Případ se týkal odvolání vedoucího týmu v rámci projektu financovaného EU ve Střední Americe.

Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a zjistila, že Komise jednala rozumně, když po podpisu smlouvy umožnila příjemci projektu propustit vedoucího týmu. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavřela.

Věc se týkala nabídkového řízení Evropské komise na poskytování správy IT a souvisejících služeb. Stěžovatelem je konsorcium, jehož nabídka na dotčenou zakázku byla neúspěšná.

Hlavním tvrzením stěžovatele je, že Komise zadala zakázku uchazeči, který nabídl řešení pro obnovu údajů v případě katastrofy, která byla horší než to, co požadovala zakázka.

Evropský veřejný ochránce práv se touto otázkou zabýval a zjistil, že se Komise tím, že měla za to, že vítězná nabídka je v souladu se zadávací dokumentací, dopustila v tomto případě nesprávného úředního postupu. Doporučila Komisi, aby a) uznala nesprávný úřední postup a b) řešila žádost stěžovatele o náhradu škody.

Komise bohužel doporučení veřejné ochránkyně práv nepřijala a své odmítnutí přesvědčivě neodůvodnila. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavřela a adresovala Komisi dvě kritické připomínky.

Stížnost se týkala fungování systému včasného varování Evropské komise (EWS), počítačového informačního systému určeného k identifikaci "hrozeb" pro finanční zájmy a pověst EU. Systém včasného varování má pět hlavních kategorií varování, od W1 po W5. Některé kategorie varování obsahují podkategorie (W1a, b, c a d, W3a a b atd.). Projednávaná věc se týká výstrahy W3b. Výstraha W3b je vydána ve vztahu k osobám, které jsou předmětem soudního řízení pro závažné administrativní chyby nebo podvod.

Stěžovatel tvrdil, že žádost úřadu OLAF o registraci varování v systému včasného varování proti stěžovateli byla neoprávněná, stejně jako jeho odmítnutí toto varování zrušit, protože proti stěžovateli není vedeno žádné soudní řízení.

Veřejná ochránkyně práv shledala, že pro zařazení osoby do určité kategorie EWS musí existovat faktický základ. Pokud tomu tak není, kategorizace osob v systému včasného varování postrádá jakýkoli význam. Zjistil, že výklad OLAF týkající se varování W3b umožňuje kategorizovat osoby ve srovnatelných situacích odlišně. Osoba spadající například do pravomoci právního systému Spojeného království by byla i nadále zařazena do kategorie W2, pokud by úřad OLAF informoval státní zastupitelství Spojeného království o svých zjištěních, zatímco osoba spadající například do pravomoci belgického právního systému by byla zařazena do kategorie W3b, pokud by byla vyšetřována. Takové rozdílné zacházení nelze objektivně odůvodnit. Veřejná ochránkyně práv proto navrhla smírné řešení a požádala úřad OLAF, aby zrušil varování W3b vydané proti stěžovateli a analyzoval informace, které má o stěžovateli k dispozici, s cílem určit, zda je vhodné další varování. Úřad OLAF se návrhem veřejného ochránce práv neřídil. Na základě svého šetření stížnosti veřejný ochránce práv uzavřel své šetření kritickou poznámkou.

Shrnutí rozhodnutí o stížnosti OI/3/2008/FOR na Evropskou komisi

Systém včasného varování Evropské komise (dále jen „EWS“) je počítačový informační systém, jehož cílem je identifikovat „hrozby“ pro finanční zájmy a pověst EU. Systém včasného varování například umožňuje zaměstnancům Komise zapojeným do nabídkových řízení kontrolovat, zda jsou někteří uchazeči podezřelí z podvodu. Po obdržení několika stížností na fungování systému včasného varování zahájila veřejná ochránkyně práv šetření, včetně veřejné konzultace, k níž přispělo mnoho zúčastněných stran. Mezi obavy vznesené v rámci konzultace patřila skutečnost, že jednotlivci a společnosti nejsou systematicky informováni o tom, že byli zařazeni do systému včasného varování. Účastníci rovněž tvrdili, že není jasné, jak proti takovému zařazení na seznam podat odvolání.

Komise ve svém stanovisku potvrdila, že subjekty uvedené v systému včasného varování nejsou o této skutečnosti obvykle informovány. Kromě toho uznala, že systém nemá žádný formální mechanismus pro opravné prostředky.

Veřejná ochránkyně práv dospěla k závěru, že rozsah některých varování EWS není jasně definován. Vyzval rovněž Komisi, aby zaručila právo být vyslechnut před přijetím jakéhokoli rozhodnutí o zahrnutí osob nebo společností do systému včasného varování. Dále by mělo být respektováno právo na přístup ke spisu. Kromě toho by dotčené osoby nebo společnosti měly být informovány o svém právu podat stížnost veřejnému ochránci práv nebo požadovat soudní nápravu.

Ve své odpovědi na návrh doporučení Komise uvedla, že jejím cílem je předložit revidované rozhodnutí o systému včasného varování v roce 2013. Toto revidované rozhodnutí bude vypracováno jak s ohledem na návrh doporučení veřejného ochránce práv, tak na výsledek odvolání k Soudnímu dvoru ve věci Planet (která se týká systému včasného varování).

Veřejný ochránce práv uzavřel své šetření na základě závazku Komise reformovat systém včasného varování. Uvedl však další poznámku a vyzval Komisi, aby zajistila, že v období před reformou systému včasného varování přijme rovněž opatření na ochranu základních práv.

Stěžovatel je německý občan. V srpnu 2010 se obrátil na Komisi a v souladu s nařízením č. 1049/2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům požádal o kopie některých přípravných dokumentů týkajících se „výkladového sdělení Komise o uplatňování článku 296 Smlouvy v oblasti zadávání zakázek v oblasti obrany“. Komise odepřela přístup a tvrdila, že na všechny požadované dokumenty se vztahuje výjimka stanovená v čl. 4 odst. 1 písm. a) nařízení č. 1049/2001 („obranné a vojenské záležitosti“). Dále uvedl, že ze stejného důvodu nelze poskytnout ani částečný přístup. Žadatel následně předložil potvrzující žádost o přístup. Poté, co Komise prodloužila lhůtu pro zpracování jeho potvrzující žádosti o 15 pracovních dnů, informovala stěžovatele, že navzdory prodloužené lhůtě nebyla schopna své rozhodnutí dokončit.

Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv stěžovatel tvrdil, že Komise nezpracovala jeho potvrzující žádost o přístup k některým dokumentům ve lhůtách stanovených v nařízení č. 1049/2001. Tvrdil, že Komise by měla i) urychleně vyřídit jeho potvrzující žádost a ii) poskytnout přístup k dotčeným dokumentům.

Dne 17. prosince 2010 byla stížnost předána předsedovi Komise k vyjádření. Dne 23. prosince 2010 stěžovatel informoval útvary veřejného ochránce práv, že mu Komise k jeho překvapení a velké radosti poskytla neomezený přístup ke všem dokumentům, o které požádal. Poukázal na to, že jeho žádosti o přístup bylo vyhověno a že považuje věc za vyřešenou.

Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavřela v souladu s rozhodnutím orgánu.