Štrasburk 5. října 2004

Vážený pane profesore D.,

Dne 16. prosince 2003 jste podal jménem Institut für Umweltmedizin und Krankenhaushygiene Universitätsklinikum Freiburg stížnost na Evropskou komisi. Tato stížnost se týká projektu LIFE 99 ENV/D/000455. Dne 19. ledna 2004 jste mi na žádost mých útvarů předložil kopie dalších podpůrných dokladů.

Dne 23. ledna 2004 jsem předal stížnost předsedovi Evropské komise.

Dne 18. února 2004 jste mi zaslal kopii dopisu, který jste zaslal ministrovi spolkové země Bádensko-Württembersko s odkazem na Váš případ. Kopii tohoto dopisu jsem předal Komisi dne 10. března 2004.

Dne 9. března 2004 jste mi pro informaci zaslal kopii dopisu, který jste toho dne adresoval ministrovi spolkové vlády v Berlíně. Dne 16. března 2004 jste mi rovněž pro informaci zaslal kopii dopisu, který jste obdržel od německého poslance Evropského parlamentu.

Komise zaslala své stanovisko dne 7. dubna 2004. Předala jsem Vám jej dne 13. dubna 2004 s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal dne 7. května 2004.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

Stěžovatel, oddělení univerzitní kliniky ve Freiburgu (Německo), požádal Evropskou komisi o dotaci Společenství na projekt týkající se vodohospodářství a nakládání s odpadními vodami v nemocnicích ("Nakládání s vodou / odpadními vodami souvisejícími s látkami v evropských nemocnicích - strategie pro potenciál úspory vody a omezování znečištění odpadních vod" - LIFE 99 ENV/D/000455). Tato žádost byla podána podle nařízení Rady (EHS) č. 1973/92 ze dne 21. května 1992 o zřízení finančního nástroje pro životní prostředí (LIFE), ve znění nařízení Rady (ES) č. 1404/96 ze dne 15. července 1996.

Rozhodnutím ze dne 28. července 1999 se Komise rozhodla poskytnout maximální částku 751 792,36 eur (50 %) na výdaje projektu, které byly stanoveny na 1 503 584,73 eur. Podle rozhodnutí měl být projekt, který sestával z pěti pracovních balíčků, proveden ve lhůtě 36 měsíců. Předpokládané platby zahrnovaly zálohovou platbu, průběžnou platbu a závěrečnou platbu Komise.

Dne 1. února 2002 stěžovatel požádal o krátké prodloužení projektu a zdůraznil, že by to nezpůsobilo žádné dodatečné náklady. Podle stěžovatele byla tato žádost ztracena Komisí, která se o této skutečnosti dozvěděla až dne 11. června 2002 (1). Žádost byla zamítnuta v srpnu 2002. Podle stěžovatele úředník Komise, který se případem v té době zabýval, informoval stěžovatele, že je velmi obtížné a těžkopádné, aby Komise přijala změny projektu.

Stěžovatel uvedl, že některé dopisy a žádosti byly vyřízeny až po měsících. Například technická průběžná zpráva, která byla podle stěžovatele předložena dne 20. listopadu 2001, byla Komisí vyhodnocena až v květnu 2002. Podle stěžovatele trvalo vyřízení žádosti o průběžnou platbu více než rok a Komise průběžnou platbu nakonec převedla bez jakéhokoli odkazu, což vedlo k tomu, že skončila na nesprávném místě a v dalším zpoždění. Stěžovatel dále uvedl, že monitorovací tým Komise se v době realizace projektu třikrát změnil a že informace o obtížích s projektem, které byly poskytnuty monitorovacím týmům, nebyly předány generálnímu ředitelství Komise (GŘ) pro životní prostředí. Podle stěžovatele byli špatným řízením Komise frustrováni i úředníci GŘ pro životní prostředí.

Stěžovatel uvedl, že Komise podala četné žádosti o informace týkající se pracovních balíčků č. 4 a 5. Dopisem ze dne 28. května 2003 Komise informovala stěžovatele, že na základě informací, které měla k dispozici, dospěla k závěru, že nebylo možné vytvořit dostatečnou databázi pro provedení analýzy toku látek (dále jen „Stoffstromanalyse“) ve zkoumaných nemocnicích. Podle Komise bylo třeba vycházet z toho, že nebylo možné provést pracovní balíčky 4 a 5 vzhledem k tomu, že tyto pracovní balíčky závisely na dostatečné databázi. Komise dospěla k závěru, že částka plánovaná pro pracovní balíčky 4 a 5 (518 342,55 EUR) musela být odečtena od celkových přípustných výdajů na projekt. Toto snížení vedlo k odpovídajícímu snížení maximální výše grantu Společenství na 492 621,09 EUR. Komise uvedla, že stěžovateli již byla vyplacena částka ve výši 601 433,74 EUR, a že by tedy musela být požadována zpět částka ve výši 108 812,65 EUR. Komise vyzvala stěžovatele, aby předložil připomínky nejpozději do 15. června 2003.

Dne 25. července 2003 požádala Komise stěžovatele, aby do 7. září 2003 vrátil částku 108 812,65 EUR.

Komise následně univerzitní kliniku Freiburg informovala, že spornou částku započte proti žádosti o zaplacení částky 237 022,03 eura, kterou univerzitní klinika podle všeho má vůči Komisi na základě samostatné smlouvy.

Dne 30. října 2003 se tři němečtí poslanci Evropského parlamentu písemně obrátili na členku Komise odpovědnou za generální ředitelství pro životní prostředí (paní Wallströmovou) s žádostí, aby Komise přezkoumala svůj postoj. Stěžovatel sám napsal dne 3. listopadu 2003 paní Wallströmové a uvedl všechny skutečnosti, které považoval za relevantní. Zpochybnil zejména skutečnost, že Komise po vyhodnocení závěrečné zprávy neustále žádala o další informace týkající se pracovních balíčků č. 4 a 5 a poté odmítla přijmout právě tyto pracovní balíčky. Stěžovatel vyjádřil názor, že po dobu dvou let nebylo o projekt postaráno nebo bylo o něj postaráno jen stěží, ale že jej Komise nakonec vážně ztížila rozsáhlou korespondencí a žádostmi, které z ní vyplývaly.

Tvrzení stěžovatele uvedená v jeho stížnosti veřejnému ochránci práv lze shrnout takto:

(1) Komise nesprávně nezohlednila veškeré výdaje vynaložené v souvislosti s pracovními balíčky č. 4 a 5 a požádala o vrácení částky 108 812,65 eura;

(2) Komise nesprávně započetla částku, kterou chtěla získat zpět, proti jiné pohledávce univerzitní kliniky ve Freiburgu;

(3) Komise neuhradila poslední splátku ve výši 78 627,97 EUR splatnou v rámci projektu; a

(4) Komise projekt řádně nezvládla.

Stěžovatel tvrdil, že pracovní balíčky 4 a 5 by měly být uznány, že inkasní příkaz by měl být zrušen a že by mu měla být vyplacena poslední splátka ve výši 78 627,97 EUR.

Dopis stěžovatele panu Palmerovi ze dne 18. února 2004

Dne 18. února 2004 zaslal stěžovatel veřejnému ochránci práv pro informaci kopii dopisu, který zaslal panu Palmerovi, ministrovi vlády spolkové země Bádensko-Württembersko pověřenému evropskými záležitostmi. V tomto dopise stěžovatel vyjádřil názor, že byrokratické postupy týkající se grantů EU na výzkumné projekty je třeba urychleně a masivně zjednodušit. Stěžovatel poukázal na problémy, s nimiž se setkal v souvislosti s projektem LIFE 99 ENV/D/000455 a dalším projektem, aby tento názor ilustroval.

Další korespondence

Dne 9. března 2004 stěžovatel předložil veřejnému ochránci práv, opět pro informaci, kopii dopisu, který téhož dne zaslal ministrovi spolkové vlády v Berlíně a který byl podobný dopisu zaslanému panu Palmerovi. Dne 16. března 2004 stěžovatel předložil rovněž pro informaci kopii dopisu, který obdržel od německého poslance Evropského parlamentu a který se týkal financování výzkumu ze strany EU.

Šetření

Stanovisko Komise

Komise ve svém stanovisku uvedla tyto připomínky:

Pokud jde o pracovní balíčky 4 a 5 a žádost o vrácení 108 812,65 EUR

Hlavním předmětem projektu LIFE 99 ENV/D/000455 byla "analýza toku látek", tj. počítačový analytický model, jehož cílem bylo určit slabá místa z hlediska nakládání s odpadními vodami pro různé evropské nemocnice zapojené do projektu.

Návrh projektu byl založen na logickém postupném přístupu, kdy pracovní balíčky číslované 2 až 5 na sebe vzájemně navazovaly, přičemž každý pracovní balíček závisel na úspěchu všech předchozích pracovních balíčků. Pokud by například pracovní balíček č. 3 nedodal údaje potřebné pro provádění dalších kroků projektu č. 4 a 5, nemělo by již smysl tato opatření provádět. Bohužel to bylo přesně to, co se stalo během realizace tohoto projektu.

Jak stěžovatel připustil v publikaci po ukončení projektu, přístup založený na toku látek, který byl rozvíjen v pracovních balíčcích 4 a 5, se ukázal jako zcela neproveditelný, protože údaje potřebné pro zahájení takové analýzy nebylo možné shromáždit. Neproveditelnost dostatečného sběru údajů se týkala jak samotného kvantitativního využívání vody, tak znečišťujících látek z odpadních vod specifických pro nemocnice. Důvody tohoto selhání vysvětlil sám stěžovatel v závěrečné technické zprávě a v různých článcích zveřejněných po ukončení projektu.

Pokud by se jeden nebo více pracovních balíčků projektu LIFE neuskutečnilo, mohla by Komise uvažovat o snížení způsobilého rozpočtu projektu. Skutečnost, že projekt nepřinesl dobré výsledky, však sama o sobě nebyla důvodem ke snížení způsobilého rozpočtu projektu. Kromě toho muselo být splněno alespoň jedno z těchto dvou kritérií: (1) Z důvodu špatného řízení příjemce zjevně nevynaložil nezbytné úsilí, které bylo nezbytné pro úspěšnou realizaci projektu; (2) Před zahájením akce a vynaložením finančních prostředků na ni příjemce věděl, že tato akce nesouvisí s cíli projektu nebo nepovede k dosažení výsledků projektu. Pokud jde o tento projekt, druhá z těchto podmínek byla splněna. Vzhledem k tomu, že údaje požadované pro provádění pracovních balíčků č. 4 a 5 nebyly k dispozici, musel si být stěžovatel plně vědom toho, že pokračování projektu nad rámec pracovního balíčku č. 3 nepřinese žádné konkrétní výsledky projektu.

Na základě tohoto závěru vedlo technické hodnocení k doporučení snížit maximální předpokládaný rozpočet o částku na pracovní balíčky 4 a 5 (518 342,55 EUR). V důsledku toho byl celkový způsobilý rozpočet snížen z 1 503 584,73 EUR na 985 242,18 EUR a maximální finanční příspěvek EU (50 % způsobilých nákladů) byl snížen ze 751 792,88 EUR na 492 621,09 EUR.

Závěry závěrečného technického hodnocení a jeho finanční důsledky byly příjemci sděleny dne 28. května 2003. V následné korespondenci stěžovatel se závěry Komise nesouhlasil, neposkytl však žádné informace, které by Komisi umožnily své závěry přehodnotit.

Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv uvedl, že je naprosto nepřijatelné, aby Komise po vyhodnocení závěrečné zprávy požádala o dodatečné dokumenty týkající se provádění pracovních balíčků č. 4 a 5. Záměrem těchto žádostí bylo poskytnout stěžovateli další příležitosti k poskytnutí údajů nebo výsledků, které by případně umožnily Komisi přehodnotit své předběžné negativní závěry. Informace poskytnuté po závěrečné zprávě byly pečlivě vyhodnoceny jak externím odborníkem, tak útvary Komise. Oba dospěli k závěru, že dodatečné informace neposkytují žádné prvky, které by umožnily případ znovu zvážit.

Pokud jde o započtení proti jiným pohledávkám

Na základě výše uvedených závěrů musel být maximální příspěvek EU snížen na 492 621,09 EUR. Vzhledem k tomu, že stěžovateli již bylo vyplaceno 601 433,74 EUR, byl tedy nutný inkasní příkaz ve výši 108 812,65 EUR. Postup zpětného získání prostředků byl proveden v souladu s článkem 73 finančního nařízení (nařízení Rady č. 1605/2002) a článkem 83 jeho prováděcích pravidel (nařízení Komise č. 2342/2002). Kompenzace byla automaticky provedena generálním ředitelstvím pro rozpočet.

Pokud jde o poslední splátku splatnou v rámci projektu

Ve výše uvedených závěrech bylo vysvětleno, proč nebyla vyplacena poslední splátka.

Pokud jde o nakládání s projektem

Tvrzení o špatném hospodaření bylo zamítnuto. Pokud však jde o vyřízení žádosti o průběžnou platbu, došlo ke správnímu zpoždění přibližně o tři měsíce. Dne 18. ledna 2002 stěžovatel předložil průběžnou zprávu externímu týmu pověřenému prvním hodnocením. Vzhledem k tomu, že lhůta pro platbu po obdržení formálně vyplněné žádosti je 60 dnů, měla být platba provedena do 18. března 2002. Tento spis však byl považován za připravený k platbě až dne 14. června 2002. Další zpoždění bylo způsobeno tím, že stěžovatel poskytl protichůdné informace o majiteli bankovního účtu. Teprve poté, co byl tento rozpor vyjasněn, byla skutečná platba provedena dne 10. července 2002.

Je třeba uvést, že dřívější žádost o průběžnou platbu, která byla obdržena dne 23. července 2001, byla zamítnuta z finančních důvodů. Průběžná zpráva se týkala pouze období do 30. září 2000 a výdaje vynaložené do té doby nedosáhly 40 % prahové hodnoty požadované pro průběžnou platbu. Stěžovatel byl o této skutečnosti informován dopisem zaslaným dne 24. srpna 2001.

Vyřízení žádosti o prodloužení rovněž trvalo déle než obvykle, v podstatě proto, že stěžovatel nepředložil argumenty, které by Komisi umožnily zvážit případ prodloužení. Stěžovatel byl dne 13. srpna 2002 informován, že žádost byla zamítnuta. Zdlouhavé zacházení tedy nebylo důsledkem špatného řízení nebo špatné vůle ze strany útvarů Komise, ale důsledkem nekonzistentnosti informací poskytnutých stěžovatelem.

Celkově ze zpráv z misí a technických hodnocení projektů vyplynulo, že stěžovatel upřímně a otevřeně nevysvětlil, jak závažný byl rozsah obtíží se shromažďováním údajů. Útvary Komise neignorovaly problémy projektu ani nevarovaly stěžovatele o možných finančních důsledcích pokračování projektu bez potřebných údajů.

Celkový závěr

Jakmile bylo zřejmé, že projekt nebude schopen přinést žádné konkrétní výsledky, stěžovatel pokračoval ve vynakládání finančních prostředků, ale opomněl informovat útvary Komise, že tyto výdaje jsou z hlediska dosažení cílů projektu zbytečné. Až do konce projektu stěžovatel záměrně neinformoval útvary Komise o skutečném rozsahu technických problémů, které se vyskytly při shromažďování údajů pro „model toku látek“. Jakmile se vyjasnil plný rozsah selhání projektu, útvary Komise okamžitě (2) přijaly rozhodnutí nepřijmout náklady související s prováděním pracovních balíčků 4 a 5. Všechny ostatní výdaje na projekt však byly schváleny, protože neexistoval dostatečný důkaz o tom, že stěžovatel si byl závažnosti technických problémů vědom již v dřívější fázi projektu. Zpoždění, k nimž došlo v souvislosti s průběžnou platbou a žádostí o prodloužení projektu, nelze považovat za příčinu technického selhání projektu.

Po vyhodnocení závěrečné zprávy předložila Komise úplný soubor kopií své korespondence se stěžovatelem. Poskytla rovněž kopie hodnocení vypracovaných externím odborníkem a jejími vlastními útvary.

Připomínky stěžovatele

Ve svých připomínkách žadatel trval na svém podnětu a předložil následující další připomínky:

Na rozdíl od toho, co uvedla Komise, se projekt týkal nejen analýzy toku látek, ale také minimalizace spotřeby vody a znečištění odpadních vod, řešení konfliktů mezi hygienou a ochranou životního prostředí a přípravy příručky a učebních materiálů. Součásti projektu tak na sobě vzájemně stavěly jen v omezené míře. Zejména byla provedena příprava příručky a učebních materiálů.

Komise nesprávně předpokládala, že nebyly shromážděny žádné údaje. Značné množství dat bylo shromážděno a vloženo do softwaru.

Komise tvrdila, že stěžovatel již po provedení pracovního balíčku č. 3 (tj. na jaře roku 2001) věděl, že údaje nezbytné pro pracovní balíčky č. 4 a 5 nejsou k dispozici. Úředník Komise, který se tehdy případem zabýval, však navrhl jako nejbližší datum, kdy byly tyto poznatky získány, červen 2002 (3). Externí odborník zmínil jaro 2002 (4).

Pokud jde o požadavek Komise na další dokumenty týkající se pracovních balíčků 4 a 5, Komise se hlavní námitkou nezabývala. Dopisem ze dne 22. ledna 2003 Komise informovala stěžovatele, že finanční pomoc může být poskytnuta pouze v případě, že budou zaslány tyto další dokumenty. Následně se však Komise rozhodla všechny výdaje na tyto pracovní balíčky nepovolit. Bylo by to možné, aniž by byly požadovány další dokumenty, jejichž příprava trvala dva měsíce.

Tvrzení Komise, že okamžitě přijala rozhodnutí nepřijmout náklady související s prováděním pracovních balíčků 4 a 5, jakmile se vyjasnil plný rozsah selhání projektu, bylo nesprávné. Podle Komise tento závěr získala ze závěrečné zprávy, která byla předložena v listopadu 2002. Rozhodnutí o zamítnutí pracovních balíčků 4 a 5 však bylo přijato až dne 28. května 2003, tj. o šest měsíců později.

Komise se nezabývala ústřední otázkou stížnosti, tedy výtkou, že po dobu dvou let nebyl o projekt postaráno nebo o něj bylo postaráno jen stěží, ale že jej Komise nakonec vážně ztížila rozsáhlou korespondencí a žádostmi, které z ní vyplývaly. Stanovisko se rovněž nezabývalo skutečností, že Komise ztratila žádost o prodloužení projektu. Totéž platilo pro skutečnost, že podle úředníka Komise, který se v té době případem zabýval, bylo velmi obtížné a těžkopádné přimět Komisi, aby přijala změny projektu.

Vytýkaná skutečnost, že Komisi byly odepřeny informace o závažném rozsahu technických problémů, musela být zamítnuta.

Stěžovatel na závěr uvedl, že souhlasí s návrhem externího odborníka Komise, že „kompromisem by mohlo být neposkytnutí konečné platby a na druhé straně nevymáhání části již provedených plateb“. Komise by pak musela zrušit svůj inkasní příkaz na částku 108 812,65 eura. Stěžovatel požádal veřejného ochránce práv, aby v tomto smyslu rozhodl.

ROZHODNUTÍ

1 Úvodní poznámky

1.1 Tato stížnost byla podána oddělením univerzitní kliniky ve Freiburgu (Německo), které získalo od Evropské komise dotaci Společenství na projekt týkající se vodohospodářství a nakládání s odpadními vodami v nemocnicích ("Nakládání s vodou / odpadními vodami souvisejícími s látkami v evropských nemocnicích - strategie pro potenciál úspory vody a omezování znečištění odpadních vod" - LIFE 99 ENV/D/000455). Stížnost podaná dne 16. prosince 2003 se týkala způsobu, jakým Komise tento projekt řešila.

1.2 Poté, co byla stížnost zaslána Komisi k vyjádření stanoviska, stěžovatel předložil veřejnému ochránci práv kopie dopisů, které zaslal ministrům v Německu dne 18. února a 9. března 2004. Tyto dopisy odkazují na problémy, s nimiž se stěžovatel setkal v souvislosti s výše uvedeným projektem, a také na problémy, s nimiž se setkal v jiném projektu. Vzhledem k tomu, že tyto dopisy byly zaslány pouze pro informaci veřejného ochránce práv a že na základě obsahu těchto dopisů nebyla předložena žádná další tvrzení, zejména pokud jde o další projekt uvedený v těchto dopisech, bude se toto rozhodnutí vztahovat pouze na tvrzení uvedená ve stížnosti ze dne 16. prosince 2003. Stěžovatel však může veřejnému ochránci práv předložit další stížnost týkající se jeho dalších problémů nebo problémů s druhým projektem.

1.3 V dopise ze dne 23. ledna 2004 požádal veřejný ochránce práv Komisi o stanovisko ke čtyřem tvrzením a dvěma tvrzením. První z těchto tvrzení se týká rozhodnutí Komise nezohlednit veškeré výdaje vynaložené v souvislosti s pracovními balíčky č. 4 a 5 a požádat o vrácení částky 108 812,65 EUR; třetí tvrzení se týká toho, že Komise neuhradila poslední splátku ve výši 78 627,97 EUR splatnou v rámci projektu. Stěžovatel ve svých návrhových žádáních požaduje, aby byly přijaty pracovní balíčky 4 a 5, aby byl zrušen inkasní příkaz a aby mu byla vyplacena poslední splátka ve výši 78 627,97 EUR. Všechna tato tvrzení a tvrzení se tedy týkají podstaty rozhodnutí Komise v tomto případě. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že je vhodné se jimi zabývat společně (viz 2 níže) před přezkoumáním tvrzení týkajících se procesních aspektů (3 a 4).

2 Podstata rozhodnutí Komise

2.1 Rozhodnutím ze dne 28. července 1999 se Komise rozhodla poskytnout maximální částku 751 792,36 eur (50 % způsobilých nákladů) na náklady projektu, který zahrnoval několik pracovních balíčků číslovaných 2 až 5. Dopisem ze dne 28. května 2003 Komise informovala stěžovatele, že rozhodla, že částka plánovaná na pracovní balíčky 4 a 5 (518 342,55 EUR) by měla být odečtena od celkových přípustných výdajů na projekt. Toto snížení vedlo k odpovídajícímu snížení maximální výše grantu Společenství na 492 621,09 EUR. Komise uvedla, že stěžovateli již byla vyplacena částka ve výši 601 433,74 EUR, a že by tedy musela být požadována zpět částka ve výši 108 812,65 EUR. Dne 25. července 2003 vydala Komise příkaz k navrácení této částky.

2.2 Ve svém prvním a třetím tvrzení předloženém veřejnému ochránci práv v souvislosti s touto stížností stěžovatel v podstatě zastával názor, že výše uvedené rozhodnutí je nesprávné. Stěžovatel ve svých návrhových žádáních požadoval, aby byly uznány pracovní balíčky 4 a 5, aby byl zrušen inkasní příkaz a aby mu byla vyplacena poslední splátka ve výši 78 627,97 EUR.

2.3 Komise ve svém stanovisku uvedla, že hlavním cílem projektu LIFE 99 ENV/D/000455 byla "analýza toku látek", tj. počítačový analytický model, jehož cílem bylo určit slabá místa z hlediska nakládání s odpadními vodami pro různé evropské nemocnice zapojené do projektu. Komise poukázala na to, že návrh projektu byl založen na logickém postupném přístupu, kdy pracovní balíčky s čísly 2 až 5 na sebe vzájemně navazovaly, přičemž každý pracovní balíček závisel na úspěchu všech předchozích pracovních balíčků. Podle Komise stěžovatel v publikaci po ukončení projektu připustil, že přístup založený na toku látek, který byl rozvíjen v pracovních balíčcích 4 a 5, se ukázal jako zcela neproveditelný, protože údaje potřebné pro zahájení takové analýzy nebylo možné shromáždit. Komise uvedla, že vzhledem k tomu, že nebyly k dispozici údaje požadované pro provádění pracovních balíčků č. 4 a 5, musel si být stěžovatel plně vědom toho, že pokračování projektu nad rámec pracovního balíčku č. 3 nepřinese žádné konkrétní výsledky. Podle Komise stěžovatel opomněl informovat útvary Komise, že tyto výdaje byly z hlediska dosažení cílů projektu zbytečné. Komise uvedla, že jakmile se vyjasní celý rozsah selhání projektu, její útvary se rozhodly nepřijmout náklady související s prováděním pracovních balíčků č. 4 a 5. Všechny ostatní výdaje na projekt však byly schváleny, protože neexistoval dostatečný důkaz o tom, že stěžovatel si byl závažnosti technických problémů vědom již v dřívější fázi projektu.

2.4 Stěžovatel ve svém vyjádření zastával názor, že projekt se netýkal pouze analýzy toku látek, ale také minimalizace spotřeby vody a znečištění odpadních vod, řešení konfliktů mezi hygienou a ochranou životního prostředí a přípravy příručky a výukových materiálů. Součásti projektu tak na sobě vzájemně stavěly jen v omezené míře. Zejména byla provedena příprava příručky a učebních materiálů. Žadatel dále uvedl, že Komise nesprávně předpokládala, že nebyly shromážděny žádné údaje. Značné množství dat bylo skutečně shromážděno a vloženo do softwaru.

2.5 Tvrzení a nároky, kterými je třeba se zde zabývat, se týkají povinností vyplývajících ze smlouvy uzavřené mezi Komisí a stěžovatelem.

2.6 Podle článku 195 Smlouvy o ES je evropský veřejný ochránce práv oprávněn přijímat stížnosti "týkající se případů nesprávného úředního postupu orgánů nebo institucí Společenství". Veřejný ochránce práv se domnívá, že k nesprávnému úřednímu postupu dochází, pokud veřejný subjekt nejedná v souladu s pravidlem nebo zásadou, které jsou pro něj závazné (5). Nesprávný úřední postup tedy může být zjištěn i při plnění závazků vyplývajících ze smluv uzavřených orgány nebo institucemi Společenství.

2.7 Veřejný ochránce práv se však domnívá, že rozsah přezkumu, který může v takových případech provést, je nutně omezený. Veřejný ochránce práv je zejména toho názoru, že by se neměl snažit určit, zda některá ze stran porušila smlouvu, je-li záležitost sporná. Touto otázkou by se mohl účinně zabývat pouze příslušný soud, který by měl možnost vyslechnout argumenty účastníků řízení týkající se příslušného vnitrostátního práva a posoudit protichůdné důkazy ve sporných skutkových otázkách.

2.8 Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že v případech týkajících se smluvních sporů je odůvodněné omezit jeho šetření na posouzení, zda mu orgán nebo instituce Společenství poskytly soudržný a přiměřený popis právního základu pro své jednání a proč se domnívá, že jeho názor na smluvní postavení je oprávněný. Pokud tomu tak je, veřejný ochránce práv dospěje k závěru, že jeho šetření neodhalilo případ nesprávného úředního postupu. Tímto závěrem není dotčeno právo stran nechat svůj smluvní spor přezkoumat a autoritativně vyřešit příslušným soudem.

2.9 V tomto případě se veřejný ochránce práv domnívá, že Komise předložila ucelený a přiměřený popis důvodů, pro které se domnívá, že částka předpokládaná pro pracovní balíčky 4 a 5 by měla být odečtena od celkových přípustných výdajů na projekt. Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že stěžovatel zřejmě nepopírá hlavní argument Komise, tj. že analýza toku látek nefungovala. Domnívá se, že stěžovatel neprokázal, proč by Komise měla být za těchto okolností stále povinna odměňovat jej za některé aspekty projektu (např. přípravu průvodce a výukových materiálů), které byly podle stěžovatele přesto provedeny.

2.10 Za těchto okolností se zdá, že ze strany Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, pokud jde o první a třetí tvrzení a tvrzení stěžovatele.

3 Započtená částka, která má být vymáhána proti jiné pohledávce

3.1 Stěžovatelka měla za to, že Komise nesprávně započetla částku, kterou chtěla získat zpět, do jiné pohledávky univerzitní kliniky ve Freiburgu.

3.2 Komise uvedla, že jednala v souladu s platnými pravidly.

3.3 Veřejný ochránce práv se domnívá, že stěžovatel neprokázal, proč by rozhodnutí Komise o započtení částky, která má být navrácena, proti jiné pohledávce univerzitní kliniky ve Freiburgu mělo být chybné. Je třeba poznamenat, že článek 73 finančního nařízení (6) a článek 83 prováděcích ustanovení Komise k finančnímu nařízení (7) výslovně stanoví možnost započtení pohledávek EU vůči pohledávkám dlužníka vůči EU.

3.4 Za těchto okolností se zdá, že ze strany Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, pokud jde o toto tvrzení.

4 Nesprávné zpracování projektu

4.1 Stěžovatel tvrdil, že Komise projekt řádně nezpracovala. V této souvislosti učinil stěžovatel tato prohlášení: (1) Žádost o prodloužení projektu, která byla podána dne 1. února 2002, byla Komisí ztracena a byla zamítnuta až v srpnu 2002; 2) vyřízení žádosti o průběžnou platbu trvalo déle než rok a průběžná platba byla nakonec převedena Komisí bez jakéhokoli odkazu, což mělo za následek, že skončila na nesprávném místě a v dalším zpoždění; a 3) po dobu dvou let se o projekt nestarala nebo o něj bylo jen stěží postaráno, ale Komise mu nakonec vážně bránila rozsáhlou korespondencí a žádostmi, které z ní vyplývaly. Dopisem ze dne 22. ledna 2003 Komise informovala stěžovatele, že finanční pomoc může být poskytnuta pouze v případě pracovních balíčků 4 a 5, pokud budou zaslány další dokumenty. Následně se však Komise rozhodla všechny výdaje na tyto pracovní balíčky nepovolit. Bylo by to možné, aniž by byly požadovány další dokumenty, jejichž příprava trvala dva měsíce.

4.2 Stěžovatel dále uvedl následující obecnější tvrzení: úředník Komise, který se případem v té době zabýval, informoval stěžovatele, že je velmi obtížné a těžkopádné, aby Komise přijala změny projektu; monitorovací tým Komise se během provádění projektu třikrát změnil a informace o obtížích s projektem, které byly poskytnuty monitorovacím týmům, nebyly předány generálnímu ředitelství Komise (GŘ) pro životní prostředí. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že tato prohlášení jsou příliš široká na to, aby umožnila užitečný přezkum. Konstatuje rovněž, že se zdá, že stěžovatel v souvislosti s těmito otázkami nepředložil žádná konkrétní tvrzení a že nebyly předloženy žádné podpůrné důkazy. Toto rozhodnutí se proto těmito záležitostmi nebude zabývat.

4.3 Komise ve svém stanovisku uvedla, že vyřízení žádosti o prodloužení trvalo déle než obvykle, protože stěžovatel nepředložil argumenty, které by Komisi umožnily zvážit případ prodloužení. Stěžovatel byl dne 13. srpna 2002 informován, že žádost byla zamítnuta.

4.4 Osvědčenou správní praxí je vyřizovat žádosti občanů bez zbytečného odkladu. Pokud jde o projednávanou věc, veřejný ochránce práv poznamenává, že ve svém dopise komisaři Wallströmovi ze dne 30. listopadu 2003, jehož kopie byla přiložena ke stížnosti, stěžovatel tvrdil, že Komise ztratila nebo zaměnila svou žádost o prodloužení projektu a že si toho všimla až dne 11. června 2002. Toto tvrzení doprovázela doslovná citace ze zprávy, kterou stěžovatel obdržel od odpovědného úředníka Komise a která potvrzuje výpověď stěžovatele. Vzhledem k tomu, že Komise nepředložila žádné důkazy, které by toto přesné podání vyvrátily, dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že Komise žádost skutečně prohrála nebo zkreslila a dozvěděla se o ní až více než čtyři měsíce po jejím předložení. Jedná se o případ nesprávného úředního postupu. V tomto ohledu bude učiněna kritická poznámka.

4.5 Pokud jde o druhou otázku, Komise připustila, že došlo ke správnímu zpoždění, pokud jde o vyřízení žádosti o průběžnou platbu. Uvedla však, že žádost o průběžnou platbu obdržená dne 23. července 2001 byla zamítnuta z finančních důvodů, že průběžná zpráva byla předložena až dne 18. ledna 2002 a že platba měla být provedena do 18. března 2002, jelikož příslušná lhůta činí 60 dnů. Podle Komise byl spis považován za připravený k platbě až dne 14. června 2002, což mělo za následek administrativní zpoždění v délce přibližně tří měsíců. Podle Komise došlo k dalšímu zpoždění, protože stěžovatel poskytl protichůdné informace o majiteli bankovního účtu. Teprve poté, co byl tento rozpor vyjasněn, byla skutečná platba provedena dne 10. července 2002.

4.6 Správná správní praxe spočívá v tom, že žádosti o platbu se vyřizují rychle po jejich obdržení a ve lhůtě stanovené pro tento účel. V tomto případě veřejný ochránce práv konstatuje, že stěžovatel nepředložil žádné důkazy, které by prokazovaly, že názor Komise, podle něhož bylo příslušné datum, kdy začala lhůta pro vyřízení žádosti o průběžnou platbu, 18. ledna 2002, chybný. Stěžovatel rovněž nezpochybnil, že příslušná lhůta činila 60 dnů. Veřejná ochránkyně práv dále konstatuje, že stěžovatel nepodložil své tvrzení, že další zpoždění bylo způsobeno skutečností, že Komise podle stěžovatele nejprve zaslala částku na nesprávný bankovní účet. Za těchto okolností má veřejný ochránce práv za to, že důkazy, které má k dispozici, mu pouze umožňují dospět k závěru, že mezi 18. březnem 2002 (kdy uplynula příslušná lhůta) a 14. červnem 2002 (kdy byla Komise připravena zaplatit příslušnou částku) došlo ke zpoždění přibližně o tři měsíce. Komise připustila, že je za toto zpoždění odpovědná. Jedná se o další případ nesprávného úředního postupu. V tomto ohledu bude učiněna kritická poznámka.

4.7 Pokud jde o třetí otázku, Komise uznala, že po vyhodnocení závěrečné zprávy požádala o dodatečné dokumenty týkající se provádění pracovních balíčků 4 a 5. Podle Komise bylo záměrem těchto žádostí poskytnout žadateli další příležitosti k poskytnutí údajů nebo výsledků, které by Komisi případně umožnily přehodnotit své předběžné negativní závěry. Komise uvedla, že informace poskytnuté po závěrečné zprávě byly pečlivě zhodnoceny, a to jak externím odborníkem, tak útvary Komise. Oba dospěli k závěru, že dodatečné informace neposkytují žádné prvky, které by umožnily případ znovu zvážit.

4.8 Veřejný ochránce práv se domnívá, že Komise je oprávněna požádat o další informace, pokud se domnívá, že projekt, na který Společenství poskytuje finanční pomoc, nepřinesl uspokojivé výsledky. Je pravda, že žádosti o další dokumenty, které Komise předložila ve svém dopise ze dne 22. ledna 2003, by byly zbytečné, pokud by Komise již rozhodla, že by neměla být poskytnuta žádná finanční podpora, pokud jde o pracovní balíčky 4 a 5. Veřejný ochránce práv však konstatuje, že rozhodnutí Komise nepovolit žádné výdaje na pracovní balíčky 4 a 5 se nejprve zdá být založeno na návrhu předloženém za tímto účelem ve zprávě („Technické hodnocení konečné platby“), kterou dne 12. května 2003 vypracoval úředník Komise, jenž byl tehdy odpovědný za projekt. Za těchto okolností se nezdá, že by se Komise dopustila nesprávného úředního postupu, pokud jde o tento aspekt stížnosti.

5 Závěr

5.1 Na základě šetření veřejné ochránkyně práv ohledně této stížnosti se zdá, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Komise, pokud jde o podstatu rozhodnutí Komise o projektu LIFE 99 ENV/D/000455.

5.2 Pokud jde o nakládání s projektem ze strany Komise, je nezbytné učinit následující kritické poznámky:

Osvědčeným správním postupem je vyřizovat žádosti občanů bez zbytečného odkladu. Na základě důkazů, které mu byly předloženy, veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že Komise ztratila nebo zkreslila žádost stěžovatele ze dne 1. února 2002 o prodloužení projektu a dozvěděla se o ní až více než čtyři měsíce po jejím předložení. Jedná se o případ nesprávného úředního postupu.

Osvědčeným správním postupem je vyřizovat žádosti o platbu rychle a ve lhůtě stanovené pro tento účel. V projednávané věci došlo ke zpoždění přibližně o tři měsíce mezi 18. březnem 2002 (kdy uplynula lhůta pro vyřízení žádosti o průběžnou platbu) a 14. červnem 2002 (kdy byla Komise připravena zaplatit příslušnou částku). Jedná se o další případ nesprávného úředního postupu.

5.3 Aspekty případu uvedené v kritických poznámkách se týkají konkrétních událostí v minulosti. Veřejná ochránkyně práv dále konstatuje, že Komise tvrdila, že zpoždění, k nimž došlo v souvislosti s průběžnou platbou a žádostí o prodloužení projektu, nelze považovat za příčinu technického selhání projektu. Stěžovatel toto tvrzení nezpochybnil. Za těchto okolností není vhodné usilovat o smírné urovnání této záležitosti.

5.4 Veřejný ochránce práv proto případ uzavírá. O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Evropské komise.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Ve svém dopise komisaři Wallströmovi ze dne 30. listopadu 2003 (viz níže) stěžovatel citoval následující prohlášení, která podle něj učinil odpovědný úředník Komise dne 11. června 2002: žádost o prodloužení projektu "zmizela...takže neexistovala pro naši registraci ! Vzhledem k tomu, že jsem byla nemocná, jak jsem již zmínila, tak jsem si toho nevšimla.

(2) Toto slovo v anglické verzi stanoviska Komise chybí.

(3) Text citovaný stěžovatelem zní takto: „datum, [kdy] bylo zřejmé, že tento úkol není možné dokončit, by mělo být stanoveno poměrně pozdě ve prospěch příjemce, neboť je prakticky nemožné jej prokázat. [Úředník Komise, který se v té době případem zabýval] navrhuje červen 2002, kdy byla poprvé v procesu souvisejícím s žádostí o prodloužení jasně uvedena úplná nemožnost“ („Technické hodnocení pro konečnou platbu“, 29. prosince 2002).

(4) Příslušná pasáž zní takto: „Příjemce ... měl zastavit pokračování projektu (...), jakmile se ukázalo, že potřebné údaje nebudou k dispozici. Nejpozději na jaře 2002" (Další připomínky k závěrečné zprávě předložené dne 7. ledna 2003).

(5) Viz výroční zpráva za rok 1997, s. 22 a násl.

(6) Nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. 2002, L 248, s. 1).

(7) Nařízení Komise (ES, Euratom) č. 2342/2002 ze dne 23. prosince 2002 o prováděcích pravidlech k nařízení Rady (ES, Euratom) č. 1605/2002, kterým se stanoví finanční nařízení o souhrnném rozpočtu Evropských společenství (Úř. věst. 2002, L 357, s. 1).