Věc se týkala postupu Evropské agentury pro životní prostředí při řešení obvinění zaměstnanců z obtěžování. Stěžovatelka se domnívala, že nemá dostatečné informace, aby se ujistila, že agentura záležitost řešila spravedlivě, nestranně a v souladu s platným postupem.

Stěžovatelka si rovněž přála, aby agentura odpověděla na její žádost, aby požádala o vnější pomoc při řešení této záležitosti.

Veřejná ochránkyně práv záležitost prošetřila a požádala agenturu, aby objasnila svůj postup, zejména tzv. „předběžné posouzení“ obvinění z obtěžování.

V reakci na to agentura vyjasnila svůj postup. Vysvětlila rovněž, proč se rozhodla nevyhledat vnější pomoc při předběžném posouzení případu stěžovatele.

Vzhledem k tomu, že šetření tak stěžovatelce poskytlo lepší pochopení postupu pro řešení jejího obvinění z obtěžování, veřejný ochránce práv případ uzavřel. Veřejná ochránkyně práv však navrhla, aby agentura revidovala svou politiku proti obtěžování s cílem lépe vysvětlit postup, který v takových případech uplatňuje.

Skutečnosti předcházející stížnosti

1. Stěžovatel je bývalým zaměstnancem Evropské agentury pro životní prostředí (dále jen „agentura“). V roce 2016 tvrdila, že byla psychicky obtěžována několika zaměstnanci, když tam pracovala, a požádala [1] agenturu o pomoc v této záležitosti [2].

2. Služební řád EU zakazuje jakoukoli formu psychického nebo sexuálního obtěžování ze strany zaměstnanců EU na pracovišti a zaručuje podporu obětem obtěžování.[3] Za účelem zjištění, zda k obtěžování došlo [4], má příslušný orgán, instituce nebo jiný subjekt EU pravomoc provést správní šetření. Pokud šetření potvrdí, že došlo k obtěžování, může být proti dotyčnému zaměstnanci (dotčeným zaměstnancům) zahájeno disciplinární řízení.[5] Za určitých podmínek má oběť rovněž nárok na náhradu utrpěné škody ze strany EU.[6] Mnoho orgánů, institucí a jiných subjektů EU přijalo politiky, které stanoví opatření k předcházení obtěžování, jakož i podrobnější pravidla týkající se postupu pro zjištění, zda k obtěžování došlo. Evropská agentura pro životní prostředí přijala tuto politiku v roce 2010.[7]

3. Stěžovatelka ve své žádosti adresované agentuře tvrdila, že několik zaměstnanců, včetně vedoucích pracovníků, se v souvislosti s údajným obtěžováním nachází ve střetu zájmů, a proto by neměli být do řešení případu zapojeni. Vzhledem k malé velikosti agentury a zapojení vedoucích pracovníků do údajného obtěžování stěžovatel agenturu požádal, aby jmenovala externího odborníka, který by se touto záležitostí zabýval. Agentura potvrdila přijetí žádosti stěžovatelky a rovněž jí poskytla obecné informace o svém postupu při řešení obvinění z obtěžování. Stěžovatelka se domnívala, že tato korespondence neposkytla dostatečné informace, které by ji ujistily, že agentura vyřizuje její žádost spravedlivě, nestranně a v souladu s platným postupem. Stěžovatel se proto počátkem roku 2017 obrátil na veřejnou ochránkyni práv.

Šetření

4. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření týkající se obav ze stížnosti, že Evropská agentura pro životní prostředí: i) dostatečně podrobně vysvětlit svůj postup pro vyřizování „žádosti o pomoc“ v souvislosti s obtěžováním, zejména pokud jde o tzv. „předběžné posouzení“ těchto žádostí; a ii) odpovědět na žádost stěžovatelky o jmenování externího odborníka, který by se zabýval jejím případem obtěžování.

5. Při zahájení šetření veřejný ochránce práv požádal agenturu, aby podrobněji vysvětlila postup agentury pro vyřizování „žádostí o pomoc“ v případech údajného obtěžování. Veřejná ochránkyně práv agenturu zejména požádala, aby objasnila předběžné posouzení žádostí, neboť to není uvedeno v její politice proti obtěžování. Požádala rovněž agenturu, aby vysvětlila, zda a jak by v takových případech mohla jmenovat externího odborníka. Veřejná ochránkyně práv vyzvala agenturu, aby odpověděla na tyto otázky:

1) V jakém okamžiku řízení, jak je stanoveno v politice agentury proti obtěžování, je předběžné posouzení prováděno a k jakému konkrétnímu účelu slouží?

2) Rozhoduje orgán oprávněný ke jmenování o přijetí či nepřijetí žádosti o pomoc a o zahájení správního šetření na základě výsledku předběžného posouzení?

3) Má agentura pravidla, která stanoví, za jakých okolností se zaměstnanci mohou či nemusí podílet na vyřizování žádosti o pomoc (například pokud jde o povahu pracovního vztahu/interakce s žadatelem a/nebo údajným pachatelem)?

4) Za jakých okolností by agentura využila možnosti jmenovat externího odborníka, který by provedl předběžné posouzení a/nebo správní šetření obvinění z obtěžování?

5) Může agentura postoupit žádost o pomoc týkající se obvinění z obtěžování Úřadu Evropské komise pro vyšetřování a disciplinární opatření (IDOC) (jak je tomu patrně v případě výkonných agentur EU a Evropské služby pro vnější činnost)?

6) Pokud ano, mohla by agentura postoupit případ IDOC jak za účelem provedení předběžného posouzení, tak za účelem provedení správního šetření?

7) Pokud může agentura postoupit žádost o pomoc úřadu IDCO za účelem provedení předběžného posouzení, proč se v případě stěžovatele nerozhodla tak učinit?

Veřejná ochránkyně práv rovněž požádala agenturu, aby odpověděla na žádost stěžovatele o jmenování externího odborníka.

6. V žádosti o odpověď agentury veřejná ochránkyně práv objasnila, že se nemůže zabývat podstatou obvinění z obtěžování a může tak učinit až poté, co stěžovatel vyčerpal všechny možnosti vnitřní nápravy [8].

7. V průběhu šetření obdržela veřejná ochránkyně práv odpověď agentury na stížnost, která se zabývala otázkami veřejné ochránkyně práv, a následně připomínky stěžovatele v reakci na odpověď agentury. Rozhodnutí veřejného ochránce práv zohledňuje argumenty a názory předložené stranami.

Poskytla agentura dostatečné informace o postupu vyřizování žádosti o pomoc?

Argumenty předložené veřejnému ochránci práv

8. Ve své odpovědi agentura odpověděla na otázky veřejné ochránkyně práv a rovněž vysvětlila, jaké informace poskytla stěžovatelce o tom, jak vyřizuje její žádost o pomoc. Agentura vysvětlila, že potvrzuje přijetí každé žádosti o pomoc a současně poskytuje dotčenému zaměstnanci nezbytné formuláře, které je třeba vyplnit, jakož i informace o tom, jak jsou tyto žádosti vyřizovány. Jakmile agentura obdrží úplnou žádost o pomoc, včetně nezbytných podpůrných dokumentů, provede předběžné posouzení žádosti.

9. Agentura uvedla, že předběžné posouzení se zabývá tím, zda existuje nějaký základ pro obvinění z obtěžování. Učiní tak s cílem určit, zda agentura musí zasáhnout a poskytnout zaměstnanci pomoc. Agentura uvedla, že není povinna provádět vyšetřovací úkony pouze na základě tvrzení zaměstnance. Zaměstnanec musí prokázat alespoň „počátek důkazu“o údajném obtěžování. Prostřednictvím předběžného posouzení agentura zjišťuje, zda existují důkazy, které by vyžadovaly, aby podnikla další kroky, jako je zahájení správního šetření za účelem zjištění skutečností situace. Agentura uvedla, že se řídí stejnými pravidly jako Úřad Komise pro vyšetřování a disciplinární opatření (IDOC). Ty jsou uvedeny v „praktické příručce“ Komise pro zaměstnance o postupech při šetřeních, předběžných disciplinárních řízeních a disciplinárních řízeních.

10. Agentura uvedla, že na základě předběžného posouzení musí orgán oprávněný ke jmenování následně rozhodnout, zda situace odůvodňuje poskytnutí pomoci, nebo zda má být případ zamítnut. Agentura potvrdila, že poskytnutí požadované pomoci a zahájení správního šetření vychází z výsledku předběžného posouzení informací poskytnutých žadatelem. Agentura posuzuje informace o chování, které je údajně obtěžováním, o jeho závažnosti a o tom, zda je lze ověřit. Pokud se po předběžném posouzení ukáže, že neexistují dostatečné důkazy o možném obtěžování, může orgán oprávněný ke jmenování rozhodnout, že se případem nebude zabývat. Pokud však existuje „počátek důkazu“, že mohlo dojít k potenciálnímu obtěžování, může orgán oprávněný ke jmenování rozhodnout o poskytnutí pomoci a zahájit správní šetření, a to i v případech, kdy může být nezbytné provést další ověření.  

11. Agentura uvedla, že její politika proti obtěžování stanoví, že žádosti o pomoc musí být předloženy skupině pro řízení lidských zdrojů jejích „správních služeb“. Žádost je poté posouzena její právní službou (rovněž součástí „správních služeb“ agentury). Agentura objasnila, že její zaměstnanci odpovědní za provedení předběžného hodnocení jsou vázáni svými povinnostmi podle služebního řádu [9]. To zahrnuje zvláštní povinnost nezabývat se záležitostmi, na nichž mají jakýkoli osobní zájem (přímý nebo nepřímý), který by mohl narušit jejich nezávislost. Agentura dodala, že zásady řádné správy se vztahují i na předběžné posouzení žádosti o pomoc. To znamená, že dotčení zaměstnanci musí přijmout opatření, aby se vyhnuli střetům zájmů a vzniku takových střetů, a přijmout rychlá opatření k vyřešení jakéhokoli vzniklého konfliktu. Dotčení zaměstnanci musí být rovněž nestranní, otevření, vedeni důkazy a ochotní vyslechnout různé názory. Po obdržení žádosti o pomoc skupina agentury pro řízení lidských zdrojů před předáním žádosti právní službě o provedení předběžného posouzení posoudí, zda existuje potenciální střet zájmů. Pokud se zdá, že by u člena právní služby mohl existovat střet zájmů, může skupina pro řízení lidských zdrojů zvážit, zda požádá o pomoc, a to interně a/nebo externě, při provádění předběžného posouzení nebo při případném správním šetření.

12. Agentura objasnila, že jako nezávislá regulační agentura EU nemůže postoupit žádost o pomoc Úřadu Evropské komise pro vyšetřování a disciplinární opatření (IDOC). Může však požádat IDOC o radu ohledně procesních aspektů žádosti o pomoc.

13. Agentura uvedla, že stěžovatelce poskytla informace o postupu při potvrzování přijetí její žádosti, jakož i ústně mimo jiné během jejího „odhlášení“. V reakci na další dotazy stěžovatelky na její žádost jí agentura na začátku roku 2017 třikrát poskytla dodatečné informace o předběžném posouzení. Agentura se proto domnívala, že stěžovateli poskytla rozsáhlé a úplné informace o postupu vyřizování žádostí o pomoc.

14. Pokud jde o žádost stěžovatelky, aby někteří zaměstnanci nebyli z důvodu střetu zájmů zapojeni do vyřizování její žádosti o pomoc, agentura vysvětlila, že při rozhodování o tom, kdo by měl provést předběžné posouzení její žádosti o pomoc, vzala obavy stěžovatelky náležitě na vědomí. Rozhodnutí agentury svěřit úkol projektovému manažerovi ve své skupině pro řízení lidských zdrojů vycházelo z odborných zkušeností zaměstnance a jeho úlohy v agentuře, jakož i ze skutečnosti, že měl omezenou interakci se stěžovatelem. Agentura vysvětlila, že se nedomnívá, že by se projektový manažer nacházel v situaci střetu zájmů, neboť jeho zapojení do případu stěžovatele se omezilo na to, že jí poskytl poradenství ohledně postupu vyřizování žádosti o pomoc a pořídil zápis z jedné schůzky, kterou agentura se stěžovatelem uspořádala. Agentura se proto domnívala, že pro provedení předběžného posouzení není nutné žádat o vnější pomoc.

15. V odpovědi na žádost stěžovatelky o jmenování externího odborníka agentura uvedla, že stěžovatelce několikrát vysvětlila, že před jakýmkoli rozhodnutím o zahájení správního šetření, a tedy o jmenování vyšetřovatele, musí provést předběžné posouzení její žádosti. Agentura informovala stěžovatele, že tento úkol svěřila internímu projektovému manažerovi. V e-mailu ze začátku února 2017 vysvětlil projektový manažer stěžovateli svou úlohu: „Předběžné posouzení žádosti o pomoc tedy nelze zaměňovat s vyšetřováním v rámci správního šetření vedeného na základě ustanovení přílohy IX [služebního řádu]. V tomto ohledu bych rád zdůraznil, že jsem nebyl jmenován vyšetřovatelem a nejednám v této funkci z toho důvodu, že Vaše žádost o pomoc se v tomto okamžiku stále nachází v první fázi řízení.“

16. Ve svých připomínkách k odpovědi agentury stěžovatelka zaprvé tvrdila, že jí agentura podle jejího názoru dostatečně podrobně nevysvětlila postup vyřizování žádosti o pomoc. Stěžovatelka zejména uvedla, že když agentura uznala její žádost o pomoc, neposkytla jí žádnou z vysvětlujících informací obsažených v odpovědi agentury veřejnému ochránci práv, zejména pokud jde o účel předběžného posouzení. Pokud jde o předběžné posouzení její žádosti, stěžovatelka tvrdila, že agentura měla nejen provést hloubkovou analýzu informací, které předložila, ale měla se rovněž setkat se všemi zaměstnanci zapojenými do údajného obtěžování, aby zjistila skutkové okolnosti případu.

17. Za druhé stěžovatelka tvrdila, že agentura skutečně neuvažovala o jmenování externího odborníka pro vyřízení její žádosti o pomoc. Dodala, že své rozhodnutí provést předběžné posouzení případu interně vysvětlila pouze ve své odpovědi veřejnému ochránci práv. Stěžovatelka tvrdila, že vedoucí právní služby agentury, jakož i jeho přímí nadřízení a výkonný ředitel agentury jsou všichni v situaci střetu zájmů z důvodu jejich zapojení do jejího případu obtěžování, a proto nejsou schopni posoudit její případ nestranně a spravedlivě. Stěžovatel trval na tom, že agentura měla jmenovat externího odborníka, který by její žádost vyřídil, a to i za účelem provedení předběžného posouzení. Pokud jde o rozhodnutí agentury svěřit předběžné posouzení projektovému manažerovi, stěžovatelka uvedla, že nemá obavy o jeho způsobilost ani o jeho postavení. Nicméně skutečnost, že projektový manažer pracuje ve „správních útvarech“ agentury, a podává tak zprávy různým vedoucím pracovníkům, kteří se podle názoru stěžovatele všichni nacházejí ve střetu zájmů, ho měla zbavit povinnosti provést předběžné posouzení její žádosti. Podle stěžovatelky jsou vysvětlení agentury ohledně toho, proč se rozhodla nevyhledat vnější pomoc pro provedení předběžného posouzení její žádosti,„slabá, snadno napadnutelná, neodůvodněná“a „nezajišťují žádné vyloučení vysokého potenciálního rizika střetu zájmů všech aktérů, kteří jsou v [její] žádosti zahrnuti jako obviněné osoby a přímo či nepřímo zapojené osoby“.

Posouzení veřejného ochránce práv

18. Toto šetření se týká pouze procesních aspektů toho, jak agentura řešila případ údajného obtěžování stěžovatele. Zabývala se zejména informacemi o příslušných postupech, které agentura poskytla. Úřad veřejného ochránce práv požádal agenturu, aby objasnila, jak vyřizuje „žádosti o pomoc“ v případech údajného obtěžování, a zejména „předběžné posouzení“ těchto žádostí. Šetření se rovněž snažilo zajistit, aby agentura odpověděla na žádost stěžovatelky o jmenování externího odborníka, který by se zabýval jejím případem obtěžování.

19. Agentura poskytla veškerá vysvětlení, o něž veřejný ochránce práv požádal, a odpověděla na konkrétní otázky veřejného ochránce práv. Agentura rovněž vysvětlila své rozhodnutí pověřit jednoho ze svých zaměstnanců provedením předběžného posouzení žádosti stěžovatele, jakož i důvody, proč nepovažovala za nutné požádat o vnější pomoc. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že šetření splnilo svůj účel, tj. poskytnout stěžovatelce lepší pochopení toho, jak agentura řešila její obvinění z obtěžování ve fázi předběžného posouzení.

20. Veřejná ochránkyně práv však považuje za užitečné vyjasnit příslušné postupy v případech obtěžování a uvést vysvětlení agentury do souvislostí.

21. Každý zaměstnanec EU, který se domnívá, že byl vystaven obtěžování na pracovišti, má právo požádat o pomoc svůj orgán oprávněný ke jmenování [10]. Za vyřízení takové žádosti odpovídá příslušný orgán oprávněný ke jmenování. Tento proces je administrativní povahy. Za účelem určení, jak postupovat v návaznosti na žádost o pomoc týkající se obvinění z obtěžování, musí orgán oprávněný ke jmenování posoudit, zda zaměstnanci porušili svou povinnost [11] zdržet se jakékoli formy psychického nebo sexuálního obtěžování. Pokud se orgán oprávněný ke jmenování rozhodne žádost o pomoc přijmout, rozhodne rovněž, jaká následná opatření jsou případně nezbytná. To by mohlo zahrnovat disciplinární řízení proti zaměstnanci (zaměstnancům), který (kteří) spáchal (spáchali) trestný čin. Při přijímání meritorního rozhodnutí o tom, zda k obtěžování došlo nebo mohlo dojít, je orgán oprávněný ke jmenování vázán definicí obtěžování [12], jak je stanovena ve služebním řádu EU. Je rovněž vázán judikaturou Soudního dvora Evropské unie (SDEU) týkající se toho, co představuje obtěžování a jaké jsou povinnosti orgánu oprávněného ke jmenování při vyřizování související žádosti o pomoc.

22. Většina orgánů oprávněných ke jmenování přijala politiky týkající se předcházení obtěžování, které rovněž stanoví postup pro vyřizování žádostí o pomoc v případech údajného obtěžování. Politika Evropské agentury pro životní prostředí proti obtěžování [13] stanoví neformální i formální postup pro hledání pomoci v případech údajného obtěžování. Politika agentury vychází z politiky Evropské komise [14]. Poskytuje informace o vyřizování formální žádosti o pomoc [15] a uvádí, že „v případě psychického obtěžování je vyžadován určitý stupeň důkazů“. Dále uvádí, že „orgán oprávněný ke jmenování může poté zřídit vyšetřovací tým/odborníka, který provede správní šetření s cílem zjistit skutkové okolnosti případu“ [zvýraznění doplněno]. To neznamená, že v každém jednotlivém případě bude zahájeno správní šetření, ale že agentura v každém případě předloženém v rámci formálního řízení nejprve provede „předběžné posouzení“ žádosti o pomoc. Provádí se předběžné posouzení s cílem zjistit, zda je konkrétní žádost v souladu s ustálenou judikaturou Soudního dvora Evropské unie, podle níž „úředník, který prohlásí, že byl vystaven obtěžování, musí předložit důkazy prima facie o útocích, jimž byl podle svého tvrzení vystaven “[16]. Přesněji řečeno: „[ ] v případě incidentu, který je neslučitelný s řádným a klidným průběhem služby, je administrativa povinna zasáhnout s veškerou potřebnou silou, aby se seznámila se skutkovými okolnostmi, a poté, co tak učinila, přijmout vhodná opatření s plnou znalostí věci, není administrativa povinna zahájit vyšetřování na základě pouhých tvrzení úředníka [...]“ „Úředník, který žádá o ochranu, na kterou má nárok podle článku 24 služebního řádu, musí předložit alespoň některé důkazy o tom, že došlo k útokům, o nichž tvrdí, že byl obětí. Pouze v případě předložení těchto důkazů je [dotčený orgán] povinen přijmout nezbytná opatření, zejména provést ve spolupráci se stěžovatelem šetření za účelem zjištění skutečností, které vedly ke stížnosti.“[17]

23. Agentura nyní ve své odpovědi veřejnému ochránci práv vysvětlila, že cílem předběžného posouzení žádosti o pomoc je určit, zda zaměstnanec předložil jasné důkazy o údajném obtěžování. Předběžné posouzení vychází výhradně z podkladů předložených jednotlivými osobami oznamujícími obtěžování. Závěr o tom, zda jsou tyto důkazy dostatečné, je uveden ve zprávě, na níž orgán oprávněný ke jmenování zakládá své rozhodnutí o přijetí nebo zamítnutí žádosti o pomoc. Je-li žádosti vyhověno, může orgán oprávněný ke jmenování zahájit správní šetření s cílem zjistit skutkové okolnosti případu [18].
Zdá se, že tento postup není v politice agentury proti obtěžování jasně vysvětlen. Za tímto účelem veřejná ochránkyně práv navrhuje, aby agentura revidovala vysvětlení formálního postupu stanoveného v její politice proti obtěžování s cílem zahrnout informace o fázi předběžného posouzení. Měla by rovněž jasněji vysvětlit, že ne každá žádost o pomoc povede ke správnímu šetření.

24. „Žádost o pomoc“ v případech obtěžování se podává orgánu oprávněnému ke jmenování o administrativní pomoc v konkrétním případě podle služebního řádu. Taková žádost bude proto obvykle posouzena a vyřízena interně dotčeným orgánem nebo agenturou. Za výjimečných okolností by však orgán nebo agentura mohly požádat o vnější pomoc za účelem předběžného posouzení žádosti a/nebo případných následných opatření (např. správního šetření). To by mohlo být nezbytné například pro zajištění nestranného a spravedlivého vyřízení žádosti [19]. Za tímto účelem zahrnuje politika agentury možnost jmenovat externího vyšetřovatele, který provede správní šetření. Ve své odpovědi veřejnému ochránci práv agentura objasnila, že může rovněž požádat o vnější pomoc za účelem předběžného posouzení žádosti o pomoc. Je na orgánu oprávněném ke jmenování, aby na základě skutečností každého jednotlivého případu určil, zda může žádost analyzovat interně spravedlivým a nestranným způsobem. (Konečné rozhodnutí o tom, zda žádosti o pomoc bude vyhověno, přijímá v každém případě orgán oprávněný ke jmenování).  

25. Agentura vysvětlila, proč považuje za vhodné pověřit zaměstnance předběžným posouzením žádosti stěžovatele, a nikoli požádat o vnější pomoc. Ačkoli byla stěžovatelka tímto znepokojena, je třeba poznamenat, že po předběžném posouzení se agentura nyní rozhodla poskytnout stěžovateli požadovanou pomoc ve vztahu k jednomu údajnému obtěžovateli, přičemž zamítla její žádost ve vztahu ke třem dalším údajným obtěžovatelům. Veřejná ochránkyně práv rovněž bere na vědomí, že agentura jmenovala externího vyšetřovatele, aby provedl správní šetření s cílem zjistit skutečnosti v případě, že se rozhodla pokračovat.

26. Pokud by stěžovatelka byla i nadále znepokojena vhodností předběžného hodnotitele, musela by napadnout volbu agentury v tomto ohledu v souvislosti se stížností proti rozhodnutí agentury o její žádosti o pomoc. Mohla by tak učinit podáním správní stížnosti, jak stanoví služební řád [20]. Pokud by byla s výsledkem této stížnosti nespokojena, mohla by se znovu obrátit na veřejného ochránce práv [21]. Veřejný ochránce práv proto není v této fázi schopen řešit případné obavy stěžovatele ohledně výběru předběžného hodnotitele agenturou.  

Závěr

Na základě šetření této stížnosti ji veřejná ochránkyně práv uzavírá tímto závěrem:

Evropská agentura pro životní prostředí poskytla dostatečné vysvětlení svého postupu při vyřizování „žádosti o pomoc“ podané zaměstnancem, který tvrdí, že je na pracovišti vystaven obtěžování. Agentura rovněž odpověděla na žádost stěžovatelky, aby při posuzování její žádosti vyhledala vnější pomoc. Předmět šetření byl tedy vyřešen.

Stěžovatel a agentura budou o tomto rozhodnutí informováni.

Návrhy na zlepšení

Agentura by měla ve své politice proti obtěžování lépe vysvětlit formální postup pro žádost o pomoc v případech údajného obtěžování. To by znamenalo zahrnout informace o „předběžném posouzení“ žádosti a vyjasnit, že ne každá žádost o pomoc povede k zahájení správního šetření.

 

Štrasburk, 16. června 2017

 

Tina Nilsson
vedoucí oddělení šetření ‐ Unit 4

 

 

[1] Stěžovatelka poprvé podala svou žádost v září 2016, ke své žádosti však nepřiložila potřebné podpůrné dokumenty. V prosinci 2016 předložil stěžovatel úplnou „žádost o pomoc“ včetně nezbytných podpůrných dokladů.

[2] Článek 24 služebního řádu EU stanoví: Nařízení (EHS) č. 31, (ESAE) č. 11, kterým se stanoví služební řád úředníků a pracovní řád ostatních zaměstnanců Evropského hospodářského společenství a Evropského společenství pro atomovou energii, Úř. věst. 1962, L 45, s. 1385.

[3] Články 12a a 24 služebního řádu.

[4] Pojem „obtěžování“ je definován v čl. 12a odst. 4 služebního řádu a byl dále objasněn v judikatuře Soudního dvora Evropské unie.

[5] Článek 86 a příloha IX služebního řádu.

[6] Článek 24 služebního řádu.

[7] Rozhodnutí správní rady Evropské agentury pro životní prostředí o politice ochrany lidské důstojnosti a prevence psychického a sexuálního obtěžování, písemný postup po 56. ^{zasedání správní} rady, 12. dubna 2010.

[8] Zejména možnost podat stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Viz čl. 2 odst. 8 statutu evropského veřejného ochránce práv.

[9] Články 11 až 19 služebního řádu.

[10] Článek 24 ve spojení s čl. 90 odst. 1 služebního řádu.

[11] Článek 12a odst. 1 služebního řádu.

[12] Článek 12a odst. 3 a 4 služebního řádu.

[13] Rozhodnutí správní rady Evropské agentury pro životní prostředí o politice ochrany lidské důstojnosti a předcházení psychickému a sexuálnímu obtěžování, písemný postup po 56. ^{zasedání správní} rady, 12. dubna 2010.

[14] Rozhodnutí Komise K(2006) 1624/3 ze dne 26. dubna 2006 o politice Evropské komise v oblasti ochrany lidské důstojnosti a předcházení psychickému a sexuálnímu obtěžování.

[15] Vyrobeno podle článku 24 ve spojení s čl. 90 odst. 1 služebního řádu.

[16] Rozsudek Soudu pro veřejnou službu ze dne 13. března 2013, AK v. Komise, F-91/10, ECLI:EU:F:2013:34, bod 100.

[17] Rozsudek Soudního dvora ze dne 26. ledna 1989, Koutchoumoff v. Komise, C-224/87, ECLI:EU:C:1989:38, body 15 a 16.

[18] Pouze v rámci správního šetření může orgán oprávněný ke jmenování přijmout vyšetřovací opatření, jako je dotazování zaměstnanců a získávání dokumentů. Viz článek 86 služebního řádu ve spojení s přílohou IX služebního řádu a příslušnými prováděcími opatřeními orgánu oprávněného ke jmenování.

[19] Článek 41 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie.

[20] Článek 90 odst. 2 služebního řádu.

[21] Ustanovení čl. 2 odst. 8 statutu evropského veřejného ochránce práv omezuje okolnosti, za nichž se veřejný ochránce práv může zabývat stížnostmi úředníků EU týkajícími se zaměstnání. Veřejný ochránce práv se takovou stížností nemůže zabývat, dokud zaměstnanec nevyužije všech dostupných interních mechanismů pro podávání stížností. Zaměstnanec je zejména povinen dokončit postup pro podávání stížností stanovený v článku 90 služebního řádu.