Souvislosti stížnosti

1. Stěžovatelem je zaměstnanec Evropské komise, který má dítě s uznaným zdravotním postižením. Po dobu několika let pobírala rodina stěžovatele příspěvky jak od belgických orgánů, tak od Komise, která mu poskytla dvojnásobek standardního „příspěvku na vyživované dítě“ na pokrytí dodatečných výdajů souvisejících se zdravotním postižením jeho dítěte [1] (doplňkový příspěvek bude v tomto rozhodnutí označován jako „doplňkový příspěvek“).

2. V letech 2021 a 2022 Komise přezkoumala situaci stěžovatele a skutečnost, že jeho rodina pobírala od belgických orgánů příspěvek. Dospěl k závěru, že bude muset vymáhat doplňkový příspěvek, který mu vyplatila v době, kdy jeho rodina pobírala vnitrostátní příspěvky v Belgii. Důvodem je skutečnost, že Komise nemůže vyplatit doplňkový příspěvek zaměstnanci, který pobírá vnitrostátní příspěvek, který je v podstatě totožný – „podobné povahy“ – s tímto příspěvkem [2].

3. Stěžovatel podal proti rozhodnutí Komise o vrácení příspěvku správní stížnost.

4. Spor vyvolal dvě otázky. První otázkou bylo, zda belgický příspěvek byl ve skutečnosti „obdobný“ s doplňkovým příspěvkem, který Komise vyplatila stěžovateli podle služebního řádu EU. Druhou otázkou bylo, zda stěžovatel řádně informoval Komisi o skutečnosti, že jeho rodina pobírala belgický příspěvek, jak to vyžadují příslušná pravidla.

5. Rozhodnutí Komise se první otázkou podrobně nezabývalo.[3] Zdá se, že stěžovatel plně uznal, že belgický příspěvek je „obdobný“ s doplňkovým příspěvkem, který mu vyplácel podle služebního řádu EU, a proto se touto otázkou nemusel zabývat. Ve zbývající části rozhodnutí Komise důkladně přezkoumala, zda ji stěžovatel řádně informoval o belgickém příspěvku, a dospěla k závěru, že tak neučinil. Komise proto trvala na svém rozhodnutí.

6. Stěžovatel si poté na rozhodnutí Komise stěžoval evropskému veřejnému ochránci práv.

Šetření

7. Veřejná ochránkyně práv zahájila šetření ohledně toho, jak Evropská komise vyřídila správní stížnost, zejména pokud jde o to, zda byly příspěvky „obdobné povahy“[4].

8. Veřejná ochránkyně práv požádala Komisi, aby odpověděla na otázky týkající se platné judikatury EU (dále jen „rozsudek ve věci Weißenfels“)[5], a její vyšetřovací tým se setkal s příslušnými zaměstnanci Komise, aby záležitost projednal.[6] Stěžovatel předložil připomínky ke stanovisku Komise.

Hlavní argumenty předložené veřejnému ochránci práv

9. Stěžovatel odkázal na rozsudek ve věci Weißenfels, v němž Soudní dvůr dospěl k závěru, že lucemburský příspěvek v invaliditě není „podobný“ s doplňkovým příspěvkem, který mohou orgány EU poskytnout podle služebního řádu EU.  Stěžovatel uznal, že lucemburský příspěvek a belgický příspěvek dotčený v projednávané věci nejsou totožné, ale tvrdil, že odůvodnění Soudního dvora platí i pro jeho případ. Soudní dvůr se zabýval řadou zvláštností a podmínek lucemburského příspěvku a rozhodl, že tento příspěvek nemá stejný předmět nebo účel jako doplňkový příspěvek stanovený ve služebním řádu EU.

10. Stěžovatel se proto domníval, že unijní orgány musí provést podobnou analýzu, jakou provedl Soudní dvůr v rozsudku Weißenfels. To znamená, že by měly přezkoumat zvláštnosti a podmínky vnitrostátního příspěvku za účelem určení, zda má tento příspěvek stejný předmět a účel jako doplňkový příspěvek podle služebního řádu EU. Podle jeho chápání použitelných pravidel a judikatury lze doplňkový příspěvek na dítě považovat za příspěvek „obdobné povahy“ vnitrostátního příspěvku ve stavu odkázanosti pouze tehdy, pokud pravidla upravující poskytování doplňkového příspěvku podle služebního řádu EU stanoví posouzení, které je rovnocenné posouzení uplatňovanému podle příslušného vnitrostátního práva.

11. Stěžovatel rovněž poukázal na to, že v návaznosti na rozsudek ve věci Weißenfels se správa Evropského parlamentu rozhodla nadále nepovažovat dotčený belgický příspěvek za „obdobný“ s doplňkovým příspěvkem, který mohou orgány EU vyplácet zaměstnancům, kteří mají dítě se zdravotním postižením.

12. Komise poukázala na skutečnost, že Soudní dvůr soustavně přikládá význam „účelu“ dotčených povolenek. Podle Komise to znamená, že pokud jsou vnitrostátní příspěvek a doplňkový příspěvek podle služebního řádu EU srovnatelné a v zásadě slouží stejnému účelu, měly by být považovány za „obdobné“. V rozsudku ve věci Weißenfels Soudní dvůr tento přístup připomněl a poznamenal, že „judikatura Soudního dvora ukazuje, že podobné povahy jsou pouze povolenky, které jsou srovnatelné a mají stejný účel“[7]. Zdálo se, že Komise naznačuje, že se jednalo o jedinou relevantní část rozsudku Weißenfels a že podrobnější analýza vlastností a podmínek vnitrostátního příspěvku provedená Soudním dvorem v uvedené věci byla příliš specifická pro skutkové okolnosti uvedené věci na to, aby představovala základ pro obecné pravidlo nebo přístup.

13. Skutečnost, že rozhodnutí Komise o správní stížnosti stěžovatele se touto otázkou podrobněji nezabývalo, vyplývala z toho, že Komise měla za to, že stěžovatel v podstatě souhlasil s tím, že neměl nárok na doplňkový příspěvek podle služebního řádu EU.

14. Kromě informací o tomto konkrétním případu Komise poukázala na to, že právě provádí velký projekt související s otázkou „obdobné povahy“ vnitrostátních povolenek a povolenek EU. Komise poprvé vytvoří komplexní databázi příslušných vnitrostátních příspěvků, aby mohla rychle a přesně rozhodnout, zda zaměstnanec, který pobírá vnitrostátní příspěvek, má rovněž nárok na doplňkový příspěvek podle služebního řádu EU. Projekt je složitý, v neposlední řadě proto, že povaha a počet změn ve vnitrostátních systémech příspěvků byly v posledních letech významné. Rozdíly mezi vnitrostátními systémy jsou takové, že závěr o tom, zda existuje „obdobná povaha“, bude často zahrnovat určitý prostor pro uvážení.

15. V průběhu šetření Komise poskytla další vysvětlení k metodice použité k posouzení obdobné povahy doplňkového příspěvku podle služebního řádu EU. Tato vysvětlení jsou uvedena níže v posouzení veřejné ochránkyně práv.

Posouzení veřejného ochránce práv

16. Jak již veřejná ochránkyně práv uvedla, právo osob se zdravotním postižením využívat opatření, jejichž cílem je zajistit jejich nezávislost, sociální a profesní začlenění a účast na společenském životě, je definováno v Listině základních práv a Úmluvě OSN o právech osob se zdravotním postižením, jíž je EU smluvní stranou. Veřejná ochránkyně práv zastává názor, že „příspěvek na dvojité vyživované dítě“ slouží právě k provedení tohoto základního práva.[8] Na druhé straně má Komise povinnost chránit finanční zájmy EU, což se vztahuje i na zajištění toho, aby příspěvky nebyly zaměstnancům EU vypláceny chybně.

17. Veřejná ochránkyně práv akceptuje, že Komise tuto oblast označila za složitou. Každý členský stát EU může přijmout svůj vlastní vnitrostátní systém příspěvků pro osoby se zdravotním postižením a může jej kdykoli revidovat. Vnitrostátní orgány nemají povinnost definovat své systémy tak, aby unijní orgány mohly snáze dospět k závěru, zda má doplňkový příspěvek podle služebního řádu EU „obdobnou povahu“ s vnitrostátním příspěvkem. Zdá se tedy nevyhnutelné, že unijní orgány budou muset při určování, zda existuje „obdobná povaha“ mezi vnitrostátním a unijním příspěvkem, uplatnit určitý prostor pro uvážení.  

18. Stanovisko generálního advokáta Soudního dvora ve věci Weißenfels dospělo k závěru, že mezi Lucemburskem a doplňkovým příspěvkem podle služebního řádu EU existuje „obdobná povaha“ a že unijní orgán v této věci (Parlament) náležitě odečetl platby provedené podle lucemburského práva od příspěvku na vyživované dítě ve dvojím poměru podle služebního řádu. Generální advokát odkázal na test „ducha a účelu“ dávek při zkoumání podobnosti dávek a varoval před provedením posouzení, které je příliš zaměřeno na formální a specifické rysy a podmínky vnitrostátního příspěvku. Jak však bylo uvedeno výše, sám Tribunál nesouhlasil s tím, že mezi Lucemburskem a doplňkovým příspěvkem podle služebního řádu EU existuje „obdobná povaha“. Zkoumal řadu zvláštností a podmínek lucemburského příspěvku a rozhodl, že tento příspěvek nemá stejný předmět nebo účel jako doplňkový příspěvek ve služebním řádu EU.

19. V tomto šetření se veřejný ochránce práv obával, že Komise v zásadě uplatnila přístup generálního advokáta, a nikoli přístup samotného Soudního dvora.

20. Komise uznala, že ačkoli ve svém rozhodnutí o správní stížnosti stěžovatele uvedla, že vysvětlí otázku „obdobné povahy“ belgických a unijních povolenek, nakonec tak neučinila v plném rozsahu. Důvodem bylo to, že stěžovatel byl chápán tak, že v podstatě akceptoval, že Komise správně dospěla k závěru, že existuje „obdobná povaha“, a proto nevznesl související tvrzení nebo tvrzení.

21. I když Soudní dvůr v rozsudku Weißenfels použil určitý přístup, aby dospěl k závěru, že mezi povolenkami v uvedené věci neexistuje „obdobná povaha“, svůj přístup podrobně nevysvětlil. Podle názoru veřejného ochránce práv je nejpřiměřenějším výkladem rozsudku Weißenfels to, že pro určení, zda „účel“ vnitrostátního příspěvku činí tento příspěvek „obdobným“ s doplňkovým příspěvkem EU, je třeba určit hlavní relevantní rysy a podmínky, aby bylo možné následně dospět k závěru, zda všechny prvky dohromady vykazují „obdobnou povahu“. Je pravda, že Soudní dvůr ve svém rozsudku uvedl konkrétní skutková zjištění, aby v této věci dospěl k závěru. Soudní dvůr například uvedl, že lucemburský příspěvek je přiznán pouze na základě bydliště na lucemburském území a není spojen s pracovním poměrem a že výše lucemburského příspěvku je mnohem vyšší než doplňkový příspěvek EU. Veřejný ochránce práv však nemůže vykládat rozsudek Soudního dvora v tom smyslu, že pokud je vnitrostátní příspěvek přiznán pouze na základě bydliště nebo pokud je vnitrostátní příspěvek mnohem vyšší než doplňkový příspěvek EU, nevyhnutelně neexistuje „obdobná povaha“. Jak bylo uvedeno výše, vnitrostátní systémy příspěvků se značně liší a mohou se v průběhu času snadno výrazně měnit. Jako takové se zdá nemožné použít automatický přístup v tomto smyslu, a proto existuje důvod k závěru, že to není to, co měl Soudní dvůr na mysli.

22. V tomto smyslu lze mít za to, že Soudní dvůr podněcoval orgány k tomu, aby za účelem určení „obdobné povahy“ provedly podrobnější analýzu specifických hlavních rysů a podmínek dotčeného vnitrostátního příspěvku. Zdá se, že nelze dospět k závěru, že existuje „obdobná povaha“, pouze proto, že dotčený vnitrostátní příspěvek má obecný účel pomoci rodinám, které mají dítě se zdravotním postižením.

23. V souvislosti s vyšetřovacími schůzkami předal vyšetřovací tým veřejného ochránce práv výše uvedený předběžný názor Komisi. V reakci na to Komise poskytla podrobnější vysvětlení metodiky použité k posouzení obdobné povahy doplňkového příspěvku podle služebního řádu, aby stěžovateli umožnila lépe pochopit záležitost a důvody souvisejícího závěru Komise. Komise podrobněji a konkrétněji vysvětlila, proč měl belgický příspěvek podle její analýzy „obdobnou povahu“ jako příspěvek podle služebního řádu. S odkazem na použitelná pravidla Komise uvedla, že belgický systém je založen na „vybraných bodech“ a že to v podstatě odráží vzniklé výdaje (například fyzické a duševní důsledky zdravotního postižení ve vztahu k mobilitě, schopnostem učení, osobní péči, lékařské péči, cestování a přizpůsobení životního prostředí). Výše příspěvku se odvíjí od počtu získaných bodů. Stejně tak podle služebního řádu EU je rozhodnutí o zdvojnásobení příspěvku na vyživované dítě založeno na existenci vysokých výdajů vynaložených rodiči. Použitelná prováděcí ustanovení [9] stanovila předpoklad vysokých výdajů, pokud jde o děti se zdravotním postižením rovnajícím se 50 % nebo vyšším, zatímco u nižších procentních podílů zdravotního postižení se zdvojnásobení příspěvku poskytuje, pokud jsou celkové průměrné měsíční výdaje vyšší než výše příspěvku na vyživované dítě, to znamená, že vysoké výdaje musí být prokázány. Konkrétně v každém jednotlivém případě, kdy je procento zdravotního postižení nižší než 50 %, Komise zohledňuje různé prvky, které jsou přímo srovnatelné s prvky belgického systému (jako jsou náklady na mobilitu, logopedii a učňovskou přípravu, osobní péči, lékařskou péči, nezbytné cesty a přizpůsobení životního prostředí). Při analýze účelu (zahrnujícího vysoké výdaje) a srovnatelnosti (zvažované různé prvky) belgického dodatečného příspěvku a příspěvku na dvakrát vyživované dítě podle služebního řádu proto Komise dospěla k závěru, že tyto dva příspěvky jsou „obdobné povahy“.

24. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že složitost srovnávání systémů příspěvků je taková, že orgány EU musí při určování, zda existuje „obdobná povaha“ mezi vnitrostátním příspěvkem a příspěvkem EU, nevyhnutelně uplatnit určitý prostor pro uvážení. Po přezkoumání výše uvedených vysvětlení Komise neshledává veřejný ochránce práv v tomto případě žádný nesprávný úřední postup, jelikož Komise uplatnila tento prostor pro uvážení, pokud jde o dotčené příspěvky.

25. Veřejná ochránkyně práv rovněž vítá skutečnost, že Komise brzy zřídí databázi příslušných vnitrostátních příspěvků, aby mohla rychle a přesně rozhodnout, zda zaměstnanec, který pobírá vnitrostátní příspěvek, má rovněž nárok na doplňkový příspěvek podle služebního řádu EU. Je osvědčenou správní praxí mít takové nástroje a postupy zavedeny.

Závěr

Na základě šetření veřejná ochránkyně práv uzavírá tento případ následujícím závěrem:

Veřejný ochránce práv neshledává v tomto případě žádný nesprávný úřední postup, neboť Komise ve své analýze přiměřeně uplatnila svůj prostor pro uvážení, pokud jde o srovnatelnost dotčených vnitrostátních a unijních příspěvků.

Stěžovatel a Evropská komise budou o tomto rozhodnutí informováni.

Teresa Anjinho
evropská veřejná ochránkyně práv

Štrasburk, 11. prosince 2025

[1] V čl. 67 odst. 3 služebního řádu EU se uvádí, že „příspěvek na vyživované dítě může být zdvojnásoben zvláštním odůvodněným rozhodnutím orgánu oprávněného ke jmenování na základě lékařských dokumentů prokazujících, že dotyčné dítě je zdravotně postižené nebo dlouhodobě nemocné, což úředníka zatěžuje vysokými výdaji“.

[2] Ustanovení čl. 67 odst. 2 služebního řádu stanoví, že „úředníci pobírající rodinné přídavky uvedené v tomto článku oznámí přídavky podobné povahy vyplácené z jiných zdrojů; tyto příspěvky se odečtou od příspěvků vyplácených podle článků 1, 2 a 3 přílohy VII.“

[3] V oddíle Fakta se zdá, že rozhodnutí Komise naznačuje, že taková analýza byla původně zamýšlena („Jak bude dále vysvětleno v tomto rozhodnutí, tento dodatečný příspěvek má stejný účel jako zákonný dvojí příspěvek na vyživované dítě.“).

[4] Šetření se nezabývalo tím, zda Komise správně dospěla k závěru, že stěžovatel ji řádně neinformoval o belgickém příspěvku. Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že Komise tuto záležitost náležitě přezkoumala a dospěla k závěru. Šetření se rovněž nezabývalo obecnějšími tvrzeními stěžovatele o práci GŘ Komise pro lidské zdroje.

[5] Rozsudek Soudního dvora ze dne 18. prosince 2007, Weißenfels v. Parlament, C-135/06 P https://curia.europa.eu/juris/liste.jsf?language=en&num=C-135/06

[6] V průběhu šetření se vyšetřovací tým veřejného ochránce práv třikrát setkal se zástupci Komise.

[7] Bod 89.

[8] 535/2021/VS https://www.ombudsman.europa.eu/en/decision/en/166450

[9] Závěr vedoucích administrativy č. 177/87