Souvislosti šetření

1. Věc se týká zamítnutí žádosti o místo vedoucího IT policejní mise Evropské unie pro palestinská území (EUPOL COPPS).

2. EUPOL COPPS byla zřízena společnou akcí 2005/797/SZBP o policejní misi Evropské unie pro palestinská území. Tato společná akce byla přijata Radou Evropské unie (dále jen „Rada“) dne 14. listopadu 2005 a pozměněna rozhodnutím Rady 2010/784/SZBP ze dne 17. prosince 2010. Mise EUPOL COPPS má za cíl poskytovat podporu palestinské samosprávě při zavádění udržitelných a účinných policejních opatření. EUPOL COPPS byla původně zřízena na období tří let. Rada se však následně rozhodla prodloužit svůj mandát nejméně do 31. prosince 2011.

3. V souladu s výše uvedenými pravidly Rada rozhoduje o cílech a délce trvání mise. Politický a bezpečnostní výbor Rady zajišťuje politickou kontrolu a strategické řízení mise EUPOL COPPS, za což odpovídá Rada a vysoký představitel EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku (dále jen „vysoký představitel“). Civilní velitel operace vykonává velení a řízení mise EUPOL COPPS na strategické úrovni v rámci politické kontroly a strategického řízení ze strany Politického a bezpečnostního výboru a v rámci obecné pravomoci vysokého představitele. Vedoucího mise jmenuje Politický a bezpečnostní výbor na návrh vysokého představitele. Vedoucí mise přebírá odpovědnost a vykonává velení na operační úrovni. Rada sestavuje rozpočet EUPOL COPPS, který je spravován v souladu s pravidly a postupy použitelnými na souhrnný rozpočet EU.

4. Personál EUPOL COPPS může být vyslán členskými státy EU nebo orgány EU; v takovém případě nese náklady spojené s vyslaným personálem dotyčný členský stát nebo orgán. Kromě toho může EUPOL COPPS podle potřeby přijímat mezinárodní a místní personál na smluvním základě.

5. Země, které nejsou členskými státy EU, mohou být přizvány k účasti na EUPOL COPPS za předpokladu, že ponesou náklady na jimi vyslaný personál. Vysoký představitel může jménem EU jednat o dohodách, kterými se stanoví podrobná ujednání týkající se účasti těchto třetích zemí. Norsko patří mezi přispívající třetí země.

6. V dubnu 2009 se o místo vedoucího IT v EUPOL COPPS ucházel norský občan [1]. Byl zařazen na užší seznam a měl telefonický rozhovor se třemi zaměstnanci EUPOL COPPS.

7. Dne 24. června 2009 informovala EUPOL COPPS žalobce, že jeho žádost byla neúspěšná.

8. Téhož dne zaslal žalobce vedoucímu oddělení lidských zdrojů mise EUPOL COPPS e-mail, v němž mu vyjádřil přání všeho nejlepšího ve vztahu k vybranému žalobci. Kromě toho se dotázal na status svých "administrativních otázek"jako norského žadatele, protože našel další potenciálně zajímavé volné pracovní místo v EU.

9. Dne 25. června 2009 informoval vedoucí oddělení lidských zdrojů žalobkyni, že mise EUPOL COPPS nemohla vybrat žádného kandidáta. Dodala, že ačkoli byl žalobce vynikajícím kandidátem, nebyl vybrán z důvodu, že neměl bezpečnostní prověrku EU.

10. Dne 17. září 2009 podal žalobce veřejnému ochránci práv stížnost, v níž tvrdil, že Rada nedodržela oznámení o volném pracovním místě na dotčené pracovní místo. Stěžovatel zejména tvrdil, že internetové stránky mise EUPOL COPPS uvádějí toto: „Tato pracovní místa vyžadují bezpečnostní prověrku umožňující přístup k utajovaným dokumentům (stupeň utajení SECRET EU). Už mít takové povolení by bylo výhodou. V opačném případě se má za to, že uchazeči o pracovní místo jsou připraveni podstoupit bezpečnostní prověrku podle rozhodnutí Rady č. 264/01 ze dne 19. března 2001. Žalobce dodal, že ve formuláři žádosti uvedl, že takové povolení nemá. Kromě toho mu bylo během pohovoru sděleno, že s ohledem na jeho předchozí pracovní zkušenosti by pro něj nemělo být obtížné získat bezpečnostní prověrku. Odmítnutí nabídnout mu pracovní místo z důvodu, že nemá bezpečnostní prověrku EU, aniž by vůči němu byla zahájena bezpečnostní prověrka, je tedy podle stěžovatele nesprávné.

11. Dne 21. září 2009 poskytl stěžovatel na žádost útvarů veřejného ochránce práv kopii některých e-mailů vyměněných mezi EUPOL COPPS a jím samotným. Dne 22. září 2009 stěžovatel objasnil jeden aspekt své stížnosti.

12. Dne 6. října 2009 veřejný ochránce práv informoval stěžovatele, že článek 195 Smlouvy o založení Evropského společenství (dále jen "Smlouva o ES"; nyní článek 228 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „Smlouva o fungování EU“) jej zmocňuje k vyřizování stížností občanů EU a státních příslušníků třetích zemí s bydlištěm v EU. Veřejná ochránkyně práv konstatovala, že stěžovatel zřejmě nespadá do žádné z těchto kategorií, neboť je norským státním příslušníkem a nepobývá v EU. Nebyl proto schopen se stížností stěžovatele zabývat.

13. Veřejný ochránce práv však dodal, že jej Smlouva o ES zmocňuje k tomu, aby z vlastního podnětu prováděl šetření, která považuje za opodstatněná. Pokud jde o tento případ, veřejná ochránkyně práv poukázala na to, že se zdá, že stěžovatel dosud kontaktoval pouze službu Rady pro informování veřejnosti. Veřejný ochránce práv mu proto doporučil, aby se obrátil na samotnou Radu a požádal ji o formální postoj, než se nakonec k veřejnému ochránci práv znovu obrátí. V takovém případě by pak veřejný ochránce práv s ohledem na formální postoj Rady rozhodl, zda existují dostatečné důvody k zahájení šetření z vlastního podnětu v souvislosti s tímto případem.

14. Stěžovatel rovněž dne 6. října 2009 informoval útvary veřejného ochránce práv, že dne 24. září obdržel e-mail od služby Rady pro informování veřejnosti, v němž byl požádán, aby se v této věci obrátil na vedoucího mise EUPOL COPPS. Dodal, že dne 25. září kontaktoval vedoucího mise EUPOL COPPS a že o několik dní později obdržel neuspokojivou odpověď.

15. Dne 10. října 2009 zaslal stěžovatel veřejnému ochránci práv kopii svého dopisu vedoucímu mise EUPOL COPPS ze dne 25. září 2009 a kopii odpovědi vedoucího mise ze dne 30. září 2009. V této odpovědi vedoucí mise uvedl, že vzhledem k tomu, že vedoucí IT bude mít přístup k citlivým informacím, je pro toto pracovní místo nezbytná bezpečnostní prověrka. Dodal, že získání takového povolení pro státní příslušníky třetích zemí se provádí pouze v případech provozní nutnosti. S ohledem na výše uvedené dospěl vedoucí mise k závěru, že stěžovatel neměl být pozván k pohovoru, a omluvil se za vzniklé nepříjemnosti.

16. Dne 28. října 2009 veřejný ochránce práv stěžovateli opět doporučil, aby se prostřednictvím svého generálního sekretariátu obrátil na samotnou Radu.

17. Dne 23. listopadu 2009 stěžovatel informoval veřejného ochránce práv, že na pozici, o kterou se neúspěšně ucházel, bylo zveřejněno nové oznámení o volném pracovním místě. Stěžovatel uvedl, že podmínky byly změněny tak, aby se na ně nemohli vztahovat státní příslušníci třetích zemí přispívající k EUPOL COPPS. Stěžovatel navíc poskytl veřejnému ochránci práv kopii dopisu, který mu Rada zaslala dne 11. listopadu 2009. V tomto dopise Rada uvedla, že za nábor personálu odpovídá vedoucí mise EUPOL COPPS. Rada proto vyzvala stěžovatele, aby svou stížnost adresoval vedoucímu mise EUPOL COPPS.

Předmět šetření

18. Zdá se, že stěžovatel zamýšlel předložit následující tvrzení a tvrzení, která byla zahrnuta do šetření veřejného ochránce práv z vlastního podnětu:

Tvrzení

Zamítnutím své žádosti o místo vedoucího IT z důvodu, že neměl bezpečnostní prověrku EU a/nebo nebyl státním příslušníkem členského státu EU, EUPOL COPPS: i) nedodržel příslušná pravidla zveřejněná na jeho internetových stránkách; a ii) diskriminoval stěžovatele na základě jeho státní příslušnosti.

Nárok

EUPOL COPPS by měla ve vztahu ke stěžovateli zahájit postup bezpečnostní prověrky a posoudit jeho žádost o volné pracovní místo.

Šetření

19. Dne 12. ledna 2010 zahájil veřejný ochránce práv šetření z vlastního podnětu týkající se mise EUPOL COPPS. Vzhledem k tomu, že toto šetření bylo stanoveno Radou, byla Radě zaslána kopie dopisu o zahájení šetření.

20. Dne 15. dubna 2010 zaslala EUPOL COPPS veřejnému ochránci práv své stanovisko.

21. Dne 14. června 2010 předložil stěžovatel své připomínky ke stanovisku mise EUPOL COPPS.

22. Dne 24. listopadu 2010 požádala veřejná ochránkyně práv misi EUPOL COPPS, aby zodpověděla další otázky, a informovala stěžovatele o těchto dalších šetřeních.

23. Dne 3. ledna 2011 obdržel veřejný ochránce práv druhé stanovisko mise EUPOL COPPS, které bylo předáno stěžovateli k vyjádření.

24. Dne 16. února 2011 předložil stěžovatel své připomínky k druhému stanovisku mise EUPOL COPPS.

Analýza a závěry veřejného ochránce práv

Úvodní poznámky

25. EUPOL COPPS předběžně vyjádřila určité obavy ohledně přípustnosti šetření veřejného ochránce práv z vlastního podnětu. EUPOL COPPS v tomto ohledu předložila následující argumenty. Zaprvé, jelikož stěžovatel nebyl státním příslušníkem EU ani neměl bydliště v EU, nemohl podat stížnost veřejnému ochránci práv. Zadruhé, EUPOL COPPS byla operativní činností EU bez právní subjektivity. Zatřetí mise EUPOL COPPS nebyla jedním ze subjektů, v souvislosti s nimiž měl veřejný ochránce práv pravomoc zahájit šetření podle SFEU. Začtvrté, rozhodnutí mise EUPOL COPPS týkající se náboru smluvních zaměstnanců spadala do diskrečních pravomocí, které členské státy EU svěřily vedoucímu mise. Zapáté, zahájení šetření z vlastního podnětu by za těchto okolností znamenalo obcházení zásady svěřených pravomocí stanovené ve Smlouvě o EU. Na znamení dobré vůle a transparentnosti však EUPOL COPPS poskytla své stanovisko k věci samé.

26. Veřejná ochránkyně práv považuje za vhodné pochválit misi EUPOL COPPS za konstruktivní přístup, který v tomto případě zaujala tím, že poskytla stanovisko k podstatě případu bez ohledu na své pochybnosti o legitimitě tohoto šetření.

27. Pokud jde o pochybnosti vyjádřené misí EUPOL COPPS, budou užitečná následující vysvětlení.

28. V čl. 228 odst. 1 Smlouvy o fungování EU se stanoví, že veřejný ochránce práv „je oprávněn přijímat stížnosti od všech občanů Unie nebo fyzických či právnických osob, které mají bydliště nebo sídlo v členském státě, týkající se případů nesprávného úředního postupu orgánů, institucí nebo jiných subjektů Unie, s výjimkou Soudního dvora Evropské unie při výkonu jeho soudních pravomocí. Tyto stížnosti přezkoumá a podá o nich zprávu. V souladu se svými povinnostmi provádí veřejný ochránce práv šetření, která považuje za opodstatněná, a to buď z vlastního podnětu, nebo na základě stížností, které mu byly předloženy [...]“.

29. Pokud jde o první argument EUPOL COPPS, je třeba poznamenat, že čl. 228 odst. 1 SFEU neomezuje pravomoc veřejného ochránce práv zahájit šetření z vlastního podnětu na případy týkající se oprávněných stěžovatelů, tj. občanů EU a fyzických a právnických osob s bydlištěm nebo sídlem v členském státě. Veřejný ochránce práv může takové šetření zahájit, kdykoli se domnívá, že by mohlo dojít k nesprávnému úřednímu postupu v činnostech orgánů, institucí nebo jiných subjektů Unie. To znamená, že může zahájit šetření z vlastního podnětu i v souvislosti s případy, které mu předložili neoprávnění stěžovatelé (tj. osoby, které nespadají do výše uvedené kategorie oprávněných stěžovatelů). Veřejná ochránkyně práv již provedla řadu šetření týkajících se stížností vznesených státními příslušníky třetích zemí, kteří nežijí v EU. V takových případech veřejný ochránce práv stížnost, která mu byla předložena, zamítne a zahájí šetření z vlastního podnětu. To je přesně to, co v projednávané věci učinil. První argument vznesený misí EUPOL COPPS proto není platný.

30. Pokud jde o druhý argument EUPOL COPPS, podle něhož EUPOL COPPS nemá právní subjektivitu, stačí uvést, že veřejný ochránce práv je oprávněn vyšetřovat případy nesprávného úředního postupu orgánů, institucí nebo jiných subjektů Unie, aniž by bylo nutné, aby tyto subjekty měly právní subjektivitu.

31. Pokud jde o třetí argument týkající se údajného nedostatku pravomoci veřejného ochránce práv zahájit šetření zaměřené na EUPOL COPPS, veřejný ochránce práv činí následující zjištění.

32. Zaprvé, čl. 28 odst. 1 předlisabonské Smlouvy o EU skutečně stanovil, že mandát evropského veřejného ochránce práv by se neměl vztahovat na tzv. „druhý pilíř“ (tj. oblast společné zahraniční a bezpečnostní politiky). Avšak zatímco článek 28 předlisabonské Smlouvy o EU se stal článkem 41 Smlouvy o EU ve znění Lisabonské smlouvy, čl. 28 odst. 1 nebyl zachován. Kromě toho neexistují žádná jiná ustanovení Smlouvy, která by omezovala přezkum veřejného ochránce práv ve vztahu k subjektům, jako je EUPOL COPPS, zřízeným v rámci bývalého druhého pilíře.

33. Zadruhé, mise EUPOL COPPS byla zřízena společnou akcí přijatou Radou; Jedná se tedy o orgán EU. Vzhledem k tomu, že Rada sama spadá do působnosti veřejného ochránce práv, je logické předpokládat, že totéž musí platit pro všechny subjekty zřízené Radou.

34. Zatřetí Rada ve svém dopise ze dne 11. listopadu 2009 informovala stěžovatele, že odpovědnost za nábor personálu nese vedoucí mise EUPOL COPPS, a že by se proto měl se svou stížností obrátit na vedoucího mise EUPOL COPPS. Zdá se tedy, že Rada se nepovažuje za oprávněnou zabývat se takovými otázkami, jako je otázka vznesená stěžovatelem.

35. Začtvrté stojí za zmínku, že dne 17. prosince 2010 zahájil veřejný ochránce práv šetření z vlastního podnětu (OI/12/2010/(BEH)MMN), aby v zásadě objasnil, kdo nese odpovědnost za možné případy nesprávného úředního postupu při činnosti misí pod záštitou společné bezpečnostní a obranné politiky EU (SBOP). Veřejný ochránce práv proto k tomuto datu požádal Radu a Komisi o stanovisko k této otázce.

36. Dne 11. dubna 2011 informovala Rada veřejného ochránce práv, že předala jeho dopis vysoké představitelce EU paní Ashtonové, která je příslušná v záležitostech týkajících se SBOP.

37. Dne 10. května 2011 předložila vysoká představitelka EU jménem Rady své stanovisko. Vysoký představitel vyjádřil názor, že vedoucí mise je pod dohledem Komise, a to i pokud jde o personální otázky. Kromě toho uvedla, že podle jejího názoru samotné mise nemohou nést odpovědnost za možné případy nesprávného úředního postupu, neboť nespadají do kategorie „orgánů, úřadů nebo agentur“, jejichž akty podléhají přezkumu Soudního dvora (článek 263 SFEU). Ze stanoviska vysoké představitelky lze vyvodit, že nepovažovala své útvary za odpovědné za posouzení a v případě potřeby za nápravu možných případů nesprávného úředního postupu ze strany misí.

38. Dne 8. června 2011 vydala vysoká představitelka EU jménem Komise stanovisko, v němž uvedla, že odpovědnost Komise za dohled nad vedoucími misí se omezuje na otázky týkající se řízení rozpočtu.

39. S ohledem na výše uvedené skutečnosti se zdá, že ani Rada, ani Komise, ani vysoký představitel se nepovažují za schopné zabývat se stížnostmi týkajícími se nesprávného úředního postupu ze strany misí. Veřejný ochránce práv se domnívá, že se jedná o velmi neuspokojivý stav, a bude se v rámci svého probíhajícího šetření z vlastního podnětu OI/12/2010/(BEH)MMN snažit nalézt řešení, které bude vhodné i proveditelné pro budoucí případy týkající se misí. V této fázi však může být užitečné poukázat na to, že mandát veřejného ochránce práv je určován SFEU bez odkazu na pravomoci Soudního dvora. Skutečnost, že tento úřad nemusí být schopen zabývat se žalobami proti misím, tedy neznamená, že správní chování tohoto úřadu nemůže být předmětem šetření veřejného ochránce práv. Pokud jde o toto šetření z vlastního podnětu, veřejný ochránce práv považuje za vhodné zaměřit své závěry na misi EUPOL COPPS, aniž jsou dotčeny výsledky a obecné závěry uvedené v dokumentu OI/12/2010/(BEH)MMN.

40. Pokud jde o čtvrtý argument EUPOL COPPS, podle něhož byla vedoucímu mise svěřena diskreční pravomoc, veřejný ochránce práv uznává, že tomu tak skutečně je. Okolnost, že orgán oprávněný ke jmenování má v této oblasti širokou posuzovací pravomoc, však neznamená, že se nemůže dopustit nesprávného úředního postupu, pokud překračuje meze takové posuzovací pravomoci.

41. S ohledem na výše uvedené veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že má pravomoc provést v projednávané věci šetření z vlastního podnětu. Pátý a poslední argument EUPOL COPPS, podle kterého by zahájení šetření z vlastního podnětu v projednávané věci znamenalo obcházení zásady svěřených pravomocí stanovené v čl. 5 odst. 2 Smlouvy o EU, je tedy zjevně neopodstatněný.

Tvrzení o nedodržení příslušných zveřejněných pravidel a diskriminaci na základě státní příslušnosti a souvisejícího nároku

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

42. Stěžovatel tvrdil, že EUPOL COPPS: i) nedodržel pravidla stanovená v oznámení o volném pracovním místě týkajícím se pracovního místa manažera IT, které zveřejnil na svých internetových stránkách; a ii) diskriminován na základě své norské státní příslušnosti.

43. Stěžovatel v podstatě zaprvé tvrdil, že oznámení o volném pracovním místě stanoví, že žadatelé by měli být státními příslušníky členského státu EU nebo státními příslušníky třetí země, která přispěla k EUPOL COPPS. Stěžovatel poskytl kopie oznámení o volném pracovním místě z února 2009, dubna 2009 (tj. oznámení o volném pracovním místě relevantní pro žádost stěžovatele) a listopadu 2009 pro dané pracovní místo. Uvedl, že v oznámeních o volných pracovních místech z února 2009 a dubna 2009 bylo stanoveno, že každý žadatel musí být „občanem členského státu Evropské unie (EU) a požívat plných práv občana nebo občana třetího státu, který byl vyzván, aby přispěl k EUPOL COPPS.“Stěžovatel uvedl, že tuto podmínku splňuje, neboť je norským státním příslušníkem a Norsko je přispěvatelem k EUPOL COPPS. Stěžovatel naopak uvedl, že oznámení o volném pracovním místě z listopadu 2009 stanovilo v souvislosti s požadavky na občanství následující: „Vacancy open to only to citizens of the Member States of the EU“ (Volné pracovní místo je otevřeno pouze občanům členských států EU).

44. Zadruhé, pokud jde o bezpečnostní prověrku, oznámení o volném pracovním místě z února 2009 a dubna 2009 uváděla, že žadatelé musí mít nebo získat vnitrostátní bezpečnostní prověrku "EU SECRET" stupně nebo rovnocenného stupně. Kromě toho podle stěžovatele internetové stránky mise EUPOL COPPS uváděly: „Tato pracovní místa vyžadují bezpečnostní prověrku umožňující přístup k utajovaným dokumentům (stupeň utajení SECRET EU). Už mít takové povolení by bylo výhodou. V opačném případě se má za to, že uchazeči o pracovní místo jsou připraveni podstoupit bezpečnostní prověrku podle rozhodnutí Rady č. 264/01 ze dne 19. března 2001. Oznámení o volném pracovním místě z listopadu 2009 stanovilo následující: „Vybraný uchazeč musí mít při vyslání nezbytnou bezpečnostní prověrku (EU SECRET nebo rovnocennou)“.

45. Stěžovatel uvedl, že takovou bezpečnostní prověrku nemá a že to bylo jasně uvedeno v jeho přihlášce, jakož i během jeho pohovoru s EUPOL COPPS. Stěžovatel dodal, že mu bylo během pohovoru sděleno, že pro něj nebude vzhledem k jeho profesnímu zázemí problém získat bezpečnostní prověrku. Stěžovatel však uvedl, že vedoucí oddělení lidských zdrojů jej e-mailem ze dne 25. června 2009 informoval, že ačkoli je vynikajícím kandidátem, nebyl vybrán z důvodu, že nemá bezpečnostní prověrku.

46. S ohledem na výše uvedené stěžovatel dospěl k závěru, že EUPOL COPPS tím, že zamítla jeho žádost, nedodržela příslušná pravidla, která zveřejnila.

47. EUPOL COPPS ve svém dopise stěžovateli ze dne 30. září 2009 uvedla, že obecnou podmínkou zaměstnání v EU je, že zaměstnanec musí být státním příslušníkem členského státu EU. Podle EUPOL COPPS lze od tohoto požadavku upustit pouze za výjimečných okolností. Dodala, že bezpečnostní prověrka je pro dotčené pracovní místo manažera IT nezbytná, neboť osoba, která toto pracovní místo obsazuje, bude mít přístup k citlivým informacím. EUPOL COPPS dále uvedla, že proces prověřování bezpečnostních prověrek může být zahájen ve vztahu ke státním příslušníkům třetího státu pouze v případech „operační nutnosti“. S ohledem na tuto skutečnost dospěla mise EUPOL COPPS k závěru, že stěžovatel neměl být pozván k pohovoru.

48. Ve svém dopise EUPOL COPPS ze dne 2. října 2009 stěžovatel uvedl, že byl diskriminován na základě své norské státní příslušnosti.

49. Ve svém stanovisku k šetření veřejného ochránce práv z vlastního podnětu mise EUPOL COPPS uvedla, že personál misí, jako je EUPOL COPPS, se skládá především z personálu vyslaného členskými státy EU a pouze výjimečně může být personál přijat na smluvním základě. Podle mise EUPOL COPPS sice třetí země, které přispívají k misi, mohou vyslat personál, avšak nábor smluvních zaměstnanců ze třetích zemí je další výjimkou. EUPOL COPPS však uznala, že občané třetích zemí, kteří přispívají k misi, mohou být přijati jako smluvní zaměstnanci. Bez ohledu na to mise EUPOL COPPS uvedla, že všechna místa vedoucích pracovníků v oblasti IT v podobných misích jsou v současné době omezena na občany EU. Kromě toho tvrdila, že se dopustila věcné chyby při zveřejnění oznámení o volném pracovním místě, které otevřelo pracovní místo manažera IT přihláškám státních příslušníků třetích zemí.

50. EUPOL COPPS dále tvrdila, že ačkoli bezpečnostní hlediska byla rozhodující pro zamítnutí žádosti stěžovatele, stěžovatel nesplnil všechny podmínky požadované pro toto pracovní místo. EUPOL COPPS dále navrhla, aby e-mail zaslaný stěžovateli vedoucím oddělení lidských zdrojů (který uvedl, že jediným důvodem zamítnutí žádosti je chybějící bezpečnostní prověrka) byl „neformálním“sdělením, které neodráží postoj EUPOL COPPS.

51. Stěžovatel ve svém vyjádření zpochybnil, že by e-mail vedoucího odboru lidských zdrojů mohl být považován za "neformální"sdělení. Kromě toho vyjádřil svou nespokojenost s návrhem EUPOL COPPS, že „by nebyl schopen získat požadovanou bezpečnostní prověrku“. Považoval toto tvrzení za čistě spekulativní. Stěžovatel rovněž vznesl námitku proti tomu, co považoval za neopodstatněné návrhy, že není dostatečně důvěryhodný nebo nesplňuje všechny podmínky požadované pro pracovní místo. Stěžovatel nakonec požádal, aby ve vztahu k němu byla zahájena bezpečnostní prověrka, jak bylo přislíbeno během pohovoru, a požadoval odškodnění za morální újmu, která mu byla způsobena (konkrétně ztrátu času a vzniklou tíseň).

52. Ve svém druhém stanovisku v návaznosti na žádost veřejného ochránce práv o vysvětlení mise EUPOL COPPS uvedla, že ustanovení stálé bezpečnostní dohody uzavřené mezi EU a Norskem dne 22. října 2004 (dále jen „trvalá bezpečnostní dohoda s Norskem“) neukládají EU povinnost poskytnout státním příslušníkům třetích zemí přístup k informacím klasifikovaným jako „DŮVĚRNÉ EU“. EUPOL COPPS dále navrhla, že by mohla zamítnout žádost stěžovatele o dotčené pracovní místo vedoucího IT, neboť toto pracovní místo by mu poskytlo neomezený a bezpodmínečný přístup k informacím klasifikovaným jako „EU SECRET“ (což je ještě citlivější). EUPOL COPPS tvrdila, že na přístup k informacím „EU SECRET“ se nevztahuje stálá bezpečnostní dohoda s Norskem. Mise EUPOL COPPS dále uvedla, že požadavek, aby místa vedoucích pracovníků v oblasti IT byla obsazena státními příslušníky členských států EU, je stanoven pro všechny mise podobné misi EUPOL COPPS.

53. Pokud jde o otázku veřejného ochránce práv týkající se zohledněných bezpečnostních hledisek a přesných podmínek, které stěžovatel nesplnil, EUPOL COPPS pouze uvedla, že stěžovatel se může stále ucházet o jiná pracovní místa, která nemusí mít výše popsaná omezení.

54. EUPOL COPPS potvrdila, že pracovní místo vedoucího IT bylo následně obsazeno státním příslušníkem členského státu EU.

55. Ve svých připomínkách k druhému stanovisku mise EUPOL COPPS stěžovatel vyjádřil nespokojenost s návrhy mise EUPOL COPPS, že kvůli nespecifikovaným bezpečnostním hlediskům nebo údajnému nesplnění určitých nespecifikovaných podmínek není pro dané pracovní místo vhodný. Stěžovatel uvedl, že vedoucí oddělení lidských zdrojů v e-mailu ze dne 25. června 2009 uvedl, že je vynikajícím kandidátem. Dodal, že byl vázán omezeními důvěrnosti podobnými těm, která se vztahovala na dotčené pracovní místo manažera IT, když pracoval pro norské útvary pro vyšetřování trestných činů. Stěžovatel navíc považoval za urážlivé, že ho mise EUPOL COPPS ujistila, že se může ucházet o jiné pozice, které nemusí mít výše uvedená omezení.

Posouzení veřejného ochránce práv

56. Veřejný ochránce práv konstatuje, že podle ustálené judikatury „široký prostor pro uvážení, který má orgán oprávněný ke jmenování, pokud jde o jmenování, předpokládá, že pečlivě a nestranně přezkoumá spisy uchazečů a pečlivě zohlední požadavky stanovené v oznámení o volném pracovním místě, takže je povinen odmítnout každého uchazeče, který tyto požadavky nesplňuje. Oznámení o volném pracovním místě tak představuje právní rámec, který si orgán oprávněný ke jmenování sám stanoví a musí jej pečlivě dodržovat"[2].

57. Z této judikatury vyplývá, že OOJ se nemůže odchýlit od znění oznámení o volném pracovním místě.

58. V této souvislosti je třeba posoudit dopis EUPOL COPPS ze dne 30. září, v němž jsou uvedeny důvody zamítnutí žádosti stěžovatele. V tomto dopise bylo uvedeno následující: „Jak víte, obecnou podmínkou zaměstnání v EU je, že zaměstnanec musí být občanem členského státu. Norsko bohužel tuto podmínku nesplňuje a pouze za výjimečných podmínek může být od tohoto požadavku upuštěno. Vzhledem k tomu, že manažer IT bude mít přístup k citlivým informacím, je bezpečnostní prověrka zásadní součástí této úlohy. Dozvídám se, že získání takového povolení pro státní příslušníky třetích zemí se provádí pouze v případech provozní nutnosti. S ohledem na tyto dva faktory lituji, že Vám nebylo možné nabídnout tuto pozici.“

59. V tomto dopise bylo tedy jasně uvedeno, že důvody zamítnutí žádosti stěžovatele byly dvojí. Zaprvé byl žalobce státním příslušníkem třetí země. Za druhé, neměl bezpečnostní prověrku. Je však zjevné, že EUPOL COPPS tím, že své zamítnutí založila na přihlášce stěžovatele na těchto dvou důvodech, nedodržela příslušné oznámení o volném pracovním místě.

60. Pokud jde o první důvod, podmínky oznámení o volném pracovním místě manažera IT z dubna 2009 jasně uváděly, že se mohou uplatnit státní příslušníci třetích zemí, jako je Norsko, kteří přispívají k EUPOL COPPS.

61. Pokud jde o druhý důvod, veřejný ochránce práv konstatuje, že podle příslušného oznámení o volném pracovním místě z dubna 2009 a informací dostupných na internetových stránkách EUPOL COPPS nebylo nutné, aby byl uchazeč v době podání žádosti již držitelem bezpečnostní prověrky. Z těchto dokumentů vyplývá, že žadatelé, kteří ještě neměli bezpečnostní prověrku, by museli před nástupem na pracovní místo projít prověrkou.

62. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že samotná mise EUPOL COPPS podle všeho dospěla ke stejnému závěru vzhledem k tomu, že vedla pohovor se stěžovatelem. Je pravda, že EUPOL COPPS ve svém stanovisku předložila určité dodatečné argumenty, aby odůvodnila své rozhodnutí zamítnout žádost stěžovatele. Z dopisu mise EUPOL COPPS ze dne 30. září 2009 však jasně vyplývá, že příslušné rozhodnutí bylo založeno pouze na dvou výše uvedených důvodech, a nikoli na důvodech, které mise EUPOL COPPS uvedla ex post. Ačkoli jsou tyto další argumenty relevantní pro posouzení druhého tvrzení, nemají vliv na závěr veřejného ochránce práv, pokud jde o první tvrzení.

63. V každém případě veřejná ochránkyně práv konstatuje, že sama mise EUPOL COPPS ve svém stanovisku připustila, že při zveřejnění příslušného oznámení o volném pracovním místě ve formě, v níž se pracovní místo otevřelo žádostem státních příslušníků třetích zemí, došlo k věcné chybě.

64. S ohledem na výše uvedené se veřejná ochránkyně práv domnívá, že není třeba ověřovat, zda, jak ve svém stanovisku navrhla EUPOL COPPS, nemohlo být příslušné pracovní místo přiděleno stěžovateli, norskému státnímu příslušníkovi, z důvodu, že příslušné pracovní místo zahrnovalo přístup k utajovaným informacím úrovně, na kterou se nevztahuje stálá bezpečnostní dohoda s Norskem.

65. Ustanovení čl. 12 odst. 3 Evropského kodexu řádné správní praxe [3] stanoví, že dojde-li k chybě, která negativně ovlivňuje práva nebo zájmy osoby z řad veřejnosti, úředník se za ni omluví a vynasnaží se co nejúčelněji napravit nepříznivé účinky vyplývající z jeho chyby. Veřejný ochránce práv s potěšením konstatuje, že EUPOL COPPS ve svém dopise ze dne 30. září 2009 předložila stěžovateli omluvu, přestože se tato omluva týká skutečnosti, že stěžovatel byl pozván k pohovoru, a nikoli chyby týkající se obsahu oznámení o volném pracovním místě, kterou EUPOL COPPS následně přiznala.

66. Veřejná ochránkyně práv proto vyjadřuje politování nad tím, že EUPOL COPPS ve svých podáních veřejné ochránkyni práv v tomto šetření uvedla, že existují jiné důvody, proč nemohlo být příslušné pracovní místo stěžovateli přiděleno. Tento návrh je zjevně neslučitelný s vysvětleními poskytnutými v dopise EUPOL COPPS stěžovateli ze dne 30. září 2009. Navíc, když veřejný ochránce práv výslovně požádal EUPOL COPPS, aby upřesnila, které další podmínky nezbytné pro jeho nábor stěžovatel podle jeho názoru nesplnil, EUPOL COPPS neposkytla žádnou věcnou odpověď.

67. EUPOL COPPS ve svém stanovisku uvedla, že „zásadní význam pro zamítnutí jeho kandidatury měla hlediska bezpečnosti. Tyto úvahy se však neomezovaly na otázku bezpečnostní prověrky. [...] Vedoucí mise musí po konzultaci s bezpečnostní kanceláří zajistit dosažení nejvyšší úrovně důvěry v personál mise, zejména pokud jde o citlivá místa v nepřátelském prostředí. [...] Ve skutečnosti [stěžovatel] nesplnil všechny podmínky požadované pro toto pracovní místo.„EUPOL COPPS rovněž uvedla, že „nelze tvrdit, že neexistence požadované bezpečnostní prověrky byla jedinou překážkou přijetí jeho kandidatury“. Zdálo se proto, že zamítnutí žádosti stěžovatele vyplynulo z jiných důvodů než z pouhé absence bezpečnostní prověrky, konkrétně z některých bezpečnostních důvodů souvisejících s důvěrou. Vzhledem k tomu, že jeho příslušné připomínky by mohly být vykládány způsobem, který by nepříznivě ovlivnil pověst stěžovatele, veřejná ochránkyně práv vyzvala EUPOL COPPS, aby tyto bezpečnostní aspekty upřesnila nebo své připomínky objasnila.

68. Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí skutečnost, že EUPOL COPPS ve své odpovědi nepředložila žádné další návrhy, které by mohly být vykládány způsobem, který by nepříznivě ovlivnil pověst stěžovatele. Velmi však lituje, že mise EUPOL COPPS neobjasnila výše uvedené připomínky, které uvedla ve svém stanovisku. Jak je uvedeno níže, veřejný ochránce práv nepovažuje za vhodné zahrnout žádost stěžovatele o náhradu škody do tohoto šetření. Podle názoru veřejného ochránce práv by však EUPOL COPPS měla napsat stěžovateli, aby potvrdila, že nemá v úmyslu zpochybnit jeho důvěryhodnost.

69. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že první tvrzení stěžovatele je opodstatněné, a že se proto EUPOL COPPS dopustila nesprávného úředního postupu.

70. Pokud jde o druhé tvrzení, je třeba posoudit, zda zamítnutí žádosti stěžovatele ze strany EUPOL COPPS představovalo diskriminaci na základě státní příslušnosti.

71. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že z důkazů ve spisu vyplývá, že v určitém okamžiku po zveřejnění příslušného oznámení o volném pracovním místě se EUPOL COPPS rozhodla změnit podmínky náboru na pracovní místo manažera IT a omezit podávání přihlášek na státní příslušníky členských států EU.

72. Proto by mělo být zváženo, zda byla EUPOL COPPS oprávněna k takové změně přistoupit. V tomto ohledu je vhodné připomenout, že orgány, instituce a jiné subjekty EU mají široký prostor pro uvážení, pokud jde o podmínky, které chtějí stanovit pro přijímání zaměstnanců. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, je třeba poznamenat, že podle ustálené judikatury obecná zásada rovného zacházení a zákazu diskriminace vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně, není-li rozlišování objektivně odůvodněno [4].

73. Po pečlivém přezkumu právních ustanovení, z nichž vychází práce mise EUPOL COPPS, není veřejná ochránkyně práv přesvědčena, že tato mise měla zákonnou povinnost zacházet se státními příslušníky třetích zemí stejně jako se státními příslušníky EU, pokud jde o možnost ucházet se o pozice mezinárodních smluvních zaměstnanců.

74. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že mise EUPOL COPPS nepřekročila prostor pro uvážení, neboť se domnívala, že pracovní místo vedoucího pracovníka v oblasti IT je citlivé pracovní místo, které by mělo být omezeno na státní příslušníky členských států EU.

75. Z tohoto důvodu veřejná ochránkyně práv dospěla k závěru, že druhé tvrzení stěžovatele by mělo být zamítnuto jako neopodstatněné.

76. Stěžovatel tvrdil, že EUPOL COPPS by ve vztahu k němu měla zahájit postup bezpečnostní prověrky a posoudit jeho žádost o volné pracovní místo.

77. Veřejný ochránce práv chápe toto tvrzení v tom smyslu, že by měl být zahájen postup bezpečnostní prověrky s cílem umožnit jeho přijetí na místo manažera IT. Avšak vzhledem k tomu, že veřejná ochránkyně práv dospěla k závěru, že mise EUPOL COPPS byla oprávněna omezit pracovní místo manažera IT na státní příslušníky členských států EU, musí být tvrzení stěžovatele zamítnuto.

78. Závěrem je třeba poznamenat, že v průběhu tohoto šetření stěžovatel předložil žádost o náhradu škody. Veřejný ochránce práv se domnívá, že není nutné zahrnout toto tvrzení do jeho současného šetření z vlastního podnětu, které, i když vyplynulo z případu stěžovatele, je v zásadě vedeno ve veřejném zájmu.

Závěr

Na základě svého šetření v této věci veřejný ochránce práv uzavírá toto šetření následující kritickou poznámkou:

Mise EUPOL COPPS se dopustila nesprávného úředního postupu tím, že nesplnila podmínky, které stanovila ve svém oznámení o volném pracovním místě z dubna 2009 týkajícím se místa vedoucího IT.

Stěžovatel, EUPOL COPPS a Rada budou o tomto rozhodnutí informovány. Vzhledem k úvahám uvedeným výše v bodě 39 považuje veřejná ochránkyně práv za vhodné informovat rovněž vysokého představitele.

 

P. Nikiforos Diamandouros

Ve Štrasburku dne 29. listopadu 2011.

---

[1] Pro zjednodušení je tato osoba v tomto rozhodnutí označována jako "stěžovatel", přestože toto šetření bylo zahájeno z vlastního podnětu veřejného ochránce práv.

[2] Věc F-39/07 Campos Valls v. Rada, rozsudek ze dne 6. května 2009, dosud nezveřejněný ve Sbírce rozhodnutí, bod 41.

[3] Kodex je k dispozici na internetových stránkách evropského veřejného ochránce práv.

[4] Rozsudek Soudu ve věci Centeno Mediavilla a další v. Komise, T-58/05, Sb. rozh. 2007, s. II-2523, bod 75.