvedla, že žadatel vznesl některá obecná tvrzení o problémech a nedostatcích procesu hodnocení. Neobsahoval však žádnou konkrétní zmínku o problémech, s nimiž se skutečně setkal před a během plnění svého úkolu.

41. Komise rovněž uvedla, že nemá žádnou pravomoc, pokud jde o otázky týkající se podmínek smluv dodavatelů s jejich odborníky, a nemůže proto zasahovat do smluvních otázek mezi stěžovatelem a dodavatelem. Smluvní ujednání mezi rámcovými dodavateli a jejich odborníky byla navíc důvěrná a řešení soukromých sporů mezi nimi zjevně nespadalo do pravomoci Komise.

Připomínky stěžovatele

42. Stěžovatel ve svých připomínkách zopakoval svůj názor, že standardy hodnocení dostupné na internetových stránkách Komise jsou pro úředníky Komise závazné (viz bod 36 výše). Podle něj "tentozákon"zavazoval Komisi, aby zajistila řádnou ochranu hodnotitelů, ať už najatých přímo nebo prostřednictvím subdodavatelů. Stěžovatel poznamenal, že Komise byla jedinou stranou,která to mohla vymáhat, a „jakýkoli pokus o vytvoření systému nebo mechanismu, který by ES zbavil této povinnosti a pokusil se ji převést na jiné strany, [byl] zjevně nezákonný a v rozporu s objektivitou procesu hodnocení“.

43. Pokud jde o otázky týkající se systému uzavírání smluv s poradenskými firmami, stěžovatel uvedl, že Komise nereagovala na jeho připomínky ohledně toho, jak jsou náklady a jejich hodnota skutečně určovány, jakou úlohu dodavatelé skutečně hrají při ochraně kvality, spíše než aby Komisi poskytovali politickou kontrolu, a ohledně toho, proč by placení externích pracovníků mohlo být účinnější než dodržování systému OSN pro vytvoření interní náborové kanceláře. Stěžovatel zopakoval, že podle jeho názoru byl systém zřízen výhradně za účelem ochrany úředníků Komise a že Komise platí smluvním firmám, aby vykonávaly"cenzurní a falšovací úlohu".

Další šetření veřejného ochránce práv

44. Po pečlivé analýze výše uvedených argumentů stran dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že je nezbytné provést další šetření týkající se prvního tvrzení stěžovatele. Veřejná ochránkyně práv proto položila Komisi následující otázku:

„Stěžovatelve své stížnosti uvedl (první tvrzení), že proces hodnocení trpí řadou problémů a nedostatků. V této souvislosti stěžovatel mimo jiné poukázal na nedostatečnou ochranu oznamovatelů pro hodnotitele a na neexistenci nezávislého mechanismu pro podávání a vyřizování stížností. Komise se ve svém stanovisku těmito otázkami nezabývala. Mohla by se Komise k výše uvedeným otázkám vyjádřit?“

45. Veřejná ochránkyně práv rovněž upozornila Komisi na normy citované stěžovatelem v bodě 36 výše a požádala Komisi, aby se k této otázce rovněž vyjádřila.

Odpověď Komise na další šetření veřejného ochránce práv

46. Ve svém dalším stanovisku Komise zdůraznila, že právo Společenství poskytuje jednotlivcům prostředky k podávání nezávislých stížností. Možnost podat stížnost veřejnému ochránci práv byla jistě jednou z nich. Pokud jde o obvinění z podvodu, musí Komise stěžovatele informovat o možnosti obrátit se na úřad OLAF a/nebo předat informace přímo úřadu OLAF. To je přesně to, co Komise v projednávané věci učinila.

47. Pokud jde o údajnou nedostatečnou ochranu oznamovatelů v procesu hodnocení, Komise konstatovala, že každý evropský občan má právo hlásit příslušným orgánům potenciální nebo skutečné případy podvodů a jiných nesrovnalostí. Pokud se občan z jakéhokoli důvodu domnívá, že v důsledku oznámení těchto událostí orgánům utrpěl protiprávní následky, může se obrátit na příslušný soud, včetně soudu Společenství.

48. Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že výše uvedené dodatečné informace týkající se údajné nedostatečné ochrany oznamovatelů pro hodnotitele jsou nedostatečné. Komise se zejména nevyjádřila k tomu, zda v rámci procesu hodnocení zavedla pro hodnotitele zvláštní opatření týkající se oznamovatelů. Veřejná ochránkyně práv proto požádala Komisi, aby upřesnila, zda taková opatření zavedla, a pokud ano, aby vysvětlila, o jaká opatření se jedná. Pokud taková opatření nebyla zavedena, veřejná ochránkyně práv požádala Komisi, aby vysvětlila, proč se domnívá, že taková opatření nejsou nezbytná.

Odpověď Komise na žádost veřejného ochránce práv o další vysvětlení

49. Ve své další odpovědi Komise uvedla, že si je vědoma toho, že ochrana oznamovatelů obecně zahrnuje právní ochranu, která spočívala především v zajištění toho, aby jednotlivci, kteří zveřejní informace týkající se nekalých praktik, nemohli být v důsledku toho poškozeni nepříznivými pracovněprávními opatřeními přijatými jejich zaměstnavateli. Ochrana oznamovatelů tak byla ze své podstaty obvykle spojena se zaměstnáním.

50. Komise odkázala na interinstitucionální dohodu ze dne 25. května 1999 mezi Evropským parlamentem, Radou a Komisí o vnitřním vyšetřování prováděném úřadem OLAF[6], která stanovila zásadu ochrany oznamovatelů před nespravedlivým nebo diskriminačním zacházením. Komise dále vysvětlila, že přijala rozhodnutí[7], podle něhož zaměstnanci musí oznamovat závažná pochybení buď v rámci Komise, nebo přímo úřadu OLAF. Tyto zásady byly následně provedeny do článku 22a (vnitřní whistleblowing) a článku 22b (vnější whistleblowing) služebního řádu[8].

51. Kromě toho byla ve sdělení Komise ze dne 4. února 2004 nazvaném "Jakposílit účinné uplatňování pravidel pro oznamování a ochranu oznamovatelů"[9] stanovena určitá ochranná opatření pro zaměstnance Komise. Tato opatření se týkají totožnosti oznamovatele, mobility a zprávy o zaměstnancích dotčené osoby. Ochrana může být ztracena, pokud úředník vznese neopodstatněná nebo škodlivá tvrzení, že nemůže prokázat, že je čestný nebo rozumný.

52. Pokud jde o třetí osoby, které oznamují obvinění z podvodu, Komise zdůraznila, že v právu Společenství neexistuje žádný zvláštní mechanismus, který by smluvním stranám ukládal povinnost zavést opatření na ochranu oznamovatelů. V tomto ohledu Komise zopakovala, že nemůže zasahovat do vztahů s třetími stranami ani nad nimi vykonávat kontrolu (viz rovněž bod 41 výše).

53. Komise však poukázala na to, že možnost informovat úřad OLAF o podezřeních z podvodu nebo korupce poškozujících finanční zájmy EU představuje mechanismus, který má k dispozici každý evropský občan nebo rezident. Občan se může obrátit přímo na úřad OLAF nebo informovat Komisi. Pokud tento orgán nebo kterýkoli jiný evropský orgán obdrží tento druh informací, je dotyčný orgán povinen předat tyto informace přímo úřadu OLAF. Pokud si informátor přeje zůstat v anonymitě, OLAF se zavazuje, že své vyšetřování provede vhodným způsobem, aby byla zajištěna anonymita. OLAF tak zaručuje, že s občany, kteří oznámí jakékoli podezření na nesprávné, nezákonné nebo nehospodárné použití finančních prostředků Společenství, nebude v důsledku toho zacházeno diskriminačním způsobem. Kromě toho ustanovení článku 287 Smlouvy o ES, která upravují povinnost zaměstnanců evropských orgánů nezveřejňovat informace, na které se vztahuje profesní tajemství, stanoví, že jakékoli porušení těchto ustanovení může mít za následek mimosmluvní odpovědnost Společenství.

54. Komise dále zopakovala, že stěžovatel nedoložil nepříznivé důsledky, které mu v důsledku nedostatečné ochrany oznamovatelů vznikly.

55. Pokud jde o normy pro hodnocení, Komise poskytla soubor svých norem[10], které se lišily od norem předložených žadatelem. Komise konkrétně upozornila veřejnou ochránkyni práv na tyto normy:

„Hodnocenímusí být provedeno tak, aby výsledky byly podloženy důkazy a důkladnou analýzou“.

„Hodnotitelémusí mít možnost prezentovat své výsledky bez kompromisů nebo zásahů, i když by měli vzít v úvahu připomínky řídící skupiny ke kvalitě a přesnosti hodnocení.“

56. Komise vysvětlila, že v souladu s výše uvedenými normami, a přestože musí být respektována svoboda projevu hodnotitelů, musí být závěry hodnotitelů plně doloženy a musí být posouzena kvalita jejich hodnocení, aby se zajistilo, že výsledky budou podloženy důkazy a důkladnou analýzou. Podle názoru Komise to bylo přesně to, co učinil zaměstnavatel stěžovatele, a sice že zkontroloval a upravil návrh zprávy, který postrádal jednotný přístup a jasnost, aby bylo zajištěno, že má požadovanou kvalitu.

Další připomínky stěžovatele

57. Stěžovatel ve svých dalších připomínkách trval na své kritice hodnotícího procesu zavedeného Komisí a dodal, že podle jeho názoru je zjevně "zkorumpovaný",protože úředníci, kteří byli hodnoceni, mohou kontrolovat každý jeho krok. Tvrdil, že proces hodnocení by měl být svěřen subjektu, který je nezávislý a přímo odpovědný veřejnosti. Dále navrhl, že finanční kontrola musí být v rukou Evropského parlamentu nebo nové organizace, kterou zřídí členské státy a která by měla být mimo rámec Komise.

58. Stěžovatel trval na svém názoru, že využití dodavatele jako zprostředkovatele nepřineslo procesu hodnocení žádnou přidanou hodnotu a existovalo pouze na ochranu úředníků Komise. Dále uvedl, že dodavatelé měli zjevně politický a hospodářský zájem na tom, aby od Komise obdrželi více zakázek, a že pokud se Komise postavila na stranu dodavatelů, z podstaty věci porušila nařízení o hodnocení. Stěžovatel se domníval, že jeho výzkum byl použit bez jeho souhlasu a "zajeho zády". Podle jeho názoru to bylo v rozporu s pravidlem, že „závěrečnáhodnotící zpráva musí obsahovat výsledky a závěry hodnotitele a její obsah nesmí být změněn bez jeho souhlasu“(viz bod 36 výše).

59. Pokud jde o otázku ochrany oznamovatelů pro hodnotitele, stěžovatel vyjádřil názor, že není nutné, aby veřejný ochránce práv požadoval od Komise další vysvětlení, neboť je zřejmé, že taková ochrana neexistuje. Stěžovatel zopakoval své přesvědčení, že Komise záměrně využívá zprostředkovatelské smluvní firmy k tomu, aby zbavila hodnotitele jakékoli ochrany oznamovatelů.

60. Stěžovatel tvrdil, že návrh Komise, že občané EU mohou předložit věc příslušnému soudu, je pro něj irelevantní, protože Komise velmi dobře věděla, že není občanem EU, stejně jako mnoho jiných poradců najatých tímto soudem. Stejně tak odkaz Komise na OLAF a veřejného ochránce práv nebyl k ničemu, protože tyto dva orgány neudělaly nic, aby ho ochránily.

Posouzení veřejného ochránce práv

i) Pokud jde o údajnou nedostatečnou ochranu oznamovatelů pro hodnotitele

61. Podle British Standards Institute, "[w]histleblowing je populární termín používaný, když někdo, kdo pracuje v organizaci nebo pro organizaci ... vyvolává obavy z možného podvodu, trestného činu, nebezpečí nebo jiného rizika, které by mohlo ohrozit zákazníky, kolegy, akcionáře, veřejnost nebo vlastní pověst organizace[11]".

62. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že myšlenka whistleblowingu znamená, že informace zveřejněné oznamovatelem odhalují něco potenciálně špatného nebo nezákonného. Je zřejmé, že oznamovatelé tak mohou hrát důležitou úlohu při odhalování podvodů nebo jiného nezákonného či škodlivého chování. Vzhledem k tomu, že oznamovatelé jsou v organizaci, pro kterou pracují, zpravidla zřídka populární, protože ji kritizují (výslovně nebo implicitně), je zapotřebí určitá forma ochrany, aby se zabránilo tomu, že tyto osoby budou v důsledku svého jednání trpět nepříznivými důsledky.

63. Komise odkázala na opatření pro whistleblowing, která byla zavedena pro zaměstnance Společenství. Pokud jde o externí pracovníky a třetí strany, Komise poukázala na to, že v právu Společenství neexistuje žádné pravidlo, které by smluvním stranám Komise ukládalo povinnost zavést do svých smluv s třetími stranami ujednání o whistleblowingu. Komise však vysvětlila, že externí pracovníci a třetí osoby mají možnost obrátit se na OLAF, který může přezkoumat jejich tvrzení. Dodal, že OLAF může být mimoto požádán, aby uchoval jméno oznamovatele v tajnosti, čímž jej ochrání před možností, že by jeho jednání mohlo mít pro něj negativní důsledky.

64. Stěžovatel uvedl, že dodavatelé mají zájem na získání budoucích zakázek, a proto nemusí být ochotni odhalovat protiprávní jednání orgánu nebo instituce EU, které tyto zakázky zadávají. Podle názoru veřejného ochránce práv toto riziko skutečně nelze vyloučit. Lze tedy důvodně předpokládat, že osoby pracující pro tyto smluvní partnery musí mít možnost upozornit na jakékoli podvodné nebo jinak protiprávní jednání, o němž se domnívají, že k němu došlo na straně orgánu nebo instituce Společenství. Dále považuje za přiměřené, aby byla těmto osobám poskytnuta náležitá ochrana. V této souvislosti je třeba poznamenat, že v souladu s hodnotícími standardy Komise je jedním z cílů hodnocení zvýšit "transparentnost... a odpovědnost". V této souvislosti se zdá, že externím hodnotitelům, kteří se účastní procesu hodnocení Komise, by měla být poskytnuta nezbytná ochrana před nepříznivými důsledky, které mohou nastat, pokud se rozhodnou v dobré víře oznámit nesrovnalosti, které v průběhu hodnocení odhalili nebo o nichž se domnívají, že je odhalili. Neexistence jakýchkoli ujednání o whistleblowingu pro hodnotitele by proto mohla potenciálně ohrozit účel hodnocení jako takového.

65. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že obracení se na úřad OLAF skutečně dává oznamovatelům mimo orgány důležitou možnost nechat svá tvrzení přezkoumat orgánem, který se specializuje na řešení záležitostí týkajících se potenciálních podvodů. Je však sporné, zda tato možnost poskytuje potenciálním oznamovatelům dostatečnou ochranu. Je pravda, že informátor může požádat OLAF o zachování důvěrnosti svého jména. Lze však předpokládat, že pro dodavatele bude často snadné identifikovat (nebo podezřívat) osobu, jejíž informace vedly k přezkoumání úřadem OLAF. Kromě toho je třeba poznamenat, že pravidla pro oznamování zavedená pro zaměstnance Společenství rovněž předpokládají možnost informovat OLAF. Kromě toho tato ujednání zahrnují ustanovení čl. 22a odst. 3 služebního řádu, podle něhož dotyčný orgán nesmí přijmout opatření, která by poškodila oznamovatele, který jednal rozumně a čestně. Nezdá se však, že by existovalo nějaké pravidlo, které by poskytovalo podobnou ochranu třetí osobě, jako je hodnotitel.

66. Komise navíc tvrdila, že vztah mezi znalcem a zhotovitelem je záležitostí, kterou se mají zabývat výhradně tyto dvě strany. To by znamenalo, že odborník, který vystupuje jako oznamovatel, by mohl čelit riziku propuštění svým dodavatelem, aniž by se Komise cítila povinna jakkoli zasáhnout. Je třeba připomenout, že stěžovatel se domnívá, že k tomu v jeho případě došlo. Podle názoru veřejné ochránkyně práv si proto otázka ochrany oznamovatelů u osob, které pracují pro dodavatele Komise, zaslouží další přezkoumání.

67. Veřejný ochránce práv konstatuje, že problémy týkající se na jedné straně vztahů odborníků s jejich dodavateli a s Komisí na straně druhé, zejména problémy týkající se názorových rozdílů mezi těmito odborníky a jejich dodavateli, pokud jde o zjištění, jichž má být dosaženo, a způsob, jakým mají být tato zjištění sdělena dotčenému orgánu, se objevily v řadě dalších případů, které v současné době projednává veřejný ochránce práv. Podle názoru veřejné ochránkyně práv je proto třeba důkladněji prozkoumat otázku týkající se potřeby ochrany těchto odborníků před whistleblowingem. Veřejná ochránkyně práv proto zváží zahájení šetření z vlastního podnětu, pokud jde o tento aspekt hodnotícího procesu Komise. V případě, že by takové šetření bylo zahájeno, veřejný ochránce práv by dále zvážil, zda by na něj zúčastněné strany neupozornil prostřednictvím tiskové zprávy a příslušného zveřejnění na internetových stránkách veřejného ochránce práv. To by umožnilo všem zúčastněným stranám vyjádřit své názory a veřejnému ochránci práv by bylo umožněno zjistit, která opatření pro whistleblowing by mohla být v této oblasti zapotřebí zavést. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se veřejná ochránkyně práv domnívá, že v souvislosti s tímto šetřením není třeba se touto otázkou dále zabývat.

ii) K údajné neexistenci etického kodexu

68. Z informací poskytnutých v rámci tohoto šetření veřejný ochránce práv vyvozuje, že neexistuje samostatný dokument, který by vyčerpávajícím způsobem stanovil deontologická pravidla upravující proces hodnocení. Zdá se však, že taková pravidla existují a jsou součástí obecných podmínek, celkového mandátu a závazných norem Komise pro hodnocení. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že tvrzení stěžovatele, že proces hodnocení zavedený Komisí postrádal etická pravidla, nebylo opodstatněné. Skutečnost, že tato pravidla jsou obsažena v různých dokumentech a nejsou součástí jediného etického kodexu týkajícího se procesu hodnocení, nelze podle názoru veřejného ochránce práv považovat za nesprávný úřední postup.

69. Komise by však mohla zvážit vypracování jediného dokumentu, který by obsahoval standardy hodnocení a zvláštní práva, povinnosti a etická pravidla týkající se všech subjektů zapojených do procesu hodnocení. Další poznámka v tomto smyslu bude uvedena níže.

iii) K údajné neexistenci nezávislého mechanismu pro podávání a vyřizování stížností

70. Žadatel tvrdil, že další nedostatek v procesu hodnocení se týká údajné neexistence nezávislého mechanismu pro podávání a vyřizování stížností. Veřejná ochránkyně práv však konstatuje, že stěžovatel využil možnosti obrátit se na úřad OLAF, pokud jde o jeho stížnosti. Dále je třeba poznamenat, že stěžovatel následně podal stížnost veřejnému ochránci práv, který je nezávislým orgánem pověřeným vyřizováním stížností. OLAF, přestože je technicky součástí Komise, je provozně nezávislý[12]. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že tvrzení stěžovatele, že jako hodnotitel neměl přístup k nezávislému mechanismu pro podávání a vyřizování stížností, nebylo prokázáno. Vzhledem k tomu, že stěžovatel chtěl výše uvedeným argumentem kritizovat nedostatek vhodné ochrany oznamovatelů, platí úvahy uvedené v bodech 61 až 67 výše.

71. Pokud jde o návrh stěžovatele (bod 57 výše), že finanční kontrola by měla být v rukou Evropského parlamentu nebo by měla být prováděna nezávislým subjektem, který je umístěn mimo Komisi a nad ni, veřejný ochránce práv konstatuje, že takový subjekt existuje. Evropský účetní dvůr má pravomoc nezávisle kontrolovat výdaje finančních prostředků EU a prověřovat, zda byly finanční operace prováděny legálně a pravidelně a zda bylo finanční řízení finančních prostředků EU řádné[13].

iv) K údajně neefektivnímu „systému dvojího uzavírání smluv“

72. Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv stěžovatel navrhl, aby se Komise namísto využívání dodavatelů jako zprostředkovatelů, kteří poté najímají odborníky k provádění hodnocení, uchýlila k systému přímých smluv OSN. Ve své replice měla Komise za to, že outsourcing některých úkolů je nezbytný a nevyhnutelný. Tvrdila, že pokud by nemohla delegovat, musely by veškeré dodatečné práce provést její útvary. To by vyžadovalo výrazné zvýšení počtu zaměstnanců.

73. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že návrh stěžovatele má své opodstatnění. Argumenty předložené Komisí v této souvislosti se však nejeví jako nepřiměřené. Je třeba vzít v úvahu skutečnost, že volba vhodného systému pro organizaci příslušných úkolů je v konečném důsledku politickým rozhodnutím. Mandát veřejného ochránce práv je omezen na zjišťování, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, či nikoli. Pokud jde o projednávanou věc, nesprávný úřední postup by existoval pouze tehdy, pokud by systém zvolený Komisí nefungoval nebo pokud by vedl ke značným dodatečným nákladům, kterým by bylo možné snadno zabránit. Veřejný ochránce práv se však domnívá, že stěžovatel tuto skutečnost neprokázal. Stěžovatel tvrdí, že Komise platí dodavatelům, i když práci provádějí odborníci, jako je on sám. Veřejná ochránkyně práv se však domnívá, že stěžovatel neprokázal, že Komise platí dodavatelům, aniž by na oplátku obdržela příslušné odborné služby. Veřejný ochránce práv proto neshledává žádný nesprávný úřední postup, pokud jde o tento aspekt případu.

B. K tvrzení, že Komise zfalšovala a cenzurovala zprávu stěžovatele (bod 7.8)

74. V průběhu tohoto šetření stěžovatel předložil další tvrzení, a to, že Komise nakonec "zfalšovalaa cenzurovala jeho zprávu"(bod 7.8 výše). V této souvislosti je třeba připomenout, že dne 21. května 2007 předložil stěžovatel Komisi vlastní verzi hodnotící zprávy, která se lišila od verze předložené téhož dne dodavatelem. Příslušné argumenty, které strany v tomto ohledu předložily, jsou uvedeny v následujících bodech.

Připomínky stěžovatele

75. Stěžovatel ve svých připomínkách uvedl, že dopis dodavatele ze dne 27. června 2007 (viz bod 84 níže) nastínil různé tlaky a požadavky, které na něj byly vyvíjeny, aby změnil zprávu a zúčastnil se dodatečné schůzky, kde měl být nucen změnit svá zjištění, což je v rozporu s jeho právy hodnotitele. Stěžovatel měl za to, že Komise nese důkazní břemeno, aby prokázala, že části zprávy, které byly odstraněny, byly hanlivé a zlovolné nebo že bezohledně a vědomě porušil zavedené profesní normy a práva některých osob. Stěžovatel konkrétněji uvedl následující:

„Evropskákomise používá dopis od dodavatele (který možná nařídila) jako pokus o zdůvodnění cenzury mé zprávy a mého propuštění, jakož i k označení mé nedostupnosti trávit více času mimo rámec mé smlouvy nebo mého mandátu s Evropskou komisí, abych musel reagovat na takové tlaky ze strany jednotlivců bez odborných znalostí, pro které jsem byl najat jako hodnotitel. Pokud by bylo odškodnění za zodpovězení takových nároků předvídáno v mandátu a mé smlouvě, rád bych to nabídl, ale skutečnost, že není kompenzováno, odráží, že jeho účelem je vyvíjet finanční tlak na hodnotitele, aby si vynutili cenzuru a zkreslení zjištění. Samozřejmě bych byl také k dispozici, abych se setkal s odborníky ve svém oboru a diskutoval o normách a aplikacích metodiky ve zprávě za účelem dalšího zlepšení zprávy. ES ani dodavatel však nestanovili platbu za případnou nadměrnou práci, která zpochybňuje zjištění odborníka a snaží se je změnit dříve, než se dostanou k veřejnosti.“

76. Stěžovatel dodal, že závěrečná zpráva schválená Komisí odstranila 100 stran finančních tabulek a důkazů, které poskytl na podporu svých tvrzení o špatném řízení a finanční nevhodnosti. Podle jeho názoru nebylo odstranění tohoto materiálu provedeno s cílem pokusit se zlepšit kvalitu nebo přesnost zprávy. Tvrdil, že Komise měla požádat o dodatečné finanční prostředky a odborné znalosti v oblasti vyšetřování za účelem úplného prošetření tvrzení, která formuloval, aby určila, zda v závěrech, ke kterým dospěl, došlo k chybám. Dodavatel a Komise se místo toho rozhodli všechny tyto důkazy vyloučit.

77. Stěžovatel uvedl, že problémy týkající se metodiky použité ve zprávě byly "falšovanýmitvrzeními"ze strany Komise, protože Komise nemohla dotyčnou metodiku ve skutečnosti kritizovat, protože on sám byl vynálezcem velké části metodiky používané v této oblasti a autorem knihy v této oblasti. Bylo tedy obtížné pochopit, jak by Komise mohla tvrdit, že nesprávně použil metodiku, kterou sám navrhl, a jak by se úředníci Komise mohli stát lepšími odborníky než on, pokud jde o jeho vlastní metodiku.

78. Stěžovatel dále uvedl, že jedním z důvodů cenzury jeho zprávy byla námitka proti používání "názvů". Podle jeho názoru, pokud by Komise měla v úmyslu chránit normy kvality, musela by vysvětlit, zda se na uvedené osoby vztahuje ochrana soukromí, a prokázat, že jednala legitimně za účelem ochrany práv jednotlivců. Komise tak však neučinila. Podle stěžovatele byla ze zprávy odstraněna jména některých úředníků Komise a Rady Evropy,"kteří jsou příjemci veřejných prostředků a kteří se mohli dopustit protiprávního jednání". Podle jeho názoru bylo "zcelasprávné a povinností hodnotitelů uvést tato jména"a "odstraněnítěchto jmen veřejných činitelů na pokyn veřejných činitelů je nezákonným činem k zakrytí vládního odpadu a protiprávního jednání".

79. Stěžovatel měl za to, že jak Komise, tak Rada Evropy se snaží před veřejností skrýt skutečnost, že síť vynakládá veřejné prostředky na pořádání setkání v zahraničních hotelech, za zavřenými dveřmi, se značnými náklady, s malou elitní skupinou mladých lidí, kteří neodrážejí rozmanitost své vlastní společnosti. Tvrdil, že školy by mohly učit demokracii a toleranci za mnohem nižší cenu, pokud by se setkaly ve veřejných školních místnostech. Podle jeho názoru bylo skrytým cílem projektu ve skutečnosti vytvořit vazby mezi budoucími vůdci zemí a evropskými elitami, a ne učit demokratizaci.

Stanovisko Komise

80. Komise uvedla, že v počátečních fázích plnění smlouvy vznesla otázku předběžného prověření zpráv u dodavatele, neboť zprávy byly zaslány samotnými odborníky, a nikoli dodavatelem. Tato skutečnost byla zjevně sdělena stěžovateli, který Komisi dne 5. března 2007 informoval, že dodavatel požádal, aby mu byly před odesláním Komisi nejprve předloženy další zprávy. Komise poskytla veřejnému ochránci práv kopii e-mailu stěžovatele ze dne 5. března 2007.

81. Komise uvedla, že v době, kdy dodavatel předložil návrh závěrečné hodnotící zprávy, zpráva o předání odkazovala na problémy, které se objevilyv souvislosti se stěžovatelem, a upřesnila, že stěžovatel "nebyl plně v souladu s klíčovými sděleními zprávy"a "nebyluveden jako spoluautor zprávy". Vzhledem k tomu, že stěžovatel téhož dne předložil vlastní verzi návrhu závěrečné zprávy, útvary Komise na tuto situaci okamžitě reagovaly zasláním formálního dopisu dodavateli[14], v němž jej požádaly, aby objasnil rozdíly mezi oběma návrhy zpráv, upřesnil informace, které byly v návrhu závěrečné zprávy předloženém dodavatelem vynechány, a odůvodnil, proč nezahrnul určité podněty a připomínky poskytnuté stěžovatelem. V dopise Komise bylo zdůrazněno, že získání těchto informací je velmi důležité, neboť stěžovatel již nebyl jmenován spoluautorem návrhu zprávy. Komise poukázala na to, že cílem tohoto dopisu bylo rovněž nepřímo podpořit urovnání sporu mezi dodavatelem a stěžovatelem.

82. Dne 27. června 2007 dodavatel na žádost Komise odpověděl a vysvětlil, že opomenul tvrzení o finanční nepatřičnosti a systémovém špatném řízení, která stěžovatel uvedl ve své zprávě a která jsou podle dodavatele nedostatečně odůvodněná nebo zcela nepodložená. Dodavatel uvedl, že existují „významnénedostatky v uplatňování metodiky hodnocení požadované v zadání zakázky“a že stěžovatel nepředložil spolehlivé důkazy, které by odůvodnily některá jeho zjištění. Zhotovitel se domnívá, že návrh zprávy předložený stěžovatelem postrádal odpovídající strukturu, obsahoval pobuřující připomínky a personalizovaná prohlášení.

83. Dodavatel dále uvedl, že stěžovatel byl pozván, aby se setkal s odborníky na interní hodnocení odpovědnými za zajištění kvality hodnocení, ale že se rozhodl, že se této schůzky nezúčastní. Stěžovateli byl zaslán e-mail s dotazem, zda si přeje být uveden jako spoluautor zprávy. Dále mu byla nabídnuta možnost provést omezené změny návrhu zprávy předtím, než bude zaslána Komisi. Stěžovatel bohužel tyto výzvy ignoroval a rozhodl se předložit svou vlastní verzi zprávy přímo Komisi. Zhotovitel se domnívá, že stěžovatelova verze zprávy obsahovala nedostatečně podložená tvrzení, která se nezabývala metodickými obavami zhotovitele, jež byly stěžovateli dříve sděleny.

84. Komise vysvětlila, že dodavatel provedl interní kontrolu kvality návrhu závěrečné zprávy a že posouzení příspěvků stěžovatele ke zprávě je záležitostí dodavatele. Nebylo by tedy správné, aby Komise nahradila hodnocení dodavatele, neboť úkolem dodavatele bylo zajistit, aby odborníci v hodnotícím týmu zahrnuli svá zjištění, závěry a doporučení do závěrečné zprávy. Nebylo třeba, aby Komise vyjádřila nespokojenost se zprávou předloženou dodavatelem, protože očekávání týkající se požadovaných výstupů podle smlouvy byla obecně splněna. V souladu s obvyklou praxí však byly ve zprávě před jejím formálním schválením a zveřejněním provedeny některé změny.

85. Pokud jde o návrh předložený stěžovatelem, Komise se domnívala, že „vyžadovalalespoň přezkum, aby koneční uživatelé mohli lépe pochopit závěry zprávy“. Podle Komise se zařazení jednotlivých jmenovitých citací nezdá být příliš ortodoxní a značně ztížilo čtení návrhu zprávy.

86. Komise dospěla k závěru, že z výše uvedených skutečností jasně vyplývá, že dodavateli nevydala žádné pokyny týkající se návrhu zprávy stěžovatele a že se k návrhu předloženému dodavatelem vyjádřila pouze v souladu s obvyklou praxí. Komise proto odmítla jakékoli obvinění stěžovatele týkající se padělání a cenzury jeho návrhu zprávy.

Další připomínky stěžovatele

87. Stěžovatel ve svých dalších připomínkách uvedl, že Komise ve skutečnosti vybírá hodnotitele tak, aby alespoň jeden souhlasil s falšováním celkového výsledku. Používání eufemismů, jako je "kontrolakvality"a "normyřízení kvality",pouze potvrdilo, že Komise ve skutečnosti pouze využívá dodavatele k udržení kontroly a že úloha dodavatelů v procesu hodnocení byla zcela zkreslena. Stěžovatel zopakoval svůj názor, že úlohou dodavatelů je pouze zajistit, aby zpráva splňovala požadovanou délku stránky, nikoli však zajistit "kvalitu"odborných závěrů hodnotitelů.

88. Stěžovatel zdůraznil, že trvá na všech závěrech, které předložil ve své verzi zprávy. Téměř všechny informace ve zprávě byly údaje z první ruky, které shromáždil, a ani Komise, ani Rada Evropy neprokázaly, že údaje, které použil, byly nepravdivé. Podle stěžovatele byla jeho zpráva změněna tak, aby odpovídala předem stanovenému výsledku. Stěžovatel tvrdil, že se jedná o přímou cenzuru, falšování a zkreslení jeho odborných zjištění.

Posouzení veřejného ochránce práv

89. Stěžovatel tvrdil, že Komise jeho zprávu zfalšovala a cenzurovala nebo že dodavateli nařídila, aby tak učinil. Z listinných důkazů, které má veřejný ochránce práv k dispozici, však jasně vyplývá, že sporné změny provedl dodavatel, a nikoli Komise. Nebyly předloženy žádné důkazy, které by naznačovaly, že Komise nařídila dodavateli, aby změnil závěry hodnocení tak, aby bylo dosaženo předem stanoveného výsledku, nebo že nutila dodavatele, aby změnil výsledky hodnocení, jak tvrdí stěžovatel.

90. Zdá se však, že stěžovatel předložením tohoto tvrzení rovněž zamýšlel tvrdit, že jeho zjištění neměla být změněna, a že Komise proto neměla přijmout zprávu předloženou dodavatelem, neboť řada zjištění stěžovatele byla opomenuta.

91. Veřejný ochránce práv se domnívá, že k tomu, aby hodnotitelé splnili úkol, který jim byl svěřen, musí mít možnost vyjádřit své názory. Jak je uvedeno v bodě 55 výše, hodnotící standardy Komise stanoví, že „hodnotitelémusí mít možnost prezentovat své výsledky bez kompromisů nebo zásahů, ačkoli by měli vzít v úvahu připomínky řídící skupiny ke kvalitě a přesnosti hodnocení.“Dále je třeba poznamenat, že ačkoli musí být respektována svoboda projevu hodnotitelů, jejich závěry by měly být plně doloženy a podloženy důkazy. Příslušné normy Komise zní takto:

„Hodnocenímusí být provedeno tak, aby výsledky byly podloženy důkazy a důkladnou analýzou.“

„Kvalitahodnocení musí být v průběhu celého procesu hodnocení posuzována na základě předem stanovených kritérií a kritéria kvality se musí přinejmenším týkat příslušného rozsahu, vhodných metod, spolehlivých údajů, řádné analýzy, věrohodných výsledků, cenných závěrů a jasnosti výstupů.“

92. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že znění hodnotících norem, na něž stěžovatel odkazuje (viz bod 36 výše), se poněkud liší od výše uvedených norem poskytnutých Komisí. Stěžovatel uvedl, že normy, na které odkazoval, byly zveřejněny na internetových stránkách Komise, neuvedl však v tomto ohledu žádný dokument ani konkrétnější zdroj informací. Veřejný ochránce práv proto v této věci provedl vlastní průzkum a zjistil, že normy, na něž stěžovatel odkazuje, jsou součástí dokumentu nazvaného „Hodnoceníčinností EU: Praktická příručka pro útvary Komise[15]." Tento dokument byl zveřejněn Komisí v roce 2004 a jeho cílem bylo poskytnout útvarům Komise pokyny týkající se organizace a provádění hodnocení. Revidované hodnotící standardy[16] poskytnuté Komisí byly zveřejněny v únoru 2007 a jsou závazné pro všechny útvary Komise. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že normy, na něž odkazuje Komise, jsou ty, které se v současné době uplatňují.

93. Na základě těchto hodnotících standardů dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že svoboda hodnotitelů, pokud jde o obsah hodnotící zprávy, není neomezená a může podléhat kontrole kvality, přičemž za tuto kontrolu jsou v procesu hodnocení odpovědní dodavatelé. Při výkonu této kontroly však musí dodavatelé respektovat nezávislost hodnotitele při jeho práci a nesmí zasahovat do výsledků hodnocení. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že nebude vždy snadné stanovit hranici mezi těmito dvěma politickými cíli a že existuje riziko, že dodavatelé by se mohli pod záminkou kontroly kvality pokusit změnit výsledky dosažené hodnotitelem z toho prostého důvodu, že s nimi nejsou spokojeni. Za těchto okolností se veřejný ochránce práv domnívá, že zjištění hodnotitele lze změnit nebo odmítnout pouze tehdy, pokud hodnotitel zjevně nesplnil kvalitativní kritéria, která musí dodržovat. Ve všech ostatních případech musí být závěry hodnotitele respektovány a Komise nesmí akceptovat žádné zásahy dodavatele nebo jiných osob.

94. Veřejný ochránce práv konstatuje, že v tomto případě dodavatel zasáhl, aby odstranil některá tvrzení, která nepovažoval za dostatečně odůvodněná.

95. Veřejný ochránce práv posoudil obsah zprávy předložené stěžovatelem a porovnal ji s obsahem závěrečné zprávy schválené Komisí. V této souvislosti je třeba poznamenat, že veřejný ochránce práv zjevně nemá informace ani odborné znalosti k posouzení toho, zda jsou konkrétní závěry podložené, či nikoli. Domnívá se proto, že přezkum, který musel v tomto ohledu provést, se musel omezit na ověření existence zjevných pochybení. Jinými slovy, přezkum, který provedl v projednávané věci, byl podobný omezenému rozsahu přezkumu, který uplatňuje ve smluvních věcech. Z tohoto pohledu se veřejná ochránkyně práv domnívá, že takovou zjevnou chybu ze strany Komise nelze zjistit. Z důkazů předložených veřejnému ochránci práv jasně vyplývá, že Komise změny, které dodavatel provedl, nejen přijala, ale okamžitě se touto záležitostí zabývala a požádala dodavatele o vysvětlení. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že skutečnost, že Komise nakonec dospěla k závěru, že postoj, který dodavatel zaujal, je z velké části odůvodněný, nelze považovat za zjevně nesprávnou. V této souvislosti je třeba zmínit, že sám stěžovatel ve své verzi zprávy uznal, že se jako hodnotitel cítil povinen předložit svá "obviněníze zneužití veřejných prostředků, plýtvání, skrytých agend jednotlivců... i když tyto informace... jsou pouze profesním podezřením a obavami a nemohou být zcela zdokumentovány[17]".

96. I kdyby se mělo za to, že Komise neměla přijmout změny ve zprávě stěžovatele provedené dodavatelem, bylo by třeba vzít v úvahu skutečnost, že se Komise rozhodla požádat úřad OLAF, aby posoudil tvrzení stěžovatele (viz také oddíl F níže). Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že Komise nezanedbala tvrzení stěžovatele a že se je pokusila posoudit tak, že je postoupila příslušnému orgánu. Jak již bylo uvedeno, úřad OLAF se nedomníval, že dostupné důkazy umožňují dospět k závěru, že tato tvrzení jsou opodstatněná. Veřejný ochránce práv proto neshledává žádný nesprávný úřední postup ze strany Komise, pokud jde o tento aspekt případu.

C. Tvrzení, že Komise nepředložila připomínky k žadatelově verzi hodnotící zprávy (bod 7.2 výše)

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

97. Dne 11. června 2007 stěžovatel požádal Komisi, aby se vyjádřila ke zprávě, kterou předložil dne 21. května 2007. Žadatel tvrdil, že Komise takové připomínky nepředložila. Uvedl, že v souladu s pověřením měla Komise odpovědět do 5. června 2007. Komise však nejenže tak neučinila, ale rovněž neposkytla žádné údaje o tom, kdy bude zasílat své připomínky ke zprávě. Stěžovatel tvrdil, že i když již nebyl u dodavatele zaměstnán, měl podle zadání právní odpovědnost za dokončení procesu a měl "defacto smluvní vztah s Komisí".

98. Komise ve svém stanovisku uvedla, že v zadání zakázky se uvádí, že po předložení zprávy Komisi mají zúčastněné strany dva týdny na to, aby se k ní vyjádřily. Dne 4. června 2007 zaslala Komise své první připomínky ke zprávě předložené dodavatelem, čímž dodržela lhůtu. Komise dokončila své připomínky dne 6. července 2007 a konečné přijetí zprávy bylo učiněno dne 30. srpna 2007. Podle Komise z článku 27 (Schvalování zpráv a dokumentů) platných všeobecných podmínek jasně vyplývá, že povinnosti, které jsou pro veřejného zadavatele závazné, se vztahují výhradně na dodavatele. Komise zdůraznila, že vůči svému dodavateli nikdy nezůstala nečinná a dodržovala pravidla, která jsou pro ni závazná.

99. Komise zopakovala, že nemá se stěžovatelem žádný smluvní vztah a že smluvními stranami jsou pouze Komise a dodavatel. Komise tedy neměla žádnou povinnost, pokud jde o odborníky zaměstnané jejími smluvními partnery, jelikož nebyli jejími smluvními partnery. V této souvislosti Komise odkázala na čl. 4 odst. 3 obecných podmínek, který stanoví, že „žádnásubdodavatelská smlouva nemůže vytvářet smluvní vztahy mezi jakýmkoli subdodavatelem a veřejným zadavatelem“.

100. Komise dále uvedla, že dne 1. června 2007 její útvary potvrdily přijetí verze závěrečné zprávy zaslané stěžovatelem. Nikdy se k němu však nevyjádřila, protože neměla povinnost tak učinit.

101. Stěžovatel ve svých připomínkách uvedl, že si přeje upustit od tohoto tvrzení a související žádosti Komise o zpětnou vazbu.

Posouzení veřejného ochránce práv

102. Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že stěžovatel s tímto tvrzením přestal. V každém případě se domnívá, že Komise musela poskytnout zpětnou vazbu pouze ohledně zprávy, kterou obdržela od dodavatele. Zdá se, že Komise tuto povinnost splnila. Tím, že se Komise nevyjádřila k verzi zprávy zaslané stěžovatelem, nedopustila se podle názoru veřejného ochránce práv žádného nesprávného úředního postupu.

D. Ohledně odměny stěžovatele (bod 7.3 výše)

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

103. Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv tvrdil, že v březnu a dubnu 2007 provedl většinu výzkumných a přípravných prací na daném projektu (více než 80 %), neboť část práce, kterou měl provést vedoucí týmu, byla převedena na něj. Stěžovatel uvedl, že Komise souhlasila s tím, aby mu byly převedeny některé finanční prostředky plánované pro vedoucího týmu. Vzhledem k tomu, že jeho smlouva s dodavatelem byla ukončena dne 22. května 2007, stěžovatel tvrdil, že vzhledem k tomu, že Komise obdržela produkt jeho práce a byla včas informována o dodatečné práci, která na něj byla převedena, měla by Komise zajistit, aby byl za svou práci řádně placen, včetně dodatečné práce, kterou na projektu odvedl. Stěžovatel tvrdil, že za tímto účelem by Komise měla určit příslušnou výši poplatku, který má být zaplacen jemu a vedoucímu týmu, rozdělit tuto částku mezi ně a zaplatit odborníkům přímo. Navrhoval, aby mu Komise provedla platbu na základě časového rozvrhu, který mu předtím zaslal.

104. Komise ve svém stanovisku uvedla, že nemůže nést odpovědnost za stanovení nebo provedení plateb, které má stěžovateli zaplatit jeho zaměstnavatel za vykonanou práci. Za veškeré platby, které měly být stěžovateli provedeny, nese plnou odpovědnost dodavatel. Komise uvedla, že řádně splnila své platební povinnosti vůči dodavateli a že v rámci smlouvy, kterou uzavřela s dodavatelem, nebyly provedeny žádné neuhrazené platby. Poukázala na to, že proto nemůže přijmout tvrzení stěžovatele, že by měl být placen přímo Komisí. Komise dodala, že může stěžovatele pouze povzbudit k tomu, aby svůj spor urovnal přímo se svým zaměstnavatelem.

105. Kromě toho orgán poznamenal, že předmětem jeho smlouvy se zhotovitelem bylo právě předložení hodnotící zprávy a že zpráva, kterou nakonec přijal, nebyla stejná jako zpráva zaslaná nezávisle stěžovatelem. Na základě výše uvedených skutečností se Komise domnívala, že neexistuje žádný základ, na němž by bylo možné poskytnout žadateli finanční vyrovnání.

106. Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že mu dodavatel mezitím zaplatil za počet dní uvedený ve smlouvě, jakož i za dodatečné práce, které mu byly převedeny. Všechny finanční záležitosti, které stěžovatel vznesl u dodavatele, byly tedy vyřešeny. Stěžovatel však tvrdil, že dodavatel a Komise by měli být v budoucnu „spolua nerozdílně odpovědní za platbu a dodržování právních předpisů“v souvislosti s jakoukoli prací vykonanou odborníkem.

Posouzení veřejného ochránce práv

107. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že mezi stěžovatelem a dodavatelem již nejsou žádné nevyřešené finanční otázky, které by měly být vyřešeny. V důsledku toho nejsou zapotřebí žádná další šetření týkající se tvrzení stěžovatele, a sice že po ukončení jeho smlouvy měl být placen přímo Komisí.

108. Je však třeba poznamenat, že stěžovatel vznesl novou otázku týkající se toho, zda by Komise měla být v zásadě rovněž odpovědná za platby odborníkům najatým jejími dodavateli. Veřejný ochránce práv bere na vědomí odkaz Komise na čl. 4 odst. 3 obecných podmínek, který stanoví, že mezi žádným subdodavatelem, jako je stěžovatel, a Komisí jako veřejným zadavatelem neexistují žádné smluvní vztahy. S ohledem na toto ustanovení se veřejná ochránkyně práv domnívá, že Komise nemůže být činěna odpovědnou za případná pochybení smluvních stran, pokud jde o úhradu jimi přijatých odborníků.

109. Zdá se však, že žadatel skutečně chtěl navrhnout změnu výše uvedené struktury, kterou stanovila a použila Komise. Zdá se tedy, že tento aspekt odkazuje na první tvrzení stěžovatele týkající se údajných nedostatků procesu hodnocení. Jak bylo uvedeno výše, veřejný ochránce práv se domnívá, že stávající systém uzavírání smluv s hodnotiteli prostřednictvím dodavatelů je výsledkem politického rozhodnutí, a přesahuje tedy jeho pravomoc, která se omezuje na zkoumání případů nesprávného úředního postupu. Příslušným tvrzením stěžovatele v tomto ohledu se proto veřejný ochránce práv nebude dále zabývat.

E. Přístup k návrhu hodnotící zprávy předloženému dodavatelem dne 21. května 2007 (bod 7.4 výše)

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

110. Žádost stěžovatele o přístup ke zprávě, kterou dodavatel zaslal Komisi dne 21. května 2007, Komise původně zamítla[18]. Tento orgán měl za to, že se na příslušný dokument vztahuje výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 první odrážce nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise[19]. Tato výjimka se týká ochrany obchodních zájmů fyzických nebo právnických osob, včetně ochrany duševního vlastnictví. Stěžovateli bylo sděleno, že může podat potvrzující žádost generálnímu tajemníkovi Komise. Stěžovatel tvrdil, že mu Komise nesprávně neposkytla přístup k tomuto dokumentu, protože verze zprávy dodavatele obsahovala více jeho vlastního duševního vlastnictví než verze zprávy dodavatele.

111. Dne 3. října 2007 stěžovatel informoval veřejného ochránce práv, že mu byl rovněž odepřen přístup k nové verzi zprávy vypracované Komisí na základě jeho práce. Tato nová zpráva byla rozeslána zúčastněným stranám, ale výslovně mu byla odepřena. Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že připomínka stěžovatele představuje nové tvrzení, neboť se týká otázky přístupu k jinému dokumentu. Avšak vzhledem k tomu, že stěžovatel nepředložil žádné důkazy, které by prokazovaly, že již požádal Komisi, aby mu poskytla přístup k dotčenému dokumentu, veřejný ochránce práv stěžovateli doporučil, aby se v souvislosti s tímto novým aspektem své stížnosti nejprve obrátil na Komisi. Veřejný ochránce práv dodal, že pokud mu Komise neposkytne uspokojivou odpověď, může mu stěžovatel věc předložit znovu. Stěžovatel ve své odpovědi na dopis veřejného ochránce práv tvrdil, že důvod, proč formálně nepožádal Komisi o přístup k této zprávě, spočíval v tom, že toto zpřístupnění považoval za součást povinností Komise vůči němu. Stěžovatel zopakoval svůj názor, že dobrovolně neodstoupil a že má právní nárok na to, aby jeho odborná práce byla náležitě využívána.

112. Komise ve svém stanovisku poukázala na to, že při posuzování žádosti stěžovatele vzala v úvahu, že požadovaný dokument je návrhem zprávy, jejíž kvalita musí být ještě posouzena, a že zveřejnění takového dokumentu by mohlo poškodit obchodní zájmy dodavatele.

113. Komise dále uvedla, že stěžovatel odkázal na svou žádost o přístup k dotčenému dokumentu až na straně 16 21stránkového dopisu stěžovatele generálnímu tajemníkovi Komise ze dne 24. června 2007. Podle Komise nemohla být tato připomínka snadno vykládána jako potvrzující žádost, neboť stěžovatel nikdy jasně neuvedl, že si přeje zachovat svou žádost pro účely přezkumu. Komise proto vyjádřila politování nad tím, že potvrzující žádost stěžovatele o přístup nebyla vyřešena, a stěžovateli se omluvila. Avšak vzhledem k tomu, že závěrečná hodnotící zpráva byla nedávno zveřejněna na internetových stránkách EIDHR, měla Komise za to, že žádost stěžovatele o přístup k návrhu, kterou dodavatel zaslal dne 21. května 2007, se stala bezpředmětnou, neboť cíle stěžovatele bylo možné dosáhnout přezkoumáním veřejně dostupné konečné verze dokumentu.

114. Stěžovatel ve svém vyjádření neopakoval svou žádost o přístup k dokumentu předloženému dodavatelem dne 21. května 2007.

Posouzení veřejného ochránce práv

115. Komise vysvětlila důvody, proč si neuvědomila, že stěžovatel chtěl ve svém dopise ze dne 24. června 2007 podat potvrzující žádost o přístup k uvedenému dokumentu. Komise rovněž předložila omluvu za tento dohled. Za těchto okolností se veřejná ochránkyně práv domnívá, že není třeba provádět další šetření týkající se procesních aspektů tohoto tvrzení.

116. Pokud jde o věc samou, veřejný ochránce práv konstatuje, že stěžovatel se ve svém vyjádření nezabýval argumentem Komise, že jeho žádost o přístup k návrhu zprávy, kterou dodavatel předložil dne 21. května 2007, se stala bezpředmětnou. Stěžovatel rovněž neuvedl, že by měl stále zájem o přístup k tomuto dokumentu. Za těchto okolností a s ohledem na skutečnost, že Komise zveřejnila konečnou verzi zprávy dodavatele, zastává veřejný ochránce práv názor, že žádná další šetření týkající se podstaty tohoto tvrzení nejsou odůvodněná.

F. K zapojení úřadu OLAF (bod 7.5 výše)

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

117. Stěžovatel tvrdil, že Komise by neměla "zavíratoči" přednesrovnalostmi v procesu hodnocení a měla by pomáhat úřadu OLAF při vyšetřování protiprávního jednání, jakož i při vlastním vyšetřování problémů, které zjistil. Stěžovatel obvinil Komisi, že se snažila vyhnout odpovědnosti tím, že věc postoupila úřadu OLAF.

118. Komise ve svém stanovisku vysvětlila, že na žádost samotného stěžovatele předala jeho korespondenci úřadu OLAF a informovala ho o tom dopisem ze dne 18. června 2007. Úřad OLAF stěžovatele několikrát kontaktoval, aby si vyžádal další důkazy, a to i v rámci ústního pohovoru. Stěžovatel pozvání úřadu OLAF nepřijal. Záležitost však byla posouzena úřadem OLAF. Komise poukázala na to, že je připravena plně přispět k případnému vyšetřování na žádost úřadu OLAF.

119. Komise dále objasnila, že OLAF je orgánem, který má pravomoc vyšetřovat obvinění z nesrovnalostí, a že proto nemá smysl zahajovat vlastní samostatné vyšetřování. Úřad OLAF by také mohl případ řešit nestranně, bezúhonně a při plném respektování práv a svobod jednotlivců a zachovat si nezávislý status své práce. To bylo stěžovateli vysvětleno v dopisech Komise ze dne 17. července, 28. září a 31. října 2007.

120. Stěžovatel ve svých připomínkách tvrdil, že když byl propuštěn, měla se Komise okamžitě rozhodnout "zmrazitveškerou činnost, dokud nebude dokončen právní přezkum."Komise měla okamžitě prošetřit pochybení ve své kanceláři a také ze strany dodavatele tím, že shromáždila všechny dokumenty a komunikaci mezi sebou a dodavatelem, aby určila pravděpodobný zdroj tlaků ze strany Komise a Rady Evropy, což vedlo k tomu, že rozsudek stěžovatele byl zrušen.

121. Stěžovatel uvedl, že se zdá, že Komise a OLAF "hrajíbyrokratický fotbal",neboť Komise zřejmě věděla, že OLAF nebude vyšetřovat žádné porušení právních předpisů ze strany Komise nebo Rady Evropy kromě jednotlivých aktů zpronevěry. Podle jeho názoru měla Komise k dispozici informační kanál a privilegovanou komunikaci s OLAF, což představovalo důkaz o střetu zájmů mezi Komisí a OLAF. Stěžovatel se proto domníval, že by jeho případ měl vyšetřit nový nezávislý orgán.

122. Po analýze informací poskytnutých Komisí a stěžovatelem se veřejná ochránkyně práv domnívala, že je třeba, aby Komise tento aspekt stížnosti dále objasnila. Požádal proto Komisi, aby odpověděla na následující otázku:

„Komiseve svém stanovisku patrně tvrdí, že OLAF zkoumá všechna tvrzení, která stěžovatel uvedl ve svých dopisech Komisi. Není však jasné, zda se šetření úřadu OLAF skutečně vztahuje na všechna tato obvinění. Mohla by proto Komise upřesnit, zda se šetření úřadu OLAF vztahuje na všechna obvinění vznesená stěžovatelem, nebo pokud tomu tak není, proč se Komise domnívá, že není třeba přijímat žádná další opatření, pokud jde o obvinění, která nejsou předmětem šetření úřadu OLAF? Ocenilo by se, kdyby se Komise v této souvislosti mohla rovněž vyjádřit k tvrzením předloženým stěžovatelem v jeho návrhu hodnotící zprávy.“

123. Ve svém dalším stanovisku Komise objasnila, že úřad OLAF ve svém hodnocení zohlednil tvrzení stěžovatele, která spadají do pravomoci úřadu OLAF. Jednalo se o případy možného podvodu a úmyslného špatného hospodaření s finančními prostředky. Komise však konstatovala, že se úřad OLAF nesnažil zabývat smluvními otázkami týkajícími se stěžovatele, neboť tyto otázky nespadaly do pravomoci úřadu OLAF. OLAF se ani nesnažil zabývat tím, co považoval za politické otázky, jako je politika týkající se smluv Komise.

124. Komise dále uvedla, že OLAF dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele nenaznačují podvod ani úmyslné špatné hospodaření s finančními prostředky ze strany útvarů Komise ani Rady Evropy. Podle názoru úřadu OLAF nebyla tvrzení stěžovatele podložena věcnými důkazy o podvodu, závažných nesrovnalostech, úmyslném špatném hospodaření s finančními prostředky nebo "skrytéagendě". Úřad OLAF dospěl k tomuto závěru poté, co analyzoval hodnotící zprávy předložené dodavatelem i stěžovatelem spolu s dokumenty stěžovatele, útvarů Komise a Rady Evropy.

125. Komise rovněž připomněla, že úřad OLAF během ověřovacího pohovoru dvakrát vyzval stěžovatele, aby mu poskytl konkrétní důkazy. Stěžovatel odmítl výzvu úřadu OLAF s odůvodněním, že úřad OLAF není připraven zahájit diskusi o svých občanskoprávních nárocích, pro něž úřad OLAF není příslušný.

126. Na základě výše uvedených skutečností dospěla Komise k závěru, že vzhledem k tomu, že obvinění z podvodu a úmyslného nesprávného hospodaření s finančními prostředky vyhodnotil úřad OLAF, nevidí žádný důvod k přijetí dalších opatření, pokud jde o tato obvinění, a rovněž se zdržela jakýchkoli připomínek k nim.

127. Pokud jde o stížnosti stěžovatele týkající se procesu hodnocení jako takového, Komise uvedla, že v rámci tohoto šetření předložila konkrétní argumenty, proč v této oblasti nepředpokládala další kroky.

128. Ve svých dalších připomínkách stěžovatel tvrdil, že tvrzení, že se nedostavil k "ověřovacímupohovoru",bylo nepravdivé a bizarní a že bylo také nepravdivé tvrdit, že OLAF nemohl prošetřit tvrzení týkající se zdvojnásobení nákladů na hodnocení ze strany Komise prostřednictvím dodavatelů. Podle názoru stěžovatele měl OLAF již veškerou dokumentaci, kterou potřeboval, a nebyl důvod, aby plýtval více penězi a časem tím, že se dostavil do prostor úřadu OLAF na veřejné náklady.

129. Stěžovatel rovněž tvrdil, že prvním účelem "inspekčníhopohovoru"bylo vytvořit pro dotčeného úředníka možnost šetření zrušit. Druhým cílem bylo "zvětšit"stěžovatele a setkat se za zavřenými dveřmi a využít příležitosti k nátlaku na něj nebo k jeho odkoupení. Stěžovatel uvedl, že nemůže vědět, který z těchto dvou účelů, ne-li oba, měl OLAF na mysli, když ho pozval k pohovoru. Byl však přesvědčen, že není důvod žádat ho, aby se dostavil osobně. Předpokládal tedy, že se jedná o "zkorumpovanoutaktiku"využívanou úřadem OLAF, která byla používána i v diktaturách třetího světa. Stěžovatel dospěl k závěru, že se odmítá stát obětí takové praxe, a požádal veřejného ochránce práv, aby zajistil, že OLAF a Komise tuto praxi vyloučí ze svého repertoáru.

Posouzení veřejného ochránce práv

130. Úvodem je třeba připomenout, že toto šetření se týká pouze Komise. Jak je uvedeno v bodech 9 a 10 výše, tvrzení stěžovatele proti úřadu OLAF, k nimž veřejný ochránce práv již zaujal stanovisko v rámci stížnosti 2525/2007/VIK, proto nebudou v tomto rozhodnutí přezkoumána.

131. Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že Komise předala úřadu OLAF k posouzení obvinění stěžovatele z podvodu a úmyslného špatného hospodaření s finančními prostředky, která uvedla ve své verzi zprávy. Stěžovatel rovněž zvlášť upozornil OLAF na své stížnosti. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že Komise mohla důvodně dospět k závěru, že postačuje, aby příslušné otázky přezkoumal OLAF, a že nebylo nutné, aby OLAF prováděl vlastní samostatné vyšetřování.

132. Pokud jde o návrh stěžovatele, aby Komise pomohla úřadu OLAF při vyšetřování protiprávního jednání, veřejná ochránkyně práv konstatuje, že Komise vyjádřila svou připravenost pomoci úřadu OLAF v případě potřeby.

133. Veřejný ochránce práv však konstatuje, že dne 24. června 2007 zaslal stěžovatel Komisi 21stránkový dopis, v němž rovněž vyjádřil další stížnosti týkající se procesu hodnocení (projednávaného v oddíle A výše), které nespadaly do konkrétní pravomoci a mandátu úřadu OLAF. Stěžovatel požádal Komisi o odpověď týkající se těchto otázek. Ve své odpovědi se Komise omezila na prohlášení, že se zdrží řešení těchto otázek, aby OLAF mohl případ stěžovatele řešit (viz také body 5 a 6 výše). Veřejná ochránkyně práv považuje za politováníhodné, že se Komise ve své odpovědi na dopis stěžovatele ze dne 24. června 2007 nevyjádřila k otázkám, které vznesl a které nespadají do působnosti úřadu OLAF. Komise se však těmito otázkami v průběhu tohoto šetření následně zabývala. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že v souvislosti s tímto aspektem případu není třeba provádět další šetření.

134. Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že stěžovatel ve svých připomínkách uvedl, že se zdá, že Komise a OLAF "hrajíbyrokratický fotbal"a že Komise zřejmě ví, že OLAF nebude vyšetřovat žádné jiné porušení právních předpisů než jednotlivé zpronevěry. Navrhl rovněž, aby Komise měla k dispozici informační kanál a privilegovanou komunikaci s úřadem OLAF. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že stěžovatel nepředložil žádné konkrétní důkazy, které by naznačovaly, že Komise nějakým způsobem ovlivnila způsob, jakým úřad OLAF vyřizoval obvinění ze stížnosti. Veřejný ochránce práv se proto těmito dalšími tvrzeními nebude zabývat.

G. K transparentnosti informací týkajících se projektu (bod 7.6 výše)

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

135. Stěžovatel tvrdil, že Komise by měla zpřístupnit veřejnosti, a zejména příjemcům projektu a zúčastněným stranám, některé dokumenty týkající se projektu, jako je její závěrečná zpráva.

136. Komise vysvětlila, že konečná verze zprávy, která byla schválena jejími útvary, je k dispozici na internetových stránkách EIDHR.

137. Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že zpráva předložená dodavatelem, která byla schválena Komisí a zveřejněna na internetových stránkách EIDHR, by měla být nahrazena jeho zprávou. Případně by obě zprávy měly být umístěny vedle sebe na internetových stránkách EIDHR spolu s jeho připomínkami poskytnutými v rámci tohoto šetření, aby byla veřejnost plně informována. Stěžovatel uvedl, že své hodnocení, které bylo rovněž předloženo Komisi, zpřístupnil tisku a široké veřejnosti.

Posouzení veřejného ochránce práv

138. Tvrzení stěžovatele, které veřejný ochránce práv prošetřil, spočívalo v tom, že některé dokumenty týkající se projektu, jako je jeho závěrečná zpráva, by měly být zpřístupněny veřejnosti, a zejména příjemcům projektu a zúčastněným stranám. Z vyjádření Komise vyplývá, že závěrečná zpráva je nyní k dispozici na internetu.

139. Stěžovatel ve svém vyjádření tvrdil, že další dokumenty, jako je jeho verze zprávy a připomínky, které předložil v rámci tohoto šetření, by měly být rovněž zpřístupněny na příslušných internetových stránkách. Stěžovatel však neuvedl žádný právní základ pro toto další tvrzení. Veřejný ochránce práv si rovněž není vědom žádného právního základu, který by mohl toto tvrzení podpořit. Veřejná ochránkyně práv dále konstatuje, že třetí strany mají možnost zaslat Komisi žádost o přístup k veškerým dokumentům, které má k dispozici, pokud potřebují získat další informace týkající se hodnocení a jeho výsledku. Kromě toho je třeba vzít v úvahu skutečnost, že stěžovatel uvedl, že výše uvedené dokumenty zpřístupnil tisku a veřejnosti. Za těchto okolností se zdá, že není třeba, aby veřejný ochránce práv v souvislosti s tímto tvrzením podnikal další kroky.

H. K údajně protiprávnímu využívání duševního vlastnictví stěžovatele Komisí (bod 7.7 výše)

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

140. Stěžovatel tvrdil, že vzhledem k tomu, že jeho smlouva se zhotovitelem byla ukončena, Komise jeho práci použila "protiprávně". Komise mu proto musela toto "odcizenéduševní vlastnictví"vrátit, protože měla prospěch z jeho práce. Stěžovatel v této souvislosti tvrdil, že dokud mu Komise plně nezaplatila za jeho práci, byl pracovní výrobek, který vyrobil, jeho vlastní a že si zachoval obchodní zájem na jeho používání.

Posouzení veřejného ochránce práv

141. Pokud jde o údajné nezákonné využívání duševního vlastnictví stěžovatele ze strany Komise a s ním související žádost o náhradu škody, veřejný ochránce práv nechápe, jak by Komise mohla být v této souvislosti odpovědná. Komise zaplatila dodavateli v plné výši za hodnocení provedené na základě smlouvy uzavřené mezi ní a dodavatelem. Dodavatel následně zaplatil stěžovateli za jeho práci na projektu. Pokud by stěžovatel měl i nadále jakékoli stížnosti týkající se jeho práv duševního vlastnictví, měly by být tyto stížnosti adresovány dodavateli. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že stěžovatel nedoložil své tvrzení, že by mu Komise měla nahradit jeho "odcizené"duševní vlastnictví.

I. Závěry

Na základě svého šetření této stížnosti ji veřejný ochránce práv uzavírá těmito závěry:

1. Veřejná ochránkyně práv neshledává žádný nesprávný úřední postup ze strany Komise, pokud jde o tvrzení stěžovatele a tvrzení uvedená v bodech 7.1 iii) a 7.1 iv), 7.2, 7.3, 7.7 a 7.8 výše.
2. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že žádná další šetření nejsou odůvodněná, pokud jde o zbývající tvrzení a nároky stěžovatele. Veřejná ochránkyně práv však zváží zahájení šetření z vlastního podnětu, pokud jde o dostupnost opatření týkajících se oznamovatelů pro hodnotitele.

DALŠÍ POZNÁMKA

Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že etické normy, které mají být v současné době v procesu hodnocení dodržovány, se zdají být rozloženy mezi obecné podmínky, souhrnný mandát a závazné standardy Komise pro hodnocení. Komise by proto mohla zvážit vypracování jednotného dokumentu, který by obsahoval standardy hodnocení a zvláštní práva, povinnosti a etická pravidla týkající se všech subjektů zapojených do procesu hodnocení.

Stěžovatel a předseda Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

Ve Štrasburku dne 23. července 2009.

---

[1] Obecné podmínky Rámcová smlouva EUROPEAID/116548/C/SV.

[2] Souhrnný mandát rámcové smlouvy, část 4: Odvětvová a projektová hodnocení.

[3] Specifický mandát, EIDHR Evaluation on the Network of Schools of Political Studies.

[4] Dopis Komise ze dne 17. července 2007.

[5] Článek 8.6 zní takto: „Zhotovitel a jeho zaměstnanci jsou povinni zachovávat služební tajemství po dobu trvání smlouvy a po jejím dokončení. V této souvislosti, s výjimkou předchozího písemného souhlasu veřejného zadavatele, dodavatel ani jím zaměstnaní nebo najatí pracovníci nikdy nesdělují žádné osobě ani subjektu žádné důvěrné informace, které jim byly sděleny nebo které odhalili, ani nezveřejňují žádné informace o doporučeních formulovaných v průběhu poskytování služeb nebo v důsledku jejich poskytování. Kromě toho nesmějí nijak poškozovat veřejného zadavatele, informace, které jim byly poskytnuty, ani výsledky studií, zkoušek a výzkumu provedených v průběhu plnění zakázky a pro jeho účely.“

[6] Úř. věst. 1999, L 136, s. 15.

[7] Rozhodnutí 1999/396/ES, ESUO, Euratom ze dne 2. června 1999, Úř. věst. L 149, s. 57.

[8] Služební řád úředníků Evropských společenství a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropských společenství, 1. května 2004, Úř. věst. 2004, L 124, s. 1.

[9] SEK(2004)0151.

[10] Hodnotící standardy (příloha II sdělení paní Grybauskaiteové Komisi: „Reakce na strategické potřeby: posílení využívání hodnocení“ (únor 2007 – SEK(2007)213).

[11] Britský institut pro normalizaci, PAS 1998: 2008: Whistleblowing Arrangements Code of Practice, British Standards Institute, červenec 2008. Dostupné on-line na adrese: http://www.bsigroup.com/PAS1998.

[12] Další informace o zvláštním nezávislém postavení úřadu OLAF jsou k dispozici na adrese: http://ec.europa.eu/anti_fraud/index_en.html.

[13] Další informace jsou k dispozici na adrese: http://eca.europa.eu/.

[14] Dopis Komise ze dne 5. června 2007.

[15] Viz strany 57 a 90, k dispozici na adrese: http://ec.europa.eu/budget/documents/publications_en.htm.

[16] Sdělení Komise (SEK (2007) 213 ze dne 21. února 2007) paní Grybauskaiteové po dohodě s předsedou, Reakce na strategické potřeby: Posílení využívání hodnocení (příloha II), k dispozici na adrese: http://ec.europa.eu/budget/documents/evaluation_en.htm.

[17] EIDHR Evaluation on the Network of Schools of Political Studies (Hodnocení EIDHR týkající se sítě škol politických studií), 16. května 2007, s. 5.

[18] Příslušný dopis Komise je ze dne 18. června 2007.

[19] Úř. věst. 2001, L 145, s. 43.