ODŮVODNĚNÍ Stížnosti

1. Tato stížnost byla podána místním zástupcem pracujícím pro delegaci Komise v Buenos Aires (Argentina) jejím jménem, jakož i třemi dalšími místními zástupci zaměstnanými delegacemi Komise v Mali, Burkině Faso a Alžírsku. Všichni čtyři zaměstnanci jsou občany EU.

2. Po důkladné analýze poskytnutých materiálů zastával veřejný ochránce práv názor, že přípustná je pouze stížnost podaná místním zástupcem pracujícím pro delegaci Komise v Argentině (v tomto případě stěžovatelem), neboť ostatní tři osoby neprokázaly, že předtím, než se na něj obrátily, řádně vyčerpaly všechny možnosti interního odvolání. Vzhledem k tomu, že se ukázalo, že tito tři místní zaměstnanci tudíž nesplnili požadavky stanovené v čl. 2 odst. 8 statutu veřejného ochránce práv, veřejný ochránce práv zastával názor, že stížnost podaná jejich jménem by měla být zamítnuta.

3. Stěžovatel se chtěl zúčastnit výběrového řízení EPSO na smluvní zaměstnance (EPSO/CAST 27), které se konalo pouze v testovacích centrech v EU. Poukázala na to, že v souladu se sdělením generálního ředitelství Komise pro personál a administrativu (GŘ ADMIN) ze dne 17. května 2007 (1) (dále jen "sdělení Komise ze dne 17. května 2007") byly smluvním zaměstnancům delegací, kteří se chtěli účastnit výběrových řízení EPSO, poskytnuty určité finanční příspěvky. Výše tohoto příspěvku se lišila podle vzdálenosti pracovního místa smluvního zaměstnance od zkušebního centra. Maximální částka, která měla být poskytnuta, činila 450 EUR. Stěžovatelka zaslala GŘ ADMIN e-mail s žádostí o příspěvek na výdaje spojené s její účastí ve výše uvedeném výběrovém řízení EPSO. Uvedla, že ačkoli byla zaměstnána jako místní zaměstnanec, a nikoli jako smluvní zaměstnanec, bylo by diskriminační přiznat výhodu jedné kategorii zaměstnanců Komise a odepřít ji jiné kategorii. Komise její žádost zamítla z toho důvodu, že tato výhoda byla k dispozici pouze smluvním zaměstnancům v delegacích, a žádosti místních zaměstnanců tudíž nebyly způsobilé. Stěžovatel považoval výše uvedené rozhodnutí za diskriminační.

PŘEDMĚT DOTAZU

4. Stěžovatelka ve své stížnosti veřejnému ochránci práv předložila následující tvrzení a tvrzení:

Sdělení Komise ze dne 17. května 2007 je diskriminační, neboť se týká pouze smluvních zaměstnanců. Stěžovatelka se domnívala, že rozhodnutí Komise zamítnout její žádost o finanční příspěvek uvedený v poznámce bylo nesprávné. Tvrdila, že finanční výhoda poskytnutá jedné kategorii zaměstnanců Komise by měla být poskytnuta i ostatním zaměstnancům.

Stěžovatelka tvrdila, že by jí Komise měla poskytnout finanční výhodu stanovenou v poznámce Komise ze dne 17. května 2007, pokud jde o smluvní zaměstnance.

5. Ve svých připomínkách ke stanovisku Komise stěžovatelka zřejmě vznesla další tvrzení, podle něhož Komise neměla podle sdělení Komise ze dne 17. května 2007 žádný právní základ pro poskytnutí finančního příspěvku smluvním zaměstnancům ani místním zaměstnancům. Konkrétně tvrdila, že některá ustanovení přílohy X služebního řádu úředníků Evropských společenství (dále jen "služební řád"), která se vztahují na smluvní zaměstnance na základě článku 118 všeobecného pracovního řádu ostatních zaměstnanců (dále jen "pracovní řád"), stanoví roční jízdenky na cestu a kurzy odborné přípravy v Evropě. Podle stěžovatele však tato pravidla neopravňují smluvní zaměstnance k náhradě cestovních výdajů souvisejících s jejich účastí ve výběrových řízeních úřadu EPSO. Finanční příspěvek poskytnutý Komisí proto nepatří mezi práva stanovená služebním řádem. Zdálo se tedy, že stěžovatel ve skutečnosti tvrdí, že poznámka Komise ze dne 17. května 2007 nemá žádný právní základ, pokud jde o příslušnou výhodu.

6. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že toto nové tvrzení nebylo Komisi dosud předloženo. Domnívá se proto, že se v současné době nemůže tímto dalším tvrzením zabývat. Stěžovatel má i nadále možnost toto tvrzení obnovit poté, co se vhodným způsobem obrátil na Komisi.

7. Pro úplnost je třeba poznamenat, že stěžovatelka tvrdí, že by jí Komise měla poskytnout finanční výhodu, která byla stanovena v poznámce Komise ze dne 17. května 2007, pokud jde o smluvní zaměstnance. Zdá se zřejmé, že toto tvrzení by nutně selhalo, pokud by uvedená dávka byla poskytnuta bez právního základu.

Šetření

8. Dopisem ze dne 21. listopadu 2007 zahájil veřejný ochránce práv šetření původního tvrzení a tvrzení stěžovatele a požádal Komisi, aby do 28. února 2008 předložila své stanovisko. Stanovisko Komise bylo stěžovatelce předáno s výzvou k vyjádření, kterou stěžovatelka předložila dne 13. března 2008.

Ombudsmanova analýza a závěry

9. Stěžovatelka ve své stížnosti veřejnému ochránci práv uvedla následující argumenty:

10. EPSO/CAST 27 je výběrové řízení, které bylo otevřeno občanům všech 27 členských států, aniž by museli splňovat jiné požadavky než být státními příslušníky EU a splňovat určité vzdělávací normy. Smluvní zaměstnanci zaměstnaní Komisí se proto pro účely tohoto výběrového řízení nacházeli ve stejné situaci jako kterýkoli jiný uchazeč. Smluvní zaměstnanci pracující pro Komisi dosáhli své současné smluvní situace prostřednictvím přezkumu, který v žádném případě nepředpokládal ani nepřislíbil dlouhodobý smluvní vztah s Komisí. V důsledku toho nemají žádné dříve nabyté právo zachovat si své současné postavení smluvních zaměstnanců u Komise. Pokud by Komise chtěla, aby zůstali na svém místě déle, měla vytvořit test výlučně pro smluvní zaměstnance nebo měla přímo změnit jejich smlouvu na dobu určitou na dlouhodobou smlouvu. Komise se rozhodla tak neučinit.

11. Nabídne-li Komise smluvním zaměstnancům platbu ad hoc, aby jim pomohla při šetření, zkresluje Komise výsledek šetření. Zdá se, že Komise formálně otevřela soutěž komukoli, a respektovala tak zásady transparentnosti, rovných příležitostí a spravedlivé hospodářské soutěže. Komise však tyto zásady porušila tím, že využila rozpočet EU k usnadnění přístupu k přezkumu pro určitou kategorii osob. Stěžovatelka objasnila, že se odvolává na "dodatečný"finanční příspěvek, který Komise nabízí na pokrytí výdajů, jako jsou hotely, taxislužby, strava atd., a nikoli na každoroční placenou cestu, která je součástí smluvních práv smluvních zaměstnanců.

12. Místní zaměstnanci na rozdíl od smluvních zaměstnanců nemají nárok na roční jízdenky na dovolenou do EU a pobírají mnohem nižší platy. Cestování do Evropy proto představuje mnohem větší zátěž pro místní zaměstnance než pro smluvní zaměstnance. Zdá se tedy, že je odůvodněnější finančně podporovat první kategorii spíše než druhou.

13. Pokud by Komise rozhodla, že její zaměstnanci žijící a pracující v zahraničí by měli mít možnost projít výběrovým řízením EPSO, které se může konat pouze v Evropě, měla by tuto možnost nabídnout každému, kdo splňuje požadavky CAST 27, tj. všem občanům EU, kteří mají požadovanou úroveň vzdělání.

14. Postoj Komise lze shrnout následovně. Uchazeči v předvýběrových testech EPSO nemají nárok na žádný příspěvek na cestovní výdaje. Pokud jsou však uchazeči později pozváni k písemným nebo ústním testům, které se konají mimo jejich členské státy, mají obvykle nárok na finanční příspěvky podle pravidel stanovených úřadem EPSO. V případě CAST 27 uspořádal úřad EPSO současně předběžný výběr a testy odborné způsobilosti. To znamená, že uchazeči by obvykle neobdrželi žádné finanční příspěvky. Komise požádala smluvní zaměstnance v delegacích, kteří museli tyto testy absolvovat, aby měli smlouvu na dobu delší než tři roky, aby využili svou každoroční placenou cestu do Evropy k účasti na příslušném výběrovém řízení. Komise se dále rozhodla poskytnout jim finanční příspěvek až do výše 450 EUR, který byl určen na pokrytí souvisejících nákladů, jako jsou náklady na hotely, taxislužbu a stravu.

15. Komise poukázala na to, že podle vnitrostátních právních předpisů delegací, v nichž působí, zaměstnává několik tisíc místních zaměstnanců po celém světě. Většina místních zaměstnanců má státní příslušnost země, v níž má delegace sídlo, a vykonává manuální nebo služební povinnosti. Malý počet místních zaměstnanců má státní příslušnost EU. Kromě toho Komise zaměstnává přibližně 800 smluvních zaměstnanců v delegacích po celém světě. Všichni smluvní zaměstnanci jsou státními příslušníky EU. Většina těchto smluvních zaměstnanců plní úkoly na vysokoškolské úrovni.

16. Oba typy zaměstnanců, a sice místní zaměstnanci a smluvní zaměstnanci, se liší. Služební řád a pracovní řád pojednávají o těchto dvou kategoriích odděleně. Smluvní zaměstnanci pracující v delegacích jsou vyslanými zaměstnanci a požívají diplomatické imunity a ustanovení přílohy X služebního řádu, která stanoví podmínky pro vyslané zaměstnance pracující mimo EU. Místní zaměstnanci nejsou vyslanými pracovníky a vztahují se na ně vnitrostátní pracovněprávní předpisy a podmínky.

17. Komise vysvětlila, že vzhledem k tomu, že vyslala smluvní zaměstnance pracovat mimo EU tím, že jim nabídla smlouvu s vyslaným státním příslušníkem třetí země, měla rovněž povinnost přivést je zpět do EU, aby se mohli účastnit výběrových řízení EPSO. Tvrdila však, že nemá stejnou povinnost vůči místním zaměstnancům, kteří byli přijati na místní úrovni, tj. mimo EU. Pokud by Komise nabídla spornou výhodu i místním zaměstnancům, vytvořila by tím precedens, který by mohl vést k tomu, že by místní zaměstnanci tvrdili, že i jim by měla být nabídnuta pravidelná odborná příprava v Bruselu a placené lety do EU.

18. Pokud jde o opakovaná tvrzení stěžovatele, že výše uvedená praxe je diskriminační, Komise se domnívala, že k žádné diskriminaci nedošlo. Odkázal přitom na judikaturu soudů Společenství v této oblasti a uvedl, že ačkoli je zásada rovného zacházení obecným pravidlem, které je součástí práva použitelného na zaměstnance Evropských společenství, k diskriminaci dochází pouze tehdy, je-li se stejnými nebo srovnatelnými situacemi zacházeno nerovným způsobem nebo není-li takové nerovné zacházení objektivně odůvodněno. Vzhledem k tomu, že smluvní zaměstnanci a místní zaměstnanci se nenacházejí ve stejné nebo srovnatelné situaci, Komise se nedomnívala, že k takové diskriminaci došlo.

19. V reakci na tvrzení stěžovatele, že poskytnutím příslušné výhody pouze smluvním zaměstnancům by Komise ovlivnila výsledek výběrového řízení, stěžovatel poznamenal, že pokud jde o testy smluvních zaměstnanců (na rozdíl od výběrových řízení pro úředníky), počet uchazečů, kteří mohou být úspěšní, není omezen. Uchazeči v takovém testu musí jednoduše dosáhnout určité prahové hodnoty správných odpovědí. Nad touto hranicí jsou všichni uchazeči považováni za úspěšné. To, zda se těchto testů z důvodu vyplacení finančního příspěvku ze strany Komise zúčastnil další počet uchazečů, by tedy nemělo žádný vliv na šance jednotlivců na úspěšné složení těchto testů.

20. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se Komise domnívala, že žadatel není způsobilý pro dotčený finanční příspěvek. Její tvrzení tedy nemohlo být vyhověno.

21. Stěžovatelka ve svém vyjádření uvedla následující argumenty:

22. Skutečnost, že většina místních zaměstnanců nebyla občany EU, je v jejím případě irelevantní, neboť má občanství EU.

23. Existuje šest skupin místních zaměstnanců, kteří jsou klasifikováni na základě vykonávaných povinností. Místní zaměstnanci ve skupině 1 (správní, poradenská a dozorčí místa) musí mít vysokoškolské vzdělání. V delegaci Komise v Argentině plní místní zaměstnanci stejné úkoly jako smluvní zaměstnanci v odvětví spolupráce.

24. Podle příručky externí služby se na místní zaměstnance vztahuje pět souborů ustanovení: i) pracovní řád; ii) rámcových pravidel, kterými se stanoví pracovní řád místních zaměstnanců Komise vykonávajících služební povinnosti ve třetích zemích (dále jen "rámcová pravidla"); iii) zvláštní pracovní řád místních zaměstnanců působících v delegacích Komise, který je vypracován pro každé místo zaměstnání; iv) místní právní předpisy a v) individuální pracovní smlouvy. Odkaz Komise týkající se pravidel použitelných na smluvní zaměstnance tedy nebyl zcela správný.

25. Pokud jde o argument Komise, že pokud by byl místním zaměstnancům poskytnut dotyčný finanční příspěvek, mohlo by to vytvořit precedens, který by mohl vést k tomu, že místní zaměstnanci budou tvrdit, že i jim by mělo být nabídnuto pravidelné školení v Bruselu, stěžovatel tvrdil, že podle stávajících pravidel mají místní zaměstnanci ve skutečnosti nárok na pravidelné školení v Bruselu. V této souvislosti odkázala na sdělení Komise K (2003) 4334 o odborné přípravě externích zaměstnanců, které stanoví, že „zásady pokynů pro odbornou přípravu zaměstnanců tedy zůstávají stejné pro všechny zaměstnance Komise bez ohledu na to, kde jsou geograficky umístěni“. Dále uvedla, že v souladu se zvláštním pracovním řádem platným v jejím případě mají místní zaměstnanci rovněž nárok na náhradu výdajů za služební cesty a příslušná pravidla pro úředníky se použijí obdobně. Domnívá se, že pokud by se pravidla upravující kurzy odborné přípravy a služební cesty do Bruselu použila obdobně, měly by mít obě skupiny rovněž nárok na dotčený finanční příspěvek.

26. Pokud jde o argument Komise, že nedochází k diskriminaci z důvodu odlišné povahy smluv místních zaměstnanců a smluvních zaměstnanců, stěžovatel uvedl, že právní základ smluv místních zaměstnanců a jejich funkcí je srovnatelný s právním základem smluv smluvních zaměstnanců. Kromě toho jsou zásady týkající se jejich profesního rozvoje stejné.

27. A konečně, odepření podpory občanovi EU zaměstnanému Komisí a zároveň podpora ostatních zaměstnanců jasně snižuje jeho šance na rovný přístup k výběrovému řízení.

28. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl žadatel k závěru, že se srovnatelnými situacemi bylo zacházeno nerovným způsobem.

29. Zásada zákazu diskriminace a rovného zacházení je jednou ze základních zásad práva Společenství. Podle ustálené judikatury soudů Společenství vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (2). Veřejný ochránce práv se proto snaží ověřit, zda Komise poskytla objektivní odůvodnění svého rozhodnutí odepřít spornou výhodu požadovanou stěžovatelem.

30. Pokud jde o právní postavení obou kategorií zaměstnanců (smluvních zaměstnanců a místních zaměstnanců), veřejný ochránce práv připomíná, že se zabýval stížností, v níž stěžovatel tvrdil, že systém zdravotního pojištění místních zaměstnanců pracujících v delegacích Komise je diskriminační (stížnost 735/2005/BU)(3). V tomto rozhodnutí veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že různé kategorie zaměstnanců Společenství se nenacházejí ve srovnatelné právní situaci a že práva a povinnosti místních zaměstnanců a ostatních kategorií zaměstnanců jsou příslušnými platnými právními předpisy upraveny odlišně.

31. V tomto případě však stěžovatel tvrdil, že bez ohledu na různá pravidla platná pro smluvní zaměstnance a místní zaměstnance je výběrové řízení EPSO CAST 27 otevřeno „každému občanovi EU“, který splňuje určité vzdělávací normy, a že smluvní zaměstnanci zaměstnaní Komisí jsou tedy ve stejné situaci jako místní zaměstnanci a ve skutečnosti jako jakýkoli jiný uchazeč. Vzhledem k tomu, že účast v tomto výběrovém řízení nesouvisela s pracovní situací uchazečů v době podání žádosti, je veřejný ochránce práv toho názoru, že všichni uchazeči se pro účely uvedeného výběrového řízení EPSO skutečně nacházeli ve srovnatelné situaci.

32. Veřejná ochránkyně práv však konstatuje, že příspěvek související s cestovními výdaji nebyl poskytnut všem smluvním zaměstnancům zaměstnaným Komisí, ale pouze „smluvním zaměstnancům v delegacích“. Odůvodnění Komise je založeno na postavení této konkrétní skupiny smluvních zaměstnanců v zahraničí a na skutečnosti, že opustili EU za účelem zaměstnání u Komise. Posledně jmenovaní proto považovali za vhodné odškodnit je za to, že se vrátili do Evropy, aby se zúčastnili dotčeného výběrového řízení EPSO. Místní zaměstnanci jsou naopak najímáni místně, a to v prostorách delegací Komise v zemích mimo EU. Komise se proto domnívala, že nemá stejnou povinnost pomáhat jim při cestě do EU.

33. Vzhledem k tomu, že pouze smluvní zaměstnanci pracující pro delegace Komise se přestěhovali mimo EU z důvodu svého pracovního poměru s Komisí, zdá se, že se nenacházeli ve srovnatelné situaci jako místní zaměstnanci. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že rozhodnutí Komise nabídnout určité výhody související s cestovními výdaji pouze smluvním zaměstnancům se nejeví jako nepřiměřené a je objektivně odůvodněné.

34. Tvrzení stěžovatele, že s místními zaměstnanci může být zacházeno podobně nebo stejně jako se smluvními zaměstnanci a úředníky, pokud jde o odbornou přípravu a služební cesty, a proto by s nimi mělo být zacházeno stejně, pokud jde o dotčenou dávku, se v této souvislosti nejeví jako relevantní, neboť poskytnutá dávka nesouvisela s pracovním výkonem nebo profesními povinnostmi zaměstnanců, ale se změnou jejich bydliště.

35. Pokud jde o argument stěžovatele, že Komise tím, že nabízí dotčenou výhodu výhradně jedné kategorii svých zaměstnanců a odpírá ji jiné kategorii, ve skutečnosti ovlivňuje výsledky testů, veřejný ochránce práv se domnívá, že finanční příspěvek Komise by mohl skutečně usnadnit účast smluvních zaměstnanců ve výběrovém řízení EPSO. Avšak vzhledem k tomu, že počet úspěšných uchazečů nebyl nijak omezen (viz bod 10.6 výše), dodatečná podpora poskytnutá Komisí v konečném důsledku neovlivnila výsledky testů. Tvrzení stěžovatele v tomto smyslu proto nelze přijmout.

36. S ohledem na výše uvedená zjištění se veřejný ochránce práv domnívá, že sdělení Komise ze dne 17. května 2007 se nejeví jako diskriminační. Komisi proto nelze vytýkat, že stěžovateli neposkytla dotčenou finanční výhodu. Tvrzení stěžovatele, které s ním souvisí, proto nelze přijmout.

Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti se zdá, že ze strany Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

Ve Štrasburku dne 9. října 2008.

(1) ADMIN.A1/MM/TCs/ts/D(2007)10318.

(2) V tomto ohledu Komise odkázala na věc T-66/95, Hedwig Kuchlenz v. Komise, rozsudek ze dne 16. dubna 1997, body 54 až 5 7, Sb. rozh. [1997]; a spojené věci 198-201/81, Micheli a další v. Komise, rozsudek ze dne 2. prosince 1982, Sb. rozh. 1982.

(3) K dispozici na internetových stránkách evropského veřejného ochránce práv http://www.ombudsman.europa.eu.