Štrasburk 21. června 2007

Vážené dámy, vážení pánové,

Dne 6. dubna 2005 jste jménem Sdružení evropských leteckých společností (European Regions Airline Association) podal evropskému veřejnému ochránci práv stížnost na Evropskou komisi. Tato stížnost se týkala materiálů, které Komise zveřejnila s cílem informovat cestující o jejich právech podle nařízení č. 261/2004. Téhož dne podalo Mezinárodní sdružení leteckých dopravců stížnost týkající se téže otázky (stížnost 1476/2005/(BB)GG).

Dne 3. května 2005 jsem předal stížnost předsedovi Komise a požádal o předložení stanoviska do 31. července 2005. Byli jste o tom informováni ještě téhož dne.

V e-mailu zaslaném dne 2. srpna 2005 jste se dotázal, zda bylo stanovisko Komise obdrženo. Dne 5. srpna 2005 mě Komise informovala, že její stanovisko bude odloženo. Můj úřad Vás o tom informoval e-mailem, který Vám byl zaslán dne 8. srpna 2005. Ve své odpovědi zaslané téhož dne jste se dotázali, zda se veřejný ochránce práv obrátí na Komisi, aby upozornil na zpoždění. Vzhledem k mé nepřítomnosti na dovolené Vás můj úřad dne 10. srpna 2005 informoval, že před přijetím jakýchkoli dalších opatření bude nutné vyčkat mého návratu.

Dne 6. září 2005 mě Komise informovala, že stanovisko bude brzy předloženo. Dopisem zaslaným dne 16. září 2005 jsem Komisi prodloužil lhůtu do 30. září 2005. Byli jste o tom informováni ještě téhož dne.

Komise zaslala své stanovisko dne 3. října 2005. Předala jsem Vám jej dne 10. října 2005 s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal dne 21. listopadu 2005.

Dne 6. ledna 2006 jste zaslal e-mail s dotazem, zda došlo k dalšímu vývoji případu.

Dne 13. února 2006 pan Clarke, ředitel odpovědný za politiku letecké dopravy v ERA, zavolal paní Palumbo, právní referentce pověřené touto věcí, aby navrhl schůzku. Paní Palumbo poradila panu Clarkovi, aby svůj návrh předložil nejlépe písemně. V e-mailu zaslaném dne 14. února 2006 pan Clarke potvrdil, že je ochoten navštívit veřejného ochránce práv, bude-li to považováno za užitečné.

Dne 16. února 2006 jsem vzhledem k tomu, že by bylo smysluplné, aby Váš případ i souběžný případ předložený úřadem IACA řešil jeden právní úředník, přeřadil tyto dva případy jinému právnímu úředníkovi, panu Grillovi.

Dne 17. února 2006 Vám pan Grill zatelefonoval, aby Vás informoval o změně, ke které došlo, a aby objasnil otázku týkající se výkladu Vašich připomínek. Pan Grill Vás rovněž informoval, že se zdá pravděpodobné, že bude nutné provést další šetření. V e-mailu zaslaném dne 17. února 2006 jste potvrdil, že výklad Vašich připomínek, který předložil pan Grill, je správný.

Dne 3. března 2006 jsem se písemně obrátil na Komisi, abych ji požádal o další informace týkající se této věci. Požádal jsem o poskytnutí těchto informací do 30. dubna 2006. Byli jste o tom informováni ještě téhož dne.

Dne 12. května 2006 mě Komise informovala, že k její lítosti nebylo možné tuto lhůtu dodržet, ale že učiní vše, co bude v jejích silách, aby zaslala svou odpověď v příštích dvou týdnech. Ve své odpovědi ze dne 22. května 2006 jsem vzal tento dopis na vědomí a vyjádřil politování nad tím, že Komise nepodala včasnou a odůvodněnou žádost o prodloužení lhůty. Dne 1. června 2006 jste byl o této skutečnosti informován. Téhož dne zaslal pan Clarke e-mail s dotazem na pokrok v případu. Můj úřad odpověděl téhož dne a poskytl nezbytné informace.

Dne 9. června 2006 jste zaslal e-mail s dotazem, zda byla odpověď Komise obdržena. Můj úřad vás telefonicky informoval, že tomu tak není.

Dopisem ze dne 9. června 2006 mě Komise informovala, že došlo k dalšímu zpoždění, ale že odpověď bude zaslána co nejrychleji.

Dne 11. července 2006 jsem Komisi zaslal upomínku.

Dne 17. července 2006 mi Komise zaslala odpověď na můj dopis ze dne 3. března 2006. Předala jsem Vám jej dne 19. července 2006 s výzvou k vyjádření.

Dne 21. července 2006 zaslal J. Clarke e-mail s dotazem na pokrok v této věci. Můj úřad odpověděl dne 24. července 2006 a poskytl nezbytné informace.

Dne 17. srpna 2006 zaslal pan Clarke e-mail, v němž potvrdil, že je připraven setkat se s veřejným ochráncem práv, bude-li to považováno za užitečné. Dne 4. září 2006 můj úřad poděkoval panu Clarkovi za jeho nabídku, ale informoval ho, že je nepravděpodobné, že by setkání bylo nutné.

Dne 18. srpna 2006 jste mi zaslal své připomínky k dopisu Komise ze dne 17. července 2006.

Dne 1. prosince 2006 jste zaslal e-mail s dotazem, kdy lze očekávat rozhodnutí veřejného ochránce práv. Můj úřad Vás dne 2. prosince 2006 informoval, že je pravděpodobné, že rozhodnutí bude brzy přijato.

Dne 21. prosince 2006 jsem Komisi předložil návrh doporučení k tomuto případu.

Dne 2. ledna 2007 jste mi předložil otázku týkající se procesních aspektů. Na tuto otázku odpověděl pan Grill e-mailem ze dne 8. ledna 2007.

Komise zaslala své podrobné stanovisko dne 3. dubna 2007 a dne 16. dubna 2007 jsem Vám jej předal k vyjádření, které jste zaslal dne 23. května 2007.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

Souvislosti

Tato stížnost byla podána sdružením European Regions Airline Association, které sdružuje více než 60 leteckých společností v Evropě (1). Úzce souvisí se stížností 1476/2005/(BB)GG podanou Mezinárodní asociací leteckých dopravců (IACA).

Stížnost se týká informací připravených a zveřejněných Evropskou komisí, pokud jde o práva cestujících podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (2). Nařízení č. 261/2004 vstoupilo v platnost dne 17. února 2005. Evropský soudní dvůr ve svém rozsudku ze dne 10. ledna 2006 ve věci C-344/04 potvrdil platnost nařízení č. 261/2004 (3).

Skutkové okolnosti podle stěžovatele

S cílem informovat cestující o jejich nových právech podle nařízení č. 261/2004 připravila a zveřejnila Komise leták, plakát a informativní přehled. Komise rovněž připravila krátkou videoprezentaci a vydala tiskovou zprávu u příležitosti vstupu nařízení v platnost. Všechny tyto materiály byly rovněž zpřístupněny na internetových stránkách Komise.

Stěžovatel se domníval, že leták, plakát a informační list obsahují řadu chybných a zavádějících prohlášení týkajících se práv cestujících. Dne 21. ledna 2005 se proto stěžovatel a IACA písemně obrátili na Komisi, aby požádali o opravu těchto prohlášení a navrhli schůzku. Ve své odpovědi ze dne 4. února 2005 Komise zdůraznila, že ačkoli je nadále přesvědčena o přesnosti obsahu letáku a plakátu, některé části textu byly mezitím mírně změněny. Pochopíte, že abychom cestující ve velkém měřítku informovali o jejich nových právech při letecké dopravě, nemůžeme kopírovat celé nařízení, ale musíme být selektivní. To bylo jasně uvedeno v příslušných informačních materiálech.“

Dne 7. února 2005 se stěžovatel a IACA znovu obrátili na Komisi. Spolu se svým dopisem stěžovatel a IACA předložili seznam prohlášení, která považovali za nepřesná (spolu s vysvětlením, proč tento názor zastávají), a požádali o naléhavou schůzku.

Výroky uvedené v plakátu, proti nimž stěžovatel a IACA vznesli námitky, byly následující:(4)

Odepření nástupu na palubu a zrušení (obecně)

(1) "Pokud vám byl odepřen nástup na palubu nebo byl váš let zrušen, letecká společnost provozující váš let vám musí nabídnout finanční náhradu a pomoc."

Tento úvodní odstavec vytváří zcela mylný dojem. Pouze menšina zrušených letů povede k vyplacení náhrady škody.

Nárok na odškodnění nemají tyto kategorie cestujících:

cestující na letech, které byly zrušeny z důvodu mimořádných okolností;

cestujícím, kterým je nabídnuta náhradní doprava během několika hodin od zrušeného letu, a

cestující, kteří byli o zrušení informováni nejméně 14 dní předem.

Odepření nástupu na palubu

2 písm. a) „Tyto [výhody] musí zahrnovat volbu buď vrácení peněz za letenku (s případným bezplatným letem zpět do původního místa odletu), nebo alternativní dopravu do cílové destinace.“

Přesměrování do cílového místa určení se uskuteční za srovnatelných přepravních podmínek. Plakát Komise může vést k očekávání, že si cestující zvolí svou alternativní dopravu svobodně.

(2)(b) "Odškodnění může být sníženo na polovinu, pokud se nezpozdíte o více než 2, 3 nebo 4 hodiny."

Nařízení č. 261/2004 stanoví „zpoždění při příletu“, nikoli při odletu. Příslušné prohlášení je nepřesné, a povede tak ke zbytečným diskusím u nástupní brány.

(2)(c) „Letecká společnost vám musí rovněž poskytnout: možnost volby mezi vrácením letenky (případně s bezplatným letem zpět do původního místa odletu) nebo alternativní dopravou do cílové destinace (...)“

Viz komentář k prohlášení 2 a).

Zrušení

(3)(a) „Kdykoli je váš let zrušen, musí vám provozující letecká společnost dát na výběr: buď vrácení letenky (případně s bezplatným letem zpět do původního místa odletu), nebo alternativní dopravu do cílové destinace (...)“

Viz komentář k prohlášení 2 a).

3 písm. b) „Letecká společnost vám může rovněž poskytnout odškodnění ve stejné výši jako za odepření nástupu na palubu, pokud vás předem neoznámí v dostatečném předstihu.“

Pouhým citováním jedné ze tří důležitých výjimek čtenář téměř jistě uvěří, že žádné jiné výjimky neexistují.

Leták má následující text:

„Letecká společnost vám může rovněž poskytnout náhradu ve stejné výši jako v případě odepření nástupu na palubu, pokud vás o tom dostatečně předem neupozorní a nenabídne alternativní dopravu v blízkosti původního času.“

Tento text obsahuje jasnou chybu vzhledem k tomu, že letecká společnost musí nabídnout buď předběžné oznámení, nebo alternativní dopravu v blízkosti původního času.

Dlouhá zpoždění

(4) "Okamžitá pomoc (...) letecká společnost vám musí poskytnout (...)

Pojem „okamžité“ pomoci není v souladu s nařízením, neboť by vedl k nepřiměřeným očekáváním ze strany cestujících. Od poskytnutí pomoci lze upustit, pokud dojde k dalšímu zpoždění letu.

Pozdější nároky, zavazadla, zranění a úmrtí při nehodách

(5) Plakát Komise odkazuje na ustanovení Montrealské úmluvy (5), a nikoli na nařízení č. 261/2004. Jeho znění vynechává veškeré odkazy na ustanovení o obraně leteckých společností uvedená v této úmluvě. Podle mezinárodních dohod je letecká společnost odpovědná za škodu způsobenou zpožděním, s výjimkou případů, kdy prokáže, že učinila vše, co bylo v jejích silách, aby škodě zabránila, nebo že to nebylo možné. Odpovídá také za ztrátu nebo poškození zavazadel. Požádejte o informace svou leteckou společnost nebo cestovní kancelář.“

Paušální nabídky

(6) Znění na plakátu je zavádějící v tom smyslu, že nevykonání služby nemusí nutně způsobit škodu. Odkaz na jinou část souborných služeb, než je let, by neměl být uveden na plakátu s právy cestujících. To způsobí další zmatek.

S výjimkou prohlášení 3 b) obsahuje informativní přehled Komise stejná prohlášení jako její plakát.

Ve své odpovědi ze dne 23. února 2005 Komise zopakovala svůj názor, že není třeba provádět žádné změny. Na žádost o schůzku nebyla poskytnuta žádná odpověď.

Pokud jde o videoprezentaci, kterou vypracovala Komise, měl žadatel za to, že obsahuje tato tři zavádějící prohlášení:(6)

1. „Od roku 2005 by cestující neměli procházet zdlouhavými postupy na obranu svých práv na evropských letištích. Okamžitá a automatická náhrada bude vyplacena v případě zpoždění, zrušení a nadměrného počtu rezervací.
2. „Zatřetí musí letecké společnosti nabídnout stejnou náhradu [jako je náhrada splatná v případě nadměrného počtu rezervací] a v případě potřeby se postarat o cestující v případě zrušení letu na poslední chvíli.“
3. „Je-li zpoždění delší než 5 hodin, musí letecká společnost rovněž uhradit cenu letenky (...)“

Podle stěžovatele je tvrzení (1) nepřesné, protože náhrada škody nemusí být nikdy vyplacena za zpoždění, a pokud je náhrada škody splatná podle nařízení č. 261/2004, nemusí být vyplacena okamžitě.

Prohlášení č. 1 a 2 nezmiňují, že cestující nemají nárok na náhradu škody v těchto třech případech:

• cestující byli o zrušení informováni nejméně 14 dní předem;
• cestující jsou o zrušení informováni méně než 14 dnů před letem, ale je jim nabídnuto přesměrování, které jim umožní dosáhnout cílového místa v blízkosti původního plánovaného času příletu, nebo
• zrušení je způsobeno „mimořádnými okolnostmi“.

Stěžovatel dále uvedl, že v prohlášeních č. 1 a 2 nebylo uvedeno, že náhradu lze snížit až o 50 %, a že prohlášení č. 3 bylo nepřesné, neboť z něj vyplývalo, že po pětihodinovém zpoždění je vždy třeba vrátit celou částku. Podle stěžovatele však nařízení č. 261/2004 ukládá leteckým společnostem povinnost nabídnout náhradu pouze v případě, že se cestující rozhodne nepokračovat v cestě, a to pouze v části cesty, která nebyla uskutečněna (ledaže let již neslouží žádnému účelu ve vztahu k původnímu cestovnímu plánu cestujícího, v kterémžto případě je náhrada splatná v plné výši).

Dne 16. února 2005 zveřejnila Komise tiskovou zprávu (IP/05/181: „Letecká doprava: Evropa posiluje práva cestujících“), k níž byl připojen dokument obsahující otázky a odpovědi týkající se tohoto tématu.

Odpověď na desátou otázku zněla takto:

„Mlha nebo jiné povětrnostní podmínky, jako je déšť, bouře, sníh atd., představují výjimečné okolnosti jen zřídka. Aby mohla využít osvobození pro "výjimečné okolnosti", musí letecká společnost nejprve prokázat, že přijala veškerá přiměřená opatření, aby zabránila problémům způsobeným cestujícím v důsledku těchto povětrnostních podmínek. Současný technologický vývoj umožňuje, aby letadlo téměř ve všech případech vzlétlo nebo přistálo v nejtěžších povětrnostních podmínkách. Je neuvěřitelné, že letecké společnosti i nadále, stejně jako v minulosti, zneužívají tuto výjimku tím, že ji za všech okolností uplatňují.“

Podle stěžovatele bylo toto tvrzení nepřesné z následujících důvodů: i) výrobci letadel často uvádějí, že jejich letadla by neměla být z bezpečnostních důvodů provozována za určitých povětrnostních podmínek, a dopravci se těmito radami důsledně řídí; ii) mnoho letadel nemá osvědčení pro provoz za určitých špatných povětrnostních podmínek; iii) ne všechna letová posádka je způsobilá k letu za určitých špatných povětrnostních podmínek; iv) ne všechna letiště mají zařízení, která umožňují letadlům odletět a přiletět za určitých špatných povětrnostních podmínek; a v) v podmínkách velmi špatné viditelnosti letiště často z bezpečnostních důvodů omezují počet pohybů letadel. Taková omezení často brání letadlům v odletu z letiště, i když mají osvědčení pro provoz za těchto podmínek a letová posádka je dostatečně kvalifikovaná.

Stěžovatel a jeho členové byli rovněž znepokojeni tím, co považují za závažné obvinění, konkrétně tím, že letecké společnosti nesprávně používají výmluvu o povětrnostních podmínkách za "jakýchkoli okolností", což je obvinění, které považují za neodůvodněné a nepodložené.

Dne 18. února 2005 proto stěžovatel a IACA napsali Komisi o výše uvedených prohlášeních v tiskové zprávě a průvodním dokumentu. Příslušné znění bylo následně Komisí změněno. Pozměněné znění vynechalo otázku č. 10 původního znění. Komise však ve své odpovědi ze dne 21. března 2005 na dopis ze dne 18. února 2005 uvedla, že nesouhlasí se stanoviskem stěžovatele a IACA, že příslušná prohlášení jsou nepřesná a měla by být stažena.

Stížnost veřejnému ochránci práv

Stěžovatel ve své stížnosti evropskému veřejnému ochránci práv poukázal na následujících pět otázek s odkazem na Evropský kodex řádné správní praxe:

1. Komise tím, že odmítla provést nezbytné změny svého letáku, plakátu a informativního přehledu o nařízení s cílem odstranit nebo změnit prohlášení, která by mohla uvést cestující v omyl a vést ke konfrontaci mezi zaměstnanci leteckých společností a cestujícími, jakož i ke zbytečným a nákladným soudním sporům, jednala nespravedlivě a nepřiměřeně, a porušila tak článek 11 kodexu.
2. Komise tím, že nezměnila zavádějící prohlášení v letáku, plakátu a informativním přehledu nebo jinak řádně neodůvodnila jejich další výskyt a neodpověděla na žádost stěžovatele o schůzku, nebyla vstřícná, přístupná ani co nejužitečnější, a proto porušuje článek 12 kodexu.
3. Komise se dopustila dalších porušení článku 12 kodexu tím, že nevysvětlila, proč považuje prohlášení uvedená v otázce č. 10 původní tiskové zprávy za správná (i když je zjevně stáhla - čímž uvedla, že nejsou "správná"), tím, že se pokusila odvrátit oprávněnou kritiku své tiskové zprávy, tím, že vznesla vágní a nepodložená obvinění ohledně neidentifikovaných dopravců, tím, že se neomluvila za své chyby a neupozornila stěžovatele na jeho právo podat stížnost evropskému veřejnému ochránci práv podle článku 19 kodexu.
4. Vzhledem k tomu, že by Komise nemusela provádět mnoho případných výzkumů, aby poskytla včasnou odpověď na dopis stěžovatele ze dne 18. února 2005 tím, že by odpověděla o měsíc později, Komise neodpověděla v "přiměřené lhůtě". Komise tedy rovněž porušuje článek 17 kodexu.
5. Videoprezentace vypracovaná Komisí obsahovala tři zavádějící prohlášení.

Stěžovatel požadoval, aby veřejná ochránkyně práv zaslala Komisi dvě doporučení, a vyzval ji, aby ze svého letáku, plakátu, informativního přehledu a videoprezentace odstranila veškerá zavádějící prohlášení a aby se členům stěžovatele omluvila za zbytečné náklady, které jim vznikly při vyřizování neopodstatněných nároků cestujících, kteří byli zmateni materiály zveřejněnými Komisí.

Šetření

Přístup veřejného ochránce práv

Dne 3. května 2005 veřejný ochránce práv předal stížnost Komisi a požádal ji o stanovisko. Z důvodu přehlédnutí však byla v dopisech zaslaných Komisi a stěžovateli zmíněna pouze první, druhá a čtvrtá tvrzení.

Stanovisko Komise

Komise ve svém stanovisku uvedla tyto připomínky:

Souvislosti

Nařízení č. 261/2004 nahrazuje dřívější nařízení, které přiznává práva cestujícím pouze v případě odepření nástupu na palubu. Zvyšuje práva cestujících v případě odepření nástupu na palubu a poprvé uznává práva cestujících (náhrady a pomoc) v případě zrušení nebo významného zpoždění.

Nařízení č. 261/2004 ukládá leteckým společnostem povinnost poskytovat cestujícím informace o jejich právech. Za účelem doplnění a posílení těchto informací se Komise sama rozhodla informovat cestující o jejich právech v souladu s postojem, který přijala ve svém sdělení ze dne 16. února 2005 nazvaném "Posílení práv cestujících v Evropské unii"(7).

Informační kampaň nabyla účinnosti dne 16. února 2005. Několik komisařů, poslanců Evropského parlamentu a úředníků útvarů Komise distribuovalo některé z těchto informačních materiálů na letištích.

Evropský kodex řádné správní praxe, na který stěžovatel odkázal, není pro Komisi závazný. Jednací řád Komise však obsahoval jako přílohu kodex řádné správní praxe pro zaměstnance Evropské komise v jejich vztazích s veřejností (dále jen "kodex Komise")(8).

Kampaň Komise zaměřená na informování o právech cestujících v letecké dopravě byla příkladem využívání současných komunikačních nástrojů prezentovaných v jazyce, kterému všichni lidé rozumějí.

Komise byla přesvědčena o správnosti obsahu materiálů, které distribuovala, a zpochybnila tvrzení stěžovatele, že tyto materiály obsahují zavádějící informace. Aby si občané byli vědomi svých práv, musely jim být příslušné materiály srozumitelným způsobem zpřístupněny a zpřístupněny. Vzhledem ke složitosti nařízení č. 261/2004 měla Komise za to, že musí být selektivní. To bylo jasně uvedeno v příslušných informačních materiálech. Zejména v každém z různých typů distribuovaných materiálů bylo jasně uvedeno, že „poskytuje shrnutí příslušných právních předpisů EU“. Bylo proto zřejmé, že popis některých práv nebo ustanovení není tak podrobný jako znění samotného nařízení.

Materiál byl pečlivě vypracován. Rozdílné názory na správnost konkrétního prohlášení nemohou být v žádném případě vykládány tak, že by z nich vyplývalo, že Komise jednala jinak než „nestranně, spravedlivě a rozumně“ nebo že nebyla „služebně zaměřená, přístupná nebo co nejužitečnější“.

Nedošlo k žádné chybě, která by nepříznivě ovlivnila práva nebo zájmy veřejnosti nebo dotčených leteckých společností.

Pokud jde o leták, plakát a informativní přehled, Komise vždy jednala s ohledem na služby a naslouchala připomínkám předloženým stěžovatelem. Jak bylo uznáno v dopise ze dne 4. února 2005, Komise mírně změnila materiály tak, aby byly přesnější tam, kde to stejně jako u plakátu bylo stále možné, s ohledem na to, že některé dokumenty již byly vytištěny pro kampaň, která již probíhala v době, kdy letecké společnosti vyjádřily své obavy. Komise okamžitě podala stejná vysvětlení k dalším materiálům (letákům, informativním přehledům a informacím na internetu).

Pokud jde o videoprezentaci ,, Komise, pokud je jí známo, nebyla stěžovatelem nikdy informována o třech údajně zavádějících prohlášeních. Stížnost by tedy mohla být v tomto ohledu považována za nepřípustnou. Vysvětlení nových práv obsažených ve videu bylo omezeno na zhruba jednu a půl minuty. Bylo tedy zřejmé, že určitá práva nemohou být prezentována v celé své právní složitosti. Video navíc nebylo vytvořeno s cílem poskytnout cestujícím právní nástroj k obraně jejich práv před vnitrostátním soudem nebo příslušnými vnitrostátními orgány, ale poskytnout obecnou prezentaci nové politiky EU. Videoprezentace obsahovala prohlášení o vyloučení odpovědnosti v tomto znění: "Evropská komise ani žádná osoba jednající jejím jménem nenese odpovědnost za případné použití informací obsažených v tomto videu. Názory vyjádřené v tomto videu nebyly přijaty ani žádným způsobem schváleny Komisí a nelze se na ně spoléhat jako na vyjádření názorů Komise.“

Pokud jde o „ustanovení o výjimečných okolnostech“ v tiskové zprávě, stížnost byla nepřípustná. Výklad relevantní věty, který pravděpodobně nemohl z důvodu povahy konkrétního aktu vést k nesprávnému úřednímu postupu, byl předmětem řízení před Soudním dvorem ve věci C-344/04. S cílem nepředjímat úvahy Soudního dvora v této věci a s ohledem na žádost některých leteckých sdružení se Komise rozhodla stáhnout příslušné prohlášení ze svých internetových stránek a zároveň zachovat svůj výklad uvedeného ustanovení.

Komise a její úředníci jednali slušně, korektně, zdvořile a přístupně. Rozsáhlá korespondence, do níž se Komise zapojila, ukázala její ochotu spojit se s občany a reagovat na ně a naslouchat argumentům předloženým tímto odvětvím.

Komise nikdy neodmítla uspořádat schůzku se stěžovatelem. Komisař Barrot se naopak setkal se zástupci stěžovatele, ačkoli otázky týkající se provádění nařízení č. 261/2004 nebyly projednány.

Pokud jde o dopis ze dne 18. února 2005, dne 4. března 2005 byla zaslána předběžná odpověď. Tento postup byl odůvodněný, neboť bylo nutné konzultovat jiné útvary Komise. Odpověď byla zaslána dne 21. března 2005, tedy pouze o deset pracovních dnů později. Článek 4 kodexu Komise byl tedy dodržen.

Komise ve svém stanovisku odkázala na další korespondenci mezi ní a stěžovatelem, jejíž kopie poskytla veřejnému ochránci práv.

Připomínky stěžovatele

Ve svých připomínkách žadatel trval na svém podnětu a předložil následující další připomínky:

Bylo překvapivé, že Komise odmítla být vázána kodexem přijatým demokraticky zvoleným orgánem EU, ale místo toho se spoléhala na svůj vlastní kodex zveřejněný v roce 2000.

Právo Komise zveřejňovat informace o právech cestujících nebylo zpochybněno. Spor se týkal obsahu těchto informací. Vlastní sdělení Komise ze dne 16. února 2005, na které Komise odkázala, zdůraznilo, že zavedení nových práv by bylo užitečné pouze tehdy, pokud by cestující byli o těchto právech „správně“ informováni (bod 44).

Rada uživatelů letecké dopravy Spojeného království, formální nezávislý orgán zřízený podle práva Spojeného království, který zastupuje zájmy cestujících v letecké dopravě, uvedla, že dvě třetiny stížností, které obdržela ohledně práv podle nařízení č. 261/2004, byly neodůvodněné. Stěžovatel také slyšel od velkých leteckých společností, že cestující často citovali úvodní věty letáku Komise: "Pokud je vám odepřen nástup na palubu nebo je váš let zrušen, letecká společnost provozující váš let vám musí nabídnout finanční náhradu a pomoc. Tato práva platí, pokud jste se včas odbavili, pro jakýkoli let včetně charterových letů.“ Toto prohlášení uvedlo mnoho cestujících v omyl a vedlo k bezprecedentní míře stížností u leteckých společností, spotřebitelských organizací a pravděpodobně i u samotné Komise. Z toho vyplynulo, že tvrzení Komise, že nedošlo k žádné chybě, která by nepříznivě ovlivnila práva nebo zájmy veřejnosti nebo dotčených leteckých společností, je neplatné.

Změny, které byly provedeny na plakátu, se neodrazily ve verzi letáku dostupné na internetu po dobu několika týdnů.

Je pravda, že Komisi nebyla podána žádná stížnost ohledně videoprezentace . Vzhledem k tomu, že však nedošlo k žádnému pokroku, pokud jde o tištěný materiál, tyto přístupy se jevily jako zbytečné.

Pokud jde o tiskovou zprávu, námitka nepřípustnosti vznesená Komisí byla nesprávná. Výklad relevantní věty nebyl předmětem řízení před Soudním dvorem. Ve svém dopise ze dne 21. března 2005 Komise pouze zamítla námitky, které byly v této souvislosti vzneseny, aniž by poskytla další vysvětlení. Nejednalo se o objektivní a nestrannou reakci zaměřenou na služby.

Stěžovatel vyjádřil nejdůraznější nesouhlas s tvrzením, že Komise s ním nikdy neodmítla uspořádat schůzku. V dopisech ze dne 21. ledna, 7. února a 23. března 2005 byla navržena nebo požadována schůzka. Tím, že Komise na tuto otázku neodpověděla, fakticky odmítla se se stěžovatelem v této věci setkat.

Ve svých připomínkách vznesl žadatel vůči Komisi tato další tvrzení:

samotné stanovisko Komise obsahovalo nepřesné nebo zavádějící informace;

- Komise nezacházela s obavami stěžovatele objektivně a nestranně;

- Komise neuvedla důvody svého odmítnutí obav stěžovatele a

- několik dalších dopisů, které zaslala Komisi (které byly uvedeny ve stanovisku Komise), nebylo v příslušné lhůtě zodpovězeno.

Další šetření

Po pečlivém zvážení stanoviska Komise a připomínek stěžovatele se ukázalo, že jsou nutná další šetření.

Žádost veřejného ochránce práv o doplňující stanovisko a další informace

Dne 3. března 2006 proto veřejný ochránce práv zaslal Komisi dopis, v němž požádal o doplňující stanovisko a další informace.

Tato žádost se týkala těchto otázek:

(1) Vyjasnění rozsahu původní stížnosti

Ve svém zahajovacím dopise adresovaném Komisi požádal veřejný ochránce práv Komisi, aby poskytla stanovisko ke třem z pěti tvrzení předložených stěžovatelem, jakož i k tvrzením, která vznesla.

Stěžovatel ve skutečnosti předložil dvě další tvrzení.

Veřejná ochránkyně práv konstatovala, že Komise se ve svém stanovisku zabývala některými (ale ne všemi) otázkami, které nebyly zmíněny v jejím úvodním dopise. Aby bylo možné přezkoumat všechny otázky vznesené stěžovatelem, veřejný ochránce práv proto objasnil, že se toto šetření týkalo všech pěti tvrzení, která stěžovatel předložil. Veřejná ochránkyně práv vyzvala Komisi, aby předložila doplňující stanovisko k aspektům, kterými se dosud nezabývala.

(2) Nová obvinění

Ve svých připomínkách ke stanovisku Komise vznesl stěžovatel vůči Komisi tato tvrzení:

samotné stanovisko Komise obsahovalo nepřesné nebo zavádějící informace;

- Komise nezacházela s obavami stěžovatele objektivně a nestranně;

- Komise neuvedla důvody svého odmítnutí obav stěžovatele a

- několik dalších dopisů, které zaslala Komisi (které byly uvedeny ve stanovisku Komise), nebylo v příslušné lhůtě zodpovězeno.

Na první pohled se tedy zdálo, že stěžovatel má v úmyslu vznést další tvrzení. Při bližším zkoumání se však ukázalo, že všechny problémy kromě jedné pouze opakovaly a posilovaly tvrzení, která již byla vznesena. Výjimkou byl poslední případ, kdy bylo tvrzení o neposkytnutí odpovědi v příslušné lhůtě rozšířeno na další dopisy. Z kontroly informací uvedených ve stanovisku (na které stěžovatel odkázal) vyplynulo, že tímto novým tvrzením mohou být dotčeny pouze dva další dopisy (zaslané dne 23. března a 6. května 2005).

V telefonickém rozhovoru s úřadem veřejného ochránce práv, který se uskutečnil dne 17. února 2006, advokáti stěžovatele potvrdili, že výše uvedený výklad je správný.

Veřejný ochránce práv proto požádal Komisi o doplňující stanovisko k dalšímu tvrzení, že v příslušné lhůtě neodpověděla na dopisy ze dne 23. března a 6. května 2005.

(3) Žádost o další informace

Veřejný ochránce práv rovněž požádal Komisi, aby mu poskytla tyto informace:

1. Mohla by Komise předložit kopii (nebo výtisk) původní verze a případných revidovaných verzí plakátu, letáku a informativního přehledu, a to jak pokud jde o verze dostupné online, tak o tištěné verze těchto dokumentů? Mohla by Komise rovněž upřesnit, kdy byly provedeny příslušné změny ?
2. Mohla by se Komise prosím zabývat konkrétními otázkami, které stěžovatel a IACA vznesli v příloze svého dopisu ze dne 7. února 2005 ?
3. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že Komise považuje stížnost za nepřípustnou, pokud jde o videoprezentaci vytvořenou a šířenou Komisí, neboť stěžovatel ji na tyto otázky dříve neupozornil. Je však třeba připomenout, že čl. 2 odst. 4 statutu veřejného ochránce práv vyžaduje, aby stížnosti předcházely „vhodné“ předchozí přístupy. Ve svých připomínkách stěžovatel účinně tvrdil, že kontaktování Komise v otázce videoprezentace nebylo vhodné s ohledem na reakci Komise na předchozí přístupy týkající se plakátu, letáku a informativního přehledu. Podle názoru veřejného ochránce práv se tento argument jeví jako rozumný. Mohla by se proto Komise zabývat připomínkami stěžovatele, pokud jde o videoprezentaci ??
4. Pokud jde o tiskovou zprávu, Komise tvrdí, že tento aspekt stížnosti je nepřípustný, jelikož relevantní otázka byla předmětem věci C-304/04. Mohla by prosím Komise upřesnit, proč by tvrzení stěžovatele týkající se tiskové zprávy mělo být v tomto ohledu považováno za nepřípustné, zejména pokud jde o tvrzení stěžovatele, že Komise vznesla "vágní a nepodložená obvinění ohledně neidentifikovaných dopravců" ?

Odpověď Komise

Spolu se svou odpovědí poskytla Komise kopii revidovaných verzí plakátu, letáku a informativního přehledu. Vysvětlila, že původní verze plakátu a letáku byly jejím útvarům doručeny dne 22. prosince 2004 a revidované verze dne 2. února (plakát) a 17. března 2005 (leták).

Komise dále uvedla tyto připomínky:

Pokud jde o plakát a leták, prohlášení o vyloučení odpovědnosti odkazovalo na souhrnnou povahu dokumentů. Jakýkoli právní spor by měl být založen výhradně na dotčených právních textech.

Úvodní vyjádření plakátu a letáku nevyvolalo špatný dojem. Za prvé, zvláštní podmínky, kterým podléhá vyplacení finanční náhrady, byly řešeny později a podrobněji v plakátu a letáku. Zadruhé, otázka, zda je náhrada škody použitelná pouze v menšině případů, může být zodpovězena pouze na základě faktických informací. Žadatel však žádné takové informace neposkytl. Zatřetí, na zrušení se systematicky nevztahovalo ustanovení o „výjimečných okolnostech“ uvedené v čl. 5 odst. 3 nařízení č. 261/2004.

Pokud jde o odepření nástupu na palubu, nebylo možné pochopit, jak by formulace „může“ (uvádějící pouze možnost) mohla vést k očekávání, že si cestující může svobodně zvolit svou alternativní dopravu.

Pokud jde o zrušení, byl mezitím změněn i leták. Skutečnost, že revidovaná verze byla k dispozici o něco později než revidovaná verze plakátu, byla způsobena omezenými tiskovými zařízeními.

Pokud jde o použití slova „okamžitě“ v souvislosti s pomocí, která má být poskytnuta v případě velkých zpoždění, podmínky této pomoci byly podrobně popsány v odstavci následujícím po příslušném podnadpisu v plakátu a letáku. Kromě toho znění čl. 6 odst. 1 nařízení č. 261/2004 („Pokud provozující letecký dopravce důvodně očekává, že let bude zpožděn nad plánovaný čas odletu ...“) uvádělo, že je třeba přijmout opatření s dostatečným předstihem před skutečným a potvrzeným zpožděním, pokud byla dotčená letecká společnost předem upozorněna na zpoždění. Výraz „očekává“ znamená, že letecká společnost by měla zorganizovat a poskytnout pomoc na místě, jakmile obdrží informaci, že let bude zpožděn nejméně o dvě hodiny, a odpovídajícím způsobem a bezprostředně přijmout cestující, a to v dostatečném předstihu před dvouhodinovým zpožděním.

Neexistence odstavce odkazujícího na možné odmítnutí pomoci v případě, že by její poskytnutí ještě více zpozdilo provoz letů, je důsledkem toho, že Komise musí být ve svém sdělení selektivní, jak je uvedeno v prohlášení o vyloučení odpovědnosti na plakátu a letáku. V každém případě bylo v praxi nepravděpodobné, že by poskytnutí pomoci cestujícím dále zpozdilo let.

Doplnění informací o Montrealské úmluvě a o právech zákazníků, kteří si rezervovali zájezdy, mělo smysl a bylo užitečné.

Pokud jde o videoprezentaci, stěžovatel a úřad IACA Komisi nikdy neinformovali o žádných informacích, které by byly podle jejich názoru zavádějící. Videoprezentace obsahovala výňatky z rozhovorů s jednotlivci a názory těchto jednotlivců nemusely nutně odrážet názory Komise, jak jasně uvedlo prohlášení o vyloučení odpovědnosti. Komise proto neměla v úmyslu vyjádřit se k obsahu videoprezentace.

Pokud jde o text, který byl z tiskové zprávy odstraněn, nelze obecně odpovědět na otázku, zda jsou meteorologické podmínky „mimořádnými okolnostmi“ ve smyslu čl. 5 odst. 3 nařízení č. 261/2004. Každá konkrétní situace musela být analyzována případ od případu. Je třeba poznamenat, že v této souvislosti nesou důkazní břemeno letecké společnosti. Dne 10. března 2005 se Komise písemně obrátila na všechna sdružení leteckých společností, aby jim připomněla jejich povinnost nezneužívat čl. 5 odst. 3. Bylo jasné, že zatímco právo na bezpečný let převládá za všech okolností, pojem „mimořádné okolnosti“ by neměl být používán jako záminka pro snížení ochrany spotřebitele.

Pokud jde o odpovědi na dopis stěžovatele ze dne 23. března 2005, byl tento dopis zaslán faxem dne 24. března 2005 a téhož dne byl doručen generálnímu ředitelství Komise pro energetiku a dopravu (dále jen „GŘ TREN“). Byla zaregistrována v centrálním poštovním rejstříku Komise dne 29. března 2005 a přidělena příslušnému útvaru dne 31. března 2005. Podle kodexu Komise se jednalo o referenční datum, k němuž měli úředníci reagovat do 15 pracovních dnů. Je třeba poznamenat, že mezi 24. a 29. březnem 2005 byly útvary Komise uzavřeny z důvodu velikonočního období. Odpověď byla zaevidována jako odchozí korespondence dne 25. dubna 2005, tedy 16 pracovních dnů po obdržení dopisu stěžovatele v příslušném útvaru Komise. Jeden den se nezdá být velkým zpožděním.

Pokud jde o dopis stěžovatele ze dne 6. května 2005, tento dopis byl zodpovězen dne 26. května 2005, devět pracovních dnů poté, co byl dne 12. května 2005 přidělen příslušnému oddělení v rámci GŘ TREN.

Připomínky stěžovatele

Ve svých připomínkách žadatel trval na svém podnětu a předložil následující další připomínky:

Existují jasné důkazy o nesprávném úředním postupu ve třech oblastech:

• dne 17. února 2005 a po tomto datu rozeslala Komise spotřebitelům tisíce letáků, které obsahovaly věcnou chybu, o níž věděla již několik týdnů,
• Komise měla do dnešního dne na svých internetových stránkách videoprezentaci, která obsahovala věcné chyby a kterou odmítla přezkoumat, a
• Komise nebyla ochotna tyto otázky se stěžovatelem projednat, nepřijala dostatečná nápravná opatření a hodlala předložit revidované verze až někdy v roce 2007.

Vnímání Komise jako mluvčího EU ze strany veřejnosti ukládalo povinnost řádné péče při vytváření informačních materiálů. Komise se nemohla vzdát své odpovědnosti zveřejňovat informace, které jsou přesné, prostřednictvím prohlášení o vyloučení odpovědnosti, v němž se uvádí, že „právní nároky nebo žaloby by měly být založeny výhradně na dotčených právních textech“.

Veřejný ochránce práv by měl požádat Komisi, aby přijala okamžitá opatření s cílem zabránit dalším škodám způsobeným členům stěžovatele.

Komise uznala, že svůj původní plakát změnila někdy po 22. prosinci 2004 a dne 2. února 2005 obdržela nové plakáty. Zdálo se rozumné předpokládat, že tato změna byla sdělena tiskárnám nejpozději začátkem ledna 2005. Komise však dne 17. února 2005 provedla hromadnou distribuci letáků na několika evropských letištích. Všechny tyto letáky obsahovaly text jako na původním plakátu, neboť nové letáky s upraveným textem byly Komisi doručeny až dne 17. března 2005. Změna prokazatelně odstranila jednu významnou chybu. Komise se však nezabývala zásadní otázkou, proč vědomě vedla masovou reklamní kampaň s informacemi, o nichž v té době věděla, že jsou nepřesné. Bylo nedostatečné spoléhat se na prohlášení o vyloučení odpovědnosti, pokud je známo, že informace jsou v době distribuce nepřesné. Takové normy nebyly přijatelné v průmyslu a neměly by být přijatelné v evropských orgánech.

Videoprezentace, která je k dispozici na internetových stránkách Komise, obsahuje oficiální příspěvek vypravěče spolu s rozhovory s úředníky Komise, zástupci dopravních organizací a cestujícími. Přiměřený pozorovatel videoprezentace by očekával, že oficiální vypravěč a úředníci Komise budou nařízení přesně zastupovat, a očekával by, že se prohlášení o vyloučení odpovědnosti bude vztahovat pouze na ostatní pohovory.

Pokud jde o odpovědi na korespondenci, byly důležitější jiné aspekty stížnosti. Tento aspekt byl zahrnut pouze proto, aby ilustroval nedostatečnou orientaci Komise na služby. Bylo překvapivé, že Komise měla za to, že lhůta pro odpověď na dopis zaslaný přímo úředníkovi Komise nezačala běžet v okamžiku, kdy úředník tento dopis obdržel, ale až poté, co byl zaslán do centrálního registru, zaznamenán a vrácen úředníkovi, což je proces, který zjevně trvá tři pracovní dny. Veřejná ochránkyně práv byla vyzvána, aby ověřila, zda výklad Komise představuje přijatelný standard a zda tato politika sama o sobě neprokazuje nedostatečnou orientaci Komise na služby.

NÁVRH DOPORUČENÍ OMBUDSMANA

Návrh doporučení

Dne 21. prosince 2006 předložil veřejný ochránce práv Komisi tento návrh doporučení:

Komise by měla co nejdříve opravit nepřesná a zavádějící prohlášení zjištěná veřejným ochráncem práv a omluvit se stěžovateli.

Důvody tohoto návrhu doporučení lze shrnout takto:(9)

1 Úvodní poznámky

1.1 Stěžovatel ve své stížnosti evropskému veřejnému ochránci práv předložil pět tvrzení a řadu tvrzení. Ve svých připomínkách ke stanovisku Komise žadatel rozšířil rozsah jednoho z těchto tvrzení.

1.2 Ačkoli stěžovatel vznesl pět různých tvrzení, veřejný ochránce práv se domníval, že se všechna tato tvrzení týkala dvou základních otázek, a to 1) údajně nepřesné a zavádějící povahy některých prohlášení Komise v jejích informačních materiálech a 2) údajného neopravení těchto prohlášení Komisí. Pokud jde o druhý aspekt, stěžovatel se domníval, že Komise nejednala způsobem zaměřeným na služby. Ve svých připomínkách k tomu, jak se Komise opírá o další šetření provedená v tomto případě, stěžovatel objasnil, že jeho další tvrzení, že Komise neodpověděla na některé dopisy v přiměřené lhůtě, bylo učiněno, aby ilustrovalo to, co stěžovatel považoval za nedostatečnou orientaci Komise na služby. Avšak vzhledem k tomu, že toto tvrzení vyvolalo některé další otázky, považovala veřejná ochránkyně práv za vhodné zabývat se touto otázkou odděleně.

Pokud jde o rozsah šetření a některé procesní otázky

1.3 Stěžovatel ve své stížnosti rovněž namítal, že jej Komise neinformovala o svém právu podat stížnost veřejnému ochránci práv. Přestože veřejná ochránkyně práv výslovně vyzvala Komisi, aby k tomuto aspektu případu předložila stanovisko, Komise tak neučinila. Veřejná ochránkyně práv vyjádřila politování nad tím, že Komise tudíž tuto otázku nevyjasnila. Avšak vzhledem k tomu, že stěžovatel se v každém případě mohl obrátit na veřejného ochránce práv a že se k této otázce ve svých připomínkách nevrátil, veřejný ochránce práv zastával názor, že není třeba pokračovat v šetření tohoto aspektu případu.

1.4 Komise ve svém stanovisku vyjádřila pochybnosti o přípustnosti stížnosti, pokud jde o 1) video a 2) tiskovou zprávu. Komise navrhla, že pokud jde o videoprezentaci, stěžovatel k ní předem nepřistoupil vhodným způsobem, jak vyžaduje čl. 2 odst. 4 statutu veřejného ochránce práv. Dále tvrdila, že otázka týkající se tiskové zprávy byla předmětem soudního řízení ve věci C-344/04.

1.5 Čl. 2 odst. 4 statutu veřejného ochránce práv vyžaduje, aby byly před tím, než se obrátíte na veřejného ochránce práv, učiněny vhodné předběžné kroky. Veřejný ochránce práv konstatoval, že se stěžovatel ve dnech 21. ledna a 7. února 2005 obrátil na Komisi s žádostí o opravu plakátu a letáku. Dále poznamenal, že s jedinou výjimkou Komise odmítla těmto žádostem vyhovět, aniž by se zabývala podrobnými připomínkami, které stěžovatel v této souvislosti vznesl. Ve svých připomínkách ke stanovisku Komise stěžovatel účinně tvrdil, že kontaktování Komise v otázce videoprezentace nebylo vhodné s ohledem na reakci Komise na předchozí přístupy týkající se plakátu, letáku a informativního přehledu. Veřejná ochránkyně práv shledala tento argument přesvědčivým. Vzhledem k tomu, že Komise již jasně uvedla, že nevidí žádný důvod ke změně informačních materiálů, které zveřejnila v písemné podobě, je velmi pravděpodobné, že bude reagovat stejným způsobem na případné žádosti o změnu jiných takových materiálů (10). Za těchto okolností nelze očekávat, že by stěžovatel v souvislosti s videoprezentací učinil další kroky vůči Komisi. Veřejná ochránkyně práv proto odmítla názor Komise, že tato část stížnosti je nepřípustná.

1.6. Čl. 1 odst. 3 statutu veřejného ochránce práv stanoví, že veřejný ochránce práv nesmí zasahovat do soudních řízení. Článek 2 odst. 7 statutu upravuje případy, kdy veřejný ochránce práv musí ukončit své šetření z důvodu soudního řízení týkajícího se uváděných skutečností. Veřejný ochránce práv však nebyl schopen pochopit, proč by tato pravidla měla být v tomto případě relevantní, vzhledem k tomu, že ani žaloba podaná k Soudnímu dvoru, ani rozsudek Soudního dvora se podle všeho netýkaly příslušné tiskové zprávy nebo otázky, na kterou odkazovala pasáž kritizovaná stěžovatelem. Ve svém dopise ze dne 3. března 2006 proto veřejný ochránce práv požádal Komisi, aby vysvětlila, proč by měl být tento aspekt stížnosti přesto považován za nepřípustný. Veřejná ochránkyně práv konstatovala, že se Komise touto otázkou ve své odpovědi nezabývala. Za těchto okolností se veřejný ochránce práv domníval, že nic nenasvědčuje tomu, že by tento aspekt stížnosti měl být považován za nepřípustný.

1.7 Pokud jde o podstatu této otázky, veřejný ochránce práv poznamenal, že stěžovatel v podstatě vznesl námitky proti následujícímu prohlášení Komise v její tiskové zprávě: "Současný technologický vývoj umožňuje, aby letadlo téměř ve všech případech vzlétlo nebo přistálo v nejtěžších povětrnostních podmínkách. Je neuvěřitelné, že letecké společnosti i nadále, stejně jako v minulosti, tuto výjimku zneužívají tím, že ji za všech okolností prosí.“

1.8 Stěžovatel namítal, že první věta tohoto prohlášení byla z několika důvodů nepřesná. Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že prohlášení Komise a postoj přijatý stěžovatelem nemusí být nutně neslučitelné. V každém případě veřejný ochránce práv poznamenal, že stěžovatel v dopise zaslaném Komisi dne 23. března 2005 poděkoval Komisi za přijatá opatření, a uvedl, že je „potěšen“, že příslušné prohlášení bylo z tiskové zprávy odstraněno. Je pravda, že v dopise Komise ze dne 21. března 2005 bylo rovněž uvedeno, že Komise nesdílí argumentaci předloženou stěžovatelem, pokud jde o příslušnou větu. Zdá se však, že stěžovatel nejprve požádal Komisi o vysvětlení důvodů tohoto stanoviska v dopise zaslaném dne 25. dubna 2005, tj. více než dva týdny po podání stížnosti veřejnému ochránci práv.

1.9 Pokud jde o druhou větu, veřejný ochránce práv souhlasil s hodnocením stěžovatele, že obsahuje závažné obvinění, a sice že letecké společnosti nesprávně využívají výmluvy týkající se povětrnostních podmínek, aby se pokusily vyhnout svým povinnostem podle nařízení č. 261/2004. Bylo však třeba zohlednit skutečnost, že Komise odstranila sporné prohlášení ze své tiskové zprávy poté, co proti němu stěžovatel vznesl námitky. Z důkazů předložených veřejnému ochránci práv vyplynulo, že ve výše uvedeném dopise ze dne 23. března 2005 stěžovatel vyjádřil názor, že dopis zaslaný Komisí dne 10. března 2005 obsahoval „prázdná tvrzení o špatné výkonnosti leteckých společností v celém odvětví při odbavování cestujících při zrušení letů“. Veřejný ochránce práv však poznamenal, že dopis Komise ze dne 10. března 2005 zřejmě nebyl zmíněn ani ve stížnosti, ani v připomínkách stěžovatele.

1.10 S ohledem na tyto úvahy se veřejný ochránce práv domníval, že není třeba zabývat se aspektem případu týkajícím se tiskové zprávy Komise v tomto rozhodnutí. Stěžovatel však měl i nadále možnost podat k veřejnému ochránci práv novou stížnost týkající se této záležitosti.

Evropský kodex řádné správní praxe

1.11 Komise ve svém stanovisku uvedla, že evropský kodex řádné správní praxe, na který stěžovatel odkázal, pro ni není závazný, ale že případ lze posoudit na základě kodexu řádné správní praxe zaměstnanců Evropské komise v jejich vztazích s veřejností (dále jen "kodex Komise"), který tvoří přílohu jednacího řádu Komise (11). Stěžovatel ve svých připomínkách vyjádřil překvapení nad tím, že Komise odmítla nést odpovědnost podle kodexu přijatého demokraticky zvoleným orgánem EU, ale místo toho se opírala o svůj vlastní kodex zveřejněný v roce 2000.

1.12 Je třeba poznamenat, že Evropský parlament ve svém usnesení přijatém dne 6. září 2001 vyzval veřejného ochránce práv, aby při posuzování existence nesprávného úředního postupu uplatňoval Evropský kodex řádné správní praxe (12) s cílem uplatnit právo na řádnou správu stanovené v článku 41 Listiny základních práv EU (13). Přístup veřejného ochránce práv byl proto založen na ustanoveních Evropského kodexu řádné správní praxe, i když případně s náležitým ohledem na kodex Komise.

1.13 Projednávaná věc se týkala zejména otázky, zda Komise splnila svou povinnost jednat jako administrativa zaměřená na služby. V této souvislosti se veřejná ochránkyně práv cítila povinna uvést, že Komise předložila své stanovisko ke stížnosti více než dva měsíce po stanoveném datu. Jeho odpověď na další šetření byla předložena více než dva a půl měsíce po datu stanoveném veřejným ochráncem práv. Tato odpověď se navíc nezabývala některými otázkami, které veřejná ochránkyně práv položila Komisi. Ačkoli tyto skutečnosti zjevně neměly žádný vliv na posouzení projednávané věci, veřejný ochránce práv chtěl poukázat na to, že Komise mohla propůjčit svému tvrzení, že je administrativou zaměřenou na služby, větší důvěryhodnost, pokud by se projednávanou věcí zabývala rychleji.

Přístup veřejné ochránkyně práv k tvrzení, že Komise učinila nepřesná a zavádějící prohlášení

1.14 Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že je osvědčenou správní praxí orgánů a institucí EU dbát na to, aby prohlášení, která činí, byla přesná a neklamavá, a neprodleně opravovat případné chyby. Učinit nepřesné nebo zavádějící prohlášení úmyslně nebo z nedbalosti je tedy nesprávným úředním postupem. Odmítnutí opravit nepřesné nebo zavádějící tvrzení je navíc rovněž nesprávným úředním postupem, i když původní chyba nebyla ani úmyslná, ani z nedbalosti. Veřejná ochránkyně práv uznala, že Komise správně poukázala na to, že pouhá neshoda ohledně správnosti daného prohlášení nepředstavuje důkaz nesprávného úředního postupu. Veřejný ochránce práv se však domníval, že je vhodné, aby během svých šetření použil objektivní test toho, zda jsou prohlášení orgánu nebo instituce Společenství nepřesná nebo zavádějící. V této souvislosti je tedy třeba pojem „klamavý“ (který Komise vyloučila) chápat objektivně, tj. v tom smyslu, že určité prohlášení může být osobami, jimž je určeno, vykládáno nepřesně.

1.15 V projednávaném případě se nezdá, že by původní výtka vycházela z toho, že Komise měla v úmyslu uvést v omyl nebo že jednala z nedbalosti, když připravovala původní návrhy relevantních informačních materiálů. Šetření veřejné ochránkyně práv se proto zaměřilo na objektivní přesnost či nesprávnost prohlášení, proti nimž stěžovatel vznáší námitky.

2 Údajně nepřesná a zavádějící prohlášení v informačních materiálech

2.1 Stěžovatel tvrdil, že plakát, leták, informativní přehled a videoprezentace vypracované Komisí s cílem informovat cestující o jejich právech podle nařízení č. 261/2004 obsahovaly nepřesná a zavádějící prohlášení. Podle stěžovatele tak Komise nejednala spravedlivě a rozumně, jak vyžaduje článek 11 evropského kodexu řádné správní praxe. Příslušné námitky byly podrobně uvedeny v příloze dopisu zaslaného Komisi dne 7. února 2005 a v samotné stížnosti.

Obecné otázky

2.2 Úvodem je třeba zdůraznit, že veřejný ochránce práv plně souhlasí s tvrzením Komise, že cestující musí být informováni o svých právech podle nařízení č. 261/2004, a že je proto vhodné, aby Komise zahájila vlastní informační kampaň. Šetření veřejné ochránkyně práv se tedy netýkalo rozhodnutí Komise poskytnout informace o nových právech (která nepochybně významným způsobem posilují postavení cestujících v letecké dopravě), ale obsahu poskytnutých informací.

2.3 Nařízení č. 261/2004 obsahovalo podrobný soubor pravidel týkajících se práv cestujících v letecké dopravě. Veřejný ochránce práv proto považoval za zřejmé, že informační materiály poskytnuté Komisí nemohly a nemusely být úplné, pokud byly poskytnuté informace přesné a nemohly být zavádějící. Cestující, kteří si přáli získat podrobnější informace, se samozřejmě mohli seznámit se samotným zněním nařízení č. 261/2004 nebo požádat příslušné orgány o radu.

2.4 Veřejný ochránce práv dále souhlasil s tím, že aby byly informace užitečné, musí být poskytnuty ve srozumitelném jazyce. Význam potřeby poskytovat jasné a srozumitelné informace by totiž mohl být v této oblasti jen stěží nadhodnocen. Cestující, kteří jsou dotčeni kterýmkoli z problémů, na něž se vztahuje nařízení č. 261/2004, budou obvykle (a pochopitelně) chtít být co nejrychleji a co nejjasněji informováni o svých právech. Má-li být informační materiál užitečný, musí být co nejstručnější a nejsrozumitelnější.

2.5 Veřejný ochránce práv měl dále za to, že legitimní přání poskytnout užitečné informace dokonale vysvětluje skutečnost, že předmětné materiály připravené Komisí rovněž obsahovaly informace o možnosti dalších nároků na náhradu škody, za které může být letecká společnost odpovědná podle Montrealské úmluvy (tj. škody způsobené zpožděním, zničením, poškozením, ztrátou nebo zpožděním zavazadel a zraněním nebo smrtí). Podle názoru veřejné ochránkyně práv nebyly informace, které Komise v tomto ohledu zveřejnila, ani zavádějící.

2.6 Stejná úvaha platí pro informace o právech osob, které si rezervovaly souborné služby pro cesty. Veřejná ochránkyně práv nebyla schopna zjistit, jak by mohla být příslušná prohlášení v plakátu a letáku považována za nepřesná nebo by mohla uvádět v omyl.

2.7 Komise ve svém stanovisku a ve své odpovědi na další šetření veřejného ochránce práv kladla zvláštní důraz na skutečnost, že informace, které zveřejnila, obsahovaly "zřeknutí se odpovědnosti". Veřejná ochránkyně práv poznamenala, že plakát i leták zdůraznily, že poskytují pouze shrnutí příslušných právních předpisů EU, a poté pokračovaly takto: „Jakýkoli právní nárok nebo opatření přijaté v případě sporu by se měly zakládat výhradně na dotčených právních textech.“

2.8 Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že tyto informace jsou užitečné i vhodné, protože nařizují osobě, která si přeje uplatňovat svá práva formálnějším způsobem, aby podrobně prověřila příslušná pravidla. Skutečnost, že Komise v této souvislosti použila výraz „zřeknutí se odpovědnosti“, by však mohla rovněž znamenat, že si Komise přála navrhnout, aby přítomnost jakýchkoli nepřesných nebo zavádějících prohlášení v jejích informačních materiálech byla irelevantní, neboť z těchto „zřeknutí se odpovědnosti“ jasně vyplynulo, že Komise odmítá jakoukoli odpovědnost za přesnost poskytnutých informací. Pokud by to byl skutečně názor Komise, veřejný ochránce práv by jej nemohl přijmout. Za prvé je třeba poznamenat, že znění „zřeknutí se odpovědnosti“ neodkazuje na případné nepřesnosti v poskytnutých informacích. Zadruhé vzhledem k tomu, že zjevným cílem informační kampaně bylo poskytnout cestujícím v letecké dopravě užitečné informace, by uvedení nepřesných nebo zavádějících tvrzení v tomto materiálu mařilo samotný účel těchto informací. Zatřetí, a co je nejdůležitější, sama Komise zdůraznila potřebu předložit informace v přístupné a srozumitelné formě. Pokud by pasáže, na které Komise odkazovala jako na „zřeknutí se odpovědnosti“, měly vysvětlit, že informace poskytnuté Komisí nebyly nutně přesné, Komise by to zjevně neuvedla tak jasně a srozumitelně, jak bylo nezbytné.

2.9 Prohlášení o vyloučení odpovědnosti týkající se videoprezentace mělo být řešeno samostatně (viz bod 2.20 níže).

Pokud jde o informace obsažené v plakátu

2.10 Pokud jde o plakát, stěžovatel označil následující tvrzení za nepřesná nebo zavádějící:(14)

(1) "Pokud vám byl odepřen nástup na palubu nebo byl váš let zrušen, letecká společnost provozující váš let vám musí nabídnout finanční náhradu a pomoc."

2 písm. a) „Tyto [výhody] musí zahrnovat volbu buď vrácení peněz za letenku (s případným bezplatným letem zpět do původního místa odletu), nebo alternativní dopravu do cílové destinace.“

(2)(b) "Odškodnění může být sníženo na polovinu, pokud se nezpozdíte o více než 2, 3 nebo 4 hodiny."

(2)(c) „Letecká společnost vám musí rovněž poskytnout: možnost volby mezi vrácením letenky (případně s bezplatným letem zpět do původního místa odletu) nebo alternativní dopravou do cílové destinace (...)“

(3)(a) „Kdykoli je váš let zrušen, musí vám provozující letecká společnost dát na výběr: buď vrácení letenky (případně s bezplatným letem zpět do původního místa odletu), nebo alternativní dopravu do cílové destinace (...)“

3 písm. b) „Letecká společnost vám může rovněž poskytnout odškodnění ve stejné výši jako za odepření nástupu na palubu, pokud vás předem neoznámí v dostatečném předstihu.“

(4) „Okamžitá pomoc (...) letecká společnost vám musí poskytnout (...).

2.11 Pokud jde o prohlášení (1), veřejný ochránce práv se domníval, že příslušné prohlášení naznačovalo, že náhrada musí být vyplacena ("musí") ve všech případech, kdy je let zrušen. Jak správně uvedl stěžovatel, toto tvrzení bylo nepřesné, neboť nařízení č. 261/2004 stanoví právo na náhradu škody pouze tehdy, jsou-li splněny určité podmínky. Veřejná ochránkyně práv se dále domnívala, že znění příslušného prohlášení by mohlo cestující uvést v omyl. Je pravda, že text plakátu (a letáku) obsahoval další odstavec, který obsahoval mnohem diferencovanější informace, a to prohlášení (3)(b). Vzhledem ke znění tohoto prohlášení („může“) považoval veřejný ochránce práv za ještě obtížnější pochopit, proč se v úvodním prohlášení používá povinný jazyk („musí“). Kromě toho měl plakát (a leták) poskytnout rychlé informace. Lze si snadno představit, že cestující v letecké dopravě, který se dozví, že jeho let byl zrušen, a který začne číst text poskytnutý Komisí, se spokojí se čtením úvodního prohlášení a okamžitě se obrátí na zaměstnance letecké společnosti s žádostí o náhradu škody. Veřejná ochránkyně práv kromě toho konstatovala, že stěžovatel poskytl informace, které naznačovaly, že příslušné prohlášení mohlo skutečně uvést v omyl značný počet cestujících v letecké dopravě.

2.12 Pokud jde o prohlášení 3 písm. b), již bylo poznamenáno, že je méně kategorické než prohlášení 1. Stěžovatel však uvedl, že s odvoláním pouze na jednu ze tří důležitých výjimek by se čtenář téměř jistě domníval, že žádné jiné výjimky neexistují. Veřejná ochránkyně práv toto prohlášení pečlivě přezkoumala. Je pravda, že použití slova „může“ znamená, že náhrada škody není splatná ve všech případech, kdy byl let zrušen, a že tedy existují výjimky. V textu však byla zmíněna pouze jedna z těchto výjimek. Veřejný ochránce práv se proto domníval, že cestující, který si tento text přečte, bude mít za to, že se jedná o jedinou takovou výjimku a že bude mít nárok na náhradu škody pod podmínkou, že nebude včas informován. Tento závěr byl posílen úvahou, že by bylo velmi jednoduché odstranit riziko chyb ze strany cestujících, kteří text čtou, přidáním několika slov.

2.13 S ohledem na výše uvedené dospěl veřejný ochránce práv k závěru, že výroky (1) a (3) b) jsou nepřesné a zavádějící. Pokud jde o ostatní prohlášení, veřejná ochránkyně práv se domnívala, že se nezdají být problematická.

Pokud jde o leták

2.14 Vzhledem k tomu, že text letáku odpovídal textu plakátu, byly učiněny stejné závěry jako v bodech 2.10-2.13.

2.15 Jediný rozdíl se týkal prohlášení (3)(b). Znění tohoto prohlášení v letáku bylo původně následující:

„Letecká společnost vám může rovněž poskytnout náhradu ve stejné výši jako v případě odepření nástupu na palubu, pokud vás o tom dostatečně předem neupozorní a nenabídne alternativní dopravu v blízkosti původního času.“

2.16 Stěžovatel správně poznamenal, že tento text obsahuje jasnou chybu vzhledem k tomu, že letecká společnost musela nabídnout buď předběžné oznámení, nebo alternativní dopravu blízko původního času.

2.17 Veřejná ochránkyně práv proto dospěla k závěru, že původní znění tohoto prohlášení v letáku bylo nepřesné. Poznamenal, že znění bylo následně změněno a nyní odpovídá znění plakátu. Jak je však vysvětleno výše (viz bod 2.12), toto nové znění bylo rovněž nepřesné a zavádějící.

Pokud jde o videoprezentaci

2.18 Stěžovatel tvrdil, že videoprezentace předložená Komisí obsahovala tato tři zavádějící prohlášení:

1. „Od roku 2005 by cestující neměli procházet zdlouhavými postupy na obranu svých práv na evropských letištích. Okamžitá a automatická náhrada bude vyplacena v případě zpoždění, zrušení a nadměrného počtu rezervací.
2. „Zatřetí musí letecké společnosti nabídnout stejnou náhradu [jako je náhrada splatná v případě nadměrného počtu rezervací] a v případě potřeby se postarat o cestující v případě zrušení letu na poslední chvíli.“
3. Je-li zpoždění delší než 5 hodin, musí letecká společnost rovněž uhradit cenu letenky (...)“.

2.19 Jak bylo uvedeno výše, Komise měla ve svém stanovisku za to, že stížnost je v tomto ohledu nepřípustná. V odpovědi na další šetření veřejné ochránkyně práv, v nichž byla požádána, aby se tímto aspektem případu zabývala, Komise uvedla, že videoprezentace obsahovala výňatky z rozhovorů s jednotlivci a že názory těchto jednotlivců neodrážely nutně názory Komise, jak jasně uvedlo prohlášení o vyloučení odpovědnosti. Komise dodala, že proto nemá v úmyslu vyjádřit se k obsahu videa.

2.20 Veřejný ochránce práv se domníval, že není nutné zabývat se otázkou, zda je způsob, jakým Komise odpověděla na jeho další šetření v této věci, přiměřený. Podle názoru veřejného ochránce práv byl postoj Komise v každém případě nepřesvědčivý. Veřejná ochránkyně práv sledovala příslušné video, které je k dispozici na internetových stránkách Komise. Na základě tohoto ověření se veřejná ochránkyně práv domnívala, že rozumná osoba sledující tuto videoprezentaci by předpokládala, že se prohlášení o vyloučení odpovědnosti vztahuje pouze na jiné dotazované osoby než na úředníky Komise, a nikoli na prohlášení samotného vypravěče. Za těchto okolností bylo nutné přezkoumat, zda tvrzení, proti nimž stěžovatel vznáší námitky, byla skutečně nepřesná nebo zavádějící.

2.21 Stěžovatel namítal, že tvrzení (1) je nepřesné, protože náhrada škody nikdy nemusela být vyplacena za zpoždění a v případě, že náhrada škody měla být vyplacena podle nařízení č. 261/2004, nemusela být vyplacena okamžitě. Veřejná ochránkyně práv konstatovala, že výklad nařízení č. 261/2004 ze strany stěžovatele je jednoznačně správný. Příslušné prohlášení ve videoprezentaci Komise bylo proto nepřesné a zavádějící.

2.22 Stěžovatel dále tvrdil, že tvrzení (1) a (2) jsou nepřesná v tom, že nezmiňují, že cestující nemají právo na náhradu škody ve třech případech, a to (i) pokud jsou cestující o zrušení informováni nejméně 14 dní předem; (ii) pokud jsou cestující informováni o zrušení méně než 14 dní před letem, ale je jim nabídnuto přesměrování, které jim umožní dosáhnout jejich cílového místa v blízkosti původního plánovaného času příletu; a (iii) pokud je zrušení způsobeno "mimořádnými okolnostmi". Vzhledem k tomu, že příslušná prohlášení skutečně vytvářejí dojem, že náhrada musí být vyplacena vždy, když je let zrušen, veřejný ochránce práv zastával názor, že námitka stěžovatele je oprávněná. I když nebylo možné očekávat, že Komise ve své videoprezentaci podrobně vysvětlí příslušná pravidla, bylo by snadné příslušná prohlášení kvalifikovat, a odstranit tak nedorozumění, k nimž text s největší pravděpodobností povede, například doplněním slov „pokud se neuplatní určité výjimky“.

2.23 Pokud však jde o prohlášení (3), veřejný ochránce práv se domníval, že námitky stěžovatele nejsou opodstatněné.

Závěr

2.24 S ohledem na výše uvedené se veřejný ochránce práv domníval, že následující prohlášení uvedená v plakátu, letáku a videu jsou nepřesná nebo zavádějící:

• prohlášení 1 a 3 písm. b) na plakátu a v aktuální verzi letáku;
• prohlášení 3 písm. b) v původní verzi letáku a
• prohlášení (1) a (2) ve videoprezentaci.

2.25 Skutečnost, že Komise tato nepřesná nebo zavádějící prohlášení neopravila, představovala nesprávný úřední postup.

3 Údajná neschopnost jednat spravedlivě a rozumně a být vstřícný, přístupný a užitečný

3.1 Stěžovatel tvrdil, že Komise tím, že odmítla provést nezbytné změny svého letáku, plakátu a informativního přehledu s cílem odstranit nebo změnit prohlášení, která by mohla uvést cestující v omyl a vést ke konfrontaci mezi zaměstnanci letecké společnosti a cestujícími a také ke zbytečným a nákladným soudním sporům, jednala nespravedlivě a nepřiměřeně, a proto porušila článek 11 Evropského kodexu řádné správní praxe. Dále tvrdila, že Komise tím, že nezměnila nepřesná nebo zavádějící prohlášení v letáku, plakátu a informativním přehledu nebo jinak řádně neodůvodnila jejich další výskyt a neodpověděla na žádost stěžovatele o schůzku, nebyla zaměřená na služby, přístupná ani co nejužitečnější, a proto porušila článek 12 kodexu.

3.2 Veřejný ochránce práv poznamenal, že v dopise zaslaném Komisi dne 7. února 2005 stěžovatel a IACA požádali o "naléhavou schůzku" s Komisí. Odpověď Komise ze dne 23. února 2005 se touto žádostí nezabývala. Nelze samozřejmě vyloučit, že Komise mohla mít legitimní důvody, proč v té době nesouhlasila se schůzkou se stěžovatelem. V dopise Komise ze dne 23. února 2005 však nebylo vysvětleno, proč není schůzka považována za nezbytnou nebo vhodnou, ale Komise tuto žádost prostě ignorovala. Za těchto okolností byla veřejná ochránkyně práv toho názoru, že Komise tím, že nereagovala na naléhavou žádost stěžovatele o schůzku, nebyla tak vstřícná a zdvořilá, jak měla být.

3.3. Veřejná ochránkyně práv dále dospěla k závěru, že Komise tím, že neopravila nebo nestáhla nepřesná nebo zavádějící prohlášení, na něž stěžovatel upozornil Komisi, rovněž nejednala přiměřeně a spravedlivě a neprokázala, že je stejně vstřícná, přístupná a užitečná, jak by to bylo za daných okolností nezbytné. Jednalo se o případ nesprávného úředního postupu.

4 Údajné neposkytnutí odpovědi na dopisy v přiměřené lhůtě

4.1 Stěžovatel tvrdil, že Komise neodpověděla na jeho dopisy ze dne 18. února 2005, 23. března 2005 a 6. května 2005 v přiměřené lhůtě. Podle názoru stěžovatele je tedy Komise rovněž v rozporu s článkem 17 Evropského kodexu řádné správní praxe.

4.2 Komise měla za to, že splnila příslušné povinnosti stanovené v článku 4 kodexu Komise.

4.3 Článek 17 Evropského kodexu řádné správní praxe stanoví, že dopisy veřejnosti musí být zodpovězeny "v přiměřené lhůtě, neprodleně a v každém případě nejpozději do dvou měsíců ode dne obdržení".

4.4 Článek 4 kodexu Komise mimo jiné stanoví:

„Odpověď na dopis zaslaný Komisi se zašle do 15 pracovních dnů ode dne obdržení dopisu příslušným útvarem Komise. (...) Nelze-li odpověď zaslat do 15 pracovních dnů, (...) měl by odpovědný zaměstnanec zaslat předběžnou odpověď s uvedením data, do kterého může adresát očekávat, že mu bude odpověď zaslána (...)“.

4.5 Je třeba poznamenat, že zatímco Evropský kodex řádné správní praxe uvádí pouze datum, do kterého musí být odpověď zaslána nejpozději (tj. dva měsíce ode dne obdržení dopisu), kodex Komise nestanoví absolutní lhůtu, a umožňuje tak zaslat odpověď i po dvou měsících, pokud byl občanovi zaslán dopis o zadržení. Kodex Komise je však specifičtější než evropský kodex řádné správní praxe v tom smyslu, že předpokládá, že takový dopis o zadržení nebo samotná odpověď v případě, že dopis o zadržení není nutný, musí být zaslány do 15 pracovních dnů.

4.6 Veřejný ochránce práv se domníval, že při neexistenci zvláštních okolností, které by vyžadovaly naléhavé vyřízení dopisu, představuje lhůta 15 pracovních dnů "přiměřenou lhůtu" ve smyslu článku 17 Evropského kodexu řádné správní praxe. V případě neexistence zvláštních okolností by tedy nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu 1) v případě, že je odpověď zaslána do 15 pracovních dnů, nebo 2) v případě, že je do 15 pracovních dnů zaslána pouze předběžná odpověď, ale samotná odpověď je poskytnuta v přiměřené lhůtě. Na druhé straně se veřejná ochránkyně práv domnívala, že je vhodné zjistit nesprávný úřední postup v případech, kdy Komise nedodržela svůj vlastní kodex.

4.7 Na základě výše uvedených skutečností dospěl veřejný ochránce práv k závěru, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, pokud jde o dopisy ze dne 18. února a 23. března 2005.

4.8 Pokud jde o dopis stěžovatele ze dne 23. března 2005, veřejný ochránce práv poznamenal, že Komise měla za to, že v tomto případě jednala v souladu s článkem 4 svého vlastního kodexu. Sama Komise však v témže prohlášení připustila, že podle jejího vlastního výpočtu se její odpověď o den opozdila. I když by toto zpoždění bylo omezené, skutečností zůstává, že k nesprávnému úřednímu postupu došlo, i kdyby se v tomto případě akceptoval vlastní přístup Komise k výpočtu lhůt. Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že slušná a zdvořilá administrativa by se za takových okolností spíše omluvila, než aby se pokusila oslabit opomenutí, k němuž došlo.

4.9 Veřejný ochránce práv však zastával názor, že není třeba se touto otázkou podrobněji zabývat, neboť v tomto případě nemohl přijmout přístup, z něhož vychází výpočet Komise. Komise tvrdila, že lhůta 15 pracovních dnů pro odpověď začíná běžet v okamžiku, kdy je dopis poté, co byl zaregistrován v centrálním poštovním rejstříku Komise, přidělen příslušnému útvaru. Článek 4 kodexu Komise však žádné takové pravidlo neobsahuje, pouze stanoví, že lhůta začíná „ode dne obdržení dopisu příslušným útvarem Komise“. Vzhledem k tomu, že Komise uznala, že její generální ředitelství pro energetiku a dopravu je odpovědným útvarem a že příslušný dopis byl doručen dne 24. března 2005, začala lhůta 15 pracovních dnů běžet od tohoto dne. I kdybychom předpokládali, že správným datem, které je třeba vzít v úvahu, je pouze 29. březen 2005 (tj. první pracovní den po velikonoční přestávce), odpověď Komise by byla zaslána nejméně tři pracovní dny po uplynutí lhůty 15 pracovních dnů požadované vlastním kodexem Komise.

4.10 Za těchto okolností se veřejný ochránce práv domníval, že skutečnost, že Komise neodpověděla na dopis stěžovatele ze dne 23. března 2005 v přiměřené lhůtě, představovala nesprávný úřední postup.

5 Pokud jde o tvrzení stěžovatele

5.1 Stěžovatel požadoval, aby veřejná ochránkyně práv zaslala Komisi dvě doporučení, a vyzval ji, aby ze svého letáku, plakátu, informativního přehledu a videoprezentace odstranila všechna zavádějící prohlášení a aby se členům stěžovatele omluvila za zbytečné náklady, které jim vznikly při vyřizování neopodstatněných nároků vznesených cestujícími, kteří byli zmateni materiály zveřejněnými Komisí.

Stěžovatel ve svých připomínkách k odpovědi Komise na další šetření dodal, že veřejný ochránce práv by měl Komisi požádat, aby přijala okamžitá opatření s cílem zabránit dalším škodám způsobeným jeho členům.

5.2 S ohledem na výše uvedená zjištění se veřejná ochránkyně práv domnívala, že požadavek stěžovatele na nápravu ze strany Komise je oprávněný, pokud jde o prohlášení uvedená v plakátu, letáku a videoprezentaci, která jsou uvedena v bodě 2.24.

5.3 Stěžovatel poskytl řadu skutečností na podporu svého tvrzení, že cestující byli uvedeni v omyl nepřesnými a zavádějícími informacemi poskytnutými Komisí. Ačkoli informace poskytnuté stěžovatelem v této souvislosti nebyly příliš přesné, veřejná ochránkyně práv považovala za velmi pravděpodobné, že nepřesné a zavádějící znění příslušných prohlášení skutečně vedlo ke značnému počtu sporů mezi cestujícími a leteckými společnostmi, kterým by bylo možné snadno zabránit, kdyby Komise poskytla přesné informace. Za těchto okolností se veřejná ochránkyně práv domnívala, že administrativa zaměřená na služby, zdvořilá a přístupná by se měla skutečně omluvit.

Podrobné stanovisko Komise

Komise ve svém podrobném stanovisku informovala veřejného ochránce práv, že vzala jeho návrh doporučení na vědomí a že dotčený leták, plakát, informativní přehled a videoprezentace již byly staženy z jejích internetových stránek. Komise poukázala na to, že budou předloženy náhradní informace. Dodala, že již před návrhem doporučení zahájila proces revize informačních materiálů s cílem aktualizovat jejich obsah a zohlednit nové právní předpisy Společenství v této oblasti. Komise uvedla, že nové informační materiály byly zaslány dotčeným zúčastněným stranám, včetně žadatele, k připomínkám.

Pokud jde o korespondenci, Komise zdůraznila, že nikdy neodmítla písemně odpovědět na dopisy všech dotčených sdružení leteckých společností. Stěžovatel zaslal Komisi ve velmi krátké lhůtě před 17. únorem 2005 a po něm sedm samostatných dopisů, které byly všechny zodpovězeny ve lhůtě stanovené v kodexu Komise, s výjimkou jediného dopisu, který měl velmi krátké zpoždění.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svých připomínkách uvedl následující:

Opatření Komise byla uvítána. Komise však nepřijala všechna vhodná opatření a veřejná ochránkyně práv byla požádána, aby v závěrečné zprávě Evropskému parlamentu doporučila další konkrétní opatření.

Všechny nepřesné a zavádějící publikace zůstaly na internetových stránkách Komise až do 10. ledna 2007. Po zveřejnění tiskové zprávy veřejného ochránce práv ze dne 10. ledna 2007 týkající se jeho návrhu doporučení byly všechny tyto publikace odstraněny z internetových stránek Komise. Stěžovatel toto opožděné opatření uvítal.

Stěžovatel se však domníval, že Komise letištím, která vystavují její plakát, neuvědomila, že tento plakát obsahuje nepřesné a zavádějící informace. Zdálo se, že tento plakát je stále vystaven na mnoha letištích v EU.

Začátkem roku 2005 zaslala Komise tyto plakáty letištím s žádostí, aby byly vystaveny. Letiště je vystavila pouze na žádost Komise. Vzhledem k návrhu doporučení veřejné ochránkyně práv měla Komise letištím sdělit, že plakáty jsou nesprávné a že by měly být staženy.

Stěžovatel to považoval za konkrétní bod, na který se návrh doporučení implicitně vztahuje. Požádala proto veřejnou ochránkyni práv, aby vydala konkrétní doporučení, že by Komise měla letištím nařídit, aby své plakáty stáhla. Komise by měla tento pokyn vydat co nejdříve a měla by být stanovena lhůta, v níž má tento pokyn vydat.

Stěžovatel uvítal iniciativu Komise předat předlohu znění nových informací sdružením leteckých společností před jejich zveřejněním a požádat je o zpětnou vazbu. Návrh Komise obsahoval mnoho chyb a zavádějících opomenutí. Většina leteckých sdružení, včetně stěžovatele, spolupracovala a předložila Komisi společné připomínky. Komise přijala všechny změny, o které stěžovatel požádal.

Stěžovatel byl zklamán, že Komise měla vypracovat tak špatný původní text. Vzhledem ke zjevným obtížím, s nimiž se Komise potýkala při vypracovávání stručných, ale přesných textů, stěžovatel požádal veřejnou ochránkyni práv, aby se zavázala, že před změnou nového plakátu nebo vytvořením jakéhokoli nového materiálu bude konzultovat sdružení leteckých společností a bude jednat na základě jejich podnětů. Taková opatření by mohla zabránit tomu, aby byla tato otázka v budoucnu znovu předložena veřejnému ochránci práv.

Komise se stěžovateli neomluvila a ve svém podrobném stanovisku na tuto část návrhu doporučení neodkázala. Veřejná ochránkyně práv byla požádána, aby se touto otázkou zabývala.

ROZHODNUTÍ

1 Případ stěžovatele

1.1 Tato stížnost byla podána sdružením European Regions Airline Association, které sdružuje více než 60 leteckých společností v Evropě. Úzce souvisí se stížností 1476/2005/(BB)GG podanou Mezinárodní asociací leteckých dopravců (IACA). Obě stížnosti se týkají informací připravených a zveřejněných Evropskou komisí, pokud jde o práva cestujících podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004 ze dne 11. února 2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů a kterým se zrušuje nařízení (EHS) č. 295/91 (15). Toto nařízení vstoupilo v platnost dne 17. února 2005.

1.2 S cílem informovat cestující o jejich nových právech podle nařízení č. 261/2004 připravila a zveřejnila Komise leták, plakát a informativní přehled. Komise rovněž připravila krátkou videoprezentaci a vydala tiskovou zprávu u příležitosti vstupu nařízení v platnost. Všechny tyto materiály byly rovněž k dispozici na internetových stránkách Komise.

1.3 Stěžovatel a IACA se domnívali, že tento informační materiál obsahuje nepřesná a zavádějící prohlášení. Vyzvali proto Komisi, aby tato prohlášení odstranila nebo opravila. Komise však měla za to, že informace, které zveřejnila, byly přesné. S výjimkou jednoho konkrétního prohlášení, které bylo upraveno v plakátu (a následně i v letáku), proto Komise odmítla provést jakékoli podstatné změny.

1.4 Stěžovatel ve své stížnosti evropskému veřejnému ochránci práv předložil různá obvinění a tvrzení. Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že všechna tato tvrzení se týkají dvou základních otázek, a to 1) údajně nepřesné a zavádějící povahy některých prohlášení Komise v jejích informačních materiálech a 2) údajného neopravení těchto prohlášení Komisí. Stěžovatel objasnil, že jeho další tvrzení (3), že Komise neodpověděla na některé dopisy v přiměřené lhůtě, bylo učiněno s cílem ilustrovat to, co stěžovatel považoval za nedostatečné zaměření Komise na služby, pokud jde o stažení příslušných prohlášení. Avšak vzhledem k tomu, že toto tvrzení vyvolalo některé další otázky, považovala veřejná ochránkyně práv za vhodné zabývat se touto otázkou odděleně.

1.5 Stížnost byla zaslána Komisi k vyjádření stanoviska. Stěžovatel předložil připomínky k tomuto stanovisku. Veřejná ochránkyně práv následně shledala, že je nezbytné požádat Komisi o další informace týkající se tohoto případu. Stěžovatel se k odpovědi Komise vyjádřil.

1.6 Na základě takto shromážděných důkazů dospěl veřejný ochránce práv k závěru, že ze strany Komise skutečně došlo k nesprávnému úřednímu postupu, pokud jde o následující aspekty:

(1) Následující tvrzení uvedená v plakátu, letáku a videu byla nepřesná nebo zavádějící:

• prohlášení 1 a 3 písm. b) na plakátu a v aktuální verzi letáku;
• prohlášení 3 písm. b) v původní verzi letáku a
• prohlášení (1) a (2) ve videoprezentaci.

(2) Skutečnost, že Komise tato nepřesná nebo zavádějící tvrzení neopravila, představovala nesprávný úřední postup.

(3) Tím, že Komise nereagovala na naléhavou žádost o schůzku předloženou dne 7. února 2005, nebyla tak vstřícná a zdvořilá, jak měla být.

(4) Tím, že Komise opomněla opravit nebo stáhnout nepřesná nebo zavádějící prohlášení, na něž stěžovatel Komisi upozornil, nejednala přiměřeně a spravedlivě a neprokázala, že je stejně smýšlející, přístupná a užitečná, jak by to bylo za daných okolností nezbytné.

(5) Komise neodpověděla na dopis stěžovatele ze dne 23. března 2005 v přiměřené lhůtě.

(6) Komise nepředložila omluvu za nesprávný úřední postup, k němuž došlo.

1.7 Dne 21. prosince 2006 proto veřejný ochránce práv předložil Komisi tento návrh doporučení:

Komise by měla co nejdříve opravit nepřesná a zavádějící prohlášení zjištěná veřejným ochráncem práv a omluvit se stěžovateli.

1.8 Komise ve svém podrobném stanovisku informovala veřejného ochránce práv, že vzala jeho návrh doporučení na vědomí a že předmětný leták, plakát, informativní přehled a videoprezentace již byly staženy z jejích internetových stránek. Komise poukázala na to, že budou předloženy náhradní informace a že nové informační materiály byly zaslány dotčeným zúčastněným stranám, včetně žadatele, k připomínkám.

1.9 Stěžovatel ve svých připomínkách uvítal opatření Komise a dodal, že Komise přijala všechny připomínky, které vznesla k novým informačním materiálům. Stěžovatel se však domníval, že je ještě třeba vyřešit tři otázky: 1) Stará verze plakátu byla stále vystavena na mnoha letištích v EU. Veřejná ochránkyně práv byla požádána, aby vydala konkrétní doporučení, aby Komise pověřila letiště stažením těchto plakátů. (2) Návrh nového informačního materiálu vypracovaný Komisí obsahoval mnoho chyb a zavádějících opomenutí. Veřejný ochránce práv by proto měl od Komise požadovat závazek, že bude konzultovat sdružení leteckých společností a jednat na základě jejich podnětů před změnou nového plakátu nebo vytvořením jakéhokoli nového materiálu. (3) Komise se stěžovateli neomluvila a ve svém podrobném stanovisku na tuto část návrhu doporučení neodkázala. Veřejná ochránkyně práv byla požádána, aby se touto otázkou zabývala.

1.10 Pokud jde o první z těchto připomínek, veřejný ochránce práv připomíná, že ve svém návrhu doporučení vyzval Komisi, aby opravila nepřesná a zavádějící prohlášení, která uvedl ve svých informačních materiálech. Vzhledem k tomu, že se zdá, že Komise zaslala starou verzi plakátu letištím v EU a požádala je, aby tyto plakáty vystavila ve svých prostorách, veřejný ochránce práv se domnívá, že aby byl jeho návrh doporučení užitečný, musí být skutečně chápán tak, že zahrnuje potřebu informovat tato letiště o tom, že stará verze plakátu byla nahrazena novou verzí a že vystavení na těchto letištích by mělo být odpovídajícím způsobem změněno. Veřejná ochránkyně práv však věří, že Komise v tomto směru podnikne nezbytné kroky, jakmile bude na tuto otázku upozorněna prostřednictvím tohoto rozhodnutí. Veřejný ochránce práv vyzývá Komisi, aby mu o této otázce podala zprávu do 31. července 2007, aby mohl veřejný ochránce práv rozhodnout, zda je v rozporu s jeho současným očekáváním třeba v tomto ohledu podniknout další kroky.

1.12 Pokud jde o druhou připomínku stěžovatele, veřejný ochránce práv se domnívá, že příslušná prohlášení ve skutečnosti představují nové tvrzení. Ačkoli si je veřejný ochránce práv vědom skutečnosti, že toto tvrzení vyplývá ze zkušeností, které měl stěžovatel s Komisí v tomto případě, poznamenává, že tomuto tvrzení zřejmě nepředcházely žádné konkrétní předchozí přístupy ke Komisi. V každém případě se veřejný ochránce práv domnívá, že by nebylo vhodné rozšířit jeho zkoumání na toto další tvrzení v této pokročilé fázi jeho šetření. Stěžovatel má i nadále možnost podat novou stížnost týkající se této záležitosti poté, co se předem vhodným způsobem obrátil na Komisi.

1.13 Pokud jde o třetí otázku vznesenou stěžovatelem, je třeba poznamenat, že návrh doporučení veřejné ochránkyně práv obsahoval dva aspekty, tj. i) že by Komise měla opravit nepřesná a zavádějící prohlášení, která veřejná ochránkyně práv zjistila, a ii) že by se Komise měla stěžovateli omluvit. Vzhledem k tomu, že návrh doporučení byl formulován jasně a přesně, je třeba skutečnost, že se Komise nezabývala druhým aspektem, na který se vztahuje, chápat jako implicitní zamítnutí této části návrhu doporučení.

1.14 Veřejná ochránkyně práv vyjadřuje politování nad postojem, který Komise v tomto ohledu zaujala. Příslušnou otázkou se tedy musí veřejný ochránce práv ještě zabývat.

1.15 Dojde-li k chybě, která negativně ovlivňuje práva nebo zájmy osoby z řad veřejnosti, je řádná správa povinna se za tuto chybu omluvit (16). Pokud jde o projednávanou věc, veřejný ochránce práv se domnívá, že je velmi pravděpodobné, že nepřesné a zavádějící znění příslušných prohlášení vedlo ke značnému počtu sporů mezi cestujícími a leteckými společnostmi, kterým by bylo možné snadno zabránit, kdyby Komise poskytla přesné informace. Za těchto okolností se veřejná ochránkyně práv domnívala, že administrativa zaměřená na služby, zdvořilá a přístupná měla skutečně předložit omluvu. Pokud tak Komise neučiní, jedná se o nesprávný úřední postup.

2 Závěr

2.1 Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti je nezbytné učinit následující kritickou poznámku:

Dojde-li k chybě, která negativně ovlivňuje práva nebo zájmy osoby z řad veřejnosti, je na řádné správě, aby se za tuto chybu omluvila (17). Pokud jde o projednávanou věc, veřejný ochránce práv považoval za velmi pravděpodobné, že nepřesné a zavádějící znění příslušných prohlášení vedlo ke značnému počtu sporů mezi cestujícími a leteckými společnostmi, kterým by bylo možné snadno zabránit, kdyby Komise poskytla přesné informace. Za těchto okolností se veřejná ochránkyně práv domnívala, že administrativa zaměřená na služby, zdvořilá a přístupná měla skutečně předložit omluvu. Pokud tak Komise neučiní, jedná se o nesprávný úřední postup.

2.2 Čl. 3 odst. 7 statutu evropského veřejného ochránce práv stanoví, že po předložení návrhu doporučení a po obdržení podrobného stanoviska dotčeného orgánu nebo instituce zašle veřejný ochránce práv zprávu Evropskému parlamentu a dotčenému orgánu nebo instituci.

2.3 Ve své výroční zprávě za rok 1998 veřejný ochránce práv poukázal na to, že možnost předložit zvláštní zprávu Evropskému parlamentu má pro jeho práci neocenitelnou hodnotu. Dodal, že zvláštní zprávy by proto neměly být předkládány příliš často, ale pouze ve vztahu k důležitým záležitostem, v nichž byl Parlament schopen přijmout opatření s cílem pomoci veřejnému ochránci práv (18). Výroční zpráva za rok 1998 byla předložena Evropskému parlamentu, který ji schválil.

2.4 Veřejný ochránce práv se domnívá, že by v tomto případě nebylo vhodné předkládat Parlamentu zvláštní zprávu. Ačkoli je politováníhodné, že se Komise odmítla stěžovateli omluvit, je třeba vzít v úvahu také skutečnost, že Komise reagovala na návrh doporučení veřejného ochránce práv, pokud jde o podstatu případu, tím, že opravila nepřesná a zavádějící prohlášení, která veřejný ochránce práv zjistil.

2.5 Veřejný ochránce práv proto zašle kopii tohoto rozhodnutí Komisi a zahrne krátké shrnutí do výroční zprávy za rok 2007, která bude předložena Evropskému parlamentu. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

2.6 O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Evropské komise.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Stížnost byla veřejnému ochránci práv předána advokátní kanceláří se sídlem v Londýně. Veřejná ochránkyně práv původně předpokládala, že stížnost podala tato advokátní kancelář. Z dopisu předloženého veřejnému ochránci práv však jasně vyplývá, že za stěžovatele je třeba považovat Evropské sdružení regionálních aerolinií.

(2) Úř. věst. 2004, L 46, s. 1.

(3) Věc IATA a ELFAA v. Ministerstvo dopravy, C-344/04, Sb. rozh. 2006, s. I-403.

(4) Prohlášení Komise jsou uvedena kurzívou. Argumenty předložené stěžovatelem a IACA jsou uvedeny obvyklým způsobem.

(5) Úmluva o sjednocení některých pravidel pro mezinárodní leteckou dopravu (dále jen „Montrealská úmluva“) byla schválena rozhodnutím Rady Evropské unie ze dne 5. dubna 2001 (Úř. věst. L 194, s. 38).

(6) Ke stížnosti předložené veřejnému ochránci práv byl připojen přepis videoprezentace.

(7) Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě, KOM(2005) 46 v konečném znění.

(8) Viz příloha jednacího řádu Komise (Úř. věst. 2000, L 308, s. 26).

(9) Úplné znění návrhu doporučení je k dispozici na internetových stránkách veřejného ochránce práv (http://www.ombudsman.europa.eu).

(10) Postoj, který Komise zaujala v tomto šetření, potvrzuje, že předpoklad stěžovatele byl správný.

(11) Viz příloha jednacího řádu Komise (Úř. věst. 2000, L 308, s. 26).

(12) K dispozici na internetových stránkách veřejného ochránce práv (http://www.ombudsman.europa.eu).

(13) Úř. věst. 2000, C 364, s. 1.

(14) Tento seznam nezahrnuje prohlášení, která již byla projednána výše.

(15) Úř. věst. L 46, s. 1.

(16) Viz čl. 12 odst. 2 Evropského kodexu řádné správní praxe.

(17) Viz čl. 12 odst. 2 Evropského kodexu řádné správní praxe.

(18) Výroční zpráva za rok 1998, s. 27-28.