Štrasburk 18. prosince 2006

Vážený pane X,

Dne 14. srpna 2003 jste podal evropskému veřejnému ochránci práv stížnost na Komisi a Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) ve věci disciplinárního řízení zahájeného Komisí proti Vám.

Dne 30. září 2003 jsem předal stížnost předsedovi Komise a řediteli OLAF. Dne 23. ledna 2004 zaslala Komise stanovisko. Dne 4. února 2004 mě ředitel OLAF informoval, že se OLAF podílel na vypracování stanoviska Komise a plně souhlasil s jeho obsahem. Stanovisko jsem Vám předal s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal dne 26. března 2004.

Dne 11. listopadu 2004 jsem Komisi předložil návrh smírného řešení a téhož dne jsem Vám zaslal kopii svého dopisu Komisi. Komise zaslala svou odpověď dne 19. ledna 2005. Dne 22. února 2005 jsem požádal Komisi o další informace a téhož dne jsem Vás o tom informoval. Dne 21. dubna 2005 Komise na mou žádost odpověděla. Předala jsem Vám obě odpovědi Komise a vyzvala Vás k vyjádření, které jste zaslal dne 20. června 2005.

Dne 15. prosince 2005 jsem o Vaší stížnosti napsal panu komisaři Kallasovi. Odpověď komisaře Kallase byla obdržena dne 18. dubna 2006. Vyzval jsem Vás, abyste se k této odpovědi vyjádřil, což jste učinil dne 13. června 2006.

Informace o vyřizování Vaší stížnosti jsem Vám zaslal dne 15. července 2004, 5. října 2004, 14. listopadu 2005, 13. února 2006 a 3. května 2006.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

Stěžovatel je bývalým členem kabinetu komisaře. Podal předchozí stížnost k evropskému veřejnému ochránci práv (781/2001/IJH) na Komisi i OLAF.

Podle stěžovatele jsou relevantními skutečnostmi v souhrnu tyto skutečnosti:

V roce 1999 vyslechl OLAF stěžovatele ohledně situace pana Y. a ohledně rad, které mohl dát kolegům ohledně toho, jak odstranit citlivé materiály z jejich počítačů na konci funkčního období Komise. V návaznosti na šetření úřadu OLAF bylo proti stěžovateli zahájeno disciplinární řízení. Stěžovatel podal stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu týkající se rozhodnutí zahájit proti němu disciplinární řízení a tiskové zprávy.

Ve své předchozí stížnosti veřejnému ochránci práv (781/2001/IJH) uvedl, že:

• Komise porušila jeho občanská práva tím, že zveřejnila tiskovou zprávu týkající se disciplinárního řízení proti němu a neodpověděla na jeho otázky týkající se disciplinárního řízení a neinformovala ho o výsledku řízení;
• OLAF porušil právo na obhajobu, jakož i zásadu, že závěry vyšetřování musí být založeny pouze na skutečnostech, které mají důkazní hodnotu.

Požadoval také odškodnění.

Veřejná ochránkyně práv zaslala Komisi návrh doporučení, v němž uvedla, že by Komise měla stěžovatele informovat o výsledku nebo dalším kroku disciplinárního řízení. Zaslal rovněž kritickou připomínku úřadu OLAF v souvislosti s tím, že neinformoval stěžovatele o obvinění, které proti němu bylo vzneseno, a neposkytl mu příležitost vyjádřit svůj názor, než dospěl k závěru, že byl zapojen do vymazání elektronických verzí nepravdivých zpráv. V září 2002 byl veřejný ochránce práv informován, že orgán oprávněný ke jmenování osvobodil stěžovatele od obvinění, která proti němu byla vznesena v rámci disciplinárního řízení. Zdálo se proto zbytečné, aby veřejný ochránce práv prováděl další šetření týkající se tohoto aspektu stížnosti.

Pokud jde o žádost stěžovatele o odškodnění, veřejný ochránce práv konstatoval, že stěžovatel podal Komisi žádost podle čl. 90 odst. 1 služebního řádu, a poukázal na to, že stěžovatel může podat novou stížnost, jakmile budou vyčerpány postupy uvedené v čl. 90 odst. 1 a 2. To je předmětem tohoto žalobního důvodu.

Dne 13. května 2002 požádal stěžovatel úřad OLAF o odškodnění na základě článku 288 Smlouvy o ES a tvrdil, že rozhodnutí veřejného ochránce práv o stížnosti 781/2001/IJH uvádí, že úřad OLAF nedodržel rozhodnutí Komise 1999/396 (1) a nařízení (ES) č. 1073/1999 (2) a že škoda byla výsledkem disciplinárního řízení. Dne 19. července 2002 OLAF odpověděl záporně. Dne 29. srpna 2002 podal stěžovatel řediteli OLAF stížnost podle článku 14 nařízení č. 1073/1999 proti rozhodnutí OLAF ze dne 19. července 2002. Dne 5. listopadu 2002 OLAF zamítl jeho stížnost, neboť měl za to, že dopis ze dne 19. července 2002 není rozhodnutím nepříznivě zasahujícím do právního postavení stěžovatele.

Dne 8. října 2002 požádal stěžovatel Komisi o náhradu škody na základě čl. 90 odst. 1 služebního řádu, v němž požadoval náhradu nákladů, které mu vznikly v průběhu disciplinárního řízení, a náhradu škody. Podle stěžovatele je protiprávnost jednání Komise založena na skutečnosti, že:

• jeho účast na psaní nepravdivých zpráv není prokázána,
• nebylo dodrženo právo na obhajobu a právo na řádnou správu,
• délka disciplinárního řízení byla nepřiměřená, jak zdůraznil veřejný ochránce práv v rozhodnutí 781/2001/IJH,
• Komise nedodržela Evropskou úmluvu o lidských právech a Listinu základních práv Evropské unie,
• Šetření úřadu OLAF bylo nezákonné, jak je uvedeno v rozhodnutí veřejného ochránce práv č. 781/2001/IJH.

Stěžovatel se domníval, že škoda vznikla přímo v důsledku disciplinárního řízení a jeho délky. Vyčíslil majetkovou újmu na 6 500 eur (z toho 5 439 eur odpovídá odměně advokáta, zbytek jsou poštovní výdaje a čas strávený přípravou obhajoby) a nemajetkovou újmu na 5 000 eur (újma na jeho pověsti vyššího úředníka, nemajetková újma na něm a jeho rodině). Uvedl, že podal stejnou žádost k OLAF a že nemá v úmyslu žádat dvakrát o náhradu téže škody.

Dne 27. února 2003 podal stěžovatel stížnost podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu z důvodu, že neodpověděl na svou předchozí žádost. Tato stížnost byla zaregistrována, ale ve stanovené lhůtě neobdržel žádnou odpověď, což představovalo implicitní rozhodnutí o zamítnutí stížnosti (3).

Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv tvrdil, že Komise a OLAF zamítly žádosti o odškodnění, které jim zaslal v návaznosti na rozhodnutí Komise o jeho zproštění viny a rozhodnutí evropského veřejného ochránce práv v předchozí stížnosti na stejné téma. Domáhal se od Komise a OLAF náhrady nákladů na přípravu své obhajoby a škody, kterou utrpěl.

Stěžovatel požádal o zachování důvěrnosti.

Šetření

Stanovisko Komise a úřadu OLAF

Veřejná ochránkyně práv postoupila stížnost předsedovi Komise a řediteli úřadu OLAF. Veřejná ochránkyně práv obdržela stanovisko Komise. Ředitel úřadu OLAF informoval veřejnou ochránkyni práv, že se úřad OLAF podílel na vypracování tohoto stanoviska a plně souhlasil s jeho obsahem. Veřejná ochránkyně práv proto stanovisko chápala tak, že vyjadřuje společné názory Komise a úřadu OLAF na stížnost. Stanovisko lze shrnout takto:

Stěžovatelem byl bývalý dočasný zaměstnanec Evropské komise. Dne 13. května 2002 požádal OLAF o náhradu škody podle článku 288 Smlouvy. Dne 19. července 2002 ředitel OLAF jeho žádost zamítl. Stěžovatel poté podal proti tomuto rozhodnutí stížnost v souladu s článkem 14 nařízení č. 1073/1999. Tato stížnost byla zamítnuta dne 5. listopadu 2002.

Dne 8. října 2002 stěžovatel předložil orgánu Komise oprávněnému ke jmenování žádost, aby přijal rozhodnutí v souladu s čl. 90 odst. 1 služebního řádu. Po implicitním odmítnutí podal stěžovatel dne 27. února 2003 stížnost v souladu s čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Na rozdíl od toho, co uvedl stěžovatel, Komise tuto stížnost dne 31. července 2003 zamítla. Toto rozhodnutí bylo zasláno doporučeným dopisem stěžovateli, který jej nikdy nepřevzal, a bylo vráceno Komisi. Kopie rozhodnutí byla stěžovateli zaslána běžnou poštou dne 27. srpna 2003.

Komise odkázala na rozhodnutí Komise ze dne 31. července 2003 a na rozhodnutí OLAF ze dne 19. července 2002 a 5. listopadu 2002:

Dopis OLAF stěžovateli ze dne 19. července 2002

Tento dopis odpověděl záporně na žádost stěžovatele o náhradu škody na základě článku 288 Smlouvy.

Podle OLAF nemůže disciplinární řízení vést k náhradě škody. V průběhu řízení byly přijaty všechny záruky, aby bylo zajištěno dodržení práva na obhajobu.

OLAF rovněž uvedl, že poté, co byl stěžovatel informován o obsahu své závěrečné zprávy, nepodal ve lhůtě tří měsíců odvolání na základě článku 14 nařízení č. 1073/1999. Jeho žádost nebyla ve stanovené lhůtě.

Dopis OLAF stěžovateli ze dne 5. listopadu 2002

OLAF nepovažoval žádost stěžovatele založenou na článku 14 nařízení č. 1073/1999 za relevantní, neboť dopis OLAF ze dne 19. července 2002 nebyl rozhodnutím nepříznivě ovlivňujícím stěžovatele.

Kromě toho úřad OLAF odkázal na rozsudek Soudního dvora (4) a uvedl podstatné důvody, proč byl případ stěžovatele neopodstatněný:

"závěrečnou zprávu má ze své podstaty sledovat administrativa, což znamená, že je přípravná, a tudíž nevede k náhradě"(5);

škoda způsobená disciplinárním řízením je správně nahrazena konečným rozhodnutím, tj. zproštěním obžaloby;

"pokud vám byla předložena závěrečná zpráva a pokud byla pozměněna, neexistují žádné důkazy, které by administrativě umožnily zahájit disciplinární řízení"(6).

Vzhledem k tomu, že dne 30. června 2000 byl stěžovatel informován o tom, že OLAF zamítl jeho stížnost podle článku 14 nařízení č. 1073/1999, a vzhledem k tomu, že nebylo přijato žádné nové rozhodnutí, které by se ho týkalo, byla jeho žádost zamítnuta.

Rozhodnutí Komise ze dne 31. července 2003 (7)

Dne 8. října 2002 požádal stěžovatel o náhradu nákladů vynaložených na přípravu své obhajoby a náhradu za prodlení v řízení. Dne 8. února 2003 byla tato žádost implicitně zamítnuta.

Dne 27. února 2003 podal stěžovatel na základě čl. 90 odst. 2 služebního řádu odvolání proti implicitnímu zamítnutí jeho žádosti ze dne 8. října 2002. V souladu s článkem 288 Smlouvy požádal o náhradu majetkové újmy (včetně nákladů na svou obhajobu) a nemajetkové újmy, kterou utrpěl.

Komise rozlišovala mezi dvěma druhy disciplinárních řízení. Náhrada výdajů advokátů se vztahovala pouze na disciplinární řízení popsané v příloze IX služebního řádu. To znamenalo, že náhrada byla omezena na disciplinární řízení, v nichž disciplinární komise vydala stanovisko a kdy byla vydána písemná výstraha nebo důtka nebo kdy byl případ zamítnut.

Podle normotvůrce, pokud orgán oprávněný ke jmenování přijme rozhodnutí, které by mohlo být přijato bez zásahu disciplinární komise, mohl být úředník nebo zaměstnanec ušetřen výdajů, které mu vznikly, a proto by mu měly být nahrazeny.

Zákonodárce zjevně vyloučil obecné vrácení odměny advokáta vzniklé z podnětu úředníka, který je předmětem disciplinárního řízení, které vede nanejvýš k důtce a nezahrnuje svolání disciplinární komise.

V projednávané věci se řízení týkající se stěžovatele nedostalo k disciplinární komisi a vedlo k zamítnutí věci. Stěžovatel proto neměl nárok na náhradu svých výdajů.

Pokud jde o odškodnění za zpoždění v řízení, stěžovatel založil svou žádost na článku 288 Smlouvy o ES. Komise měla za to, že v souladu s rozsudkem Soudního dvora (8) se článek 288 na případ stěžovatele nepoužije, ale článek 236 Smlouvy o ES a články 90 a 91 služebního řádu ano. Komise by mohla nést odpovědnost za škodu pouze tehdy, pokud by byla splněna řada podmínek týkajících se protiprávnosti údajně protiprávního jednání orgánů, skutečné utrpěné škody a existence příčinné souvislosti mezi jednáním a údajně utrpěnou škodou(9). Komise měla za to, že z důvodu zapojení dalších osob, proti nimž bylo rovněž zahájeno disciplinární řízení, bylo disciplinární řízení proti stěžovateli dlouhé, ale nikoli nepřiměřené. Vzhledem ke složitosti spisu proto nesouhlasil se závěrem veřejné ochránkyně práv uvedeným v předchozí stížnosti. Podmínka týkající se protiprávnosti aktu spáchaného Komisí tedy nebyla splněna.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svém vyjádření shrnul následující body:

Stěžovatel považoval za překvapivé, že Komise a OLAF odpověděly veřejnému ochránci práv až 23. ledna 2004, zatímco lhůta byla stanovena na 31. prosince 2003. Upozornil na skutečnost, že zpoždění v odpovědích Komise a úřadu OLAF jsou v tomto spisu běžná.

Stěžovatel zdůraznil skutečnost, že nikdy neobdržel doporučený dopis Komise ze dne 1. srpna 2003 a že dopis ze dne 27. srpna 2003 obdržel až v září 2003 poté, co podal tuto stížnost veřejnému ochránci práv.

Stěžovatel předložil následující připomínky k jednotlivým dokumentům připojeným ke stanovisku Komise:

Dopis OLAF stěžovateli ze dne 19. července 2002

Dne 29. srpna 2002 podal stěžovatel proti tomuto rozhodnutí odvolání na základě článku 14 nařízení č. 1073/1999.

Dopis OLAF stěžovateli ze dne 5. listopadu 2002

Podle stěžovatele nebyl rozsudek Soudního dvora citovaný úřadem OLAF relevantní, neboť úřad OLAF nejednal jako orgán oprávněný ke jmenování a odvolání stěžovatele bylo založeno na nařízení č. 1073/1999.

Stěžovatel souhlasil s tím, že zpráva úřadu OLAF je přípravná. Pokud by však bylo šetření úřadu OLAF vedeno v souladu se zásadou řádné správy, nemělo by být proti stěžovateli zahájeno žádné disciplinární řízení.

Konečné rozhodnutí v disciplinárním řízení nevedlo k odškodnění stěžovatele.

Stěžovatel nerozuměl třetí odrážce dopisu.

Rozhodnutí Komise ze dne 31. července 2003

Stěžovatel se zajímal o souvislost mezi disciplinárním řízením zahájeným proti němu a disciplinárním řízením proti jiným zaměstnancům. Komise uvedla, že by měla vyčkat rozhodnutí disciplinární komise v jiném případě. Disciplinární komise se sešla v říjnu 2001; postup týkající se stěžovatele však trval více než rok po této schůzce, během níž se musel hájit a nemajetková újma pokračovala. Pokud jde o druhého zmocněnce, nebylo dosud přijato žádné rozhodnutí.

Stěžovatel měl za to, že je předmětem disciplinárního řízení v rámci přílohy IX služebního řádu, protože byl informován o zahájení disciplinárního řízení proti němu. Pokud by Komise nezahájila disciplinární řízení, stěžovatel by nebyl povinen požádat o pomoc právníka a vynaložit peníze a energii na svou obhajobu. Také nemajetková újma by byla menší.

Pokud jde o jeho žádost o náhradu škody založenou na článku 288 Smlouvy o ES, stěžovatel měl za to, že rozsudek Soudního dvora citovaný Komisí je irelevantní, jelikož škoda, kterou stěžovatel utrpěl, nepocházela ze skutečnosti, že stěžovatel pracoval pro Komisi, ale z disciplinárního řízení, které mělo nepříznivé účinky po skončení jeho smlouvy s Komisí.

Stěžovatel se domníval, že všechny podmínky týkající se žádosti o odškodnění a uvedené v rozsudku Soudního dvora ve věci C-111/86 (10) byly v jeho případě splněny. Stěžovatel uvedl, že Komise zpochybnila závěry veřejné ochránkyně práv, pokud jde o délku řízení. Komise neodpověděla na připomínky stěžovatele uvedené v jeho dopise ze dne 8. října 2002, zejména na jeho účast na psaní nepravdivých zpráv. Stěžovatel se domníval, že veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že šetření úřadu OLAF je protiprávní.

Nakonec stěžovatel odkázal na dopis Komise ze dne 14. října 2003, který odpověděl na dopis stěžovatele ze dne 14. srpna 2003. Stěžovatel chtěl ve svém dopise vědět, proč ho Komise informovala pouze o tom, že jeho jméno bylo ve zprávě úřadu OLAF zmíněno pouze jednou, zatímco se od svého právníka dozvěděl, že bylo zmíněno jinde. Komise ve své replice vysvětlila, že jeho jméno bylo zmíněno v jednom odstavci a že disciplinární řízení bylo zahájeno právě na základě tohoto odstavce. Stěžovatel odpovědi Komise nerozuměl.

Úsilí ombudsmana dosáhnout přátelského řešení

Po pečlivém zvážení stanoviska Komise a úřadu OLAF a připomínek stěžovatele se veřejný ochránce práv nedomníval, že Komise odpovídajícím způsobem reagovala na všechna obvinění a tvrzení stěžovatele.

Návrh přátelského řešení

V souladu s čl. 3 odst. 5 statutu (11) proto veřejný ochránce práv písemně požádal předsedu Komise, aby navrhl smírné řešení.

Evropský veřejný ochránce práv navrhl, aby Komise zvážila náhradu nákladů, které stěžovateli v průběhu disciplinárního řízení přiměřeně vznikly v souvislosti s jeho obhajobou.

Tento návrh vycházel z těchto předběžných závěrů:

1. Veřejný ochránce práv připomněl, že hlava VI (články 86 až 89) služebního řádu se zabývá disciplinárními opatřeními. Článek 87 stanoví: „[o]rgán oprávněný ke jmenování má právo vydat písemné napomenutí nebo důtku bez konzultace s disciplinární komisí na návrh přímého nadřízeného úředníka nebo z vlastního podnětu. (...) Další opatření nařídí orgán oprávněný ke jmenování po ukončení disciplinárního řízení stanoveného v příloze IX (...)“.
2. Veřejná ochránkyně práv konstatovala, že příloha IX se podle všeho zabývá především disciplinárními řízeními týkajícími se disciplinární komise. Podle rozsudku Soudního dvora týkajícího se disciplinárního řízení, do něhož není zapojena disciplinární komise(12), však „ani článek 87, ani příloha IX služebního řádu úředníků, ani tato dvě ustanovení ve vzájemném spojení neumožňují rozlišovat mezi různými možnostmi obhajoby, které může úředník uplatnit v rámci disciplinárního řízení, podle toho, zda toto řízení zahrnuje odkaz na disciplinární komisi, či nikoli, nebo podle závažnosti disciplinárního opatření, které může být úředníkovi uloženo“. Veřejný ochránce práv měl za to, že podobný přístup je odůvodněný v tomto případě, do něhož nebyla zapojena disciplinární komise a který se týkal náhrady výdajů, které stěžovateli vznikly v souvislosti s jeho obhajobou.
3. Veřejný ochránce práv poznamenal, že článek 10 přílohy IX služebního řádu stanoví, že „[n]áklady vzniklé z podnětu úředníka v průběhu disciplinárního řízení, zejména odměny osobě vybrané k jeho obhajobě ze zemí mimo tři Evropská společenství, nese úředník, pokud disciplinární řízení vede k některému z opatření stanovených v čl. 86 odst. 2 písm. c) až g) bodu 13 služebního řádu nebo pokud řízení podle článku 51 služebního řádu vede k propuštění z důvodu nezpůsobilosti.“
   Veřejný ochránce práv připomněl, že podle judikatury (14) z výše uvedeného ustanovení vyplývá, že „náhrada výdajů, které úředník vynaložil z vlastního podnětu v průběhu disciplinárního řízení, a zejména právních poplatků, ze strany Komise, (...) je možná pouze tehdy, pokud na konci řízení není uloženo žádné disciplinární opatření nebo pouze menší disciplinární opatření.“
   Veřejný ochránce práv rovněž připomněl, že v tomto případě bylo disciplinární řízení proti stěžovateli s konečnou platností ukončeno.
4. S ohledem na výše uvedené měl veřejný ochránce práv za to, že služební řád nebrání Komisi v tom, aby uhradila náklady, které stěžovateli přiměřeně vznikly v souvislosti s jeho obhajobou, a že Komise proto dostatečně neodůvodnila své rozhodnutí tyto náklady neuhradit. Veřejný ochránce práv poukázal na to, že při rozhodování o tom, jaké výdaje je pro stěžovatele přiměřené vynaložit, se zdá být relevantní vzít v úvahu závažnost obvinění vznesených proti němu a dobu, která uplynula předtím, než se Komise rozhodla nesvolat disciplinární komisi. Veřejná ochránkyně práv proto předběžně dospěla k závěru, že odmítnutí Komise uhradit výdaje stěžovatele, aniž by se těmito otázkami zabývala, představuje případ nesprávného úředního postupu.

Odpověď Komise na návrh veřejného ochránce práv týkající se smírného řešení

Odpověď Komise na návrh veřejné ochránkyně práv byla v souhrnu následující:

Komise nesouhlasila s výkladem článku 10 přílohy IX služebního řádu, který předložil veřejný ochránce práv. Podle Komise z ustálené judikatury vyplývá, že finanční ustanovení služebního řádu je třeba vykládat striktně (15). Příloha IX služebního řádu (v příslušném znění) se vztahovala pouze na řízení před disciplinární komisí, jak vyplývá ze znění článku 87: „[o]rgán oprávněný ke jmenování má právo vydat písemné napomenutí nebo důtku bez konzultace s disciplinární komisí (...) Další opatření nařídí orgán oprávněný ke jmenování po ukončení disciplinárního řízení stanoveného v příloze IX.“ Vzhledem k tomu, že článek 10 byl součástí přílohy IX služebního řádu, použil se pouze na řízení před disciplinární komisí, a jak by měl být vykládán restriktivně, tento článek se neměl použít na situace, na které se nevztahuje. Komise proto nesouhlasila s tím, že článek 10 přílohy IX nebrání Komisi v tom, aby v tomto případě, v němž nebyl použit postup podle přílohy IX, uhradila výdaje.

Komise dodala, že výklad veřejného ochránce práv by znamenal, že pokud by orgán oprávněný ke jmenování případ uzavřel nebo uložil písemné varování nebo důtku, aniž by případ zaslal disciplinární komisi (to znamená, že ve všech případech není zaslán disciplinární komisi), musel by dotyčné osobě uhradit právní náklady.

Z tohoto výkladu by vyplývalo, že pokud jsou vysvětlení poskytnutá úředníkem při prvním slyšení podle článku 87 uspokojivá, měl by orgán oprávněný ke jmenování dotčenou osobu odškodnit a implicitně připustit, že byla zaviněna nebo jednala nějakým způsobem protiprávně za to, že zahájila disciplinární řízení. Nicméně v případech, kdy orgán oprávněný ke jmenování jedná na základě šetření, které prokazuje skutečnosti naznačující porušení služebního řádu, má orgán oprávněný ke jmenování nejen diskreční pravomoc, ale také veřejnou povinnost zahájit takové řízení. V této souvislosti je přesným účelem prvního slyšení podle článku 87 poskytnout dotčenému úředníkovi možnost podat vysvětlení k obviněním, která proti němu byla vznesena, a umožnit orgánu oprávněnému ke jmenování uzavřít případ, pokud si nebyl plně vědom okolností, které mělo slyšení podle článku 87 vyvolat. Za těchto okolností nelze tvrdit, že by se Komise jakkoli dopustila pochybení, pokud by uplatnila svou diskreční pravomoc, a dokonce svou veřejnou povinnost zahájit disciplinární řízení, a pokud by splnila svou povinnost vyslechnout dotčenou osobu podle článku 87 služebního řádu.

Naproti tomu odůvodnění článku 10 přílohy IX spočívalo v tom, že pokud se orgán oprávněný ke jmenování po vyslechnutí vysvětlení dotyčné osoby při původním slyšení podle článku 87 stále rozhodl zaslat spis disciplinární komisi a disciplinární komise neuložila přísnější sankci, než jakou mohl uložit orgán oprávněný ke jmenování, aniž by tuto osobu vystavil obtížím s obhajobou před disciplinární komisí, pak (a teprve poté) měl orgán oprávněný ke jmenování nést finanční důsledky svého rozhodnutí zaslat spis disciplinární komisi.

Komise zdůraznila, že rozsudek ve věci Demont v. Komise, 115/80, se týkal rozsahu práva úředníka na obhajobu. V projednávané věci se nejednalo o právo úředníka na pomoc osoby podle jeho výběru nebo na přístup ke spisu, které se podle rozsudku uplatňovalo v každé fázi disciplinárního řízení. Jednalo se o právo na náhradu výdajů na právní zastoupení, které bylo odlišným a samostatným právem, neboť záviselo na výsledku disciplinárního řízení a zapojení disciplinární komise. Tímto právem se výše uvedený rozsudek nezabýval, ba ani v něm nebyl zmíněn. Komise proto nesouhlasila s tím, že rozsudek ve věci Demont v. Komise, 115/80, je relevantním precedentem pro otázku náhrady právních výdajů v případech, kdy se orgán oprávněný ke jmenování rozhodl věc uzavřít po prvním slyšení podle článku 87.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem nebyla Komise schopna přijmout návrh evropského veřejného ochránce práv na smírné řešení.

Další šetření

Po pečlivém zvážení odpovědi Komise na návrh smírného řešení se ukázalo, že jsou nutná další šetření. Veřejný ochránce práv chápal názor Komise tak, že služební řád jí brání v úhradě nákladů, které stěžovateli přiměřeně vznikly v souvislosti s jeho obhajobou, a to bez ohledu na závažnost obvinění vznesených proti němu a na dobu, která uplynula předtím, než se Komise rozhodla nesvolat disciplinární komisi. Veřejná ochránkyně práv požádala Komisi, aby potvrdila, že se skutečně jedná o její výklad služebního řádu.

Další odpověď Komise

Ve své další odpovědi Komise uvedla následující body:

Komise potvrdila, že veřejný ochránce práv správně pochopil její názor.

Okolnosti, které je třeba vzít v úvahu při náhradě výdajů na právní zastoupení, podle názoru Komise zcela závisely na otázce, zda existuje podle služebního řádu pravomoc k náhradě těchto výdajů. Komise se domnívala, že tomu tak není, a to z důvodů podrobně uvedených v její odpovědi na návrh smírného řešení. Pokud služební řád neumožňuje náhradu těchto výdajů, okolnosti, které je třeba vzít v úvahu při stanovení částky, která má být nahrazena, přirozeně ztrácejí svůj význam.

Komise dodala, že otázkou délky řízení se zabývala ve svém stanovisku ke stížnosti. Tyto připomínky se týkaly odpovědi Komise ze dne 31. července 2003 na stížnost podanou stěžovatelem podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu, v níž byla tato otázka podrobně projednána.

Připomínky stěžovatele k odpovědím Komise

Připomínky stěžovatele lze shrnout takto:

Stěžovatel uvedl, že Komise odpověděla měsíc po lhůtě stanovené evropským veřejným ochráncem práv a že tato odpověď neobsahovala žádný nový prvek. To podle něj ukázalo nedbalost a opovržení vůči evropskému veřejnému ochránci práv a Evropskému parlamentu, který tento orgán vytvořil.

Stěžovatel se domníval, že Komise v jeho případě nadále minimalizovala svou odpovědnost. Uvedl, že disciplinární řízení zahájená na základě podobných závažných skutečností vedla k zapojení disciplinární komise a byla dokončena v přiměřených lhůtách. Poskytnutí náhrady stěžovateli by proto nevytvářelo precedens.

Podle stěžovatele služební řád nestanoví zahájení disciplinárního řízení, pokud se orgán oprávněný ke jmenování rozhodne uložit písemné napomenutí nebo důtku. V jeho případě však Komise zahájila disciplinární řízení v souladu s přílohou IX služebního řádu. Měl za to, že odpověď Komise týkající se odůvodnění článku 10 přílohy IX a věci 115/80 Demont v. Komise je irelevantní.

Stěžovatel se domníval, že odmítnutí Komise poskytnout mu náhradu ukázalo, že Komise si nepřeje, aby byl odhalen jakýkoli případ nesprávného úředního postupu. Dospěl k závěru, že náklady na řízení zahájené úřadem OLAF a Komisí nelze srovnávat s odškodněním, které náleží stěžovateli.

Dopis veřejného ochránce práv komisaři Kallasovi

Dne 15. prosince 2005 v duchu nového vnitřního postupu Komise pro vyřizování šetření veřejného ochránce práv, který Komise přijala v listopadu 2005 (16), zaslal veřejný ochránce práv komisaři Kallasovi dopis, v němž ho požádal, aby se osobně zapojil do hledání uspokojivého výsledku stížnosti.

Veřejný ochránce práv ve svém dopise nejprve poukázal na to, že je důležité rozlišovat mezi zákonnými právy stěžovatele (což by bylo jediným relevantním hlediskem, pokud by záležitost byla předložena soudu) na jedné straně a odpovědí Komise na zjištění veřejného ochránce práv o nesprávném úředním postupu na straně druhé.

Připomněl, že základem stížnosti bylo zjištění veřejného ochránce práv ve věci 781/2001/IJH, že Komise nepokračovala v disciplinárním řízení proti stěžovateli s náležitou péčí a že se jedná o případ nesprávného úředního postupu. Pro veřejného ochránce práv bylo obtížné pochopit, že služební řád by mohl Komisi bránit v tom, aby kladně reagovala na návrh veřejného ochránce práv, že vhodným způsobem, jak tuto situaci řešit, by byla platba ex gratia.

Nakonec veřejná ochránkyně práv vyjádřila názor, že by bylo možné, aby Komise změnila svůj dosavadní postoj tak, aby prokázala svou ochotu spolupracovat s veřejnou ochránkyní práv.

Dne 12. ledna 2006 se veřejný ochránce práv setkal s místopředsedou Komise Siimem Kallasem, na němž komisař uvedl, že Komise případ znovu přezkoumá.

písemná odpověď komisaře Kallase

Ve své písemné odpovědi na dopis veřejného ochránce práv ze dne 15. prosince 2005 komisař Kallas zopakoval, že Komise nesdílí výklad služebního řádu veřejného ochránce práv a jeho finančních ustanovení, která mají být podle ustálené judikatury vykládána striktně (17).

Jak vyplývá ze znění článku 87 služebního řádu, příloha IX služebního řádu, ve znění použitelném v rozhodné době, se vztahovala pouze na řízení před disciplinární komisí. To zahrnovalo článek 10 přílohy IX služebního řádu, který se týkal nákladů vzniklých z podnětu úředníka v průběhu disciplinárního řízení ve smyslu článku IX, zejména poplatků za právní pomoc. Vzhledem k tomu, že tento článek musí být vykládán restriktivně, nepoužije se na situace, na které se nevztahuje.

V projednávané věci nebylo disciplinární řízení stanovené v příloze IX zahájeno. Komise tedy nesouhlasila s tím, že jí článek 10 přílohy IX umožňuje nést náklady vzniklé v projednávané věci.

Pokud jde o náhradu škody za délku řízení, Komise může být shledána odpovědnou za škodu pouze tehdy, je-li splněno několik podmínek týkajících se protiprávnosti údajně protiprávního jednání orgánů, skutečné utrpěné škody a existence příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a tvrzenou škodou. Komise měla za to, že z důvodu zapojení dalších osob, proti nimž bylo rovněž zahájeno disciplinární řízení, byla disciplinární řízení proti stěžovateli dlouhá, ale vzhledem ke složitosti spisu nebyla nepřiměřená. Podmínka protiprávnosti aktu spáchaného Komisí tedy není splněna.

Za těchto okolností Komise vyjádřila politování nad tím, že nemůže souhlasit s návrhem nabídnout stěžovateli platbu ex gratia.

Připomínky stěžovatele k odpovědi komisaře Kallase

Stěžovatel shrnuje následující body:

Odpověď Komise byla opožděná a neobsahovala žádný nový prvek. Ukazuje, že Komise jedná nedbale a ignoruje veřejného ochránce práv a Parlament, jak to v tomto případě vždy činila. Měl za to, že je to jeho vina a diskriminace.

Komise nadále minimalizuje svou odpovědnost za ztrátu, kterou utrpěl stěžovatel. Opakoval své argumenty týkající se toho, že Komise odmítla délku řízení.

Nesouhlasil s tvrzením Komise, že její chování není protiprávní. K předchozím argumentům dodal, že celá záležitost byla založena na údajně nepravdivých prohlášeních jednoho úředníka Komise. Tato osoba vypovídala dne 9. září 1999 před OLAF a následně před belgickým soudem.

Ke svým připomínkám připojil tabulku shrnující různá zpoždění v odpovědích Komise na žádosti podané podle článku 90 služebního řádu.

ROZHODNUTÍ

1 Úvodní poznámky

1.1 Stěžovatel byl dočasným zaměstnancem Komise. Bylo proti němu zahájeno disciplinární řízení a byl zproštěn obvinění, která proti němu byla vznesena. Po svém zproštění obžaloby požádal stěžovatel úřad OLAF a Komisi o odškodnění.

1.2 Stěžovatel opakovaně upozorňoval na opožděné odpovědi Komise veřejnému ochránci práv. Veřejný ochránce práv by rád připomněl, že spolupráce orgánů a institucí Společenství při dodržování lhůt má zásadní význam pro to, aby mohl veřejný ochránce práv rychle a účinně vyřizovat stížnosti, a plnit tak své poslání spočívající v posilování vztahů mezi občany a orgány a institucemi Společenství. Kromě toho je prodlení, kterému se lze vyhnout, v rozporu se zásadami řádné správy (18). Existuje-li v konkrétním případě dobrý důvod, proč orgán nemůže lhůtu dodržet, veřejný ochránce práv obvykle odpoví kladně na žádost o prodloužení lhůty na konkrétní datum, pokud je žádost odůvodněná a je podána před uplynutím původní lhůty.

1.3 Dne 20. května 2001 podal stěžovatel k veřejnému ochránci práv předchozí stížnost (781/2001/IJH) jak na OLAF, tak na Komisi. Stížnost se týkala vyšetřování a vyšetřovací zprávy úřadu OLAF, disciplinárního řízení zahájeného Komisí proti stěžovateli a tiskové zprávy o disciplinárním řízení.

Ve stížnosti 781/2001/IJH týkající se Komise dospěl veřejný ochránce práv k závěru, že Komise nepokračovala v disciplinárním řízení proti stěžovateli s náležitou péčí. Veřejná ochránkyně práv proto předložila návrh doporučení, aby Komise stěžovatele co nejdříve informovala o výsledku nebo dalším kroku disciplinárního řízení. S ohledem na podrobné stanovisko Komise dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že Komise podnikla odpovídající kroky, aby vyhověla návrhu doporučení veřejné ochránkyně práv, a případ uzavřela.

Pokud jde o stížnost 781/2001/IJH týkající se úřadu OLAF, veřejný ochránce práv učinil tuto kritickou poznámku:

V čl. 4 odst. 1 rozhodnutí Komise 1999/396 se částečně stanoví, že "závěry, které jmenovitě odkazují na člena, úředníka nebo zaměstnance Komise, nemohou být vyvozeny po ukončení vyšetřování, aniž by zúčastněná strana mohla vyjádřit své stanovisko ke všem skutečnostem, které se jí týkají."Podle názoru veřejného ochránce práv toto ustanovení vyžaduje, aby OLAF předtím, než dospěje k závěru nepříznivému pro vyšetřovanou osobu, informoval dotčenou osobu o obvinění, které je proti ní vzneseno, a o skutečnostech, na nichž je založeno, a poskytl jí možnost vyjádřit své stanovisko. Jedná se o běžnou součást spravedlivého a účinného vyšetřovacího řízení. Svědectví, které nebylo tímto způsobem zpochybněno, navíc obvykle postrádá důkazní hodnotu. V projednávané věci měl OLAF informovat stěžovatele o obvinění, které proti němu bylo vzneseno, a dát mu příležitost vyjádřit svůj názor před tím, než dospěl k závěru, že byl zapojen do odstraňování stop nepravdivých zpráv z počítačů. Pokud tak neučinil, jednalo se o nesprávný úřední postup.

1.4 Stěžovatel ve své stížnosti požadoval od Komise a OLAF náhradu nákladů na přípravu své obhajoby a škody, kterou utrpěl. Majetkovou újmu vyčíslil na 6 500 eur (z toho 5 439 eur odpovídá odměně advokáta) a nemajetkovou újmu na 5 000 eur. Veřejný ochránce práv považuje za užitečné zabývat se nejprve žalobou stěžovatele na náhradu škody obecně a poté konkrétněji v části 3 níže otázkou náhrady jeho právních výdajů.

2 Údajné protiprávní zamítnutí žádosti stěžovatele o náhradu škody

2.1 Stěžovatel požadoval od Komise a OLAF náhradu majetkové a nemajetkové újmy.

Veřejný ochránce práv bere na vědomí, že stěžovatel předložil svůj nárok z hlediska zákonného práva na náhradu škody podle článku 288 Smlouvy o ES (19).

Podle stěžovatele byla protiprávnost jednání Komise založena na skutečnosti, že:

• nebyla prokázána jeho účast na psaní nepravdivých zpráv,
• nebylo dodrženo právo na obhajobu a právo na řádnou správu,
• délka disciplinárního řízení byla nepřiměřená, jak zdůraznil veřejný ochránce práv v rozhodnutí 781/2001/IJH,
• Komise nedodržela Evropskou úmluvu o lidských právech a Listinu základních práv Evropské unie,
• Šetření úřadu OLAF bylo nezákonné, jak je uvedeno v rozhodnutí veřejného ochránce práv č. 781/2001/IJH.

Tvrdil rovněž, že rozhodnutí veřejného ochránce práv o stížnosti 781/2001/IJH uvádí, že OLAF není v souladu s rozhodnutím Komise 1999/396 a nařízením č. 1073/1999 a že škoda je výsledkem disciplinárního řízení.

2.2 Komise a OLAF ve svém společném stanovisku odkázaly na rozhodnutí Komise ze dne 31. července 2003 a na rozhodnutí OLAF ze dne 19. července 2002 a 5. listopadu 2002.

Komise by mohla nést odpovědnost za škodu pouze tehdy, pokud by byla splněna řada podmínek týkajících se protiprávnosti údajně protiprávního jednání orgánů, skutečné utrpěné škody a existence příčinné souvislosti mezi jednáním a údajně utrpěnou škodou (20). Vzhledem k zapojení dalších osob, proti nimž bylo rovněž zahájeno disciplinární řízení, měla Komise za to, že disciplinární řízení proti stěžovateli je dlouhé, ale vzhledem ke složitosti spisu není nepřiměřené. Nesouhlasila proto se závěrem veřejné ochránkyně práv uvedeným v předchozí stížnosti. Podmínka týkající se protiprávnosti aktu spáchaného Komisí tedy nebyla splněna.

Podle OLAF nemůže disciplinární opatření vést k náhradě škody, neboť v průběhu řízení byly přijaty všechny záruky, aby bylo zajištěno dodržení práva na obhajobu. OLAF rovněž uvedl, že poté, co byl stěžovatel informován o obsahu své závěrečné zprávy, nepodal ve lhůtě tří měsíců odvolání na základě článku 14 nařízení č. 1073/1999. Jeho žádost nebyla ve stanovené lhůtě. OLAF se nakonec nedomníval, že žádost stěžovatele založená na článku 14 nařízení č. 1073/1999 je relevantní, neboť dopis OLAF ze dne 19. července 2002 nebyl rozhodnutím nepříznivě ovlivňujícím stěžovatele.

2.3 Vzhledem k tomu, že stěžovatel předložil svůj nárok na náhradu škody podle článku 288 Smlouvy o ES, veřejný ochránce práv přezkoumá, zda jsou splněny podmínky pro mimosmluvní odpovědnost podle uvedeného článku. Připomíná, že podle ustálené judikatury, aby vznikla mimosmluvní odpovědnost Společenství, „[s]polečenství může být činěno odpovědným za škodu pouze tehdy, je-li splněna řada podmínek, pokud jde o protiprávnost údajně protiprávního jednání orgánů, skutečnou utrpěnou škodu a existenci příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a údajně utrpěnou škodou“(21).

2.4 Pokud jde o žalobu proti Komisi, veřejný ochránce práv připomíná, že jeho úkol není totožný s úkolem soudu a že postupy veřejného ochránce práv (například hledání smírného řešení, návrh doporučení) se vyznačují zvláštními rysy, které nelze přirovnat k soudním řízením. Je pravda, že návrh doporučení veřejného ochránce práv Komisi ve stížnosti 781/2001/IJH vycházel ze zjištění nesprávného úředního postupu. Veřejná ochránkyně práv však stížnost nakonec uzavřela na základě toho, že z podrobného stanoviska Komise vyplynulo, že podnikla odpovídající kroky k tomu, aby tomuto návrhu doporučení vyhověla. Za těchto okolností se veřejná ochránkyně práv domnívá, že stěžovatel nepředložil důkazy, které by podpořily názor, že jednání Komise se vyznačovalo protiprávností ve smyslu judikatury týkající se mimosmluvní odpovědnosti.

2.5 Pokud jde o žalobu proti OLAF, veřejný ochránce práv připomíná, že jeho rozhodnutí, kterým uzavřel předchozí stížnost stěžovatele proti OLAF s kritickou připomínkou, bylo založeno na zjištění, že OLAF nedodržel ustanovení rozhodnutí Komise 1999/396. Veřejný ochránce práv se však domnívá, že stěžovatel neprokázal existenci příčinné souvislosti mezi tím, že OLAF nedodržel rozhodnutí Komise 1999/396, a škodou, kterou údajně utrpěl v důsledku zahájení disciplinárního řízení proti němu, protože i kdyby stěžovatele vyslechl předtím, než dospěl k závěru, který byl pro něj nepříznivý, mohl OLAF trvat na svém názoru, že proti němu může být zahájeno disciplinární řízení.

2.6 Veřejný ochránce práv proto neshledává žádný nesprávný úřední postup, pokud jde o zamítnutí stížnosti stěžovatele na základě mimosmluvní odpovědnosti ze strany Komise a úřadu OLAF.

3 Úhrada nákladů stěžovatele

3.1 Podle Komise se disciplinární řízení proti stěžovateli neobrátilo na disciplinární komisi a vedlo k zamítnutí případu. Stěžovatel proto nemá nárok na náhradu svých výdajů.

3.2 Z výše uvedených důvodů předložil veřejný ochránce práv Komisi návrh smírného řešení v souladu s čl. 3 odst. 5 statutu. Ve svém návrhu navrhl, aby Komise zvážila náhradu nákladů, které stěžovateli přiměřeně vznikly v souvislosti s jeho obhajobou během disciplinárního řízení, s přihlédnutím k závažnosti obvinění vznesených proti němu a k době, která uplynula předtím, než se Komise rozhodla nesvolat disciplinární komisi.

3.3 V odpovědi na návrh veřejného ochránce práv zastávala Komise názor, že služební řád jí brání v úhradě přiměřených výdajů, které stěžovateli vznikly v souvislosti s jeho obhajobou, a to bez ohledu na závažnost obvinění vznesených proti němu a na dobu, která uplynula předtím, než se Komise rozhodla nesvolat disciplinární komisi.

3.4 V prosinci 2005 zaslal veřejný ochránce práv dopis komisaři Kallasovi, v němž ho žádal, aby se osobně zapojil do hledání uspokojivého výsledku stížnosti. Veřejná ochránkyně práv navrhla, že by bylo vhodné, aby Komise nabídla stěžovateli platbu ex gratia, a vyjádřila názor, že by Komise mohla změnit postoj, který do té doby zaujala, aby prokázala svou ochotu spolupracovat s veřejnou ochránkyní práv.

3.5 Odpověď podepsaná komisařem zopakovala, že Komise nesdílí výklad služebního řádu ze strany veřejného ochránce práv, a zamítla návrh veřejného ochránce práv poskytnout stěžovateli platbu ex gratia.

3.6 Veřejný ochránce práv se i nadále domnívá, že služební řád nebránil Komisi v tom, aby kladně reagovala na jeho návrh zvážit ex gratia úhradu nákladů, které stěžovateli rozumně vznikly v souvislosti s jeho obhajobou. Veřejná ochránkyně práv dospěla k závěru, že odmítnutí Komise uhradit náklady stěžovatele, bez ohledu na závažnost obvinění vznesených proti němu a dobu, která uplynula předtím, než se Komise rozhodla nesvolat disciplinární komisi, je případem nesprávného úředního postupu.

4 Závěr

4.1 Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti je nezbytné adresovat Komisi následující kritickou poznámku:

Veřejný ochránce práv se domnívá, že služební řád nebránil Komisi v tom, aby kladně reagovala na jeho návrh, aby zvážila vyplacení ex gratia nákladů, které stěžovateli rozumně vznikly v souvislosti s jeho obhajobou. Veřejná ochránkyně práv dospěla k závěru, že odmítnutí Komise uhradit stěžovateli náklady bez ohledu na závažnost obvinění, která proti němu byla vznesena, a na dobu, která uplynula před rozhodnutím Komise nesvolat disciplinární komisi, je případem nesprávného úředního postupu.

Veřejná ochránkyně práv považuje za užitečné zdůraznit, že kritická poznámka je v tomto případě určena pouze Komisi, a nikoli úřadu OLAF.

4.2 Veřejný ochránce práv pečlivě zvážil další krok v tomto případě. Vzhledem k tomu, že Komise odmítla nejen návrh smírného řešení, ale také další iniciativu k vyřešení případu, adresovanou osobně odpovědnému komisaři, je veřejná ochránkyně práv toho názoru, že návrh doporučení Komisi by byl zbytečný. Veřejný ochránce práv se domnívá, že pravděpodobné důsledky nesprávného úředního postupu zjištěného v tomto případě nejsou dostatečně závažné povahy, aby odůvodnily zvláštní zprávu Evropskému parlamentu. Veřejný ochránce práv proto zahrne krátké shrnutí tohoto rozhodnutí do výroční zprávy za rok 2006, která bude předložena Evropskému parlamentu. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

4.3 Veřejná ochránkyně práv však lituje, že GŘ Komise pro správu nevyužilo této příležitosti k prokázání svého závazku k zásadám řádné správy. Veřejný ochránce práv má proto v úmyslu společně s odpovědným komisařem prozkoumat, jak nejlépe podpořit kulturu služeb v dotčeném GŘ.

4.4 O tomto rozhodnutí budou rovněž informováni předseda Komise a ředitel úřadu OLAF.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Rozhodnutí Komise 1999/396 ze dne 2. června 1999 o podmínkách vnitřního vyšetřování v souvislosti s předcházením podvodům, úplatkářství a jakékoli nedovolené činnosti poškozující zájmy Společenství, Úř. věst. 1999, L 149.

(2) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1073/99 ze dne 25. května 1999 o vyšetřování prováděném Evropským úřadem pro boj proti podvodům (OLAF), Úř. věst. L 136, 1999.

(3) Článek 90 odst. 2 služebního řádu stanoví: „[k]aždá osoba, na kterou se vztahuje tento služební řád, může podat orgánu oprávněnému ke jmenování stížnost proti aktu nepříznivě zasahujícímu do jejího právního postavení, a to buď v případě, že uvedený orgán přijal rozhodnutí, nebo v případě, že nepřijal opatření stanovené služebním řádem. (...)Orgán oznámí dotčené osobě své odůvodněné rozhodnutí do čtyř měsíců ode dne podání stížnosti. Neobdrží-li žadatel po uplynutí této lhůty odpověď na svou žádost, má se za to, že se jedná o implicitní rozhodnutí o jejím zamítnutí, proti němuž lze podat odvolání podle článku 91 (...).“

(4) Viz rozsudek Soudního dvora ve věci Schina v. Komise, 401/85, Recueil 1987, s. 3911.

(5) Ve francouzštině: „[l]e rapport final est, par définition, supposé être suivi par l'administration, c'est-à-dire qu'il est de nature préparatoire, et ainsi ne donne pas lieu à des dommages“.

(6) Ve francouzštině: „[s]i le rapport final vous avait été montré et s’il avait été amendé, il n’y a aucune preuve pour que l’administration puisse commencer une procédure disciplinaire“.

(7) Rozhodnutí bylo zasláno dne 1. srpna 2003.

(8) Viz rozsudek Soudního dvora ve věci Schina v. Komise, 401/85, Recueil 1987, s. 3911.

(9) Viz rozsudek Soudního dvora ve věci Evelyne Delauche v. Komise, 111/86, Recueil 1987, s. 5345.

(10) Viz rozsudek Soudního dvora ve věci Evelyne Delauche v. Komise, 111/86, Recueil 1987, s. 5345.

(11) „Veřejný ochránce práv hledá s dotyčným orgánem nebo institucí pokud možno řešení, aby odstranil nesprávný úřední postup a vyhověl stížnosti.“

(12) Viz rozsudek Soudního dvora ve věci René Demont v. Komise, 115/80, Recueil 1981, s. 3147, bod 9.

Ustanovení čl. 86 odst. 2 písm. c) až g) se zabývá odkladem postupu do vyššího platového stupně, sestupem do vyššího platového stupně, zařazením do nižšího platového stupně, odvoláním z funkce a odnětím nároku na starobní důchod.

(14) Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Sean Irving v. Komise Evropských společenství, T-121/99, Recueil FP, s. IA-85 a II-357, bod 82.

(15) Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Birkhoff v. Komise, T-302/01, Recueil FP, s. IA-245 a II-1185, ,, bod 39.

(16) Sdělení předsedy po dohodě s místopředsedkyní Wallströmovou: Zmocnění přijímat a předávat sdělení evropskému veřejnému ochránci práv a zmocňovat úředníky, aby se dostavili k evropskému veřejnému ochránci práv (SEK(2005)1227/4), 4. října 2005).

(17) Viz rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Birkhoff v. Komise, T-302/01, Recueil FP, s. I-A-245 a II-1185, bod 39.

(18) Věc T-83/91 Tetra Pak International SA v. Komise, Sb. rozh. 1994, s. II-755; Věc T-126/97 Sonasa Sociedade Nacional de Segurança, Ld. v. Komise, Sb. rozh. 1999, s. II-2793.

(19) Článek 288 Smlouvy o ES stanoví: „smluvní odpovědnost Společenství se řídí právem rozhodným pro danou smlouvu. V případě mimosmluvní odpovědnosti nahradí Společenství v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jeho orgány nebo jeho zaměstnanci při výkonu jejich funkce. (...)“

(20) Rozsudek Soudního dvora ve věci Evelyne Delauche v. Komise, 111/86, Recueil 1987, s. 5345.

(21) Rozsudek Soudního dvora ve věci Evelyne Delauche v. Komise, 111/86, Recueil 1987, s. 5345.