(Vyrobeno v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv (1))

Stížnost

Podle článku 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/92/ES ze dne 19. prosince 1996 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou (2) si členské státy mohou vybrat mezi povolovacím řízením a nabídkovým řízením týkajícím se výstavby nových výrobních kapacit. Oba typy řízení musí být vedeny v souladu s objektivními, transparentními a nediskriminačními kritérii.

Zdá se, že Rakousko zvolilo povolovací řízení a že směrnice byla provedena právními předpisy Elektrizitätswirtschafts- und organisationsgesetz 1998 (dále jen „ElWOG“, zákon o elektroenergetice a její organizaci) na spolkové úrovni a právními předpisy na úrovni spolkových zemí (regionů).

V čl. 5 odst. 1 směrnice 96/92/ES se stanoví, že členské státy stanoví kritéria pro udělování povolení k výstavbě kapacity pro výrobu elektřiny na svém území. Tato kritéria se mohou mimo jiné týkat ochrany životního prostředí (písmeno b)) a využívání a umísťování půdy (písmeno c). Podle čl. 5 odst. 2 se podrobná kritéria a postupy zveřejní. Ustanovení čl. 5 odst. 3 stanoví, že žadatelé jsou informováni o důvodech odmítnutí udělit povolení a že tyto důvody musí být opodstatněné a odůvodněné. Tyto důvody musí být pro informaci předány Komisi. Toto ustanovení dále stanoví, že žadatelé musí mít k dispozici odvolací řízení.

Dne 25. srpna 1999 požádal stěžovatel, rakouský občan, příslušný orgán v Burgenlandu (jedna z rakouských spolkových zemí) o povolení k výstavbě zařízení na výrobu elektřiny provozovaných větrnou energií o výkonu 15 MW. Landesregierung (vláda příslušné spolkové země) informovala dne 26. listopadu 1999 stěžovatele s odkazem na čl. 11 odst. 4 Burgenländisches Elektrizitätswesengesetz 1999 (zákon o elektřině spolkové země) o tom, že povolení nelze udělit, neboť příslušný pozemek byl v územním plánu uveden jako „zelená půda využívaná k zemědělským účelům“. Podle Landesregierung muselo být přidělení příslušných pozemků před udělením povolení změněno.

Článek 11 ElWG obsahuje řadu kritérií pro udělování povolení. Ustanovení čl. 11 odst. 4 stanoví, že lokalita je nevhodná, pokud je výstavba nebo provozování výrobních kapacit v době přijetí rozhodnutí podle regionálního práva zakázána („landesrechtliche Vorschriften“).

Dne 15. května 2000 stěžovatel požádal, aby jeho žádost byla vyřízena vnitrostátním ministerstvem hospodářství. Podle stěžovatele to znamenalo, že pravomoc k řešení této záležitosti přešla ze spolkové země na vnitrostátní ministerstvo. I když se ministerstvo touto žádostí zjevně nezabývalo, krajský úřad dne 23. ledna 2001 rozhodl, že žádosti stěžovatele nelze vyhovět, pokud jde o pravidla ochrany přírody. Podle stěžovatele nebyl příslušný orgán příslušný k přijetí tohoto rozhodnutí. Odvolání však zůstalo neúspěšné.

Dne 22. prosince 2000 se stěžovatel obrátil na Evropskou komisi. Dne 18. ledna 2001 obdržel od Komise potvrzení o přijetí. Vzhledem k tomu, že stěžovatel neodpověděl na podstatu svého dopisu, napsal Komisi znovu dne 29. července 2002 a předložil další dokumenty.

Dopisem ze dne 23. září 2002 informovaly útvary Komise stěžovatele, že podle jejich názoru nic nenasvědčuje tomu, že by došlo k porušení práva Společenství obecně, a zejména směrnice 96/92/ES. Komise poukázala na to, že podle článku 5 směrnice mohou členské státy podmínit vydání povolení splněním určitých kritérií, včetně kritérií týkajících se využívání půdy a umístění. Stěžovateli bylo proto doporučeno, aby se obrátil na rakouské soudy s žádostí o pomoc.

Dne 10. prosince 2002 se stěžovatel znovu obrátil na Komisi, aby obnovil svou stížnost. Stěžovatel uvedl, že postup rakouských orgánů nesplnil požadavky směrnice 96/92/ES. Měl za to, že zamítnutí jeho žádosti bylo založeno na kritériu, které nebylo stanoveno a zveřejněno v souladu s článkem 5 směrnice, že ElWG neupřesňuje žádné možnosti odvolání a že zamítnutí jeho žádosti nebylo sděleno Komisi. Podle názoru stěžovatele došlo k porušení článku 6 Smlouvy o Evropské unii a článku 10, čl. 17 odst. 2 a čl. 249 odst. 4 Smlouvy o ES, jakož i k porušení směrnice 96/92/ES.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel neodpověděl, zaslal dne 24. dubna 2003 Komisi upomínku.

Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv podané v září 2003 stěžovatel v podstatě tvrdil, že Komise řádně nevyřídila jeho stížnost ze dne 22. prosince 2000 a neodpověděla na jeho dopis ze dne 10. prosince 2002.

POTVRZENÍ

Stanovisko Komise

Komise ve svém stanovisku uvedla tyto připomínky:

Dopis stěžovatele ze dne 22. prosince 2000 nebyl v archivech Komise nalezen. Stěžovatel rovněž nepřiložil kopii tohoto dopisu ve svých pozdějších dopisech Komisi ani ve své stížnosti veřejnému ochránci práv. Potvrzení o přijetí bylo vydáno v lednu 2001. Nebylo možné zjistit, zda byla na dopis stěžovatele poskytnuta další věcná odpověď, ani zda jeho dopis skutečně vyžadoval věcnou odpověď. Vzhledem k tomu, že první zamítavé rozhodnutí rakouských orgánů bylo předáno až v lednu 2001, mohla Komise v podstatě odpovědět na tuto otázku až poté.

Komise odpověděla na stížnost ze dne 29. července 2002 dopisem ze dne 23. září 2002. Dne 5. listopadu 2002 obdržela Komise odpověď stěžovatele na jeho dopis ze dne 23. září 2002. V tomto dopise stěžovatel zopakoval svá tvrzení, že zamítnutí povolení a zamítnutí jeho správního odvolání proti tomuto rozhodnutí představuje porušení práva Společenství.

Komise na tento další dopis odpověděla dne 21. listopadu 2003. Vzhledem k tomu, že stěžovatel nepředložil žádné nové skutečnosti, byl odkázán na závěry uvedené v předchozím dopise Komise ze dne 23. září 2002.

Stěžovatel znovu napsal Komisi dne 10. prosince 2002 a dne 24. dubna 2003, přičemž zopakoval svá tvrzení, ale znovu neposkytl žádné nové skutkové okolnosti. Vzhledem k tomu, že korespondence byla zbytečná a opakující se, útvary Komise na tyto dopisy neodpověděly.

Pokud jde o podstatu, nedošlo k porušení směrnice 96/92/ES. Směrnice výslovně stanovila možnost členských států podmínit udělení povolení dodržováním pravidel pro využívání půdy a umísťování, jak jsou obsažena ve vnitrostátních a regionálních právních předpisech. V praxi této možnosti využily všechny členské státy. Bylo zřejmé, že elektrárny, včetně větrných turbín, nemohou být umístěny jen nikde, ale musí být v souladu se stávajícími pravidly plánování.

Nedošlo ani k porušení primárního práva Společenství. V této souvislosti je třeba poznamenat, že všechna rozhodnutí přijatá rakouskými orgány byla řádně odůvodněna a že stěžovatel nevyužil všech svých možností odvolání podle rakouského práva.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svém vyjádření ke stanovisku Komise trval na své stížnosti.

ROZHODNUTÍ

1 Údajné nesprávné vyřízení stížnosti ze dne 22. prosince 2000

1.1 Stěžovatel tvrdí, že Komise řádně nevyřídila stížnost, o které tvrdí, že byla podána dne 22. prosince 2000. V této stížnosti stěžovatel tvrdil, že Rakousko nedodrželo právo Společenství, zejména směrnici Evropského parlamentu a Rady 96/92/ES ze dne 19. prosince 1996 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou (3).

1.2 Pokud jde o procesní aspekty, Komise tvrdí, že dopis stěžovatele ze dne 22. prosince 2000 nelze nalézt v archivech Komise. Dále tvrdí, že stěžovatel nepřiložil kopii tohoto dopisu ve svých pozdějších dopisech Komisi ani ve své stížnosti veřejnému ochránci práv. Komise rovněž tvrdí, že nelze zjistit, zda byla na tento dopis poskytnuta věcná odpověď, ani zda tento dopis skutečně vyžadoval věcnou odpověď.

1.3 Veřejná ochránkyně práv není s to pochopit postoj Komise k tomuto bodu. Komise připouští, že v lednu 2001 zaslala potvrzení o přijetí dopisu stěžovatele ze dne 22. prosince 2000 (4). Je tedy zřejmé, že Komise obdržela příslušný dopis, který podle všeho následně ztratila. Tvrzení Komise, že jí stěžovatel nikdy neposlal další kopii tohoto dopisu, je překvapivé vzhledem k tomu, že Komise uznala, že tento dopis obdržela, a zdá se, že stěžovatele pouze informovala, že tento dopis ve svém stanovisku k této stížnosti ztratila. Tvrzení je dále v rozporu se skutečností, že Komise spolu se svým stanoviskem předložila kopii dopisu stěžovatele ze dne 29. července 2002, který ve své příloze „A“ obsahuje kopii dopisu stěžovatele ze dne 22. prosince 2000. Po přezkoumání tohoto dopisu veřejná ochránkyně práv podotýká, že obsahuje čtyři podrobné stránky s názvem „Stížnost Evropské komisi na nedodržování práva Společenství“ a že vychází z vlastního formuláře Komise pro stížnosti v těchto případech (5). Je proto obtížné pochopit, proč Komise tento dopis nezaevidovala jako formální stížnost, a to buď při jeho prvním přijetí v prosinci 2000/leden 2001, nebo když stěžovatel předložil jeho další kopii ve svém dopise ze dne 29. července 2002.

1.4 Pokud jde o podstatu tohoto žalobního důvodu, Komise tvrdí, že nedošlo k porušení směrnice 96/92/ES, neboť směrnice výslovně stanoví možnost členských států podmínit udělení povolení dodržováním pravidel pro využívání půdy a umísťování, jak jsou obsažena ve vnitrostátních a regionálních právních předpisech.

1.5 Veřejná ochránkyně práv je toho názoru, že ačkoli se zdá, že stížnost vyvolává řadu otázek, bude pro současné účely stačit zaměřit se na jeden z těchto aspektů.

1.6 Dopis stěžovatele ze dne 22. prosince 2000 obsahuje několik odkazů na čl. 5 odst. 2 směrnice, který stanoví, že „podrobná kritéria a postupy se zveřejní“. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na „zákaz překvapení“ („Überraschungsverbot“) a tvrdí, že čl. 11 odst. 4 Burgenländisches Elektrizitätswesengesetz 1999 („ElWG“, zákon o odvětví elektřiny ve spolkové zemi) je ve zjevném rozporu („in krassem Widerspruch“) s čl. 5 odst. 2 směrnice. Význam těchto odkazů na čl. 5 odst. 2 směrnice je ještě jasnější, vezmeme-li v úvahu dopis stěžovatele Komisi ze dne 10. prosince 2002. V tomto dopise stěžovatel výslovně uznal, že čl. 5 odst. 1 písm. c) směrnice umožňuje členským státům používat kritéria týkající se „využívání půdy a umísťování“. Zastával však názor, že členské státy musí tato kritéria stanovit v souladu s čl. 5 odst. 1 směrnice a zveřejnit je v podrobné podobě podle čl. 5 odst. 2 směrnice. Stěžovatel uvedl, že čl. 11 odst. 4 ElWG tyto požadavky nesplňuje.

1.7 Článek 11 odst. 4 ElWG stanoví, že stavba je nevhodná, pokud je výstavba nebo provozování výrobních kapacit podle regionálního práva zakázána („landesrechtliche Vorschriften“). Neexistuje žádný výslovný odkaz na kritéria týkající se „využívání půdy a umísťování“. Pokud by čl. 5 odst. 2 směrnice skutečně vyžadoval, aby prováděcí předpisy přijaté členskými státy obsahovaly výslovný a přesný odkaz na kritéria, která musí žadatelé splňovat, tvrzení stěžovatele, že čl. 11 odst. 4 ElWG není slučitelný se směrnicí, by jistě mělo určitou váhu a zasloužilo by si bližší přezkum ze strany Komise. Je však třeba poznamenat, že Komise se tímto aspektem stížnosti nezabývala, a to ani poté, co obdržela dopis stěžovatele ze dne 10. prosince 2002.

1.8 Veřejná ochránkyně práv proto dospěla k závěru, že skutečnost, že Komise řádně nepřezkoumala stížnost, kterou jí podal stěžovatel, představuje nesprávný úřední postup.

2 Neposkytnutí odpovědi na dopis

2.1 Stěžovatel Komisi vytýká, že neodpověděla na jeho dopis ze dne 10. prosince 2002.

2.2 Komise poznamenává, že odpověděla na stížnost ze dne 29. července 2002 dopisem ze dne 23. září 2002 a že odpověděla na další dopis, který obdržela od stěžovatele dne 5. listopadu 2002 dopisem ze dne 21. listopadu 2002. Tvrdí, že dopisy stěžovatele ze dne 10. prosince 2002 a 24. dubna 2003 zopakovaly jeho tvrzení, ale opět neposkytly žádné nové skutkové okolnosti. Vzhledem k tomu, že podle názoru Komise byla korespondence zbytečná a opakující se, Komise na tyto dopisy neodpověděla.

2.3 Veřejný ochránce práv konstatuje, že dopis stěžovatele ze dne 10. prosince 2002 obsahuje čtyři strany s podrobnými informacemi o příslušných ustanoveních práva Společenství a rakouského práva. Dopis rovněž rozšířil názor stěžovatele, že došlo k porušení čl. 5 odst. 2 směrnice (viz bod 1.5 výše). Vzhledem k tomu, že se Komise touto otázkou dosud nezabývala, nemůže veřejná ochránkyně práv přijmout stanovisko Komise, že korespondence byla „zbytečná a opakující se“ a že odpověď nebyla nutná. Je osvědčeným správním postupem, že Komise odpovídá na dopisy, které dostává od občanů. Podle veřejného ochránce práv nic nenasvědčuje tomu, že by mohly nastat výjimečné okolnosti, které by Komisi zbavily této povinnosti.

2.4 Stěžovatel ve své stížnosti rovněž zmínil skutečnost, že Komise neodpověděla na jeho dopis ze dne 4. dubna 2003. Vzhledem k tomu, že nebyly předloženy žádné další informace (6), veřejný ochránce práv se nedomníval, že by stěžovatel měl v úmyslu předložit v této věci tvrzení. Ve svém stanovisku se však Komise rovněž zabývala otázkou, že neodpověděla na dopis ze dne 4. dubna 2003, a poskytla kopii tohoto dopisu. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že jeho šetření může a mělo by být rozšířeno i na tuto otázku.

2.5 Veřejný ochránce práv poznamenává, že ve svém dopise ze dne 4. dubna 2003 se stěžovatel zdvořile táže, zda byl schopen přesvědčit Komisi svým dopisem ze dne 10. prosince 2002 o existenci protiprávních jednání, o nichž tvrdil, že existují, a zda Komise vůbec zaujala stanovisko k jeho stížnosti. Veřejná ochránkyně práv nevidí žádné odůvodnění, proč na takový dopis s žádostí o informace neodpověděla.

2.6 Veřejný ochránce práv tedy dospěl k závěru, že skutečnost, že Komise neodpověděla na dopisy stěžovatele ze dne 10. prosince 2002 a 4. dubna 2003, představuje další případ nesprávného úředního postupu.

4. Závěr

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem předkládá veřejný ochránce práv Komisi v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu veřejného ochránce práv tento návrh doporučení:

Návrh doporučení

Komise by měla zvážit registraci dopisů stěžovatele ze dne 22. prosince 2000, 29. července 2002 a 10. prosince 2002 jako stížnosti a vyřízení této stížnosti v souladu se svým sdělením Evropskému parlamentu a evropskému veřejnému ochránci práv o vztazích se stěžovatelem v souvislosti s porušením práva Společenství (7).

Komise a stěžovatel budou o tomto návrhu doporučení informováni. V souladu s čl. 3 odst. 6 statutu veřejného ochránce práv zašle Komise podrobné stanovisko do 31. května 2004. Podrobné stanovisko by mohlo spočívat v přijetí rozhodnutí veřejného ochránce práv a v popisu opatření přijatých k provedení návrhu doporučení.

Štrasburk 20. února 2004

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Rozhodnutí Evropského parlamentu 94/262 ze dne 9. března 1994 o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce veřejného ochránce práv, Úř. věst. 1994, L 113, s. 15.

(2) Úř. věst. 1997, L 27, s. 20.

(3) Úř. věst. 1997, L 27, s. 20.

(4) Kopii tohoto potvrzení o přijetí předložila Komise spolu se svým stanoviskem.

(5) V příloze C stěžovatel dokonce doplnil odkaz na učebnici, kde tento formulář stížnosti našel.

(6) Je třeba poznamenat, že stěžovatel neposkytl veřejnému ochránci práv kopii tohoto dopisu.

(7) Úř. věst. 2002, C 244, s. 5.