(vyrobeno v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv (1))

Stížnost

Podle článku 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/92/ES ze dne 19. prosince 1996 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou (2) si členské státy mohou vybrat mezi povolovacím řízením a nabídkovým řízením týkajícím se výstavby nových výrobních kapacit. Oba druhy řízení musí být vedeny v souladu s objektivními, transparentními a nediskriminačními kritérii.

Zdá se, že Rakousko zvolilo povolovací řízení a že směrnice byla provedena právními předpisy Elektrizitätswirtschafts- und organisationsgesetz 1998 (zákon o elektroenergetice a její organizaci, dále jen „ElWOG“) na spolkové úrovni a právními předpisy na úrovni spolkových zemí (regionů).

Ustanovení čl. 5 odst. 1 směrnice 96/92/ES stanoví, že členské státy stanoví kritéria pro udělování povolení pro výstavbu kapacity na výrobu elektřiny na svém území. Tato kritéria se mohou mimo jiné týkat ochrany životního prostředí (písmeno b)) a využívání a umísťování půdy (písmeno c). Podle čl. 5 odst. 2 se podrobná kritéria a postupy zveřejňují. Ustanovení čl. 5 odst. 3 stanoví, že žadatelé musí být informováni o důvodech odmítnutí udělit povolení a že tyto důvody musí být podložené a opodstatněné. Tyto důvody musí být pro informaci předány Komisi. Ustanovení dále stanoví, že žadatelé musí mít k dispozici odvolací řízení.

Dne 25. srpna 1999 stěžovatel, rakouský občan, požádal příslušný orgán v Burgenlandu (jednu z rakouských spolkových zemí) o povolení k výstavbě zařízení na výrobu elektřiny poháněných větrnou energií o výkonu 15 MW. Landesregierung (zemská vláda příslušné spolkové země) informovala stěžovatele dne 26. listopadu 1999 s odkazem na čl. 11 odst. 4 Burgenländisches Elektrizitätswesengesetz 1999 (zákon spolkové země o elektřině, dále jen „ElWG“), že povolení nemůže být uděleno, jelikož příslušný pozemek je v územním plánu uveden jako „zelená půda využívaná k zemědělským účelům“. Podle Landesregierung muselo být přidělení příslušných pozemků před udělením povolení změněno.

Článek 11 ElWG obsahuje několik kritérií pro udělování povolení. Článek 11 odst. 4 stanoví, že lokalita je nevhodná, pokud je výstavba nebo provozování výrobní kapacity v době přijetí rozhodnutí zakázáno regionálním právem („landesrechtliche Vorschriften“).

Dne 15. května 2000 stěžovatel požádal, aby jeho žádost byla projednána vnitrostátním ministerstvem hospodářství. Podle stěžovatele to znamenalo, že pravomoc řešit danou záležitost přešla ze spolkové země na vnitrostátní ministerstvo. Ačkoli se ministerstvo touto žádostí zjevně nezabývalo, krajský úřad dne 23. ledna 2001 rozhodl, že žádosti stěžovatele nelze vyhovět, pokud jde o pravidla ochrany přírody. Podle stěžovatele nebyl příslušný orgán příslušný k přijetí tohoto rozhodnutí. Odvolání však zůstalo bez úspěchu.

Dne 22. prosince 2000 se stěžovatel obrátil na Evropskou komisi. Dne 18. ledna 2001 obdržel od Komise potvrzení o přijetí. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neodpověděl na podstatu svého dopisu, zaslal Komisi dne 29. července 2002 znovu dopis, v němž předložil další dokumenty.

Dopisem ze dne 23. září 2002 útvary Komise informovaly stěžovatele, že podle jejich názoru nic nenasvědčuje tomu, že by došlo k porušení práva Společenství obecně a konkrétně směrnice 96/92/ES. Komise zdůraznila, že podle článku 5 směrnice mohou členské státy podmínit vydání povolení splněním určitých kritérií, včetně kritérií týkajících se využívání půdy a umístění. Stěžovateli bylo proto doporučeno obrátit se o pomoc na rakouské soudy.

Dne 10. prosince 2002 se stěžovatel znovu obrátil na Komisi, aby svou stížnost obnovil. Stěžovatel uvedl, že postup rakouských orgánů nebyl v souladu s požadavky směrnice 96/92/ES. Měl za to, že zamítnutí jeho žádosti bylo založeno na kritériu, které nebylo stanoveno a zveřejněno v souladu s článkem 5 směrnice, že ElWG neupřesnila žádné možnosti odvolání a že zamítnutí jeho žádosti nebylo sděleno Komisi. Podle názoru stěžovatele došlo k porušení článku 6 Smlouvy o Evropské unii a článku 10, čl. 17 odst. 2 a čl. 249 odst. 4 Smlouvy o ES, jakož i k porušení směrnice 96/92/ES.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel neodpověděl, zaslal Komisi dne 24. dubna 2003 upomínku.

Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv podané v září 2003 stěžovatel v podstatě tvrdil, že Komise řádně nevyřídila jeho stížnost ze dne 22. prosince 2000 a neodpověděla na jeho dopis ze dne 10. prosince 2002.

Šetření

Stanovisko Komise

Komise ve svém stanovisku uvedla tyto připomínky:

Dopis stěžovatele ze dne 22. prosince 2000 nelze nalézt v archivech Komise. Stěžovatel rovněž nepřiložil kopii tohoto dopisu ve svých pozdějších dopisech Komisi ani ve své stížnosti veřejnému ochránci práv. V lednu 2001 bylo vydáno potvrzení o přijetí. Nebylo možné určit, zda byla na dopis stěžovatele poskytnuta další věcná odpověď, ani zda jeho dopis skutečně vyžadoval věcnou odpověď. Vzhledem k tomu, že první zamítavé rozhodnutí rakouských orgánů bylo předáno až v lednu 2001, mohla Komise na tuto otázku v podstatě odpovědět až poté.

Komise odpověděla na stížnost ze dne 29. července 2002 dopisem ze dne 23. září 2002. Dne 5. listopadu 2002 obdržela Komise odpověď stěžovatele na jeho dopis ze dne 23. září 2002. V tomto dopise stěžovatel zopakoval svá tvrzení, že zamítnutí povolení a zamítnutí jeho správního odvolání proti tomuto rozhodnutí představuje porušení práva Společenství.

Komise na tento další dopis odpověděla dne 21. listopadu 2003. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nepředložil žádné nové skutečnosti, byl stěžovatel odkázán na závěry uvedené v předchozím dopise Komise ze dne 23. září 2002.

Stěžovatel se znovu písemně obrátil na Komisi dne 10. prosince 2002 a dne 24. dubna 2003, přičemž zopakoval svá tvrzení, avšak opět bez poskytnutí nových skutkových okolností. Vzhledem k tomu, že korespondence byla zbytečná a opakovaná, útvary Komise na tyto dopisy neodpověděly.

Pokud jde o podstatu, nedošlo k porušení směrnice 96/92/ES. Směrnice výslovně stanovila možnost členských států podmínit udělení povolení dodržováním pravidel pro využívání půdy a umísťování, jak jsou obsažena ve vnitrostátních a regionálních právních předpisech. V praxi této možnosti využily všechny členské státy. Bylo zřejmé, že elektrárny, včetně větrných turbín, nemohou být umístěny nikde, ale musí být v souladu se stávajícími pravidly plánování.

Nedošlo ani k porušení primárního práva Společenství. V této souvislosti je třeba poznamenat, že všechna rozhodnutí přijatá rakouskými orgány byla řádně odůvodněna a že stěžovatel nevyužil všech svých možností odvolání podle rakouského práva.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svém vyjádření ke stanovisku Komise trval na své stížnosti.

ROZHODNUTÍ

1 Údajné nesprávné vyřízení stížnosti ze dne 22. prosince 2000

1.1 Stěžovatel tvrdí, že Komise řádně nevyřídila stížnost, kterou údajně podal dne 22. prosince 2000. V této stížnosti stěžovatel tvrdil, že Rakousko nedodrželo právo Společenství, zejména směrnici Evropského parlamentu a Rady 96/92/ES ze dne 19. prosince 1996 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou (3).

1.2 Pokud jde o procesní aspekty, Komise tvrdí, že dopis stěžovatele ze dne 22. prosince 2000 nelze nalézt v archivech Komise. Dále tvrdí, že stěžovatel nepřiložil kopii tohoto dopisu ve svých pozdějších dopisech Komisi ani ve své stížnosti veřejnému ochránci práv. Komise rovněž tvrdí, že nelze určit, zda byla na tento dopis poskytnuta věcná odpověď, ani zda tento dopis skutečně vyžadoval věcnou odpověď.

1.3 Veřejný ochránce práv není schopen pochopit postoj Komise k tomuto bodu. Komise uznává, že v lednu 2001 (4) zaslala potvrzení o přijetí dopisu stěžovatele ze dne 22. prosince 2000. Je tedy zřejmé, že Komise obdržela relevantní dopis, o který zřejmě později přišla. Tvrzení Komise, že jí stěžovatel nikdy nezaslal další kopii tohoto dopisu, je překvapivé vzhledem k tomu, že Komise uznala, že tento dopis obdržela, a zdá se, že stěžovatele informovala pouze o tom, že ve svém stanovisku k této stížnosti tento dopis ztratila. Tvrzení je dále v rozporu se skutečností, že Komise spolu se svým stanoviskem předložila kopii dopisu stěžovatele ze dne 29. července 2002, který ve své příloze „A“ obsahuje kopii dopisu stěžovatele ze dne 22. prosince 2000. Po přezkoumání tohoto dopisu veřejný ochránce práv konstatuje, že obsahuje čtyři podrobné stránky s názvem „Stížnost Evropské komisi na nedodržování práva Společenství“ a že vychází z vlastního formuláře Komise pro stížnosti v těchto případech (5). Je proto obtížné pochopit, proč tento dopis nebyl Komisí zaregistrován jako formální stížnost, a to buď při jeho prvním obdržení v prosinci 2000/lednu 2001, nebo když stěžovatel předložil další kopii tohoto dopisu ve svém dopise ze dne 29. července 2002.

1.4 Pokud jde o podstatu tohoto žalobního důvodu, Komise tvrdí, že nedošlo k porušení směrnice 96/92/ES, neboť směrnice výslovně stanoví možnost, aby členské státy podmínily udělení povolení dodržováním pravidel pro využívání půdy a umísťování, jak jsou obsažena ve vnitrostátních a regionálních právních předpisech.

1.5 Veřejný ochránce práv je toho názoru, že ačkoli se zdá, že stížnost vyvolává řadu otázek, pro současné účely postačí zaměřit se na jeden z těchto aspektů.

1.6 Dopis stěžovatele ze dne 22. prosince 2000 obsahuje několik odkazů na čl. 5 odst. 2 směrnice, který stanoví, že „podrobná kritéria a postupy se zveřejňují“. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na „zákaz překvapení“ („Überraschungsverbot“) a tvrdí, že čl. 11 odst. 4 Burgenländisches Elektrizitätswesengesetz 1999 („ElWG“, zákon o odvětví elektřiny spolkové země) je ve zjevném rozporu („in krassem Widerspruch“) s čl. 5 odst. 2 směrnice. Význam těchto odkazů na čl. 5 odst. 2 směrnice je ještě jasnější, vezmeme-li v úvahu dopis stěžovatele Komisi ze dne 10. prosince 2002. V tomto dopise stěžovatel výslovně uznal, že čl. 5 odst. 1 písm. c) směrnice umožňuje členským státům používat kritéria týkající se „využívání a umístění půdy“. Měl však za to, že členské státy musí tato kritéria stanovit v souladu s čl. 5 odst. 1 směrnice a zveřejnit je v podrobné podobě podle čl. 5 odst. 2 směrnice. Stěžovatel uvedl, že čl. 11 odst. 4 ElWG tyto požadavky nesplňuje.

1.7 Ustanovení § 11 odst. 4 ElWG stanoví, že lokalita je nevhodná, pokud je výstavba nebo provozování výrobních kapacit zakázáno regionálním právem („landesrechtliche Vorschriften“). Neexistuje žádný výslovný odkaz na kritéria týkající se „využívání půdy a umístění“. Pokud by čl. 5 odst. 2 směrnice skutečně vyžadoval, aby prováděcí předpisy přijaté členskými státy obsahovaly výslovný a přesný odkaz na kritéria, která musí žadatelé splňovat, tvrzení stěžovatele, že čl. 11 odst. 4 ElWG není slučitelný se směrnicí, by jistě mělo určitou váhu a zasluhovalo by bližší posouzení ze strany Komise. Je však třeba poznamenat, že Komise se tímto aspektem stížnosti nezabývala, a to ani poté, co obdržela dopis stěžovatele ze dne 10. prosince 2002.

1.8 Veřejná ochránkyně práv proto dospěla k závěru, že skutečnost, že Komise řádně nepřezkoumala stížnost, kterou jí podal stěžovatel, představuje nesprávný úřední postup.

2 Neposkytnutí odpovědi na dopis

2.1 Stěžovatel tvrdí, že Komise neodpověděla na jeho dopis ze dne 10. prosince 2002.

2.2 Komise poznamenává, že na stížnost ze dne 29. července 2002 odpověděla dopisem ze dne 23. září 2002 a na další dopis, který obdržela od stěžovatele dne 5. listopadu 2002, odpověděla dopisem ze dne 21. listopadu 2002. Tvrdí, že dopisy stěžovatele ze dne 10. prosince 2002 a 24. dubna 2003 opakovaly jeho tvrzení, ale opět nepředložily žádné nové skutkové okolnosti. Vzhledem k tomu, že podle názoru Komise byla korespondence zbytečná a opakovaná, neodpověděla na tyto dopisy.

2.3 Veřejný ochránce práv konstatuje, že dopis stěžovatele ze dne 10. prosince 2002 obsahuje čtyři strany s podrobnými informacemi o příslušných ustanoveních práva Společenství a rakouského práva. Dopis rovněž rozšířil názor stěžovatele, že došlo k porušení čl. 5 odst. 2 směrnice (viz bod 1.5 výše). Vzhledem k tomu, že se Komise touto otázkou dosud nezabývala, nemůže veřejná ochránkyně práv přijmout stanovisko Komise, že korespondence byla „zbytečná a opakující se“ a že nebyla nutná žádná odpověď. Je osvědčeným správním postupem, aby Komise odpovídala na dopisy, které obdrží od občanů. Podle názoru veřejného ochránce práv nic nenasvědčuje tomu, že by mohly nastat výjimečné okolnosti, které by Komisi zbavily této povinnosti.

2.4 Stěžovatel ve své stížnosti rovněž zmínil, že Komise neodpověděla na jeho dopis ze dne 4. dubna 2003. Vzhledem k tomu, že nebyly předloženy žádné další informace (6), veřejný ochránce práv se nedomníval, že stěžovatel má v úmyslu předložit v této věci tvrzení. Komise se však ve svém stanovisku rovněž zabývala otázkou, že neodpověděla na dopis ze dne 4. dubna 2003, a poskytla kopii tohoto dopisu. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že jeho šetření může a mělo by být rozšířeno i na tuto otázku.

2.5 Veřejný ochránce práv poznamenává, že ve svém dopise ze dne 4. dubna 2003 se stěžovatel zdvořile táže, zda byl schopen přesvědčit Komisi dopisem ze dne 10. prosince 2002 o existenci protiprávních jednání, o kterých tvrdil, že existují, a zda Komise vůbec zaujala stanovisko k jeho stížnosti. Veřejný ochránce práv nevidí žádné odůvodnění, proč na takový dopis s žádostí o informace neodpověděl.

2.6 Veřejný ochránce práv proto dospěl k závěru, že neposkytnutí odpovědi Komisí na dopisy stěžovatele ze dne 10. prosince 2002 a 4. dubna 2003 představuje další případ nesprávného úředního postupu.

4. Závěr

S ohledem na výše uvedené předkládá veřejný ochránce práv Komisi v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu veřejného ochránce práv tento návrh doporučení:

Návrh doporučení

Komise by měla zvážit registraci dopisů stěžovatele ze dne 22. prosince 2000, 29. července 2002 a 10. prosince 2002 jako stížnosti a vyřízení této stížnosti v souladu se svým sdělením Evropskému parlamentu a evropskému veřejnému ochránci práv o vztazích se stěžovatelem v souvislosti s porušením práva Společenství (7).

Komise a stěžovatel budou o tomto návrhu doporučení informováni. V souladu s čl. 3 odst. 6 statutu veřejného ochránce práv zašle Komise do 31. května 2004 podrobné stanovisko. Podrobné stanovisko by mohlo sestávat z přijetí rozhodnutí veřejného ochránce práv a popisu opatření přijatých k provedení návrhu doporučení.

Štrasburk 20. února 2004

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Rozhodnutí Evropského parlamentu 94/262 ze dne 9. března 1994 o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce veřejného ochránce práv, Úř. věst. 1994, L 113, s. 15.

(2) Úř. věst. 1997, L 27, s. 20.

(3) Úř. věst. 1997, L 27, s. 20.

(4) Kopii tohoto potvrzení o přijetí předložila Komise spolu se svým stanoviskem.

(5) V příloze C stěžovatel dokonce doplnil odkaz na učebnici, kde našel tento formulář stížnosti.

(6) Je třeba poznamenat, že stěžovatel neposkytl veřejnému ochránci práv kopii tohoto dopisu.

(7) Úř. věst. 2002, C 244, s. 5.