Štrasburk 14. prosince 2007

Vážený pane A.,

Dne 3. února 2006 jste podal evropskému veřejnému ochránci práv stížnost na Úřad pro harmonizaci na vnitřním trhu (dále jen „úřad“) ve věci neposkytnutí přístupu k dokumentu a řádného vyřízení žádosti o platbu.

Dne 15. března 2006 jsem zahájil šetření této stížnosti a předal ji prezidentovi úřadu. Úřad zaslal své stanovisko dne 8. června 2006. Předala jsem Vám jej s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal dne 18. července 2006. Dopisem ze dne 23. ledna 2007 jste mi zaslal další informace týkající se Vaší stížnosti.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny. Omlouvám se za zpoždění při vyřizování vašeho případu.

Stížnost a její pozadí

Podstatné prvky tohoto žalobního důvodu lze shrnout následovně. Stěžovatel je advokátem u bruselské advokátní komory. Zastupoval pana M. ve věci (věc T) před Soudem prvního stupně (dále jen „SPS“), která se týkala žaloby na náhradu škody proti Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu (dále jen „úřad“). Žalobě bylo částečně vyhověno a Úřadu byla uložena náhrada jedné pětiny nákladů řízení vynaložených panem M. v souvislosti se soudním řízením (1). V návaznosti na tento rozsudek ze dne 28. října 2004 stěžovatel jakožto advokát pana M. požádal Úřad dopisem ze dne 5. listopadu 2004 o zaplacení částky 2 727,08 eura, což odpovídá jedné pětině jeho odměn a výdajů (celkem 13 635,43 eura) za projednávanou věc. Stěžovatel uvedl, že tento postup je normální, a když je advokátovi zaplacena příslušná částka, proplatí svému klientovi, ale ponechá si částku, kterou mu jeho klient může dlužit. Pan M. dlužil stěžovateli 4 635,42 eura a byl o tom informován dopisem ze dne 16. července 2004. Dne 7. prosince 2004 obdržel stěžovatel od úřadu dopis, v němž bylo uvedeno, že pan M. oznámil úřadu, že mezi ním a stěžovatelem neexistuje dohoda o konečné výši poplatků stěžovatele v daném případě. Úřad tedy nemohl stěžovateli zaplatit požadovanou částku, dokud se pan M. nedohodl na konečné částce poplatků stěžovatele. Stěžovatel z této odpovědi vyvodil, že jeho dopis ze dne 5. listopadu 2004 byl Úřadem sdělen panu M., ačkoli pan M. nebyl jeho příjemcem.

Dne 28. prosince 2004 zaslal stěžovatel panu M. dopis, v němž mu připomněl jeho dluh. Téhož dne se stěžovatel znovu obrátil na Úřad. V tomto dopise zopakoval žádost podanou v dopise ze dne 5. listopadu 2004, v němž poukázal na to, že je v rámci jeho funkce advokáta zajistit výkon rozsudku Soudu prvního stupně, a v důsledku toho v souladu s běžnou praxí požadovat náhradu nákladů, které měl Úřad na základě tohoto rozsudku uhradit. V témže dopise stížnost doplnila, že tato funkce je nezávislá na otázce, zda mezi stranami existuje dohoda nebo neshoda ohledně výše poplatků a výdajů.

Dopisem ze dne 30. srpna 2005 informoval Úřad stěžovatele, že zaplatil přímo panu M. peněžní částku, kterou tento uvedl jako částku odpovídající 20 % nákladů, které mu vznikly v souvislosti se soudním řízením. Úřad zdůraznil, že vzhledem k tomu, že pan M. měl právo na náhradu nákladů, které vynaložil jako žalobce v řízení před Soudem prvního stupně, rozhodl se, že mu uhradí částku, o kterou požádal jako o náhradu 20 % nákladů. Úřad měl tedy za to, že na jedné straně splnil své povinnosti vyplývající z rozsudku Soudu prvního stupně, pokud jde o náhradu nákladů, a na druhé straně, že spor mezi panem M. a stěžovatelem týkající se poskytování právních služeb nespadá do působnosti Úřadu.

Dopisem ze dne 14. září 2005 stěžovatel požádal pana M. o zaplacení částky 4 635,42 eura, kterou mu dlužil. Dopis však byl stěžovateli vrácen. Dopisem ze dne 27. září 2005 zaslaným Úřadu stěžovatel uvedl, že Úřad se nemůže dovolávat případné neshody mezi ním a panem M., aby odmítl náhradu nákladů řízení. Stěžovatel měl za to, že Úřad ve skutečnosti pana M. v rámci jeho sporu se stěžovatelem úmyslně zvýhodnil, čímž porušil pravidla použitelná na úhradu nákladů. Dopisem ze dne 10. října 2005 prezident Úřadu v podstatě potvrdil prohlášení učiněná ve výše uvedeném dopise ze dne 30. srpna 2005. Dopisem ze dne 26. října 2005 adresovaným prezidentovi Úřadu stěžovatel zdůraznil, že Úřad byl zjevně informován panem M., že mezi ním a stěžovatelem existuje spor ohledně úhrady odměn, že Úřad tento spor vyřešil ve prospěch pana M., aniž by konzultoval stěžovatele, a že náklady v zásadě pokrývají odměny advokátů a musí být obvykle uhrazeny advokátům. Stěžovatel dále požádal i) o kopii žádosti pana M. o úhradu a ii) o objasnění data, kdy úřad panu M. uhradil náklady.

Dopisem ze dne 22. listopadu 2005 odmítl prezident Úřadu poskytnout stěžovateli přístup k žádosti pana M. o úhradu. V tomto ohledu předseda uvedl, že podle právní úpravy Společenství týkající se přístupu k dokumentům se žádost týkala dokumentu třetí osoby, který nemohl být stěžovateli předán bez ad hoc povolení autora dokumentu. Dopisem ze dne 2. prosince 2005 podal stěžovatel odvolání, v němž tvrdil, že a) pana M. nelze považovat za třetí osobu, neboť byl úředníkem Úřadu a byl jím zastoupen před Soudem prvního stupně; a b) výjimky stanovené v článku 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k Evropskému parlamentu, Radě a Komisi (2) (dále jen "nařízení 1049/2001") by měly být vykládány striktně. Stěžovatel ve své žalobě úřad rovněž požádal, aby upřesnil právní základ svého stanoviska, že pan M. je třetí osobou.

Dopisem ze dne 12. ledna 2006 prezident Úřadu odvolání zamítl, přičemž uvedl následující. Odepřel přístup k požadovanému dokumentu na základě nařízení 1049/2001 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (3) (dále jen "nařízení 45/2001") ve spojení. Pan M. byl vůči úřadu třetí osobou, protože požadovaný dokument se netýkal ani výkonu funkcí pana M., ani činností úřadu, pro které pracoval. Dokument obsahoval osobní údaje ve smyslu nařízení č. 45/2001, a proto by byl úřad před jejich zveřejněním povinen konzultovat pana M. Předseda tedy potvrdil, že požadovaný dokument představuje v souladu s článkem 4 nařízení č. 1049/2001 dokument třetí osoby, který nemůže být stěžovateli předán bez souhlasu jeho autora, tedy pana M., jelikož může obsahovat osobní údaje a jeho zpřístupnění může být považováno za zásah do soukromého života pana M.

Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv uvedl následující tvrzení a tvrzení:

(1) Úřad (úmyslně) řádně nevyřídil jeho žádost o platbu.

(2) Úřad mu neoprávněně odmítl poskytnout přístup k žádosti pana M. o náhradu.

(3) Stěžovateli by měl být umožněn přístup k žádosti pana M. o úhradu.

(4) Úřad by mu měl neprodleně zaplatit částku 2 727,08 EUR, což odpovídá 20 % nákladů, které úřad musel zaplatit podle rozsudku Soudu prvního stupně ve věci T.

(5) Úřad by mu měl zaplatit úrok z prodlení z výše uvedené částky (8 % ročně, počítáno od 7. listopadu 2004).

(6) Stěžovateli by měla být nahrazena nemajetková újma (ve výši 15 000 EUR), kterou utrpěl v důsledku pochybení úřadu.

Šetření

Úřad ve svém stanovisku ke stížnosti zaprvé vyjádřil určité obavy ohledně přípustnosti stížnosti. Pokračovala v odmítání tvrzení a tvrzení stěžovatele. Pokud jde o tvrzení o tom, že řádně nevyřídila žádost stěžovatele o platbu, zopakovala v podstatě argumenty uvedené v dopisech ze dne 30. srpna 2005 a 10. října 2005, které stěžovateli zaslala. Pokud jde o tvrzení týkající se odmítnutí poskytnout stěžovateli přístup k žádosti pana M. o vrácení, Úřad zejména uvedl, že je podle článku 118a nařízení Rady č. 40/94 ve spojení s články 3 a 4 (odstavce 1, 2, 4) nařízení č. 1049/2001 povinen konzultovat pana M. ohledně toho, zda by zpřístupnění relevantního dokumentu poškodilo jeho soukromý život. Stěžovatel ve svém dopise ze dne 26. října 2005 požádal, aby s jeho žádostí o přístup bylo zacházeno důvěrně. Úřad si tak nemohl vyžádat stanovisko pana M. k možnosti zpřístupnění, a zejména k tomu, zda se domnívá, že se uplatní jedna z výjimek stanovených v čl. 4 odst. 1 nebo 2 nařízení č. 1049/2001. Úřad proto nemohl žádosti stěžovatele vyhovět.

Stěžovatel ve svém vyjádření trval na svých tvrzeních. Odmítl také návrh Úřadu, že stížnost by mohla být nepřípustná.

ROZHODNUTÍ

1 Úvodní poznámka

1.1 Úřad ve svém stanovisku ke stížnosti vyjádřil určité obavy ohledně přípustnosti stížnosti s odkazem na článek 195 Smlouvy o ES (4) a na čl. 1 odst. 3 a čl. 2 odst. 7 statutu evropského veřejného ochránce práv (5). Konstatovala, že žádosti stěžovatele se týkaly výkonu rozsudku Soudu prvního stupně (ve věci T), proti němuž bylo podáno odvolání (věc C). Stěžovatel ve svém vyjádření odmítl návrh Úřadu, že by stížnost mohla být nepřípustná. Následně informoval veřejného ochránce práv, že odvolání bylo Soudním dvorem zamítnuto.

1.2 V souvislosti s tím stačí poznamenat, že posouzení opodstatněnosti tvrzení stěžovatele veřejným ochráncem práv nelze v žádném případě považovat za zpochybnění opodstatněnosti rozsudku Soudu prvního stupně ve věci T nebo usnesení Soudního dvora ve věci C. Tato otázka nebyla zkoumána ve výše uvedených rozsudcích, které se týkaly pracovněprávního sporu mezi Úřadem a panem M. Z toho vyplývá, že výhrady týkající se přípustnosti vyjádřené úřadem s ohledem na článek 195 Smlouvy o ES a čl. 1 odst. 3 a čl. 2 odst. 7 statutu evropského veřejného ochránce práv nejsou odůvodněné.

2 Tvrzení, že Úřad (úmyslně) řádně nevyřídil žádost stěžovatele o platbu

2.1 Stěžovatel, advokát, zastupoval pana M. ve věci před Soudem. Věc se týkala žaloby na náhradu škody proti úřadu. Žalobě bylo částečně vyhověno a Úřadu byla uložena náhrada 20 % nákladů řízení vynaložených panem M. pro účely soudního řízení. Zdá se, že v návaznosti na tento rozsudek došlo mezi panem M. a stěžovatelem ke sporu ohledně zaplacení odměny stěžovatele. Po vydání tohoto rozsudku dne 28. října 2004 stěžovatel jakožto advokát pana M. požádal Úřad dopisem ze dne 5. listopadu 2004 o zaplacení částky 2 727,08 eura, což odpovídá jedné pětině jeho odměn a výdajů (celkem 13 635,43 eura) za projednávanou věc. Dne 7. prosince 2004 obdržel stěžovatel od úřadu dopis, v němž bylo uvedeno, že pan M. oznámil úřadu, že mezi ním a stěžovatelem neexistuje dohoda o konečné výši poplatků stěžovatele v daném případě. Úřad tedy nemohl stěžovateli zaplatit požadovanou částku, dokud se pan M. nedohodl na konečné částce poplatků stěžovatele.

Dne 28. prosince 2004 zaslal stěžovatel panu M. dopis, v němž mu připomněl jeho dluh. Téhož dne se stěžovatel znovu obrátil na Úřad. V tomto dopise zopakoval žádost podanou v dopise ze dne 5. listopadu 2004, v němž poukázal na to, že je v rámci jeho funkce advokáta zajistit výkon rozsudku Soudu prvního stupně, a v důsledku toho v souladu s běžnou praxí požadovat náhradu nákladů, které měl Úřad na základě tohoto rozsudku uhradit. Ve stejném dopise stěžovatel dodal, že tato funkce je nezávislá na otázce, zda mezi stranami existuje dohoda nebo neshoda, pokud jde o výši poplatků a výdajů. Dopisem ze dne 30. srpna 2005 informoval Úřad stěžovatele, že zaplatil přímo panu M. peněžní částku, kterou tento uvedl jako částku odpovídající 20 % nákladů, které mu vznikly v souvislosti se soudním řízením. Úřad zdůraznil, že vzhledem k tomu, že pan M. měl právo na náhradu nákladů, které vynaložil jako žalobce v řízení před Soudem prvního stupně, rozhodl se, že mu uhradí částku, o kterou požádal jako o náhradu 20 % nákladů. Úřad měl tedy za to, že na jedné straně splnil své povinnosti vyplývající z rozsudku Soudu prvního stupně, pokud jde o náhradu nákladů, a na druhé straně, že spor mezi panem M. a stěžovatelem týkající se poskytování právních služeb nespadá do působnosti Úřadu.

Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv uvedl, že úřad (úmyslně) řádně nevyřídil jeho žádost o platbu. Měl za to, že úřad se přiklonil na stranu pana M. v rámci jeho sporu s panem M. Úřad podle jeho názoru toto tvrzení odmítl, když v podstatě zopakoval své výše uvedené argumenty. Stěžovatel ve svém vyjádření trval na svém tvrzení.

2.2 Veřejný ochránce práv zaprvé poznamenává, že podle čl. 91 písm. b) jednacího řádu Soudu prvního stupně (dále jen "jednací řád") se za nahraditelné náklady považují "nutné výdaje vynaložené účastníky řízení v souvislosti s řízením, zejména cestovní výlohy a diety a odměny zmocněnců, poradců nebo advokátů". Podle čl. 92 odst. 1 jednacího řádu „[p]okud existuje spor o náhradu nákladů řízení, rozhodne Soud prvního stupně, kterému byla věc předložena, na návrh účastníka řízení a po vyslechnutí druhého účastníka řízení, proti kterému nelze podat opravný prostředek.“Podle ustálené judikatury platí, že:

a) nahraditelné náklady řízení jsou omezeny jednak na náklady vynaložené v souvislosti s řízením před Soudem a jednak na náklady, které byly za tímto účelem nezbytné;

b) v případě, že neexistují předpisy Společenství, které by stanovily sazebníky poplatků, musí Soudní dvůr provést neomezené posouzení skutkových okolností věci s přihlédnutím k předmětu a povaze řízení, jejich významu z hlediska práva Společenství, jakož i obtížím vyvolaným věcí, rozsahu práce, kterou věc přinesla zúčastněným zástupcům nebo poradcům, a finančním zájmům, které měli účastníci řízení na řízení;

c) Soud není oprávněn stanovit odměny, které mají účastníci řízení zaplatit svým vlastním advokátům, ale může určit výši těchto odměn, které mohou být nahrazeny účastníkem řízení, jemuž byla uložena náhrada nákladů řízení;

d) Soudní dvůr není při rozhodování o návrhu na určení výše nákladů řízení povinen přihlížet k vnitrostátním sazebníkům odměn advokátů ani k dohodám o odměnách uzavřeným mezi dotyčným účastníkem řízení a jeho zmocněnci nebo poradci (6).

2.3 S ohledem na výše uvedené bere veřejný ochránce práv na vědomí následující. Zaprvé se nezdá, že by stěžovatel zpochybnil správnost stanoviska Úřadu, že to byl pan M. jakožto účastník dotčeného soudního řízení, a nikoli stěžovatel (jako právník pana M.), kdo měl právo na náhradu 20 % výdajů vynaložených panem M. pro účely řízení před Soudem. Nezdá se, že by články 86 a následující jednacího řádu, které se týkají náhrady nákladů řízení, zakládaly nárok na náhradu nákladů řízení ve prospěch advokátů účastníků řízení oprávněných k náhradě nákladů řízení. Kromě toho podle výše uvedených pravidel, jak jsou vykládána Soudem prvního stupně, byly náklady, které úřad musel zaplatit, „nutné výdaje vynaložené [panem M.] pro účely řízení“(kurzivou zvýraznil autor stanoviska), které se mohly, ale nemusely shodovat s peněžní částkou, kterou stěžovatel panu M. účtoval za poskytování služeb v rámci soudního řízení, nebo s peněžní částkou stanovenou ve smlouvě uzavřené mezi stěžovatelem a panem M. Z týchž pravidel vyplývá, že vzhledem k tomu, že úřad dosáhl dohody s panem M. o peněžní částce, která má být panu M. zaplacena jako soudní náklady, a provedl příslušnou platbu panu M., mělo by se mít za to, že úřad vyhověl rozsudku Soudu prvního stupně (ve věci T), pokud jde o úhradu nákladů řízení. V tomto ohledu je třeba rovněž uvést, že se nezdá, že by Úřadu bylo oznámeno soudní rozhodnutí nebo jiný závazný akt, který by jej zavazoval zdržet se této platby ve prospěch pana M. s cílem zajistit platby, které by pan M. případně musel provést ve prospěch stěžovatele.

2.4 S ohledem na výše uvedené se nezdá, že by úřad v rámci sporu mezi stěžovatelem a panem M. zaujal stanovisko pana M. Spíše se zdá, že úřad pouze splnil své povinnosti vyplývající z rozsudku Soudu prvního stupně, pokud jde o úhradu nákladů. Skutečnost, že se úřad a pan M. dohodli na „nutných výdajích vynaložených [panem M.] v souvislosti s řízením“, neznamená, jak tvrdí stěžovatel, že úřad zaujal stanovisko k tomu, zda pan M. dluží stěžovateli 4 635,42 eura. Úřad dále odpověděl (dne 7. prosince 2004) na žádost stěžovatele o platbu (dopis ze dne 5. listopadu 2004) a vysvětlil, že nemůže zaplatit částku požadovanou stěžovatelem, jelikož pan M. oznámil úřadu, že mezi ním a stěžovatelem neexistuje dohoda o konečné výši poplatků stěžovatele. Úřad tak podle všeho jednal rozumně. Úřad se rovněž důvodně domníval, že žádná taková dohoda není nezbytná pro určení „nezbytných výdajů vynaložených [panem M. ] pro účely řízení“ a pro splnění jeho příslušné povinnosti uhradit soudní náklady podle rozsudku Soudu prvního stupně. Jak bylo uvedeno výše, tyto výdaje se mohou, ale nemusí nutně shodovat s peněžní částkou stanovenou v takové dohodě.

2.5 Za těchto okolností veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že tvrzení stěžovatele nebylo podloženo. Veřejná ochránkyně práv proto neshledává žádný případ nesprávného úředního postupu odpovídajícího tomuto tvrzení.

3 Tvrzení, že Úřad neprávem odepřel stěžovateli přístup k žádosti pana M. o úhradu

3.1 Stěžovatel, advokát, zastupoval pana M. ve věci před Soudem. Věc se týkala žaloby na náhradu škody proti úřadu. Žalobě bylo částečně vyhověno a Úřadu byla uložena náhrada jedné pětiny nákladů řízení vynaložených panem M. v souvislosti se soudním řízením. Zdá se, že v návaznosti na tento rozsudek došlo mezi panem M. a stěžovatelem ke sporu ohledně zaplacení odměny stěžovatele. Dopisem ze dne 30. srpna 2005 informoval Úřad stěžovatele, že zaplatil přímo panu M. částku, kterou pan M. uvedl jako částku odpovídající 20 % nákladů, které mu vznikly v souvislosti s výše uvedeným soudním řízením. Dopisem ze dne 26. října 2005 zaslaným prezidentovi Úřadu stěžovatel požádal o kopii žádosti pana M. o úhradu.

3.2 Dopisem ze dne 22. listopadu 2005 odmítl předseda Úřadu vyhovět výše uvedené žádosti stěžovatele s odůvodněním, že se v souladu s platnou právní úpravou Společenství týká dokumentu třetí osoby, který nemohl být stěžovateli předán bez souhlasu autora dokumentu ad hoc. Dopisem ze dne 2. prosince 2005 podal stěžovatel odvolání (potvrzující žádost), v němž tvrdil, že a) pana M. nelze považovat za třetí osobu, neboť byl úředníkem úřadu a byl jím zastoupen před Soudem prvního stupně; b) výjimky stanovené v článku 4 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1049/2001 ze dne 30. května 2001 o přístupu veřejnosti k Evropskému parlamentu, Radě a Komisi (7) (dále jen "nařízení č. 1049/2001") by měly být vykládány striktně. Stěžovatel ve své žalobě úřad rovněž požádal, aby upřesnil právní základ svého stanoviska, že pan M. je třetí osobou.

Dopisem ze dne 12. ledna 2006 prezident Úřadu potvrzující žádost zamítl, přičemž uvedl následující. Odepřel přístup k požadovanému dokumentu na základě nařízení 1049/2001 a nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 45/2001 ze dne 18. prosince 2000 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány a institucemi Společenství a o volném pohybu těchto údajů (8) (dále jen "nařízení 45/2001") ve spojení. Pan M. byl vůči úřadu třetí osobou, protože požadovaný dokument se netýkal ani výkonu funkcí pana M., ani činností úřadu, pro které pracoval. Dokument obsahoval osobní údaje ve smyslu nařízení č. 45/2001, a proto by byl úřad před jejich zveřejněním povinen konzultovat pana M. Předseda tedy potvrdil, že požadovaný dokument představuje v souladu s článkem 4 nařízení č. 1049/2001 dokument třetí osoby, který nemůže být stěžovateli předán bez souhlasu jeho autora, tedy pana M., jelikož může obsahovat osobní údaje a jeho zpřístupnění může být považováno za zásah do soukromého života pana M.

3.3 Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv tvrdil, že mu úřad neoprávněně odmítl poskytnout přístup k žádosti pana M. o úhradu. Na podporu tohoto tvrzení uvedl, že a) pan M. není ve vztahu k úřadu třetí osobou, neboť je úředníkem úřadu a podal žádost o náhradu v návaznosti na soudní rozhodnutí, kterým byl vyřešen spor, který měl s úřadem; b) dotčený dokument nebyl v žádném případě relevantní pro soukromý život pana M. a neobsahoval žádné osobní údaje, neboť se jednalo pouze o žádost o platbu.

3.4 Úřad ve svém stanovisku k této stížnosti na podporu zamítnutí žádosti stěžovatele o přístup dodal, že je podle článku 118a nařízení Rady č. 40/94 ze dne 20. prosince 1993 o ochranné známce Společenství (9) (dále jen "nařízení č. 40/94") ve spojení s články 3 a 4 (odstavce 1, 2, 4) nařízení č. 1049/2001 povinen konzultovat pana M. ohledně toho, zda by zpřístupnění příslušného dokumentu poškodilo jeho soukromý život, zejména jeho obchodní zájmy podle nařízení č. 45/2001. Bylo totiž zřejmé, že stěžovatel si přeje mít přístup k tomuto dokumentu třetí strany v rámci soukromého obchodního sporu mezi stěžovatelem a panem M. Ve svém dopise ze dne 26. října 2005 stěžovatel požádal, aby s jeho žádostí o přístup bylo zacházeno důvěrně. Úřad si tak nemohl vyžádat stanovisko pana M. k možnosti zpřístupnění, a zejména k tomu, zda se domnívá, že se uplatní jedna z výjimek stanovených v čl. 4 odst. 1 nebo 2 nařízení č. 1049/2001. Úřad proto nemohl žádosti stěžovatele vyhovět. Stěžovatel dále požádal veřejného ochránce práv, aby s jeho případem nakládal důvěrně.

Stěžovatel ve svém vyjádření trval na svém tvrzení.

3.5 Podle článku 118a nařízení č. 40/94 se nařízení č. 1049/2001 vztahuje na dokumenty, které má úřad v držení.

Článek 3 nařízení č. 1049/2001 stanoví, že pro účely tohoto nařízení se „třetí osobou“ rozumí jakákoli fyzická nebo právnická osoba nebo jakýkoli subjekt mimo dotyčný orgán, včetně členských států, jiných orgánů a institucí Společenství nebo orgánů a institucí mimo Společenství a třetích zemí.“

Podle čl. 4 odst. 1 nařízení č. 1049/2001 „orgány odepřou přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany: (...) b) soukromí a osobnosti jednotlivce, zejména v souladu s právními předpisy Společenství o ochraně osobních údajů.“

Podle čl. 4 odst. 2 téhož nařízení „orgány odepřou přístup k dokumentu, pokud by jeho zpřístupnění vedlo k porušení ochrany: obchodní zájmy fyzické nebo právnické osoby (...), neexistuje-li převažující veřejný zájem na zpřístupnění.“

V čl. 4 odst. 4 tohoto nařízení se stanoví, že „[p]okud jde o dokumenty třetích osob, konzultuje orgán tuto třetí osobu s cílem posoudit, zda se uplatní výjimka uvedená v odstavci 1 nebo 2, není-li zřejmé, zda dokument má, či nemá být zpřístupněn.“

Článek 2 nařízení 45/2001 stanoví, že pro účely tohoto nařízení se „osobními údaji“ rozumí veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě (...) ; identifikovatelnou osobou se rozumí osoba, kterou lze přímo či nepřímo identifikovat, zejména odkazem na identifikační číslo nebo na jeden či více zvláštních prvků její fyzické, fyziologické, psychické, ekonomické, kulturní nebo sociální identity.“

3.6 Soud prvního stupně navíc ve svém rozsudku ve věci T-194/04 (10) rozhodl mimo jiné takto: a) přístup k dokumentům obsahujícím osobní údaje spadá do působnosti nařízení č. 1049/2001 (11); b) výjimka stanovená v čl. 4 odst. 1 písm. b) tohoto nařízení se týká pouze zpřístupnění osobních údajů, které by narušilo ochranu soukromí a osobnosti jednotlivce (12); c) skutečnost, že pojem "soukromý život" je v souladu s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva široký a že právo na ochranu osobních údajů může představovat jeden z aspektů práva na respektování soukromého života, neznamená, že všechny osobní údaje nutně spadají pod pojem "soukromý život"(13); d) a fortiori ne každé zpřístupnění osobních údajů může narušit soukromý život dotčené osoby (14); e) pouhá skutečnost, že dokument obsahuje osobní údaje, nutně neznamená, že je dotčeno soukromí nebo integrita dotčených osob (15).

3.7 Úřad v daném případě zamítl potvrzující žádost stěžovatele v podstatě na základě následujícího odůvodnění, které uvedl ve svém stanovisku ke stížnosti: i) dotčený dokument, tj. žádost pana M. o náhradu nákladů, byl dokumentem třetí strany; ii) dokument obsahoval osobní údaje ve smyslu nařízení č. 45/2001 a mohla by se použít výjimka podle čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001; iii) Úřad by proto byl povinen konzultovat pana M. a získat jeho souhlas se zveřejněním; iv) Úřad nemohl přistoupit k této konzultaci, protože stěžovatel označil svou žádost o přístup za důvěrnou.

3.8 Pokud jde o bod i), veřejný ochránce práv přijímá stanovisko úřadu, že dotyčný dokument byl dokumentem třetí strany ve smyslu článku 3 a čl. 4 odst. 4 nařízení č. 1049/2001. Tento dokument byl vypracován panem M. nikoli v souvislosti s výkonem jeho funkce úředníka Úřadu, ale spíše jako soukromé osoby a účastníka řízení před Soudem. V důsledku toho by měl úřad podle čl. 4 odst. 4 tohoto nařízení konzultovat pana M. s cílem posoudit, zda je použitelná výjimka podle čl. 4 odst. 1 nebo 2, pokud není zřejmé, že požadovaný dokument by měl nebo neměl být zpřístupněn.

3.9 Pokud jde o bod ii), stěžovatel tvrdil, že dokument nemohl obsahovat žádné osobní údaje, protože se jednalo pouze o žádost o platbu. Tento argument nelze přijmout. Dokument zjevně odkazoval na konkrétní peněžní částku, o niž pan M. požádal a kterou následně obdržel (16) jako na částku odpovídající 20 % nákladů, které mu vznikly v souvislosti se soudním řízením před Soudem (17). Tyto informace představují „osobní údaje“ ve smyslu článku 2 nařízení č. 45/2001.

Stěžovatel rovněž tvrdil, že dotčený dokument není v žádném případě relevantní pro soukromý život pana M. Ani tento argument nelze přijmout. Sdělení výše uvedených osobních údajů stěžovateli, které se týkají určení a zaplacení soudních nákladů panu M., na jejichž náhradu měl nárok jakožto soukromá osoba a účastník řízení před Soudem prvního stupně, lze důvodně považovat za zásah do práva pana M. na respektování jeho soukromého života (18).

3.10 Pokud jde o bod iii), je třeba zaprvé uvést, že na rozdíl od toho, co uvedl Úřad ve své odpovědi na potvrzující žádost, mohl být požadovaný dokument stěžovateli předán i bez souhlasu pana M. V tomto ohledu čl. 4 odst. 4 vyžaduje pouze konzultaci třetí osoby, a nikoli její povolení.

Zadruhé, taková konzultace se uskuteční, pokud není zřejmé, že dokument bude nebo nebude zpřístupněn. To znamená, že konzultace je nezbytná, není-li zřejmé, že se nepoužije žádná z výjimek nebo že by se měla použít alespoň jedna z výjimek. Veřejný ochránce práv v souvislosti s tím připomíná své poznámky v bodě 3.9 výše a skutečnost, že podle nařízení 45/2001 by požadované zpřístupnění osobních údajů bylo zákonné, pokud by pan M. jednoznačně udělil svůj souhlas. S ohledem na výše uvedené se veřejný ochránce práv domnívá, že nebylo nepřiměřené, aby se úřad domníval, že není jasné, zda měla či neměla být uplatněna výjimka podle čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001.

3.11 Pokud jde o prvek iv), žadatel nezpochybnil důvěrnou povahu žádosti stěžovatele o přístup a potvrzuje ji dokumentace předložená veřejnému ochránci práv (19). Kromě toho relevantní argument úřadu, že důvěrnost žádosti stěžovatele o přístup mu zabránila požádat pana M. o stanovisko k možnosti zpřístupnění, stěžovatel nezpochybnil a je přiměřený.

3.12 Na základě výše uvedených skutečností dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že tvrzení stěžovatele nebylo podloženo. Veřejná ochránkyně práv proto neshledává žádný případ nesprávného úředního postupu odpovídajícího tomuto tvrzení.

4 Nároky

4.1 S ohledem na své závěry v bodech 2.5 a 3.12 tohoto rozhodnutí zastává veřejný ochránce práv názor, že tvrzení stěžovatele nelze přijmout.

5 Závěr

Na základě svého šetření této stížnosti veřejný ochránce práv nezjistil žádný případ nesprávného úředního postupu odpovídajícího tvrzení stěžovatele. Proto případ uzavírá.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován prezident Úřadu pro harmonizaci ve vnitřním trhu.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Rozsudek Soudu prvního stupně neurčil skutečnou výši nákladů, které mají být navráceny.

(2) Úř. věst. 2001, L 145, s. 43.

(3) Úř. věst. 2001, L 8, s. 1.

(4) Článek 195 Smlouvy o ES mimo jiné stanoví, že „(...) veřejný ochránce práv provádí šetření, která považuje za opodstatněná (...), s výjimkou případů, kdy tvrzené skutečnosti jsou nebo byly předmětem soudního řízení.“

(5) V čl. 1 odst. 3 statutu se stanoví, že „[v]eřejný ochránce práv nesmí zasahovat do soudních řízení ani zpochybňovat opodstatněnost rozhodnutí soudu.“

Podle čl. 2 odst. 7 statutu „[p]okud veřejný ochránce práv prohlásí stížnost za nepřípustnou z důvodu probíhajícího nebo ukončeného soudního řízení týkajícího se předložených skutečností nebo ukončí její projednávání, je výsledek šetření, která dosud provedl, podán s konečnou platností.“

(6) Viz například rozsudek Soudního dvora ve věci Fresh Marine v. Komise, 178/98 DEP, Sb. rozh. 2004, s. II-3127, body 26–28, 33 a 41.

(7) Úř. věst. 2001, L 145, s. 43.

(8) Úř. věst. 2001, L 8, s. 1.

(9) Úř. věst. 1994, L 11, s. 1. Článek 118a (Přístup k dokumentům) byl doplněn článkem 1 nařízení Rady (ES) č. 1653/2003 ze dne 18. června 2003, kterým se mění nařízení (ES) č. 40/94 o ochranné známce Společenství (Úř. věst. L 245, s. 36; Zvl. vyd. 17/01, s. 146).

(10) Věc T-194/04 Bavaria Lager v. Komise, rozsudek ze dne 8. listopadu 2007 (dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí).

(11) Viz bod 107 výše uvedeného rozsudku ve věci Bavaria Lager v. Komise, T-194/04.

(12) Viz bod 128 výše uvedeného rozsudku ve věci Bavaria Lager v. Komise, T-194/04.

(13) Viz bod 118 výše uvedeného rozsudku ve věci Bavaria Lager v. Komise, T-194/04.

(14) Viz bod 119 výše uvedeného rozsudku ve věci Bavaria Lager v. Komise, T-194/04.

(15) Viz bod 123 výše uvedeného rozsudku ve věci Bavaria Lager v. Komise, T-194/04.

(16) V souvislosti s tím je třeba připomenout, že úřad stěžovatele před podáním jeho žádosti o přístup informoval, že panu M. zaplatil požadovanou částku.

(17) Úřad nevyjasnil, zda dotčený dokument obsahoval rovněž údaje týkající se údajů o nákladech.

(18) Srov. spojené věci C-465/00, C-138/01 a C-139/01 Österreichischer Rundfunk a další, Sb. rozh. 2003, s. I-4989, bod 74.

(19) Dopis stěžovatele ze dne 26. října 2005, ve kterém formuloval svou žádost o přístup k dokumentu, obsahuje poznámku "Confidentielle et personnelle."Kopie tohoto dopisu byla připojena ke stížnosti.