Souvislosti stížnosti

1. Když zaměstnanci opouštějí správu EU, aby se ujali funkcí v soukromém sektoru, jsou popisováni jako osoby, které procházejí „otáčivými dveřmi“. Zatímco zaměstnanci EU mají základní právo pracovat po odchodu z orgánů, musí to být v rovnováze s riziky, která mohou tyto přesuny představovat pro oprávněné zájmy orgánů.

2. Správa EU má zavedena zvláštní pravidla, jimiž se tyto přesuny z veřejného do soukromého sektoru řídí. Tato pravidla jsou stanovena ve služebním řádu EU [1].

3. Pokud mají zaměstnanci v úmyslu nastoupit na pracovní místo do dvou let po odchodu ze správy EU nebo během neplaceného volna, musí o to požádat. Existuje-li riziko střetu zájmů, služební řád EU stanoví, že orgán může stanovit podmínky nebo omezení výkonu určitých činností nebo je zcela zakázat.

4. V říjnu 2022 stěžovatel, organizace občanské společnosti, požádal o přístup veřejnosti [2] k dokumentům týkajícím se některých žádostí podle služebního řádu EU [3], které podal bývalý zaměstnanec. Stěžovatel zejména požádal o přístup ke všem pracovním pozicím s daty obsazených pozic a ke všem dokumentům týkajícím se povolení jakékoli nové úlohy (funkcí).

5. Komise odpověděla, že nemůže potvrdit ani popřít, že existují dokumenty spadající do rozsahu žádosti stěžovatele. Podle Komise bylo identifikaci dokumentů zabráněno pravidly EU pro ochranu údajů [4] (nařízení 2018/1725).

6. Stěžovatel požádal Komisi, aby své rozhodnutí přezkoumala (podáním „potvrzující žádosti“). Když Komise trvala na svém stanovisku, že nemůže potvrdit ani popřít existenci dokumentů, obrátil se stěžovatel na veřejného ochránce práv.

Šetření

7. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření a vyšetřovací tým se setkal s příslušnými zástupci Komise, aby případ projednal.

8. Během schůzky Komise uvedla, že při vyřizování žádosti stěžovatele o přístup veřejnosti si byla vědoma toho, zda požadované dokumenty existují, či nikoli. Pokud by však požadované dokumenty existovaly, nepovažovala za vhodné je identifikovat. Je tomu tak proto, že pokud by existovaly, obsahovaly by osobní údaje po celou dobu, a dokonce i odhalení jejich existence a jejich identifikace by se rovnalo předání osobních údajů.

9. Komise měla za to, že stěžovatel nesplnil požadavek na takové předání osobních údajů podle pravidel EU pro ochranu údajů. Stěžovatel zejména neprokázal nezbytnost předání osobních údajů pro konkrétní účel ve veřejném zájmu. Komise konstatovala, že bývalého zaměstnance o žádosti o přístup neinformovala ani nepožádala o jeho souhlas se zpřístupněním jeho osobních údajů, neboť to nařízení 2018/1725 nevyžaduje.  

10. Komise uvedla, že při vyřizování žádostí o přístup veřejnosti týkajících se zaměstnanců uplatňuje různé úrovně transparentnosti v závislosti na tom, zda se žádost týká zaměstnanců na vyšších vedoucích pozicích, nebo níže. Když tedy stěžovatel předložil podobné žádosti o přístup veřejnosti, které se týkaly bývalých zaměstnanců, kteří zastávali vedoucí funkce nebo byli součástí kabinetu komisaře, poskytla Komise shrnutí činností těchto bývalých zaměstnanců.

11. V komentáři ke zprávě ze schůzky [5] stěžovatel uvedl, že jasně nastínil veřejný zájem na zpřístupnění požadovaných dokumentů a že Komise nezohlednila jeho argumenty.

12. Stěžovatel zejména uvedl, že podle zpráv sdělovacích prostředků bývalý zaměstnanec několikrát prošel otáčivými dveřmi a vždy pracoval ve stejné oblasti odbornosti. V jednom okamžiku bývalý zaměstnanec dokonce nastoupil do kabinetu komisaře. Stěžovatel dále uvedl, že ačkoli nejsou k dispozici žádné veřejné informace o přesné práci bývalého zaměstnance, jeho kariérní historie ukazuje na silné překrývání mezi jeho prací v Komisi a v soukromém sektoru. Bývalý zaměstnanec navíc mohl mít přístup k důvěrným informacím, které nyní mohl použít ve prospěch svého nového zaměstnavatele. Stěžovatel se proto domníval, že existuje riziko střetu zájmů.

13. Stěžovatel dále uvedl, že bývalý zaměstnanec sám veřejně oznámil svůj přesun z Komise do soukromého sektoru. Není tedy jasné, jak by zpřístupnění požadovaných dokumentů ohrozilo oprávněné zájmy bývalého zaměstnance.

14. Stěžovatel dále uvedl, že sama Komise uznala význam přístupu k žádostem o dokumenty při sledování postupů Komise pro řešení otázek otáčivých dveří [6].

Návrh řešení předložený veřejnou ochránkyní práv

15. Veřejná ochránkyně práv konstatovala, že zaměstnanci mají zákonnou povinnost požádat o povolení před zahájením mimopracovní činnosti do dvou let od odchodu ze správy EU nebo během neplaceného volna. Je tedy zřejmé, že dokumenty musí existovat vždy, když zaměstnanec Komise zahájil činnost za výše uvedených okolností.

16. Veřejný ochránce práv měl tedy za to, že striktní přístup Komise spočívající v odmítnutí potvrdit nebo popřít existenci relevantních dokumentů může vést k dojmu, že pravidla stanovená ve služebním řádu EU nebyla dodržena.

17. Veřejný ochránce práv dále uvedl, že podle judikatury EU [7] lze potenciální střet zájmů považovat za veřejný zájem, který by převážil nad zájmy na ochraně údajů. V tomto případě subjekt údajů pracoval více než deset let na různých úrovních v jedné konkrétní oblasti v Komisi a dokonce působil jako člen kabinetu komisaře. Vzhledem k tomu se veřejná ochránkyně práv domnívala, že práce ve stejné oblasti v soukromém sektoru by mohla vést ke střetu zájmů nebo k jeho vnímání. Měla tedy za to, že existuje veřejný zájem vědět, zda bylo riziko střetu zájmů řádně posouzeno a řešeno.

18. Veřejná ochránkyně práv navíc konstatovala, že jak bývalý zaměstnanec, tak i jejich nový zaměstnavatel tento přesun a předchozí úlohy bývalého zaměstnance zveřejnili. Veřejný ochránce práv měl tedy za to, že není důvod se domnívat, že by zjištěním a zpřístupněním případných dokumentů byly poškozeny oprávněné zájmy bývalého zaměstnance. Naopak identifikace a zveřejňování potenciálních dokumentů by přineslo větší transparentnost, pokud jde o situace otáčivých dveří.

19. Veřejná ochránkyně práv se dále domnívala, že by bylo osvědčeným správním postupem informovat (bývalé) zaměstnance o těchto žádostech o přístup veřejnosti, zejména pokud zaměstnanci dříve zastávali vedoucí pozice nebo byli součástí kabinetu komisaře, a poskytnout jim možnost udělit souhlas nebo vznést námitku proti zpřístupnění požadovaných dokumentů nebo jejich shrnutí. 

20. Veřejná ochránkyně práv proto jako řešení navrhla, aby Komise přehodnotila svůj postoj k žádosti stěžovatele o přístup.

21. Komise návrh veřejného ochránce práv na řešení nepřijala. Zopakovala, že její odmítnutí potvrdit nebo popřít existenci příslušných dokumentů je výsledkem uplatňování pravidel EU v oblasti ochrany údajů a nelze jej považovat za potvrzení nesouladu se služebním řádem EU. Formulace, kterou Komise používá při odpovědi na takové žádosti, se spíše zaměřuje na neexistenci právních důvodů pro identifikaci požadovaných dokumentů.

22. Komise měla za to, že judikatura, na kterou veřejná ochránkyně práv odkázala ve svém návrhu řešení, podle všeho nestanovuje společnou jednotnou normu pro určení, zda ověřování činností orgánu, jehož cílem je zabránit střetu zájmů, je skutečně zvláštním účelem obecného zájmu, pro který by bylo nezbytné předávat osobní údaje. Komise se dále domnívala, že existují zásadní rozdíly v osobních údajích a v rozsahu soudního řízení, na které se veřejný ochránce práv odvolává. Soudní případ se týkal zejména hlasování poslanců Evropského parlamentu s aktivním veřejným mandátem v souvislosti s opatřením, které se může týkat jejich individuálních finančních výhod a které může mít rovněž dopad na rozpočet EU. Tento případ je jiný. Existuje zvláštní soubor vnitřních pravidel, která stanoví přísná hmotněprávní a časová ustanovení týkající se potřeby předchozího povolení, zakázaných činností a umožňují disciplinární opatření. Bývalý zaměstnanec navíc není politicky zvoleným zástupcem ani není součástí vrcholného vedení.

23. Komise zopakovala, že uplatňuje různé úrovně transparentnosti v závislosti na tom, zda se žádost týká zaměstnanců na vyšších vedoucích pozicích, nebo nižších. Komise se domnívala, že se přitom řídí pokyny evropského inspektora ochrany údajů [8].

24. Komise trvala na svém názoru, že argumenty stěžovatele nepostačují k prokázání toho, že předání osobních údajů bylo nezbytné pro konkrétní účel ve veřejném zájmu. Uvedl, že argumenty musí jít nad rámec pouhých odkazů na zprávy ve sdělovacích prostředcích a abstraktních nepodložených tvrzení, jako je existence jasného veřejného zájmu a jasné nebezpečí střetu zájmů.

Posouzení veřejné ochránkyně práv po návrhu řešení

25. Transparentnost týkající se situací otáčivých dveří a omezení, která Komise ukládá za účelem zmírnění rizik střetu zájmů, může zlepšit schopnost Komise sledovat dodržování jejích rozhodnutí a může pomoci odradit od nedodržování předpisů ze strany těch, na něž se vztahuje podmíněné povolení. Je rovněž nezbytné ujistit veřejnost, že Komise se touto záležitostí zabývala dostatečně důkladně.

26. Dotčený bývalý zaměstnanec měl v rámci Komise rozsáhlou profesní dráhu.  Pracovali více než deset let na různých úrovních v jedné konkrétní oblasti odbornosti. Poté, co se přestěhovali do soukromého sektoru, nyní zastávají velmi vysokou pozici a nadále pracují ve stejné oblasti odbornosti. Veřejná ochránkyně práv proto trvá na svém názoru, že existuje veřejný zájem vědět, zda bylo riziko střetu zájmů řádně posouzeno a řešeno.

27. Bývalý zaměstnanec a jeho nový zaměstnavatel navíc sami zveřejnili přesun a odborné znalosti, které zaměstnanec získal při práci pro Komisi. Představili bývalého zaměstnance jako vysoce zkušeného odborníka se všemi znalostmi, které přináší být jedním z předních odborníků v této oblasti v rámci EU. Veřejná ochránkyně práv se proto stále domnívá, že není důvod se domnívat, že by zjištěním, zda byly podány příslušné žádosti podle služebního řádu EU a zda byly vyřešeny střety zájmů, byly poškozeny oprávněné zájmy bývalého zaměstnance.

28. Veřejná ochránkyně práv tedy trvá na svém názoru, že příliš přísný přístup Komise v projednávané věci by mohl vyvolat dojem, že pravidla, která jsou stanovena ve služebním řádu EU a která upravují takové přesuny z veřejného do soukromého sektoru, nebyla dodržena.

29. Veřejná ochránkyně práv proto naléhavě vyzývá Komisi, aby při vyřizování žádostí o přístup veřejnosti k osobním údajům bývalých zaměstnanců uplatňovala úsudek a zvážila konkrétní případ. Zatímco poslední místo, které dotčený bývalý zaměstnanec zastával před přechodem do soukromého sektoru, nebylo ve vrcholném vedení, tento zaměstnanec byl v určitém okamžiku členem kabinetu komisaře. Dále se domnívá, že by bylo v souladu s osvědčenou správní praxí konzultovat dotčeného bývalého zaměstnance s cílem získat jeho názory na zpřístupnění dokumentů nebo jejich shrnutí.

30. Tribunál [9] se nedávno zabýval otázkou, zda možnost občanů posoudit, zda se státní zaměstnanci nenacházejí v situaci střetu zájmů, může představovat nutnost předání osobních údajů. Tribunál potvrdil, že „žalobci mohli zjistit, že se [státní zaměstnanci] nenacházejí v situaci střetu zájmů, pouze tím, že měli k dispozici příjmení, jména a profesní nebo institucionální úlohy [...]“. [10] Tribunál dále potvrdil, že při neexistenci zveřejnění totožnosti státních zaměstnanců nelze dosáhnout zvláštního cíle obecného zájmu, který žalobci sledovali, a sice umožnit občanům Unie ujistit se o neexistenci střetu zájmů [11].

31. Veřejný ochránce práv si je vědom toho, že tento rozsudek nebyl v době, kdy Komise musela rozhodnout o žádosti stěžovatele o přístup veřejnosti, ještě k dispozici. Věří však, že Komise použije toto rozhodnutí při rozhodování o budoucích podobných žádostech.

32. Vzhledem k tomu, že Komise přehodnotila své stanovisko k žádosti stěžovatele o přístup v návaznosti na návrh veřejné ochránkyně práv na řešení a dospěla ke stejnému závěru jako ve svém potvrzujícím rozhodnutí, nepovažuje veřejná ochránkyně práv za účelné v tomto šetření pokračovat.

33. Veřejná ochránkyně práv vyjadřuje politování nad tím, že Komise této příležitosti nevyužila k zajištění větší transparentnosti, pokud jde o situace otáčivých dveří, a k tomu, aby stěžovateli umožnila ověřit, zda se Komise a zaměstnanec řídili platnými pravidly.

Závěr

Na základě šetření veřejná ochránkyně práv uzavírá tento případ následujícím závěrem:

Vzhledem k tomu, že Komise přehodnotila své stanovisko k žádosti stěžovatele o přístup v návaznosti na návrh řešení veřejné ochránkyně práv a dospěla ke stejnému závěru jako ve svém potvrzujícím rozhodnutí, nevidí veřejná ochránkyně práv žádný užitečný účel v pokračování v tomto šetření.

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

Emily O'Reilly
evropská veřejná ochránkyně práv

Štrasburk, 12. 2024

[1] nařízení č. 31 (EHS), kterým se stanoví služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii (dále jen „služební řád“); https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX%3A01962R0031-20140501

[2] podle nařízení č. 1049/2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise (nařízení č. 1049/2001); https://eur-lex.europa.eu/legal-content/en/TXT/?uri=CELEX%3A32001R1049

[3] Žádosti podle článků 12B, 16 a 40 služebního řádu.

[4] nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2018/1725 ze dne 23. října 2018 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů orgány, institucemi a jinými subjekty Unie a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení nařízení (ES) č. 45/2001 a rozhodnutí č. 1247/2002/ES (nařízení 2018/1725); https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/PDF/?uri=CELEX:32018R1725

[5] https://www.ombudsman.europa.eu/doc/inspection-report/196383

[6] Viz https://www.ombudsman.europa.eu/en/doc/inspection-report/en/152861.

[7] Rozsudek Tribunálu ve věci T-115/13, Dennekamp v. Parlament, bod 112; k dispozici na adrese: https://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=165829&pageIndex=0&doclang=EN

[8] Viz https://www.edps.europa.eu/sites/default/files/publication/05-07_bp_accesstodocuments_en.pdf

[9] Rozsudek Tribunálu ve věci T-761/21, Curtois a další v. Komise¸ https://curia.europa.eu/juris/document/document.jsf?text=&docid=288382&pageIndex=0&doclang=EN&mode=lst&dir=&occ=first&part=1&cid=10271152

[10] Soud prvního stupně: výše uvedený rozsudek Curtois a další v. Komise, bod 73

[11] Tamtéž, bod 84