Štrasburk 24. listopadu 2004

Vážený pane F.,

Dne 5. května 2004 jste podal stížnost evropskému veřejnému ochránci práv týkající se směrnice Rady 75/439/EHS ze dne 16. června 1975 o nakládání s odpadními oleji a rozsudku Soudního dvora ze dne 9. září 1999 ve věci C-102/97. Tvrdil jste, že Komise neprosazovala právo Společenství a rozsudky vynesené na základě práva Společenství.

Dne 17. května 2004 jsem předal stížnost předsedovi Evropské komise. Komise zaslala své stanovisko dne 18. srpna 2004 a já jsem Vám jej předala dne 30. srpna 2004 s výzvou k vyjádření do 30. září 2004. Zdá se, že od vás nebyly obdrženy žádné připomínky.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Aby se předešlo nedorozumění, je důležité připomenout, že Smlouva o ES zmocňuje evropského veřejného ochránce práv zkoumat možné případy nesprávného úředního postupu pouze při činnosti orgánů a institucí Společenství. Statut evropského veřejného ochránce práv výslovně stanoví, že stížnost veřejnému ochránci práv nelze podat na žádný jiný orgán nebo osobu.

Šetření veřejné ochránkyně práv týkající se Vaší stížnosti byla proto zaměřena na posouzení, zda nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu při činnosti Evropské komise.

Stížnost

Stěžovatelem je německá společnost působící v oblasti recyklace odpadních olejů. Podle informací uvedených v podnětu vede postup použitý žadatelem k výrobě „Fluxöl“ (tokového oleje).

Článek 3 odst. 1 směrnice 75/439/EHS ze dne 16. června 1975 o nakládání s odpadními oleji [1] (ve znění pozdějších předpisů) stanoví: „Pokud to technická, hospodářská a organizační omezení umožňují, přijmou členské státy opatření nezbytná k upřednostnění zpracování odpadních olejů regenerací“.

Podle stěžovatele Německo dotuje spalování odpadních olejů (pro účely výroby elektřiny) nejpozději od roku 1993. Stěžovatel se domníval, že je to v příkrém rozporu s ustanoveními uvedené směrnice. Poté, co se stěžovatel neúspěšně obrátil na spolkovou vládu Německa, podal Komisi stížnost. Ten zahájil řízení o nesplnění povinnosti a následně předložil věc Soudnímu dvoru. V rozsudku ze dne 9. září 1999 o této žalobě (2) Soudní dvůr konstatoval, že „Spolková republika Německo tím, že nepřijala opatření nezbytná k upřednostnění zpracování odpadních olejů regenerací bez ohledu na to, že to dovolují technická, hospodářská a organizační omezení, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 75/439/EHS“.

Podle stěžovatele se Německo zdráhalo tomuto rozsudku vyhovět. Teprve poté, co se stěžovatelka znovu obrátila na Komisi a Komise přijala opatření s cílem použít postup stanovený v článku 228 Smlouvy o ES (který stanoví možnost penále), Německo souhlasilo se změnou svých právních předpisů.

Stěžovatel uvedl, že pozměněná pravidla, která jsou nyní použitelná v Německu, definují pojem „regenerace“ tak, aby byly vyloučeny (nebo aby bylo možné vyloučit) procesy vedoucí k výrobě „tokového oleje“. Podle stěžovatele bylo toto opatření přijato úmyslně, aby bylo potrestáno.

Stěžovatel ve své stížnosti zmínil schůzku mezi generálním ředitelstvím Komise (GŘ) pro životní prostředí a zástupci německého ministerstva životního prostředí a německého ministerstva hospodářství, která se konala dne 25. září 2003 a na níž Komise podle všeho přijala nová pravidla.

Dne 9. ledna 2004 se stěžovatel obrátil na paní Wallströmovou, komisařku odpovědnou za životní prostředí, a vyzval Komisi, aby přijala opatření.

Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv stěžovatel tvrdil, že Komise neprosazovala právo Společenství a rozsudky vynesené na základě práva Společenství.

Šetření

Stanovisko Komise

Komise ve svém stanovisku uvedla tyto připomínky:

Tato stížnost veřejnému ochránci práv se týkala stížnosti 2002/4775, která byla Komisi podána dne 28. června 2002. Tato stížnost byla reakcí na stížnost 1990/5097. V posledně uvedeném případě Komise předložila Soudnímu dvoru věc týkající se Německa, protože správně neuplatnilo čl. 3 odst. 1 směrnice 75/439/EHS. V rozsudku ze dne 9. září 1999 Soudní dvůr zejména uvedl, že „možnost nadále uplatňovat osvobození odpadních olejů určených ke spalování od spotřební daně, která byla schválena rozhodnutím Rady ze dne 30. června 1997, nevylučuje zohlednění daňových opatření, která mohla Spolková republika Německo přijmout za účelem splnění své povinnosti provést čl. 3 odst. 1 směrnice 75/439 ve znění pozdějších předpisů“(3).

Vzhledem k tomu, že výše uvedený rozsudek Soudního dvora nebyl Německem okamžitě proveden, zahájila Komise řízení podle článku 228 Smlouvy o ES. Poté, co Německo přijalo nový program dotací na regeneraci odpadních olejů, čímž uplatnilo zásadu regenerace stanovenou v čl. 3 odst. 1 směrnice 75/439, Komise případ uzavřela.

Nové informace o možné neúčinnosti uvedeného německého dotačního programu a kontraproduktivnosti vracení daní nebo osvobození od daně z pohonných hmot u odpadních olejů opětovně použitých jako pohonné hmoty vedly k zahájení probíhající stížnosti 2002/4775 (a další souběžné stížnosti poté).

Stěžovatel tvrdil, že povinnost upřednostnit zpracování odpadních olejů regenerací stanovená v čl. 3 odst. 1 směrnice 75/439 zahrnuje zpracování určené k výrobě „tokového oleje“. Tokový olej byl ropný destilát používaný k dlouhodobému snižování viskozity asfaltu. Oleje z odpadních toků nebyly shromažďovány za účelem regenerace. Článek 1 čtvrtá odrážka směrnice 75/439 definoval „regeneraci“ jako „jakýkoli proces, při kterém mohou být základní oleje vyráběny rafinací odpadních olejů, zejména odstraněním kontaminujících látek, oxidačních produktů a přísad obsažených v těchto olejích“. Zpracování odpadních olejů na tokové oleje neodstranilo kontaminanty, oxidační produkty a přísady v odpadních olejích. Kromě toho neumožnilo opětovné použití odpadních olejů pro použití, pro které byly původně určeny.

Kromě toho čl. 3 odst. 1 směrnice 75/439 neupřesnil opatření, která musí být přijata ke splnění povinnosti, která je v něm stanovena. Členské státy tak měly prostor pro uvážení při navrhování a uplatňování vhodných opatření.

V průběhu šetření ve věci 2002/4775 poskytlo Německo informace o právní možnosti správy prosazovat prioritu regenerace odpadních olejů a tvrdilo, že kvóta na regeneraci v Německu prokazuje, že zásady priority bylo v praxi dosaženo.

Z následné schůzky s příslušnými německými orgány v září 2003 vyplynulo, že uplatňování zásady přednosti je v zásadě zajištěno. Německo však připustilo, že statistické údaje o nezregenerovaných odpadních olejích (spalování, recyklace na jiné výrobky) jsou nespolehlivé, a proto bude zahájena zvláštní studie.

Výsledky této studie byly očekávány do konce roku 2004. V každém případě by výsledky této statistické studie měly být vyčkány a posouzeny dříve, než bude možné přijmout jakékoli rozhodnutí ve věci projednávané stížnosti.

Stížnost 2002/4775, jejíž vyšetřování stále probíhalo, byla projednána v souladu se sdělením Komise Evropskému parlamentu a evropskému veřejnému ochránci práv o vztazích se stěžovatelem v souvislosti s porušením práva Společenství.

Dopis stěžovatele paní Wallströmové ze dne 9. ledna 2004 byl zodpovězen dne 3. února 2004.

Připomínky stěžovatele

Od stěžovatele nebyly obdrženy žádné připomínky.

ROZHODNUTÍ

1 Údajné nevymáhání práva Společenství a rozsudků vydaných na jeho základě

1.1 Stěžovatelem je německá společnost působící v oblasti recyklace odpadních olejů. Podle informací uvedených v podnětu vede postup použitý žadatelem k výrobě „Fluxöl“ (tokového oleje). Článek 3 odst. 1 směrnice 75/439/EHS ze dne 16. června 1975 o nakládání s odpadními oleji [4] (ve znění pozdějších předpisů) stanoví: „Pokud to technická, hospodářská a organizační omezení umožňují, přijmou členské státy opatření nezbytná k upřednostnění zpracování odpadních olejů regenerací“. Vzhledem k tomu, že Německo tuto povinnost nesplnilo, stěžovatel podal Komisi stížnost (stížnost 1990/5097). Ten zahájil řízení o nesplnění povinnosti a následně předložil věc Soudnímu dvoru. V rozsudku ze dne 9. září 1999 o této žalobě (5) Soudní dvůr konstatoval, že „Spolková republika Německo tím, že nepřijala opatření nezbytná k upřednostnění zpracování odpadních olejů regenerací bez ohledu na to, že to dovolují technická, hospodářská a organizační omezení, nesplnila povinnosti, které pro ni vyplývají z čl. 3 odst. 1 směrnice Rady 75/439/EHS“. Vzhledem k tomu, že Německo tento rozsudek neprovedlo okamžitě, zahájila Komise řízení podle článku 228 Smlouvy o ES. Poté, co Německo přijalo nový program dotací na regeneraci odpadních olejů, čímž uplatnilo zásadu regenerace stanovenou v čl. 3 odst. 1 směrnice 75/439, Komise případ uzavřela. Stěžovatel uvedl, že pozměněná pravidla, která jsou nyní použitelná v Německu, definují pojem „regenerace“ tak, aby byly vyloučeny (nebo aby bylo možné vyloučit) procesy vedoucí k výrobě „tokového oleje“. Podle stěžovatele bylo toto opatření přijato úmyslně, aby bylo potrestáno. Stěžovatel proto vyzval Komisi, aby zasáhla, mimo jiné dopisem ze dne 9. ledna 2004 adresovaným paní Wallströmové, člence Komise pověřené otázkami životního prostředí. Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv stěžovatel tvrdil, že Komise neprosazovala právo Společenství a rozsudky vynesené na základě práva Společenství.

1.2 Komise ve svém stanovisku poukázala na to, že se projednávaná věc týkala stížnosti 2002/4775, kterou stěžovatel podal v návaznosti na stížnost 1990/5097. Komise uvedla, že čl. 1 čtvrtá odrážka směrnice 75/439 definuje „regeneraci“ jako „jakýkoli proces, při kterém mohou být základní oleje vyráběny rafinací odpadních olejů, zejména odstraněním kontaminujících látek, oxidačních produktů a přísad obsažených v těchto olejích“. Podle Komise zpracování odpadních olejů na tokové oleje neodstranilo kontaminující látky, oxidační produkty a přísady v odpadních olejích. Kromě toho neumožnilo opětovné použití odpadních olejů pro použití, pro které byly původně určeny. Komise dále vysvětlila, že v průběhu šetření ve věci 2002/4775 poskytlo Německo informace o právní možnosti správy prosazovat prioritu regenerace odpadních olejů a tvrdilo, že kvóta na regeneraci v Německu prokazuje, že zásady priority bylo v praxi dosaženo. Na schůzce v září 2003 však Německo připustilo, že statistické údaje o nezregenerovaných odpadních olejích jsou nespolehlivé, a proto bude zahájena zvláštní studie. Výsledky této studie, které se očekávaly do konce roku 2004, by měly být očekávány a posouzeny dříve, než bude možné přijmout jakékoli rozhodnutí ve věci této stížnosti (6).

1.3 Veřejný ochránce práv bere na vědomí, že z informací, které mu poskytla Komise, vyplývá, že Komise zkoumá možnost, že by Německo mohlo stále porušovat čl. 3 odst. 1 směrnice 75/439, a že by tedy nemuselo vyhovět rozsudku Soudního dvora ve věci C-102/97. Dále poznamenává, že Komise tvrdí, že výsledky zvláštní studie týkající se příslušné záležitosti, které se očekávají do konce roku 2004, by měly být očekávány a posouzeny před tím, než by mohlo být přijato jakékoli rozhodnutí o podstatě stížnosti na protiprávní jednání. S ohledem na okolnosti uvedené Komisí, zejména na skutečnost, že se zdá, že Německo připustilo, že jeho statistiky o nezregenerovaných odpadních olejích jsou nespolehlivé, se veřejný ochránce práv domnívá, že přístup Komise je přiměřený.

1.4 Vzhledem k tomu, že Komise dosud nerozhodla o podstatě argumentů stěžovatele, veřejný ochránce práv se dále domnívá, že v současné době není nutné, aby zaujal stanovisko, pokud jde o tvrzení Komise, že výroba "tokových olejů" nepředstavuje "regeneraci" ve smyslu čl. 1 čtvrté odrážky směrnice 75/439.

2 Závěr

S ohledem na výše uvedené a s výhradou toho, co je uvedeno v bodě 1.4, se veřejná ochránkyně práv domnívá, že ze strany Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá. Stěžovatel by mohl podat novou stížnost v budoucí fázi, pokud se domnívá, že Komise po obdržení výsledků výše uvedené studie neprovádí případ s náležitou péčí.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Evropské komise.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Úř. věst. 1975, L 194, s. 23.

(2) Věc C-102/97, Komise v. Německo, Sb. rozh. 1999, s. I-5051.

(3) Viz výše, bod 47.

(4) Úř. věst. 1975, L 194, s. 23.

(5) Věc C-102/97, Komise v. Německo, Sb. rozh. 1999, s. I-5051.

(6) Zdá se, že se odkazuje na stížnost 2002/4775 (a nikoli na tuto stížnost, která byla podána veřejnému ochránci práv).