Štrasburk 19. dubna 2006

Vážený pane G.,

Dne 15. září 2004 jste podal stížnost k evropskému veřejnému ochránci práv na Evropskou komisi. Stížnost se týká údajného neposkytnutí informací ze strany Komise, o které jste požádal v dopise ze dne 21. června 2004 ohledně jejího šetření obchodních praktik společnosti Dynopack v letech 1988 až 1993.

Dne 29. října 2004 jsem předal stížnost předsedovi Komise. Komise zaslala své stanovisko dne 8. února 2005. Předala jsem Vám jej s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal dne 26. března 2005. Dne 19. října 2005 a 15., 16. a 28. února 2006 jste mi předal doplňující informace.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny. Omlouvám se za to, jak dlouho to trvalo, než jsme se případem zabývali.

Stížnost

Skutkové okolnosti věci 2865/2004/JMA se týkají šetření provedeného Komisí s cílem ověřit, zda jednání soukromého podniku Dynopack bylo či nebylo slučitelné s pravidly hospodářské soutěže stanovenými ve Smlouvě o ES. Stěžovatel již předložil evropskému veřejnému ochránci práv předchozí stížnost, která se týkala podobných skutečností. Stížnost, která byla zaevidována pod číslem jednacím 1382/2003/JMA, byla prohlášena za nepřípustnou.

Šetření Komise ve věci Dynopack bylo rovněž předmětem dřívějšího šetření veřejného ochránce práv ve věci stížnosti 75/99/ME, kterou podal jiný stěžovatel.

Veřejný ochránce práv považuje za užitečné popsat stížnosti 75/99/ME a 1382/2003/JMA jako podklad k této stížnosti 2865/2004/JMA.

Stížnost 75/99/ME na Evropskou komisi

Stížnost 75/99/ME byla podána dne 21. ledna 1999 jménem obchodního sdružení („Forum of Private Business“), jehož součástí byla i společnost Microwave Ovenware Ltd. (MOL). Stížnost se týkala údajné nedbalosti Komise při projednávání případu v oblasti hospodářské soutěže podle článků 81 a 82 Smlouvy o ES.

V květnu 1989 podal pan P. Komisi stížnost, v níž tvrdil, že společnost MOL byla v roce 1989 nucena ukončit svou činnost z důvodu chování norského podniku Dynopack. Podle jeho názoru jednání společnosti Dynopack porušilo články 81 a 82 Smlouvy o ES. Dne 5. února 1993 Komise poté, co provedla šetření v letech 1988 až 1993, napsala společnosti MOL podle článku 6 nařízení 99/63/EHS (dopis podle článku 6), informovala tuto společnost, že se nezdá, že by byl v tomto případě porušen článek 81 Smlouvy o ES, a oznámila proto svůj záměr případ uzavřít. Komise svůj postoj odůvodnila tím, že obchod mezi členskými státy zřejmě nebyl znatelně ovlivněn vytýkaným jednáním. Vzhledem k tomu, že společnost nereagovala, rozhodla se Komise případ v roce 1994 uzavřít. V roce 1997 však společnost MOL požádala o znovuotevření věci, přičemž tvrdila, že spis byl spravován nesprávně a že nebyly uvedeny žádné důvody na podporu zjištění, že dotčené žaloby neměly žádný vliv na obchod mezi členskými státy. MOL přestala obchodovat v roce 1989. Dne 16. července 1998 Komise informovala pana P., že původní věc nemůže být znovu otevřena, neboť by to znamenalo přezkoumání skutečností, které nastaly v letech 1988 až 1993, a týkalo by se podniku, který již není činný.

Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv pan P. tvrdil, že se společnost MOL mnoho let neúspěšně snažila získat od Komise informace a odpovědi týkající se šetření. Tvrdil, že Komise odmítla poskytnout společnosti MOL požadované informace; že její útvary se spisem řádně nezacházely; a že jejich posouzení nesprávně dospělo k závěru, že obchod mezi Norskem a Spojeným královstvím nelze považovat za obchod mezi členskými státy.

Veřejný ochránce práv provedl šetření a dne 18. října 1999 je uzavřel odůvodněným rozhodnutím, které neshledalo nesprávný úřední postup Komise. Ve svém rozhodnutí veřejný ochránce práv konstatoval, že dostupné informace ukazují, že Komise poskytla společnosti MOL příležitost řádně se účastnit postupu stanoveného v případech hospodářské soutěže, který mimo jiné zahrnoval zaslání tzv. dopisu podle článku 6. Veřejná ochránkyně práv proto dospěla k závěru, že ve spisu není nic, co by naznačovalo, že se Komise případem nezabývala správně. Pokud jde o přezkoumání všech materiálů, veřejný ochránce práv připomněl, že Komise ve svém dopise podle článku 6 ze dne 5. února 1993 uvedla, že provedla důkladnou studii případu a že si je plně vědoma situace. Po přezkoumání dostupných důkazů dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že ve spisu není nic, co by zpochybňovalo prohlášení Komise nebo naznačovalo, že její útvary případ řádně nepřezkoumaly.

Pokud jde o otázku, zda výměny mezi Norskem a Spojeným královstvím musí být považovány za obchod mezi členskými státy, veřejný ochránce práv poznamenal, že z dopisu Komise podle článku 6 jasně vyplývá, že tento orgán neuvedl, že takový obchod by nikdy neměl být považován za obchod mezi členskými státy. Komise místo toho dospěla k závěru, že v tomto konkrétním případě nezjistila žádný znatelný dopad na obchod.

Stížnost 1382/2003/JMA

Dne 18. července 2003 podal tento stěžovatel, pan G., stížnost veřejnému ochránci práv, která byla zaevidována pod spisovým číslem 1382/2003/JMA. Stěžovatel vysvětlil, že jeho stížnost směřovala proti Evropské komisi za to, že neodpověděla na otázky položené řadou poslanců Evropského parlamentu. Stěžovatel vysvětlil, že v dubnu 2001 se po zvážení rozhodnutí přijatého veřejným ochráncem práv ve věci 75/99/ME rozhodl předložit petici Evropskému parlamentu (referenční číslo 566/2000). Stěžovatel se snažil získat od Komise odpovědi na 19 otázek, které se týkaly způsobu, jakým Komise řešila své šetření, a které podle jeho názoru nebyly v rozhodnutí veřejného ochránce práv zahrnuty. Stěžovatel vysvětlil, že Evropský parlament vyčlenil čtyři otázky, zejména ty, které se týkají možných účinků opatření společnosti Dynopack na obchod mezi členskými státy.

Stěžovatel tvrdil, že Komise neposkytla Parlamentu řádné odpovědi. Zpochybnil prohlášení zástupce Komise učiněné na slyšení pořádaném Parlamentem dne 21. února 2002, podle něhož jeho útvary v průběhu šetření Komise provedly úplný přezkum trhu EU a ESVO s mikrovlnami.

Po pečlivém prozkoumání všech dostupných důkazů dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že předmět stížnosti je zřejmě předmětem petice předložené Evropskému parlamentu a že Petiční výbor se touto záležitostí již zabýval. Veřejná ochránkyně práv dále dodala, že příslušné parlamentní otázky byly položeny a zodpovězeny v souvislosti s prací Petičního výboru při projednávání petice stěžovatele. Za těchto okolností se veřejná ochránkyně práv domnívala, že je na Evropském parlamentu, aby posoudil, zda jsou odpovědi Komise přiměřené, a pokud ne, aby přijal odpovídající politickou reakci. Dne 28. října 2003 se veřejný ochránce práv rozhodl případ uzavřít podle článku 195 Smlouvy o ES, neboť se domníval, že neexistují důvody pro zahájení šetření.

Dne 14. listopadu 2003 a 7. ledna 2004 napsal stěžovatel veřejnému ochránci práv znovu dopis, v němž napadl své rozhodnutí nezahájit šetření. Stěžovatel ve svých dopisech tvrdil, že veřejný ochránce práv měl poskytnout pokyny jak ohledně doby, kterou Komise potřebovala k zodpovězení otázek poslanců EP týkajících se záležitostí vznesených v petici 566/2000, tak ohledně toho, zda byly poskytnuté odpovědi věcné. Stěžovatel se domníval, že tyto body nejsou politické. Požádal rovněž veřejného ochránce práv, aby jej informoval o důvodech, které Komise uvedla při rozhodování o tom, že v jeho případě nebyl ovlivněn obchod.

Ve své odpovědi ze dne 16. ledna 2004 veřejný ochránce práv vysvětlil, že důvodem, proč odmítl zahájit šetření, nebyla skutečnost, že odpovědi Komise byly politické povahy, ale skutečnost, že bylo na samotném Evropském parlamentu, aby posoudil přiměřenost odpovědí, které mu byly poskytnuty v rámci jeho politické úlohy spočívající v tom, že vyzval Komisi k odpovědnosti. Pokud jde o druhý dotaz, veřejný ochránce práv vysvětlil, že nemůže poskytnout odpovědi jménem Komise, a proto navrhl, aby se stěžovatel se svými dotazy obrátil přímo na Komisi. Veřejná ochránkyně práv vyzvala stěžovatele, aby zvážil předložení nové stížnosti, pokud by Komise neodpověděla v přiměřené lhůtě nebo pokud by se její odpovědi nejevily jako uspokojivé.

Dne 22. března 2004 napsal poslanec Evropského parlamentu Richard Balfe veřejnému ochránci práv žádost o vysvětlení svého rozhodnutí neprovádět šetření v souvislosti se stížností 1382/2003/JMA, kterou podal jeden z jeho voličů. Ve své odpovědi ze dne 23. dubna 2004 veřejný ochránce práv zopakoval argumenty, které již uvedl ve svých dopisech stěžovateli ze dne 28. října 2003 a 16. ledna 2004.

Stížnost 2865/2004/JMA

Dne 15. září 2004 se stěžovatel znovu obrátil na veřejného ochránce práv a ke svému dopisu připojil novou stížnost proti Komisi za to, že neodpověděla na řadu dotazů, které vznesl. Skutkový stav případu byl podle stěžovatele v souhrnu následující:

Na základě doporučení veřejného ochránce práv se stěžovatel dne 21. června 2004 písemně obrátil na Komisi a požádal ji o informace o důvodech, které vedly orgán k ukončení šetření případu Dynopack, zejména pokud jde o zjištění Komise, že opatření Dynopack neovlivnila obchod mezi členskými státy. V odpovědi ze dne 9. června 2004 komisař Monti vysvětlil, že Komise již odpověděla na dotazy stěžovatele, a odkázal na informace na toto téma obsažené v dopise podle článku 6 ze dne 5. února 1993, které Komise zveřejnila během slyšení pořádaných Petičním výborem EP dne 21. března 2002. Stěžovatel tvrdil, že dopis komisaře Montiho neodpověděl na jeho dotazy. Vysvětlil, že argument, který uvedl ve své odpovědi na dopis Komise podle článku 6 ze dne 10. března 2003, nebyl nikdy zodpovězen. Pokud jde o slyšení pořádané Parlamentem, stěžovatel uvedl, že Komise neposkytla žádné další informace.

Stěžovatel požádal veřejného ochránce práv, aby zajistil, že Komise bude dodržovat požadavky článku 18 Evropského kodexu řádné správní praxe a články 41 a 43 Listiny základních práv Evropské unie.

Stěžovatel navrhl, aby veřejná ochránkyně práv přezkoumala spis, v němž je uvedeno, že Komise neposkytla věcnou odpověď na parlamentní otázky a že se rovněž nevyjádřila k dopadu tohoto selhání. Kromě toho se dotázal veřejného ochránce práv, jaký postup by měl být použit v případě, že otázky položené Evropským parlamentem nebyly zodpovězeny orgánem Společenství.

S ohledem na nové důkazy se veřejný ochránce práv rozhodl zaregistrovat dopis stěžovatele jako novou stížnost (č. j. 2865/2004/JMA) a zahájit šetření. Tvrzení, k němuž veřejná ochránkyně práv požádala Komisi o předložení stanoviska, bylo následující:

Stěžovatel v souhrnu tvrdí, že odpověď Komise na jeho dotaz ze dne 9. července 2004 podepsaná komisařem Montim mu neposkytla požadované informace. Navrhuje proto, aby jej Komise zveřejnila.

Vzhledem k tomu, že v odpovědi zaslané komisařem Montim stěžovateli dne 9. července 2004 bylo uvedeno, že veškeré informace požadované stěžovatelem byly zveřejněny v průběhu veřejného slyšení, které Petiční výbor Evropského parlamentu uspořádal dne 21. března 2002, veřejný ochránce práv požádal Komisi, aby podrobně uvedla veškeré informace, které na tomto slyšení poskytla.

Šetření

Stanovisko Komise

Komise ve svém stanovisku nejprve popsala okolnosti případu. Vysvětlila, že stěžovatel nejprve podal stížnost u jejích útvarů dne 25. května 1988, v níž tvrdil, že jeho společnost Microwave Ovenware Ltd (MOL) utrpěla ztráty v důsledku chování společnosti Dynopack A/S, Norsko (Dynopack). Stěžovatel ve své stížnosti vysvětlil, že společnost Dynopack dodávala společnosti MOL příslušenství pro mikrovlnné trouby určené k dalšímu prodeji až do roku 1982. Od roku 1982 společnost Dynopack svěřila výhradní distribuci jiné britské firmě, která údajně odmítla dodávat MOL. Podle stěžovatele byly pokusy společnosti MOL setrvat na trhu s předměty získanými z jiných zdrojů zmařeny snížením cen ze strany společnosti Dynopack. V důsledku této situace přestala společnost MOL v roce 1989 obchodovat.

V odpovědi na stížnost útvary Komise (GŘ COMP) prošetřily situaci mezi lety 1988 a 1993. Dne 5. února 1993 Komise po ukončení šetření zaslala stěžovateli v souladu s článkem 6 nařízení 99/63/EHS formální dopis, v němž jej informovala o tom, že její útvary zamýšlejí stížnost uzavřít. Podle názoru Komise se nezdá, že by byla porušena pravidla hospodářské soutěže stanovená ve Smlouvě o ES, zejména v čl. 81 odst. 1, protože obchod mezi členskými státy nebyl významně ovlivněn.

Stěžovatel nepředložil žádné nové důkazy na podporu své stížnosti, ale pouze několik dopisů. Dne 20. ledna 1994 se GŘ COMP písemně obrátilo na stěžovatele a sdělilo mu, že věc formálně považuje za uzavřenou. Teprve v září 1997 stěžovatel reagoval žádostí o znovuotevření šetření. Tvrdil, že se spisem bylo nakládáno nesprávně a že nebylo dostatečně odůvodněno zjištění Komise, že dotčené praktiky nemají významný vliv na obchod mezi členskými státy. Po několika neformálních kontaktech se Komise dne 20. května 1998 písemně obrátila na stěžovatele, aby objasnila některá nedorozumění. V dalším dopise ze dne 16. července 1998 ho Komise informovala, že věc nemůže být znovu otevřena.

Stěžovatel se dne 1. srpna 2000 obrátil na Evropský parlament s tvrzením, že Komise nakládala se spisem z nedbalosti; měl nesprávně za to, že obchod mezi Norskem a Spojeným královstvím není obchodem mezi členskými státy; a že nespravedlivě zamítla jeho žádost o znovuotevření spisu. Dopis byl Petičním výborem Evropského parlamentu zaregistrován jako petice (č.j. 566/2000) a postoupen Komisi na konci roku 2000. První písemná odpověď byla vydána dne 6. února 2001 a vysvětlovala, že Komise nebyla schopna určit konkrétní skutečnosti, které by jí umožnily vydat prohlášení o námitkách proti společnosti Dynopack z důvodu nedostatku spolehlivých důkazů. Dne 30. dubna 2001 se stěžovatel písemně obrátil na Petiční výbor a přiložil 19 konkrétních otázek, na které Komise odpověděla dne 11. září 2001. Další soubor čtyř otázek předložil stěžovatel, z nichž některé se týkaly přístupu ke konkrétním dokumentům. Na základě nařízení č. 1049/2001 Komise poskytla přístup k těmto dokumentům dopisem ze dne 19. března 2002 zaslaným Petičnímu výboru. Na konci slyšení, které se konalo dne 21. března 2002, se Petiční výbor rozhodl případ uzavřít.

Komise vysvětlila, že její šetření bylo předmětem různých písemných a ústních otázek řady poslanců Evropského parlamentu a bylo rovněž přezkoumáno veřejnou ochránkyní práv v rámci předchozího šetření (věc 75/99/ME).

Pokud jde o konkrétní tvrzení stěžovatele v jeho stížnosti veřejnému ochránci práv, Komise uvedla, že v jeho odpovědi zaslané komisařem Montim dne 9. července 2004 bylo uvedeno, že všechny požadované informace byly zveřejněny jak v dopise Komise podle článku 6, tak v průběhu veřejného slyšení, které Petiční výbor Evropského parlamentu uspořádal dne 21. března 2002. Komise zdůraznila, že dopis podle článku 6 je posledním krokem formálního řízení před tím, než Komise přijme formální rozhodnutí o zamítnutí stížnosti. V dopise podle článku 6 v tomto případě ze dne 5. února 1993 poskytly útvary Komise podniku stěžovatele poslední příležitost vyjádřit se nebo poskytnout jakékoli další informace o případu, bez nichž by byl případ uzavřen do jednoho měsíce. V červnu 1993 byl tedy stěžovatel vyzván, aby požádal o formální rozhodnutí, které by pak mohl napadnout u soudů Společenství. Stěžovatel se však rozhodl dopis Komise podle článku 6 nezpochybnit.

Komise přezkoumala druh informací, které poskytla ohledně kritérií, na jejichž základě rozhodla, že obchod mezi členskými státy zřejmě nebyl v tomto případě ovlivněn, a poznamenala, že tyto informace vycházejí z ustálené judikatury soudů Společenství. Komise citovala vysvětlení poskytnuté žadateli v dopise podle článku 6, v němž uvedla, že z důkazů vyplývá, že obchod ovlivněný jednáním, které je předmětem stížnosti, je přímým obchodem mezi Norskem a Spojeným královstvím. Komise dodala, že ačkoli to neznamená, že vytýkané jednání nemůže mít vliv na obchod mezi členskými státy, neexistují v tomto případě žádné důkazy o výrazném dopadu na tento obchod. Dalším důvodem záměru Komise navrhnout uzavření spisu byla skutečnost, že objem dotčených podniků byl malý.

V reakci na žádost veřejného ochránce práv přiložila Komise ke svému stanovisku kopii příspěvku svých útvarů k ústnímu slyšení, které Petiční výbor uspořádal dne 21. března 2002. Zástupce Komise ve své prezentaci před výborem uvedl, že k vytýkaným praktikám došlo v 80. letech 20. století. Vzhledem k tomu, že v té době ještě nebyl vytvořen Evropský hospodářský prostor (EHP), byla stížnost analyzována s ohledem na články 81 a 82 Smlouvy o ES, které vyžadují, aby byl obchod mezi členskými státy výrazně ovlivněn. Jak je uvedeno v dopise podle článku 6, postoj Komise byl založen na důkladné analýze skutkových okolností případu, a nikoli na podrobné studii trhu, která v tomto případě nebyla nezbytná, protože se mělo za to, že společnost Dynopack nemá dominantní postavení. Pokud jde o článek 81, nic nenasvědčovalo tomu, že by měl znatelný vliv na obchod mezi členskými státy. Kromě toho nebyl zájem Společenství dostatečný k tomu, aby odůvodnil pokračování v šetření stížnosti.

Komise tvrdila, že odpověděla na všechny dopisy stěžovatele, zejména na dopisy ze dne 10. března 1993 a 28. června 1993. Komise ve své odpovědi ze dne 18. března 1993 vyzvala stěžovatele, aby se obrátil na úředníka odpovědného za spis, aby mu mohly být poskytnuty další informace o případu. Telefonický hovor se uskutečnil dne 23. března 1993, během něhož byl stěžovateli vysvětlen obsah dopisu Komise podle článku 6. V dubnu 1993 došlo rovněž k řadě dalších telefonních ústředen. Komise ke svému stanovisku připojila řadu podkladů na podporu svého prohlášení, včetně kopie svého dopisu ze dne 18. března 1993, jakož i poznámky ke spisu týkající se telefonického rozhovoru.

Komise měla za to, že její útvary jednaly správně, pokud jde o tvrzení stěžovatele, a že se řídily procesními kroky a kritérii stanovenými soudy Společenství.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svém vyjádření zopakoval tvrzení uvedená v jeho stížnosti. Poukázal na tři konkrétní otázky, které podle jeho názoru Komise nesprávně charakterizovala, a to i) trh a početní základ, na němž Komise založila své rozhodnutí, že obchod nebyl znatelně ovlivněn, když se dříve její úředníci domnívali, že tomu tak je; ii) uplatňování dohody Norsko-EHS z roku 1973; a iii) status dopisu Komise ze dne 5. února 1993 jako dopisu podle článku 6.

Pokud jde o účinky praktik společnosti Dynopack na trh, žadatel nesouhlasil s argumenty Komise. Poznamenal, že Komise věděla o prohlášení světového lídra značky na tomto trhu, společnosti Newell, podle něhož odstranění společnosti MOL změnilo celý tvar trhů v Evropě na úkor spotřebitelů.

Stěžovatel uvedl, že podklady ke každé z uvedených otázek byly předloženy Petičnímu výboru v rámci petice č. 566/2000.

Dne 19. října 2005 a 15., 16. a 28. února 2006 zaslal stěžovatel doplňující informace, v nichž vysvětlil své stanovisko k rozsahu rozhodnutí veřejného ochránce práv ohledně stížnosti 75/99/ME a k řešení jeho případu útvary Komise.

ROZHODNUTÍ

1 Úvodní poznámka

1.1 Tato stížnost se týká odpovědi Komise na dopis stěžovatele ze dne 9. července 2004 požadující informace o šetření týkajícím se hospodářské soutěže.

Stěžovatel ve své stížnosti rovněž požádal veřejného ochránce práv, aby přezkoumal odpověď Komise Evropskému parlamentu týkající se petice č. 566/2000 a vyjádřil se k ní. Kromě toho stěžovatel požádal, aby veřejný ochránce práv definoval, jaký postup by měl být použit v případě, že otázky položené Evropským parlamentem nejsou zodpovězeny orgánem Společenství.

1.2 Veřejný ochránce práv konstatuje, že tyto dodatečné žádosti již stěžovatel podal v souvislosti s předchozí stížností, kterou podal veřejnému ochránci práv (referenční číslo 1382/2003/JMA). Ve svých odpovědích ze dne 28. října 2003 a 16. ledna 2004 veřejný ochránce práv vysvětlil, že se těmito žádostmi nebude zabývat, neboť příslušné otázky byly položeny a zodpovězeny v souvislosti s prací Petičního výboru Evropského parlamentu při projednávání petice stěžovatele. Evropský veřejný ochránce práv ve svých odpovědích uvedl, že podle článku 195 Smlouvy o ES se stížnostmi zabývá pouze tehdy, pokud se domnívá, že šetření jsou oprávněná. Jak veřejná ochránkyně práv soustavně uvádí, zdá se, že neexistují žádné důvody k provedení takových šetření, pokud stěžovatel již zaslal petici Evropskému parlamentu na stejné téma a Petiční výbor se touto záležitostí zabýval.

1.3 Za těchto okolností se veřejná ochránkyně práv domnívá, že bylo na Evropském parlamentu, aby posoudil, zda odpovědi poskytnuté Komisí byly přiměřené, a pokud ne, aby přijal odpovídající politickou reakci. Veřejný ochránce práv proto nepovažuje za odůvodněné provádět jakákoli šetření, pokud jde o výše uvedené dodatečné žádosti podané stěžovatelem.

2 Údajné neposkytnutí informací Komisí

2.1 Stěžovatel tvrdí, že odpověď komisaře Montiho jménem Komise na jeho dotaz ze dne 9. července 2004 mu neposkytla požadované informace. Navrhuje proto, aby jej Komise zveřejnila.

Stěžovatel žádá veřejného ochránce práv, aby zajistil, že Komise bude dodržovat článek 18 Evropského kodexu řádné správní praxe a články 41 a 43 Listiny základních práv Evropské unie.

Stěžovatel ve svých připomínkách odkazuje na tři konkrétní otázky, o nichž Komise podle jeho názoru neposkytla dostatečné informace, a to i) trh a číselný základ, na němž Komise založila své rozhodnutí, že obchod nebyl výrazně ovlivněn; ii) uplatňování dohody Norsko-EHS z roku 1973; a iii) status dopisu Komise ze dne 5. února 1993 jako dopisu podle článku 6.

2.2 Komise tvrdí, že v odpovědi, kterou komisař Monti zaslal stěžovateli dne 9. července 2004, bylo uvedeno, že všechny požadované informace byly zveřejněny jak v dopise Komise podle článku 6, tak v průběhu veřejného slyšení, které se konalo dne 21. března 2002 v Petičním výboru Evropského parlamentu.

Komise vysvětluje, že ve svém dopise podle článku 6 uvedla, že z důkazů vyplývá, že obchod ovlivněný vytýkaným jednáním představoval přímý obchod mezi Norskem a Spojeným královstvím. Komise dodává, že ačkoli to neznamenalo, že by vytýkané jednání nemohlo mít vliv na obchod mezi členskými státy, nic nenasvědčovalo tomu, že by tento obchod mohl být citelně ovlivněn. Dalším důvodem pro návrh na uzavření spisu byla skutečnost, že objem dotčených podniků byl malý. Komise zdůrazňuje, že ve svém dopise podle článku 6 poskytla stěžovateli poslední příležitost se k případu vyjádřit nebo poskytnout další informace, v opačném případě měl být případ do jednoho měsíce uzavřen. Stěžovatel argumenty Komise nezpochybnil.

Komise poukazuje na to, že veřejný ochránce práv se tímto odůvodněním konkrétně zabýval ve svém rozhodnutí ve věci 75/99/ME.

V souvislosti s prohlášeními učiněnými před Petičním výborem dne 21. března 2002 Komise tvrdí, že byla založena na zjištěních učiněných v jejím dopise podle článku 6. Úředník Komise přítomný na jednání vysvětlil, že v době podání stížnosti ještě nebyl Evropský hospodářský prostor (EHP) zřízen, a proto musí být přezkoumán s ohledem na články 81 a 82 Smlouvy o ES, které vyžadují, aby byl obchod mezi členskými státy značně ovlivněn. Stanovisko Komise bylo založeno na důkladné analýze skutkových okolností případu, a nikoli na podrobné studii trhu, která v tomto případě nebyla nezbytná, protože se mělo za to, že společnost Dynopack nemá dominantní postavení. Pokud jde o článek 81 Smlouvy o ES, nic nenasvědčovalo tomu, že by měl znatelný vliv na obchod mezi členskými státy. Kromě toho nebyl zájem Společenství dostatečný k tomu, aby odůvodnil pokračování v šetření stížnosti.

2.3 Veřejná ochránkyně práv pečlivě přezkoumala dostupné informace. Zdá se, že dne 21. června 2004 zaslal stěžovatel dopis komisaři Montimu, v němž požadoval tyto informace:

„[...] Ještě jednou se obracím na Komisi, abych obdržel odpověď na otázku, jak Komise rozhodla, že obchod mezi členskými státy nebyl znatelně ovlivněn opatřeními přijatými proti společnosti Microwave Ovenware Ltd společností Dynopack a/s a Ltd [sic].

K žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce je přiložena kopie otázky č. 4 petice. Jak víte, tato otázka byla opakovaně položena jak mnou, tak Parlamentem, aniž by Komise poskytla průzkum trhu a analýzu důvodů výše uvedeného rozhodnutí.“

Znění čtvrté otázky uvedené v dopise stěžovatele odkazovalo na kritéria, která Komise použila k vyvození závěru, že obchod mezi členskými státy nebyl v tomto případě ovlivněn.

V odpovědi komisaře Montiho ze dne 9. července 2004 bylo uvedeno, že:

„Váš dopis [...] v této fázi nevyžaduje žádné zvláštní připomínky kromě těch, které Vám již byly sděleny v minulosti, a zejména během veřejného slyšení v Petičním výboru Evropského parlamentu dne 21. března 2002.

Komise nemá v úmyslu znovu otevřít spis a znovu analyzovat otázky, kterými se již zabývala ve svém dřívějším šetření a které byly projednány v dopise podle článku 6 zaslaném v roce 1993, na nějž nebyla obdržena žádná věcná odpověď.“

2.4 S ohledem na výše uvedené se zdá, že předmětem žádosti stěžovatele adresované komisaři Montimu bylo, aby Komise vysvětlila základ, na jehož základě dospěla k závěru, že obchod mezi členskými státy nebyl opatřeními přijatými společností Dynopack výrazně ovlivněn. Komisař Monti ve své odpovědi odkázal na argumenty, které již Komise uvedla ve svém dopise podle článku 6, jakož i na argumenty zástupce Komise na parlamentním slyšení dne 21. března 2002.

Veřejný ochránce práv by měl nejprve poukázat na to, že šetření Komise ve věci Dynopack již bylo předmětem předchozího šetření veřejného ochránce práv v souvislosti se stížností 75/99/ME, kterou podal jiný stěžovatel. V tomto případě bylo tvrzeno, že se Komise tímto případem týkajícím se hospodářské soutěže zabývala z nedbalosti podle článků 81 a 82 Smlouvy o ES. Ve svém rozhodnutí v této věci ze dne 18. října 1999 dospěl veřejný ochránce práv k závěru, že Komise provedla šetření správně a že její dopis podle článku 6 se řádně zabýval otázkou, zda byl obchod mezi členskými státy v tomto případě znatelně ovlivněn. Veřejný ochránce práv proto v té době zjistil, že ze strany Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu (1).

2.5 S ohledem na povahu konkrétního tvrzení stěžovatele v projednávané věci považuje veřejný ochránce práv za užitečné přezkoumat nejprve právní povahu postupu stanoveného v článku 6 nařízení č. 99/63 a s ohledem na tato ustanovení argumenty předložené Komisí.

Veřejný ochránce práv poznamenává, že projednávaná věc se týká toho, že Komise z nedostatečných důvodů zamítla žalobu vycházející z porušení pravidel hospodářské soutěže Společenství podanou podle čl. 3 odst. 2 nařízení č. 17 odst. 2. Postup pro taková zamítnutí je stanoven v článku 6 nařízení č. 99/63 (3). Judikatura soudů Společenství (4) rozlišuje tři po sobě jdoucí fáze řízení. Během první z těchto fází Komise po podání žádosti shromáždí relevantní informace, na jejichž základě rozhodne, jaké rozhodnutí v této věci přijme. Ve druhé fázi Komise informuje žalobkyni, jak stanoví článek 6 nařízení č. 99/63, o důvodech, pro které se domnívá, že neexistují dostatečné důvody pro vyhovění žádosti, a dává jí možnost předložit případné další připomínky ve lhůtě stanovené Komisí. Ve třetí fázi řízení se Komise seznámí s případnými připomínkami stěžovatele a přijme konečné rozhodnutí, proti němuž může být zahájeno soudní řízení u soudů Společenství (5).

Druhé fáze řízení je dosaženo, když Komise informuje stěžovatele o svém záměru nepokračovat v šetření prostřednictvím tzv. dopisu podle článku 6 nařízení EHS č. 99/63, který stanoví, že:

„Pokud se Komise [...] domnívá, že na základě informací, které má k dispozici, neexistují dostatečné důvody pro schválení žádosti, informuje žadatele o svých důvodech a stanoví jim lhůtu pro předložení jakýchkoli dalších písemných připomínek.“

S ohledem na judikaturu soudů Společenství nepředstavuje dopis podle článku 6 rozhodnutí, ale pouze procesní opatření předcházející konečnému rozhodnutí (6). Vzhledem k tomu, že na ni soudy Společenství neodpověděly, vyložily, že stěžovatel může být považován za osobu, která souhlasí s definitivním ukončením řízení o jeho stížnosti, které Komise oznámila v dopise podle čl. 6 odst. 7.

2.6 V projednávaném případě podal stěžovatel Komisi žalobu, v níž tvrdil, že tržní praktiky společnosti Dynopack a jejich dopad na společnost MOL porušují pravidla hospodářské soutěže Společenství. Na základě dostupných informací se zdá, že po formálním šetření provedeném v letech 1988 až 1993 (věc č. IV/B-2/32.752-Microwave/Dyno) dospěla Komise k závěru, že neexistují dostatečné důvody pro pokračování v této záležitosti, a formálně oznámila stěžovateli své stanovisko dopisem ze dne 5. února 1993, který odkazoval na článek 6 nařízení EHS č. 99/63. Dopis obsahoval následující:

„V souladu s článkem 6 nařízení EHS č. 99/63 ze dne 25. července 1963 Vám s politováním sděluji, že generální ředitelství hodlá Vaši stížnost zamítnout z těchto důvodů:

1. [...] Společnost Dynopack A.S. nemá dominantní postavení na trhu EHS, a zejména na trhu Spojeného království [...].

2. Z důkazů vyplývá, že obchod ovlivněný jednáním, na které jste si stěžoval, je přímým obchodem mezi Norskem a Spojeným královstvím. I když to neznamená, že vytýkané jednání nemůže mít vliv na obchod mezi členskými státy, neexistují v tomto případě žádné důkazy o znatelném dopadu na tento obchod [...].

3. [V]ěc nevyvolává žádnou zásadní otázku v právu hospodářské soutěže Společenství [...].

Závěrem musím Komisi navrhnout, aby byl spis uzavřen. Nejprve bych Vám však rád poskytl poslední možnost vyjádřit se nebo poskytnout jakékoli další informace, které by mohly být relevantní [...]. Pokud mi tyto informace nebo připomínky neposkytnete do jednoho měsíce od obdržení tohoto dopisu, lituji, že budu muset spis uzavřít.“

2.7 Veřejný ochránce práv bere na vědomí, že výše uvedený dopis výslovně odkazoval na článek 6 nařízení č. 99/63 jako na právní základ pro opatření Komise; popsal důvody Komise pro nepokračování v žádosti; a poskytla stěžovateli možnost předložit další připomínky. Zdá se nesporné, že navzdory výzvě Komise stěžovateli, aby se ke svým argumentům vyjádřil, tak stěžovatel neučinil.

2.8 Veřejný ochránce práv si je vědom skutečnosti, že Komise má při hodnocení záležitostí týkajících se hospodářské soutěže širokou posuzovací pravomoc. Přezkum posouzení Komise v této oblasti se tedy omezil na ověření dodržení procesních pravidel a pravidel týkajících se odůvodnění, věcné správnosti skutkových zjištění a neexistence zjevně nesprávného posouzení nebo zneužití pravomoci(8).

2.9 Veřejný ochránce práv konstatuje, že připomínky stěžovatele zpochybňují stav dopisu Komise ze dne 5. února 1993 . Veřejný ochránce práv se na základě svého posouzení dokumentu domnívá, že dotyčný dopis je jednoznačně dopisem podle článku 6. Veřejná ochránkyně práv se navíc domnívá, že dopis obsahoval dostatečně podrobné vysvětlení postoje Komise, aby stěžovatel mohl pochopit důvody, proč se Komise domnívala, že neexistují důvody pro pokračování v této záležitosti.

Veřejný ochránce práv proto dospěl k závěru, že se Komise v projednávané věci zřejmě řídila použitelnými procesními pravidly, zejména ustanoveními článku 6 nařízení č. 99/63, jak jsou vykládána soudy Společenství.

2.10 Šetření veřejného ochránce práv neodhalilo žádné informace, které by ho mohly vést k domněnce, že stanovisko Komise uvedené v dopise podle článku 6 je stiženo zjevnou chybou. Veřejný ochránce práv rovněž neobdržel informace, které by mohly zpochybnit využití pravomocí Komise v tomto případě.

Veřejný ochránce práv rovněž pečlivě přezkoumal prohlášení zástupce Komise na slyšení Petičního výboru Evropského parlamentu dne 21. března 2002, jehož kopie byla přiložena ke stanovisku Komise. Veřejný ochránce práv poznamenává, že stanovisko zástupce Komise přítomného na této schůzce, pokud jde o kritéria použitá Komisí k závěru, že obchod mezi členskými státy nebyl ve věci Dynopack výrazně ovlivněn, se zdá být v souladu se zjištěními jejího dopisu podle článku 6 ze dne 5. února 1993, z něhož citoval nejdůležitější body (9).

2.11 Veřejný ochránce práv bere na vědomí, že dopis Komise podle článku 6 poskytl stěžovateli příležitost vyjádřit se k odůvodnění orgánu. Pokud by tak stěžovatel učinil, mohl by poté obdržet rozhodnutí a případně jej napadnout u soudů Společenství. Navzdory této možnosti stěžovatel neuplatnil svá procesní práva. Vzhledem k této situaci považuje veřejná ochránkyně práv za rozumné, aby Komise byla nyní oprávněna považovat své věcné rozhodnutí uzavřít spis za konečné a odpovídajícím způsobem informovat stěžovatele v odpovědi na jeho žádost adresovanou komisaři Montimu.

2.12 S ohledem na výše uvedené se veřejný ochránce práv domnívá, že odpovědi Komise na žádosti stěžovatele se zdají být přiměřené. Veřejný ochránce práv proto neshledává žádný nesprávný úřední postup, pokud jde o tvrzení stěžovatele, a domnívá se proto, že tvrzení stěžovatele nelze vyhovět.

3 Závěr

Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti se zdá, že ze strany Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Komise.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Rozhodnutí o stížnosti 75/99/ME, výroční zpráva evropského veřejného ochránce práv za rok 1999, s. 109–110:

Veřejná ochránkyně práv rovněž konstatuje, že [...] Komise dodržela postup stanovený v případech týkajících se hospodářské soutěže, například pokud jde o zaslání tzv. dopisu podle článku 6. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by Komise se spisem nezacházela správně.

2.4 [...] Komise v dopise podle článku 6 ze dne 5. února 1993 uvedla, že provedla důkladnou studii případu a že si je případu plně vědoma. Ze spisu nevyplývá, že by Komise toto tvrzení nesplnila nebo případ řádně nepřezkoumala.

2.5 [...] Pokud jde o rozhodnutí Komise uzavřít případ, Komise ve svém dopise ze dne 16. července 1998 odkázala na svůj dopis podle článku 6 ze dne 5. února 1993, který se touto otázkou řádně zabýval. Pokud jde o povinnost Komise poskytovat jasné poradenství, veřejná ochránkyně práv konstatuje, že Komise dodržela postupy stanovené v případech týkajících se hospodářské soutěže, a veřejná ochránkyně práv proto nepovažuje za odůvodněné se tímto bodem stížnosti dále zabývat.

2.6 Veřejný ochránce práv proto shledává, že v souvislosti s tímto aspektem případu nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

(2) Rada EHS: Předpis č. 17: první nařízení, kterým se provádějí články 85 a 86 Smlouvy; Úř. věst. 13, 21.2.1962, s. 204.

(3) nařízení Komise č. 99/63/EHS ze dne 25. července 1963 o slyšeních podle čl. 19 odst. 1 a 2 nařízení Rady č. 17; Úř. věst. C 127, 20.8.1963, s. 2268.

(4) Věc T-64/89 Automec Srl v. Komise, Sb. rozh. 1990, s. II-00367.

(5) Věc Supra, T-64/89, body 45–47.

(6) Věc Supra, T-64/89, bod 46.

(7) Věc T-77/94, Vereniging van Groothandelaren v. Komise, Sb. rozh. 1997, s. II-00759, bod 75.

(8) Spojené věci C-204/00 P, C-205/00 P, C-211/00 P, C-213/00 P, C-217/00 P a C-219/00 P Aalborg Portland A/S, Irish Cement Ltd, Ciments français SA, Italcementi - Fabbriche Riunite Cemento SpA, Buzzi Unicem SpA a Cementir - Cementerie del Tirreno SpA v. Komise, dosud nezveřejněny; bod 279 (viz judikatura v něm uvedená); Úř. věst. C 59, 6.3.2004, s. 1.

(9) Viz příloha 10 stanoviska Komise: „Příspěvek Fina LOMHOLTA zastupujícího Komisi při ústním slyšení v Petičním výboru EP dne 21. března 2002“, strana 4.