Štrasburk 3. června 2008

Vážený pane I.,

Dne 5. dubna 2005 jste podal evropskému veřejnému ochránci práv stížnost na Evropskou komisi týkající se opatření přijatých v návaznosti na Vaši předchozí stížnost, která byla zaregistrována pod číslem jednacím 1367/2003/OV.

Dne 29. dubna 2005 jsem předal stížnost předsedovi Komise. Dne 4. května 2005 jste mi zaslal kopii dopisu, který jste obdržel od Komise. Komise zaslala své stanovisko dne 14. června 2005 a já jsem Vám jej předal s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal dne 11. července 2005.

Ve dnech 14. a 30. ledna 2006 jste zaslal e-maily s žádostí, abyste byl informován o předběžném datu mého rozhodnutí. Odpověděl jsem Vám dopisem ze dne 1. února 2006, v němž jsem uvedl, že Vás budu informovat o svém rozhodnutí nebo případných dalších šetřeních do začátku dubna 2006.

Dne 31. března 2006 jsem zaslal předsedovi Komise žádost o další informace. Komise zaslala své dodatečné stanovisko dne 28. září 2006. Předala jsem Vám jej s výzvou k předložení dodatečných připomínek, kterou jste zaslal dne 5. listopadu 2006.

Dne 10. března 2007 jste zaslal e-mail s dotazem na stav Vaší stížnosti. Můj úřad Vám odpověděl e-mailem ze dne 12. března 2007.

Dne 10. dubna 2007 jsem Komisi předložil návrh smírného řešení a požádal ji, aby odpověděla do 31. května 2007. Byl jste o tom informován dopisem z téhož dne.

Dne 10. dubna 2007 jste zaslal další informace týkající se Vaší stížnosti.

Dne 31. května 2007 požádala Komise o prodloužení lhůty pro odpověď na návrh smírného řešení do 31. července 2007. Dne 12. června 2007 jsem žádost Komise přijal a informoval jsem Vás dopisem z téhož dne.

Dne 18. září 2007 jsem Komisi písemně sdělil, že jsem od ní dosud neobdržel odpověď, a požádal jsem ji o odpověď do 15. října 2007.

Dne 25. září 2007 jste zaslal e-mail s dotazem na odpověď Komise. Moje kancelář Vám odpověděla dne 27. září 2007.

Dne 25. října 2007 zaslala Komise anglické originály své odpovědi na můj smírný návrh řešení. Překlad do francouzštiny mi byl zaslán dne 12. listopadu 2007. Předala jsem Vám jej s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal dne 2. prosince 2007.

Dne 25. února 2008 jste zaslal další e-mail s dotazem na stav Vaší stížnosti, na který můj úřad odpověděl e-mailem ze dne 21. dubna 2008.

Dne 14. května 2008 jste mi zaslal e-mail, ve kterém jste mě informoval, že jste dne 6. května 2008 podal žalobu v této věci k Soudu prvního stupně Evropských společenství.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

Souvislosti věci
Stížnost 1367/2003/OV

V červenci 2003 podal stěžovatel stížnost veřejnému ochránci práv (1367/2003/OV), která se týkala zamítnutí jeho žádosti o místo poradce pro předvstupní záležitosti a politické zpravodajství v delegaci Komise v Sofii v Bulharsku (dále jen „delegace“) z důvodu jeho dvojí francouzsko-bulharské státní příslušnosti. Stěžovatel ve své stížnosti uvedl, že:

1. Náborové řízení delegace i generálního ředitelství pro vnější vztahy (dále jen „GŘ pro vnější vztahy“) nebylo dostatečně transparentní.

2. Komise tím, že vyloučila jeho žádost z důvodu jeho dvojí francouzsko-bulharské státní příslušnosti a Vídeňské úmluvy z roku 1961(2), porušila zásadu zákazu diskriminace.

Rozhodnutí veřejného ochránce práv ze dne 18. listopadu 2004

Rozhodnutím ze dne 18. listopadu 2004 uzavřel veřejný ochránce práv případ dvěma kritickými připomínkami určenými Komisi. Ve svém rozhodnutí veřejný ochránce práv rovněž upozornil stěžovatele, že má možnost domáhat se nápravy přímo od Komise a podat další stížnost veřejnému ochránci práv, pokud nebude s odpovědí Komise spokojen. Rozhodnutí bylo zveřejněno na internetových stránkách veřejného ochránce práv (3) a ve výroční zprávě veřejného ochránce práv za rok 2004 (4). Veřejný ochránce práv rovněž vydal o svém rozhodnutí tiskovou zprávu.

Kritická poznámka relevantní pro toto šetření byla následující:

Komise neposkytla objektivní odůvodnění svého rozhodnutí zamítnout žádost stěžovatele z důvodu jeho bulharské státní příslušnosti. Komise tak porušila zásadu zákazu diskriminace nebo rovného zacházení, která se použije v případě, že se srovnatelnými situacemi je zacházeno nerovným způsobem a diskriminace není objektivně odůvodněna. Jedná se o případ nesprávného úředního postupu.

Reakce Komise na rozhodnutí veřejného ochránce práv

Dne 1. února 2005 Komise písemně zaslala veřejnému ochránci práv své připomínky k rozhodnutí veřejného ochránce práv.

Pokud jde o kritickou připomínku veřejného ochránce práv týkající se porušení zásady nediskriminace, Komise uvedla, že tato kritická připomínka není v souladu s pravidly, která se mají v tomto konkrétním případě použít, ani se zásadou rovného zacházení, jak požadoval sám veřejný ochránce práv.

Komise poukázala na to, že nejen podmínky náboru ALAT (státní příslušnost členského státu EU, státní příslušnost země zaměstnání nebo trvalý pobyt v hostitelské zemi), ale také specifika jejich pracovní smlouvy (konkrétní úkoly, které mají být splněny v rámci delegace) se liší od podmínek stanovených pro místní zaměstnance. Komise uvedla, že tato kategorie personálu spadá do působnosti čl. 37 odst. 2 Vídeňské úmluvy, který stanoví, že místní zaměstnanci mohou požívat výsad a imunit předpokládaných pro administrativní a technický personál mise. Přestože kategorie ALAT nebyla jedinou kategorií zaměstnanců, na kterou se může vztahovat pojem „administrativní a techničtí pracovníci“, jak je uvedeno v čl. 37 odst. 2, Komise zdůraznila, že vzhledem k tomu, že jsou určeni k plnění konkrétních úkolů v delegacích Komise, byl ALAT přijatý GŘ pro vnější vztahy vždy bez výjimky vybrán podle stejných kritérií týkajících se kvalifikace.

Komise dospěla k závěru, že její rozhodnutí vyloučit žádost stěžovatele o pracovní místo ALAT v delegaci bylo přijato v souladu s pravidly platnými pro tuto situaci a že na její straně nedošlo k nedostatku objektivity.

Tato stížnost 1458/2005/OV

Dne 5. dubna 2005 podal stěžovatel tuto stížnost veřejnému ochránci práv. Podle stěžovatele byly relevantní tyto skutečnosti:

E-mailem ze dne 4. prosince 2004 se stěžovatel písemně obrátil na Komisi s cílem nalézt řešení a získat přiměřenou náhradu škody vzniklé v důsledku neoprávněného zamítnutí jeho žádosti o místo poradce ALAT pro předvstupní a politické zprávy (úkolový manažer ALAT) v delegaci. Stěžovatel ve svém e-mailu odkázal na zjištění veřejného ochránce práv obsažená v jeho rozhodnutí ze dne 18. listopadu 2004. Stěžovatel uvedl, že vhodným řešením by mohlo být nabídnout mu smlouvu dočasného nebo pomocného zaměstnance v jednom z generálních ředitelství Komise. Stěžovatel byl v potvrzení o přijetí ze dne 23. prosince 2004 informován o tom, že jeho žádost byla předána GŘ pro vnější vztahy.

Dopisem ze dne 11. ledna 2005 odpovědělo GŘ pro vnější vztahy stěžovateli. Stěžovatel uvedl, že z jeho odpovědi vyplynulo, že Komise zpochybnila zjištění veřejného ochránce práv tím, že měla za to, že nedošlo k porušení zásady nediskriminace. Komise ve svém dopise uvedla, že podmínky přijímání a pracovní smlouvy ALAT se liší od podmínek místních zaměstnanců a že ALAT spadají pod čl. 37 odst. 2 Vídeňské úmluvy, který jim přiznává určité výsady a imunity. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o vyloučení žádosti stěžovatele bylo přijato v souladu s platnými pravidly, dospěla Komise k závěru, že stěžovatel nemohl utrpět žádnou škodu, a proto jeho žádost o náhradu škody zamítla jako neopodstatněnou. V této souvislosti Komise rovněž poukázala na to, že žádost stěžovatele nemohla být zohledněna, protože jeho odborná praxe dostatečně nesouvisela s hlavními úkoly daného pracovního místa. Stěžovatel uvedl, že toto prohlášení je v rozporu s dřívějším prohlášením delegace ke stěžovateli, že

„en dépit des qualités indéniables de ma candidature pour le poste proposé et les préférences portées sur les atouts concrets de ma candidature, la DG Relations extérieures, dont dépendait l'approbation de tout candidat, avait pour pratique d'écarter les double-nationaux“.

V rozhovoru s GŘ pro vnější vztahy ze dne 13. ledna 2005 byl stěžovatel požádán o předložení podpůrných dokladů týkajících se jeho trvalého pobytu ve Francii. Stěžovatel poskytl tyto dokumenty faxem téhož dne. V dopise ze dne 2. března 2005 však GŘ pro vnější vztahy potvrdilo svůj postoj a ignorovalo zjištění veřejného ochránce práv.

E-mailem ze dne 17. března 2005 stěžovatel požádal o přezkoumání stanoviska přijatého GŘ pro vnější vztahy. V době podání stížnosti veřejnému ochránci práv však nebyla obdržena žádná odpověď na tento dopis.

Na základě výše uvedených skutečností stěžovatel tvrdil, že by mu Komise měla poskytnout náhradu škody, která mu vznikla v důsledku neoprávněného vyloučení jeho žádosti o místo poradce ALAT pro předvstupní a politické zprávy v delegaci.

Reakce veřejného ochránce práv

Ve svém dopise ze dne 29. dubna 2005, kterým veřejný ochránce práv předal stížnost Komisi k vyjádření stanoviska, rovněž poukázal na to, že stěžovatel na straně 2 své stížnosti uvedl, že dopis Komise ze dne 11. ledna 2005, který mu byl adresován, jej informoval, že bez ohledu na otázku státní příslušnosti nemůže být jeho žádost zohledněna, protože jeho odborná praxe dostatečně nesouvisí s hlavními úkoly tohoto pracovního místa. Veřejný ochránce práv proto požádal Komisi, aby vysvětlila, proč Komise tento argument nevznesla v souvislosti se stížností 1367/2003/OV.

Další korespondence stěžovatele

Dne 4. května 2005 zaslal stěžovatel veřejnému ochránci práv kopii dopisu ze dne 21. dubna 2005, který obdržel od Komise. V tomto dopise Komise odpověděla na e-mail stěžovatele ze dne 17. března 2005 a uvedla, že neexistují důvody ke změně postoje, který zaujala ve svých dopisech ze dne 11. ledna a 2. března 2005.

Šetření

Stanovisko Komise

Komise ve svém stanovisku uvedla tyto připomínky:

Komise se domnívala, že ve svém stanovisku k předchozí stížnosti 1367/2003/OV se plně zabývala všemi body, které stěžovatel vznesl, vysvětlila, jaká jsou příslušná pravidla, a uvedla, že byla v daném případě správně použita. Zamítnutí žádosti stěžovatele o pracovní místo ALAT bylo v souladu s jednou z předběžných podmínek náboru, že vybraní uchazeči nesmí mít státní příslušnost země zaměstnání.

Komise měla za to, že ve druhém žalobním důvodu nebyly uvedeny žádné nové informace. V důsledku toho Komise nemohla změnit postoj přijatý v rámci prvního žalobního důvodu.

Komise odkázala na žádost veřejného ochránce práv o vysvětlení, proč v souvislosti s první stížností nebyl vznesen argument, že žádost stěžovatele by nebyla vybrána, protože jeho odborná praxe dostatečně nesouvisela s hlavními úkoly pracovního místa. V odpovědi na to Komise uvedla, že ve svém dopise ze dne 11. ledna 2005 zamýšlí objasnit, že nesouhlasí s tvrzením stěžovatele uvedeným v jeho e-mailu ze dne 4. prosince 2004, že "possédai[t] toutes les qualifications requises pour le poste proposé ainsi que des atouts supplémentaires (...)". Komise nepovažovala za nutné vznést tuto otázku v rámci prvního žalobního důvodu, neboť se jednalo o to, zda stěžovatel splnil předběžné kritérium výběru a netýkalo se posouzení jeho odborné kvalifikace.

Komise proto nemohla přijmout žádost o náhradu škody, protože její rozhodnutí vyloučit stěžovatele jako kandidáta na pracovní místo ALAT v delegaci bylo přijato v souladu s ustanoveními, která se na tento případ použijí.

Přiznání náhrady škody by postrádalo jakýkoli právní základ, představovalo by diskriminaci ve srovnání se všemi ostatními srovnatelnými případy a znamenalo by, že Komise nezohlednila svá vlastní vnitřní pravidla v této oblasti.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svém vyjádření trval na své stížnosti a v souhrnu uvedl následující připomínky:

Stěžovatel uvedl, že je překvapivé, že Komise i nadále odmítá uznat, že došlo k porušení zásady transparentnosti.

Pokud jde o porušení zásady nediskriminace a rovného zacházení, stěžovatel odkázal na připomínky, které učinil v rámci stížnosti 1367/2003/OV. Stěžovatel poukázal na to, že neexistuje žádné ustanovení, podle něhož by pracovní místo vedoucího úkolu ALAT v delegaci podléhalo Vídeňské úmluvě ze dne 18. dubna 1961. Stěžovatel uvedl, že žádný z textů vztahujících se na místní zaměstnance nezmiňuje ALAT ani nezmiňuje, že osoby se státní příslušností hostitelské země budou z pracovních míst ALAT vyloučeny.

Stěžovatel zopakoval svůj názor, že je překvapivé, že Komise ve svém dopise ze dne 11. ledna 2005 uvedla, že jeho odborná praxe dostatečně nesouvisí s hlavními úkoly pracovního místa, zatímco delegace ho v telefonickém rozhovoru ze dne 28. května 2003 informovala, že GŘ pro vnější vztahy zpravidla a bez ohledu na nepopiratelné vlastnosti jeho žádosti o pracovní místo nepřijímá uchazeče s dvojí státní příslušností.

Další šetření

Po zvážení stanoviska Komise a připomínek stěžovatele se ukázalo, že jsou nutná další šetření. Veřejný ochránce práv proto dne 31. března 2006 písemně požádal Komisi, aby odpověděla na následující žádost o další informace:

(1) Komise ve svém stanovisku trvala na svém stanovisku, že zamítnutí žádosti stěžovatele o pracovní místo vedoucího pracovní skupiny ALAT bylo přijato v souladu s platnými pravidly, podle nichž žadatelé nebyli způsobilí, pokud měli státní příslušnost země zaměstnání, která byla v tomto případě Bulharskem. V této souvislosti Komise odkázala na své dřívější připomínky ze dne 1. února 2005 v odpovědi na rozhodnutí veřejného ochránce práv ze dne 18. listopadu 2004. V těchto připomínkách Komise uvedla, že podmínky náboru ALAT se liší od podmínek přijímání místních zaměstnanců a že se na ALAT vztahuje čl. 37 odst. 2 Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích. Ze znění čl. 37 odst. 2 Vídeňské úmluvy však vyplývá, že toto ustanovení nevylučuje možnost, že členové administrativního a technického personálu mise mohou mít státní příslušnost hostitelské země.

Za těchto podmínek veřejný ochránce práv požádal Komisi, aby mu poskytla kopii dokumentů, které obsahují pravidla, tj. právní základ použitelný na pracovníky ALAT, a aby jasně uvedla, na kterém z těchto ustanovení založila své rozhodnutí.

(2) Stěžovatel ve své stížnosti odkázal na prohlášení Komise v dopise ze dne 11. ledna 2005, že jeho žádost přesto nemohla být zohledněna, protože jeho odborná praxe dostatečně nesouvisela s hlavními úkoly pracovního místa. Stěžovatel tvrdil, že toto prohlášení Komise je v rozporu s dřívějším prohlášením delegace učiněným v telefonickém rozhovoru s ním dne 28. května 2003 v tom smyslu, že

„en dépit des qualités indéniables de ma candidature pour le poste proposé et les préférences portées sur les atouts concrets de ma candidature, la DG Relations extérieures, dont dépendait l'approbation de tout candidat, avait pour pratique d'écarter les double-nationaux“(zvýraznění doplněno).

Veřejná ochránkyně práv požádala Komisi, aby i) se k tomuto zjevnému rozporu vyjádřila a ii) přesně uvedla, z jakých důvodů se domnívá, že odborná praxe stěžovatele v souvislosti s dotčeným pracovním místem je nedostatečná.

Veřejný ochránce práv rovněž požádal Komisi, aby mu poskytla kopii žádosti stěžovatele a jejích příloh, konkrétně jeho životopis a podpůrné dokumenty.

Odpověď Komise

(1) V odpovědi na první otázku veřejného ochránce práv Komise uvedla, že požadavky na nábor ALAT jsou takové, že jim umožňují požívat imunit a výsad místních administrativních a technických pracovníků stanovených v čl. 37 odst. 2 Vídeňské úmluvy. Z tohoto důvodu jsou podle čl. 37 odst. 2 Vídeňské úmluvy všechny smlouvy ALAT podmíněny tím, že příslušný orgán přijímajícího státu přijme pracovníka jako administrativního a technického pracovníka delegace, a zaměstnávání osob zaměstnaných na základě těchto smluv bude automaticky ukončeno, pokud přijímající stát prohlásí pracovníka za nepřijatelného. ALAT však není jedinou kategorií zaměstnanců, která může spadat pod pojem „členové administrativního a technického personálu“ uvedený v tomto článku.

Článek 37 odst. 2 Vídeňské úmluvy musí být vykládán v tom smyslu, že pokud je člen administrativního a technického personálu mise státním příslušníkem přijímajícího státu nebo v něm má trvalý pobyt, nemůže požívat výsad a imunit uvedených v článcích 29 až 35. Jinými slovy, aby tato osoba mohla požívat imunit a výsad, nemůže být ani státním příslušníkem, ani mít trvalý pobyt v přijímajícím státě, protože jedna z těchto dvou podmínek sama o sobě postačuje k tomu, aby zabránila udělení výsad a imunit.

Vídeňská úmluva samozřejmě nezakazuje nábor administrativních a technických pracovníků, kteří jsou státními příslušníky přijímajícího státu nebo v něm mají trvalý pobyt. Tato kategorie personálu však nebude moci požívat výsad a imunit stanovených v článcích 29 až 35 úmluvy. Vzhledem k tomu, že status ALAT znamená, že členové ALAT by měli požívat těchto výsad a imunit, je proto nezbytné zavést dvě podmínky pro jejich nábor podle Vídeňské úmluvy, a to že nepocházejí z přijímajícího státu ani v něm nemají trvalý pobyt.

Komise ke svému stanovisku připojila kopii správních předpisů pro ALAT ze dne 16. září 1997, které obsahují dočasné hlavní pokyny pro tuto kategorii zaměstnanců. Tento status byl výsledkem dohody mezi kabinety komisařů. Následné změny ustanovení se týkají zejména doby trvání smluv ALAT, konkrétně změny z maximálně čtyř na pět let. Komise dále dodala, že „konečný status ALAT nebyl přijat a od 1. května 2006, kdy byl zrušen, by jakákoli změna stávajících pravidel byla zbytečná“.

Pokud jde o přijímání ALAT, Komise uvedla, že dočasná pravidla stanoví, že dotyčná osoba musí mít státní příslušnost členského státu EU a nesmí mít trvalý pobyt v přijímajícím státě. To je v souladu s čl. 37 odst. 2 Vídeňské úmluvy.

Komise rovněž zdůraznila, že bez výjimky přijala všechny asistenty ALAT na základě stejných kritérií způsobilosti a kvalifikace, přičemž vzala v úvahu, že jsou určeni k plnění konkrétních úkolů v delegacích Komise, které nelze přidělit státním příslušníkům: například správní, poradní nebo dozorčí povinnosti pod vedením vedoucího delegace nebo jeho zástupce; náročná a složitá kancelářská práce; nebo vyšší administrativní funkce důvěrné povahy vyžadující iniciativu a smysl pro odpovědnost.

(2) Pokud jde o druhou otázku veřejného ochránce práv, Komise uvedla, že odkaz na odbornou praxi stěžovatele v dopise Komise ze dne 11. ledna 2005 odpovídá na tvrzení stěžovatele obsažené v jeho e-mailu ze dne 4. prosince 2004, že byl na tuto pozici plně kvalifikován. Tímto dopisem Komise informovala stěžovatele, že nesplňuje požadavky na to, aby se stal ALAT, a že i když je způsobilý stát se ALAT, jeho životopis nevykazuje dostatečnou relevantní odbornou praxi pro hlavní úkoly, které mají být provedeny. Stěžovatelem byl ve skutečnosti právník pracující v advokátní kanceláři bez zkušeností s politickým zpravodajstvím, otázkami rozšíření nebo realizací projektů. To je důvod, proč rozhodně nemohl být zařazen do užšího výběru, i když se kvalifikoval administrativně. V souvislosti s tímto spisem měla Komise za to, že se k telefonickému rozhovoru, na který stěžovatel ve své stížnosti odkázal, nemůže vyjádřit.

Pokud jde o žádost veřejného ochránce práv o poskytnutí kopie žádosti stěžovatele o pracovní místo ALAT a jejích příloh, konkrétně jeho životopisu a podpůrných dokumentů, Komise veřejného ochránce práv informovala, že tyto dokumenty uchovává pouze delegace a jsou omezeny na uchazeče zařazené do užšího výběru, což nebyl případ stěžovatele.

Dodatečné připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svých doplňujících připomínkách uvedl následující:

Pokud jde o status ALAT:

Kategorie ALAT nebyla uvedena v žádném z textů použitelných na zaměstnance delegace v Bulharsku, konkrétně v i) pracovním řádu ostatních zaměstnanců Evropských společenství, ii) rámcových pravidlech nebo iii) zvláštních podmínkách.

Z vysvětlení Komise vyplývá, že zvláštní status ALAT nebyl nikdy schválen. Tento závěr potvrzuje skutečnost, že až dosud Komise z vlastního podnětu stěžovateli nikdy neposkytla „dočasná ustanovení“ vztahující se na zaměstnance ALAT. Stěžovatel uvedl, že „dočasná ustanovení“ o statusu ALAT nebyla nikdy zveřejněna a Komise s nimi nakládala jako s tajnými interními pokyny, které uchazečům účinně brání znát svá práva nebo formulovat případné opravné prostředky.

Ze znění ustanovení ALAT vyplývá, že jedinou podmínkou čl. 37 odst. 2 Vídeňské úmluvy je, že uchazeč má státní příslušnost Společenství a nemá trvalý pobyt v zemi, kde je zaměstnán. Není však zmíněna žádná podmínka týkající se kandidáta, který má státní příslušnost hostitelské země. Pouze Komise setrvává na tomto výkladu.

Znění čl. 37 odst. 2 v žádném případě nebrání přijetí bulharských občanů na uvedené pracovní místo. A texty o statusu ALAT neukládají a nevyžadují, aby kandidáti neměli státní příslušnost přijímající země. Neexistuje ani žádné objektivní imperativní pravidlo, které by vyžadovalo, aby se na zástupce ALAT vztahovala ochrana podle Vídeňské úmluvy.

Ve svém dopise ze dne 11. ledna 2005 Komise připustila, že kategorie pracovníků ALAT zcela nezahrnuje pojem administrativních a technických pracovníků uvedený v čl. 37 odst. 2, avšak trvala na tom, že status ALAT spadá do oblasti působnosti čl. 37 odst. 2 Vídeňské úmluvy. Argumenty Komise nebyly objektivní a její výklad příslušných pravidel byl čistě subjektivní.

Stěžovatel rovněž poukázal na to, že v době podání své žádosti měl dvojí francouzsko-bulharskou státní příslušnost a pobýval ve Francii, a nikoli v Bulharsku. Stěžovatel dodal, že Komise si od něj vyžádala a získala formální důkaz, a to daň z příjmu a místní daňové výpisy, že má bydliště ve Francii. Komise nikdy nezpochybnila, že stěžovatel nemá trvalé bydliště v Bulharsku.

Pokud jde o odbornou praxi stěžovatele:

Stěžovatel uvedl, že ani v tomto bodě nebyly argumenty Komise přesvědčivé.

Komise uvedla, že stěžovatel měl pouze zkušenosti jako právník pracující v advokátní kanceláři, ale chyběly mu zkušenosti s politickým zpravodajstvím, otázkami rozšíření nebo realizací projektů. V tomto ohledu stěžovatel poukázal na to, že ačkoli Komise uvedla, že již nemá spis stěžovatele, poskytla podrobnosti, aby pevně prokázala, že jeho kandidatura není pro dané pracovní místo vhodná. Delegace však výslovně uvedla, že

„en dépit des qualités indéniables de ma candidature pour le poste proposé et les préférences portées sur les atouts concrets de ma candidature, la DG Relations extérieures, dont dépendait l'approbation de tout candidat, avait pour pratique d'écarter les double-nationaux“.

Stěžovatel rovněž poukázal na to, že prohlášení Komise je nesprávné, neboť existuje rozdíl mezi tím být „advokátem pracujícím v advokátní kanceláři“a advokátem („avocat“), který se specializuje na evropské právo a má mezinárodní zkušenosti. Stěžovatel dále zdůraznil, že s ohledem na údajný nedostatek zkušeností s realizací projektu byl hlavním právním poradcem v rámci projektu PHARE týkajícího se státní podpory a že vyvinul počítačový program v právu Společenství pro bulharskou správu.

Úsilí ombudsmana dosáhnout přátelského řešení

Návrh přátelského řešení

Po pečlivém zvážení stanoviska Komise a připomínek stěžovatele nebyla veřejná ochránkyně práv spokojena s tím, že Komise odpovídajícím způsobem reagovala na žádost stěžovatele o náhradu škody.

Tento názor vycházel z následujících úvah.

1 Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv požadoval, aby mu Komise poskytla náhradu škody, která mu vznikla v důsledku neoprávněného vyloučení jeho žádosti o dotčené pracovní místo ALAT. Veřejný ochránce práv proto ověří, zda jsou v tomto případě splněny podmínky pro žádost o náhradu škody. Podle ustálené judikatury soudů Společenství je pro vznik odpovědnosti Společenství třeba prokázat zaprvé protiprávnost tvrzeného jednání orgánu, zadruhé skutečnou existenci utrpěné škody a zatřetí existenci příčinné souvislosti mezi dotčeným jednáním a tvrzenou škodou(5).

2 Pokud jde o první podmínku, a sice protiprávnost jednání Komise, veřejný ochránce práv poznamenává, že ve svém rozhodnutí ze dne 18. listopadu 2004 učinil následující kritickou poznámku:

„Komise neposkytla objektivní odůvodnění svého rozhodnutí zamítnout žádost stěžovatele z důvodu jeho bulharské státní příslušnosti. Komise tak porušila zásadu zákazu diskriminace nebo rovného zacházení, která se použije v případě, že se srovnatelnými situacemi je zacházeno nerovným způsobem a diskriminace není objektivně odůvodněna. Jedná se o případ nesprávného úředního postupu".

S ohledem na svá zjištění poukázal veřejný ochránce práv na stěžovatele, že má možnost domáhat se nápravy přímo od Komise a podat další stížnost veřejnému ochránci práv, pokud nebude s odpovědí Komise spokojen.

3 Veřejný ochránce práv konstatuje, že dne 4. prosince 2004 se stěžovatel skutečně písemně obrátil na Komisi, aby získal přiměřenou náhradu škody, kterou údajně utrpěl v důsledku neoprávněného zamítnutí své žádosti o dotčené pracovní místo ALAT. Komise ve svých dopisech ze dne 11. ledna, 2. března a 21. dubna 2005, jakož i ve svém stanovisku k této stížnosti zamítla žádost stěžovatele o náhradu škody. Komise však pouze zopakovala, aniž by předložila nové argumenty, svůj dřívější postoj vyjádřený ve stanovisku ke stížnosti 1367/2003/OV a ve svých připomínkách ze dne 1. února 2005 v reakci na rozhodnutí veřejného ochránce práv ze dne 18. listopadu 2004. Veřejný ochránce práv si proto vyžádal další informace týkající se právních ustanovení použitelných na pracovní místa ALAT a čl. 37 odst. 2 Vídeňské úmluvy.

4 Na základě dalších informací, které Komise poskytla ve své odpovědi, dospěla veřejná ochránkyně práv k těmto závěrům, pokud jde o zaměstnance ALAT:

5 Veřejný ochránce práv nejprve konstatuje, že "Guide des dispositions administratives applicables aux agents locaux d'assistance administrative et technique" (dále jen "Guide des dispositions administratives applicables aux agents locaux d'assistance administrative et technique") ze dne 16. září 1997, jehož kopii poskytla Komise, pouze stanoví dočasná správní pravidla. První věta tohoto dokumentu to objasňuje tím, že uvádí, že

„[d]ans l'attente de la finalisation du régime des agents locaux d'assistance administrative et technique (ALAT), il existe des dispositions administratives temporaires ayant fait l'objet d'un accord des Cabinets de M. Liikanen et M. van den Broek et qui doivent être appliquées lors du recrutement et de la gestion de cette catégorie de personnel. Ce document proposed de les énumérer de d'en expliquer la portée“(zvýraznění doplněno).

Z odpovědi Komise na další šetření veřejné ochránkyně práv (6) však vyplývá, že nikdy nebyla přijata žádná konečná pravidla a že status ALAT byl mezitím zrušen.

6 Veřejný ochránce práv tedy posoudí projednávanou věc na základě článku 13 pokynů, které vstoupily v platnost dne 1. ledna 1998, a byly tedy použitelné v době skutkových okolností, které byly předmětem původní stížnosti 1367/2003/OV.

7 Na základě pečlivé analýzy pravidel obsažených v příručce dospěla veřejná ochránkyně práv k těmto závěrům:

Bod 1 („Personál ALAT“) příručky zdůrazňuje, že ALAT jsou zaměstnanci Evropských společenství ve smyslu pracovního řádu ostatních zaměstnanců Evropských společenství a že s výjimkou případů, kdy jsou ustanovení v rozporu, jsou jejich práva a povinnosti stanoveny v rámcových pravidlech a zvláštních podmínkách. Veřejný ochránce práv by zde rád připomněl, že pracovní řád ostatních zaměstnanců, rámcová pravidla a zvláštní podmínky neobsahují žádný požadavek, aby místní zaměstnanci neměli státní příslušnost země, v níž má delegace sídlo.

Bod 4 („Výběr kandidáta“) znovu připomíná, že ALAT je především místním zaměstnancem, který je v souladu s článkem 79 pracovního řádu ostatních zaměstnanců přijímán v souladu se stávajícími pravidly a praxí v místě, kde má vykonávat své povinnosti. Veřejný ochránce práv konstatuje, že tento bod, který se konkrétně zabývá výběrem kandidátů, neobsahuje žádný odkaz na podmínku, podle níž uchazeči nesmí mít státní příslušnost země, v níž má delegace sídlo.

Bod 7 („čl. 37 odst. 2 Vídeňské úmluvy“) stanoví, že po schválení náboru ALAT musí delegace přijmout nezbytná opatření, aby ALAT mohl využívat ustanovení čl. 37 odst. 2 Vídeňské úmluvy. Ani v tomto bodě není zmíněna podmínka, podle níž uchazeči nesmí mít státní příslušnost země, v níž se nachází delegace Komise.

Veřejná ochránkyně práv konečně konstatuje, že bod 12 („Dokumenty, které je třeba předložit při náboru“) vyžaduje důkaz o tom, že uchazeč má státní příslušnost členského státu EU a nemá trvalý pobyt v zemi místa výkonu práce, ale nevyžaduje důkaz o tom, že uchazeč nemá státní příslušnost země, v níž má delegace sídlo.

8 Na základě výše uvedených úvah dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že v příručce zřejmě neexistuje žádné jasné pravidlo, podle něhož by pracovníci ALAT neměli mít státní příslušnost přijímajícího státu. Veřejný ochránce práv však poznamenává, že i když bod 7 pokynů není formulován velmi jasně, z tohoto bodu implicitně vyplývá, že Komise patrně vycházela ze dvou podmínek, a sice že i) uchazeč nemá státní příslušnost přijímajícího státu a ii) nemá v něm trvalý pobyt, musí být splněny, aby mohl být přijat jako ALAT. Pokud by totiž delegace podnikla nezbytné kroky k tomu, aby umožnila zaměstnancům ALAT využívat čl. 37 odst. 2 Vídeňské úmluvy, zdá se, že z toho vyplývá, že přijatí zaměstnanci museli tyto dvě podmínky splnit, neboť čl. 37 odst. 2 podmiňuje příslušné výsady a imunity splněním uvedených dvou podmínek. Kromě toho se zdá, že bod 12 pokynů výslovněji zopakoval podmínku způsobilosti týkající se bydliště (7). Zdá se, že praxe Komise rovněž potvrzuje, že tyto dvě podmínky byly vyžadovány.

9 Je tedy třeba přezkoumat, zda Komise mohla ve své příručce uložit uchazečům o pracovní místa ALAT tyto dvě podmínky. Pokud jde o tuto otázku, veřejný ochránce práv konstatuje, že mu Komise navzdory různým žádostem v tomto smyslu nevysvětlila, na jakém právním základě byly tyto požadavky založeny. Jediným ustanovením, které Komise v této souvislosti zmínila, je čl. 37 odst. 2 samotné Vídeňské úmluvy. Jak však již bylo uvedeno v rozhodnutí veřejného ochránce práv ze dne 18. listopadu 2004, je zřejmé, že toto ustanovení nemůže sloužit jako základ pro příslušné podmínky, neboť toto ustanovení výslovně stanoví možnost, že administrativní a techničtí pracovníci mohou mít státní příslušnost hostitelského státu nebo v něm pobývat.

10 Na základě výše uvedených úvah dospěl veřejný ochránce práv k předběžnému závěru, že Komise neposkytla žádné nové informace, které by mohly zpochybnit jeho zjištění o diskriminaci v jeho rozhodnutí ze dne 18. listopadu 2004. Zdá se tedy, že první podmínka odpovědnosti Komise, a sice protiprávnost jednání Komise, byla prokázána.

11 Pokud jde o druhou podmínku, veřejný ochránce práv konstatuje, že stěžovatel neuvedl, v čem přesně spočívala škoda, kterou údajně utrpěl. Stěžovatel pouze odkázal na škodu vzniklou v důsledku neoprávněného vyloučení své kandidatury. Aby bylo možné určit, zda stěžovatel utrpěl majetkovou újmu, je třeba zjistit, zda by stěžovatel získal dotčené pracovní místo ALAT, kdyby nebyl diskriminován. V takovém případě by majetková újma vyplývala ze ztráty dotčeného pracovního místa/pozice.

12 Pokud jde o to, zda by stěžovatel získal dotčené pracovní místo ALAT, veřejný ochránce práv konstatuje, že Komise a stěžovatel argumentují dvěma otázkami týkajícími se úrovně odborné praxe stěžovatele.

13 Za prvé, veřejný ochránce práv bere na vědomí argument Komise, že žádost stěžovatele by nebyla vybrána, protože jeho odborná praxe dostatečně nesouvisela s hlavními úkoly daného pracovního místa a nebyla vznesena v souvislosti s první stížností. Veřejná ochránkyně práv považuje za přiměřené vysvětlení Komise, že nepovažovala za nutné vznést tuto otázku v souvislosti s první stížností, neboť dotčenou otázkou bylo, zda stěžovatel splnil předběžné kritérium výběru, a nikoli posouzení jeho odborné kvalifikace.

14 Za druhé, pokud jde o podstatu otázky odborné praxe stěžovatele, veřejný ochránce práv konstatuje, že se zdá, že tato otázka byla projednána jak v dopise zaslaném stěžovateli Komisí, tak v telefonickém rozhovoru mezi stěžovatelem a útvary Komise. Dopisem ze dne 11. ledna 2005 Komise informovala stěžovatele, že

„[e]n regardant de plus près votre Curriculum vitae, je suis obligé de constater que votre expérience professionnelle n'est pas suffisamment en rapport avec les tâches principales de ce poste, comme mentionné dans l'avis de vacance. Par conséquence, même si vous aviez rempli les conditions préalables, votre candidature n'aurait pas pu être sélectionnée au moment de l'examen de votre CV".

V telefonickém rozhovoru, který stěžovatel zřejmě vedl s delegací dne 28. května 2003, Komise podle stěžovatele odkázala na " qualités indéniables de ma candidature pour le poste proposé et les préférences portées sur les atouts concrets de ma candidature". Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že se nezdá, že by Komise zpochybnila výpověď stěžovatele o tomto telefonním rozhovoru. Na základě životopisu stěžovatele, který stěžovatel přiložil spolu se svými doplňujícími připomínkami, se nezdá být zdaleka zřejmé, že stanovisko přijaté v dopise ze dne 11. ledna 2005 je opodstatněné. Dále je třeba poznamenat, že tento dopis byl zaslán poté, co veřejný ochránce práv ve svém rozhodnutí o první stížnosti, kterou mu stěžovatel předložil, konstatoval, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Komise, pokud jde o vyřizování žádosti stěžovatele.

15 Je však třeba poznamenat, že i za předpokladu, že by odborná praxe stěžovatele splňovala požadavky stanovené v oznámení o volném pracovním místě, neprokázalo by to, že stěžovatel by byl nutně jmenován. Ačkoli popis konverzace odráží kladné hodnocení kandidatury stěžovatele, tento popis neprokazuje, že stěžovatel byl nejlepším ze všech uchazečů, a proto měl být přijat. Je třeba připomenout, že i) výběr byl proveden na základě srovnání s ostatními uchazeči a že ii) každé výběrové řízení vždy ponechává orgánu oprávněnému ke jmenování prostor pro uvážení.

16 Veřejný ochránce práv by proto musel provést další šetření, aby zjistil, zda i) druhá podmínka, podle níž stěžovatel skutečně utrpěl škodu, jelikož byl nejlepším kandidátem, a byl by tedy přijat na dotčené pracovní místo ALAT, a ii) třetí podmínka, podle níž byla škoda způsobena jednáním Komise, byly splněny. Tato další šetření by mohla spočívat v nahlédnutí do spisu Komise a výslechu svědků, zejména osoby nebo osob v delegaci, s nimiž stěžovatel údajně telefonicky hovořil. Je zřejmé, že taková další šetření by pravděpodobně znamenala značnou investici času a úsilí ze strany Komise a jejích zaměstnanců. Kromě toho neexistuje žádná záruka, že tato další šetření umožní veřejnému ochránci práv nalézt odpovědi na otázky, kterými je třeba se v této souvislosti zabývat.

17 Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že nejlepším řešením tohoto případu by byl pragmatický přístup. Takový přístup by mohl být založen na těchto čtyřech úvahách: Za prvé, předběžný závěr veřejné ochránkyně práv je takový, že způsob, jakým Komise vyřizovala žádost, vedl k diskriminaci veřejné ochránkyně práv. Zadruhé si stěžovatel přeje, aby Komise podnikla kroky k nápravě nesprávného úředního postupu tím, že mu poskytne finanční kompenzaci. Zatřetí stěžovatel neupřesnil částku, kterou by mu měla Komise zaplatit. Začtvrté se veřejný ochránce práv domnívá, že odpovídající platba stěžovateli by skutečně mohla být přiměřeným způsobem, jak jej uspokojit. Vzhledem k tomu, že není zcela jisté, zda má stěžovatel nárok na náhradu škody, byla by částka, která by za daných okolností musela být považována za přiměřenou, v každém případě mírná. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že Komise by mohla podniknout kroky k vyřešení této záležitosti tím, že stěžovateli zaplatí ex gratia odpovídající částku.

18 Článek 3 odst. 5 jeho statutu ukládá veřejnému ochránci práv, aby v co největší míře hledal s dotyčným orgánem řešení, které by odstranilo nesprávný úřední postup a uspokojilo stěžovatele. Veřejná ochránkyně práv proto předložila Komisi tento návrh smírného řešení:

Komise by mohla zvážit vyplacení odpovídající částky stěžovateli ex gratia.

Další korespondence stěžovatele

Dne 10. dubna 2008 stěžovatel poté, co obdržel kopii návrhu veřejného ochránce práv na smírné řešení, zaslal další e-mail, v němž poukázal na to, že telefonický rozhovor, v němž zástupce delegace podle jeho názoru jasně vyjádřil preferenci jeho kandidatury (8), se uskutečnil před svědky, neboť během rozhovoru měl stěžovatelův telefon zapnutý reproduktor.

Odpověď Komise na návrh veřejného ochránce práv

Ve své replice Komise uvedla, že, jak bylo vysvětleno v jejích předchozích připomínkách ze dne 27. září 2006, její rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele o pracovní místo ALAT v delegaci vycházelo z pravidel, která se na daný případ vztahovala, a z obecné správní praxe, kterou Komise uplatňovala při obsazování tohoto druhu stanovisek. Změna požadavků na přijetí v případě stěžovatele by znamenala diskriminaci ostatních žadatelů.

Komise uvedla, že právní důvody, kterých se dovolávala, a z vysvětlení uvedených v jejích předchozích připomínkách vyplývá, že správní příručka objasňuje a poskytuje doplňující informace k čl. 37 odst. 2 Vídeňské úmluvy za účelem určení okolností, za kterých mohou ALAT požívat imunit stanovených v tomto článku.

Komise nepřijala zjištění veřejné ochránkyně práv, že její rozhodnutí je diskriminační a její jednání protiprávní. Komise naopak trvala na tom, že ve všech případech tohoto druhu použila pouze pravidla, která dodržovala bez výjimky.

Jak je uvedeno v dopise stěžovateli ze dne 11. ledna 2005, Komise se domnívala, že nic nepodporuje zjištění Komise o diskriminaci při vyřizování žádosti stěžovatele, a proto nebylo možné dospět k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Komise uvedla, že proto neexistuje žádný představitelný právní základ pro poskytnutí jakékoli finanční náhrady stěžovateli. Komise navíc neměla vůči stěžovateli žádnou morální povinnost, která by mohla odůvodnit platbu ex gratia. Komise uvedla, že proto nemůže souhlasit s návrhem na smírné urovnání.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svém vyjádření znovu odkázal na svůj e-mail ze dne 10. dubna 2007 týkající se skutečnosti, že upřednostnění jeho kandidatury, které jasně vyjádřila delegace v Bulharsku, může být vždy potvrzeno svědky.

Pokud jde o zbytek, stěžovatel uvedl, že nechce předložit další připomínky k velmi politováníhodnému postoji Komise v tomto případě. Stěžovatel poukázal na to, že se cítil s velkou pustostí nucen uvažovat o soudním řešení tohoto sporu.

Stěžovatel proto požádal veřejného ochránce práv, aby přijal své rozhodnutí na základě všech prvků spisu shromážděných v rámci šetření jeho dvou stížností týkajících se toho, co považuje za nesporné protiprávní jednání ze strany Komise.

ROZHODNUTÍ

1 K návrhu na náhradu utrpěné škody

1.1 Stěžovatel podal evropskému veřejnému ochránci práv první stížnost (1367/2003/OV) týkající se zamítnutí jeho žádosti o místo vedoucího pracovníka ALAT v delegaci Komise v Sofii (Bulharsko) z důvodu jeho dvojí francouzsko-bulharské státní příslušnosti (dále jen "delegace"). Ve svém rozhodnutí ze dne 18. listopadu 2004 zjistil veřejný ochránce práv nesprávný úřední postup Komise a učinil dvě kritické poznámky.

V návaznosti na rozhodnutí veřejného ochránce práv se stěžovatel v prosinci 2004 obrátil na Komisi, aby našel řešení a získal přiměřenou náhradu škody, kterou údajně utrpěl v důsledku zamítnutí své žádosti o pracovní místo v ALATu. Stěžovatel ve své žádosti odkázal na zjištění veřejného ochránce práv ve svém rozhodnutí ze dne 18. listopadu 2004. Stěžovatel uvedl, že vhodným řešením by mohlo být nabídnout mu smlouvu dočasného nebo pomocného zaměstnance v jednom z generálních ředitelství Komise. Komise žádost stěžovatele zamítla a uvedla, že nedošlo k porušení zásady nediskriminace. V této souvislosti Komise rovněž poukázala na to, že žádost stěžovatele nemohla být zohledněna, protože jeho odborná praxe dostatečně nesouvisela s hlavními úkoly daného pracovního místa. Stěžovatel se domníval, že toto prohlášení je v rozporu s dřívějším prohlášením delegace ke stěžovateli, že

„en dépit des qualités indéniables de ma candidature pour le poste proposé et les préférences portées sur les atouts concrets de ma candidature, la DG Relations extérieures, dont dépendait l'approbation de tout candidat, avait pour pratique d'écarter les double-nationaux“.

Stěžovatel proto předložil tuto stížnost veřejnému ochránci práv. Tvrdil, že by mu Komise měla poskytnout náhradu škody, která mu vznikla v důsledku neoprávněného vyloučení jeho žádosti o místo poradce ALAT pro předvstupní záležitosti a politické zpravodajství v delegaci.

1.2 Dne 10. dubna 2007 předložil veřejný ochránce práv Komisi návrh smírného řešení. Veřejný ochránce práv dospěl k předběžnému závěru, že Komise neposkytla žádné nové informace, které by mohly zpochybnit jeho zjištění o diskriminaci v jeho rozhodnutí ze dne 18. listopadu 2004. Kritická poznámka uvedená v tomto rozhodnutí byla následující: „Komise neposkytla objektivní odůvodnění svého rozhodnutí zamítnout žádost stěžovatele z důvodu jeho bulharské státní příslušnosti. Komise tak porušila zásadu zákazu diskriminace nebo rovného zacházení, která se použije v případě, že se srovnatelnými situacemi je zacházeno nerovným způsobem a diskriminace není objektivně odůvodněna. Jedná se o případ nesprávného úředního postupu". Ve svém návrhu smírného řešení veřejný ochránce práv poukázal na to, že se domnívá, že nejlepším řešením případu by byl pragmatický přístup. Navrhl proto, aby Komise mohla podniknout kroky k vyřešení této záležitosti vyplacením příslušné částky stěžovateli ex gratia.

1.3 Ve své odpovědi na návrh smírného řešení Komise s odkazem na své předchozí připomínky ze dne 27. září 2006 uvedla, že její rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatele o pracovní místo ALAT v delegaci bylo založeno na pravidlech, která se na daný případ vztahovala, a na obecné správní praxi, kterou uplatňovala při obsazování tohoto druhu pozic. Komise zdůraznila, že nesouhlasí se zjištěním veřejné ochránkyně práv, že její rozhodnutí je diskriminační a její jednání protiprávní. Komise naopak trvala na tom, že ve všech případech tohoto druhu použila pouze pravidla, která dodržovala bez výjimky. Komise měla za to, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, a uvedla, že proto neexistuje žádný právní základ pro poskytnutí jakékoli finanční náhrady stěžovateli. Komise mimoto neměla vůči stěžovateli žádnou morální povinnost, což by mohlo odůvodnit platbu ex gratia. Komise dospěla k závěru, že proto nemůže s návrhem na smírné řešení souhlasit.

1.4 Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že nechce předkládat další připomínky k tomu, co považuje za velmi politováníhodné stanovisko Komise v tomto případě. Stěžovatel poukázal na to, že se cítil s velkou pustostí nucen uvažovat o soudním řešení tohoto sporu. Stěžovatel požádal veřejného ochránce práv, aby přijal své rozhodnutí na základě všech prvků spisu.

1.5 E-mailem ze dne 14. května 2008 stěžovatel informoval úřad veřejného ochránce práv, že dne 6. května 2008 podal žalobu v této věci u Soudu prvního stupně Evropských společenství (9).

1.6 Čl. 2 odst. 7 statutu veřejného ochránce práv stanoví, že "[p]okud veřejný ochránce práv prohlásí stížnost za nepřípustnou z důvodu probíhajícího nebo ukončeného soudního řízení týkajícího se předložených skutečností nebo ukončí její projednávání, jsou výsledky šetření, která dosud provedl, podány bez dalších kroků".

2 Závěr

Vzhledem k tomu, že stěžovatel uvedl, že dne 6. května 2008 podal v této věci žalobu k Soudu prvního stupně Evropských společenství, veřejný ochránce práv na základě čl. 2 odst. 7 svého statutu bez dalších kroků podá šetření, která v projednávané věci provedl, a věc uzavře.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Komise.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) "ALAT" znamená "Agent local d'assistance administrative et technique".

(2) Vídeňská úmluva ze dne 18. dubna 1961 o diplomatických stycích.

(3) http://www.ombudsman.europa.eu

(4) Viz výroční zpráva veřejného ochránce práv za rok 2004, s. 83.

(5) Věc T-307/01 François v. Komise, Sb. VS s. I-A-183 a II-823.

(6) Komise uvedla následující: „Konečný status ALAT nebyl přijat a od 1. května 2006, kdy byl zrušen, by jakákoli změna stávajících pravidel byla zbytečná.“

(7) Pokud jde o podmínku zákazu pobytu, stěžovatel ve svých dodatečných připomínkách patrně souhlasil s tím, že tato podmínka je zákonná. Takové přijetí by však veřejnému ochránci práv zjevně nebránilo v tom, aby přezkoumal, zda tato podmínka představuje platný základ v právu Společenství.

(8) Stěžovatel odkázal na toto prohlášení: „en dépit des qualités indéniables de ma candidature pour le poste proposé et les préférences portées sur les atouts concrets de ma candidature, la DG Relations extérieures, dont dépendait l'approbation de tout candidat, avait pour pratique d'écarter les double-nationaux“.

(9) Podle internetových stránek Tribunálu byla žaloba zapsána do rejstříku pod číslem T-166/08.