Štrasburk 29. března 2004

Vážený pane X.,

Dne 8. listopadu 2003 jste mi podal stížnost na Evropský parlament týkající se převodu nároků na důchod, které jste nabyl v Německu a Belgii, do důchodového systému Společenství. Dne 17. listopadu 2003 jste mi předal řadu podpůrných dokumentů.

Dne 26. listopadu 2003 jsem předal stížnost předsedovi Evropského parlamentu. Parlament zaslal své stanovisko dne 13. ledna 2004. Předala jsem Vám jej dne 19. ledna 2004 s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal dne 19. února 2004.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

Stěžovatel je úředníkem Evropského parlamentu v důchodu. Před nástupem do veřejné služby EU pracoval stěžovatel pro jiné zaměstnavatele v Německu a Belgii a nabyl tam nárok na důchod.

Článek 11 odst. 2 přílohy VIII („Důchodový systém“) služebního řádu stanoví:

„Úředník, který nastoupí do služebního poměru ve Společenství po:

ukončení služebního poměru ve státní správě nebo ve vnitrostátní nebo mezinárodní organizaci; nebo

výkon zaměstnání nebo samostatné výdělečné činnosti;

mají nárok na vyplacení pojistně matematické protihodnoty nebo paušální odkupní hodnoty nároků na starobní důchod nabytých na základě této služby nebo činnosti Společenství v okamžiku, kdy jsou ustanoveny.

V takovém případě určí orgán, v němž úředník vykonává služební povinnosti, s ohledem na jeho platovou třídu v okamžiku přijetí počet let služby započitatelných pro důchod, které mu budou započteny v rámci jeho vlastního důchodového systému za předchozí období služby, a to na základě výše pojistně matematické protihodnoty nebo částek vrácených podle výše uvedeného.“

Zdá se, že podle prováděcích ustanovení přijatých Parlamentem (a prováděcích ustanovení přijatých jinými orgány a institucemi Společenství) nemůže počet let, které tak mohou být započteny, překročit počet let, po které byla dotyčná osoba pojištěna ve vnitrostátním důchodovém systému.

V důsledku toho může být pro výpočet důchodu náležejícího podle režimu Společenství zohledněna pouze část nároků na důchod převedených na Společenství. Například v případě pana Kristensena, jednoho z žalobců ve věci Kristensen (1), byly nároky na důchod vyplývající z převodu vnitrostátních nároků na důchod, které by činily více než čtyři roky a pět měsíců, sníženy na ekvivalent dvou let a osmi měsíců.

Ze skutkových okolností věci Kristensen vyplývá, že Evropská komise, Soudní dvůr a Účetní dvůr vrátí dotčenému úředníkovi část nároků na důchod nabytých podle vnitrostátního práva, která není použita pro výpočet důchodu podle práva Společenství. Rada a Evropský parlament však tyto částky dotčeným úředníkům nevrátily, ale až do rozsudku ve věci Kristensen je odvedly do rozpočtu Evropských společenství.

Ve svém rozsudku ve věci Kristensen Soudní dvůr rozhodl, že vnitrostátní nároky na důchod, které byly převedeny do systému Společenství, ale které nemohly být zohledněny pro účely tohoto systému, náležely úředníkovi a musely být tomuto úředníkovi vráceny (2).

Stěžovatel souhlasil s převodem svých nároků na důchod nabytých v Německu a Belgii do systému Společenství v roce 1996.

Dne 1. ledna 2003 odešla stěžovatelka z funkce v Parlamentu. Jeho nároky na důchod byly stanoveny rozhodnutím přijatým Parlamentem dne 17. prosince 2002. Podle tohoto rozhodnutí jeho roky práce v Evropském parlamentu (3) a nároky na důchod, které získal v Německu a Belgii a které byly převedeny do Společenství, vedly k teoretickému důchodu ve výši 72,83333 % jeho posledního základního platu. S ohledem na zvýšení o 1 rok a 11 měsíců stěžovatel pokračoval v práci i poté, co dosáhl věku 60 let, byl jeho teoretický důchod zvýšen na 79,44583 % jeho posledního základního platu. Avšak vzhledem k tomu, že maximální starobní důchod činí 70 % posledního základního platu úředníka (4), byl důchod stěžovatele na tuto částku snížen.

V březnu 2003 se stěžovatel dozvěděl o rozsudku ve věci Kristensen. Následně podal stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu proti rozhodnutí Parlamentu, kterým se stanoví jeho nároky na důchod. Stěžovatel měl ve své stížnosti za to, že ekvivalent 11 let a 5 měsíců, které byly převedeny z německého a belgického důchodového systému, by mu měl být vrácen ekvivalent 4 let a 3 měsíců. Parlament tuto stížnost dne 6. srpna 2003 zamítl.

Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv vznesl námitku proti rozhodnutí Parlamentu ze dne 17. prosince 2002, kterým se stanoví jeho nároky na důchod. Tvrdil, že mu Evropský parlament neposkytl úplné a správné informace, které by mu umožnily posoudit význam dohody o převodu jeho nároků na důchod, kterou uzavřel. Podle stěžovatele tento nedostatek informací představoval nedbalost nebo dokonce zneužití pravomoci ze strany Parlamentu.

Stěžovatel uvedl, že vzhledem k vysoce specializované povaze předmětu požádal o předání, přičemž zcela důvěřoval správě, aniž by byl schopen posoudit důsledky.

Stěžovatel požádal o odškodnění spočívající v vrácení přeplatků, které byly převedeny a které Parlament získal, a/nebo části belgického důchodu, kterou Parlament pobíral nadměrně od belgického důchodového úřadu.

Stěžovatel se rovněž dotázal, proč byly ve dvou dokumentech, které Parlament vypracoval v roce 1999 a 2000 a které jej informovaly o jeho nárocích na důchod, uvedeny různé částky, pokud jde o nároky na důchod, které byly převedeny.

Šetření

Stanovisko Evropského parlamentu

Evropský parlament ve svém stanovisku uvedl tyto připomínky:

K potřebě uplatnit věc Kristensen

Věc Kristensen se týkala jiné situace. V projednávané věci se Soudní dvůr musel zabývat otázkou, zda počet let služby započitatelných pro důchod vypočtený na základě vnitrostátních nároků na důchod může být omezen na počet let, které úředník skutečně odpracoval v dotčených členských státech (dále jen „platová povinnost“). Tato otázka v projednávané věci nevyvstala. V souladu s rozhodnutím ze dne 18. června 1996 byl ekvivalent jedenácti let a pěti měsíců skutečně převeden a zohledněn pro výpočet důchodu v rámci režimu Společenství.

Omezení důchodu na 70 % posledního základního platu v souladu s článkem 77 služebního řádu se vztahovalo na všechny úředníky bez ohledu na to, zda převedli předchozí nároky na důchod nebo zda nabyli všechny své nároky na důchod v rámci systému Společenství.

Nedbalost, chyby a zneužití pravomoci

Dne 18. června 1996 stěžovatel souhlasil s převodem nároků na důchod, které získal v Německu a Belgii, do systému Společenství. Povinnost administrativy zohlednit zájmy úředníka byla omezena nutností dodržovat platná pravidla. Služební řád však důchod jednoznačně omezil na nejvýše 70 % posledního základního platu.

Na druhé straně tabulka připojená k návrhu na převod belgických nároků na důchod ukázala, že po provedení tohoto převodu bude maximální výše důchodu (70 %) dosaženo již ve věku 60 let. Stěžovatel by mohl požádat důchodovou službu Parlamentu, aby vypočítala nadbytečné renty a nepřevedla je do systému Společenství.

Lze jen stěží popřít, že při přípravě dokumentů nezbytných pro převod svých nároků na důchod byl stěžovatel nutně v úzkém kontaktu s příslušnými útvary a mohl si vyžádat jakékoli informace, které mohl potřebovat.

Nesoulad mezi oběma dokumenty, které byly stěžovateli poskytnuty pro informaci v letech 1999 a 2000, byl způsoben politováníhodnou chybou. Toto pochybení však nijak neovlivnilo správnost rozhodnutí Parlamentu o stanovení nároků stěžovatele na důchod, které bylo přijato v prosinci 2002 a bylo mu sděleno v lednu 2003. Kromě toho bylo v obou dokumentech zmíněno omezení důchodu na nejvýše 70 % posledního základního platu. Stěžovatel se však na příslušné útvary neobrátil s žádostí o vysvětlení.

Dále je třeba poznamenat, že stěžovatel odešel do důchodu ve věku 61 let a 11 měsíců, nikoli ve věku 60 let, a že se nikdy neptal správy na důsledky tohoto prodloužení doby přispívání do důchodového systému.

Pokud jde o tvrzené zneužití pravomoci, stěžovatel na základě objektivních a shodujících se nepřímých důkazů neprokázal, jak to vyžaduje judikatura soudů Společenství(5), že rozhodnutí bylo přijato k jiným než uvedeným účelům.

Na základě výše uvedených skutečností Parlament uvedl, že správně uplatňoval platná pravidla a nedopustil se nedbalosti, omylu nebo zneužití pravomoci.

Spolu se svým stanoviskem předložil Parlament řadu podpůrných dokumentů, včetně kopie dopisu ze dne 4. června 1996 adresovaného BfA (Bundesversicherungsanstalt für Angestellte, německý důchodový úřad). Tento dopis, který byl podepsán stěžovatelem dne 18. června 1996, obsahuje prohlášení, podle něhož níže podepsaný prohlašuje, že se buď a) s konečnou platností vzdává možnosti převodu, nebo b) souhlasí s převodem vnitrostátních důchodových práv do systému Společenství. Druhá z těchto možností byla uvedena v dokumentu, jehož kopii Parlament předložil.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl následující:

Specifická a komplikovaná povaha tématu mu jen postupně umožnila dozvědět se o problémech, kterým čelil. Právě nedůslednost informací, které obdržel od Parlamentu, mu ztížila posouzení této záležitosti.

Po získání dalších a přesnějších informací bylo správné říci, že rozsudek ve věci Kristensen nebyl na projednávanou věc použitelný.

Z přezkumu dokumentů, které měl k dispozici, vyplynulo, že neuvedl jednu ze dvou možností uvedených v dopise BfA ze dne 4. června 1996. Zdá se, že útvary Parlamentu toto opomenutí napravily zaškrtnutím druhé možnosti. Veřejný ochránce práv byl požádán, aby tuto skutečnost ověřil porovnáním kopie dopisu, který mu stěžovatel již předložil. Ačkoli Parlament nepochybně jednal v dobré víře, tato skutečnost představovala zjevnou procesní vadu, která způsobila neplatnost celého převodu německých nároků na důchod. BfA bude odpovídajícím způsobem informován.

ROZHODNUTÍ

1 Neposkytnutí úplných a správných informací

1.1 Stěžovatel je úředníkem Evropského parlamentu v důchodu. Před nástupem do veřejné služby EU pracoval stěžovatel pro jiné zaměstnavatele v Německu a Belgii a nabyl tam nárok na důchod. V roce 1996 stěžovatel souhlasil s tím, aby tato důchodová práva byla převedena do důchodového systému Společenství. V důsledku tohoto převodu již stěžovatel dosáhl maximálního důchodu přípustného podle služebního řádu (70 % posledního základního platu) ve věku 60 let. Stěžovatel však odešel do důchodu až ve věku 61 let a 11 měsíců na konci roku 2002. Ačkoli pobírá maximální důchod přípustný podle služebního řádu, byl by v lepší finanční situaci, kdyby do systému Společenství byla převedena pouze část nároků na důchod, které získal v Německu a Belgii.

1.2 Stěžovatel tvrdil, že mu Evropský parlament neposkytl úplné a správné informace, které by mu umožnily posoudit význam dohody, kterou dal s převodem svých nároků na důchod. Uvedl, že vzhledem k vysoce specializované povaze předmětu požádal o převod, přičemž zcela důvěřoval správě, aniž by byl schopen posoudit důsledky. Podle stěžovatele představoval nedostatek úplných a správných informací nedbalost nebo dokonce zneužití pravomoci ze strany Parlamentu. Stěžovatel rovněž poukázal na nesoulad mezi dvěma dokumenty, které mu Parlament poskytl pro informaci v letech 1999 a 2000.

1.3 Parlament ve svém stanovisku uvedl, že správně uplatňoval platná pravidla a nedopustil se nedbalosti, omylu nebo zneužití pravomoci. Parlament byl toho názoru, že povinnost administrativy zohlednit zájmy úředníka je omezena nutností dodržovat platná pravidla, a zdůraznil, že služební řád jasně omezuje výši důchodu na nejvýše 70 % posledního základního platu. Poukázala na to, že tabulka připojená k návrhu na převod belgických nároků na důchod uváděla, že po provedení tohoto převodu bude maximální výše důchodu (70 %) dosaženo již ve věku 60 let. Podle názoru Parlamentu lze jen stěží popřít, že stěžovatel byl při přípravě dokumentů nezbytných pro převod svých nároků na důchod nutně v úzkém kontaktu s příslušnými útvary a mohl si vyžádat jakékoli informace, které mohl potřebovat. Parlament připustil, že mezi oběma dokumenty poskytnutými stěžovateli v letech 1999 a 2000 existuje nesoulad, a uvedl, že je to způsobeno politováníhodnou chybou. Podle Parlamentu však toto pochybení nijak neovlivnilo správnost rozhodnutí Parlamentu o stanovení nároků stěžovatele na důchod, které bylo přijato v prosinci 2002 a bylo mu sděleno v lednu 2003.

1.4 Veřejný ochránce práv se domnívá, že by měly být učiněny dvě předběžné poznámky. Zaprvé se stěžovatel ve své stížnosti snažil opřít o rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Kristensen (6). Parlament ve svém stanovisku zpochybnil relevanci tohoto případu pro tuto stížnost a stěžovatel ve svých připomínkách připustil, že se uvedený rozsudek na jeho případ nevztahuje. Zadruhé veřejný ochránce práv uvádí, že článek 77 služebního řádu stanoví, že maximální důchod, který může být přiznán v rámci důchodového systému Společenství, činí 70 % posledního základního platu. Vzhledem k tomu, že se jedná o částku přiznanou stěžovateli v rozhodnutí Parlamentu ze dne 17. prosince 2002, je zřejmé, že stěžovatel toto rozhodnutí jako takové nenapadá, ale předchozí převod (části) nároků na důchod, které získal v Německu a Belgii.

1.5 Tyto převody se řídí čl. 11 odst. 2 přílohy VIII (dále jen „důchodový systém“) služebního řádu. Veřejná ochránkyně práv souhlasí s tím, že příslušná ustanovení a způsob, jakým jsou prováděna, nejsou pro ty, kteří se na tuto oblast nespecializují, snadno srozumitelné. Je proto důležité, aby administrativa poskytla úředníkovi dostatečné informace, které mu umožní pochopit význam a důsledky takového přemístění. Je však třeba rovněž zohlednit skutečnost, že k takovému přemístění dochází pouze se souhlasem dotčeného úředníka. Lze proto očekávat, že úředníci požádají správu o další a konkrétnější informace, pokud dostupné informace nepostačují k vyjasnění všech otázek.

1.6 V tomto případě veřejný ochránce práv konstatuje, že tabulka připojená k návrhu na převod belgických důchodových práv uváděla, že po provedení tohoto převodu bude maximální výše důchodu (70 %) dosaženo již ve věku 60 let. Příslušné informace bezprostředně předcházejí podpisům odpovědných osob v Evropském parlamentu a samotného stěžovatele. Skutečnost, že maximální výše důchodu, která mohla být stěžovateli přiznána v rámci důchodového systému Společenství, činila 70 % jeho posledního základního platu, je stanovena v článku 77 služebního řádu. Bylo rovněž zmíněno ve dvou informačních dokumentech, které stěžovatel obdržel od Parlamentu v letech 1999 a 2000. I když je politováníhodné, že některé další údaje v těchto dokumentech se mírně lišily, skutečností zůstává, že stěžovatel by mohl nepochybovat o tom, že by nepobíral důchod přesahující 70 % jeho posledního základního platu, i kdyby pokračoval v práci i po dosažení věku 60 let. Veřejný ochránce práv se domnívá, že za těchto okolností mohl Parlament důvodně očekávat, že stěžovatel požádá své útvary o informace a radu před tím, než bude souhlasit s převodem svých vnitrostátních důchodových práv, pokud měl nějaké pochybnosti nebo dotazy.

1.7 Stěžovatel ve svém vyjádření ke stanovisku Parlamentu uvedl zjevnou procesní vadu, která způsobila neplatnost celého převodu německých nároků na důchod. Na podporu svého názoru stěžovatel odkázal na dopis adresovaný BfA (Bundesversicherungsanstalt für Angestellte, německý důchodový úřad) ze dne 4. června 1996, v němž stěžovatel prohlásil, že souhlasí s převodem německých důchodových nároků do systému Společenství. Podle stěžovatele příslušné políčko nezaškrtl on, ale útvary Parlamentu. Veřejný ochránce práv však konstatuje, že stěžovatel nezpochybňuje dobrou víru Parlamentu ani to, že podepsal příslušný dopis a rovněž schválil a podepsal sdělení vypracované Parlamentem, v němž je uveden čas a výše příslušného převodu. Kromě toho, i kdyby byl přijat názor stěžovatele, že celý převod je neplatný, pravděpodobným důsledkem by bylo, že by stěžovatel mohl stále požadovat svůj německý důchod od BfA.

1.8 Za těchto okolností se veřejný ochránce práv domnívá, že ze strany Evropského parlamentu nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Není tedy třeba provádět další šetření, která stěžovatel navrhl ve svých připomínkách, ani se zabývat tvrzeními, která stěžovatel vznesl na základě svého tvrzení o nesprávném úředním postupu.

2 Závěr

Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti se zdá, že ze strany Evropského parlamentu nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Evropského parlamentu.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Spojené věci T-103/98, T-104/98, T-107/98, T-113/98 a T-118/98 Kristensen a další v. Rada, Sb. rozh. 1999, s. SC I-A-215, II-1111.

(2) Viz výše, body 40–45.

(3) Podle článku 77 služebního řádu a článku 2 přílohy VIII služebního řádu se důchod vypočítá na základě celkového počtu let služby započitatelných pro důchod získaných úředníkem, nejvýše však 35 let. Maximální výše starobního důchodu činí 70 % posledního základního platu.

(4) Viz předchozí poznámka pod čarou.

(5) Viz například spojené věci T-33/89 a T-74/89 Blackman v. Parlament, Sb. rozh. 1993, s. II-249, bod 54.

(6) Spojené věci T-103/98, T-104/98, T-107/98, T-113/98 a T-118/98 Kristensen a další v. Rada, Sb. rozh. 1999, s. SC I-A-215, II-1111.