Štrasburk 4. dubna 2008

Vážený pane T.,

Dne 10. dubna 2006 jste podal evropskému veřejnému ochránci práv stížnost na evropského inspektora ochrany údajů (dále jen „EIOÚ“) ohledně způsobu, jakým vyřizoval stížnost na Evropský úřad pro boj proti podvodům (dále jen „OLAF“).

Dne 8. května 2006 jsem předal stížnost EIOÚ. Dne 16. května 2006 mi EIOÚ zaslal kopii dopisu, který Vám téhož dne zaslal.

Dne 31. října 2006 zaslal EIOÚ původní anglické znění svého stanoviska a dne 20. listopadu 2006 jeho překlad do němčiny. Posledně uvedený dokument jsem Vám předal dne 27. listopadu 2006 s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal dne 22. prosince 2006.

Dopisem ze dne 11. července 2007 jsem požádal EIOÚ o další informace týkající se jednoho aspektu Vaší stížnosti, které by měly být předloženy do 30. září 2007. Informoval jsem vás o tom ve stejný den.

Dne 9. října 2007 mě EIOÚ informoval, že jeho odpověď vyžaduje více času na interní konzultaci, než se očekávalo, a požádal o prodloužení lhůty do 31. října 2007. Prodloužení jsem povolil.

EIOÚ zaslal původní anglické znění své odpovědi dne 5. listopadu 2007 a její překlad do němčiny dne 19. listopadu 2007. Tyto dokumenty jsem Vám předala ve dnech 12. a 21. listopadu 2007 s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal dne 29. listopadu 2007.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

Souvislosti

Stěžovatelem je německý novinář, který dříve pracoval jako bruselský korespondent německého týdeníku Stern. Ve dvou článcích zveřejněných v roce 2002 se noviny zabývaly několika obviněními týkajícími se údajných nesrovnalostí, která byla vznesena ve zprávě úředníka EU pana V. B., a vyšetřováními prováděnými OLAF v souvislosti s těmito obviněními. Články vycházely ze zprávy pana V. B. a z důvěrných dokumentů OLAF, které noviny získaly. Úřad OLAF následně provedl šetření okolností úniku důvěrných dokumentů, včetně obvinění z úplatkářství. Dne 19. března 2004 provedlo belgické státní zastupitelství prohlídku bytu a kanceláře stěžovatele v Bruselu a zabavilo velké množství dokumentů. Následně vyšlo najevo, že tato vyšetřovací opatření byla založena na informacích, které OLAF předal belgickým a německým orgánům.

Stížnosti 1840/2002/GG a 2485/2004/GG

Ve své stížnosti 1840/2002/GG (1) proti OLAF stěžovatel tvrdil, že OLAF v tiskové zprávě nesprávně vznesl obvinění z úplatkářství, které je třeba chápat tak, že je namířeno proti němu a jeho novinám. Rovněž tvrdil, že OLAF neodpověděl na jeho otázky, zda sledoval jeho telefonickou nebo e-mailovou komunikaci s úředníky OLAF a zda tím OLAF získal osobní údaje, které se ho týkají. Ve svém rozhodnutí o uzavření případu veřejný ochránce práv kritizoval úřad OLAF za to, že vznesl obvinění z úplatkářství bez dostatečného skutkového základu. Pokud jde o údajné nezodpovězení dotazů stěžovatele úřadem OLAF, veřejný ochránce práv neshledal žádný nesprávný úřední postup.

Stěžovatel však ve své stížnosti 2485/2004/GG předložil nové důkazy, které podle něj prokázaly, že se OLAF pokusil uvést veřejného ochránce práv v omyl při šetření stížnosti 1840/2002/GG. Veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že mu úřad OLAF skutečně poskytl nesprávné a zavádějící informace, včetně jeho prohlášení, že nemá žádné osobní údaje týkající se stěžovatele (kromě jeho profesní adresy a telefonního čísla). Dne 12. května 2005 zaslal veřejný ochránce práv Evropskému parlamentu v této věci zvláštní zprávu (2).

K této výtce

Ve své stávající stížnosti veřejnému ochránci práv stěžovatel uvedl, že dne 1. července 2005 podal u EIOÚ stížnost na OLAF. V této stížnosti tvrdil, že OLAF 1) poskytl nesprávné informace, pokud jde o údaje týkající se jeho osoby, které uchovával a 2) uchovával a předával nesprávné údaje týkající se jeho osoby. První tvrzení se týkalo prohlášení úředníků OLAF, že OLAF neměl žádné jeho osobní údaje kromě adresy jeho kanceláře a telefonního čísla. Druhé tvrzení se týkalo informací, které OLAF předal belgickým a německým orgánům, a sice skutečnosti, že se stěžovatel chystá přestěhovat do Washingtonu, což podle stěžovatele vedlo k prohlídce jeho bytu a kanceláře v Bruselu. Podle stěžovatele OLAF věděl, že se neplánuje přestěhovat do Washingtonu, ale do Hamburku.

Dne 1. prosince 2005 obdržel stěžovatel rozhodnutí o této stížnosti podepsané pomocným EIOÚ. Pokud jde o jeho první tvrzení, EIOÚ dospěl k závěru, že OLAF své stanovisko dostatečně neodůvodnil, a proto nezaujal správný přístup k právům stěžovatele. EIOÚ však konstatoval, že veřejný ochránce práv již ve své zvláštní zprávě o stížnosti 2485/2004/GG dospěl k závěru, že prohlášení úřadu OLAF v tomto ohledu byla nesprávná. Podle EIOÚ by žádný další zásah z jeho strany nezměnil analýzu a prohlášení veřejného ochránce práv ani k nim nic nepřidal, a proto by nebyl odůvodněný.

Pokud jde o „přesnost předávaných údajů“ týkající se druhého tvrzení stěžovatele, EIOÚ uvedl toto:

„Údajné nesprávné údaje týkající se stěhování stěžovatele do Washingtonu a jejich výklad, pokud jde o účinky, které by to mohlo mít na vyšetřování vedená belgickými a německými státními zastupitelstvími, jsou součástí hmotněprávních a procesních otázek souvisejících s vyšetřováním úřadu OLAF. Kritéria pro posouzení přesnosti těchto údajů nejsou ani zdaleka věcná a úzce souvisejí s hodnocením zásluh a výsledků tohoto šetření, a proto by měla být v tomto případě považována za kritéria, která nespadají do úkolu EIOÚ.“

Kromě toho by podle EIOÚ příslušné orgány již nyní posuzovaly pravdivost údajů. Intervence za účelem posouzení a případného nařízení opravy údajů by proto byla nevhodná.

Dne 21. prosince 2005 stěžovatel napsal EIOÚ na protest proti tomuto rozhodnutí. Pokud jde o jeho první tvrzení, uvedl, že práce veřejného ochránce práv nemůže nahradit práci EIOÚ. Vzhledem k tomu, že evropský normotvůrce zřídil inspektora ochrany údajů, nemůže se tento prohlásit za nezpůsobilého v záležitostech ochrany údajů. Kromě toho z reakce úřadu OLAF na rozhodnutí veřejného ochránce práv ve věci 2485/2004/GG jasně vyplynulo, že úřad OLAF stále odmítá přijmout jeho kritiku týkající se ochrany údajů. Proto bylo ještě méně pochopitelné, že EIOÚ nepovažoval za nutné kritizovat OLAF v tomto ohledu.

V souvislosti se svým druhým tvrzením stěžovatel tvrdil, že EIOÚ nepředložil žádný srozumitelný argument na podporu svého odmítnutí přijmout opatření. Podle něj lze pouze odhadnout, že relevantní pasáž rozhodnutí měla za cíl vyjádřit názor, že otázka správnosti prohlášení OLAF úzce souvisí s otázkou, zda jsou ostatní obvinění OLAF proti němu správná. To však nedávalo smysl. Prohlášení OLAF, pokud jde o jeho změnu bydliště, nemohlo logicky záviset na správnosti jiných prohlášení, která OLAF učinil. Nanejvýš by bylo možné vrátit se k důvěryhodnosti úřadu OLAF obecně. Jak však vyplývá z příslušných rozhodnutí veřejného ochránce práv, byla tato důvěryhodnost velmi nízká. Stěžovatel proto tvrdil, že by bylo o to nezbytnější, aby EIOÚ přezkoumal jeho tvrzení. Pokud jde o prohlášení EIOÚ, že příslušné orgány by nyní přezkoumaly informace předané úřadem OLAF, stěžovatel se domníval, že kromě skutečnosti, že se jednalo o čistě spekulativní záležitost, neodpověděl na jeho tvrzení. Pokud by OLAF nezacházel s osobními údaji v dobré víře, bylo by to nepochybně v pravomoci EIOÚ. Předání nesprávných informací bylo navíc zvlášť závažným trestným činem, v souvislosti s nímž by zásah EIOÚ byl v zájmu evropských občanů a v zájmu důvěryhodnosti orgánů EU.

Stěžovatel rovněž požádal, aby mu byla zaslána veškerá korespondence, která v souvislosti s jeho případem proběhla mezi EIOÚ a úřadem OLAF nebo jinými subjekty.

Dne 17. ledna 2006 EIOÚ potvrdil přijetí dopisu stěžovatele a uvedl, že stěžovatel "bude pravděpodobně schopen [ji] do začátku února dále informovat". Stěžovatel však uvedl, že v době, kdy se v dubnu 2006 obrátil na veřejného ochránce práv, o EIOÚ neslyšel. Podle něj EIOÚ rovněž nereagoval na upomínku zaslanou e-mailem dne 8. března 2006.

Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv uvedl následující tvrzení:

1. EIOÚ se jeho stížností ze dne 1. července 2005 řádně nezabýval;
2. Nezabýval se podstatou svého dopisu ze dne 21. prosince 2005;
3. Neodpověděl na svůj e-mail ze dne 8. března 2006; a
4. Svou stížnost a další korespondenci řešil netransparentním způsobem.

Stěžovatel tvrdil, že EIOÚ by se měl řádně zabývat jeho stížností a další korespondencí a přijmout opatření na základě platných pravidel.

Pokud jde o čtvrté tvrzení stěžovatele, veřejný ochránce práv poznamenal, že stěžovatel neupřesnil, jakým způsobem považuje postup EIOÚ v této záležitosti za netransparentní. Z kontextu jeho stížnosti však vyplynulo, že odkázal na otázky, zda byl OLAF požádán o stanovisko k jeho stížnosti a zda v souvislosti s jeho případem existovala korespondence s jinými orgány. Tvrzení se podle všeho netýkalo tvrzení stěžovatele, že má přístup k takovým dokumentům, které ve své stížnosti veřejnému ochránci práv neuvedl. Ve svém dopise evropskému inspektorovi ochrany údajů, kterým zahájil šetření v této věci, o tom veřejný ochránce práv informoval evropského inspektora ochrany údajů.

Šetření

Stanovisko EIOÚ

Podle jeho názoru poskytl EIOÚ přehled případu, který mu stěžovatel předložil, jeho rozhodnutí ve věci a další korespondenci vedenou se stěžovatelem. Uvedl, že dne 8. května 2005 poté, co obdržel upomínku stěžovatele ze dne 8. března 2006, zaslal stěžovateli krátký dopis, v němž jej informoval, že návrh odpovědi na jeho dopis ze dne 21. prosince 2005 byl zaslán k překladu. Konečný dopis, v němž EIOÚ reagoval na připomínky a námitky stěžovatele, byl zaslán dne 16. května 2006. V tomto dopise EIOÚ vysvětlil stav svého rozhodnutí a možné možnosti odvolání a opravných prostředků, které má stěžovatel k dispozici. EIOÚ dále vysvětlil hlavní prvky rozhodnutí a příslušný právní rámec pro své činnosti.

EIOÚ uvedl, že stěžovatel zjevně předpokládal, že jeho rozhodnutí by nemělo být považováno za konečné vzhledem k tomu, že bylo podepsáno asistentem EIOÚ, a nikoli samotným EIOÚ. EIOÚ však vysvětlil, že podle čl. 42 odst. 1 druhého pododstavce nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (3) (dále jen "nařízení") byl pomocný EIOÚ oprávněn jednat, jako by byl EIOÚ, a vyjádřit stanovisko EIOÚ. Rozhodnutí by proto mělo být považováno za rozhodnutí evropského inspektora ochrany údajů.

EIOÚ poukázal na to, že v případě, že stěžovatel se svým rozhodnutím nesouhlasil, mohl jej napadnout tím, že požádal Soud prvního stupně o jeho zrušení podle čl. 32 odst. 3 nařízení a článků 225 a 230 Smlouvy o ES. To mělo být v zásadě provedeno do dvou měsíců od obdržení rozhodnutí. EIOÚ však uvedl, že vzhledem k tomu, že pouze jeho dopis ze dne 16. května 2006, a nikoli samotné rozhodnutí, obsahoval informace o způsobech odvolání a opravných prostředcích, lze předpokládat, že stěžovatel mohl ve lhůtě dvou měsíců od obdržení tohoto dopisu podat žalobu k Soudnímu dvoru. Jelikož tak však stěžovatel neučinil, dovolil, aby rozhodnutí ze dne 1. prosince 2005 nabylo právní moci.

Podle EIOÚ stěžovatel předpokládal, že EIOÚ je povinen zasáhnout v konkrétním případě, kdykoli je k tomu příslušný. Byl však jiného názoru a jasně to vyjádřil ve svém dopise ze dne 16. května 2006. Podle čl. 41 odst. 2 nařízení byl EIOÚ odpovědný za sledování a zajišťování uplatňování ustanovení nařízení a jakéhokoli jiného aktu Společenství týkajícího se ochrany základních práv a svobod fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů. Podle čl. 46 písm. a) nařízení měl evropský inspektor ochrany údajů vyslechnout a prošetřit stížnosti a v přiměřené lhůtě informovat subjekt údajů o výsledku. EIOÚ zdůraznil, že toto ustanovení neznamená, že pokud předběžné hodnocení zjistí, že je příslušný k vyřízení stížnosti a že stížnost je přípustná, může být povinen pokračovat ve vyšetřování. Toto ustanovení místo toho EIOÚ umožnilo rozhodnout, zda existují dostatečné důvody pro pokračování ve vyšetřování, a pokud ano, jakým způsobem. Podle EIOÚ by takové rozhodnutí mělo být založeno na předběžném posouzení skutkové podstaty případu s ohledem na dostupné skutečnosti, použitelná ustanovení a další relevantní okolnosti. Uvedl, že v této souvislosti by mohla být relevantní úvaha o tom, že existují jiné a vhodnější prostředky k zajištění uplatňování ustanovení nařízení a že tyto jiné prostředky si zaslouží prioritu s ohledem na obecné úkoly evropského inspektora ochrany údajů.

Pokud jde o první otázku týkající se zpracování jeho údajů, kterou stěžovatel vznesl, EIOÚ uvedl, že je toho názoru, že předchozí zapojení veřejného ochránce práv, rozsah jeho šetření a příslušné prvky jeho zvláštní zprávy Evropskému parlamentu činí velmi nepravděpodobným, že by jakýkoli další zásah EIOÚ změnil nebo doplnil zjištění veřejného ochránce práv, a že další šetření by proto nebylo odůvodněné. To se vztahovalo i na opatření, jako je varování nebo napomenutí správci údajů stanovené v čl. 47 písm. d) nařízení, o které stěžovatel požádal. EIOÚ uvedl, že se domníval, že by měl upřednostňovat oznámení o předběžné kontrole operací zpracování prováděných úřadem OLAF podle článku 27 nařízení, neboť tyto předběžné kontroly pravděpodobně přispějí ke strukturálnímu zlepšení souladu s nařízením v mnohem větším měřítku. Tento přístup se promítl do závěrečné části rozhodnutí. V této souvislosti EIOÚ upozornil veřejného ochránce práv na stanovisko k těmto záležitostem, které EIOÚ mezitím zveřejnil (4).

EIOÚ uvedl, že tyto úvahy jsou relevantní i ve vztahu k druhé otázce vznesené stěžovatelem, a sice předání nesprávných údajů. EIOÚ však uvedl, že jeho závěr týkající se tohoto bodu vychází z názoru, že „kritéria pro posouzení přesnosti příslušných údajů – podle názoru [stěžovatele] nepravdivé informace zaslané státním zástupcům v Belgii a Německu s cílem ovlivnit jejich vyšetřování – by měla být považována za kritéria, která nespadají do úkolu EIOÚ“. Zásah za účelem posouzení a případného nařízení opravy těchto údajů podle čl. 47 písm. e) nařízení by byl nevhodný. Takové opatření šlo nad rámec obecného hodnocení toho, zda bylo konkrétní šetření odůvodněné a vyžadovalo by šetření, pokud by bylo vhodné a odůvodněné pro tento konkrétní aspekt případu. EIOÚ dále uvedl následující:

„I když [stěžovatel] zřejmě neocenil argumenty předložené v rozhodnutí v této věci, nemá smysl používat nařízení pouze k překrývání nebo zásadnímu zasahování do činností v Belgii a Německu, pokud by byly stále relevantní.“

EIOÚ rovněž uvedl, že stěžovatel "považoval argumenty předložené v rozhodnutí za nepřesvědčivé". Tvrdil však, že stěžovateli nic nebránilo v tom, aby se k této záležitosti vyjádřil jinde v rámci příslušných postupů, pokud k tomu byl vyzván.

Na základě výše uvedených skutečností byl EIOÚ toho názoru, že první tvrzení stěžovatele, že se EIOÚ řádně nezabýval jeho stížností, je neopodstatněné.

Pokud jde o druhé tvrzení stěžovatele, že se EIOÚ nezabýval podstatou dopisu stěžovatele ze dne 21. prosince 2005, EIOÚ uvedl, že toto tvrzení je rovněž neopodstatněné, neboť podstata dopisu stěžovatele byla podrobně projednána v dopise EIOÚ ze dne 16. května 2006.

Pokud jde o e-mail stěžovatele ze dne 8. března 2006, EIOÚ uznal, že odpověď na tento e-mail trvala déle, než bylo vhodné, neboť byla projednána až v jeho dopise ze dne 16. května 2006. EIOÚ však zdůraznil, že se za zpoždění v tomto dopise omluvil. Rovněž jasně uvedl, že zpoždění nijak neovlivnilo podstatu jeho reakce na námitky stěžovatele.

Pokud jde o údajnou nedostatečnou transparentnost postupu EIOÚ, EIOÚ vysvětlil, že kopie jeho rozhodnutí ze dne 1. prosince 2005 byla zaslána generálnímu řediteli úřadu OLAF, inspektorovi ochrany údajů úřadu OLAF a pro informaci veřejnému ochránci práv. EIOÚ uvedl, že v dané věci nedošlo k žádné jiné korespondenci s jinými orgány vzhledem k tomu, že jeho rozhodnutí bylo založeno na předběžném posouzení dostupných skutečností a podstaty věci a dospělo k závěru, že nebudou přijata žádná další opatření.

Závěrem EIOÚ zamítl tvrzení stěžovatele s výjimkou jeho třetího tvrzení v souvislosti se zpožděnou odpovědí na jeho e-mail ze dne 8. března 2006. Uvedl, že je přesvědčen, že stížnost a další korespondence byly řádně vyřízeny a že byla dodržena platná pravidla a zásady.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že EIOÚ ve svém stanovisku uvedl, že jeho stížnost proti nesprávným informacím předaným úřadem OLAF ohledně jeho změny bydliště "nespadá do působnosti EIOÚ". Stěžovatel však uvedl, že EIOÚ nepředložil žádné právní ani skutkové argumenty na podporu tohoto názoru.

Stěžovatel rovněž tvrdil, že prohlášení EIOÚ, že stěžovatel shledal odůvodnění EIOÚ v tomto ohledu "nepřesvědčivé", bylo nesprávné. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neznal žádné argumenty, nebyl schopen posoudit, zda jsou tyto argumenty přesvědčivé, či nikoli. Stěžovatel spíše kritizoval skutečnost, že EIOÚ neuvedl srozumitelný důvod pro nečinnost v souvislosti s tímto aspektem své stížnosti.

Pokud jde o prohlášení EIOÚ, že použití nařízení "pouze k překrývání nebo zásadnímu zasahování do činností v Belgii a Německu"má "malý smysl", stěžovatel uvedl, že toto prohlášení je velmi neurčité, ale nedává žádný smysl. Zdůraznil, že se nikdy nezmínil o záměru ovlivnit činnost v Belgii a Německu. Spíše požádal EIOÚ, aby vyšetřil možné pochybení úředníků úřadu OLAF podle nařízení, které by mohlo být dokonce relevantní z disciplinárního hlediska. Stěžovatel poukázal na to, že nařízení výslovně stanoví, že EIOÚ má rovněž přezkoumat předávání nesprávných informací. Podle jeho názoru však EIOÚ neuvedl žádné důvody, proč tak ve svém případě neučinil nebo proč to nepovažoval za užitečné.

Pokud jde o názor EIOÚ, že stěžovatel zjevně předpokládal, že rozhodnutí EIOÚ nelze považovat za konečné, stěžovatel uvedl, že takový argument nikdy nepředložil.

Stěžovatel dospěl k závěru, že žádné z jeho tvrzení nebylo vyřešeno. Uvedl však, že v zájmu dosažení smírného řešení by byl ochoten stáhnout své stížnosti na EIOÚ, včetně své stížnosti 1576/2006/WP týkající se prezentace jeho případu EIOÚ v jeho výroční zprávě, pokud by EIOÚ nyní souhlasil s prošetřením jeho tvrzení ohledně předání nesprávných informací úřadem OLAF, pokud jde o jeho změnu bydliště. Stěžovatel tvrdil, že vzhledem k tomu, že sám EIOÚ zjevně nevěděl, proč se touto otázkou nezabýval, měl by být tento návrh pro něj přijatelný.

Další šetření
Úvahy veřejného ochránce práv

Po předběžné analýze případu veřejný ochránce práv konstatoval, že v souvislosti s tvrzením stěžovatele, že OLAF uchoval a předal nesprávné údaje týkající se jeho osoby, obsahovalo rozhodnutí pomocného EIOÚ ze dne 1. prosince 2005 toto prohlášení:

„Kritéria pro posouzení přesnosti těchto údajů nejsou ani zdaleka věcná a úzce souvisejí s hodnocením zásluh a výsledků tohoto šetření, a proto by v tomto případě měla být považována za kritéria, která nespadají do úkolu evropského inspektora ochrany údajů.“

Ve svém stanovisku EIOÚ v souvislosti se stejnou otázkou uvedl, že by považoval za nevhodné zasahovat a že „má malý smysl používat nařízení pouze k překrývání nebo zásadnímu zasahování do činností v Belgii a Německu, pokud by tyto činnosti byly stále relevantní“.

Vzhledem k těmto prohlášením si veřejný ochránce práv nebyl zcela jist, zda plně porozuměl odůvodnění, na němž je založeno stanovisko EIOÚ k tomuto aspektu stížnosti. Veřejný ochránce práv si zejména nebyl jist, zda se EIOÚ domnívá, že tento aspekt nespadá do jeho mandátu, zda se domnívá, že neexistují dostatečné důvody pro jeho zásah, nebo zda jsou podle jeho názoru relevantní jiné úvahy.

Veřejný ochránce práv proto požádal EIOÚ, aby objasnil důvody, na nichž je jeho postoj k této otázce založen.

Odpověď EIOÚ

EIOÚ ve své odpovědi odkázal na svá vysvětlení týkající se jeho úlohy a příslušných úvah při rozhodování o tom, zda zahájit šetření na základě čl. 46 písm. a) nařízení nebo v něm pokračovat. Podle jeho názoru by mělo být jasné, že toto rozhodnutí mělo určité diskreční prvky, které však vyžadovaly odpovídající vysvětlení v každém konkrétním případě, kdy bylo rozhodnutí záporné.

EIOÚ rovněž zdůraznil, že rozhodnutí ze dne 1. prosince 2005 bylo přijato po analýze případu založené na skutečnostech popsaných samotným stěžovatelem, a proto nebylo založeno na žádném zvláštním vhledu do způsobu, jakým stěžovatel a OLAF předtím spolupracovali nebo postupovali v případu. Vzhledem k tomu, že se EIOÚ rozhodl nepřijmout žádná další opatření, tato situace se od roku 2005 zásadně nezměnila.

EIOÚ dále poukázal na to, že jeho rozhodnutí o druhé části stížnosti stěžovatele by mělo být chápáno v souvislosti s rozhodnutím o nepřijetí dalších opatření týkajících se první části jeho stížnosti. EIOÚ uvedl, že v rozhodnutí ze dne 1. prosince 2005 bylo uznáno, že EIOÚ má pravomoc vyslechnout obě části stížnosti v rozsahu, v němž nastoluje otázky spadající do oblasti působnosti nařízení, ale dospěl k závěru, že EIOÚ nemůže přijmout žádná další opatření, která by úspěšně změnila situaci.

EIOÚ poté vysvětlil svůj postoj ke druhé části stížnosti takto:

1. Prošetření této části stížnosti by zahrnovalo prošetření skutkových okolností případu. Bylo by třeba zjistit, které údaje týkající se stěžovatele byly shromážděny a uchovávány úřadem OLAF a které z těchto údajů byly předány třetím stranám. Podle EIOÚ by toto šetření „pravděpodobně spadalo do [jeho] pravomoci“, ale muselo být odůvodněno jako užitečné s ohledem na následující aspekty.
2. Vyšetřování této části podnětu by rovněž zahrnovalo posouzení těchto skutečností. Bylo by třeba posoudit, které z uchovávaných nebo předávaných údajů byly nesprávné a z jakých důvodů, aniž by byla vyloučena možnost, že některé právní důvody pro zpracování by vyžadovaly další pozornost. Podle EIOÚ by toto vyšetřování „v zásadě rovněž spadalo do [jeho] pravomoci (...), ale nevyhnutelně by úzce souviselo s hodnocením zásluh a výsledků vyšetřování úřadu OLAF, jakož i vyšetřování belgických a německých orgánů“. Tato hodnocení by do značné míry nespadala do pravomoci EIOÚ, a proto by omezila rozsah a možný účinek jeho vyšetřování.
3. Zásah za účelem posouzení údajů a případného nařízení jejich opravy a oznámení třetím stranám podle čl. 47 písm. e) nařízení, jak výslovně požaduje stěžovatel, by proto byl rovněž nevhodný, a to tím spíše, že by taková oprava a oznámení v zásadě zasahovaly do probíhajícího právního procesu v příslušných členských státech. V důsledku toho stěžovatel nemohl rozumně očekávat takový zásah při podání své stížnosti evropskému inspektorovi ochrany údajů.
4. Rozhodnutí nepodniknout žádné další kroky, pokud jde o druhou část stížnosti, neomezilo schopnost stěžovatele chránit své oprávněné zájmy, neboť mu nic nebránilo v tom, aby se k této záležitosti vyjádřil jinde, v rámci příslušných postupů. Jelikož však EIOÚ neměl žádné informace o aktuálním stavu žádného z těchto postupů, byl tento bod zmíněn pouze v rozsahu, v jakém byl relevantní.
5. Rozhodnutí nepřijmout další opatření, pokud jde o druhou část stížnosti, se tedy zakládalo na komplexu různých úvah, které společně vedly k závěru, že případné další šetření stížnosti by nebylo odůvodněné.

EIOÚ dále zdůraznil, že v posledních letech věnoval velkou pozornost způsobu, jakým úřad OLAF provádí nařízení v různých typech vyšetřování. Tento přístup pravděpodobně povede ke strukturálnějším zárukám řádného uplatňování nařízení v souladu s celkovými prioritami EIOÚ.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svém vyjádření připomněl, o jaké informace se jedná v příslušné části jeho stížnosti EIOÚ. Poukázal na to, že ani OLAF, ani Komise veřejně ani v průběhu soudního řízení nezpochybnily, že tyto informace jsou nesprávné. Informoval EIOÚ, že úředníci OLAF zapojení do jeho případu věděli, že tyto informace jsou nesprávné. Stěžovatel tvrdil, že pokud zaměstnanci úřadu OLAF nenakládali s jeho osobními údaji v dobré víře, jednoznačně to spadá do pravomoci EIOÚ podle čl. 4 písm. a) nařízení.

Stěžovatel dále poukázal na to, že tato otázka se časem nestala irelevantní, neboť předání nesprávných informací, o nichž OLAF věděl, že jsou nesprávné, představovalo zvlášť závažný trestný čin, který měl být rovněž trestně stíhán. Bez nesprávných informací OLAF by jeho práva pravděpodobně nebyla takto závažným způsobem porušena.

Stěžovatel tvrdil, že EIOÚ opět předložil nesrozumitelné argumenty a neodkázal na žádný právní základ svého rozhodnutí.

Stěžovatel uvítal skutečnost, že EIOÚ uznal, že je zapotřebí odpovídající vysvětlení pro odmítnutí přijmout další opatření a že druhý aspekt jeho stížnosti by v zásadě spadal do jeho pravomoci. Nepochopil však, proč EIOÚ uvedl, že tomu tak "pravděpodobně"je.

Stěžovatel dále poukázal na to, že EIOÚ znovu uvedl, že jeho vyšetřování "bude nevyhnutelně úzce spojeno s hodnocením zásluh a výsledků vyšetřování úřadu OLAF, jakož i vyšetřování belgických a německých orgánů". Stěžovatel tvrdil, že toto propojení je nelogické a irelevantní, ne-li zneužívající, neboť nepožádal o žádné hodnocení uvedených šetření. Kromě toho EIOÚ neuvedl žádný právní základ pro svůj názor, že by se nemohl zabývat porušením předpisů při zpracování údajů, pokud by tyto údaje byly spojeny s jinými údaji, jejichž zpracování není oprávněn vyšetřovat.

Stěžovatel dodal, že rovněž nechápal, proč by nařizování opravy a oznamování údajů bylo "nevhodné", protože by "v zásadě zasahovalo do probíhajícího právního procesu v příslušných členských státech". OLAF ani německé či belgické orgány nikdy neprovedly žádné vyšetřování týkající se jeho přestěhování do Washingtonu nebo souvisejících otázek. Vzhledem k tomu, že takové postupy nikdy neexistovaly, neměl v rozporu s prohlášením EIOÚ nikdy možnost zabývat se touto záležitostí jinde.

Stěžovatel trval na svém názoru, že odmítnutí EIOÚ zabývat se jeho stížností a jeho neuvedení srozumitelných důvodů pro toto odmítnutí představuje nesprávný úřední postup. Tvrdil, že veřejný ochránce práv by měl EIOÚ v tomto ohledu kritizovat a že by ho měl požádat, aby se svou stížností zabýval, pokud se týká nesprávných informací o jeho údajném stěhování do Washingtonu.

ROZHODNUTÍ

1 Úvodní poznámky

1.1 Stěžovatel, německý novinář, pracoval jako bruselský korespondent německého týdeníku Stern. Po zveřejnění dvou článků v novinách v roce 2002, které byly částečně založeny na důvěrných dokumentech Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF), provedl tento úřad šetření úniku důvěrných dokumentů, včetně obvinění z úplatkářství. V roce 2004 provedlo belgické státní zastupitelství prohlídku bytu a kanceláře stěžovatele v Bruselu a zabavilo velké množství dokumentů. Následně vyšlo najevo, že tato vyšetřovací opatření byla založena na informacích, které OLAF předal belgickým a německým orgánům.

V reakci na to stěžovatel předložil veřejnému ochránci práv dvě stížnosti proti úřadu OLAF. Stěžovatel ve své stížnosti 1840/2002/GG (5) tvrdil, že OLAF v tiskové zprávě nesprávně uvedl obvinění z úplatkářství, které je třeba chápat tak, že je namířeno proti němu a jeho novinám. Tvrdil rovněž, že OLAF neodpověděl na jeho otázky, zda sledoval jeho telefonickou nebo e-mailovou komunikaci se svými úředníky a zda tím získal nějaké osobní údaje týkající se jeho osoby. Ve svém rozhodnutí o uzavření případu veřejný ochránce práv kritizoval úřad OLAF za to, že vznesl obvinění z úplatkářství bez dostatečného skutkového základu. Pokud jde o údajné nezodpovězení dotazů stěžovatele úřadem OLAF, veřejný ochránce práv neshledal žádný nesprávný úřední postup.

Stěžovatel však ve své stížnosti 2485/2004/GG předložil nové důkazy, které podle něj prokázaly, že se OLAF pokusil uvést veřejného ochránce práv v omyl při šetření stížnosti 1840/2002/GG. Veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že mu úřad OLAF skutečně poskytl nesprávné a zavádějící informace, včetně jeho prohlášení, že nemá žádné osobní údaje týkající se stěžovatele (kromě jeho profesní adresy a telefonního čísla). Dne 12. května 2005 zaslal veřejný ochránce práv Evropskému parlamentu v této věci zvláštní zprávu (6).

Dne 1. července 2005 podal stěžovatel stížnost na OLAF evropskému inspektorovi ochrany údajů (dále jen „EIOÚ“). Tvrdil, že OLAF 1) poskytl nesprávné informace, pokud jde o údaje, které se ho týkají, a 2) uchovával a předával nesprávné údaje, které se ho týkají. První tvrzení se týkalo prohlášení úředníků OLAF, že OLAF neměl žádné jeho osobní údaje kromě adresy jeho kanceláře a telefonního čísla. Druhé tvrzení se týkalo informací, které OLAF předal belgickým a německým orgánům, a sice skutečnosti, že se stěžovatel chystá přestěhovat do Washingtonu, což podle stěžovatele vedlo k prohlídce jeho bytu a kanceláře v Bruselu. Podle stěžovatele OLAF věděl, že se neplánuje přestěhovat do Washingtonu, ale do Hamburku. Dne 1. prosince 2005 přijal pomocný EIOÚ své rozhodnutí. Pokud jde o první tvrzení, dospěl k závěru, že OLAF nezaujal správný přístup k právům stěžovatele. Konstatoval však, že veřejný ochránce práv již ve své zvláštní zprávě o stížnosti 2485/2004/GG dospěl k závěru, že prohlášení úřadu OLAF v tomto ohledu byla nesprávná. Vzhledem k tomu, že žádný další zásah z jeho strany by analýzu a prohlášení veřejného ochránce práv nezměnil ani k nim nic nepřidal, nebyl odůvodněný. Pokud jde o druhé tvrzení stěžovatele, EIOÚ shledal, že kritéria pro posouzení přesnosti dotčených údajů by měla být považována za kritéria, která nespadají do jeho úkolu, a že by nebylo vhodné, aby do této záležitosti zasahoval. Dne 21. prosince 2005 se stěžovatel písemně obrátil na EIOÚ s námitkami proti rozhodnutí. Podle něj na tento dopis neobdržel odpověď.

1.2 Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv tvrdil, že EIOÚ (1) řádně nevyřídil jeho stížnost ze dne 1. července 2005; 2) se nezabýval podstatou svého dopisu ze dne 21. prosince 2005; (3) neodpověděl na e-mail zaslaný dne 8. března 2006; a 4) vyřizoval jeho stížnost a další korespondenci netransparentním způsobem. Stěžovatel tvrdil, že EIOÚ by se měl řádně zabývat jeho stížností a další korespondencí a že by měl přijmout opatření na základě platných pravidel.

1.3 Veřejná ochránkyně práv provedla šetření všech tvrzení a tvrzení stěžovatele. Po předběžné analýze stanoviska EIOÚ a připomínek stěžovatele požádal EIOÚ o další informace týkající se jednoho aspektu prvního tvrzení stěžovatele.

2 Vyřizování stížnosti proti úřadu OLAF

2.1 Na podporu svého tvrzení, že EIOÚ řádně nevyřídil jeho stížnost na OLAF, stěžovatel uvedl, že pokud jde o první část jeho stížnosti, práce veřejného ochránce práv nemůže nahradit práci EIOÚ. Vzhledem k tomu, že evropský normotvůrce zřídil inspektora ochrany údajů, nemůže se tento prohlásit za nezpůsobilého v záležitostech ochrany údajů. Kromě toho bylo zřejmé, že úřad OLAF stále odmítá přijmout kritiku veřejného ochránce práv, což činí ještě méně srozumitelnou skutečnost, že EIOÚ se domnívá, že by nebylo nutné zasahovat. Pokud jde o druhou část jeho stížnosti, stěžovatel tvrdil, že EIOÚ nepředložil žádný srozumitelný argument pro své odmítnutí přijmout opatření. Tvrdil, že pokud úřad OLAF nezacházel s osobními údaji v dobré víře, nepochybně to spadá do pravomoci EIOÚ.

2.2 EIOÚ ve svém stanovisku zdůraznil, že není, jak předpokládal stěžovatel, povinen zasáhnout v konkrétním případě, kdykoli je k tomu příslušný. Ustanovení čl. 46 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (7) (dále jen "nařízení") mu umožnilo rozhodnout, zda v případě, že se na základě předběžného hodnocení zjistí, že je příslušný k vyřízení stížnosti a že stížnost je přípustná, existují dostatečné důvody pro pokračování ve vyšetřování. Pokud jde o první část stížnosti, EIOÚ tvrdil, že předchozí zapojení veřejného ochránce práv způsobilo, že je velmi nepravděpodobné, že by zásah veřejného ochránce práv něco změnil nebo doplnil ke zjištěním veřejného ochránce práv, a že další šetření by proto nebylo odůvodněné. EIOÚ uvedl, že se domníval, že by měl upřednostňovat oznámení o předběžné kontrole operací zpracování prováděných úřadem OLAF podle článku 27 nařízení, neboť tyto předběžné kontroly pravděpodobně přispějí ke strukturálnímu zlepšení souladu s nařízením v mnohem větším měřítku.

EIOÚ uvedl, že tyto úvahy jsou relevantní i ve vztahu k druhé části stížnosti. Uvedl však také, že jeho závěr týkající se tohoto bodu je založen na názoru, že „kritéria pro posouzení přesnosti příslušných údajů (...) by měla být považována za kritéria, která nespadají do úkolu EIOÚ“. Intervence za účelem posouzení a případného nařízení opravy těchto údajů by byla nevhodná. Kromě toho "málo smysl používat nařízení pouze k překrývání a v zásadě zasahovat do činností v Belgii a Německu, pokud by tyto činnosti byly stále relevantní". EIOÚ rovněž uvedl, že pokud by stěžovatel nebyl se svým rozhodnutím spokojen, mohl se obrátit na soudy.

2.3 Stěžovatel měl ve svém vyjádření za to, že EIOÚ dosud nepředložil žádné argumenty na podporu svého názoru, že druhá část jeho stížnosti nespadá do jeho úkolu. Stěžovatel se k postoji EIOÚ k první části své stížnosti nevyjádřil.

2.4 Pokud jde o druhou část stížnosti stěžovatele, veřejný ochránce práv si nebyl zcela jist, zda plně porozuměl odůvodnění, z něhož vycházel postoj EIOÚ. Veřejný ochránce práv si zejména nebyl jist, zda se EIOÚ domnívá, že tento aspekt nespadá do jeho mandátu, zda se domnívá, že neexistují dostatečné důvody pro jeho zásah, nebo zda jsou podle jeho názoru relevantní jiné úvahy. Veřejný ochránce práv proto požádal EIOÚ, aby objasnil důvody, na nichž je jeho postoj založen.

2.5 EIOÚ ve své replice v podstatě uvedl, že šetření druhé části stížnosti by v zásadě spadalo do jeho pravomoci, ale že komplex různých úvah ho vedl k závěru, že další šetření této otázky by nebylo odůvodněné. EIOÚ připomněl, že jeho rozhodnutí, zda zahájit šetření nebo v něm pokračovat, má určité diskreční prvky, které však vyžadují odpovídající vysvětlení v každém konkrétním případě, kdy je rozhodnutí záporné. Dodal, že v posledních letech věnoval velkou pozornost způsobu, jakým úřad OLAF provádí nařízení v různých typech vyšetřování. Tento přístup pravděpodobně povede ke strukturálnějším zárukám řádného uplatňování nařízení v souladu s celkovými prioritami EIOÚ.

2.6 Stěžovatel ve svém vyjádření tvrdil, že EIOÚ opět předložil nesrozumitelné argumenty a neodkázal na žádný právní základ svého rozhodnutí.

2.7 Pokud jde o první část stížnosti stěžovatele adresované evropskému inspektorovi ochrany údajů, veřejný ochránce práv považuje za užitečné odkázat na bod B memoranda o porozumění mezi ním a evropským inspektorem ochrany údajů (8), podepsaného dne 30. listopadu 2006, který stanoví, že aby se zamezilo zbytečnému zdvojování postupů, "nezamýšlí žádný orgán zahájit šetření, pokud se druhý orgán zabývá nebo zabýval tím, co je v podstatě toutéž stížností, pokud stěžovatel nepředloží významné nové důkazy v případě, že druhý orgán již své šetření uzavřel". Veřejná ochránkyně práv si je samozřejmě vědoma skutečnosti, že toto memorandum bylo podepsáno poté, co EIOÚ přijal rozhodnutí o případu stěžovatele. Poukazuje však na to, že důvodem pro vypracování výše uvedeného prohlášení bylo, že jak on, tak EIOÚ se domnívali, že takové prohlášení by bylo vhodné na základě jejich zkušeností a s cílem dosáhnout co nejlepšího využití zdrojů Společenství a upřednostnit jednotný přístup k právním a správním aspektům ochrany údajů. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že i před podpisem memoranda o porozumění mohl mít EIOÚ důvodně za to, že nemusí vyšetřovat případy, v nichž veřejný ochránce práv již dospěl k rozhodnutí.

2.8 V projednávané věci se zdá, že první otázka, kterou stěžovatel vznesl u EIOÚ, se skutečně překrývá s jedním aspektem, kterým se veřejný ochránce práv zabýval ve svém šetření stížnosti 2485/2004/GG (9). Ve své stávající stížnosti veřejnému ochránci práv stěžovatel tuto skutečnost nezpochybnil, ale spíše tvrdil, že předchozí zapojení veřejného ochránce práv do tohoto aspektu jeho případu nemůže v tomto ohledu nahradit činnost EIOÚ. Avšak s ohledem na diskreční pravomoc EIOÚ při rozhodování o tom, zda a jak dále postupovat v případě stížnosti, se argument EIOÚ, že se zdá nepravděpodobné, že by jeho zásah něco změnil nebo doplnil ke zjištěním veřejného ochránce práv, jeví jako věrohodný.

2.9 Pokud jde o druhou část stížnosti stěžovatele EIOÚ, veřejný ochránce práv s potěšením konstatuje, že ve své odpovědi na žádost veřejného ochránce práv o další informace EIOÚ objasnil svůj postoj tím, že uvedl, že záležitost by v zásadě spadala do jeho pravomoci, ale že "komplex různých úvah" ho vedl k závěru, že další šetření by nebylo odůvodněné.

2.10 Veřejný ochránce práv však není přesvědčen všemi argumenty, které podle EIOÚ patřily k tomuto "komplexu různých úvah". Jak uvedl stěžovatel, některé z těchto úvah jsou skutečně poměrně nejasné. Přestože EIOÚ strukturoval úvahy do pěti okruhů, veřejný ochránce práv byl schopen identifikovat pouze dva argumenty, a sice že 1) hodnocení údajů shromážděných a předaných úřadem OLAF by úzce souviselo s hodnocením opodstatněnosti vyšetřování prováděných úřadem OLAF a vnitrostátními orgány v případě stěžovatele, což by zase bylo většinou mimo pravomoc EIOÚ, a 2) oprava a oznámení požadované stěžovatelem by zasahovaly do soudních řízení na vnitrostátní úrovni. Pokud však veřejný ochránce práv chápe EIOÚ správně, EIOÚ se rovněž domnívá, že (3) by měl upřednostňovat oznámení o předběžné kontrole operací zpracování prováděných úřadem OLAF podle článku 27 nařízení, neboť tyto činnosti předběžné kontroly pravděpodobně přispějí ke strukturálnímu zlepšení souladu s nařízením v mnohem větším měřítku. V této souvislosti EIOÚ uvedl, že by mělo být jasné, že jeho rozhodnutí o zahájení nebo pokračování šetření na základě čl. 46 písm. a) nařízení zahrnuje určitý stupeň diskreční pravomoci.

2.11 Pokud jde o první z těchto argumentů, veřejný ochránce práv poznamenává, že nic nenasvědčuje tomu, že by hodnocení dotčených údajů, konkrétně informací, že se stěžovatel chystá přestěhovat do Washingtonu, bylo spojeno s hodnocením opodstatněnosti probíhajících vyšetřování. Jak správně uvedl stěžovatel, OLAF ani žádné vnitrostátní orgány nikdy nevyšetřily jeho změnu bydliště. Pokud je veřejnému ochránci práv známo, obavy stěžovatele v souvislosti s čistě faktickou otázkou mohly být prošetřeny bez hodnocení jakýchkoli jiných aspektů jeho konfliktu s úřadem OLAF.

2.12 Pokud jde o druhý argument EIOÚ, veřejný ochránce práv má za to, že je obtížné pochopit, jak by konkrétní opatření požadovaná stěžovatelem mohla zasahovat do soudních řízení na vnitrostátní úrovni. Veřejná ochránkyně práv však konstatuje, že v době, kdy se stěžovatel obrátil na EIOÚ, řízení zahájená na vnitrostátní úrovni ve věci samé stěžovatelova případu ještě nebyla ukončena. Vzhledem k tomu, že prohlášení úřadu OLAF, že stěžovatel se chystá přestěhovat do Washingtonu, mohlo ovlivnit způsob, jakým vnitrostátní orgány vyšetřovaly případ stěžovatele, nelze vyloučit, že zapojení EIOÚ by mělo dopad na tato vyšetřování. Proto a s ohledem na názor EIOÚ, že má při rozhodování o tom, jak řešit stížnosti, určitý prostor pro uvážení, se veřejný ochránce práv domnívá, že druhý argument EIOÚ nelze zcela odmítnout.

2.13 Pokud jde o argument EIOÚ týkající se upřednostnění určitých druhů vyšetřování před jinými, veřejný ochránce práv připomíná, že, jak bylo uvedeno výše, EIOÚ uvedl, že má při vyřizování stížností určitou míru uvážení. S ohledem na tento názor by mohl být odůvodněn postoj EIOÚ, že by se měl zaměřit na činnosti, které mají větší strukturální dopad. Veřejný ochránce práv rovněž konstatuje, že, jak zdůraznil EIOÚ, rozhodnutí EIOÚ nepokračovat v šetření případu stěžovatele dále neovlivnilo možnosti stěžovatele vyjádřit své obavy v jiných souvislostech. EIOÚ uvedl, že stěžovatel se mohl k této záležitosti vyjádřit "v rámci příslušných postupů jinde". Zdá se pravděpodobné, že tímto prohlášením EIOÚ poukázal na případ, který stěžovatel předložil Soudu prvního stupně (10), a možná na jeho právo podat stížnost veřejnému ochránci práv.

2.14 Veřejný ochránce práv uznává, že s ohledem na čl. 46 písm. a) a b) nařízení 45/2001 má EIOÚ skutečně určitý prostor pro uvážení, pokud jde o to, které stížnosti by měl vyšetřovat a provádět šetření. Veřejný ochránce práv rovněž konstatuje, že stěžovatel se právem domnívá, že EIOÚ by měl vysvětlit důvody, proč v konkrétním případě nepovažuje za odůvodněné zahájit šetření stížnosti nebo v něm pokračovat. Jak je uvedeno výše v bodech 2.12 a 2.13, odůvodnění rozhodnutí EIOÚ ze dne 1. prosince 2005 bylo v rámci tohoto šetření předloženo jasněji a jeví se jako přiměřené. Za těchto okolností se veřejný ochránce práv domnívá, že další šetření z jeho strany týkající se tohoto aspektu stížnosti by nebylo odůvodněné.

2.15 Veřejný ochránce práv se však rovněž domnívá, že by bylo vhodné a skutečně velmi užitečné pro potenciální budoucí stěžovatele, aby EIOÚ v obecném politickém dokumentu oznámil, jaká obecná kritéria nebo pokyny hodlá použít při výkonu své diskreční pravomoci v souvislosti se slyšením a vyšetřováním stížností, které mu byly předloženy. Veřejný ochránce práv proto v tomto ohledu učiní další poznámku.

3 Údajné nezabývání se podstatou dopisu

3.1 Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že se EIOÚ nezabýval podstatou dopisu zaslaného dne 21. prosince 2005, EIOÚ uvedl, že podstata tohoto dopisu byla podrobně projednána v odpovědi zaslané dne 16. května 2006.

3.2 Stěžovatel v tomto ohledu nevznesl žádné připomínky.

3.3 Veřejný ochránce práv bere na vědomí, že dopis EIOÚ ze dne 16. května 2006, jehož kopii obdržel, se skutečně zdá, že se zabývá otázkami, na které stěžovatel upozornil ve svém dopise. Proto a vzhledem k tomu, že stěžovatel podání EIOÚ nezpochybnil, se veřejný ochránce práv domnívá, že není nutné, aby dále pokračoval v šetření tohoto aspektu stížnosti.

4 Údajné neposkytnutí odpovědi

4.1 Pokud jde o údajné neposkytnutí odpovědi EIOÚ na e-mail zaslaný dne 8. března 2006, EIOÚ uznal, že je pravda, že odpověď na tento e-mail trvala déle, než by bylo vhodné, neboť byla projednána až v jeho dopise ze dne 16. května 2006. EIOÚ však zdůraznil, že se v tomto dopise za zpoždění omluvil. Rovněž uvedl, že zpoždění neovlivnilo podstatu jeho reakce na námitky stěžovatele.

4.2 Stěžovatel se k tomuto aspektu své stížnosti nevyjádřil.

4.3 Veřejný ochránce práv bere na vědomí, že EIOÚ uznal, že jeho odpověď byla zpožděna. Vítá skutečnost, že se EIOÚ stěžovateli za toto zpoždění omluvil. Vzhledem k těmto okolnostem a vzhledem k tomu, že stěžovatel se k této otázce nevyjádřil, se veřejný ochránce práv domnívá, že se touto otázkou nemusí dále zabývat.

5 Údajně netransparentní postup

5.1 Pokud jde o údajnou nedostatečnou transparentnost postupu EIOÚ, EIOÚ vysvětlil, že kopie jeho rozhodnutí v případu stěžovatele byla zaslána generálnímu řediteli úřadu OLAF, inspektorovi ochrany údajů úřadu OLAF a pro informaci veřejnému ochránci práv. EIOÚ uvedl, že v této věci nedošlo k žádné jiné korespondenci s jinými orgány vzhledem k tomu, že jeho rozhodnutí bylo založeno na předběžném posouzení dostupných skutečností a podstaty případu a že dospěl k závěru, že nebudou přijata žádná další opatření.

5.2 Stěžovatel se k tomuto aspektu věci nevyjádřil.

5.3 Veřejný ochránce práv bere na vědomí, že EIOÚ poskytl vysvětlení ohledně postupu, který vedl k přijetí jeho rozhodnutí v případě stěžovatele, a ohledně korespondence, kterou v této souvislosti vedl. Vysvětlení poskytnutá EIOÚ se zdají být věrohodná a stěžovatel je nezpochybnil. Veřejná ochránkyně práv proto dospěla k závěru, že další šetření tohoto aspektu stížnosti by nebylo odůvodněné.

6 Tvrzení stěžovatele

6.1 Stěžovatel tvrdil, že EIOÚ by se měl řádně zabývat jeho stížností a další korespondencí a že by měl přijmout opatření na základě platných pravidel.

6.2 Vzhledem k závěru veřejného ochránce práv, že stěžovatel neprokázal své tvrzení, že EIOÚ řádně nevyřídil jeho stížnost, nelze jeho tvrzením vyhovět.

7 Závěr

Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti by další šetření týkající se tvrzení a tvrzení stěžovatele nebyla odůvodněná. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

Evropský inspektor ochrany údajů bude o tomto rozhodnutí rovněž informován.

DALŠÍ POZNÁMKA

Ačkoli veřejný ochránce práv uznává, že s ohledem na čl. 46 písm. a) a b) nařízení 45/2001 má EIOÚ skutečně určitý prostor pro uvážení, pokud jde o to, které stížnosti by měl vyšetřovat a provádět šetření, domnívá se, že by bylo vhodné a skutečně velmi užitečné pro potenciální budoucí stěžovatele, pokud by EIOÚ v obecném politickém dokumentu oznámil, jaká kritéria nebo pokyny hodlá použít při výkonu svého uvážení při zahajování šetření a vyšetřování stížností, které mu byly předloženy. Veřejný ochránce práv by uvítal, kdyby jej EIOÚ mohl informovat o opatřeních, která hodlá v návaznosti na tuto další poznámku přijmout.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Rozhodnutí veřejného ochránce práv v této věci je k dispozici na jeho internetových stránkách (http://www.ombudsman.europa.eu/decision/en/021840.htm).

(2) Zvláštní zpráva veřejného ochránce práv v tomto případě je k dispozici na jeho internetových stránkách (http://www.ombudsman.europa.eu/special/pdf/en/042485.pdf).

(3) Úř. věst. 2001, L 8, s. 1.

(4) Stanovisko ze dne 23. června 2006 k oznámení o předběžné kontrole vnitřních vyšetřování úřadu OLAF (věc 2005-418).

(5) Viz poznámka pod čarou č. 1.

(6) Viz poznámka pod čarou č. 2.

(7) Viz poznámka pod čarou č. 3.

(8) Úř. věst. 2007, C 27, s. 21.

(9) Viz poznámka pod čarou č. 2, zejména bod 1.9 zvláštní zprávy veřejného ochránce práv v této věci.

(10) Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Tillack v. Komise, T-193/04, Sb. rozh. 2006, s. II-3995.