Štrasburk 15. listopadu 2007

Vážený pane X,

Dne 11. května 2006 jste podal evropskému veřejnému ochránci práv stížnost na Evropský parlament týkající se Vašich pracovních podmínek a hodnocení zaměstnanců.

Dne 21. června 2006 jsem předal stížnost předsedovi Parlamentu, který zaslal své stanovisko dne 28. září 2006. Předala jsem Vám jej dne 5. října 2006 s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal dne 13. listopadu 2006.

Dne 14. února 2007 jste zaslal další dopis, v němž jste uvedl další připomínky.

V dopise ze dne 30. května 2007 jsem požádal Parlament o další informace týkající se Vaší stížnosti. Informoval jsem vás o tom ve stejný den.

Dne 13. července 2007 zaslal Parlament svou odpověď. Dne 24. července 2007 zaslala přílohu, která v této odpovědi chyběla. Odpověď Parlamentu a jeho přílohu jsem Vám předala dne 26. července 2007 s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal dne 23. srpna 2007.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

Stěžovatel je úředníkem platové třídy A v Evropském parlamentu. Ve své stížnosti evropskému veřejnému ochránci práv kritizoval své pracovní podmínky, které podle něj měly negativní dopad na jeho hodnotící zprávu za rok 2004.

Ukázalo se, že konflikty v pracovním vztahu stěžovatele s Parlamentem vyplývaly zejména z pracovní metody, kterou stěžovatel zvolil pro vyřizování korespondence a kterou jeho nadřízený, vedoucí oddělení, neschválil. Stěžovatel uvedl, že použil hlasový záznamník, aby diktoval své odpovědi na pásku, a že požádal sekretářku, aby předložila přepisy nahrávek. Tvrdil, že se jedná o velmi účinnou metodu, kterou používal po celá desetiletí. Podle něj by pro něj bylo mnohem časově náročnější a těžkopádnější vytvářet své texty písemně, jak požadoval jeho nadřízený. Stěžovatel tvrdil, že když jeho sekretářka odmítla předložit přepisy jeho nahrávek, jeho nadřízený ji podporoval v jejím odmítnutí pracovat, což vážně bránilo jeho práci. Tvrdil také, že jeho práce byla nadále brzděna, protože mu nebyl udělen německy mluvící tajemník, který byl ochoten produkovat přepisy nahrávek. Stěžovatel uvedl, že se jedná o obtěžování. Z dokumentů připojených ke stížnosti vyplynulo, že nadřízený stěžovatele požádal, aby buď použil program rozpoznávání hlasu nainstalovaný v jeho počítači, nebo aby dodal rukopisy, což následně potvrdil příslušný generální ředitel.

Podle stěžovatele měl údajný nesprávný úřední postup v jeho pracovních podmínkách v Parlamentu negativní dopad na jeho hodnotící zprávu za rok 2004. Tvrdil, že některá prohlášení učiněná v této zprávě týkající se jeho výkonu byla nepravdivá a pomlouvačná. Stěžovatel dále tvrdil, že jeho nadřízený nemá žádnou profesionální a morální schopnost hodnotit ostatní. Podle něj jeho nadřízený mimo jiné postrádal jazykové znalosti potřebné k posouzení jeho výkonu, nedohlížel řádně na práci oddělení a bránil účinnému plnění úkolů stěžovatele.

Stěžovatel dále tvrdil, že jeho hodnotící zpráva za rok 2004 je neplatná z řady procesních důvodů. Zaprvé byla vypracována o půl roku později, a tedy v polovině příštího referenčního období. Stěžovatel uvedl, že se jedná o nesprávný úřední postup, protože v případě, že by úředník musel zlepšit své výkony v příštím referenčním období, polovina tohoto období by již uplynula, což znamená, že hodnocenému hrozí, že bude ve svém příštím hodnotícím posudku vystaven stejné výtce.

Kromě toho stěžovatel tvrdil, že zpráva obsahuje formální chybu v tom, že nebyl dodržen rozdíl mezi jeho nadřízeným a jeho prvním hodnotitelem. Podle stěžovatele bylo toto rozlišení vyžadováno článkem 5 prováděcích ustanovení pro postup posuzování. Tvrdil, že vzhledem k tomu, že jeho posudek byl takto podepsán úředníkem, který neměl pravomoc jej podepsat, je neplatný.

Pokud jde o jeho hodnotící zprávu, stěžovatel před tím, než se obrátil na veřejného ochránce práv, podal Parlamentu stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Parlament ve své odpovědi konstatoval, že postup hodnocení zaměstnanců byl v souladu s právními předpisy. Podle článku 3 "Obecných prováděcích ustanovení použitelných na článek 43 služebního řádu a článek 15 pracovního řádu ostatních zaměstnanců"ze dne 8. března 1999 (dále jen "OPU z roku 1999") nebylo vyloučeno, že nadřízeným hodnotitele může být první hodnotitel nebo dokonce konečný hodnotitel, což bylo od určité platové třídy rovněž logické. Předsednictvo dále provedlo určité změny v systému hodnocení a povyšování, které byly rozeslány ve sdělení ze dne 25. září 2003. Bod 2.2 tohoto sdělení stanovil, že první hodnotitel je v zásadě vždy přímým nadřízeným v platové třídě A. Parlament dodal, že pokud jde o předchozí hodnotící zprávu stěžovatele, jeho nadřízený byl rovněž prvním hodnotitelem, což stěžovatel nezpochybnil. Parlament proto stížnost zamítl.

Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv stěžovatel toto rozhodnutí kritizoval. Tvrdil, že článek 5 OPU z roku 1999 je velmi jasný a že poznámka Parlamentu, že se nevztahuje na vyšší platové třídy, je absurdní. Pokud jde o sdělení ze dne 25. září 2003, uvedl, že takové sdělení neobdržel. Stěžovatel dále tvrdil, že v každém případě by byla neplatná, protože neměla souhlas Výboru pro služební řád. Bylo by to rovněž nepřípustné, protože by to znamenalo „zkrácení odvolacího kanálu“.

Stěžovatel dodal, že vnitřní pravidla Parlamentu pro hodnocení zaměstnanců stanoví, že hodnotitel může požádat o konzultaci se svým konečným hodnotitelem předtím, než ověří jeho hodnotící zprávu. Stěžovatel však poukázal na to, že tato ustanovení rovněž uváděla, že konečný hodnotitel má (pouze) deset pracovních dnů na schválení nebo změnu zprávy. Stěžovatel uvedl, že v praxi to znamená, že postup nebyl skutečně životaschopný, protože s ohledem na dostupný čas neměl hodnotitel možnost požádat o takovou konzultaci. Podle stěžovatele to představovalo „zkrácení odvolacího postupu“ a odepření práva být vyslechnut.

Shrnuto, žadatel vznesl tato tvrzení:

1. Jeho hodnotící zpráva za rok 2004 byla vypracována s nadměrným zpožděním;
2. Jeho hodnotící zpráva za rok 2004 obsahovala nepravdivá a pomlouvačná prohlášení;
3. Bylo protiprávní, aby byl jeho nadřízený jmenován prvním hodnotitelem;
4. Postup, který hodnotitelům umožnil požádat o konzultaci s konečným hodnotitelem, nebyl ve skutečnosti životaschopný;
5. Jeho práci bránil jeho nadřízený způsobem, který představoval obtěžování; a
6. Jeho nadřízený řádně neplnil své úkoly a funkce.

Šetření

Úvahy veřejného ochránce práv

Veřejný ochránce práv konstatoval, že stěžovatel zřejmě nevznesl své výše uvedené čtvrté tvrzení podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel proto nevyčerpal interní opravné prostředky Parlamentu, veřejný ochránce práv toto tvrzení na základě čl. 2 odst. 8 statutu veřejného ochránce práv zamítl.

Veřejný ochránce práv dále konstatoval, že Parlament zamítl šesté tvrzení stěžovatele, které uvedl ve své stížnosti podle čl. 90 odst. 2, neboť se netýkalo žaloby, která vedla ke stížnosti. Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že tento názor se na základě platných pravidel jeví jako správný, a že proto neexistují důvody k zahájení šetření tohoto tvrzení, jak je předložil stěžovatel. Zdálo se však, že jedním aspektem tohoto tvrzení je, že stěžovatel považoval svou hodnotící zprávu za rok 2004 za neplatnou, protože jeho nadřízený údajně neměl potřebnou kvalifikaci a schopnost hodnotit jeho výkon. Vzhledem k tomu, že hodnocení výkonu úředníka představuje opatření, které by mohlo způsobit stížnost, veřejný ochránce práv se rozhodl změnit šesté tvrzení stěžovatele takto:

(6) Hodnotící zpráva stěžovatele za rok 2004 byla neplatná, protože jeho nadřízený údajně neměl potřebnou kvalifikaci a schopnost hodnotit jeho výkon.

Veřejný ochránce práv požádal Parlament o stanovisko k tvrzením č. 1 až 3 a 5 a k pozměněnému tvrzení č. 6.

Stanovisko Parlamentu

Ve svém stanovisku Parlament úvodem zdůraznil, že jeho vnitřní pravidla týkající se hodnotících zpráv a povyšování se v průběhu roku 2005 změnila. OPU z roku 1999 byla nahrazena prováděcími pravidly ze dne 6. července 2005 (dále jen „OPU z roku 2005“). Tato pravidla vstoupila v platnost dnem jejich přijetí a byla poprvé použitelná, pokud jde o postup hodnocení zásluh, který proběhl v roce 2004, a povýšení, která nabyla účinku v roce 2005. Pravidla však neměla vliv na fáze postupu, které již byly dokončeny ke dni jejich přijetí.

Sdělení členům předsednictva o návrzích na zlepšení hodnotících zpráv a systému povyšování Parlamentu (1) ze dne 17. července 2003 (dále jen „sdělení z roku 2003“) bylo nahrazeno rozhodnutím předsednictva ze dne 6. července 2005, kterým se zavádí nová „politika povyšování a plánování služebního postupu“ (dále jen „rozhodnutí z roku 2005“).

K prvnímu tvrzení stěžovatele

Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že jeho hodnotící zpráva za rok 2004 byla vypracována s nadměrným zpožděním, Parlament poukázal na to, že OPU z roku 1999 nestanovila přesný harmonogram pro roční hodnocení zásluh. V poznámce z roku 2003 byl uveden harmonogram v příloze I. Podle tohoto harmonogramu by hodnocený úředník měl obdržet návrh hodnotící zprávy v lednu roku následujícího po příslušném roce hodnocení. Rozhovor by se měl konat do konce února. Konečný hodnotitel by měl zprávu podepsat do 15. března.

Parlament uvedl, že návrh hodnotící zprávy stěžovatele byl vypracován dne 22. dubna 2005. Rozhovor s jeho prvním hodnotitelem byl sjednán na 13. května 2005. Právě k tomuto datu však stěžovatel požádal o „více času na zvážení“. Pohovor byl tedy odložen a uskutečnil se dne 23. května 2005. Zpráva byla potvrzena dne 3. června 2005.

Parlament tvrdil, že skutečnost, že se postup o tři měsíce zpozdil, nepředstavuje nadměrné zpoždění ani nečiní posouzení neplatným. Zaprvé, harmonogram stanovený vnitřními pravidly byl pouze orientační. Zadruhé, zpoždění nemělo žádné důsledky pro kariéru stěžovatele, zejména ne pro průběh povyšovacího řízení.

K druhému tvrzení stěžovatele

Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že jeho hodnotící zpráva obsahovala nepravdivá a pomlouvačná prohlášení, Parlament uvedl, že zpráva obsahovala několik kritických poznámek týkajících se schopnosti, výkonnosti a chování stěžovatele. Jedna poznámka naznačovala, že stěžovatel měl velké potíže pracovat v týmu se svými kolegy ("mis beaucoup de difficulté à former équipe avec les secrétaires de rédaction"). Další komentář k jeho schopnosti vyjádřil svůj nesouhlas s inovacemi zavedenými v oddělení ("conteste malheureusement les innovations appliquées dans l'Unité"). Pokud jde o hodnocení jeho výkonnosti, a zejména dodržování lhůt a priorit, stěžovatel byl kritizován za to, že zpomalil pokrok tím, že odmítl používat počítačové vybavení ("élément d'obstruction par son refus de toucher à l'informatique") a za nedostatek kreativity ("on attend encore des propositions constructives de sa part"). Pokud jde o chování, několik poznámek kritizovalo neochotu stěžovatele přizpůsobit svou práci na základě práce svých kolegů ("[m]anifeste peu d'empressement à l'harmonisation rédactionelle avec ses collègues") a používat nové pracovní nástroje ("[m]et beaucoup d'opposition à sa conversion aux outils bureautiques et consultation télématique"). Další negativní připomínky se týkaly nedostatečného smyslu pro týmového ducha („participe peu à la cohésion et au dynamisme de l'unité“) a nedostatečného dodržování vnitřních pravidel („[a] tendance à imposer sa propre opinion“). Celkové hodnocení znělo takto: "(...) confirmé et compétent, éprouvant toutefois du mal à s'intégrer dans un système réglementaire avec contraintes hiérarchiques".

Parlament tvrdil, že hodnotitelé mají při posuzování práce osob, o nichž musí podávat zprávy, značnou diskreční pravomoc. Podle judikatury soudů Společenství nepříslušelo soudům zasahovat do hodnocení zaměstnanců, s výjimkou případu chyby nebo zjevné nadsázky (například věc T-23/91 Maurissen v. Účetní dvůr (2)).

Parlament dodal, že je třeba mít na paměti, že cílem hodnotících zpráv je poskytnout úplný obraz o výkonnosti dotčeného úředníka. Trvala na tom, že hodnocení uvedená v hodnotící zprávě stěžovatele odrážejí jeho profesní výkonnost, a nejsou tedy nepravdivá nebo pomlouvačná.

K třetímu tvrzení stěžovatele

Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že jmenování jeho nadřízeného prvním hodnotitelem je protiprávní, Parlament tvrdil, že příslušné vnitřní předpisy stanoví, že hodnotící zprávy vypracovávají a schvalují dva hodnotitelé. OPU z roku 1999 vyžadoval, aby hodnotící zprávu vypracoval nadřízený zaměstnance v kategorii A/LA a podepsali ji dva hodnotitelé, přičemž prvním hodnotitelem byl vedoucí oddělení nebo ředitel hodnoceného úředníka, posledním hodnotitelem generální ředitel nebo jím určený ředitel.

V poznámce z roku 2003 bylo uvedeno, že "prvním hodnotitelem je v zásadě přímý nadřízený zaměstnance v kategorii A". Toto pravidlo rozpracovalo stávající OPU a nebylo s nimi v rozporu.

Parlament vysvětlil, že vedoucí oddělení stěžovatele byl v roce 2004 jeho přímým nadřízeným (a zůstal jím). Jeho jmenování prvním hodnotitelem tak bylo v souladu s platnými vnitřními pravidly. Konečným hodnotitelem byl ředitel. Zásada zapojení dvou hodnotitelů tak nebyla porušena. Kromě toho titíž dva hodnotitelé v souladu s OPU z roku 1999 podepisovali v letech 1999 až 2003 hodnotící zprávy stěžovatele. Skutečnost, že první hodnotitel podepsal zprávu dne 3. června 2005 a druhý hodnotitel ji podepsal dne 8. června 2005, nijak neovlivnila řádnost řízení.

K pátému tvrzení stěžovatele

Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že jeho práce byla omezena jeho nadřízeným způsobem, který představuje obtěžování, Parlament uvedl, že každý zaměstnanec má právo konzultovat nebo podat formální stížnost „Výboru pro obtěžování a jeho prevenci na pracovišti“. Výbor by mohl, bude-li to považovat za vhodné, vydat doporučení a vypracovat zprávu pro generálního tajemníka, který poté rozhodne, zda provede podrobné šetření. Parlament dosud nebyl o žádné takové stížnosti informován.

Parlament připomněl, že stěžovatel kritizoval odmítnutí svého nadřízeného poskytnout mu německojazyčného tajemníka, který by mohl vyhotovit přepisy jeho nahrávek. Uvedl, že z jeho pohledu stěžovatel opakovaně porušil pokyny svých přímých nadřízených, a porušil tak povinnost pomáhat a radit svým nadřízeným stanovenou v článku 21 služebního řádu. Pokyny, potvrzené vyšším hierarchickým orgánem, byly plně v rámci povinností svěřených stěžovateli. Podle Parlamentu neexistují žádné náznaky obtěžování. Praxe up-to-date s ohledem na moderní technologie byla základní povinností úředníka nejvyšších standardů schopností, účinnosti a integrity.

K (upravenému) šestému tvrzení stěžovatele

Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že jeho hodnotící zpráva za rok 2004 byla neplatná, protože jeho nadřízený údajně neměl potřebnou kvalifikaci a schopnost hodnotit jeho výkon, Parlament uvedl, že dotyčný nadřízený měl značné zkušenosti jako vedoucí oddělení. I když je pravda, že nehovořil německy, nevedlo to k tomu, že by nemohl posoudit schopnosti, účinnost a chování stěžovatele. Ve skutečnosti se nejkritičtější poznámky v hodnotící zprávě stěžovatele týkaly jeho neochoty pracovat v týmu a používat počítačové vybavení, jakož i jeho nedostatečné iniciativy. Parlament dodal, že hodnotící zpráva stěžovatele rovněž obsahovala pozitivní poznámky týkající se jeho dobrých analytických dovedností a vynikajících znalostí.

Parlament tvrdil, že hlavní rysy pracovní výkonnosti stěžovatele byly zřejmé, i když se nedíval na obsah dokumentů, které vypracoval v němčině. V nadnárodním prostředí, jaké existuje v orgánech Evropských společenství, je obtížné vyhnout se situaci, kdy nadřízený nemluví jazykem svého podřízeného. Bylo prokázáno, že v hodnotících zprávách se jako pracovní jazyky používá angličtina a francouzština. V daném případě by jako "argumentum ad absurdum"musel nadřízený stěžovatele hovořit několika úředními jazyky, aby mohl vypracovat hodnotící zprávy pro všechny členy svého oddělení.

Vyjádření stěžovatele
k jeho prvnímu tvrzení

Pokud jde o údajné zpoždění při vypracování jeho hodnotící zprávy, stěžovatel uvedl, že Parlament nedodržel příslušný harmonogram. Podle něj mělo období od 13. do 23. května 2005 pro jeho prvního hodnotitele představovat lhůtu na rozmyšlenou, aby se vyhnul následnému řízení o stížnosti. Nebyl určen pro sebe, protože v této fázi neměl nic, o čem by přemýšlel. Stěžovatel dále uvedl, že půlroční zpoždění mělo dalekosáhlé důsledky pro jeho kariéru, což, jak dokládá jeho stížnost veřejnému ochránci práv, stále přetrvává. Tvrdil, že zpoždění představuje nesprávný úřední postup.

K jeho druhému obvinění

Stěžovatel rovněž tvrdil, že jeho hodnotící zpráva obsahovala nepravdivá a pomlouvačná prohlášení. Tvrdil, že jednotlivé poznámky vyvolaly řadu otázek, například kdo jsou tajemníci, s nimiž měl údajně potíže; které inovace odmítl; jak mohl odmítnout používat počítačové vybavení, když zároveň odkázal na internetové stránky; v čem spočívala spolupráce a dynamika jeho jednotky, a pokud jde o jeho celkové hodnocení, kdy někdy ignoroval pravidlo nebo hierarchická omezení.

Stěžovatel tvrdil, že jeho hodnotící zpráva byla natolik negativní, že by se jakýkoli odpovědný konečný hodnotitel stal podezřelým. Konečný hodnotitel by tedy podle něj musel převzít iniciativu a konzultovat prvního hodnotitele, zejména vzhledem k tomu, že konečný hodnotitel neměl s hodnotiteli žádný bezprostřední kontakt.

Stěžovatel zastával názor, že stanovisko zaslané Parlamentem situaci ještě zhoršilo, protože ukázalo, že Parlament jako celek nyní přijal stejné negativní stanovisko k jeho profesnímu výkonu bez jakéhokoli zkoumání a bez toho, aby ho v této věci vyslechl. Podle jeho názoru se jednalo o nový případ obtěžování vůči němu, který chtěl uplatnit jako další případ nesprávného úředního postupu.

K jeho třetímu obvinění

Stěžovatel poznamenal, že, jak nyní uznal sám Parlament, jeho OPU z roku 1999 se vztahuje na jmenování hodnotitelů. Podle jejich článku 5 bylo jednoznačně zřejmé, že funkce přímého nadřízeného musí být oddělena od funkce prvního hodnotitele. Stěžovatel tvrdil, že Parlament se snažil „vykroutit“ z toho, že to musel přiznat, tím, že uvedl, že sdělení z roku 2003 představuje pouze „vypracování“ OPU z roku 1999, které podle článků 43 a 110 služebního řádu nevyžadovalo schválení Výborem pro služební řád. Tvrdil však, že vzhledem k tomu, že se jednalo o podstatné změny týkající se „zkrácení již nefunkčního odvolacího kanálu“, musel tento argument selhat. Stěžovatel se proto domníval, že bez souhlasu Výboru pro služební řád jsou změny neplatné. Na základě těchto úvah trval na svém názoru, že jeho přímý nadřízený neměl být jmenován jeho prvním hodnotitelem a že jeho hodnocení je neplatné.

K jeho čtvrtému tvrzení (nepřijato veřejným ochráncem práv)

Pokud jde o jeho tvrzení, že postup, který hodnotitelům umožňoval požádat o konzultaci s konečným hodnotitelem, nebyl ve skutečnosti životaschopný, což veřejný ochránce práv zamítl, stěžovatel připustil, že tuto otázku ve své stížnosti podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu neuvedl. Jelikož se však domníval, že tato otázka je důležitá a v obecném zájmu, navrhl, aby veřejný ochránce práv provedl v tomto ohledu šetření z vlastního podnětu.

K jeho pátému obvinění

Stěžovatel poznamenal, že Parlament nepopřel, že mu úmyslně odmítl poskytnout tajemníka, který by byl ochoten předložit přepisy jeho nahrávek. Tvrdil, že se snažil ospravedlnit toto chování tím, že ho pomlouvačným způsobem obvinil ze špatného chování, aniž by uvedl jediný konkrétní příklad. Jeho snaha podporovat a radit svým nadřízeným, pro kterou shromáždil podrobné důkazy ve své stížnosti podle čl. 90 odst. 2, byla zamítnuta, což znamenalo, že jeho nadřízení porušili svou vlastní odpovědnost, jak je stanovena v čl. 21 odst. 2 poslední větě služebního řádu. Stěžovatel dále odkázal na článek 24 služebního řádu, podle něhož Společenství musí pomáhat svým úředníkům,"zejména v řízeních proti jakékoli osobě, která se dopouští výhrůžek, urážek nebo pomluv".

Stěžovatel rovněž poukázal na to, že se již obrátil na předsedu „Výboru pro obtěžování a jeho prevenci na pracovišti“, avšak neúspěšně. Nevěděl tedy, co jiného by v tomto ohledu mohl udělat. V této souvislosti stěžovatel rovněž trval na svém tvrzení, že systematické omezování jeho práce představuje obtěžování podle čl. 12a odst. 3 služebního řádu.

Stěžovatel dodal, že zejména s ohledem na vysokou pracovní zátěž, která se očekávala během německého předsednictví Rady, a vzhledem k tomu, že německý občan zastával funkci předsedy Evropského parlamentu, by pro něj již nebylo možné dokončit své úkoly v přiměřené lhůtě. Tvrdil, že program rozpoznávání hlasu nainstalovaný v jeho počítači, o který ho jeho nadřízený požádal, způsobil nesčetné chyby, které by musel ručně opravit na obrazovce, pokud by neměl k dispozici německy mluvící sekretářku. Dodal, že tento program testoval z vlastní iniciativy již dlouho před jeho zavedením. Podle stěžovatele potřeboval software stále výrazné zlepšení a nebyl dosud vhodný pro každodenní používání. Tvrdil, že výroba textů na základě tohoto softwaru zabrala mnohem více času než sekretářka, aby vytvořila přepisy nahraných nahrávek, což je praxe, kterou dodržoval více než 30 let ve službě.

K jeho šestému obvinění

Stěžovatel tvrdil, že na základě řady důkazů prokázal, že jeho nadřízený nesplnil ani minimální standardy způsobilosti, výkonnosti a bezúhonnosti. Uvedl však, že Parlament se k těmto otázkám nevyjádřil. Vzhledem k tomu, jak Parlament uznal, že jeho nadřízený nehovořil německy, ani neviděl texty, které vypracoval, se stěžovatel dotázal, jak by ho jeho nadřízený mohl kritizovat za to, že „náhle předal své vynikající (...) znalosti (...)“(3). Nepochopil ani odkaz Parlamentu na jazyk, v němž byly vypracovány hodnotící zprávy.

Stěžovatel dále uvedl, že vzhledem ke „zvláštním vztahům“ svého nadřízeného byl jeho nadřízený vyňat z povinné vnitřní mobility Parlamentu.

Dopis stěžovatele ze dne 14. února 2007

V dalším dopise ze dne 14. února 2007 stěžovatel odkázal na svůj návrh, aby veřejný ochránce práv zahájil šetření z vlastního podnětu v souvislosti se svým čtvrtým tvrzením, které veřejný ochránce práv ve svém šetření nezahájil. V této souvislosti předložil nové informace, a sice časový plán hodnocení zaměstnanců na rok 2006, který podle něj opět nestanovil dostatečnou dobu, během níž by mohl hodnotitel požádat o schůzku s konečným hodnotitelem. Dále dodal, že tato praxe je v rozporu se stávajícími prováděcími ustanoveními.

Další šetření
Úvahy veřejného ochránce práv

Po pečlivém zvážení stanoviska Parlamentu a připomínek stěžovatele se ukázalo, že je třeba provést další šetření.

V souvislosti s tvrzením stěžovatele, že bylo nezákonné, aby byl jeho přímý nadřízený jmenován prvním hodnotitelem, veřejný ochránce práv konstatoval, že předsednictvo Parlamentu zřejmě provedlo určité změny v systému hodnocení a povyšování, který byl rozeslán v poznámce z roku 2003. Podle Parlamentu tato poznámka rozpracovala stávající OPU z roku 1999 a nebyla s nimi v rozporu. Stěžovatel však uvedl, že (1) takové sdělení neobdržel a (2) nebude platné, protože nebylo předloženo Výboru pro služební řád k vyjádření stanoviska. Stěžovatel ve svém vyjádření tvrdil, že vzhledem k tomu, že se jedná o podstatné změny, které vedou ke „zkrácení odvolacího postupu“, byla by nutná konzultace s Výborem pro služební řád.

Veřejný ochránce práv přezkoumal dotčené dokumenty a dospěl k závěru, že se skutečně jeví, že OPU z roku 1999 vyžaduje, aby se na vypracování hodnotící zprávy úředníka podílely tři osoby, a sice jeho přímý nadřízený, první hodnotitel a konečný hodnotitel. Podle názoru veřejného ochránce práv OPU z roku 1999 nestanoví výjimku z tohoto pravidla. Zdálo se však, že nóta z roku 2003 snižuje počet zúčastněných osob na dvě osoby vzhledem k tomu, že prvním hodnotitelem má být přímý nadřízený úředníka.

Veřejný ochránce práv se proto rozhodl požádat Parlament, aby vysvětlil, proč se domnívá, že poznámka z roku 2003 představuje vypracování OPU z roku 1999 a nevyžaduje konzultaci s Výborem pro služební řád.

S ohledem na tvrzení stěžovatele, že sdělení z roku 2003 neobdržel, veřejný ochránce práv rovněž požádal Parlament, aby mu sdělil, jak zajistil, aby jeho zaměstnanci byli o obsahu sdělení informováni.

Odpověď Parlamentu

Parlament ve své replice uvedl, že ve svých pravidlech upravujících postup hodnocení zaměstnanců vždy zdůrazňoval zásadu zapojení dvou hodnotitelů a že se tohoto postupu účastnil přímý nadřízený úředníka v platové třídě A. Ze dvou hodnotitelů musel být prvním úředník, který byl alespoň vedoucím oddělení. V mnoha případech tato osoba nebyla přímým nadřízeným hodnotitele. Z tohoto důvodu OPU platné před rokem 1999 vyžadovalo, aby první hodnotitel před vypracováním hodnotícího posudku konzultoval přímého nadřízeného hodnotitele, zatímco OPU z roku 1999 zapojilo přímého nadřízeného do samotného řízení tím, že mu svěřilo úkol vypracovat hodnotící posudek.

Parlament zdůraznil, že ačkoli by nadřízený měl před vypracováním zprávy konzultovat hodnotitele, OPU z roku 1999 nestanoví jejich formální setkání ani předání návrhu zprávy hodnotiteli. Kromě toho měl první hodnotitel i nadále možnost zprávu změnit nebo doplnit. Podle Parlamentu tak hlavní odpovědnost spočívala na vyšších nadřízených, zatímco přímý nadřízený pouze podporoval hodnotitele v jejich práci.

Parlament uvedl, že podle OPU z roku 1999 není vyloučeno, že první hodnotitel je přímým nadřízeným hodnotitele, takže do řízení budou zapojeny pouze dvě osoby. Podle Parlamentu by tomu tak mělo být v případě hodnotitelů v platové třídě A. Kromě toho OPU z roku 1999 stanovilo, že ve velmi velkých správních odděleních může být prvním hodnotitelem vedoucí oddělení, tj. osoba v platové třídě nižší než A3 a pravděpodobně přímý nadřízený všech zaměstnanců jeho oddělení. Dodržování zásady dvou hodnotitelů však bylo povinné, a proto čl. 3 odst. 6 OPU z roku 1999 stanovil, že "[p]ravidla zaměstnanců vypracovaná jediným hodnotitelem se považují za neplatná a jsou předmětem nového řízení".

Parlament dále vysvětlil, že podle čl. 2 odst. 2 třetího pododstavce jeho poznámky z roku 2003 byl prvním hodnotitelem v zásadě „přímý nadřízený v kategorii A (zařazení: N+1, kde N zastupuje hodnoceného zaměstnance)". Tentýž článek dále stanovil, že „pojem hodnost odráží odpovědnost posuzovatele za dohled“.

Parlament měl za to, že poznámka z roku 2003 nepředstavuje odchylku od OPU z roku 1999 a nezavádí v OPU z roku 1999 podstatné změny. Tvrdila, že podle judikatury týkající se předchozí konzultace s orgány Společenství a Výborem pro služební řád se změny legislativního návrhu nebo návrhu na změnu služebního řádu nepovažují za podstatné, pokud zůstávají ve smyslu návrhu a nemají vliv na jeho podstatný obsah (4).

Parlament tvrdil, že v projednávané věci je základním obsahem systému hodnocení použití dvoufázového postupu při vypracování hodnotící zprávy. Poznámka z roku 2003 posílila úlohu přímého nadřízeného. Spojení přípravné funkce a funkce prvního hodnotitele však neovlivnilo podstatný obsah OPU z roku 1999. Parlament proto nepovažoval za povinné konzultovat Výbor pro služební řád.

Parlament dále zdůraznil, že použití sdělení z roku 2003 nebylo pro úředníky nikterak nevýhodné. Spíše byli úředníci nyní hodnoceni osobou, která byla více než kdokoli jiný obeznámena s jejich úspěchy. Zároveň byla zaručena zásada dvou hodnotitelů a právo úředníků obrátit se na hodnotící výbor zaměstnanců a na orgán oprávněný ke jmenování. Možnosti podat stížnost a právo na obhajobu tedy nebyly dotčeny.

Parlament dodal, že v případě stěžovatele se v letech 1999 až 2006 nezměnil ani jeho první, ani jeho konečný hodnotitel. Jeho prvním hodnotitelem byl vedoucí oddělení, jeho posledním hodnotitelem ředitel.

Na tomto základě měl Parlament za to, že přijetím sdělení z roku 2003 nijak neporušil základní procesní pravidla.

Pokud jde o sdělení sdělení z roku 2003, Parlament uvedl, že interní poštou rozeslal toto sdělení spolu s vysvětlujícím sdělením podepsaným generálním tajemníkem všem zaměstnancům v jejich mateřském jazyce. Kromě toho zveřejnila poznámku na svém intranetu. Spolu se svým stanoviskem Parlament přiložil kopii tohoto sdělení.

Parlament se rovněž vyjádřil ke čtvrtému tvrzení stěžovatele týkajícímu se možnosti konzultovat konečného hodnotitele, kterým se veřejný ochránce práv ve svém šetření nezabýval, ale které stěžovatel ve svých připomínkách znovu zmínil. Parlament uvedl, že sdílí názor, že toto tvrzení je nepřípustné. Zdůraznila však, že OPU z roku 1999, jakož i nová OPU z roku 2005 ukládají konečnému hodnotiteli povinnost setkat se s hodnotitelem, pokud si přeje změnit zprávu negativním způsobem nebo pokud hodnotitel o takovou schůzku požádá. Parlament poukázal na to, že neexistuje žádné jiné ustanovení, které by ukládalo konečnému hodnotiteli povinnost přijmout v tomto ohledu opatření.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svých připomínkách zpochybnil postoj Parlamentu. Podle něj podle OPU z roku 1999 by jediným případem, kdy by přímým nadřízeným úředníka mohl být zároveň jeho první hodnotitel, byl případ, kdy by hodnotitel byl sám vedoucím oddělení, přičemž hodnotitelem by pak byl jeho ředitel. Druhá výjimka, na kterou Parlament odkázal, a sice velmi velká správní oddělení, byla tak vzácná, že pro ni neexistoval ani příklad.

Stěžovatel rovněž zdůraznil, že nejen článek 5 OPU z roku 1999 vyžaduje oddělení funkcí přímého nadřízeného a prvního hodnotitele, ale že toto oddělení je již bezchybně definováno v článku 3 OPU. Poukázal na to, že oddělení se projevilo i v návrhu standardního hodnotícího formuláře, který poskytl prostor nejen pro jméno a podpis přímého nadřízeného, ale i pro jeho vlastní hodnocení. Totéž lze vyvodit z příslušných pokynů pro vyplnění formuláře.

Stěžovatel měl za to, že ustanovení týkající se osob, které mají být zapojeny do hodnocení, představují podstatu OPU. Snížení počtu zúčastněných osob vážně omezilo práva posuzovatele, a vedlo tak ke korupci pravidel.

Stěžovatel rovněž tvrdil, že srovnání OPU z roku 1999 a OPU z roku 2005 jeho tvrzení potvrdilo. Podle něj jsou obě OPU téměř totožná, s výjimkou ustanovení týkajících se osob účastnících se hodnotícího řízení. OPU z roku 2005 však poprvé stanovilo snížení ze tří na dvě osoby zapojené do hodnocení, tentokrát po konzultaci s Výborem pro služební řád. Avšak vzhledem k tomu, že Parlament mohl na základě sdělení z roku 2003 odkázat na zavedenou praxi v tomto ohledu, před Výborem pro služební řád zatajil, že změny jsou podstatné.

Podle stěžovatele dokonce sám Parlament považoval ustanovení týkající se osob zapojených do postupu hodnocení za zásadní. To jasně vyplývá ze samotného sdělení z roku 2003, které při řešení možných odchylek od dotčených ustanovení výslovně vyžadovalo "předložení obecných prováděcích ustanovení Výboru pro služební řád".

Stěžovatel proto trval na svém názoru, že změny zavedené poznámkou z roku 2003 podstatně změnily OPU z roku 1999, a proto byly bez konzultace s Výborem pro služební řád neplatné.

Pokud jde o sdělení sdělení z roku 2003, stěžovatel trval na tom, že se o sdělení dozvěděl až v rámci postupu veřejného ochránce práv. Zdůraznil, že sdělení zaměstnancům nebylo datováno. Navíc publikace na intranetu Parlamentu - pravděpodobně v angličtině nebo francouzštině - nebyla dostatečná vzhledem k tomu, že od úředníků nelze očekávat, že budou číst složité dokumenty určené předsednictvu. Kromě toho bylo velmi obtížné tyto změny zaznamenat, protože 1) Parlament vždy zdůrazňoval, že sdělení zavádí zlepšení; 2) změny představovaly pouze čtyři řádky textu v dokumentu o jedenácti stranách, který se týkal především bodů za zásluhy; a 3) změny nebyly jako takové označeny.

Stěžovatel se nakonec domníval, že je ironické, že Parlament představil změny jako způsobující zvýšení odpovědnosti na individuální úrovni, a zároveň tvrdil, že konečný hodnotitel "není povinen (...) přijmout opatření".

ROZHODNUTÍ

1 Úvodní poznámky

1.1 Stěžovatel, úředník Evropského parlamentu, tvrdil, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu v jeho pracovních podmínkách, což podle něj mělo negativní důsledky pro jeho hodnotící zprávu za rok 2004. Stěžovatel dále tvrdil, že tato hodnotící zpráva je neplatná z řady procesních důvodů. V souhrnu uvedl následující tvrzení:

1. Jeho hodnotící zpráva za rok 2004 byla vypracována s nadměrným zpožděním;
2. Jeho hodnotící zpráva za rok 2004 obsahovala nepravdivá a pomlouvačná prohlášení;
3. Bylo protiprávní, aby byl jeho nadřízený jmenován prvním hodnotitelem;
4. Postup, který hodnotitelům umožnil požádat o konzultaci s konečným hodnotitelem, nebyl ve skutečnosti životaschopný;
5. Jeho práci bránil jeho nadřízený způsobem, který představoval obtěžování; a
6. Jeho nadřízený řádně neplnil své úkoly a funkce.

1.2 Vzhledem k tomu, že stěžovatel neupozornil Parlament na své čtvrté obvinění interně před tím, než se obrátil na veřejného ochránce práv, nezahrnul jej veřejný ochránce práv do svého šetření. Navíc vzhledem k tomu, že se jeho šesté tvrzení netýkalo žaloby, která způsobila stížnost, veřejný ochránce práv neshledal žádné důvody pro zahájení šetření tohoto tvrzení v podobě, v jaké bylo předloženo stěžovatelem. Rozhodl se však, že do svého šetření zahrne následující pozměněné šesté tvrzení:

(6) Hodnotící zpráva stěžovatele za rok 2004 byla neplatná, protože jeho nadřízený údajně neměl potřebnou kvalifikaci a schopnost hodnotit jeho výkon.

1.3 Stěžovatel ve svém vyjádření a v dalším dopise předložil doplňující informace týkající se jeho čtvrtého tvrzení, které veřejný ochránce práv nezahrnul do svého šetření. Zdůraznil, že tuto otázku považuje za důležitou a v obecném zájmu, a navrhl veřejnému ochránci práv, aby v tomto ohledu provedl šetření z vlastního podnětu. Parlament navzdory tomu, že sdílí názor veřejného ochránce práv, že toto tvrzení je nepřípustné, vznesl k této otázce určité připomínky, které však zřejmě stěžovatele neuspokojily.

1.4 Vzhledem k tomu, že veřejný ochránce práv zamítl pouze čtvrté tvrzení stěžovatele, protože stěžovatel předtím Parlament na tuto záležitost neupozornil, zdůrazňuje, že stěžovatel má samozřejmě i nadále možnost podat mu novou stížnost, pokud se chce touto otázkou dále zabývat. Veřejná ochránkyně práv si navíc není vědoma žádných dalších případů, které by upozorňovaly na stejný problém. Za těchto okolností se veřejný ochránce práv domnívá, že v současné době neexistují dostatečné důvody k tomu, aby provedl šetření z vlastního podnětu týkající se tohoto aspektu případu stěžovatele.

1.5 Veřejný ochránce práv bere na vědomí, že stěžovatel ve svých připomínkách rovněž upozornil na řadu nových otázek. Zaprvé tvrdil, že stanovisko Parlamentu obsahuje pomlouvačné poznámky týkající se jeho chování. Stěžovatel však neupřesnil, které připomínky považuje za pomlouvačné a z jakého důvodu. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že v současné době neexistují dostatečné důvody pro to, aby toto nové tvrzení prošetřil.

1.6 Vzhledem k tomu, že většina ostatních otázek, které stěžovatel uvedl ve svých připomínkách, úzce souvisí s tvrzeními, která veřejný ochránce práv vyšetřoval ve svém šetření, bude se těmito otázkami zabývat v souvislosti s odpovídajícími tvrzeními. Zdá se však užitečné zabývat se v tomto bodě ještě jednou otázkou. Stěžovatel ve svých připomínkách uvedl, že jeho nadřízený byl díky svým „zvláštním vztahům“ osvobozen od povinné vnitřní mobility Parlamentu. Veřejný ochránce práv si není jistý, zda měl tento bod představovat nové tvrzení, nebo zda byl zamýšlen pouze jako podkladové informace. V případě, že by se jednalo o nové tvrzení, veřejná ochránkyně práv konstatuje, že se nezdá, že by stěžovatel vznesl tuto otázku v Parlamentu, nebo pokud je to možné, využil interních opravných prostředků Parlamentu. Veřejný ochránce práv by proto v této fázi nebyl schopen posoudit výše uvedenou otázku.

1.7 V následujícím textu považuje veřejný ochránce práv za užitečné zabývat se nejprve podstatným problémem, který zřejmě stojí za obtížemi stěžovatele v jeho pracovním vztahu s Parlamentem, a sice jeho tvrzením, že jeho práci bránil jeho nadřízený způsobem, který představoval obtěžování (páté obvinění). Poté posoudí problémy týkající se hodnotící zprávy stěžovatele za rok 2004 (první, druhé, třetí a pozměněné šesté tvrzení). Na základě svého posouzení těchto aspektů případu se veřejný ochránce práv konečně vyjádří k názoru stěžovatele, že jeho hodnotící zpráva za rok 2004 byla neplatná.

2 Údajné obtěžování

2.1 Stěžovatel uvedl, že používá hlasový záznamník, aby diktoval svou korespondenci na pásce, a že žádá sekretářku, aby předložila přepisy nahrávek. Tvrdil, že se jedná o velmi účinnou metodu, kterou používal po celá desetiletí. Podle něj by pro něj bylo mnohem časově náročnější a těžkopádnější vytvářet své texty písemně, jak požadoval jeho nadřízený. Stěžovatel tvrdil, že když jeho sekretářka odmítla předložit přepisy jeho nahrávek, jeho nadřízený podpořil její odmítnutí pracovat, což vážně bránilo jeho vlastní práci. Tvrdil také, že jeho práce byla nadále brzděna, protože mu stále nebyl udělen německy mluvící tajemník, který byl ochoten produkovat přepisy svých nahrávek. Stěžovatel tvrdil, že výše uvedená situace představuje obtěžování.

2.2 Ve svém stanovisku Parlament uvedl, že každý zaměstnanec má právo konzultovat nebo podat formální stížnost "Výboru pro obtěžování a jeho prevenci na pracovišti". Parlament dosud nebyl o žádné takové stížnosti stěžovatelem informován. Parlament uvedl, že z jeho pohledu stěžovatel opakovaně porušil pokyny svých přímých nadřízených, a porušil tak povinnost pomáhat a radit svým nadřízeným, jak je stanovena v článku 21 služebního řádu. Pokyny, potvrzené vyšším hierarchickým orgánem, byly plně v rozsahu povinností svěřených stěžovateli. Podle Parlamentu neexistují žádné náznaky obtěžování. Udržování aktuálních informací o moderních technologiích bylo základní povinností úředníka s nejvyššími standardy schopností, výkonnosti a integrity.

2.3 Stěžovatel ve svém vyjádření tvrdil, že jeho snaha podporovat a radit svým nadřízeným byla odmítnuta, což znamená, že jeho nadřízení přehlíželi svou vlastní odpovědnost. Poukázal rovněž na to, že se již obrátil na předsedu „Výboru pro obtěžování a jeho prevenci na pracovišti“, avšak bez úspěchu.

2.4 Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že se zdá, že mezi stěžovatelem a Parlamentem panuje neshoda ohledně toho, zda stěžovatel řádně využil možnosti obrátit se na "Výbor pro obtěžování a jeho prevenci na pracovišti". Na základě informací, které mu byly předloženy, není veřejný ochránce práv schopen zjistit, zda stěžovatel, když se obrátil na předsedu výboru, předložil tomuto výboru formální stížnost. Veřejná ochránkyně práv však konstatuje, že Parlament nezaložil svůj argument týkající se tvrzení stěžovatele o obtěžování na této otázce, ale vyjádřil se k podstatě tvrzení stěžovatele. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že je pro něj legitimní zabývat se podstatou tohoto tvrzení, aniž by vyřešil výše uvedený formální aspekt této záležitosti.

2.5 Veřejný ochránce práv konstatuje, že nadřízený stěžovatele požádal stěžovatele, aby k sepsání jeho korespondence použil jeho počítač, což se nezdá být nepřiměřené. Veřejný ochránce práv dále konstatuje, že stěžovatel ke své stížnosti připojil kopie e-mailových zpráv, které vedl s některými kolegy a se svými nadřízenými. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by stěžovatel nebyl schopen vytvořit texty pomocí programu zpracování textu v přiměřené lhůtě.

2.6 Veřejný ochránce práv dále konstatuje, že z materiálů, které stěžovatel předložil se svou stížností, vyplývá, že jeho nadřízený navrhl, aby stěžovatel mohl používat program rozpoznávání hlasu nainstalovaný v jeho počítači. Pro veřejného ochránce práv se to jeví jako poměrně rozumný návrh, i když, jak tvrdil stěžovatel, tento program způsobil chyby, které by pak stěžovatel musel opravit ve svém počítači.

2.7 V každém případě veřejný ochránce práv nevidí důkazy o obtěžování v žádostech nadřízeného stěžovatele týkajících se pracovních metod stěžovatele. Domnívá se proto, že stěžovatel své páté tvrzení nepodložil.

3 Údajně nadměrné zpoždění při vypracování hodnotící zprávy

3.1 Stěžovatel tvrdil, že jeho hodnotící zpráva za rok 2004 byla vypracována s půlročním zpožděním, a tedy v polovině příštího referenčního období. Uvedl, že se jedná o nesprávný úřední postup, protože v případě, že by úředník musel zlepšit své výkony v příštím referenčním období, polovina tohoto období by již uplynula, což by znamenalo, že úředník by byl vystaven riziku, že bude ve svém příštím hodnotícím posudku vystaven stejné výtce.

3.2 Ve svém stanovisku Parlament poukázal na to, že "Obecná prováděcí ustanovení vztahující se na článek 43 služebního řádu a článek 15 pracovního řádu ostatních zaměstnanců"("OPU z roku 1999") nestanovila přesný harmonogram pro roční hodnocení zásluh. Sdělení členům předsednictva o návrzích na zlepšení hodnotících zpráv a systému povyšování Parlamentu z roku 2003 (dále jen „sdělení z roku 2003“) uvádí v příloze I harmonogram. Podle tohoto harmonogramu by měl hodnocený úředník obdržet návrh hodnotící zprávy v lednu roku následujícího po příslušném hodnotícím roce. Rozhovor by se měl konat do konce února. Konečný hodnotitel by měl zprávu podepsat do 15. března.

Parlament uvedl, že návrh hodnotící zprávy stěžovatele byl vypracován dne 22. dubna 2005. Rozhovor s prvním hodnotitelem byl sjednán na 13. května 2005. Právě k tomuto datu však stěžovatel požádal o „více času na zvážení“. Pohovor byl tedy odložen a uskutečnil se dne 23. května 2005. Zpráva byla potvrzena dne 3. června 2005. Ze stanoviska Parlamentu vyplynulo, že konečný hodnotitel podepsal hodnotící zprávu stěžovatele dne 8. června 2005.

Parlament tvrdil, že skutečnost, že se postup o tři měsíce zpozdil, nepředstavuje nadměrné zpoždění ani nečiní posouzení neplatným. Zaprvé, harmonogram stanovený ve vnitřních předpisech byl pouze orientační. Zadruhé, zpoždění nemělo žádné důsledky pro kariéru stěžovatele, zejména ne pro průběh povyšovacího řízení.

3.3 Stěžovatel ve svém vyjádření tvrdil, že zpoždění představuje nesprávný úřední postup. Uvedl, že období od 13. do 23. května 2005 bylo zamýšleno jako lhůta na rozmyšlenou pro jeho prvního hodnotitele s cílem vyhnout se následnému řízení o stížnosti, a nikoli pro něj samotného. Kromě toho uvedl, že půlroční zpoždění mělo dalekosáhlé důsledky pro jeho profesní dráhu, které stále přetrvávají, jak dokládá jeho stížnost k veřejnému ochránci práv.

3.4 Je osvědčenou správní praxí, aby orgán oprávněný ke jmenování dokončil pravidelné hodnocení svých zaměstnanců ve lhůtě stanovené příslušnými pravidly. Ve svém rozhodnutí o stížnosti 1319/2003/ADB (5) se veřejný ochránce práv zabýval otázkou, zda zpoždění při vypracování hodnotící zprávy Komisí představuje nesprávný úřední postup. V souladu s příslušnou judikaturou soudů Společenství (6) dospěl k závěru, že nedodržení přesného harmonogramu přijatého samotnou Komisí při vypracování hodnotící zprávy stěžovatele představuje nesprávný úřední postup.

3.5 V projednávaném případě je příslušný časový plán uveden v příloze I poznámky z roku 2003. Parlament souhlasil s tím, že tato poznámka je v této souvislosti použitelná, ale uvedl, že harmonogram je pouze orientační. Veřejná ochránkyně práv se však domnívá, že znění přílohy I nevyvolává dojem, že by harmonogram měl být považován za orientační. Poznámka naopak obsahuje v bodě 1 rovněž následující poznámku:

„Pokud mají být všechny hodnotící zprávy a povyšování dokončeny do jednoho kalendářního roku, je zapotřebí mnohem přísnější harmonogram, který budou dodržovat (...) všichni zúčastnění. (...) Cílem harmonogramu je jasně vymezit všechny fáze (...) s cílem zajistit, aby byly dodrženy příslušné lhůty (...).“

Veřejný ochránce práv rovněž připomíná, že v průběhu změn v pravidlech pro hodnocení a povyšování zaměstnanců zařadil Parlament stejný harmonogram do přílohy A nové verze svých „Obecných prováděcích ustanovení“, která byla přijata dne 6. července 2005 (dále jen „OPU z roku 2005“). Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že nic nenasvědčuje tomu, že by Parlament neměl v úmyslu dodržet lhůty stanovené v příloze I sdělení z roku 2003.

3.6 Parlament uznal, že postup hodnocení zaměstnanců stěžovatele za rok 2004 byl téměř o tři měsíce opožděn. Zpoždění by proto bylo značné i bez zohlednění dodatečného zpoždění, k němuž došlo v důsledku změny termínu pohovoru se stěžovatelem. Veřejný ochránce práv proto nemusí posuzovat, zda toto dodatečné zpoždění musí být přičítáno stěžovateli, či nikoli.

3.7 Pokud jde o argument Parlamentu, že zpoždění nemělo žádné důsledky pro kariéru stěžovatele, zejména ne pro průběh povyšovacího řízení, veřejný ochránce práv konstatuje, jak stěžovatel správně zdůraznil, že důležitou funkcí hodnotících zpráv vypracovaných v rámci každoročního hodnocení zaměstnanců Parlamentu je, aby byl dotyčný úředník informován o hodnocení své práce svými nadřízenými a případně o způsobech, jak by mohl v následujícím roce zlepšit svou výkonnost. Zpoždění v harmonogramu vypracování hodnotícího posudku zkracuje dobu, kterou má dotyčný úředník na takové zlepšení.

3.8 Je třeba poznamenat, že stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv tvrdil, že zpoždění v řízení bylo "nadměrné". Ačkoli nebylo zpochybněno, že došlo ke zpoždění, veřejný ochránce práv zastává názor, že toto zpoždění nelze považovat za nepřiměřené. Domnívá se však také, že prodlení ve správním řízení představuje nesprávný úřední postup, i když není nepřiměřené, a že tvrzení o „nadměrném prodlení“ by mělo být vykládáno tak, že obsahuje implicitní a omezenější tvrzení, že k prodlení došlo.

3.9 Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že zpoždění při vypracování hodnotící zprávy stěžovatele za rok 2004 představuje nesprávný úřední postup. Kritická poznámka bude uvedena níže.

4 Údajně nepravdivá a pomlouvačná prohlášení v hodnotící zprávě

4.1 V souvislosti s tvrzením stěžovatele, že jeho hodnotící zpráva za rok 2004 obsahovala nepravdivá a pomlouvačná prohlášení, Parlament uvedl, že tato hodnotící zpráva obsahovala několik kritických poznámek týkajících se schopnosti, výkonnosti a chování stěžovatele. Tvrdila, že hodnotitelé mají při posuzování práce osob, o nichž mají podávat zprávy, značnou diskreční pravomoc. Podle judikatury soudů Společenství nepříslušelo soudům zasahovat do hodnocení zaměstnanců, s výjimkou případu omylu nebo zjevné nadsázky (7). Podle Parlamentu bylo cílem hodnotících zpráv poskytnout úplný obraz o výkonnosti dotčeného úředníka. Trvala na tom, že hodnocení uvedená v hodnotící zprávě stěžovatele odrážejí jeho profesní výkonnost, a nejsou tedy nepravdivá nebo pomlouvačná.

4.2 Stěžovatel ve svém vyjádření trval na svém tvrzení. Uvedl, že jednotlivé připomínky, které Parlament zmínil, vyvolaly řadu otázek. Tvrdil také, že jeho hodnotící zpráva byla tak negativní, že by se jakýkoli odpovědný konečný hodnotitel stal podezřelým. Konečný hodnotitel by proto musel převzít iniciativu a konzultovat prvního hodnotitele, zejména vzhledem k tomu, že konečný hodnotitel neměl s hodnotiteli žádný bezprostřední kontakt. Stěžovatel měl za to, že stanovisko zaslané Parlamentem situaci ještě zhoršilo, protože ukázalo, že Parlament jako celek nyní přijal stejný postoj k jeho profesnímu výkonu, aniž by jej jakkoli zkoumal a aniž by ho v této věci vyslechl. Podle jeho názoru se jednalo o nový případ obtěžování vůči němu, který chtěl uplatnit jako další případ nesprávného úředního postupu.

4.3 Pokud jde o hodnocení a povyšování zaměstnanců v orgánech a institucích Společenství, veřejný ochránce práv měl v souladu s judikaturou soudů Společenství za to, že orgán oprávněný ke jmenování má širokou posuzovací pravomoc, takže jeho přezkum by měl být omezen na otázku, zda s ohledem na různé úvahy, které ovlivnily administrativu při jejím hodnocení, zůstala administrativa v rozumných mezích a nevyužila své pravomoci zjevně nesprávným způsobem(8).

4.4 Veřejný ochránce práv se domnívá, že je jasné, že orgán oprávněný ke jmenování je oprávněn jasně kritizovat výkon úředníka, je-li to nezbytné, jak zdůraznil Parlament, s cílem poskytnout úplný obraz o výkonu tohoto úředníka. V projednávané věci Parlament uvedl, že posouzení, která stěžovatel zpochybnil, odrážela jeho výkon, a nebyla tedy nepravdivá nebo pomlouvačná. Veřejný ochránce práv pečlivě prostudoval materiály, které mu byly předloženy, a na tomto základě se domnívá, že stěžovatel nepředložil dostatečné důkazy o tom, že Parlament nejednal v přiměřených mezích nebo použil své pravomoci zjevně nesprávným způsobem.

4.5 Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že stěžovatel nepodložil své tvrzení, že jeho hodnotící zpráva obsahovala nepravdivá a pomlouvačná prohlášení.

4.6 S ohledem na tato zjištění se nezdá být nezbytné zkoumat dodatečná tvrzení stěžovatele uvedená v jeho připomínkách, a sice že jeho konečný hodnotitel zanedbal své povinnosti a že podle jeho názoru Parlament neprávem zaujal stejný postoj, pokud jde o jeho hodnocení jako jeho hodnotitelé.

5 Údajně protiprávní jmenování přímého nadřízeného stěžovatele jeho prvním hodnotitelem

5.1 Stěžovatel uvedl, že podle článku 5 OPU z roku 1999 je třeba rozlišovat mezi nadřízeným a prvním hodnotitelem. Uvedl, že toto rozlišení nebylo v souvislosti s vypracováním jeho hodnotícího posudku za rok 2004 dodrženo. Vzhledem k tomu, že jeho posudek byl tedy podepsán úředníkem, který neměl pravomoc jej podepsat, byl tento posudek neplatný.

5.2 Parlament ve svém stanovisku uvedl, že OPU z roku 1999 požaduje, aby hodnotící zprávu vypracoval nadřízený zaměstnance v kategorii A/LA a podepsali ji dva hodnotitelé, přičemž prvním hodnotitelem je vedoucí oddělení nebo ředitel hodnoceného úředníka, konečným hodnotitelem je generální ředitel nebo jím jmenovaný ředitel. V poznámce z roku 2003 bylo uvedeno, že "prvním hodnotitelem je v zásadě přímý nadřízený zaměstnance v kategorii A". Podle Parlamentu toto pravidlo rozpracovalo stávající OPU a nebylo s nimi v rozporu. Parlament vysvětlil, že vedoucí oddělení stěžovatele byl v roce 2004 jeho přímým nadřízeným. Jeho jmenování prvním hodnotitelem tak bylo v souladu s platnými vnitřními pravidly. Konečným hodnotitelem byl ředitel. Zásada zapojení dvou hodnotitelů tak nebyla porušena. Kromě toho Parlament uvedl, že titíž dva hodnotitelé podepisovali hodnotící zprávy stěžovatele v letech 1999 až 2003 v souladu s OPU z roku 1999.

5.3 Stěžovatel ve svém vyjádření uvedl, že vzhledem k tomu, že sdělení z roku 2003 zavedlo podstatné změny týkající se "zkrácení odvolacího postupu", byly tyto změny neplatné, protože nezískaly souhlas Výboru pro služební řád. Kromě toho tvrdil, že nikdy neobdržel kopii poznámky z roku 2003.

5.4 Ve své odpovědi na žádost veřejného ochránce práv o další informace v tomto ohledu Parlament uvedl, že ve svých pravidlech upravujících postup hodnocení zaměstnanců vždy zdůrazňoval zásadu zapojení dvou hodnotitelů a skutečnost, že se tohoto postupu účastnil přímý nadřízený úředníka v platové třídě A. Parlament uvedl, že podle OPU z roku 1999 není vyloučeno, že první hodnotitel je přímým nadřízeným hodnotitele, takže do řízení byly zapojeny pouze dvě osoby. Podle Parlamentu by tomu tak mělo být v případě hodnotitelů v platové třídě A. Kromě toho OPU z roku 1999 stanovilo, že ve velmi velkých správních odděleních může být prvním hodnotitelem vedoucí oddělení, tj. osoba v platové třídě nižší než A3 a pravděpodobně přímý nadřízený všech zaměstnanců jeho oddělení. Parlament měl za to, že zatímco OPU z roku 1999 svěřuje bezprostřednímu nadřízenému úkol vypracovat hodnotící zprávu, hlavní odpovědnost zůstávají nadřízeným.

Parlament rovněž uvedl, že poznámka z roku 2003 nepředstavuje odchylku od OPU z roku 1999 a nezavádí v OPU z roku 1999 podstatné změny. Tvrdila, že podle judikatury nebyly změny právního textu považovány za podstatné, pokud zůstaly ve smyslu původního textu a neovlivnily jeho podstatný obsah. Podle Parlamentu byl základním obsahem systému hodnocení dvoufázový postup při vypracovávání hodnotící zprávy. Poznámka z roku 2003 posílila úlohu přímého nadřízeného. Spojení přípravné funkce s funkcí prvního hodnotitele však neovlivnilo podstatný obsah OPU z roku 1999. Parlament se proto nedomníval, že je povinen konzultovat Výbor pro služební řád. Podle Parlamentu nebyly dotčeny možnosti podat stížnost a právo na obhajobu.

Pokud jde o sdělení sdělení z roku 2003, Parlament uvedl, že toto sdělení rozeslal interní poštou všem zaměstnancům v jejich mateřském jazyce. Kromě toho ji zveřejnila na intranetu.

5.5 Stěžovatel měl ve svém vyjádření za to, že jediným případem, kdy byl bezprostřední nadřízený úředníka zároveň jeho prvním hodnotitelem, byla situace, kdy byl hodnotitel sám vedoucím oddělení, přičemž hodnotitelem byl pak jeho ředitel. Výjimka velmi velkých administrativních jednotek byla velmi vzácná. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že oddělení funkcí přímého nadřízeného a prvního hodnotitele je vyžadováno článkem 3 a článkem 5 OPU z roku 1999, jakož i samotnou koncepcí standardního hodnotícího formuláře. Stěžovatel tvrdil, že ustanovení týkající se osob, které mají být zapojeny do hodnocení, představují podstatu OPU. Snížení počtu zúčastněných osob vážně omezilo práva posuzovatele, a vedlo tak ke korupci pravidel.

Stěžovatel rovněž porovnal OPU z roku 1999 s OPU z roku 2005. Podle něj byly tyto dvě OPU téměř totožné. OPU z roku 2005 však poprvé stanovilo snížení ze tří na dvě osoby zapojené do hodnocení, tentokrát po konzultaci s Výborem pro služební řád. Avšak vzhledem k tomu, že Parlament mohl na základě sdělení z roku 2003 odkázat na zavedenou praxi v tomto ohledu, zatajil před výborem, že změny jsou podstatné. Podle stěžovatele dokonce i sám Parlament považoval dotyčná ustanovení za zásadní vzhledem k tomu, že při řešení možných odchylek od těchto ustanovení sdělení z roku 2003 výslovně vyžadovalo "předložení obecných prováděcích ustanovení Výboru pro služební řád". Stěžovatel proto tvrdil, že změny zavedené sdělením z roku 2003 jsou bez konzultace s Výborem pro služební řád neplatné.

Pokud jde o sdělení sdělení z roku 2003, stěžovatel trval na tom, že se o sdělení dozvěděl až v rámci postupu veřejného ochránce práv. Zdůraznil, že sdělení zaměstnancům nebylo datováno. Publikace na intranetu Parlamentu - pravděpodobně v angličtině nebo francouzštině - navíc nestačila.

5.6 Veřejný ochránce práv připomíná, že otázku jmenování přímého nadřízeného stěžovatele prvním hodnotitelem řešil již ve svém rozhodnutí o předchozí stížnosti téhož stěžovatele. V tomto rozhodnutí veřejná ochránkyně práv shledala, že jmenování bylo zřejmě v souladu s platnými pravidly. V této souvislosti je třeba poznamenat, že dřívější stížnost stěžovatele se týkala jeho hodnotící zprávy za roky 1997 a 1998. Veřejný ochránce práv se proto nemůže opírat o svá zjištění v tomto rozhodnutí, ale musí provést nové posouzení na základě podání stěžovatele a Parlamentu v rámci této stížnosti.

5.7 Článek 3 OPU z roku 1999 stanoví:

„Zprávu vyhotoví nadřízený zaměstnance v kategorii A nebo LA (...), kterému podléhá, a podepíší ji dva hodnotitelé na přiloženém formuláři. Prvním hodnotitelem je vedoucí oddělení v platové třídě A3-A4/LA3-LA4 nebo ředitel v platové třídě A2, kterému zaměstnanec odpovídá. (...) Je jmenován v souladu se strukturou útvarů a kategorií zaměstnanců, kteří mají být hodnoceni: (...) Hodnotící zprávy vypracované jediným hodnotitelem se považují za neplatné a jsou předmětem nového řízení. (...)“.

Článek 5 OPU z roku 1999 stanoví:

„Během prosince, který předchází vypracování hodnotících zpráv, (...) vypracuje nadřízený v kategorii A, kterému je dotyčný zaměstnanec odpovědný, návrh hodnotící zprávy po provedení požadovaných konzultací. První hodnotitel předá návrh zprávy dotčenému zaměstnanci s uvedením data a času pohovoru. (...). Na žádost prvního hodnotitele může být pohovoru přítomen i jeho přímý nadřízený. (...) Hodnotící zpráva se předá konečnému hodnotiteli, který má deset pracovních dnů na její schválení nebo změnu. (...)“.

Bod 2.2 poznámky z roku 2003 stanoví:

„(...) Hodnotitelé musí být vybráni z nadřízených zaměstnanců, které budou hodnotit. (...) Prvním hodnotitelem je v zásadě přímý nadřízený zaměstnance v kategorii A (hodnost: N+1, kde N zastupuje hodnoceného zaměstnance). (...) Konečným hodnotitelem je v zásadě nadřízený zaměstnance v kategorii A s hodností N+2.“

Tento bod byl převzat do pozměňovacího návrhu Parlamentu k OPU. Článek 4 odst. 1 OPU z roku 2005 stanoví:

„Hodnotící zprávu vypracuje první hodnotitel, který je přímým nadřízeným zaměstnance s hodností NOT+1 ve funkční skupině AD a který je přímo odpovědný za dohled nad prací zaměstnance.“

5.8 Veřejný ochránce práv konstatuje, že OPU z roku 1999 zřejmě vyžaduje, aby se na přípravě hodnotící zprávy úředníka podílely tři osoby. Navrhuje to znění článku 3 a článku 5, zejména pokud článek 5 stanoví, že „přímý nadřízený může být rovněž přítomen pohovoru“(kurzivou zvýraznil autor stanoviska). OPU z roku 1999 však výslovně nestanoví požadavek účasti tří osob, ale zaměřuje se spíše na nutnost zapojení dvou hodnotitelů, například tím, že v článku 3 stanoví, že hodnotící zpráva vypracovaná jediným hodnotitelem je považována za neplatnou. Zdá se tedy, že otázka, kolik osob má být do hodnocení zaměstnanců zapojeno, závisela podle článku 3 na určení hodnotitelů, které mělo být určeno "v souladu se strukturou útvarů a kategorií zaměstnanců, kteří mají být hodnoceni". Proto se zdá možné, že v závislosti na těchto faktorech byly zapojeny dvě nebo tři osoby.

5.9 Jak ukazují výše uvedené úvahy, OPU z roku 1999 není ani zdaleka jasné, pokud jde o spornou otázku, což je vada, která byla odstraněna nejprve poznámkou z roku 2003 a následně zavedením pozměněné OPU z roku 2005. Veřejný ochránce práv se domnívá, že stěžovatel předložil argumenty na podporu svého výkladu OPU z roku 1999, které se nezdají být neopodstatněné. Veřejná ochránkyně práv se však domnívá, že výklad týchž pravidel ze strany Parlamentu nelze považovat za nepřiměřený. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že stěžovatel přesvědčivě neprokázal, že podle OPU z roku 1999 byl jeho přímý nadřízený neprávem jmenován jeho prvním hodnotitelem.

5.10 Veřejný ochránce práv rovněž konstatuje, že stěžovatel nezpochybnil tvrzení Parlamentu, že jeho hodnotící zprávy z let 1999 až 2003, během nichž platila obecná prováděcí pravidla z roku 1999, byly vypracovány stejnými dvěma hodnotiteli. Vzhledem k tomu, že použití sdělení z roku 2003 zřejmě nevedlo k žádným změnám v postupu hodnocení stěžovatele za rok 2004, nemusí veřejný ochránce práv rozhodovat o otázce, zda měl být před přijetím sdělení konzultován Výbor pro služební řád.

5.11 V této souvislosti veřejný ochránce práv rovněž připomíná, že ve svém druhém souboru připomínek stěžovatel uvedl, že Parlament před Výborem pro služební řád zatajil, že v OPU z roku 1999 byly provedeny podstatné změny, když s ním konzultoval OPU z roku 2005. Pokud by toto tvrzení mělo být vykládáno jako nové tvrzení, veřejná ochránkyně práv by poznamenala, že se nezdá, že by stěžovatel vznesl tuto otázku přímo s Parlamentem.

5.12 Pokud jde o sdělení sdělení z roku 2003 zaměstnancům Parlamentu, veřejný ochránce práv se domnívá, že jak vyplývá z jeho odpovědi na žádost veřejného ochránce práv o další informace, Parlament zřejmě vyvinul úsilí, aby zajistil, že všichni zaměstnanci obdrží toto sdělení ve svém mateřském jazyce. Stěžovatel neprokázal, že Parlament může nést odpovědnost za možnost, že sdělení neobdržel interní poštou. Vzhledem k distribuci interní poštou lze mít za to, že zveřejnění na intranetu Parlamentu představuje pouze další způsob distribuce sdělení. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že pro jeho posouzení by bylo irelevantní, zda, jak tvrdil stěžovatel, byla poznámka zveřejněna pouze v angličtině nebo francouzštině na intranetu. Veřejná ochránkyně práv dospěla k závěru, že stěžovatel neodůvodnil svůj názor, že mu Parlament sdělení řádně nesdělil.

6 Údajná neschopnost nadřízeného posoudit výkonnost stěžovatele

6.1 V souvislosti s tvrzením stěžovatele, že jeho nadřízený neměl potřebnou kvalifikaci a schopnost hodnotit své výkony, což vedlo k neplatnosti jeho hodnotící zprávy za rok 2004, Parlament uvedl, že dotyčný nadřízený měl značné zkušenosti jako vedoucí oddělení. Je pravda, že nemluvil německy. To však nevedlo k tomu, že by nemohl posoudit schopnosti, účinnost a chování stěžovatele. Parlament tvrdil, že hlavní rysy pracovní výkonnosti stěžovatele byly zřejmé, i když se nedíval na obsah dokumentů, které vypracoval v němčině. V nadnárodním prostředí, jako je to, které existuje v orgánech Evropských společenství, je obtížné vyhnout se situaci, kdy nadřízený nemluví jazykem svého podřízeného.

6.2 Stěžovatel ve svém vyjádření tvrdil, že na základě četných důkazů prokázal, že jeho nadřízený nesplnil minimální standardy způsobilosti, výkonnosti a bezúhonnosti. Vzhledem k tomu, že, jak Parlament uznal, jeho nadřízený nemluvil německy a protože jeho nadřízený ani neviděl texty, které vytvořil, stěžovatel uvedl, že si klade otázku, jak by ho mohl nadřízený kritizovat za to, že "náhle předal své vynikající (...) znalosti (...)".

6.3 Veřejný ochránce práv se domnívá, že poslední připomínka zmíněná stěžovatelem by skutečně mohla vyvolat otázku, zda by tento konkrétní aspekt výkonu stěžovatele mohl být posouzen osobou, která nemluví jazykem, v němž stěžovatel předložil svou korespondenci. To však nijak nezpochybňuje obecnou schopnost nadřízených hodnotit práci svých podřízených, i když je toto hodnocení prováděno v jazyce, kterým nadřízený nemluví. Jak Parlament správně zdůraznil, bylo by pro něj obtížné se takové situaci vyhnout.

6.4 Veřejný ochránce práv pečlivě prostudoval všechny materiály, které stěžovatel předložil, aby podpořil svůj názor, že jeho nadřízený nemá kvalifikaci a schopnost posoudit jeho výkon. Na základě těchto materiálů však nevidí dostatečné důkazy, které by podpořily názor stěžovatele.

6.5 Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že stěžovatel nepodložil své tvrzení, že jeho nadřízený nebyl schopen posoudit jeho výkon.

7 K údajné neplatnosti hodnotící zprávy stěžovatele

7.1 Stěžovatel uvedl, že z důvodu několika údajných nedostatků při vypracování jeho hodnotící zprávy za rok 2004 je jeho hodnotící zpráva neplatná. Veřejný ochránce práv připomíná, že zjistil nesprávný úřední postup pouze v souvislosti se zpožděním při vypracování zprávy. Parlament uvedl, že toto zpoždění nemělo žádné důsledky pro kariéru stěžovatele, zejména pokud jde o průběh povyšovacího řízení. Stěžovatel měl za to, že zpoždění mělo ve skutečnosti dalekosáhlé důsledky pro jeho kariéru. Neupřesnil však, jakým způsobem se domnívá, že tomu tak je. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že stěžovatel neprokázal, že by zpoždění při vypracování jeho hodnotící zprávy bylo takové, že by byla neplatná.

7.2 S ohledem na výše uvedené a vzhledem k tomu, že veřejný ochránce práv nezjistil žádný nesprávný úřední postup ve vztahu k ostatním aspektům tohoto případu, má za to, že stěžovatel neodůvodnil svůj názor, že jeho hodnotící zpráva za rok 2004 byla neplatná.

8 Závěr

Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti je nezbytné učinit tuto kritickou poznámku:

Je osvědčenou správní praxí, aby orgán oprávněný ke jmenování dokončil pravidelné hodnocení svých zaměstnanců ve lhůtě stanovené příslušnými pravidly. V tomto případě byla hodnotící zpráva stěžovatele dokončena s téměř tříměsíčním zpožděním. Toto zpoždění představuje nesprávný úřední postup.

Vzhledem k tomu, že stěžovatel neupřesnil, jakým způsobem se domnívá, že zpoždění při vypracování jeho hodnotící zprávy mělo důsledky pro jeho služební postup, a vzhledem k tomu, že v tomto ohledu neuplatnil žádná tvrzení, nepovažuje veřejný ochránce práv za odůvodněné pokračovat v této záležitosti ve snaze dosáhnout smírného urovnání.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Parlamentu.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Zdá se, že tato poznámka byla obsažena ve sdělení ze dne 25. září 2003, na které Parlament a stěžovatel odkázali.

(2) Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Maurissen v. Účetní dvůr, T-23/91, Recueil 1992, s. II-2377, bod 40.

(3) Příslušná připomínka v hodnotící zprávě stěžovatele zní: „Le noté possède d'excellentes bases (...), mais les traduit parfois de façon abrupte (...).“

(4) Parlament odkázal na rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Busacca a další v. Účetní dvůr, T-164/97, Recueil 1998, s. II-1699.

(5) Rozhodnutí veřejného ochránce práv je k dispozici na jeho internetových stránkách (http://www.ombudsman.europa.eu/decision/en/031319.htm).

(6) Věc T-327/01, Lavagnoli v. Komise, Sb. rozh. 2003, s. II-691.

(7) Parlament odkázal na rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Maurissen v. Účetní dvůr, T-23/91, Recueil 1992, s. II-2377.

(8) Viz například rozhodnutí veřejného ochránce práv o stížnosti 1634/2003/(ADB)GG, které je k dispozici na jeho internetových stránkách (http://www.ombudsman.europa.eu/decision/en/031634.htm).