ODŮVODNĚNÍ Stížnosti

1. Stěžovatel byl Komisí jmenován úředníkem v platové třídě C v roce 1996. V září 1999 byl na vlastní žádost přidělen k orgánu Společenství. V dubnu 2004 požádal stěžovatel e-mailem Komisi o potvrzení o zaměstnání, aby mohl připravit svou žádost o interní pracovní místo. Jeho e-mail byl zaslán na jednu z adres uvedených za tímto účelem v bodě IX.2 oznámení o výběrovém řízení. Následující den zaslal další e-mail, v němž uvedl, že je dočasně přiděleným úředníkem Komise, a požádal o přístup (uživatelské jméno a heslo) na intranet Komise za účelem použití systému on-line podávání přihlášek (jak je uvedeno v oznámení o výběrovém řízení). Stěžovatel objasnil, že měl uživatelské jméno a heslo, ale že je zapomněl a že si není jistý, zda je jeho dřívější uživatelské jméno stále aktivní. Poté následovala výměna tří e-mailů mezi stěžovatelem a pracovní skupinou pro vnitřní výběrová řízení (TAFIC). V prvním e-mailu společnost TAFIC uvedla, že do výběrového řízení jsou způsobilí pouze zaměstnanci v činné službě v Komisi. Stěžovatel odpověděl a zopakoval žádost o uživatelské jméno a heslo pro intranet Komise nebo případně fyzickou adresu, na kterou by mohla být zaslána písemná žádost. Téhož dne TAFIC odpověděla, že v souladu s bodem III.1 písm. a) oznámení o výběrovém řízení se mohou do výběrového řízení přihlásit pouze úředníci v činné službě nebo vyslaní ve služebním zájmu. V odpovědi TAFIC nebyla uvedena poštovní adresa.

2. V květnu 2004 se stěžovatel přihlásil do výběrového řízení zasláním papírové přihlášky poštou. Stěžovatel ve svém dopise s žádostí uznal, ale zpochybnil skutečnost, že oznámení o výběrovém řízení stanovilo, že úředníci vyslaní na vlastní žádost nejsou pro výběrové řízení způsobilí. Dne 2. července 2004 vedoucí TAFIC jeho přihlášku zamítl s odůvodněním, že bod IX oznámení o výběrovém řízení vyžaduje, aby přihlášky byly podávány on-line, a že tedy nelze přihlédnout k papírovým přihláškám.

PŘEDMĚT DOTAZU

3. Stěžovatel považoval výše uvedený postoj Komise za nespravedlivý a diskriminační. Předložil proto veřejnému ochránci práv stížnost týkající se odmítnutí Komise připustit jej do výběrového řízení a souvisejících záležitostí. Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv stěžovatel rovněž vyjádřil stížnosti týkající se procesních záležitostí souvisejících s jeho žádostí.

4. Veřejný ochránce práv zahájil své současné šetření těchto tvrzení a tvrzení:

5. Stěžovatel tvrdil, že odmítnutí Komise umožnit úředníkům vyslaným na jejich vlastní žádost účastnit se vnitřního výběrového řízení bylo diskriminační a nekonzistentní.

6. Stěžovatel tvrdil, že Komise by měla:

1. přehodnotit svou přihlášku do výběrového řízení;
2. přezkoumala svá pravidla pro vnitřní výběrová řízení s cílem umožnit úředníkům vyslaným na vlastní žádost účast, a jednala tak jednotně, pokud jde o význam přikládaný službě v jiných orgánech a institucích, pokud jde o odbornou praxi a způsobilost k účasti ve vnitřních výběrových řízeních;
3. poskytnout mu uživatelské jméno a heslo, které mu umožní používat elektronické nástroje, jako jsou IntraComm a Sysper2; a
4. Omlouvám se za to, že jsem neodpověděl na všechny aspekty jeho korespondence.

Šetření

7. Po obdržení stanoviska Komise ke stížnosti se veřejná ochránkyně práv domnívala, že je třeba provést další šetření. Dne 29. září 2005 proto zaslal Komisi dopis o dalších šetřeních. Dne 22. listopadu 2005 zaslala Komise své dodatečné stanovisko, které bylo předáno stěžovateli k vyjádření. Stěžovatel nepředložil žádné připomínky. Po pečlivém zvážení podání Komise se veřejná ochránkyně práv domnívala, že jsou zapotřebí další objasnění. Dne 20. června 2006 proto zaslal Komisi dopis o dalších šetřeních. Dne 4. září 2006 zaslala Komise druhé dodatečné stanovisko, které bylo předáno stěžovateli k vyjádření. Stěžovatel nepředložil žádné připomínky.

8. Po obdržení stanovisek Komise a dalších vysvětlení veřejný ochránce práv při podrobném zkoumání příslušných otázek shledal, že postoj Komise je neodůvodněný. Proto Komisi předložil návrh smírného řešení a požádal ji, aby "přezkoumala svá pravidla pro vnitřní výběrová řízení s cílem umožnit úředníkům vyslaným na jejich vlastní žádost účastnit se jakýchkoli budoucích takových výběrových řízení".

9. Komise ve své odpovědi uvedla, že by mohla částečně přijmout návrh veřejné ochránkyně práv na smírné řešení, které zahrnuje změnu pravidel platných pro účast ve vnitřních výběrových řízeních takto: úředníci přidělení na vlastní žádost se budou moci během prvních šesti měsíců svého vyslání ucházet o vnitřní výběrová řízení.

10. Stěžovatel ve svém vyjádření vyjádřil nespokojenost s výše uvedenou odpovědí Komise.

Ombudsmanova analýza a závěry

Úvodní poznámky Struktura

rozhodnutí

11. Ve svém smírném návrhu řešení zastával veřejný ochránce práv názor, že i) argument a tvrzení stěžovatele týkající se jeho uživatelského jména a hesla pro používání elektronických nástrojů Komise; ii) jeho argumenty, že mu Komise nezaslala potvrzení o zaměstnání; odepřel mu možnost podat žádost v listinné podobě; a nezabýval se otázkou, zda je způsobilý k účasti ve výběrovém řízení; a iii) jeho tvrzení, že by se Komise měla omluvit za to, že neodpověděla na všechny tyto aspekty jeho korespondence, mělo pouze druhořadý význam ve vztahu k tvrzení stěžovatele týkajícímu se odmítnutí Komise umožnit úředníkům vyslaným na vlastní žádost účastnit se vnitřního výběrového řízení, což byl skutečný důvod pro nezohlednění způsobilosti stěžovatele. Veřejná ochránkyně práv se proto rozhodla tyto druhotné otázky neanalyzovat, ale místo toho se zaměřit na hlavní otázku.

K přípustnosti stížnosti

12. Zdá se, že Komise ve svém stanovisku vznesla některé otázky týkající se přípustnosti této stížnosti, přičemž zdůraznila, že stěžovatel nepodal stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu ani nepožádal, aby výběrová komise jeho žádost znovu posoudila.

13. Pokud jde o prohlášení Komise, že stěžovatel nepodal stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu, veřejný ochránce práv připomíná, že při rozhodování o přípustnosti stížností týkajících se výběrových řízení na přijetí do zaměstnání veřejný ochránce práv zkoumá pouze soulad s čl. 2 odst. 4 svého statutu, který stanoví, že stížnosti musí předcházet odpovídající administrativní přístupy k dotčeným orgánům a institucím. To je ustálená praxe, například u Evropského úřadu pro výběr personálu. V projednávané věci měl veřejný ochránce práv za to, že podle všeho neexistuje žádný důvod, proč by jeho posouzení přípustnosti nemělo být omezeno rovněž na čl. 2 odst. 4 jeho statutu, pokud jde o stížnost týkající se vnitřních výběrových řízení. Kromě toho se zdá být žádoucí a vhodné zajistit jednotné a rovné zacházení s uchazeči v přijímacích řízeních EU. V projednávané věci se jeví jako nesporné, že stěžovatel kontaktoval Komisi a vyjádřil svou nespokojenost se skutečností, že se nemohl zúčastnit soutěže. Stěžovatel tedy uplatnil "předchozí administrativní přístupy" ve smyslu čl. 2 odst. 4 statutu veřejného ochránce práv.

14. Veřejná ochránkyně práv nicméně pečlivě přezkoumala stanoviska Komise v tomto případě. S ohledem na konkrétní skutečnosti případu se veřejný ochránce práv domnívá, že skutečně mohlo být relevantní dále zvážit, zda je vhodné, aby stěžovatel vyčerpal interní opravné prostředky, zejména postupy stanovené v článku 90 služebního řádu. Takový alternativní postup by mohl být vhodný vzhledem k tomu, že se projednávaná věc netýkala pouze organizace konkrétního výběrového řízení, ale spíše obecné politiky Komise ovlivňující práva stěžovatele podle služebního řádu, a tudíž pravděpodobně ovlivňující "pracovní vztah" ve smyslu čl. 2 odst. 8 statutu veřejného ochránce práv (1).

15. Veřejný ochránce práv však konstatuje, že Komise předložila své stanovisko k podstatě stížnosti a odpověděla na jeho další šetření. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem považoval veřejný ochránce práv za vhodné přistoupit k úplnému přezkoumání tohoto případu.

A. Tvrzení, že odmítnutí Komise umožnit úředníkům vyslaným na jejich vlastní žádost účastnit se vnitřního výběrového řízení bylo diskriminační a nekonzistentní, a související tvrzení

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

16. Stěžovatel tvrdil, že úředníci vyslaní na vlastní žádost byli diskriminováni ve srovnání s úředníky vyslanými ve služebním zájmu, neboť prvně uvedení se nemohli účastnit výběrového řízení. Podle jeho názoru články 38 a 39 služebního řádu nestanoví, že by s úředníky vyslanými na jejich vlastní žádost bylo zacházeno jinak než s ostatními vyslanými úředníky, pokud jde o možnost účastnit se vnitřních výběrových řízení. Stěžovatel považoval za nekonzistentní, že roky služby v jiném orgánu nebo instituci Společenství byly uznány za platné po dobu pěti let služby, která je nezbytná k tomu, aby byli způsobilí k účasti v dotyčném vnitřním výběrovém řízení, zatímco někteří úředníci v činné službě u jiného orgánu nebo instituce Společenství nebyli způsobilí k účasti, pokud byli vysláni na vlastní žádost. Kromě toho se dočasným zaměstnancům dostalo preferenčního zacházení ve srovnání s úředníky vyslanými na jejich vlastní žádost, jelikož prvně uvedení se mohli účastnit výběrového řízení. Stěžovatel tvrdil, že Komise by měla přezkoumat svá pravidla pro vnitřní výběrová řízení, aby umožnila úředníkům vyslaným na jejich vlastní žádost účast, a jednala tak jednotně, pokud jde o význam, který je službě v jiných orgánech a institucích přisuzován, pokud jde o odbornou praxi a způsobilost k účasti ve vnitřních výběrových řízeních.

17. Komise ve svém stanovisku tvrdila, že úředník vyslaný na vlastní žádost podléhá velmi odlišným pravidlům, pokud jde o služební postup a zejména povýšení v rámci svého mateřského orgánu, než úředník vyslaný ve služebním zájmu. vzhledem k tomu, že čl. 38 písm. f) služebního řádu stanoví, že úředník vyslaný ve služebním zájmu

„(...) si zachovává své pracovní místo, právo na postup do vyššího platového stupně a způsobilost k povýšení“,

Článek 39 písm. f) pouze stanoví, že úředník vyslaný na vlastní žádost

„(...) si ponechává právo na postup do vyššího stupně“.

Připomínka stěžovatele ke služebnímu řádu se proto zakládala na nedorozumění. Kromě toho je situace jak orgánu, tak dotčeného úředníka velmi odlišná v závislosti na tom, zda orgán podá žádost jednomu ze svých zaměstnanců, nebo naopak, je to zaměstnanec, kdo podá žádost orgánu. Pokud Komise podává žádost zaměstnanci ve služebním zájmu, je logické, že podmínky vyslání jsou příznivější. Není tedy nekonzistentní, nýbrž zcela běžné započítávat tyto doby strávené v jiném orgánu nebo agentuře při výpočtu počtu odpracovaných let. V rámci vnitřního výběrového řízení na převod do vyšší kategorie lze zkušenosti získané v jiných orgánech nebo agenturách považovat za stejně užitečné jako zkušenosti získané v rámci Komise. Judikatura soudů Společenství navíc stanoví, že dočasní zaměstnanci v činné službě v Komisi mají právo účastnit se vnitřních výběrových řízení, pokud splňují kritéria způsobilosti. Oznámení o výběrovém řízení tedy správně použilo tuto judikaturu, jakož i čl. 39 písm. e) služebního řádu, když umožnilo účast dočasných zaměstnanců v činné službě, přičemž vyloučilo úředníky vyslané na jejich vlastní žádost.

18. Stěžovatel se ke stanovisku Komise nevyjádřil.

19. Po pečlivém přezkoumání stanoviska Komise se veřejná ochránkyně práv domnívala, že je třeba provést další šetření. Uvedl, že podle judikatury soudů Společenství je čl. 29 odst. 1 služebního řádu, který upravuje obsazování volných pracovních míst, založen na názoru, že přechod z první fáze, která zahrnuje povýšení, do druhé fáze, která zahrnuje organizaci vnitřních výběrových řízení, musí umožnit zvýšení počtu možných přihlášek za účelem dosažení cíle stanoveného v článku 27 služebního řádu, a sice jmenování úředníků s nejvyšší úrovní způsobilosti (2). Veřejná ochránkyně práv proto požádala Komisi, aby vysvětlila:

1) jakým způsobem měla za to, že vyloučení úředníků přidělených na vlastní žádost z účasti ve vnitřních výběrových řízeních je v souladu s postupem stanoveným v čl. 29 odst. 1, jakož i dosažením cíle náboru stanoveného v článku 27 služebního řádu; a

2) zda vždy vylučuje úředníky vyslané na vlastní žádost z účasti ve vnitřních výběrových řízeních, nebo zda existují výjimky z této praxe.

20. Komise v odpovědi tvrdila, že judikatura soudů Společenství citovaná veřejným ochráncem práv byla dodržena a že ustanovení článku 27 služebního řádu byla chráněna skutečností, že se do výběrového řízení mohli přihlásit všichni úředníci a dočasní zaměstnanci kategorie C*, kteří splňovali kritéria způsobilosti. Jednalo se o několik tisíc potenciálních žadatelů. Rezervní seznam z tohoto výběrového řízení navíc zvýšil počet potenciálních uchazečů na všechna pracovní místa kategorie B* zveřejněná v Komisi o 240. V této souvislosti bylo vyloučení úředníků vyslaných na vlastní žádost z tohoto výběrového řízení okrajové. Komise však zdůraznila skutečnost uvedenou ve svém stanovisku, a sice že vyloučení úředníků vyslaných na vlastní žádost nebylo svévolné, ale odráželo záměr normotvůrce rozlišovat mezi kariérním postupem v mateřském orgánu podle článku 38 pro úředníky vyslané ve služebním zájmu a podle článku 39 pro úředníky vyslané na vlastní žádost. Všechna nedávná vnitřní výběrová řízení v rámci Komise obsahovala ustanovení vylučující úředníky vyslané na jejich vlastní žádost.

21. Stěžovatel k odpovědi Komise nepředložil žádné připomínky.

22. Po pečlivém zvážení odpovědi Komise na další šetření veřejné ochránkyně práv se veřejná ochránkyně práv domnívala, že je nezbytné další objasnění. Požádal proto Komisi, aby vysvětlila, zda vždy vylučuje úředníky vyslané na vlastní žádost z účasti ve vnitřních výběrových řízeních.

23. Ve své replice Komise uvedla, že všechna nedávná vnitřní výběrová řízení obsahovala ustanovení vylučující úředníky vyslané na jejich vlastní žádost.

24. Vzhledem k tomu, že prohlášení Komise nepředstavovalo vyčerpávající odpověď na otázku veřejného ochránce práv, veřejný ochránce práv jej požádal, aby svou odpověď objasnil tím, že poskytne informace o tom, zda Komise vždy vyloučila úředníky vyslané na vlastní žádost z účasti na vnitřních výběrových řízeních.

25. Ve své odpovědi Komise zdůraznila, že stanovení kritérií způsobilosti pro výběrová řízení je součástí diskreční pravomoci orgánu oprávněného ke jmenování. Orgán oprávněný ke jmenování tedy může v rámci služebního řádu rozhodnout o těchto kritériích a upravit je v souladu se svou personální politikou. Kritéria způsobilosti se proto mohou čas od času a v souladu se zaměstnaneckou politikou orgánu oprávněného ke jmenování lišit. Komise přezkoumala nedávná oznámení o interních výběrových řízeních a mohla potvrdit, že úředníci vyslaní na vlastní žádost již od roku 1996 nebyli do těchto výběrových řízení připuštěni. Další šetření by vyžadovala důkladný výzkum v historických archivech Komise a Komise se domnívala, že pro účely odpovědi na tuto žádost nemůže provést zdlouhavý a nákladný výzkum, který by byl nezbytný k poskytnutí požadovaných informací veřejnému ochránci práv. Komise proto vyjádřila politování nad tím, že nemůže poskytnout vyčerpávající odpověď na žádost veřejného ochránce práv o informace.

Předběžné posouzení veřejné ochránkyně práv vedoucí k návrhu smírného řešení

26. Veřejný ochránce práv nejprve zdůraznil, že oznámení o výběrovém řízení v projednávané věci vylučuje z účasti na dotčeném vnitřním výběrovém řízení zaměstnance vyslané na vlastní žádost, neboť stanoví, že žadatelé musí být v Komisi v činné službě, vyslaní ve služebním zájmu nebo na dovolené za účelem výkonu vojenské služby [hlava III bod 1 písm. a)]. Otázkou tedy bylo, zda vyloučení zaměstnanců vyslaných na vlastní žádost z účasti ve vnitřním výběrovém řízení představuje případ nesprávného úředního postupu tím, že je diskriminační a nekonzistentní (3).

27. Článek 37 služebního řádu stanoví:

„vyslaný úředník nadále požívá všech svých práv za podmínek stanovených v článcích 38 a 39“.

28. Není-li v článku 38 (který se vztahuje na úředníky vyslané ve služebním zájmu) a v článku 39 (který se vztahuje na úředníky vyslané na vlastní žádost) stanoveno jinak, požívají všichni dočasně přidělení úředníci i nadále všech svých práv. Kromě toho jakékoli rozdíly v zacházení s úředníky vyslanými ve služebním zájmu a úředníky vyslanými na vlastní žádost musí být omezeny na zvláštní výjimky stanovené v článcích 38 a 39.

29. Veřejný ochránce práv uznal, že jak uvedla Komise, právo vyslaného úředníka na povýšení se řídí čl. 38 písm. f) a čl. 39 písm. e) služebního řádu. Z toho lze vyvodit, že úředníci vyslaní ze služebních důvodů si zachovávají nárok na povýšení [čl. 38 písm. f)], zatímco úředníci vyslaní na vlastní žádost toto právo nezaručují [čl. 39 písm. e) a contrario odst. 4]. Veřejná ochránkyně práv však konstatovala, že otázka způsobilosti k účasti ve vnitřních výběrových řízeních není výslovně upravena články 38 a 39. I když se zdá, že Komise použila analogicky čl. 39 písm. e) k určení nezpůsobilosti vyslaných úředníků, pokud jde o účast ve vnitřních výběrových řízeních, tato analogie neobstojí při kontrole. Veřejný ochránce práv připomněl, že „povyšování“ a „vnitřní výběrová řízení“ se řídí různými pravidly stanovenými v samostatných oddílech služebního řádu a že povyšování a vnitřní výběrová řízení nemusí nutně sloužit stejnému účelu. Pokud jde například o obsazení volného pracovního místa, článek 29 služebního řádu rozlišuje mezi povýšením (čl. 29 písm. a)) a vnitřním výběrovým řízením (čl. 29 písm. b)). Kromě toho podle čl. 45 odst. 2 služebního řádu nemůže být úředník převeden do jiné kategorie na základě povýšení, ale pouze úspěšnou účastí ve vnitřním výběrovém řízení (5). Veřejný ochránce práv proto neshledal nic, co by naznačovalo, že by se to, co je uvedeno ve služebním řádu o právu na povýšení, mělo automaticky vztahovat i na vnitřní výběrová řízení. Veřejný ochránce práv se tedy nedomníval, že čl. 39 písm. e) ukládá orgánům povinnost vyloučit úředníky vyslané na jejich vlastní žádost z účasti na vnitřních výběrových řízeních. Zásada zachování všech práv dočasně přidělených úředníků, a tedy rovného zacházení, není-li v souladu s články 38 a 39 stanoveno jinak, totiž vedla k opačnému závěru, a sice že orgány mají povinnost nevylučovat úředníky dočasně přidělené na vlastní žádost z účasti ve vnitřních výběrových řízeních otevřených všem ostatním úředníkům.

30. Veřejný ochránce práv dále připomněl, že podle judikatury soudů Společenství je čl. 29 odst. 1 bod 6 služebního řádu, který upravuje obsazování volných pracovních míst, založen na názoru, že přechod z první fáze, která zahrnuje povýšení, do druhé fáze, která zahrnuje organizaci vnitřních výběrových řízení, musí umožnit zvýšení počtu možných přihlášek, aby bylo dosaženo cíle stanoveného v článku 27 služebního řádu, a sice jmenování úředníků s nejvyšší úrovní způsobilosti (7). Soudy Společenství dále rozhodly, že cíl stanovený v článku 27 služebního řádu pro přijímací řízení zahrnuje nutnost přijímat úředníky na co nejširším základě(8). Ve věci T-56/89 měl Soud rozhodnout, zda určité kritérium způsobilosti představuje vhodný prostředek k dosažení cíle stanoveného v článku 27 služebního řádu. Účetní dvůr zjistil, že mezi dotčeným kritériem způsobilosti a zásluhami a kvalifikacemi případných uchazečů neexistuje nezbytná souvislost. V důsledku toho by dotčené kritérium způsobilosti mohlo vést k vyloučení uchazeče, který má stejnou nebo případně lepší kvalifikaci než ostatní uchazeči přijatí do vnitřního výběrového řízení (9). Účetní dvůr měl za to, že toto kritérium způsobilosti není v souladu se služebním řádem.

31. Veřejný ochránce práv neshledal souvislost mezi skutečností, že úředník je vyslán na vlastní žádost, a zásluhami a kvalifikací tohoto úředníka. Komise uznala, že v rámci vnitřního výběrového řízení na zařazení do vyšší kategorie lze zkušenosti získané v jiných orgánech nebo agenturách považovat za stejně užitečné jako zkušenosti získané v rámci Komise. Rovněž uznal, že při výpočtu počtu odsloužených let umožňuje oznámení o výběrovém řízení zohlednit doby vyslání v zájmu služby nebo na žádost dotčené osoby. Veřejný ochránce práv se proto domníval, že vyloučení úředníků přidělených na vlastní žádost by mohlo vést k vyloučení uchazeče se stejnou nebo případně lepší kvalifikací, než je kvalifikace jiných uchazečů připuštěných do vnitřního výběrového řízení.

32. Veřejná ochránkyně práv rovněž vzala na vědomí argument Komise, že vyloučení úředníků vyslaných na vlastní žádost je pouze „marginální“. Měl však za to, že i kdyby vyloučení bylo okrajové, bylo by v rozporu se zásadou přijímání úředníků na co nejširším základě. V každém případě skutečnost, že vyloučení omezeného počtu kandidátů může být „marginální“ ve srovnání s celkovým počtem kandidátů, nemůže v žádném případě připustit diskriminační zacházení s takovými kandidáty.

33. Veřejný ochránce práv navíc nebyl přesvědčen argumentem Komise, že „ustanovení článku 27 služebního řádu byla chráněna skutečností, že do výběrového řízení se mohli přihlásit všichni úředníci a dočasní zaměstnanci kategorie C*, kteří splnili kritéria způsobilosti.“Otázkou bylo, zda je konkrétní kritérium způsobilosti v souladu s ustanoveními článku 27 služebního řádu. Skutečnost, že uchazeči, kteří splnili dotčené kritérium způsobilosti, se mohli účastnit výběrového řízení, nepředstavuje důkaz o tom, že kritérium způsobilosti je v souladu s článkem 27 služebního řádu. Kromě toho, i když je stanovení kritérií způsobilosti součástí diskreční pravomoci orgánu oprávněného ke jmenování, jak tvrdí Komise, Soud rozhodl, že výkon této diskreční pravomoci při organizaci výběrových řízení musí být v souladu s články 27 a 29 služebního řádu.

34. Veřejný ochránce práv měl tedy za to, že vyloučení úředníků vyslaných na vlastní žádost z účasti na dotčeném vnitřním výběrovém řízení se nejeví být v souladu s cílem stanoveným v článku 27 služebního řádu, a sice jmenováním úředníků s nejvyšší úrovní způsobilosti.

35. Pokud jde o údajnou diskriminaci, veřejný ochránce práv připomněl, že k diskriminaci dochází, je-li se stejnými nebo srovnatelnými situacemi zacházeno nerovným způsobem bez jakéhokoli objektivního odůvodnění. Veřejný ochránce práv v tomto ohledu vzal na vědomí argument Komise, že postavení orgánu i dotčeného úředníka je velmi odlišné v závislosti na tom, zda orgán podává žádost jednomu ze svých zaměstnanců, nebo naopak, je to zaměstnanec, kdo podává žádost orgánu. Podle Komise je logické, že podmínky vyslání jsou příznivější, když podá žádost zaměstnanci ve služebním zájmu. Úředníci Komise, kteří byli vysláni v zájmu služby, i úředníci Komise, kteří byli vysláni na vlastní žádost, jsou však i nadále úředníky Komise. Veřejný ochránce práv měl za to, že Komise nevysvětlila, jak by jí rozdíly mezi těmito skupinami úředníků mohly při neexistenci zvláštního ustanovení v tomto smyslu umožnit vyloučit z vnitřních výběrových řízení úředníky vyslané na vlastní žádost. Vyloučení úředníků přidělených na vlastní žádost z účasti na dotčených vnitřních výběrových řízeních se tedy jevilo jako diskriminační. Kromě toho veřejná ochránkyně práv konstatovala, že úředníci, kteří jsou na dovolené za účelem výkonu vojenské služby, se mohou účastnit dotčeného vnitřního výběrového řízení. Vzhledem k tomu, že je obtížné pochopit, jak by taková dovolená mohla být v zájmu služby, považoval veřejný ochránce práv za ještě obtížnější pochopit, proč byli vyloučeni úředníci vyslaní na vlastní žádost.

36. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěla veřejná ochránkyně práv k předběžnému závěru, že odmítnutí Komise umožnit úředníkům vyslaným na jejich vlastní žádost účastnit se vnitřní hospodářské soutěže se jeví jako nekonzistentní a diskriminační a mohlo by představovat nesprávný úřední postup (10).

37. Předložil proto Komisi následující návrh smírného řešení:

„Komise by mohla přezkoumat svá pravidla pro vnitřní výběrová řízení s cílem umožnit úředníkům vyslaným na jejich vlastní žádost účastnit se jakýchkoli budoucích takových výběrových řízení.“

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv po jeho smírném návrhu řešení

38. Ve své odpovědi na návrh veřejného ochránce práv Komise odkázala na své předchozí odpovědi a zdůraznila, že vyčerpávajícím způsobem vysvětlila, proč považuje za vhodné přijmout do vnitřních výběrových řízení úředníky vyslané ze služebních důvodů a nepřijmout úředníky vyslané na vlastní žádost. Dále zdůraznil, že rozdílné zacházení mezi úředníkem přiděleným ve služebním zájmu a úředníkem přiděleným na vlastní žádost je "odůvodněno skutečností, že v prvním případě může být dotyčným úředníkům uloženo vyslání proti jejich vůli. Lze tedy důvodně předpokládat, že zákonodárce Společenství zamýšlel, aby tito úředníci měli záruku, že změna přidělení neovlivní jejich odměnu ani jejich kariérní vyhlídky. Taková záruka se nejeví jako nezbytná pro úředníky vyslané na jejich vlastní žádost, neboť v takových případech je na dotčených úřednících, aby posoudili výhody vyslání, které požadují."(11) Komise tvrdila, že veřejný ochránce práv zřejmě nezohlednil právní rozdíl mezi oběma případy, tj. že úředníci vyslaní v zájmu služby si zachovávají své pracovní místo, zatímco úředníci vyslaní na vlastní žádost si své pracovní místo nezachovávají na dobu neurčitou. Komise nicméně prohlásila, že je ochotna svůj přístup změnit, přičemž dodržela výše uvedené významné právní rozlišení, a proto částečně přijala návrh smírného řešení veřejného ochránce práv takto: úředníci přidělení na vlastní žádost se budou moci během prvních šesti měsíců svého vyslání ucházet o vnitřní výběrová řízení.

39. Ve svých připomínkách k odpovědi Komise na návrh smírného řešení předložený veřejnou ochránkyní práv stěžovatel uvedl, že nepovažuje odpověď Komise za dosažení smírného řešení. I kdyby Komise v budoucnu umožnila úředníkům, kteří byli vysláni na vlastní žádost, aby se přihlásili do interních výběrových řízení během prvních šesti měsíců jejich vyslání, odmítnutí Komise umožnit týmž úředníkům účastnit se interních výběrových řízení po uplynutí této doby by stále představovalo diskriminaci a bylo by nekonzistentní.

Posouzení veřejného ochránce práv po jeho návrhu smírného řešení

40. V následujícím textu veřejný ochránce práv zkoumá, zda odpověď Komise na jeho návrh smírného řešení obsahuje přesvědčivou odpověď na tento návrh.

41. Veřejný ochránce práv nejprve konstatuje, že Komise tvrdí, že je na jejím uvážení, aby určila, zda se úředníci vyslaní na vlastní žádost mohou účastnit vnitřních výběrových řízení. Z výše uvedeného vyplývá, že Komise odmítla zjištění veřejného ochránce práv, že tento názor není slučitelný s příslušnými ustanoveními služebního řádu.

42. Zamítnutím zjištění veřejného ochránce práv Komise

1. zopakoval argument, že zákonodárce Společenství zamýšlel rozlišovat mezi úředníky vyslanými ze služebních důvodů a úředníky vyslanými na vlastní žádost;
2. uvedl, že tento výklad byl potvrzen Soudem prvního stupně ve věci T-15/95 (12); a
3. uvedl, že veřejný ochránce práv zřejmě nezohlednil rozdíl mezi těmito dvěma případy vyslání: úředníci vyslaní ze služebních důvodů si zachovají své pracovní místo, zatímco úředníci vyslaní na vlastní žádost si své pracovní místo nezachovají [čl. 38 písm. f) služebního řádu].

43. Pokud jde o bod i), veřejný ochránce práv připomíná, že podle článku 37 služebního řádu budou všichni dočasně přidělení úředníci „pokračovat“(kurzivou zvýraznil autor stanoviska). Jakákoli změna v zacházení s úředníky vyslanými ve služebním zájmu a úředníky vyslanými na vlastní žádost se tedy musí omezit na zvláštní výjimky stanovené v článcích 38 a 39, aby mohl požívat všech svých práv za podmínek stanovených v článcích 38 a 39.

44. V této souvislosti veřejný ochránce práv poukazuje na to, že otázka způsobilosti k účasti ve vnitřních výběrových řízeních jednoduše není upravena články 38 a/nebo 39. Komise se nicméně rozhodla použít pravidla uvedená v čl. 39 písm. e) pro určení nezpůsobilosti vyslaných úředníků, pokud jde o jejich účast ve vnitřních výběrových řízeních. V tomto ohledu veřejný ochránce práv připomíná, že „ustanovení služebního řádu obsahující přesnou terminologii nelze analogicky použít na případy, které nejsou výslovně stanoveny“ve služebním řádu (13).

45. S ohledem na výše uvedené se veřejná ochránkyně práv domnívá, že Komise svůj výše uvedený názor a odpovídající postupy neodůvodnila. Tyto praktiky proto postrádají právní základ a jsou navíc diskriminační.

46. Pokud jde o bod ii), veřejný ochránce práv poukazuje na to, že případ Soudního dvora, na který odkazuje Komise, se týkal zařazení a opětovného začlenění úředníka vyslaného na jeho vlastní žádost. Tato věc se netýkala práva úředníka účastnit se vnitřních výběrových řízení. Není tedy zjevně relevantní pro skutkové okolnosti a právní otázky vznesené v rámci tohoto šetření.

Pokud jde o bod iii) a podobně jako v předchozím bodě, relevance argumentu Komise není zřejmá. Projednávaná věc se týká práva úředníků přidělených na vlastní žádost účastnit se vnitřních výběrových řízení. Případ se netýká žádné otázky týkající se možnosti nebo práva těchto úředníků "zachovat si své pracovní místo".

47. Zdá se rovněž, že Komise nesprávně rozlišuje mezi rozhodnutím o dočasném přidělení úředníka podle čl. 37 písm. a), které by bylo ve služebním zájmu, a rozhodnutím o dočasném přidělení úředníka podle čl. 37 písm. b), které je přijato na žádost úředníka, a nebylo by tedy ve služebním zájmu, ale spíše v zájmu úředníka. Takový přístup zjevně není správný. Zásadní rozdíl mezi oběma rozhodnutími o přidělení úředníka je následující: V situacích uvedených v čl. 37 písm. a) je úředník „nařízen“, aby vykonával službu mimo svůj orgán, zatímco v situaci uvedené v čl. 37 písm. b) je úředník na svou žádost „umístěn“mimo svůj orgán. Veřejný ochránce práv by rád zdůraznil, že i rozhodnutí umístit úředníka mimo svůj orgán na jeho žádost lze přijmout pouze tehdy, je-li to v zájmu služby. Pokud se má za to, že žádost úředníka, který má být vyslán podle čl. 37 písm. b), není ve služebním zájmu, měla by být zamítnuta. V takovém případě by úředník, který chce sledovat své osobní zájmy, musel využít jiných mechanismů služebního řádu, jako je možnost čerpat dovolenou z osobních důvodů.

48. Konečně z výše uvedeného vyplývá, že návrh Komise umožnit úředníkům vyslaným na vlastní žádost, aby se během prvních šesti měsíců svého vyslání přihlásili do interních výběrových řízení, nemůže výše uvedené nedostatky nahradit. Dotčená otázka se týká práva stanoveného služebním řádem. Nedodržení tohoto práva nemůže být ohroženo novou praxí, jako je ta, kterou nyní navrhuje Komise.

49. S ohledem na výše uvedené se veřejný ochránce práv domnívá, že vyloučení úředníků vyslaných na vlastní žádost z účasti ve vnitřních výběrových řízeních nemá žádný právní základ a je diskriminační. Jedná se o případ nesprávného úředního postupu.

50. Pokud veřejný ochránce práv zjistí, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, předloží dotčenému orgánu, je-li to proveditelné, návrh smírného řešení. Je-li návrh smírného řešení zamítnut, může veřejný ochránce práv v tomto ohledu orgánu předložit návrh doporučení. V projednávané věci se však zkoumané skutečnosti týkají minulosti. Neexistuje nic, co by mohlo být užitečné pro vyřešení konkrétních problémů stěžovatele v dotčeném vnitřním výběrovém řízení. Kromě toho se veřejný ochránce práv po analýze argumentů Komise předložených v průběhu šetření a s ohledem na neochotu přijmout jeho návrh na smírné řešení domnívá, že neexistuje realistická vyhlídka, že by Komise v tomto konkrétním šetření změnila svůj postoj. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že je užitečnější a vhodnější uzavřít tento případ příslušnou kritickou připomínkou, aniž by předložila návrh doporučení, a vyzvat Komisi, aby zaujala postoj a revidovala svou obecnou politiku v této otázce v rámci opatření navazujících na kritické připomínky veřejné ochránkyně práv, na něž se orgány vyzývají, aby každý rok reagovaly (14). S ohledem na reakci Komise zváží veřejný ochránce práv zahájení šetření z vlastního podnětu týkajícího se jiných práv přidělených úředníků, než jsou práva stanovená v článcích 38 a 39 služebního řádu. Zdá se totiž, že praxe, která vyšla najevo v tomto konkrétním šetření, a sice přístup vyslaných úředníků k vnitřním výběrovým řízením, je pouze jedním aspektem širšího systémového problému týkajícího se rozdílného zacházení s vyslanými úředníky(15).

B. Závěry

Na základě svého šetření této stížnosti učinil veřejný ochránce práv tuto kritickou poznámku:

Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že vyloučení úředníků vyslaných na vlastní žádost z účasti ve vnitřních výběrových řízeních nemá žádný právní základ a je diskriminační. Jedná se o případ nesprávného úředního postupu.

Z důvodů uvedených v bodě 50 tohoto rozhodnutí se veřejná ochránkyně práv domnívá, že je užitečnější a vhodnější uzavřít toto šetření příslušnou kritickou poznámkou, než předložit Komisi návrh doporučení. Vyzývá však Komisi, aby zaujala postoj a revidovala svou politiku v této obecné otázce. K tomu by mělo dojít v rámci opatření navazujících na jeho kritické připomínky, na něž se orgány vyzývají, aby každý rok reagovaly.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

Ve Štrasburku dne 21. listopadu 2008.

---

(1) Článek 2 odst. 8 statutu veřejného ochránce práv stanoví: „Veřejnému ochránci práv nelze podávat stížnosti týkající se pracovních vztahů mezi orgány a institucemi Společenství a jejich úředníky a ostatními zaměstnanci, pokud dotyčná osoba nevyčerpala všechny možnosti pro podání vnitřních administrativních žádostí a stížností, zejména postupy uvedené v čl. 90 odst. 1 a 2 služebního řádu, a pokud neuplynuly lhůty pro odpovědi takto dožádaného orgánu.“

(2) Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Bataille a další v. Parlament, T-56/89, Recueil 1990, s. II-597, bod 48.

(3) Je třeba uvést, že analýza projednávané věci je založena na služebním řádu, který byl použitelný před 1. květnem 2004, tedy v okamžiku zveřejnění dotčeného oznámení o výběrovém řízení. Pokud v novém služebním řádu došlo ke změnám, které by mohly ovlivnit odůvodnění v projednávané věci, budou uvedeny v poznámce pod čarou.

(4) To znamená, že vzhledem k tomu, že toto právo je výslovně uvedeno v čl. 38 písm. f) týkajícím se úředníků přidělených ve služebním zájmu, ale nikoli v čl. 39 písm. e) týkajícím se úředníků přidělených na vlastní žádost, toto právo není posledně uvedeným úředníkům zaručeno.

(5) Ustanovení čl. 45 písm. a) nového služebního řádu umožňuje přeřazení mezi funkčními skupinami poté, co se úředník zúčastnil vzdělávacího programu a složil určité zkoušky.

(6) Článek 29 byl změněn novým služebním řádem a byl doplněn o nový způsob obsazení volného pracovního místa, a sice jmenování v souladu s čl. 45 písm. a), který umožňuje přeložení mezi funkčními skupinami poté, co se úředník zúčastnil vzdělávacího programu a složil určité zkoušky.

(7) Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Bataille a další v. Parlament, T-56/89, Recueil 1990, s. II-597, bod 48.

(8) Věc 16/64 Rauch v. Komise, Sb. rozh. 1965, s. 135; Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Angioli v. Komise, T-53/00, Recueil FP, s. I-A-13 a II-73, bod 50.

(9) Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Bataille a další v. Parlament, T-56/89, Recueil 1990, s. II-597, bod 48.

(10) V tomto ohledu je však třeba připomenout, že Soudní dvůr je nejvyšším orgánem pro výklad práva Společenství.

(11) Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Nuno do Paço Quesado v. Komise, T-15/95, Recueil 1996, s. II-171, bod 30.

(12) Výše uvedený rozsudek ve věci Nuno do Paço Quesado v. Komise, T-15/95.

(13) Rozsudek Soudu ve věci Nuno do Paço Quesado v. Komise, T-15/95, uvedený výše, bod 29.

(14) Od roku 2006 se veřejný ochránce práv rozhodl každoročně provádět studii o opatřeních přijatých orgány a institucemi v návaznosti na kritické a další připomínky, kterými se zabýval. To navazuje na usnesení přijaté Evropským parlamentem, jehož cílem je sledovat, do jaké míry jednotlivé orgány dodržují doporučení veřejné ochránkyně práv. První studie týkající se roku 2006 je k dispozici na jeho internetových stránkách.

(15) Zdá se, že rozdílné zacházení s vyslanými úředníky existuje rovněž v souvislosti s přístupem k postupu osvědčování stanovenému v čl. 45 písm. a) služebního řádu.