Případ se týkal odmítnutí Evropské investiční banky (EIB) poskytnout veřejnosti plný přístup k dokumentům týkajícím se vyšetřování a doporučení Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF). EIB identifikovala řadu dokumentů, které spadají do oblasti působnosti žádosti stěžovatele, včetně závěrečných zpráv a doporučení úřadu OLAF, jakož i vlastních disciplinárních rozhodnutí EIB. I když EIB poskytla částečný přístup k deseti ze třinácti zjištěných závěrečných zpráv úřadu OLAF, odepřela přístup ke zbývajícím dokumentům v plném rozsahu. Pokud jde o disciplinární rozhodnutí EIB, poskytla EIB shrnutí přijatých disciplinárních následných opatření. EIB přitom ve svých pravidlech transparentnosti vycházela z výjimek z přístupu veřejnosti a tvrdila, že úplné zpřístupnění by ohrozilo ochranu osobních údajů, účel vyšetřování a její rozhodovací proces.

Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření a její vyšetřovací tým zkontroloval sporné dokumenty v žádosti stěžovatele o přístup veřejnosti. Z kontroly vyplynulo, že značná část informací obsažených v těchto dokumentech představuje osobní údaje, které by v případě jejich zpřístupnění mohly vést k identifikaci jednotlivých zaměstnanců EIB vyšetřovaných úřadem OLAF. Vzhledem k citlivému vyvážení potřebnému k určení, zda by zpřístupnění mohlo vést k identifikaci fyzických osob, a vzhledem k tomu, že EIB poskytla stěžovateli přehled o přijatých následných opatřeních a uložených sankcích, měla veřejná ochránkyně práv za to, že odmítnutí EIB poskytnout plný přístup veřejnosti bylo celkově přiměřené. Případ proto uzavřela, neboť neshledala nesprávný úřední postup. Ačkoli značná část informací obsažených v zatajených dokumentech zjevně představuje osobní údaje, veřejný ochránce práv konstatoval, že určitá část informací, byť omezená, je administrativní povahy a nepředstavuje osobní údaje. Předložila tedy návrh na zlepšení, aby EIB zvážila, zda by alespoň některé části jejích disciplinárních rozhodnutí obsahující čistě administrativní informace mohly být zpřístupněny, aniž by bylo ohroženo zpřístupnění osobních údajů.

Případ se týkal toho, jak Evropská centrální banka (ECB) řešila procesní aspekty související se zprávou oznamovatele, kterou stěžovatel [1] předložil v roce 2022. Oznámení oznamovatele se týkalo údajného rodinného vztahu mezi najímajícím úředníkem a osobou, která byla najata.

Stěžovatel se setkal s chováním údajných pachatelů, o němž se domnívali, že představuje nevhodné chování (včetně obtěžování). Stěžovatel požádal o související správní šetření.

ECB se rozhodla posoudit zprávu oznamovatele společně s otázkou údajného nevhodného chování. Rovněž informovala stěžovatele, že předložené důkazy neodůvodňují zahájení správního šetření. Stěžovatel napadl oba body prostřednictvím správní stížnosti, kterou ECB prohlásila za nepřípustnou pro nedostatek individuálního zájmu (společné řešení obou otázek) nebo pro nedostatek napadnutelného rozhodnutí (nezahájení správního šetření).

Stěžovatel se obrátil na veřejného ochránce práv a napadl rozhodnutí ECB o nepřípustnosti. V průběhu šetření veřejného ochránce práv stěžovatel rovněž požádal veřejného ochránce práv, aby se podrobněji zabýval vyřizováním oznámení a stížností oznamovatelů v ECB.

Veřejná ochránkyně práv shledala, že důvody, které ECB uvedla pro prohlášení správní stížnosti stěžovatele za nepřípustnou, nebyly přesvědčivé.

Veřejná ochránkyně práv rovněž konstatovala, že během jejího šetření došlo v této věci k významnému vývoji a že související vnitřní vyšetřování na vysoké úrovni stále probíhají. Kromě toho ECB dokončovala přezkum svého rámce pro podávání zpráv, vyšetřování a disciplinárního rámce z vlastního podnětu. Za těchto okolností dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že žádné další šetření nebylo v daném okamžiku odůvodněné, a šetření uzavřela.

 

[1] Z důvodu anonymity, a to i pokud jde o pohlaví stěžovatele, text odkazuje na stěžovatele jako na „oni“ / „jejich“ / „jejich“.

 

Případ se týkal způsobu, jakým Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ) jednala se subdodavatelem, který poskytoval odborné znalosti a služby v odvětví IT. Podle stěžovatele nebyla za vykonanou práci zaplacena v plné výši. Poté, co jednání stěžovatele s hlavním dodavatelem zůstala bezvýsledná, obrátil se stěžovatel na veřejnou ochránkyni práv, přičemž zpochybnil způsob, jakým ESVČ daný spor řešila.

Veřejná ochránkyně práv připomněla, že neexistence přímého smluvního vztahu mezi orgánem EU a subdodavatelem nezbavuje prvně jmenovaného jakožto orgán veřejné moci povinnosti dodržovat základní právo subdodavatele na řádnou správu. Tato povinnost zahrnuje mimo jiné povinnost orgánu EU sledovat chování svého dodavatele a v případě potřeby trvat na tom, aby dodavatel plnil své povinnosti vůči subdodavateli. V daném případě veřejná ochránkyně práv konstatovala, že ESVČ se ujistila, že její požadavky na výstupy a dokumentaci byly hlavním dodavatelem řádně sděleny subdodavateli a že ESVČ provedla platby za ověřenou provedenou práci. ESVČ celkově vynaložila mnoho úsilí na nalezení řešení různých otázek týkajících se subdodávek.

Veřejná ochránkyně práv proto uzavřela šetření se závěrem, že ze strany ESVČ nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.