Vážení pánové G. E. a B. A.,

Dne 10. ledna 2002 jste jménem sdružení „Asociación Coordinadora de Itóiz“ podal u evropského veřejného ochránce práv stížnost na Evropskou komisi. Vaše stížnost se týkala toho, jak Komise vyřídila vaši stížnost ze dne 27. března 2000 (spisové číslo 2000/4378) týkající se nesouladu plánované přehrady v Itóizu (Navarra) s několika směrnicemi ES v oblasti životního prostředí.

Dne 19. února 2002 jsem předal Vaši stížnost předsedovi Evropské komise s žádostí o připomínky do 31. května 2002. Dne 7. května 2002 zaslala Komise své stanovisko, které jsem Vám předal dne 27. května 2002, s výzvou k vyjádření. Dne 14. května 2002 jsem od Vás obdržel doplňující informace. Své připomínky ke stanovisku Komise jste mi zaslal dne 27. června 2002.

Nyní vám píši, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

Stěžovatelé podali stížnost veřejnému ochránci práv dne 16. listopadu 2001 (ref. č.: 1670/2001/JMA). Podle stěžovatelů Komise řádně nevyřídila jejich stížnost ze dne 27. března 2000 (referenční číslo Komise 2000/4378), v níž odsoudili nesoulad přehrady vybudované v Itóizu (Navarra) s několika směrnicemi ES v oblasti životního prostředí, zejména se směrnicí 85/337/EHS (posouzení vlivů na životní prostředí).

S ohledem na informace předložené stěžovateli v jejich první stížnosti se veřejná ochránkyně práv domnívala, že neexistují důvody k zahájení šetření. Stěžovatelé byli informováni dopisem ze dne 8. ledna 2002.

Dne 10. ledna 2002 stěžovatelé zaslali novou stížnost s doplňujícími informacemi (ref. č.: 0245/2002/JMA). Veřejná ochránkyně práv se rozhodla zahájit šetření v této věci. Podle této výtky jsou skutkové okolnosti projednávané věci následující:

Dne 5. března 1996 podali stěžovatelé stížnost evropskému veřejnému ochránci práv (stížnost 472/6.3.96/XP/ES/PD), která se týkala rovněž přehrady, která se staví v Itóizu (Navarra). Stěžovatelé tvrdili, že Komise řádně nevyřídila jejich formální stížnost (spis Komise P/92/4758) týkající se nesouladu plánované přehrady s několika směrnicemi ES. Stěžovatelé připomněli, že veřejný ochránce práv dospěl na základě svého šetření k závěru, že rozhodnutí Komise uzavřít případ představuje nesprávný úřední postup.

Dne 31. května 1999 zaslali stěžovatelé Komisi vědeckou zprávu vypracovanou odborníkem na geologii týkající se stability přehrady Itóiz. Studie dospěla k závěru, že stabilita levého břehu přehrady je ohrožena. Ve dnech 28. ledna a 16. února 2000 stěžovatelé požádali ES o financování za účelem dokončení důkladného posouzení geologických rizik, která přehrada představuje. Dopisy ze dne 24. února a 7. března 2000 informovaly útvary Komise stěžovatele, že pro tento druh činností nejsou k dispozici žádné finanční prostředky.

Dne 27. března 2000 podali stěžovatelé Komisi formální stížnost (č. j.: 2000/4378). Tvrdily, že dopad přehrady na životní prostředí je zásadně chybný, jelikož nebylo provedeno řádné posouzení geologických účinků záměru. Stěžovatelé proto požádali Komisi, aby na základě rozhodnutí Rady 1999/847/ES, kterým se zavádí akční program Společenství v oblasti civilní ochrany, financovala technické posouzení přehrady a jejích geologických účinků a aby tuto lokalitu navštívili odborníci Komise.

Dne 31. srpna 2000 zaslali stěžovatelé útvarům Komise odpovědným za právní záležitosti a otázky civilní ochrany v GŘ pro životní prostředí vědeckou zprávu o geologické nestabilitě přehrady. Studie nastínila konstrukční nedostatky přehrady, její nestabilitu a potenciální riziko kolapsu. Podle názoru stěžovatelů tato zjištění prokázala, že posouzení vlivů přehrady na životní prostředí bylo nesprávné a že zásah týmu civilní ochrany Komise by byl odůvodněný.

Od srpna 2000 vedli stěžovatelé četné výměny s útvary Komise. Dne 14. prosince 2000 znovu požádali o návštěvu tohoto místa týmem civilní ochrany Komise. Odpovědné útvary Komise ve své odpovědi ze dne 12. února 2001 obě žádosti zamítly. Uvedla, že typ studie navržený stěžovatelem nebyl v rozhodnutí 1999/847/ES stanoven. Komise proto nemohla tuto iniciativu financovat. Komise vysvětlila, že vyslání týmu civilní ochrany se předpokládá v bodě D přílohy rozhodnutí, ale pouze po vážných nehodách. V případě přehrady Itóiz tomu tak nebylo.

Dne 21. února 2002 stěžovatelé zaslali odpověď komisaři Wallströmovi a požádali o přehodnocení rozhodnutí. Dne 26. února 2002 odpověděl vedoucí právní služby GŘ ENV na dopis stěžovatelů. Informoval je, že útvary Komise si vyžádaly informace o tomto problému od španělských orgánů.

Dne 19. září 2001 předložili stěžovatelé Komisi novou studii. Bylo naznačeno postupné zhoršování přehrady, které bylo většinou viditelné trhlinami v jejích vnějších stěnách. To se předpokládalo již v jejich zprávě z dubna 2000.

Žadatelé uvedli, že navzdory množství dostupných informací Komise během 17 měsíců po formální registraci jejich podnětu nepřijala žádná opatření. Tvrdili, že toto dlouhé zpoždění je nepřiměřené a je v rozporu se závazkem orgánu vyřídit stížnosti do jednoho roku. Podle názoru stěžovatele křehká geologická struktura přehrady ukázala, že posouzení vlivů na životní prostředí provedené španělskými orgány bylo chybné a nedodržovalo ustanovení směrnice 85/337/ES.

Stěžovatelé dále tvrdili, že výklad rozhodnutí 1999/847/ES ze strany Komise je neobjektivní a právně nesprávný. Požádali proto orgán, aby znovu zvážil vyslání týmu civilní ochrany, který by tyto podmínky ověřil.

Stěžovatelé ve své stížnosti souhrnně tvrdili, že Komise:

i) nedodrželi své pravidlo jednoho roku pro vyřizování jejich stížnosti (číslo spisu 2000/4378);

ii) neoprávněně zamítli jejich naléhavou žádost o expedici týmu civilní ochrany do oblasti, kde byl projekt rozvíjen.

Šetření

Stanovisko Komise

Ve svém stanovisku ze dne 7. května 2002 Komise odkázala na dvě tvrzení stěžovatelů.

Pokud jde o vyřizování stížnosti č. 2000/4378, orgán vysvětlil, že informace o správních zárukách poskytnutých stěžovatelům byly zahrnuty do jeho potvrzení o přijetí ze dne 16. května 2000. V písmenu c) tohoto dopisu bylo uvedeno, že se Komise pokusí přijmout rozhodnutí ve věci samé (buď případ uzavřít, nebo zahájit řízení o nesplnění povinnosti) ve lhůtě dvanácti měsíců ode dne registrace stížnosti generálním sekretariátem.

Komise poukázala na to, že toto zpoždění není vždy možné dodržet, zejména v oblasti životního prostředí, a zejména pokud jde o některé členské státy. V tomto případě Komise vysvětlila, že její útvary musely přezkoumat informace předložené členským státem, jakož i četná sdělení zaslaná stěžovatelem. Ve stanovisku byly v příloze uvedeny četné výměny názorů mezi orgánem a stěžovateli.

Orgán zdůraznil, že stížnosti vyvolaly některé složité právní otázky, které musí být důkladně posouzeny. Její útvary musely zejména zvážit, zda by s ohledem na směrnici 85/337/EHS nemělo být zpochybňováno posouzení vlivů záměru na životní prostředí provedené španělskými orgány, jelikož výsledný záměr vykazoval konstrukční nedostatky. Evropský parlament vznesl stejnou otázku prostřednictvím otázky k písemnému zodpovězení (E-01/0983) ze dne 30. března 2001. V odpovědi Komise zveřejněné v Úředním věstníku ze dne 11. prosince 2001 (Úř. věst. C 350, s. 66) bylo vysvětleno, že technická kvalita výsledného projektu značně přesahuje cíl směrnice 85/337/EHS, která se zabývá pouze posuzováním vlivů plánované činnosti na životní prostředí. Komise tedy ve své úloze strážkyně Smlouvy podle článku 211 neměla žádný právní základ pro zásah do přehrady Itóiz.

Na tomto základě se Komise rozhodla případ uzavřít. Dopisem ze dne 24. ledna 2002 informovala Komise stěžovatele o svém záměru případ uzavřít, pokud nebudou poskytnuty nové informace nebo dodatečné důvody. Rozhodnutí o uzavření věci bylo přijato dne 20. března 2002.

Pokud jde o odmítnutí vyslat tým civilní ochrany na místo přehrady, Komise vysvětlila, že žádost nesplňuje kritéria stanovená v rozhodnutí 1999/847/ES. V příloze rozhodnutí se uvádí, že v naléhavých případech může být skupina odborníků mobilizována, pokud členský stát nebo třetí země čelí přírodní nebo technologické katastrofě. Na druhé straně rozhodnutí stanoví řadu kritérií pro zahájení jeho uplatňování, mezi něž patří mimo jiné to, že akce Společenství jsou v zájmu významného počtu členských států.

Komise proto potvrdila, že žádosti podané stěžovateli nesplňují kritéria stanovená v rozhodnutí, a že tedy její odmítnutí vyhovět žádostem stěžovatelů bylo řádně odůvodněno.

Připomínky stěžovatele

Poté, co Komise zaslala své stanovisko ze dne 7. května 2002, obdržel veřejný ochránce práv dne 14. května 2002 od stěžovatelů dodatečné informace. Popsaly výměnu korespondence s útvary Komise mezi 24. lednem 2002 a 24. dubnem 2002 týkající se rozhodnutí orgánu uzavřít jejich formální stížnost. Stěžovatelé se domnívali, že uzavření případu bylo nesprávné a nebylo řádně odůvodněno. Podle jejich názoru Komise nesprávně vyložila ustanovení směrnice 85/337/EHS, aby dospěla k závěru, že situace uvedená ve stížnosti se neřídí právem ES. Stěžovatelé odkázali na několik ustanovení směrnice, která by se měla na danou situaci vztahovat a která španělské orgány ignorovaly, zejména na čl. 3 (popis a hodnocení vlivů na životní prostředí), 5 (projekty, které mají být předmětem posouzení vlivů na životní prostředí, a informace, které má předložit oznamovatel) a 6 (veřejné informace). Poukázali na postupné zhoršování stavu přehrady, které bylo způsobeno její chybnou technickou koncepcí. Stěžovatelé proto zdůraznili, že provádění technického plánu projektu nelze oddělit od jeho posouzení vlivů na životní prostředí. Nedostatečné posouzení vlivů na životní prostředí vypracované oznamovatelem a schválené španělskými orgány proto nemohlo dodržet ustanovení směrnice. Komise podle jejich názoru neměla tyto prvky ve své právní analýze stížnosti ignorovat. Požádali veřejného ochránce práv, aby toto nové tvrzení zohlednil ve svém šetření.

Dne 27. června 2002 stěžovatelé formálně zaslali své připomínky ke stanovisku Komise. Uvedly, že ve své odpovědi na šetření veřejného ochránce práv tento orgán nepředložil žádný nový argument. Stěžovatelé proto nepovažovali za nutné doplnit další připomínky a odkázali na důkazy a vysvětlení, které již předložili ve své předchozí korespondenci s veřejným ochráncem práv.

ROZHODNUTÍ

1. Předběžná otázka: nové tvrzení stěžovatelů týkající se rozhodnutí Komise uzavřít jejich stížnost

1.1 V průběhu šetření veřejného ochránce práv informovala Komise stěžovatele o svém záměru uzavřít jejich stížnost, pokud nebudou poskytnuty nové informace nebo dodatečné důvody. Dne 20. března 2002 se tento orgán formálně rozhodl věc uzavřít. V dopise, který veřejný ochránce práv obdržel dne 14. května 2002, stěžovatelé popsali novou situaci, kritizovali právní posouzení směrnice 85/337/EHS ze strany Komise a její rozhodnutí případ uzavřít. Požádali proto veřejného ochránce práv, aby toto nové tvrzení zohlednil ve svém šetření.

1.2 Vzhledem k tomu, že tento aspekt nebyl součástí původní stížnosti, a vzhledem k tomu, že orgán neměl možnost se k němu vyjádřit, nepovažuje veřejný ochránce práv za vhodné zabývat se novým tvrzením v rámci tohoto rozhodnutí. Stěžovatelé mohou zvážit podání nové stížnosti k evropskému veřejnému ochránci práv týkající se tohoto aspektu případu.

2. Vyřizování stížnosti Komisí

2.1 Stěžovatelé uvedli, že navzdory množství dostupných informací Komise během 17 měsíců po formální registraci jejich stížnosti nepřijala žádná opatření. Tvrdily, že Komise nedodržela své pravidlo jednoho roku pro vyřízení jejich stížnosti (spisové číslo 2000/4378).

2.2 Komise vysvětlila, že není vždy možné toto zpoždění dodržet, zejména v oblasti životního prostředí, a zejména pokud jde o některé členské státy. V tomto případě Komise zdůvodnila dlouhou dobu, kterou potřebovala k projednání případu, tím, že musela přezkoumat informace předložené členským státem, jakož i četná sdělení zaslaná stěžovateli.

2.3 Procesní pravidla, kterými se má Komise řídit při vyřizování formálních stížností občanů, jsou uvedena v příloze standardního formuláře pro podávání stížností (1).

Jedním z těchto pravidel je,

„Rozhodnutí o uzavření spisu bez přijetí opatření nebo rozhodnutí o zahájení úředního řízení o nesplnění povinnosti musí být přijato nejpozději do jednoho roku ode dne, kdy byla stížnost zaregistrována, s výjimkou zvláštních případů, u nichž musí být uvedeny důvody.(2)“

Příloha přiložená k formuláři stížnosti Komise vysvětluje procesní záruky, které vyplývají z registrace dopisu jako stížnosti:

Komise se vynasnaží přijmout rozhodnutí ve věci [.] do dvanácti měsíců od registrace stížnosti [.].
d) Stěžovatel bude předem informován příslušným útvarem, pokud navrhne Komisi, aby případ uzavřela.“

2.4 Veřejný ochránce práv konstatuje, že závazek Komise přijmout rozhodnutí ve věci stížnosti do jednoho roku rovněž umožňuje výjimky ve zvláštních případech, kdy musí být uvedeny důvody.

V projednávané věci stěžovatel tvrdil, že orgán nepřijal rozhodnutí ve věci samé po dobu delší než 17 měsíců. Zdá se, že Komise toto dlouhé zpoždění dostatečně odůvodnila. Veřejná ochránkyně práv poukazuje na to, že stížnost se týkala složitých aspektů souvisejících s posuzováním dopadů velkého projektu na životní prostředí. Množství informací týkajících se spisu zahrnovalo několik stastránkových příloh.

Jak z informací poskytnutých stěžovatelem, tak z podrobností obsažených v připomínkách Komise vyplývá, že ode dne, kdy byla stížnost zaregistrována (27. března 2000), Komise aktivně pokračovala v šetření případu a informovala stěžovatele o jakémkoli vývoji. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že poté, co Komise stížnost zaevidovala a shromáždila příslušné informace, požádala španělské orgány o stanovisko a vyměnila si korespondenci se stěžovateli. Od 27. března 2000 do 13. března 2002 se podle všeho uskutečnilo více než padesát písemných výměn informací mezi stěžovateli a Komisí.

2.5 Z výše uvedeného tedy vyplývá, že dlouhé období šetření bylo odůvodněno, a tudíž nebyl zjištěn žádný nesprávný úřední postup.

3. Odmítnutí Komise urychlit vyslání týmu civilní ochrany do této oblasti

3.1. Stěžovatelé tvrdili, že Komise neoprávněně zamítla jejich žádost o vyslání týmu civilní ochrany do oblasti, kde byl projekt rozvíjen.

3.2. Komise odůvodnila své stanovisko tím, že žádost stěžovatelů nesplňovala kritéria stanovená v rozhodnutí 1999/847/ES, neboť příloha rozhodnutí uvádí, že v naléhavých případech může být tým civilní ochrany mobilizován pouze tehdy, pokud členský stát nebo třetí země čelí přírodní nebo technologické katastrofě. Komise rovněž tvrdila, že nebyla splněna kritéria, která mohou vést k přijetí tohoto opatření (zájem pro značný počet členských států).

3.3 Rozhodnutí Rady 1999/847/ES zavádí akční program Společenství v oblasti civilní ochrany (3). Akce v rámci programu jsou popsány v příloze rozhodnutí. Patří mezi ně velké projekty obecného zájmu, odborná příprava, mobilizace odborných znalostí a další akce (pilotní projekty, podpůrné akce, informace a další). Podle bodu C.2 přílohy jsou jedinými způsobilými podpůrnými akcemi „zajímavé všechny členské státy nebo významný počet z nich“. Pokud jde o akce zahrnující mobilizaci týmu civilní ochrany, bod D přílohy uvádí, že by měly „zasahovat pouze v případě mimořádné situace“.

3.4 Veřejný ochránce práv bere na vědomí, že Komise na základě rozhodnutí 1999/847/ES dospěla k názoru, že žádost stěžovatelů o vyslání týmu civilní ochrany do oblasti, kde se stavěla přehrada Itóiz, tato kritéria nesplňuje. Vzhledem k druhu opatření popsaných v příloze rozhodnutí, pokud jde o podpůrná opatření a mobilizaci týmu civilní ochrany, se veřejná ochránkyně práv domnívá, že názor Komise se jeví jako dobře odůvodněný.

Veřejný ochránce práv proto neshledává v souvislosti s tímto aspektem případu žádný nesprávný úřední postup.

4. Závěr

Na základě šetření evropské veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti se zdá, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Evropské komise.

Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Evropské komise.

Upřímně,

 

Jacob SÖDERMAN

---

(1) Nedodržení práva Společenství členským státem: standardní formulář pro podávání stížností Evropské komisi; Úř. věst. C 119, 30.4.1999, s. 5.

(2) Rozhodnutí v rámci šetření z vlastního podnětu 303/97/PD, Výroční zpráva evropského veřejného ochránce práv za rok 1997, s. 271–272.

(3) rozhodnutí Rady 1999/847/ES ze dne 9. prosince 1999 o zavedení akčního programu Společenství v oblasti civilní ochrany; Úř. věst. L 327, 21.12.1999, s. 53.