ODŮVODNĚNÍ Stížnosti

Relevantní skutkové okolnosti

1. Stěžovatelka byla ředitelkou německé společnosti („Becker GmbH“), která dříve působila v oblasti prodeje cihel. Tato společnost byla vymazána z obchodního rejstříku, a proto dne 4. října 2004 zanikla [1].

2. Rozhodnutím přijatým dne 29. dubna 1994 [2] (dále jen "rozhodnutí o Stichting Baksteen", dále jen "rozhodnutí") udělila Evropská komise s výhradou několika podmínek a na dobu pěti let (1992-1997) výjimku podle pravidel hospodářské soutěže EU dohodě mezi nizozemskými výrobci cihel, jejímž cílem bylo snížit výrobní kapacity s cílem vyvážit trh.

3. V září 1999 stěžovatel a společnost Becker GmbH podali u Generálního ředitelství Komise pro hospodářskou soutěž (dále jen „GŘ pro hospodářskou soutěž“) stížnost (dále jen „stížnost týkající se hospodářské soutěže“), v níž tvrdili, že se příslušné nizozemské společnosti a jejich sdružení (dále jen „KNB“) dopustily několika závažných porušení pravidel hospodářské soutěže EU. Stěžovatel zejména tvrdil, že nizozemští výrobci cihel vytvořili kartel, že zachovali systém výhradní distribuce bez požadovaného osvobození, že se podíleli na nedovolené výměně informací a že společnost stěžovatele byla vystavena bojkotu a diskriminaci. Podle stěžovatelky přišla v důsledku těchto porušení o veškerý svůj majetek.

4. Stěžovatelka ve své stížnosti adresované GŘ pro hospodářskou soutěž mimo jiné uvedla následující argumenty:

• Bod 2 rozhodnutí zněl takto (kurzivou zvýraznil autor stanoviska): „Výrobky, které jsou předmětem dohody, jsou jílové stavební cihly [3] spálené v pecích, s výjimkou dražších obkladových cihel [4] a technických cihel. Obecně platí, že na straně poptávky lze rozlišit tři typy cihel, a to běžné cihly, obkladové cihly a inženýrské cihly; běžné cihly se obecně používají v obecných stavebních pracích, obkladové cihly jsou dražší a jsou speciálně vyrobeny nebo vybrány tak, aby daly stěnám atraktivní vzhled, a technické cihly jsou odolnější a trvanlivější. Na straně nabídky však mohou být do značné míry vzájemně nahrazeny, a za relevantní trh se proto považuje obecný trh s cihlami.“Podle stěžovatele však byla dohoda uplatněna na lícové cihly.
• I když dohoda vyňatá Komisí údajně sloužila ke snížení výrobní kapacity, další výrobní kapacita byla vytvořena v závodě v Belgii, který se nacházel v blízkosti nizozemských hranic. Stěžovatel dodal, že během období osvobození byla navíc v Nizozemsku v letech 1996/1997 vytvořena nová výrobní kapacita.

Stížnost 227/2001/GG

5. Ve stížnosti předložené evropskému veřejnému ochránci práv v únoru 2001 (stížnost 227/2001/GG) společnost Becker GmbH tvrdila, že Komise nevyřídila stížnost týkající se hospodářské soutěže v přiměřené lhůtě. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření v této věci. Toto šetření bylo v červnu 2001 ukončeno zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, jelikož Komise byla schopna prokázat, že se případem aktivně zabývala.

Další korespondence mezi Komisí a stěžovatelem

6. Dne 24. dubna 2003 zaslala Komise žadateli podrobný dopis, v němž uvedla, že zaslala žádosti o informace několika německým výrobcům cihel a obchodníkům za účelem určení relevantního výrobkového trhu. Dodala, že v rozhodnutí o spojení přijatém v roce 2002 ponechala otevřenou otázku relevantního výrobkového trhu a omezila se na odkaz na návrh účastníků tohoto spojení, podle kterého je třeba rozlišovat mezi a) nosnými stěnami, b) nenosnými stěnami, c) fasádami a d) spojovacími prvky. Komise uvedla, že v jiných rozhodnutích o spojení rozlišovala mezi stěnovým stavebním materiálem pro nosné stěny a stěnovým stavebním materiálem pro nenosné stěny. Pokud jde o projednávanou věc, Komise dospěla k závěru, že není namístě rozhodovat o relevantním výrobkovém trhu, jelikož výsledek posouzení byl v obou případech stejný.

7. Pokud jde o relevantní zeměpisný trh, Komise uvedla, že ve svém rozhodnutí konstatovala, že trhy mají regionální povahu, ale že Nizozemsko představuje výjimku vzhledem k tomu, že 25 % jejich výroby bylo vyvezeno. Komise vysvětlila, že provedla další šetření a že tato šetření ji vedla k závěru, že trh s cihlami má nadále regionální povahu. Poukázala však na to, že v rozhodnutí o spojení přijatém v roce 2002 konstatovala, že trh s lícovanými cihlami může být větší než trh s běžnými cihlami. Pokud však jde o projednávanou věc, Komise dospěla k závěru, že není namístě rozhodovat o relevantním zeměpisném trhu, jelikož výsledek posouzení byl v obou případech stejný.

8. Komise vysvětlila, že za účelem ověření tvrzení stěžovatele provedla šetření v odvětví cihel v Nizozemsku, Belgii a Německu. V rámci tohoto šetření byly žádosti o informace adresovány společnosti KNB, nizozemským, belgickým a německým výrobcům cihel a německým společnostem obchodujícím s cihlami. Němečtí konkurenti společnosti Becker GmbH byli požádáni, aby předložili veškeré důkazy, které by mohli mít k dispozici a které by přímo či nepřímo prokazovaly, že se nizozemští výrobci cihel účastnili kartelové dohody. Žádná z těchto společností nevyjádřila ani nezmínila žádné podezření poukazující na takové chování. Komise se rovněž dotázala, zda někteří nizozemští výrobci cihel nebo jakákoli jiná společnost působící v tomto odvětví někdy prodávali cihly za přemrštěné ceny. Kromě odkazu na skutečnost, že v důsledku nedostatku byly v období kolem roku 1994 účtovány podstatně vyšší ceny, žádná z dotčených společností nepotvrdila, že tomu tak bylo.

9. Komise vysvětlila, že vzhledem k výše uvedeným skutečnostem neexistuje dostatek důkazů na podporu tvrzení stěžovatele, že došlo ke kartelu.

10. V této souvislosti uvedla mimo jiné tyto konkrétnější připomínky:

11. Skutečnost, že KNB vypracovala obecné podmínky a poskytla je svým členům, neporušuje právní předpisy EU v oblasti hospodářské soutěže. Podle článku 17 těchto všeobecných podmínek byly ceny uváděny na základě nákladových složek převládajících v den nabídky a jakékoli následné zvýšení ceny těchto složek by bylo účtováno u těch částí smlouvy, které ještě nebyly dokončeny. V této souvislosti článek 17 všeobecných podmínek opravňuje prodejce odkazovat na informace o zvýšení cen zveřejněné KNB. Komise vysvětlila, že informace zveřejněné KNB byly vypočteny na základě oficiálních statistik týkajících se zvýšení nebo snížení nákladů na energii, mzdových nákladů a nákladů na dopravu.

12. Komise dále poukázala na to, že sdělení týkající se příslušné dohody bylo zveřejněno v Úředním věstníku dne 6. února 1993 (dále jen "oznámení o Stichting Baksteen") [5], což zúčastněným stranám umožnilo předložit připomínky. Nebyly však obdrženy žádné negativní připomínky. Rozhodnutí navíc nebylo napadeno u Soudního dvora.

13. Komise však připustila, že znění bodu 2 jejího rozhodnutí by mohlo vést k nedorozuměním a že by mohlo podpořit názor stěžovatele, že nebyla udělena žádná výjimka, pokud jde o obkladové cihly. Komise však potvrdila, že nizozemské cihlářské odvětví se souhlasem Komise snížilo svou kapacitu. Podle Komise to jasně vyplynulo z jejího spisu a z rozhodnutí. Komise dále uvedla, že výrazy použité zúčastněnými stranami se lišily a že výraz „metselbakstenen“ byl rovněž použit k označení obkladových cihel. Odkázala rovněž na dopis, který jí v roce 1992 zaslaly strany dohody. Podle tohoto dopisu se navrhovaná restrukturalizace "týkala výhradně lícovaných cihel ("gevelbakstenen") a žádných jiných výrobků nebo skupin výrobků, které s nimi byly nebo nebyly ve spojení".

14. Pokud jde o údajně protiprávní systém výhradní distribuce, Komise uvedla, že její šetření nepředložilo žádný důkaz o existenci takových protiprávních jednání.

15. Pokud jde o údajný bojkot a diskriminaci společnosti Becker GmbH, Komise zdůraznila, že článek 82 Smlouvy o ES se vztahuje na podniky v dominantním postavení. Žádný z nizozemských výrobců cihel však nebyl v takové situaci. Podle názoru Komise navíc neexistují žádné důkazy, které by prokazovaly, že 22 nezávislých nizozemských výrobců cihel nebo skupin výrobců cihel mělo společně dominantní postavení. Komise dále uvedla, že žádný z německých obchodníků s cihlami neodpověděl kladně na její otázku, zda nizozemský výrobce cihel někdy odmítl prodávat nebo dodávat cihly nebo účtoval nadměrné ceny (s výše uvedenou výjimkou pro rok 1994). Podle názoru Komise proto neexistovaly žádné důkazy, které by prokazovaly, že údajné chování nizozemských výrobců cihel představovalo bojkot s úmyslem vytlačit konkurenta z trhu. Komise dodala, že nepovažuje za svůj úkol řešit problémy žadatele, pokud jde o jednotlivé nizozemské výrobce cihel, ani zjistit, zda jsou tvrzení žadatele podle občanského práva opodstatněná. Jednalo se o záležitost, která měla být předložena civilním soudům.

16. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěla Komise k závěru, že neexistují dostatečné důvody pro vyhovění žádosti stěžovatele, ale že konečné rozhodnutí přijme až poté, co obdrží připomínky stěžovatele.

17. Dne 25. června 2003 předložila stěžovatelka své připomínky k tomuto dopisu. V těchto připomínkách uvedla následující:

18. Je třeba připomenout, že rozhodnutí se nevztahuje na obkladové cihly. Vysvětlení Komise týkající se této otázky nebyla hodna evropského výkonného orgánu. Podle stěžovatele vedla dohoda v podobě, v jaké byla skutečně provedena, ke ztrátám pro spotřebitele ve výši 675 milionů EUR. Žadatel tvrdil, že v polovině 90. let a pod záštitou rozhodnutí vznikl umělý nedostatek obkladových cihel. Dále uvedla, že přidání nové výrobní kapacity během období osvobození, a to jak v Nizozemsku, tak v Belgii, způsobilo, že dohoda byla absurdní. Žadatel rovněž poukázal na to, že i když se zásoby během dotčeného období zvýšily, ceny se nesnížily, ale zvýšily. Podle žadatele se ceny jedné ze zúčastněných společností za pět let zvýšily přibližně o 71 % a ziskové rozpětí činilo přibližně 40 %. Odkázala rovněž na dopis advokátů jedné ze stran dohody ze dne 22. května 2001. Podle stěžovatele tento dopis, který byl předložen Komisi, ukázal, že cílem dohody bylo způsobit problémy s dodávkami, a že strany této dohody tudíž souhlasily s tím, že třetí strany působící na trhu budou poškozeny. Podle stěžovatele nemohlo být za těchto okolností uděleno žádné osvobození. Stěžovatel rovněž uvedl, že snížení výrobní kapacity bylo provedeno již v roce 1990. Tato otázka tak byla již dlouho řešena, když dotčené strany oznámily svůj souhlas Komisi.

19. V dopise zaslaném dne 22. dubna 2005 Komise stěžovateli znovu vysvětlila, proč se nedomnívá, že existují důvody pro její zahájení činnosti. Komise uvedla, že její dopis doplnil dopis ze dne 24. dubna 2003 a zabýval se argumenty vznesenými v dopise stěžovatele ze dne 25. června 2003. Komise ve svém dopise uvedla podrobné připomínky k bodům vzneseným stěžovatelem. Pokud jde o tvrzení žadatele, že strany příslušné dohody zvýšily svou výrobní kapacitu v rozporu s účelem uvedené dohody, Komise se domnívala, že to musí vyřešit samy strany. Pokud jde o výrobky, na které se dohoda vztahuje, Komise na základě poslední věty bodu 2 svého rozhodnutí tvrdila, že snížení výrobní kapacity u jednoho typu cihel znamená snížení výrobní kapacity i u ostatních cihel. V reakci na tvrzení stěžovatele, že se členové KNB podíleli na nedovolené výměně informací, Komise připomněla, že rozhodnutí (v bodě 45) výslovně zakázalo výměnu individuálních údajů. Komise však dodala, že její šetření neprokázala existenci takové praxe. Nizozemští výrobci cihel předali své údaje neutrální auditorské společnosti, která poskytla souhrnné údaje KNB a statistickému úřadu Nizozemska. Podle názoru Komise to neporušilo rozhodnutí vzhledem k tomu, že vyměňované údaje nebyly individuálními údaji a že výměna těchto údajů neumožňovala členům KNB vzájemně kontrolovat své chování. Pokud jde o zvýšení cen během dotčeného období, Komise uvedla, že tento vývoj lze vysvětlit také stavebním boomem v nových spolkových zemích v Německu v té době. Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že se její společnost stala obětí bojkotu ze strany stran příslušné dohody, Komise uvedla, že stěžovatelka již tuto otázku předložila vnitrostátním soudům.

20. Komise dospěla k závěru, že s ohledem na dostupné informace existuje pouze omezená pravděpodobnost, že došlo k protiprávnímu jednání a že k provedení důkladnějšího šetření budou zapotřebí značné zdroje. Podle názoru Komise proto neexistoval zájem Společenství v této záležitosti pokračovat. Komise však stejně jako ve svém dopise ze dne 24. dubna 2003 zdůraznila, že konečné rozhodnutí bude přijato až po zohlednění případných připomínek stěžovatele.

21. Dne 19. května 2005 se stěžovatelka vyjádřila k tomuto dopisu, v němž zdůraznila, že trvá na své stížnosti. Žadatel zopakoval svůj názor, že snížení výrobní kapacity bylo provedeno před tím, než byla dohoda oznámena Komisi. Uvedla, že osvobození od daně podle práva Společenství nemůže mít zpětný účinek přesahující den oznámení. Podle názoru stěžovatele bylo proto rozhodnutí neplatné. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že vzhledem ke zvýšení cen nezískali spotřebitelé přiměřený podíl na výhodách vyplývajících z příslušné dohody, jak vyžaduje čl. 81 odst. 3 Smlouvy o ES.

22. Stěžovatel požádal Komisi, aby své rozhodnutí zrušila, nebo aby dohlédla na to, aby toto rozhodnutí a podmínky, které se na něj vztahovaly, byly provedeny. Rovněž tvrdila, že dodatečný zisk, kterého dotyčné podniky dosáhly, by měl být v rozsahu, v němž převyšuje míru inflace, vrácen spotřebitelům.

Stížnost 3065/2005/GG

23. Dne 20. září 2005 se stěžovatel znovu obrátil na veřejného ochránce práv (stížnost 3065/2005/GG). Vzhledem k tomu, že stěžovatelka požádala veřejnou ochránkyni práv, aby vyzvala Komisi „k nápravě rozhodnutí, která dosud přijala“, se ukázalo, že stěžovatelka není spokojena s podstatou stanoviska Komise, spíše než se skutečností, že od podání stížnosti v oblasti hospodářské soutěže uplynulo šest let.

24. Dopisy Komise ze dne 24. dubna 2003 a 22. dubna 2005 však jasně uváděly, že Komise dosud nepřijala konečné rozhodnutí o stížnosti týkající se hospodářské soutěže. Veřejný ochránce práv proto stěžovatele informoval, že se domnívá, že v této fázi neexistují dostatečné důvody pro šetření.

25. Veřejná ochránkyně práv stěžovatelce sdělila, že má možnost svou stížnost obnovit 1) v případě, že Komise zamítne její stížnost v oblasti hospodářské soutěže, nebo 2) v případě, že se domnívá, že se Komise touto záležitostí v přiměřené lhůtě nezabývala.

Stížnost 1640/2007/GG

26. Dne 12. června 2007 stěžovatelka informovala veřejného ochránce práv, že Komise na její dopis ze dne 19. května 2005 stále neodpověděla. Stěžovatel proto požádal veřejného ochránce práv, aby se případem zabýval.

27. Dne 5. července 2007 zahájil veřejný ochránce práv šetření týkající se tvrzení, že Komise poté, co obdržela její dopis ze dne 19. května 2005, nevyřídila stížnost stěžovatele týkající se hospodářské soutěže v přiměřené lhůtě.

28. Komise následně informovala veřejného ochránce práv, že stížnost stěžovatele v oblasti hospodářské soutěže zamítla formálním rozhodnutím přijatým dne 15. dubna 2008. V tomto rozhodnutí Komise zopakovala svůj názor, že neexistuje dostatečný zájem Společenství na dalším šetření stížnosti stěžovatele v oblasti hospodářské soutěže. Pokud jde o přetrvávající účinky údajných porušení unijního práva hospodářské soutěže, Komise uvedla, že se týkaly pouze stěžovatele, pokud vůbec. Stěžovatel však měl možnost požádat vnitrostátní soudy, aby případ přezkoumaly a přiznaly náhradu jakékoli škody, která by mohla vzniknout. Komise uvedla, že stěžovatelka se ve skutečnosti obrátila na německé soudy, i když neúspěšně. Kromě toho Komise zdůraznila, že projednávaná věc se týká skutečností, které nastaly již dávno.

29. Konečné připomínky, které stěžovatel předložil v průběhu šetření, se týkaly podstaty rozhodnutí ze dne 15. dubna 2008, a nikoli zpoždění, ke kterému došlo. Podle názoru veřejného ochránce práv však nebylo vhodné zabývat se touto záležitostí v rámci šetření stížnosti 1640/2007/GG, které se zaměřilo na dobu, kterou Komise potřebovala k vyřízení stížnosti stěžovatele týkající se hospodářské soutěže. Za těchto okolností veřejný ochránce práv ukončil své šetření stížnosti 1640/2007/GG vzhledem k tomu, že se zdálo, že není třeba podnikat další kroky, pokud jde o tvrzení stěžovatele v tomto případě.

30- Současně však veřejný ochránce práv zaevidoval dopis stěžovatele ze dne 23. června 2008 jako novou stížnost.

PŘEDMĚT DOTAZU

31. Tato stížnost se tedy týká podstaty rozhodnutí Komise ze dne 15. dubna 2008. Stěžovatel v podstatě tvrdí, že toto rozhodnutí je nesprávné.

Šetření

32. Dne 23. července 2008 zahájil veřejný ochránce práv šetření a požádal Komisi o stanovisko ke stížnosti.

33. V zájmu zaměření šetření veřejná ochránkyně práv informovala Komisi, že by bylo užitečné, kdyby se podle jejího názoru mohla zabývat zejména následujícími argumenty vznesenými stěžovatelem:

• Ačkoli bod 2 rozhodnutí ze dne 29. dubna 1994 uváděl, že se dohoda nevztahuje na lícové cihly, ve skutečnosti se vztahovala na lícové cihly.
• Dohoda sledovala cíl způsobit problémy s dodávkami a strany dohody tak souhlasily s tím, že dojde k poškození třetích stran působících na trhu. Podle stěžovatele nemohlo být za těchto okolností uděleno žádné osvobození.
• Snížení výrobní kapacity bylo provedeno již v roce 1990. Když tedy dotčené strany sdělily svůj souhlas Komisi, byla tato otázka již dlouho vyřešena.
• I když dohoda vyňatá Komisí údajně sloužila ke snížení výrobní kapacity, další výrobní kapacita byla vytvořena v závodě v Belgii, který se nacházel v blízkosti nizozemských hranic. Stěžovatel dodal, že během období osvobození byla navíc v Nizozemsku v letech 1996/1997 vytvořena nová výrobní kapacita.
• Spotřebitelé nezískali přiměřený podíl na výhodách vyplývajících z příslušné dohody, jak vyžaduje čl. 81 odst. 3 Smlouvy o ES.

34. Dne 10. října 2008 stěžovatelka předložila veřejnému ochránci práv další informace týkající se její stížnosti. Stěžovatel mimo jiné poskytl veřejnému ochránci práv kopii připomínek, které Komise předložila Soudu prvního stupně dne 11. června 2008 ve věci T-178/08 AJ. Tato věc se týkala žádosti o soudní pomoc podané stěžovatelem za účelem podání žaloby proti Komisi k tomuto soudu. Stěžovatelka poukázala na to, že její žádost byla Soudem prvního stupně dne 11. července 2008 zamítnuta. Dne 16. října 2008 zaslal veřejný ochránce práv Komisi kopii materiálů předložených stěžovatelem.

35. Komise zaslala své stanovisko dne 11. prosince 2008. Dne 15. prosince 2008 předal veřejný ochránce práv toto stanovisko stěžovateli s výzvou k vyjádření.

36. Dne 21. ledna 2009 předložil stěžovatel řadu připomínek. V nich poukázala na to, že jedna z příloh stanoviska Komise byla poskytnuta pouze v anglickém znění. Požádala proto o kopii německé verze nebo (autentické) nizozemské verze tohoto dokumentu. Stěžovatelka vysvětlila, že po obdržení tohoto dokumentu nebo těchto dokumentů může vznést další připomínky.

37. Dne 30. ledna 2009 zaslal veřejný ochránce práv stěžovateli německé a nizozemské znění příslušného dokumentu.

38. Dne 11. února 2009 předložil stěžovatel doplňující připomínky.

Ombudsmanova analýza a závěry

Úvodní poznámky

39. Dopisy stěžovatele veřejnému ochránci práv byly napsány na hlavičkovém papíře s nápisem "Becker Klinker". Veřejný ochránce práv proto vycházel z toho, že se na něj stěžovatelka obrátila jako manažerka společnosti Becker GmbH. Obě stížnosti 3065/2005/GG a 1640/2007, jakož i projednávaná stížnost byly proto považovány za podané touto společností. Dne 10. října 2008 a jak bylo uvedeno výše, stěžovatel předložil veřejnému ochránci práv kopii připomínek, které Komise předložila Soudu prvního stupně dne 11. června 2008 ve věci T-178/08 AJ. V těchto připomínkách Komise upozornila Účetní dvůr na skutečnost, že společnost Becker GmbH byla vymazána z obchodního rejstříku, a proto dne 4. října 2004 zanikla. Veřejná ochránkyně práv o této skutečnosti nevěděla. Stěžovatel následně potvrdil, že společnost Becker GmbH již neexistuje. Za těchto okolností se veřejný ochránce práv domnívá, že tuto stížnost je třeba považovat spíše za stížnost podanou stěžovatelem než společností Becker GmbH. Ze striktně právního hlediska by stejná úprava musela být provedena i u stížností 3065/2005/GG a 1640/2007. Avšak vzhledem k tomu, že výše uvedená skutečnost nemá vliv na závěry, k nimž veřejný ochránce práv v těchto případech dospěl, a vzhledem k tomu, že tyto případy jsou již dlouho uzavřeny, nezdá se být nezbytné přistoupit k takové formální úpravě týkající se těchto případů.

40. Stěžovatelka ve svém vyjádření uvedla, že strany oznamující dohodu Komisi úmyslně poskytly nesprávný popis relevantních skutečností. Je třeba připomenout, že veřejný ochránce práv se může zabývat pouze stížnostmi na orgány a instituce Společenství. Nemůže tedy zkoumat chování jiných subjektů, jako jsou soukromé společnosti nebo sdružení podniků. Toto rozhodnutí se tedy týká pouze otázky, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Komise.

A. Tvrzení o nesprávném zamítnutí stížnosti v oblasti hospodářské soutěže

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

41. GŘ pro hospodářskou soutěž ve svém stanovisku uvedlo následující připomínky:

42. Rozhodnutí Komise ze dne 15. dubna 2008 bylo nutno posuzovat v kontextu rozhodnutí, kterým Komise na základě čl. 81 odst. 3 Smlouvy o ES udělila výjimku z čl. 81 odst. 1 uvedené smlouvy nizozemským výrobcům cihel na období od 10. září 1992 do 30. září 1997. Teprve v roce 1999 podal stěžovatel proti tomuto rozhodnutí stížnost v oblasti hospodářské soutěže. Avšak vzhledem k tomu, že od 1. května 2004 se čl. 81 odst. 3 Smlouvy o ES stal přímo použitelným, řízení, kterým Komise udělila takové výjimky, zaniklo.

43. Stěžovatel byl o závěrech Komise informován nejprve v roce 2003, poté po dalším posouzení v roce 2005 a nakonec v dubnu 2008. Přestože zamítnutí bylo založeno na úvahách týkajících se zájmu Společenství, bylo provedeno důkladné šetření stížnosti stěžovatele na hospodářskou soutěž. Po tomto upřesnění má Komise podle ustálené judikatury soudů Společenství prostor pro uvážení při rozhodování o tom, které stížnosti si zasluhují další šetření nebo následná opatření. Komise se nemohla zabývat každým (potenciálním) antimonopolním případem, na který byla upozorněna.

44. Kromě toho skutečnost, že stěžovatel nepředložil žádné vyjádření poté, co Komise v roce 1993 zveřejnila v Úředním věstníku zamýšlené rozhodnutí týkající se dohody, která jí byla sdělena, nemůže být Komisi vytýkána. To platí tím spíše, že stěžovatelka ve své korespondenci uvedla, že problém na trhu předcházel zveřejnění zamýšleného rozhodnutí Komise v roce 1993.

45. Je třeba rovněž poznamenat, že společnost Becker GmbH před poměrně dlouhou dobou (v říjnu 2004) přestala existovat a že sama stěžovatelka již v oblasti obchodování s cihlami nepůsobila.

46. Podání stěžovatele po obdržení a) dopisu GŘ pro hospodářskou soutěž ze dne 22. dubna 2005 a b) formálního zamítavého rozhodnutí v roce 2008 nevyvolala dostatečně významné náznaky, že by Komise mohla začít jednat a situaci přezkoumat.

47. Pokud jde o první z pěti konkrétních otázek, které veřejný ochránce práv vznesl ve svém dopise informujícím Komisi o zahájení tohoto šetření, bylo již v rozhodnutí zdůrazněno, že různé druhy cihel mají vysoký stupeň nahraditelnosti na straně nabídky, tj. jsou do značné míry vyráběny stejnými prostředky. To bylo také zmíněno v oznámení Stichting Baksteen. Snížení výrobní kapacity jednoho typu cihel tak snižuje výrobní kapacitu ostatních cihel. Ve 3. bodě odůvodnění sdělení Stichting Baksteen bylo uvedeno, že za relevantní trh byl považován obecný trh s cihlami v Nizozemsku. Komise v reakci na toto oznámení neobdržela od konkurentů ani od stěžovatele žádné nepříznivé názory, ačkoli bylo zveřejněno vhodnými prostředky. Pochybnosti stěžovatele ohledně definice cihel byly navíc vyřešeny již v dopisech Komise ze dne 24. dubna 2003 a 22. dubna 2005.

48. Pokud jde o druhou otázku veřejného ochránce práv, je třeba poznamenat, že cílem dohody vyňaté rozhodnutím bylo přispět ke koordinovanému snížení výrobní kapacity s ohledem na velké zásoby cihel a značnou nadměrnou kapacitu, a nikoli „způsobit problémy s dodávkami“. Na základě skutečností, které měla Komise v té době k dispozici, se žádný takový účinek rozhodnutí v té době neočekával. V každém případě žádný důkaz nenaznačoval, že by tyto případné problémy s dodávkami směřovaly na stěžovatele.

49. Pokud jde o třetí otázku veřejného ochránce práv, z odpovědí, které Komise obdržela po zveřejnění oznámení Stichting Baksteen, nevyplývá, že ke snížení výrobní kapacity došlo již v roce 1990. To nepotvrdilo ani šetření Komise týkající se stížnosti stěžovatele v oblasti hospodářské soutěže. Kromě toho, pokud by skutečnosti byly takové, jak je uvedla stěžovatelka, a pokud by si to stěžovatelka byla vědoma, mohla informovat Komisi dříve a nezávisle na zveřejnění v Úředním věstníku.

50. Pokud jde o čtvrtou otázku veřejného ochránce práv, Komise již odpověděla na argument stěžovatele ve svém dopise ze dne 24. dubna 2003. Příslušná dohoda zejména nebránila stranám ve vytváření nových výrobních kapacit mimo Nizozemsko, např. v Belgii, a závazky stran měly skončit "nejpozději dne 30. září 1997". Strany dohody navíc nebyly povinny využít rozhodnutí o výjimce. Vytvoření nových výrobních kapacit rozhodně není v rozporu s článkem 81 Smlouvy o ES. Kromě toho byly argumenty stěžovatelky protichůdné v tom, že tvrdila, že jak snížení kapacity, tak následné rozšíření kapacity poškodilo její zájmy. Toto tvrzení se jeví jako obtížně slučitelné s hospodářskou logikou vzhledem k tomu, že pokud by toto tvrzení bylo v její neprospěch, bylo by možné očekávat opak v její prospěch.

51. Pokud jde o pátou otázku veřejného ochránce práv, je třeba poznamenat, že podstatná část rozhodnutí (viz zejména 18. až 42. bod odůvodnění) byla věnována analýze použitelnosti čl. 81 odst. 3 Smlouvy a že tato analýza vedla Komisi k závěru, že lze skutečně očekávat, že spotřebitelé budou mít z takové výjimky prospěch. Kromě toho hloubkové šetření Komise týkající se stížnosti stěžovatele v oblasti hospodářské soutěže neodhalilo žádné skutečnosti, které by dostatečně poukazovaly na to, že spotřebitelé nedostávají spravedlivý podíl na výhodách vyplývajících z dohody. Rovněž je třeba vzít v úvahu skutečnost, že v reakci na zveřejnění oznámení Stichting Baksteen nebyly obdrženy žádné negativní připomínky týkající se tohoto aspektu.

52. Stěžovatelka ve svých připomínkách uvedla následující:

53. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí zdůraznilo, že se nevztahuje na obkladové cihly, je irelevantní, zda námitky proti příslušné dohodě byly nebo nebyly vzneseny po zveřejnění oznámení o Stichting Baksteen. Obkladové cihly nebyly vystaveny žádné konkurenci jiných výrobků na nizozemském trhu. Základem osvobození uděleného Komisí však byl konkurenční tlak ze strany výrobků, jako je beton. Bylo absurdní předpokládat nahraditelnost, pokud jde o celou výrobu nizozemských výrobců cihel.

54 Komise neověřila relevantní údaje, které mohly být získány ze zveřejněných výročních zpráv nizozemského sdružení výrobců cihel. Index cen nizozemských cihel vzrostl ze 100 v roce 1990 na 149,7 v roce 1994, tedy v roce, kdy bylo rozhodnutí přijato. Tento vývoj nemohl uniknout pozornosti Komise.

Posouzení veřejného ochránce práv

55. Úvodem je třeba zdůraznit, že projednávaná věc se týká podstaty rozhodnutí ze dne 15. dubna 2008, kterým Komise zamítla stížnost v oblasti hospodářské soutěže, kterou stěžovatel podal u GŘ pro hospodářskou soutěž v září 1999. Je pravda, že stěžovatel rovněž vznesl určité otázky týkající se rozhodnutí, tj. rozhodnutí přijatého dne 29. dubna 1994, kterým Komise udělila výjimku podle čl. 81 odst. 3 Smlouvy o ES dohodě mezi nizozemskými výrobci cihel. Tyto otázky je však třeba posoudit pouze v rozsahu, v jakém jsou relevantní pro posouzení rozhodnutí přijatého dne 15. dubna 2008.

56. Ve svém rozhodnutí ze dne 15. dubna 2008 Komise zamítla stížnost stěžovatele týkající se hospodářské soutěže s odůvodněním, že neexistuje dostatečný zájem Společenství na pokračování šetření tohoto případu.

57. Projednávaný případ tedy vyžaduje, aby veřejný ochránce práv posoudil, zda je toto zjištění správné, tj. zda je názor Komise, že neexistuje dostatečný zájem Společenství na pokračování v šetření tohoto případu, opodstatněný. Aby se předešlo případným nejasnostem, zdá se být užitečné poukázat na to, že veřejný ochránce práv tedy nemusí ověřovat, zda jsou tvrzení uvedená ve stížnosti stěžovatele týkající se hospodářské soutěže opodstatněná. Stručně řečeno, veřejný ochránce práv musí přezkoumat, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu, pokud jde o způsob, jakým Komise řešila případ stěžovatele, a nikoli zda došlo k porušení právních předpisů EU v oblasti hospodářské soutěže tvrzenému stěžovatelem.

58. Veřejný ochránce práv poznamenává, že z ustálené judikatury soudů Společenství vyplývá, že Komise je oprávněna přiznat stížnostem v oblasti hospodářské soutěže, které jí byly předloženy, různou prioritu a zamítnout stížnost z důvodu nedostatečného zájmu Společenství na dalším šetření případu. Z této judikatury rovněž vyplývá, že za účelem posouzení zájmu Společenství na dalším šetření případu musí Komise vzít v úvahu okolnosti případu, a zejména musí vyvážit význam škody, kterou údajné protiprávní jednání může způsobit fungování společného trhu, s pravděpodobností, že bude schopna prokázat existenci protiprávního jednání, a rozsahem vyšetřovacích opatření nezbytných k tomu, aby mohla za co nejlepších podmínek plnit svůj úkol zajistit dodržování článků 81 a 82 Smlouvy o ES.[6] Veřejný ochránce práv konstatuje, že Komise má v této oblasti širokou posuzovací pravomoc.

59. Dříve než se budeme zabývat podstatou věci, je vhodné zdůraznit, že GŘ pro hospodářskou soutěž dospělo ke svým závěrům po důkladném a komplexním přezkumu. Z informací poskytnutých veřejnému ochránci práv vyplývá, že šetření provedené GŘ pro hospodářskou soutěž zahrnovalo konzultace s nizozemským orgánem pro hospodářskou soutěž, tři žádosti o informace adresované KNB, 48 žádostí o informace adresovaných nizozemským výrobcům cihel, 16 žádostí o informace adresovaných belgickým výrobcům cihel a 48 žádostí o informace adresovaných příslušným společnostem v Německu. Je tedy zcela zřejmé, že GŘ pro hospodářskou soutěž vzalo stížnost stěžovatele týkající se hospodářské soutěže velmi vážně.

60. Ve své stížnosti v oblasti hospodářské soutěže stěžovatelka tvrdila, i) že nizozemští výrobci cihel vytvořili kartel, ii) že zachovali systém výhradní distribuce, aniž by měli požadované osvobození, iii) že se podíleli na nedovolené výměně informací a iv) že její společnost byla vystavena bojkotu a diskriminaci.

61. Pokud jde o druhé z těchto tvrzení, Komise uvedla, že její šetření nepředložilo žádný důkaz o existenci takových protiprávních jednání. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že stěžovatel nepředložil dostatečné důkazy, které by tento závěr zpochybnily.

62. Pokud jde o třetí z tvrzení uvedených ve stížnosti týkající se hospodářské soutěže, Komise připomněla, že rozhodnutí (v bodě 45) výslovně zakázalo výměnu individuálních údajů. Dodala však, že její šetření neprokázala existenci takové praxe. Komise vysvětlila, že nizozemští výrobci cihel předali své údaje neutrální auditorské společnosti, která poskytla souhrnné údaje KNB a statistickému úřadu Nizozemska. Podle názoru Komise to neporušilo rozhodnutí vzhledem k tomu, že vyměňované údaje nebyly individuálními údaji a že výměna těchto údajů neumožňovala členům KNB vzájemně kontrolovat své chování. Veřejná ochránkyně práv považuje toto vysvětlení za přesvědčivé. Stěžovatel nebyl schopen prokázat, že se příslušná výměna informací vztahovala i na jednotlivé údaje, tj. že jednotlivé společnosti byly informovány o výkonnosti jednotlivých konkurentů.

63. Pokud jde o čtvrté tvrzení uvedené ve stížnosti týkající se hospodářské soutěže, veřejný ochránce práv konstatuje, že Komise poukázala na to, že článek 82 Smlouvy o ES, z něhož stěžovatel v této souvislosti vycházel, se vztahuje pouze na podniky v dominantním postavení. Komise však uvedla, že žádný z nizozemských výrobců cihel nebyl v takovém postavení a že rovněž neexistují žádné důkazy, které by prokazovaly, že 22 nezávislých nizozemských výrobců cihel nebo skupin výrobců cihel má společně dominantní postavení. Komise dále poukázala na skutečnost, že žádný z německých obchodníků s cihlami, na které se obrátila s žádostmi o informace, neodpověděl kladně na její otázku, zda nizozemský výrobce cihel někdy odmítl prodávat nebo dodávat cihly nebo účtoval nadměrné ceny (s výše uvedenou výjimkou pro rok 1994). Podle názoru Komise proto neexistovaly žádné důkazy, které by prokazovaly, že údajné chování nizozemských výrobců cihel představovalo bojkot s úmyslem vytlačit konkurenta z trhu. Komise dodala, že je na vnitrostátních soudech, aby se zabývaly problémy stěžovatele, pokud jde o jednotlivé nizozemské výrobce cihel, nebo aby zjistily, zda jsou tvrzení stěžovatele podle občanského práva opodstatněná. Veřejná ochránkyně práv považuje tyto argumenty za přesvědčivé. Z informací, které mu byly poskytnuty, vyplývá, že údajný bojkot a diskriminace zřejmě vyplývaly z finančního sporu mezi společností stěžovatele a jedním z jejích partnerů v Nizozemsku. V této souvislosti se veřejný ochránce práv domnívá, že stěžovatel nebyl schopen prokázat, že stanovisko Komise, podle něhož neexistovaly žádné důkazy, které by prokazovaly, že údajné chování nizozemských výrobců cihel představovalo bojkot s úmyslem vytlačit konkurenta z trhu, bylo nesprávné.

64. Pokud jde o první z tvrzení uvedených ve stížnosti v oblasti hospodářské soutěže, veřejný ochránce práv chápe stěžovatele tak, že tvrdí, že kartelová dohoda mezi nizozemskými výrobci cihel, která podle jeho názoru existovala, byla protiprávní, protože se na ni buď rozhodnutí nevztahovalo, nebo protože samotné rozhodnutí bylo chybné, jelikož neměla být udělena žádná výjimka.

65. Je nesporné, že nizozemští výrobci cihel uzavřeli dohodu, jejímž cílem bylo snížení výrobních kapacit. Jak Komise konstatovala ve svém rozhodnutí, tato dohoda byla v rozporu s čl. 81 odst. 1 Smlouvy o ES, a byla by tedy kartelem zakázaným podle právních předpisů EU v oblasti hospodářské soutěže, pokud by nebyly splněny podmínky pro výjimku podle čl. 81 odst. 3 Smlouvy o ES. Zdá se, že žadatel tvrdil, že nizozemští výrobci cihel rovněž uzavřeli protisoutěžní dohody nebo praktiky týkající se cen. Z informací poskytnutých veřejné ochránkyni práv vyplývá, že GŘ pro hospodářskou soutěž se domnívalo, že pro takové chování nejsou k dispozici žádné důkazy. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že stěžovatel nepředložil dostatečné důkazy, které by naznačovaly, že tento postoj byl nesprávný. Následující úvahy se proto budou zabývat pouze dohodou týkající se snížení výrobních kapacit.

66. Komise ve svém rozhodnutí udělila výjimku podle čl. 81 odst. 3 Smlouvy o ES dohodě, která jí byla oznámena. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí se na dohodu nevztahovalo, neboť bod 2 rozhodnutí stanovil, že se dohoda nevztahuje na obkladové cihly, zatímco ve skutečnosti se vztahovala na tento typ cihel. Dodává, aniž by jí Komise odporovala, že obklady cihel představují zdaleka nejdůležitější část výroby nizozemských výrobců cihel dotčených dohodou.

67. Bod 2 rozhodnutí totiž jasně uvádí, že obkladové cihly nejsou předmětem příslušné dohody. Ve svém dopise stěžovateli ze dne 24. dubna 2003 však Komise odkázala na dopis, který jí v roce 1992 zaslaly strany dohody. Podle tohoto dopisu se navrhovaná restrukturalizace "týkala výhradně lícovaných cihel ("gevelbakstenen") a žádných jiných výrobků nebo skupin výrobků, které s nimi byly nebo nebyly ve spojení". Za těchto okolností považuje veřejný ochránce práv za nepochopitelné, proč se v bodě 2 rozhodnutí uvádí, že dohoda se nevztahuje na obkladové cihly.

68. Žádný z argumentů, které v této souvislosti předložilo GŘ pro hospodářskou soutěž, není přesvědčivý. Pokud jde o použitou terminologii, zdá se, že bod 2 rozhodnutí neumožňuje výklad v tom smyslu, že bez ohledu na jeho znění se dohoda, která byla předmětem výjimky, měla vztahovat na obkladové cihly. Je pravda, že rozhodnutí rovněž zdůrazňuje, že pokud jde o výrobce, mohou být různé druhy cihel „do značné míry vzájemně nahrazeny“. Stěžovatel nepředložil žádné přesvědčivé důkazy, které by toto posouzení zpochybnily. S ohledem na tuto nahraditelnost na straně nabídky je jednoznačně přesvědčivý argument Komise, že snížení výrobní kapacity u jednoho typu cihel mělo za následek snížení výrobní kapacity i u ostatních cihel. Tento argument však nevysvětluje, proč se v bodě 2 rozhodnutí uvádí, že „výrobky, které jsou předmětem dohody, jsou jílovité stavební cihly spálené v pecích, s výjimkou dražších obkladových cihel a technických cihel“, ačkoli samotné strany jasně uvedly, že se dohoda týká pouze obkladových cihel.

69. Je však zřejmé, že je třeba mít za to, že Komise, která byla stranami informována o tom, že se jejich dohoda „výlučně týká obkladových cihel“, přijala rozhodnutí s plnou znalostí této skutečnosti. Tato skutečnost by však byla relevantní pouze tehdy, pokud by třetí strany byly schopny pochopit dopad dohody, a tudíž i rozhodnutí o výjimce.

70. V této souvislosti je třeba připomenout, že Komise zveřejnila v Úředním věstníku sdělení týkající se příslušné dohody, v němž oznámila svůj záměr zaujmout k dohodě příznivý postoj. Sdělení Stichting Baksteen však poukázalo na to, že předtím si Komise přála dát zúčastněným stranám možnost předložit připomínky. V oznámení o Stichting Baksteen Komise vysvětlila, že výrobky, které jsou předmětem dohody, jsou "zděné cihly používané ve stavebnictví".[7] Neexistoval žádný náznak, že by obkladové cihly, které jsou zmíněny, neměly být zahrnuty. Oznámení Stichting Baksteen dále odkazovalo na nahraditelnost na straně nabídky, pokud jde o tři dotčené typy cihel. Rovněž zdůraznila, stejně jako pozdější rozhodnutí, že podle dohody měla být demontována výrobní kapacita ve výši 217 milionů cihel. Za těchto okolností se veřejný ochránce práv domnívá, že zúčastněné strany, které čtou oznámení Stichting Baksteen, si musely být vědomy možného dopadu dohody na obkladové cihly. V této souvislosti je skutečnost, že GŘ pro hospodářskou soutěž neobdrželo v reakci na oznámení žádné negativní připomínky a že následné rozhodnutí nebylo u Soudního dvora napadeno, skutečně významná.

71. Stěžovatelka uvedla, že v té době o oznámení o Stichting Baksteen nevěděla, a poukázala na to, že se jednalo o velmi malou společnost, která nemohla sledovat zveřejnění v Úředním věstníku. Nic to však nemění na tom, že se zdá, že žádná jiná zúčastněná strana nevznesla námitky proti příznivému rozhodnutí, které Komise zamýšlela přijmout. Stěžovatelka tvrdila, že mnoho nebo většina společností prodávajících cihly nevznesla námitky, protože byly spokojeny se zvýšením cen, k němuž podle ní dohoda vedla. Veřejný ochránce práv není tímto vysvětlením přesvědčen. I kdyby však toto vysvětlení bylo správné, absence negativních reakcí jiných zúčastněných stran (jako jsou výrobci cihel v jiných členských státech) by zjevně zůstala významná.

72. S ohledem na výše uvedené se veřejný ochránce práv domnívá, že znění bodu 2 rozhodnutí nezpochybňuje správnost postoje, který GŘ pro hospodářskou soutěž zaujalo ve svém rozhodnutí ze dne 15. dubna 2008.

73. Zbývá tedy posoudit, zda tvrzení stěžovatele, že samotné rozhodnutí bylo chybné (v tom smyslu, že nemělo být uděleno žádné osvobození), vede k jinému závěru.

74. V této souvislosti stěžovatel tvrdil, že cílem dohody bylo způsobit problémy s dodávkami. Podle stěžovatele nemohlo být za těchto okolností uděleno žádné osvobození. Komise odpověděla, že cílem dohody je dosáhnout koordinovaného snížení výrobní kapacity s ohledem na velké zásoby cihel a značnou nadměrnou kapacitu, a nikoli „způsobit problémy s dodávkami“. Podle Komise nebyl takový účinek rozhodnutí na základě skutečností, které měla Komise v té době k dispozici, v té době očekáván. Komise dodala, že v žádném případě žádný důkaz nenaznačoval, že by tyto případné problémy s dodávkami směřovaly na stěžovatele.

75. Veřejná ochránkyně práv považuje argumenty Komise za přesvědčivé. Legalita rozhodnutí musí být jednoznačně určena v souvislosti se skutečnostmi, které byly Komisi známy v době přijetí tohoto rozhodnutí.

76. Stěžovatel rovněž tvrdil, že snížení výrobní kapacity bylo provedeno již v roce 1990. Tato otázka tak byla již dlouho řešena, když dotčené strany oznámily svůj souhlas Komisi. Podle názoru stěžovatele tak rozhodnutí stanovilo zpětnou výjimku po datu oznámení, která nebyla povolena. Komise uvedla, že z odpovědí, které obdržela po zveřejnění oznámení Stichting Baksteen, nevyplývá, že ke snížení výrobní kapacity došlo již v roce 1990. Dodala, že ani její šetření stížnosti stěžovatele na hospodářskou soutěž nepotvrdilo tvrzení stěžovatele. Komise dodala, že pokud by skutečnosti byly takové, jak je uvedla stěžovatelka, a pokud by o nich stěžovatelka věděla, mohla Komisi informovat dříve a nezávisle na zveřejnění v Úředním věstníku.

77. I v tomto ohledu považuje veřejná ochránkyně práv argumenty Komise za přesvědčivé. I když žadatel ve své stížnosti v oblasti hospodářské soutěže a v následné korespondenci odkázal na některá uzavření cihelen v Nizozemsku před datem oznámení dohody, nebylo prokázáno, že tato uzavření představovala snížení výrobní kapacity předpokládané dohodou.

78. Žadatel dále odkázal na skutečnost, že ačkoli dohoda vyňatá Komisí údajně sloužila ke snížení výrobní kapacity, během období osvobození a po něm byly vytvořeny další výrobní kapacity. Komise odpověděla, že příslušná dohoda nebrání stranám ve vytváření nových výrobních kapacit mimo Nizozemsko, např. v Belgii, a že závazky stran mají skončit "nejpozději dne 30. září 1997". Rovněž vysvětlila, že strany dohody nebyly povinny využít rozhodnutí o výjimce a že vytvoření nových výrobních kapacit rozhodně neporušuje článek 81 Smlouvy o ES.

79. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že Komise poskytla přiměřenou odpověď na argument stěžovatele. Je skutečně obtížné pochopit, jak by přidání další výrobní kapacity počínaje rokem 1996/97 mohlo poškodit zájmy stěžovatele nebo jakékoli jiné zúčastněné strany.

80. Stěžovatel obecně tvrdil, že bez ohledu na to, co vyžaduje čl. 81 odst. 3 Smlouvy o ES, spotřebitelé nezískali přiměřený podíl na výhodách vyplývajících z příslušné dohody. V této souvislosti žadatel mimo jiné poukázal na skutečnost, že ceny vzrostly ještě před udělením osvobození a poté nadále rostly. Komise odpověděla, že podstatná část rozhodnutí (viz zejména 18. až 42. bod odůvodnění) byla věnována analýze použitelnosti čl. 81 odst. 3 Smlouvy a že tato analýza ji vedla k závěru, že lze skutečně očekávat, že spotřebitelé budou mít z takové výjimky prospěch. Dodala, že její hloubkové šetření stížnosti stěžovatele na hospodářskou soutěž neodhalilo žádné skutečnosti, které by dostatečně poukazovaly na to, že spotřebitelé nedostávají spravedlivý podíl na výhodách vyplývajících z dohody. Pokud jde o zvýšení cen během dotčeného období, Komise uvedla, že tento vývoj lze vysvětlit také stavebním boomem v nových spolkových zemích v Německu v té době. Komise rovněž zdůraznila, že v reakci na zveřejnění oznámení o Stichting Baksteen neobdržela žádné negativní připomínky týkající se tohoto aspektu.

81. Veřejný ochránce práv se domnívá, že číselné údaje týkající se cen a ziskových rozpětí, které předložil stěžovatel, by skutečně mohly odůvodnit pochybnosti o tom, zda spotřebitelé obdrželi spravedlivý podíl na výhodách vyplývajících z dohody a obecněji, zda bylo rozhodnutí o výjimce odůvodněné. V této souvislosti je však třeba vzít v úvahu tři body. Zaprvé, jak již bylo uvedeno, legalita rozhodnutí může být určena pouze na základě informací, které měla Komise k dispozici v době, kdy přijala své rozhodnutí. Zadruhé, i když stěžovatel zpochybňuje rozsah jeho dopadu, je zřejmé, že stavební boom v nových německých spolkových zemích v 90. letech měl významný vliv na ceny stavebních materiálů, včetně cihel. Zatřetí, a co je nejdůležitější, rozhodnutí o tom, zda dohoda splňuje podmínky pro výjimku podle čl. 81 odst. 3 Smlouvy o ES, vyžaduje posouzení hospodářských záležitostí, které nutně zahrnuje prostor pro uvážení. Veřejný ochránce práv se domnívá, že pokud se musí zabývat otázkou, zda bylo takové rozhodnutí nesprávné, měl by proto své šetření omezit na zjištění, zda nedošlo ke zjevně nesprávnému posouzení. Podle názoru veřejného ochránce práv stěžovatel žádnou takovou chybu nezjistil. Kromě toho je třeba připomenout, že projednávaná věc nevyžaduje, aby veřejný ochránce práv zkoumal legalitu rozhodnutí přijatého v roce 1994, ale rozhodnutí ze dne 15. dubna 2008, v němž Komise zamítla stížnost stěžovatele týkající se hospodářské soutěže z důvodu, že neexistuje dostatečný zájem Společenství na pokračování v šetření této věci. Pokud jde o posledně uvedené rozhodnutí, veřejný ochránce práv se domnívá, že jeho současné šetření mu neumožnilo zjistit nesprávný úřední postup ze strany GŘ pro hospodářskou soutěž.

B. Závěry

Na základě svého šetření této stížnosti ji veřejný ochránce práv uzavírá následujícím závěrem:

Pokud jde o podstatu rozhodnutí GŘ pro hospodářskou soutěž ze dne 15. dubna 2008, nebyl zjištěn žádný nesprávný úřední postup.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

Ve Štrasburku dne 2. července 2009.

---

[1] Viz bod 39 níže.

[2] Úř. věst. 1994, L 131, s. 15.

[3] V nizozemském úředním znění rozhodnutí: "metselbakstenen voor de bouw".

[4] V nizozemském úředním znění rozhodnutí: „gevelstenen“.

[5] Úř. věst. 1993, C 34, s. 11. Toto oznámení shrnuje oznámení obdržené od stran řízení, aby ostatní zúčastněné strany měly možnost předložit své připomínky.

[6] věc T-24/90 Automec v. Komise, Sb. rozh. 1992, s. II-1223, bod 86; věc T-5/93 Tremblay a další v. Komise, Sb. rozh. 1995, s. II-185, bod 60; Rozsudek Soudu prvního stupně ve spojených věcech Riviera Auto Service a další v. Komise, T-185/96, T-189/96 a T-190/96, Recueil 1999, s. II-93, bod 46.

[7] V německém znění oznámení: Dostupné online. (anglicky) Bauziegelsteine.