Štrasburk, 12. srpna 2004

Vážený pane doktore G.,

Dne 5. února 2004 jste jménem společnosti GFI Umwelt – Gesellschaft für Infrastruktur und Umwelt mbH podal stížnost na Evropskou komisi, která se týkala smlouvy o technické pomoci č. CHN/B7-300/97/4-env/liep/a1.

Dne 18. února 2004 jsem předal stížnost předsedovi Evropské komise.

Dne 19. března 2004 jste mě požádal, abych své šetření rozšířil na údajné odepření přístupu ke spisu Komise podle nařízení č. 1049/2001. Ve své odpovědi ze dne 29. března 2004 jsem poukázal na to, že lhůta, ve které musí Komise odpovědět na potvrzující žádosti podle čl. 8 odst. 1 nařízení č. 1049/2001, v době, kdy jste zaslal svůj dopis ze dne 19. března 2004, ještě neuplynula. Proto jsem Vás informoval, že Vaší žádosti nemohu vyhovět. Byli jste však upozorněni na možnost podat další stížnost, pokud by Komise vaši potvrzující žádost zamítla nebo pokud by se jí ve stanovené lhůtě nezabývala.

Komise zaslala své stanovisko dne 30. dubna 2004. Předala jsem Vám jej dne 3. května 2004 s výzvou k vyjádření, pokud si to přejete.

Dopisem ze dne 3. května 2004 jste mě informoval, že si přejete podat stížnost týkající se odmítnutí Komise poskytnout Vám přístup ke spisu. Tato stížnost byla zaevidována pod číslem jednacím 1368/2004/GG a v současné době ji přezkoumávám.

Dne 10. května 2004 jste mi zaslal své připomínky ke stanovisku Komise.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

Stěžovatel, německá společnost, byla součástí konsorcia pro integrovaný program EU-Čína Liaoning pro životní prostředí na základě smlouvy o technické pomoci (č. CHN/B7-300/97/4-env/liep/a1) uzavřené s Evropskou komisí. Příslušný projekt se týkal rozvojové spolupráce mezi EU a Čínou. Dlouhodobým odborníkem (označovaným jako „evropský zástupce spoluředitele“) zaměstnaným stěžovatelem byl pan W.

Dne 15. září 2003 informovala delegace Komise v Pekingu (dále jen „delegace“) RRI (Rhein-Ruhr Ingenieur-Gesellschaft mbH, německá společnost), koordinátora projektu, doporučeným dopisem, že se rozhodla okamžitě ukončit smlouvu na základě článku 15 této smlouvy. Komise vysvětlila, že ve dvou dopisech zaslaných dne 6. června 2002 a 30. ledna 2003 poukázala na to, že služby poskytnuté dodavatelem nebyly poskytnuty ke spokojenosti Komise, a varovala, že pokud zástupce spoluředitele nesplní své úkoly tak, jak byly změněny v dodatku č. 2 (například zadávání veřejných zakázek a smluvní odpovědnost), bude mít za to, že konsorcium vedené RRI porušuje smlouvu. Podle Komise i nadále přicházely další stížnosti týkající se neuspokojivých služeb poskytovaných dodavatelem, a to navzdory odpovědím obdrženým od RRI. Komise dospěla k závěru, že jí nezbývá nic jiného než ukončit smlouvu s okamžitým účinkem.

Dopisem zaslaným dne 22. září 2003 RRI toto rozhodnutí zpochybnila a požádala Komisi o přesné odůvodnění. Podle RRI dopisy Komise ze dne 4. dubna 2002 a 30. ledna 2003 neprokazují tvrzení Komise. Společnost RRI dále poukázala na to, že navzdory žádosti stěžovatele ze dne 11. dubna 2002 Komise odmítla poskytnout přístup ke zprávám z misí, které mohly tato obvinění potvrdit nebo vyvrátit. Podle společnosti RRI nebyla v minulosti bez dalších informací schopna odpovědět na tvrzení, že došlo k porušení jejích smluvních povinností. Delegace ve své odpovědi ze dne 26. září 2003 poukázala na to, že zástupce spoluředitele má mimo jiné „odpovědnost za zadávání veřejných zakázek a uzavírání smluv“. Podle delegace odborník stěžovatele tuto povinnost nesplnil.

RRI zaslala dne 10. listopadu 2003 delegaci další dopis. Delegace ve své odpovědi ze dne 18. listopadu 2003 neuvedla žádné další podrobnosti o důvodech svého rozhodnutí vypovědět smlouvu.

V důsledku ukončení smlouvy o technické pomoci považoval stěžovatel za nezbytné ukončit pracovní smlouvu s panem W. Posledně uvedený podal proti tomuto rozhodnutí odvolání k Arbeitsgericht (pracovní soud) v Bonnu (Německo). Stěžovatel uvedl, že v průběhu tohoto řízení bude muset poskytnout podrobné informace o údajném odmítnutí pana W. plnit své povinnosti.

Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv stěžovatel v podstatě tvrdil, že Komise neposkytla dostatečně přesné informace o důvodech ukončení smlouvy o technické pomoci. Stěžovatel poukázal na to, že téhož dne byla Komisi zaslána žádost o přístup k dokumentům na základě nařízení č. 1049/2001.

Stěžovatel požádal veřejného ochránce práv, aby se touto záležitostí zabýval rychle vzhledem k tomu, že ústní slyšení před Employment Tribunal se mělo konat brzy.

Šetření

Stanovisko Komise

Komise ve svém stanovisku uvedla tyto připomínky:

Souvislosti

Dne 3. srpna 1999 uzavřela Komise smlouvu o poskytování služeb se společností RRI jakožto vedoucím konsorcia zahrnujícího stěžovatele. Smlouva se týkala poskytnutí dvou odborníků z EU, spoluředitele a finančního/správního manažera pro technickou pomoc v rámci integrovaného environmentálního projektu Liaoning EU-Čína (LIEP), část: Řízení programové kanceláře a projektu environmentálního povědomí.

Dne 8. září 2000 RRI oznámila, že z rodinných důvodů musí finanční/správní ředitel EU na konci října 2000 odstoupit, a navrhla pana W. jako jeho nástupce. Komise s tímto nahrazením souhlasila.

V důsledku nahrazení spoluředitele Komise ve svém dopise ze dne 10. srpna 2001 adresovaném RRI navrhla, aby „status a povinnosti pana W. po zbytek prováděcího období LIEP byly vylepšeny, a to jak s cílem využít jeho dovedností, tak s cílem umožnit druhému dlouhodobému odborníkovi [nového spoluředitele, který má být ještě přijat], aby se co nejlépe soustředil na meziodvětvové a koordinační otázky, jakož i na strategické a technické otázky.“ Podle tohoto dopisu bylo nové místo předpokládané pro pana W. místo „náměstka spoluředitele pro finanční a administrativní záležitosti“.

Společnost RRI s tím souhlasila, což vedlo k dodatku (dodatek č. 2) ke smlouvě o poskytování služeb, která byla uzavřena dne 3. září 2001. V tomto dodatku byl velmi podrobně rozšířen mandát finančního/správního manažera, včetně ustanovení v čl. 1.2.2, že „bude sdílet odpovědnost za podpis (týkající se např. aspektů zadávání veřejných zakázek, žádostí o převody, správy účtů a smluv) s čínským ředitelem“. Mezi úkoly a úkoly, které mu byly svěřeny, patřila „odpovědnost za zadávání veřejných zakázek a uzavírání smluv“ (čl. 4 odst. 1). Další důležitou funkcí bylo „nahrazení ad interim spoluředitele EK, vedoucího týmu“. Pan W., finanční/administrativní manažer, se tak stal zástupcem spoluředitele a jeho odměna byla zvýšena.

Dne 2. dubna 2002 se Komise písemně obrátila na RRI, aby si stěžovala na skutečnost, že pan W. neplní své nové povinnosti a funkce stanovené v pozměněném mandátu, a požádala o potvrzení, že smlouva mezi panem W. a konsorciem byla přizpůsobena novému mandátu. Dne 6. června 2002 Komise znovu požádala o toto potvrzení.

Zdálo se, že pan W. si nebyl vědom žádné změny svých povinností a systematicky odmítal plnit své nové povinnosti a funkce.

Dne 30. ledna 2003 Komise znovu upozornila RRI na porušení smlouvy a znovu požádala o potvrzení, že smlouva pana W. byla přizpůsobena nové situaci.

Podezření Komise, že smlouva s panem W. nebyla změněna, bylo umocněno skutečností, že nikdy nebylo obdrženo žádné výslovné potvrzení této změny.

Dopisem ze dne 5. února 2003 RRI přislíbila, že tuto záležitost objasní, jakmile se pan W. vrátí z dovolené.

Situace se však nezměnila a pan W. stále odkládal všechny nové povinnosti. Všechny zúčastněné strany (čínský spoluředitel a spoluředitel EU), které byly nuceny převzít tuto dodatečnou pracovní zátěž, si na toto téma neustále stěžovaly na delegaci.

Dne 15. září 2003 tak delegace ukončila smlouvu v souladu s čl. 15 odst. 2 a 3 smlouvy (porušení smlouvy).

Stížnost

Podle článku 6 smlouvy byla jediným kontaktním místem Komise, pokud jde o komunikaci v této smlouvě, společnost RRI, která podepsala smlouvu jménem konsorcia včetně stěžovatele. Veškerá komunikace tedy probíhala mezi RRI a Komisí, jak bylo smluvně dohodnuto.

Po několika dalších sděleních v této věci byla RRI dne 30. ledna 2003 oficiálně upozorněna, že bude shledána v rozporu se smlouvou, pokud nebude schopna přimět pana W., aby se ujal svých nových funkcí a povinností. Nic se však nezměnilo.

Závěr

Komise měla za to, že jednala v souladu se smluvními ustanoveními. Poukázala na to, že RRI dostatečně vysvětlila, proč bylo konsorcium považováno za konsorcium porušující smlouvu. Oficiální upozornění bylo vydáno šest měsíců před ukončením smlouvy.

Ukončení smlouvy pana W. a důvody, které mu byly sděleny, byly otázkami smluvní povahy mezi konsorciem a panem W. Komise nebyla stranou této smlouvy, a nemohla tedy zasahovat do jejich sporu.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svých připomínkách trval na svém podnětu a vznesl mimo jiné tyto další připomínky:

Posouzení Komise bylo v jasném rozporu s hodnocením v polovině období ze dne 1. září 2002, které potvrdilo, že pan W. si vedl dobře. Kromě toho se Komise a její delegace pokusily ovlivnit smluvní vztahy pana W.

Veřejná ochránkyně práv by se proto měla pokusit přimět Komisi, aby předložila dokumenty na podporu svého rozhodnutí o ukončení smlouvy.

ROZHODNUTÍ

1 Údajné neposkytnutí dostatečně přesných informací o důvodech ukončení smlouvy o technické pomoci

1.1 Dne 3. srpna 1999 uzavřela Komise smlouvu o poskytování služeb s RRI (německá společnost) jako vedoucím konsorcia zahrnujícího stěžovatele (jiná německá společnost). Smlouva se týkala poskytnutí dvou odborníků z EU, spoluředitele a finančního/správního manažera pro technickou pomoc v rámci integrovaného environmentálního projektu Liaoning EU-Čína (LIEP), část: Řízení programové kanceláře a projektu environmentálního povědomí. Pan W., odborník zaměstnaný stěžovatelem, se stal finančním/správním ředitelem v září 2000. V návaznosti na dodatek ke smlouvě podepsané v září 2001 se pan W. stal zástupcem spoluředitele. Dne 15. září 2003 informovala delegace Komise v Pekingu RRI doporučeným dopisem, že se rozhodla okamžitě ukončit smlouvu na základě článku 15 této smlouvy a z důvodu, že zástupce spoluředitele nesplnil své úkoly, které byly změněny v dodatku č. 2 (například odpovědnost za zadávání veřejných zakázek a smluvní odpovědnost). Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv podané v únoru 2004 stěžovatel tvrdil, že Komise neposkytla dostatečně přesné informace o důvodech ukončení smlouvy o technické pomoci.

1.2 Komise uvedla, že podle článku 6 smlouvy byla jediným kontaktním místem pro komunikaci v této smlouvě RRI, která podepsala smlouvu jménem konsorcia včetně stěžovatele. Veškerá komunikace tedy probíhala mezi RRI a Komisí, jak bylo smluvně dohodnuto. Komise dále uvedla, že po několika dalších sděleních na toto téma (dopisy ze dne 2. dubna 2002 a 6. června 2002) oficiálně varovala RRI dne 30. ledna 2003, že bude shledána v rozporu se smlouvou, pokud nebude schopna přimět pana W. k nástupu do jeho nových funkcí a povinností. Měla tedy za to, že jednala v souladu se smluvními ustanoveními a že RRI dostatečně vysvětlila, proč bylo konsorcium považováno za konsorcium porušující smlouvu.

1.3 Komise založila své rozhodnutí vypovědět smlouvu na čl. 15 odst. 2, který stanoví, že pokud Komise zjistí, že dodavatel smlouvu porušil, může Komise smlouvu kdykoli vypovědět doporučeným dopisem, bez předchozího oznámení a bez náhrady ze strany Komise. V této souvislosti je třeba uvést, že projednávaná výtka se netýká otázky opodstatněnosti rozhodnutí Komise vypovědět smlouvu, ale pouze otázky, zda Komise poskytla dostatečně přesné informace o důvodech, které ji k tomu vedly.

1.4 Veřejný ochránce práv bere na vědomí, že článek 6 smlouvy stanoví, že s výjimkou žádostí o platbu mají být sdělení učiněná při plnění smlouvy adresována Komisi, a pokud jde o smluvní konsorcium, RRI. Názor Komise, že RRI je jejím jediným kontaktním místem, pokud jde o komunikaci týkající se smlouvy, se tedy jeví jako přiměřený.

1.5 V dopisech zaslaných RRI Komise vysvětlila, že podle jejího názoru pan W. neplnil povinnosti, které mu byly přiděleny dodatkem dohodnutým v září 2001. Je pravda, že dopisy Komise ze dne 2. dubna 2002, 6. června 2002 a 30. ledna 2003 pouze obecně odkazují na tyto nové povinnosti pana W. Je však třeba poznamenat, že v těchto dopisech Komise požádala RRI, aby potvrdila, že smlouva pana W. s konsorciem byla upravena tak, aby stanovila tyto nové povinnosti, a že RRI podle všeho takové potvrzení nepředložila. Dále je třeba vzít v úvahu skutečnost, že RRI ve své odpovědi ze dne 5. února 2003 přislíbila reagovat na „okamžitou reakci Komise, aby zabránila dalším neshodám“. Zdá se, že žádná taková odpověď nebyla učiněna. Za těchto okolností se veřejná ochránkyně práv domnívá, že nebylo nutné, aby Komise svá tvrzení podrobněji popsala nebo pro ně předložila listinné důkazy. Konečně dopis Komise ze dne 15. září 2003, kterým byla ukončena smlouva, odkazuje na „odpovědnost za zadávání veřejných zakázek a smluvní odpovědnost“ jako na příklady povinností, které byly podle jejího názoru panem W. opomenuty.

1.6 Za těchto okolností se veřejný ochránce práv domnívá, že Komise poskytla dostatečně přesné informace o důvodech ukončení smlouvy. Je třeba poznamenat, že názor vyjádřený Komisí není v rozporu s hodnocením v polovině období, na které stěžovatel odkazuje. Příslušná pasáž tohoto dokumentu vzdává hold práci pana W., ale také jasně odkazuje na problémy ovlivňující jeho postavení (1). Pozornost je třeba věnovat také skutečnosti, že hodnocení v polovině období bylo provedeno v září 2002, tedy více než rok před ukončením smlouvy.

2 Závěr

Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti se zdá, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Evropské komise. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Komise.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Tato pasáž zní takto: „Současná situace ukazuje dobré pracovní vztahy mezi ředitelem EU a ředitelem pro finance a správu. To je však spíše výsledkem osobní dobré vůle a pochopení každého z nich pro roli druhého. Ten významně a neocenitelně přispěl společnosti LIEP, ale trpěl problematickou smluvní situací, která nepokrývá jeho vnímanou úroveň odpovědnosti, malou podporou ze strany jeho smluvní společnosti a byl v obtížné situaci během změn ve vedení společnosti. Po celou dobu si však udržoval vysokou úroveň profesionality a osobního zájmu o LIEP. Vzhledem k jeho zkušenostem a absolutní nutnosti zajistit tuto funkci pro program je hodnotitel pevně přesvědčen, že je třeba učinit poslední pokus o vyjasnění jeho smluvního postavení, aby se minimalizoval rušivý dopad změny. (…) I když hodnotitelé v současném smluvním sporu do určité míry chápou, program je i nadále rušivý a konečné řešení bylo nalezeno rychle (sic). (…).“