Skutečnosti předcházející stížnosti

1. Tento případ se týká zdanění vozidel v Řecku. Stěžovatel, řecký státní příslušník, je členem řeckého soudnictví. V letech 2005 až 2008 pracoval ve Francii.

2. V lednu 2008 stěžovatel zakoupil auto ve Francii. Po návratu do Řecka v srpnu 2008 se stěžovatel snažil vozidlo zaregistrovat. Řecké orgány ho však požádaly o zaplacení řeckého zvláštního registračního poplatku za první registraci jeho vozidla v Řecku [1].

3. Dne 3. listopadu 2008 podal stěžovatel Komisi stížnost na porušení právních předpisů. Ve své stížnosti tvrdil, že Řecko porušilo směrnici Rady 83/183/EHS o osvobození od daně použitelném na trvalý dovoz osobního majetku fyzických osob z členského státu [2] (dále jen "směrnice") a podpůrně články 45 a 18 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU)[3] (bývalé články 39 a 12 Smlouvy o ES)[4]. Na podporu své stížnosti předložil stěžovatel Komisi rozhodnutí řeckých orgánů, kterým se na jeho vozidlo ukládá zvláštní registrační poplatek, a výňatky z příslušných řeckých právních předpisů.

4. Dopisem ze dne 25. března 2009 Komise stěžovateli odpověděla a vysvětlila, že souhlasí s řeckými orgány, že podle ustálené judikatury Soudního dvora [5] dotčené řecké právní předpisy nespadají do oblasti působnosti směrnice. Komise dále tvrdila, že řecké právní předpisy představují vnitřní daň, a nikoli clo nebo poplatek s rovnocenným účinkem. Kromě toho tvrdila, že je slučitelná s článkem 110 SFEU (bývalý článek 90 Smlouvy o ES).

5. Ve své odpovědi ze dne 6. dubna 2009 stěžovatel tvrdil, že odpověď Komise ignorovala nebo nesprávně vyložila podstatné aspekty jeho stížnosti, pokud jde o to, zda řecké právní předpisy spadají do oblasti působnosti směrnice. Na podporu svého tvrzení stěžovatel odkázal na rozsudek 1025/2009 ze dne 4. března 2009, v němž se řecký Nejvyšší správní soud zabýval okolnostmi, které byly podobné okolnostem stěžovatele, uplatnil rozsudek Soudního dvora ve věci C-392/05 Alevizos [6], který se konkrétně zabýval řeckou zvláštní registrační daní, a rozhodl, že řecké právní předpisy spadají do oblasti působnosti směrnice.

6. Stěžovatel si dále stěžoval, že jeho alternativní argument, a sice porušení článků 45 a 18 SFEU, Komise vůbec nepřezkoumala. Tvrdil, že vzhledem k tomu, že státní příslušníci jiných členských států, kteří se stěhují do Řecka, jsou osvobozeni od zvláštní registrační daně, stěžovatel tvrdil, že trpí "obrácenou diskriminací", která by měla být přezkoumána podle článků 45 a 18 SFEU, a nikoli, jak trvala Komise, podle článku 110 SFEU [7].

7. Stěžovatel nakonec tvrdil, že úplné posouzení složitých řeckých právních předpisů a judikatury v tomto případě vyžaduje vynikající znalost řeckého jazyka a řecké právní terminologie. Za tímto účelem požádal, aby jeho stížnost přezkoumal také řecký právník z GŘ pro daně a celní unii (TAXUD) nebo právní služba Komise.

8. Ve své odpovědi ze dne 5. června 2009 Komise tvrdila, že zvláštní registrační poplatek je součástí řeckého systému vnitrostátního zdanění a není clem nebo poplatkem s rovnocenným účinkem. Řecká zvláštní registrační daň byla totiž v minulosti přezkoumána Soudním dvorem a byla klasifikována jako vnitrostátní daň [8]. Podle ustálené judikatury Soudního dvora dotčené řecké právní předpisy nespadají do oblasti působnosti směrnice [9]. Řecký Nejvyšší správní soud se proto dopustil pochybení, když rozhodl, že zvláštní registrační poplatek spadá do oblasti působnosti směrnice. Komise naopak tvrdila, že zvláštní registrační poplatek by měl být přezkoumán podle článku 110 SFEU.

9. Pokud jde o použití článků 45 a 18 SFEU, Komise odpověděla, že tyto články nejsou v tomto případě relevantní, neboť neexistují žádné důkazy o tom, že stěžovatel byl vystaven „jakékoli diskriminaci na základě státní příslušnosti nebo bydliště“.

10. Konečně, pokud jde o otázku překladu, Komise odpověděla, že stížnosti jsou přeloženy z jazyka, v němž jsou napsány, do jazyka, kterému rozumí úředník, který případ projednává. Veškerá korespondence zaslaná stěžovateli je rovněž, způsobem slučitelným s povinnostmi Komise podle Smlouvy, přeložena do jazyka stížnosti. Vysoká úroveň zachovávaná překladatelskými službami Komise zajistila, že v souvislosti s dotčenou stížností nedošlo k žádnému opomenutí nebo nedorozumění. Na základě výše uvedených skutečností dospěla Komise k závěru, že v tomto případě nedošlo k porušení práva Unie, a po schválení právní službou Komise doporučila, aby byl případ uzavřen.

11. Dne 13. července 2009 podal stěžovatel stížnost k veřejnému ochránci práv.

Předmět šetření

12. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření týkající se následujícího tvrzení proti Komisi, které předložil stěžovatel.

Tvrzení:

Stěžovatel tvrdil, že Komise řádně nepřezkoumala jeho stížnost na nesplnění povinnosti.

13. Ve svém dopise o zahájení šetření stížnosti veřejný ochránce práv shrnul argumenty stěžovatele takto:

(1) Komise tím, že dospěla k závěru, že zvláštní registrační poplatek nespadá do oblasti působnosti směrnice, řádně neposoudila řecké právní předpisy a judikaturu řeckého Nejvyššího správního soudu s ohledem na příslušné právo Unie a judikaturu Soudního dvora;

(2) Podpůrně, pokud řecký zvláštní registrační poplatek nespadá do oblasti působnosti směrnice, Komise řádně neposoudila argumenty stěžovatele s ohledem na články 45 a 18 SFEU a nezabývala se otázkou „obrácené diskriminace“.

(3) Složitá povaha řeckých právních předpisů a judikatura předložená stěžovatelem odůvodňovaly zapojení úředníka GŘ TAXUD nebo právní služby Komise do stížnosti s vynikající znalostí řeckého jazyka a řecké právní terminologie. Komise nevyhodnotila důkazy, které jí byly předloženy, protože žádný úředník, který hovoří plynně řecky a ovládá řeckou právní terminologii, nebyl zapojen do vyřizování jeho stížnosti.

14. Stěžovatel tvrdil, že by Komise měla zahájit řízení o nesplnění povinnosti proti Řecku, protože řecké daňové orgány systematicky porušují právo Unie, pokud jde o zvláštní registrační daň.

Šetření

15. Dne 31. srpna 2009 zaslal veřejný ochránce práv Komisi žádost o stanovisko.

16. Dne 21. prosince 2009 zaslala Komise své stanovisko. Veřejný ochránce práv neobdržel od stěžovatele žádné připomínky.

Analýza a závěry veřejného ochránce práv

Úvodní poznámky

17. Veřejná ochránkyně práv připomíná, že stížnosti občanů představují jeden z nejdůležitějších zdrojů informací o možných porušeních práva EU ze strany členských států. Tyto stížnosti umožňují Komisi lépe plnit její úlohu strážkyně Smluv. Proto je osvědčenou správní praxí, aby Komise vyřizovala stížnosti na nesplnění povinnosti co nejpečlivěji. Pokud jsou občané nespokojeni se způsobem, jakým Komise řešila jejich stížnosti, mají právo stěžovat si veřejnému ochránci práv buď na to, jak Komise jednala, nebo jak nejednala [10].

18. Rozsah mandátu veřejného ochránce práv v těchto stížnostech je omezen na zkoumání toho, zda Komise při posuzování stížnosti na porušení právních předpisů, která jí byla předložena, postupovala s řádnou péčí. V tomto ohledu se veřejná ochránkyně práv při posuzování toho, zda Komise vyřídila stížnost stěžovatele s náležitou péčí, zaměřuje na dvě otázky. Prvním z nich je samotná píle. To se posuzuje s ohledem na úroveň péče, kterou má Komise vynaložit v reakci na stížnosti na nesplnění povinnosti, které jí byly předloženy v rámci její úlohy strážkyně Smluv. Za druhé, z procesního hlediska je řádná péče posuzována rovněž s ohledem na dodržování pravidel a postupů stanovených ve sdělení o vztazích se stěžovatelem z roku 2002, pokud jde o porušení práva Společenství (dále jen "sdělení z roku 2002")[11].

19. Šetření veřejného ochránce práv neznamená přezkum otázky, zda vnitrostátní právní předpisy, rozhodnutí nebo postupy mohou být v rozporu s právem EU, a jeho cílem není poskytnout konečný výklad dotčených hmotněprávních otázek [12]. Veřejný ochránce práv dále připomíná, že Komise má diskreční pravomoc, pokud jde o to, zda zahájí řízení u Soudního dvora v souvislosti s údajným nesplněním povinností členského státu podle práva EU [13].

20. Veřejný ochránce práv konstatuje, že v tomto případě stěžovatel podal Komisi stížnost na porušení právních předpisů, v níž tvrdil, že Řecko porušilo směrnici a/nebo články 45 a 18 SFEU. V rámci výměny sdělení stěžovatel i Komise předložili několik argumentů týkajících se výkladu a použití výše uvedených pravidel. Veřejný ochránce práv se nebude snažit definovat, zda řecký zvláštní registrační poplatek spadá do oblasti působnosti směrnice, nebo zda jeho uložení porušuje články 45 a 18 SFEU. Zkoumá pouze, zda úroveň péče, kterou Komise vynaložila při odpovědi na stížnost pro nesplnění povinnosti, byla přiměřená.

A. Údajné nesprávné posouzení stížnosti stěžovatele na porušení právních předpisů ze strany Komise

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

21. Stěžovatel ve své stížnosti na porušení právních předpisů poukázal na to, že ve věci Alevizos Soudní dvůr konkrétně zkoumal řeckou zvláštní registrační daň za okolností podobných okolnostem v této stížnosti a rozhodl, že „bude na vnitrostátním soudu, aby s ohledem na judikaturu uvedenou v předchozím bodě provedl nezbytná šetření na základě příslušných vnitrostátních ustanovení [k určení, zda řecká zvláštní registrační daň spadá do oblasti působnosti směrnice.] [...] Pokud vnitrostátní ustanovení upravující dotyčnou daň identifikují rozhodnou skutečnost vedoucí ke vzniku daně jako něco jiného než dovoz, jako je první registrace nebo použití vozidla na vnitrostátním území, daň nespadá do oblasti působnosti čl. 1 odst. 1 směrnice 83/183.“[14] Řecký Nejvyšší správní soud ve skutečnosti uplatnil rozsudek Soudního dvora ve věci Alevizos ve věci 1025/2009 a rozhodl, že řecká zvláštní registrační daň spadá do oblasti působnosti směrnice. Stěžovatel tyto argumenty zopakoval ve své stížnosti veřejnému ochránci práv.

22. Dopisy ze dne 25. března a 5. června 2009 Komise odpověděla, že Řecký nejvyšší správní soud tím, že rozhodl, že řecké právní předpisy spadají do oblasti působnosti směrnice 83/183, porušil právo Unie. Komise ve svém stanovisku trvala na tom, že její právní postoj nastíněný v dopisech ze dne 25. března 2009 a 5. června 2009 je v souladu s výkladem příslušných ustanovení směrnice, který podal Soudní dvůr.

23. Stěžovatel dále tvrdil, že pokud se směrnice nepoužije, musí být dotčené vnitrostátní právní předpisy přezkoumány s ohledem na příslušná ustanovení Smlouvy, zejména na články 45 a 18 SFEU [15]. Komise ve své replice tvrdila, že články 45 a 18 SFEU se zabývají diskriminací a v projednávané věci se na základě dokumentů, které jí byly předloženy, nezdá, že by existovala jasně prokázaná diskriminace na základě státní příslušnosti nebo bydliště.

24. Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv sdílel názor Komise, že řecký zvláštní registrační poplatek je slučitelný s článkem 110 SFEU. Tvrdil však, že se přestěhoval do Francie za účelem zaměstnání, a tudíž vykonával práva, která spadají do působnosti článku 45 SFEU. Stěžovatel poukázal na to, že řecké orgány vykládají a uplatňují příslušné vnitrostátní právní předpisy tak, že poskytují osvobození od zvláštní registrační daně každé osobě, která využila práva na volný pohyb v rámci Evropské unie ve smyslu článku 45 SFEU, s výjimkou některých řeckých státních příslušníků, a sice úředníků, státních zaměstnanců a vojenského personálu. V jeho případě řecké orgány neuznaly, že přemístil své obvyklé bydliště do zahraničí. Stěžovatel byl proto diskriminován („obrácená diskriminace“).

25. Komise ve svém stanovisku nesouhlasila s názorem, že rozhodnutí řeckých orgánů neposkytnout stěžovateli osvobození od řecké zvláštní registrační daně představuje diskriminaci podle článků 45 a 18 Smlouvy. Komise na podporu svého stanoviska uvedla, že článek 18 SFEU zakazuje jakoukoli diskriminaci na základě státní příslušnosti, zatímco článek 45 SFEU stanoví odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky. V tomto ohledu se Komise domnívala, že se v dopise ze dne 5. června 2009 důkladně zabývala články 45 a 18 SFEU.

26. Stěžovatel ve své stížnosti na porušení právních předpisů rovněž tvrdil, že složitá povaha řeckých právních předpisů a příslušná judikatura odůvodňují zapojení úředníka z GŘ TAXUD nebo právní služby s vynikající znalostí řeckého jazyka a řecké právní terminologie. Ve svém dopise ze dne 4. dubna 2009 dále tvrdil, že Komise nevyhodnotila důkazy, které jí byly předloženy, protože žádný úředník, který hovoří plynně řecky a ovládá řeckou právní terminologii, nebyl zapojen do vyřizování jeho stížnosti. Stěžovatel tento argument zopakoval ve své stížnosti veřejnému ochránci práv.

27. Ve své odpovědi Komise uvedla, že stížnosti jsou přeloženy z jazyka stížnosti do jazyka, kterému rozumí úředník, který případ projednává, a že vysoká úroveň zachovávaná překladatelskými službami Komise zajišťuje, že v souvislosti s dotčenou stížností nedošlo k žádnému opomenutí nebo nedorozumění. Kromě toho Komise ve svém stanovisku k šetření veřejné ochránkyně práv týkajícímu se této stížnosti uvedla, že zatímco všichni evropští občané mohou podat stížnost týkající se údajného porušení práva Společenství ve svém mateřském jazyce, Komise nemůže zaručit, že úředník pověřený zpracováním stížnosti bude ve všech případech plynně hovořit jazykem stížnosti. V projednávané věci však byla odpověď Komise přeložena do řečtiny a poté revidována řeckým rodilým mluvčím se zkušenostmi v této oblasti. Kromě toho byla rodným jazykem úředníka odpovědného za spis v právní službě Komise řečtina.

Předběžné posouzení veřejné ochránkyně práv vedoucí k návrhu smírného řešení

28. Veřejný ochránce práv připomněl, že na podporu svého tvrzení, že řecký zvláštní registrační poplatek spadá do oblasti působnosti směrnice, stěžovatel tvrdil, že Soudní dvůr ve věci Alevizos, která se konkrétně zabývala řeckým zvláštním registračním poplatkem, rozhodl, že otázka bude určena na základě toho, zda je rozhodná skutečnost vedoucí ke vzniku takového poplatku spojena s dovozem vozidla.[16] Veřejný ochránce práv chápal rozhodnutí Soudního dvora v tom smyslu, že pokud je daň spojena s dovozem, spadá do oblasti působnosti směrnice. Pokud tomu tak není, nespadá do jeho působnosti. Soudní dvůr ponechal rozhodnutí o této otázce na vnitrostátních soudech. Řecký Nejvyšší správní soud totiž ve svém rozsudku 1029/2005 rozhodl, že za okolností, které stěžovatel považuje za podobné svým vlastním, spadá řecká zvláštní registrační daň do působnosti směrnice z toho důvodu, že rozhodná skutečnost vedoucí ke vzniku daně je ve skutečnosti spojena s dovozem vozidla.

29. Komise ve svém stanovisku konstatovala, že v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora nespadá poplatek za registraci vozidel, jako je poplatek dotčený v projednávané věci, do působnosti směrnice. Komise se proto domnívala, že se řecký Nejvyšší správní soud dopustil pochybení, když konstatoval, že řecký zvláštní registrační poplatek spadá do oblasti působnosti směrnice. Veřejný ochránce práv poznamenal, že toto obecné prohlášení se samozřejmě může vztahovat na případy, kdy byly poskytnuté informace obecné povahy. Veřejný ochránce práv však konstatoval, že v tomto případě stěžovatel uplatnil argumenty, které se týkaly konkrétně rozhodnutí Soudního dvora o řecké zvláštní registrační dani a způsobu, jakým byla uplatňována řeckým Nejvyšším správním soudem, soudem, proti jehož rozhodnutí nelze podat opravný prostředek. V tomto ohledu se Komise, když dospěla k závěru, že řecké orgány jednaly v souladu se zákonem, zjevně opírala o starší judikaturu Soudního dvora [17] týkající se poplatků za registraci vozidel v jiných členských státech. Veřejná ochránkyně práv se místo toho domnívala, že pečlivé posouzení stížnosti by vyžadovalo, aby Komise analyzovala rozsudek řeckého Nejvyššího správního soudu, který přímo uplatnil rozsudek Alevizos, a poté se zabývala konkrétními argumenty stěžovatele. Komise neprokázala, že takovou analýzu provedla.

30. Kromě toho stěžovatel uvedl, že využil práva na volný pohyb podle Smlouvy. V důsledku toho řecká zvláštní registrační daň, která osvobozuje státní příslušníky jiných členských států od placení při stěhování do Řecka, porušila články 45 a 18 SFEU a diskriminovala je. Komise v krátkém odstavci odmítla použitelnost článku 45 SFEU.

31. Veřejný ochránce práv připomněl, že Soudní dvůr v souladu s ustálenou judikaturou, která je shrnuta ve věci Komise v. Dánsko (Danish Company Cars)[18], rozhodl:

„34. Cílem ustanovení Smlouvy o volném pohybu osob je usnadnit občanům Společenství výkon pracovních činností všeho druhu v celém Společenství a brání opatřením, která by mohla znevýhodnit občany Společenství, pokud chtějí vykonávat hospodářskou činnost na území jiného členského státu.

35. Ustanovení, která vylučují nebo odrazují státního příslušníka členského státu od opuštění země původu za účelem výkonu jeho práva na volný pohyb, tedy představují překážku této svobody, i když se použijí bez ohledu na státní příslušnost dotyčných pracovníků [...].

45. Z ustálené judikatury vyplývá, že článek [45 SFEU] zakazuje nejen jakoukoli přímou nebo nepřímou diskriminaci na základě státní příslušnosti, ale rovněž vnitrostátní právní úpravu, která se použije bez ohledu na státní příslušnost dotyčných pracovníků, avšak brání jejich volnému pohybu.

73. Soudní dvůr rozhodl [...], že taková daň, jako je dánská daň z registrace nových motorových vozidel, není v rozporu s články [34 a 110 SFEU]. To však neznamená, že dočasná registrační daň neomezuje volný pohyb pracovníků v rozporu s článkem [45 SFEU].“

32. Kromě toho, jak Soudní dvůr rozhodl ve věci Bosman [19]:

„104. V důsledku toho představují pravidla pro převody překážku volného pohybu pracovníků, která je v zásadě zakázána článkem [45 SFEU]. Jinak by tomu mohlo být pouze tehdy, pokud by tato pravidla sledovala legitimní cíl slučitelný se Smlouvou a byla odůvodněna naléhavými důvody obecného zájmu. Ale i kdyby tomu tak bylo, použití těchto pravidel by přesto muselo zajistit dosažení dotčeného cíle a nepřekračovat meze toho, co je pro tento účel nezbytné.“

33. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem byla veřejná ochránkyně práv toho názoru, že v zásadě za předpokladu, že se článek 45 SFEU na dotčenou stížnost nevztahuje, se Komise dostatečně nezabývala argumenty stěžovatele v této věci. Veřejná ochránkyně práv poznamenala, že aby Komise mohla řádně přezkoumat argumenty stěžovatele, měla by je analyzovat a posoudit jejich právní význam s ohledem na ustálenou judikaturu Soudního dvora v oblasti volného pohybu pracovníků. Pokud by bylo prima facie zjištěno porušení článku 45 SFEU, měla by Komise posoudit, zda dotčené řecké právní předpisy splňují požadavky přiměřenosti stanovené judikaturou Soudního dvora v této oblasti. Komise takovou analýzu neprovedla.

34. Veřejný ochránce práv nakonec poznamenal, že ve svém třetím argumentu stěžovatel zřejmě připisuje údajný nedostatek náležité péče při jednání Komise se stěžovatelem skutečnosti, že žádný úředník, který plynně hovoří řecky a ovládá řeckou právní terminologii, se na vyřizování stížnosti nepodílel. V reakci na to Komise popsala postup vyřizování stížností v různých jazycích a ocenila kvalitu svých překladatelských služeb. Kromě toho ve svém stanovisku vysvětlila, že v daném případě byla odpověď Komise přeložena do řečtiny a poté revidována řeckým rodilým mluvčím se zkušenostmi v dané oblasti. Kromě toho byla rodným jazykem úředníka odpovědného za spis v právní službě Komise řečtina.

35. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nepovažoval veřejný ochránce práv v této fázi za nutné posoudit, zda Komise podnikla dostatečné kroky k řešení argumentu stěžovatele, že údajné nepochopení řeckých právních předpisů a judikatury řeckého Nejvyššího soudu bylo způsobeno nezapojením úředníka, který plynně ovládá řeckou právní terminologii.

36. S ohledem na výše uvedené úvahy veřejná ochránkyně práv učinila předběžné zjištění, že Komise nezkoumala a neřešila stížnost a argumenty stěžovatele týkající se porušení právních předpisů s požadovanou úrovní náležité péče. Ustanovení čl. 3 odst. 5 statutu veřejného ochránce práv ukládá veřejnému ochránci práv, aby pokud možno hledal s dotčeným orgánem řešení s cílem odstranit nesprávný úřední postup a uspokojit stěžovatele. Předložil proto Komisi následující návrh smírného řešení:

S ohledem na zjištění veřejné ochránkyně práv by Komise mohla přezkoumat stížnost stěžovatele na Řecko týkající se porušení právních předpisů.

Pokud jde o otázku, zda řecký zvláštní registrační poplatek spadá do oblasti působnosti směrnice, veřejný ochránce práv se domnívá, že Komise by mohla analyzovat rozsudek řeckého Nejvyššího správního soudu a zabývat se konkrétními argumenty stěžovatele.

Pokud jde o údajné porušení článku 45 SFEU, Komise mohla přezkoumat argumenty stěžovatele, analyzovat je a posoudit jejich právní význam s ohledem na judikaturu Soudního dvora v oblasti volného pohybu pracovníků. Pokud by Komise zjistila protiprávní jednání, mohla by posoudit, zda dotčené řecké právní předpisy splňují požadavky přiměřenosti stanovené judikaturou Soudního dvora v této oblasti.

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv po jeho smírném návrhu řešení

37. Ve své replice Komise zopakovala, že při přezkumu stížnosti, která jí byla předložena, jednala s řádnou péčí a dospěla ke správným závěrům ohledně opodstatněnosti věci.

38. Komise zejména nesouhlasila s domněnkou veřejného ochránce práv, že se opírá o "starší judikaturu"Soudního dvora v oblasti poplatků za registraci vozidel a nezohledňuje rozsudek Alevizos ani rozhodnutí řeckého Nejvyššího správního soudu. V tomto ohledu uvedla, že ve svém dopise ze dne 5. června 2009 zmínila rozsudek Alevizos, který ve skutečnosti potvrdil starší judikaturu uvedenou již v jejím dopise ze dne 25. března 2009. Dodala, že její dopis ze dne 5. června 2009 rovněž zmiňuje rozsudek ve věci C-74/06 Komise v. Řecká republika [20], který byl vydán po rozsudku Alevizos.

39. Pokud jde o údajné porušení článku 45 SFEU, Komise zopakovala, že členským státům není bráněno ve stanovení způsobů neharmonizovaných daní, jako je řecká registrační daň. Vzhledem k tomu, že rezidenti a nerezidenti se nenacházejí v podobné situaci, mohou je členské státy podrobit odlišným pravidlům, pokud jde o poplatek za registraci vozidla. Komise dodala, že veřejný ochránce práv chybně vyzval Komisi, aby analyzovala argument stěžovatele s ohledem na případ Danish Company Cars [21]. V projednávané věci však vozidlo nebylo služebním vozidlem a bylo určeno k trvalému užívání v zemi bydliště vlastníka. Skutkové okolnosti projednávané věci jako takové nejsou srovnatelné s citovanou věcí. Rozsudek Danish Company Cars nebyl relevantní, a proto nebyl v odpovědích Komise analyzován.

40. Konečně, pokud jde o jazykový aspekt řešení případu, Komise uvedla, že byly dodrženy obvyklé vnitřní postupy pro ověřování úředníky v mateřském jazyce.

41. Komise dospěla k závěru, že její dřívější vysvětlení již plně pokryla záležitosti vznesené veřejným ochráncem práv, a že se proto nezdá, že by bylo zapotřebí dalších informací. Nesouhlasila tedy s návrhem veřejného ochránce práv na smírné řešení.

42. Stěžovatel se k odpovědi Komise nevyjádřil. V pozdějším sdělení veřejnému ochránci práv informoval veřejného ochránce práv o nedávném rozsudku řeckého Nejvyššího správního soudu, který potvrdil závěr, k němuž dospěl dříve ve svém rozsudku 1025/2009, a sice že řecké právní předpisy spadají do oblasti působnosti směrnice.

Posouzení veřejného ochránce práv po jeho návrhu smírného řešení

43. Veřejný ochránce práv konstatuje, že Komise v odpovědi na jeho návrh smírného řešení tvrdila, že v souvislosti se stížností, která jí byla předložena, jednala s řádnou péčí. Veřejná ochránkyně práv však lituje, že Komise opět náhle odmítla argumenty stěžovatele.

44. Veřejná ochránkyně práv však konstatuje, že stěžovatel se k odpovědi Komise nevyjádřil. V následném sdělení však informoval veřejného ochránce práv o nedávném rozsudku řeckého Nejvyššího správního soudu, který potvrdil závěr, k němuž dospěl dříve ve svém rozsudku 1025/2009. Veřejná ochránkyně práv chápe poslední sdělení stěžovatele tak, že řecký Nejvyšší správní soud nyní důsledně zastává názor, že dotyčná daň spadá do oblasti působnosti směrnice. Pokud by tomu tak skutečně bylo, nebylo by účelné, aby Komise zahájila řízení o stížnosti na porušení právních předpisů proti Řecku v souvislosti s uložením dotčené daně. V této souvislosti se neshoda mezi Komisí a stěžovatelem ohledně správného výkladu řeckých daňových pravidel stává němou, a to jak pokud jde o argument, že daň porušuje směrnici, tak pokud jde o argument, že daň porušuje články 45 a 18 SFEU. Stručně řečeno, pokud by argumenty Komise byly správné, nebylo by žádné řízení o nesplnění povinnosti odůvodněné; Totéž by platilo i v případě, že by argumenty stěžovatele byly správné.

45. S ohledem na výše uvedené skutečnosti a i když veřejný ochránce práv není přesvědčen, že Komise jednala s řádnou péčí v reakci na stížnost na porušení právních předpisů, kterou mu stěžovatel předložil, uzavírá tento případ zjištěním, že žádná další šetření nejsou odůvodněná.

B. Závěr

Na základě svého šetření této stížnosti ji veřejný ochránce práv uzavírá následujícím závěrem:

Žádná další šetření nejsou oprávněná

Stěžovatel a Komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

 

P. Nikiforos Diamandouros

Ve Štrasburku dne 14. února 2012.

---

[1] Dotčené řecké právní předpisy sestávají ze souboru zákonů a ministerských vyhlášek upravujících uložení "zvláštní registrační daně"na osobní automobily před první registrací v Řecku. Vztahuje se na všechny automobily, nové i ojeté, vyrobené v tuzemsku nebo dovezené. Každá osoba, která přestěhuje své trvalé bydliště do Řecka, je od této daně osvobozena.

[2] Směrnice Rady 83/183/EHS ze dne 28. března 1983 o osvobození od daně při trvalém dovozu osobního majetku fyzických osob z členského státu, Úř. věst. L 105, s. 64 (dotčená směrnice byla nahrazena směrnicí Rady 2009/55/ES ze dne 25. května 2009 o osvobození od daně při trvalém dovozu osobního majetku fyzických osob z členského státu, Úř. věst. L 145, s. 36). Stručně řečeno, směrnice 83/183 osvobozuje osobní majetek, který jednotlivci trvale dovážejí z jiného členského státu, od daně z obratu, spotřební daně a jiných spotřebních daní, které se na takový majetek obvykle vztahují. Směrnice se však nevztahuje na zvláštní a/nebo pravidelné poplatky a daně spojené s užíváním tohoto majetku v dané zemi, jako jsou například poplatky za registraci motorových vozidel, silniční daně a televizní licence.

[3] Článek 45 zní takto:

„1. V rámci Unie musí být zajištěn volný pohyb pracovníků.

2. Volný pohyb pracovníků zahrnuje odstranění jakékoli diskriminace mezi pracovníky členských států na základě státní příslušnosti, pokud jde o zaměstnávání, odměnu za práci a jiné pracovní podmínky.

3. S výhradou omezení odůvodněných veřejným pořádkem, veřejnou bezpečností nebo veřejným zdravím zahrnuje právo:

a) přijímat skutečně učiněné nabídky zaměstnání;

b) volně se pohybovat na území členských států za tímto účelem;

c) pobývat v členském státě za účelem výkonu zaměstnání v souladu s právními a správními předpisy upravujícími zaměstnávání státních příslušníků tohoto státu;

d) zůstat na území členského státu poté, co byl v tomto státě zaměstnán, za podmínek, které budou zakotveny v nařízeních vypracovaných Komisí.

4. Ustanovení tohoto článku se nevztahují na zaměstnání ve veřejné službě.“

Článek 18 stanoví:

„V oblasti působnosti Smluv, a aniž jsou dotčena jejich zvláštní ustanovení, je zakázána jakákoli diskriminace na základě státní příslušnosti.

Evropský parlament a Rada mohou řádným legislativním postupem přijmout pravidla určená k zákazu takové diskriminace.“

[4] Poté bude použito nové číslování.

[5] Viz rovněž věc C-387/01, Weigel, Sb. rozh. 2004, s. I-4981, pokud jde o rakouskou základní daň NoVA; Věc Lindfors, C-365/02, Sb. rozh. 2004, s. I-7183, pokud jde o finskou autovero daň, a věc Komise v. Dánsko, C-138/04, rozsudek ze dne 16. června 2005, nezveřejněný, pokud jde o dánskou registrační daň.

[6] Věc Alevizos, C-392/05, Sb. rozh. 2007, s. I-3505, ve vztahu k řecké zvláštní registrační dani.

[7] Článek 110 SFEU stanoví:

„Žádný členský stát nepodrobí přímo ani nepřímo výrobky jiných členských států jakémukoli vyššímu vnitrostátnímu zdanění, než je to, jemuž jsou přímo nebo nepřímo podrobeny podobné domácí výrobky. Kromě toho žádný členský stát nepodrobí výrobky jiných členských států vnitrostátnímu zdanění, které by poskytovalo nepřímou ochranu jiným výrobkům.

[8] věc C-375/95, Komise v. Řecko, Sb. rozh. 1997, s. I-5981; Věc C-74/06, Komise v. Řecko, Sb. rozh. 2007, s. I-7585.

[9] věc C-387/01, Weigel, Sb. rozh. 2004, s. I-4981 v souvislosti s rakouskou základní daní NoVA; Věc Lindfors, C-365/02, Sb. rozh. 2004, s. I-7183, pokud jde o finskou autovero daň, a věc Komise v. Dánsko, C-138/04, rozsudek ze dne 16. června 2005, nezveřejněný, pokud jde o dánskou registrační daň.

[10] Rozhodnutí evropského veřejného ochránce práv o ukončení šetření stížnosti 1561/2010/(MB)FOR na Evropskou komisi.

[11] Rozhodnutí evropského veřejného ochránce práv o ukončení šetření stížnosti 1446/2010/FOR na Evropskou komisi.

[12] Rozhodnutí evropského veřejného ochránce práv o ukončení šetření stížnosti 2410/2009/(CH)KM na Evropskou komisi; Rozhodnutí evropského veřejného ochránce práv o ukončení šetření stížnosti 2711/2009/PB na Evropskou komisi.

[13] Věc C-48/10 Komise v. Španělsko [2010]. Sb. rozh. s. I-0000, bod 32.

[14] Rozsudek Soudního dvora ve věci Alevizos, C-392/05, Sb. rozh. 2007, s. I-3505, body 49–50.

[15] Výše uvedený rozsudek Alevizos, body 72 až 74; Stanovisko generálního advokáta Légera ve věci Ritter-Coulais, C-152/03, Sb. rozh. 2006, s. I-1711, body 44–47.

[16] Výše uvedený rozsudek Alevizos, body 72–74.

[17] Weigel, Lindfors, Komise v. Dánsko, citováno výše.

[18] Věc C-464/02, Komise v. Dánsko, Sb. rozh. 2005, s. I-7929.

[19] Rozsudek Soudního dvora ve věci Union royale belge des sociétés de football association a další v. Bosman a další, C-415/93, Recueil 1995, s. I-4921.

[20] Věc C-74/06, Komise v. Řecká republika, Sb. rozh. 2007, s. I-07585.

[21] Výše uvedený rozsudek Komise v. Dánsko.