Vážený pane L.,
dne 19. srpna 1997 jste podal stížnost evropskému veřejnému ochránci práv týkající se údajně nepřiměřených smluvních podmínek používaných Evropskou komisí.
Dne 16. září 1997 jsem předal stížnost předsedovi Evropské komise. Komise zaslala své stanovisko dne 18. prosince 1997 a já jsem Vám jej předal s výzvou k vyjádření, pokud si to přejete. Nebyly obdrženy žádné připomínky.
Nyní vám píši, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.
Omlouvám se za to, jak dlouho trvalo vyřízení Vaší stížnosti.

Stížnost

Stěžovatel tvrdil, že Evropská komise používá ve svých smlouvách o dodávkách zboží a služeb nepřiměřené podmínky. Poukázal na obecné smluvní podmínky Komise a předložil následující čtyři body stížnosti:

i) Články 24 a 30 všeobecných podmínek stanoví, že Komise má šedesátidenní lhůtu na zaplacení svým smluvním partnerům. Stěžovatel uvedl, že šedesátidenní platební lhůta se zdá být v rozporu s nedávným doporučením Komise, které obhajuje kratší platební lhůty v obchodních transakcích.

ii) Neexistují žádná pravidla, která by Komisi ukládala povinnost platit úroky z prodlení.

iii) Článek 6 všeobecných podmínek zjevně vylučuje jakoukoli odpovědnost Komise za škody.

iv) Články 22 a 28 obecných podmínek poskytují Komisi nadměrnou míru ochrany vůči dodavatelům, kteří neplní své závazky. Tato ustanovení poskytují Komisi jednoletou záruku na smlouvy o dodávkách a opravňují Komisi zadržet 10 % smluvní částky až do uplynutí této záruční doby. Stěžovatel se rovněž domníval, že tato ustanovení představují nesoulad, neboť se zdá, že Komise si zajišťuje vyšší úroveň ochrany, než je úroveň doporučená Komisí pro běžné spotřebitele.

Šetření

Stanovisko Komise
Komise k podnětu uvedla následující připomínky:

- Komise plně ocenila problémy způsobené dlouhými platebními lhůtami a již byla přijata opatření ke zlepšení postupů v tomto ohledu.

- Pravidla pro platby úroků z prodlení byla formálně upravena v červnu 1997. Všechny smlouvy uzavřené po 1. říjnu 1997 tak obsahují doložku, která věřitelům přiznává nárok na úroky z prodlení.

- Pokud jde o odpovědnost podle článku 6 obecných podmínek, na smlouvy se vztahuje právní systém přijatý v příslušných smlouvách. Zhotovitelé, kteří se domnívají, že jim vznikla škoda, se mohou obrátit na příslušný vnitrostátní soud.

- Pokud jde o tvrzení, že si Komise zajišťuje nepřiměřenou úroveň ochrany, Komise uvedla, že jedná v rámci povinnosti chránit finanční zájmy Společenství. Kromě toho se analogie stěžovatele s běžnými spotřebitelskými smlouvami jevila jako nedostatečná, neboť Komise by v každém případě měla být ve smlouvách považována za „spotřebitele“ a že není nic špatného na tom, když se spotřebitelé snaží zajistit si lepší právní postavení, než jaké vyplývá z platných pravidel.

ROZHODNUTÍ

1. Tato výtka se týká přiměřenosti standardních smluvních podmínek přijatých Komisí, pokud jde o smlouvy o dodávkách zboží a služeb. Evropský veřejný ochránce práv má pravomoc zabývat se stížnostmi, které se týkají smluvních vztahů, i když obvykle v samostatných případech neurčí, zda došlo k porušení smlouvy. Šetření týkající se smluvních záležitostí mají především za cíl zajistit, aby dotčený orgán nebo subjekt byl schopen soudržně odůvodnit svá stanoviska v daném případě.
2. Pokud jde o první tvrzení stěžovatele, Komise uvedla, že si je tohoto problému vědoma a že již byla přijata správní opatření k urychlení plateb. Je třeba rovněž poznamenat, že obecné podmínky se nezdají být v rozporu se stávajícími iniciativami Komise zaměřenými na harmonizaci platebních lhůt v obchodních a veřejnoprávních smluvních vztazích (1). Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že není odůvodněné se tímto tvrzením dále zabývat.
3. Druhé tvrzení stěžovatele se týká neexistence povinnosti Komise platit úroky z prodlení. Veřejný ochránce práv konstatuje, že smlouvy uzavřené s Komisí po 1. říjnu 1997 nyní obsahují doložky, které opravňují věřitele k úroku z prodlení. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že není odůvodněné se tímto tvrzením dále zabývat.
4. Pokud jde o třetí tvrzení, zdá se, že článek 6 obecných podmínek pouze vylučuje odpovědnost Komise, pokud jde o smluvní vztah mezi přímými dodavateli a jejich subdodavateli. Taková ustanovení jsou ve smluvních vztazích běžná a nezdá se, že by Komisi poskytovala nadměrnou úroveň ochrany.
5. Čtvrté tvrzení stěžovatele se týká údajně nadměrné sebeobrany ze strany Komise, pokud jde o smluvní záruky. Prostřednictvím článků 22 a 28 svých obecných podmínek Komise zajistila, že bude mít jednoletou záruku na dodávky v rámci smluv o zboží a službách a že 10 % smluvní částky může být zadrženo až do uplynutí této lhůty. Komise zdůraznila, že má povinnost chránit oprávněné zájmy Společenství, což v tomto kontextu znamená povinnost chránit finance Společenství. Rovněž připustila, že tento zájem musí být v rovnováze se zájmem řádné správy. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že nic nenasvědčuje tomu, že by toto vyvážení bylo provedeno nesprávným způsobem.

ZÁVĚR

6. Na základě šetření evropské veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti se zdá, že ze strany Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Veřejná ochránkyně práv se proto rozhodla případ uzavřít.
O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Komise.
Váš upřímně
Jacob Söderman

---

(1) Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady o postupu proti opožděným platbám v obchodních transakcích, KOM(98) 0126 v konečném znění, Úř. věst. 1998, C 168/0013, kapitola II, čl. 8 odst. 1.