Vážená paní H.,

Dne 24. října 2002 jste evropskému veřejnému ochránci práv podal stížnost na Evropskou komisi, která se zabývá projektem EUROCAMPER (odkaz LIFE99 ENV/D/000448).

Dne 12. listopadu 2002 jsem předal stížnost předsedovi Evropské komise.

V e-mailu ze dne 10. prosince 2002 jste mě informoval, že jste od té doby dosáhl dohody s Komisí, pokud jde o jeden z aspektů stížnosti (přičtení nákladů k položkám „spotřební materiál“ a „služby třetích stran“).

Dne 11. prosince 2002 jste mi zaslal e-mail, který jste téhož dne zaslal Komisi. V tomto e-mailu jste uvedl, že abyste toto šetření nekomplikoval, nepožádal jste Komisi, aby poskytla další stanoviska ke dvěma dalším otázkám, které jste uvedl ve své stížnosti.

Komise zaslala své stanovisko dne 20. ledna 2003. Předala jsem Vám jej dne 23. ledna 2003 s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal dne 10. února 2003.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

Původní stížnost

Dne 15. listopadu 1998 požádala stěžovatelka, německá nevládní organizace, Společenství o finanční pomoc v rámci programu LIFE pro svůj projekt EUROCAMPER (odkaz LIFE99 ENV/D/000448). Cílem tohoto projektu bylo vyvinout a implementovat systém environmentálního managementu pro kempy. Podle žaloby byly výdaje na projekt odhadnuty na 1 491 472 DM, z toho 410 652 DM na zaměstnance a 746 000 DM na služby třetích osob. Dále bylo upřesněno, že posledně uvedený údaj zahrnuje služby, které má poskytovat 15 kempů se 110 pracovními dny v sazbě 200 DM na kemp, tj. v celkové výši 330 000 DM.

V dopise, který byl zřejmě zaslán panu B., správci případu Komise, dne 9. června 1999 stěžovatel uvedl, že změnil finanční formuláře připojené k jeho žádosti v souladu s tím, co bylo toho dne projednáno po telefonu. Stěžovatel zejména uvedl: „Monetarizovanou pracovní dobu (330 000 DM), kterou v rámci projektu poskytnou vlastníci a správci kempů, jsem vyřadil ze služeb třetích osob a přiřadil jsem ji personálu.“ Dne 11. června 1999 zaslal pracovník Komise odpovědný za vyřizování případů stěžovateli fax, v němž stěžovatele informoval o „upravených nákladech“ a „upraveném grantu EU“ a požádal stěžovatele, aby potvrdil, že s těmito změnami souhlasí. Podle faxu byl údaj o „osobních“ nákladech zvýšen přidáním služeb projektových partnerů, zatímco údaj o „službách třetích osob“ byl odpovídajícím způsobem snížen na 416 000 DM. V dopise zaslaném téhož dne stěžovatel potvrdil, že s těmito změnami souhlasí.

Rozhodnutím ze dne 28. července 1999 Komise vyhověla žádosti stěžovatele o finanční podporu. Celkové způsobilé výdaje na pomoc byly stanoveny na 688 726,52 EUR. Maximální výše grantu Společenství byla stanovena na 344 363,26 EUR (tj. 50 % způsobilých výdajů).

Správní, technická a finanční ustanovení vztahující se na projekt byla uvedena v příloze 2 rozhodnutí. Body 3.1 a 3.2 těchto ustanovení stanovily zálohu a průběžnou platbu. Podle bodu 3.3 měl být zůstatek vyplacen po obdržení „dokladu o skutečných celkových výdajích“.

Ve dnech 13. a 14. února 2002 provedla Komise audit týkající se projektu. Zpráva o tomto auditu byla vypracována dne 7. března 2002. Auditoři dospěli k závěru, že ačkoli pracovní doba partnerů projektu (tábořiště), která byla účtována v rámci nákladů na zaměstnance, byla odůvodněna pracovními výkazy, vykázané údaje neobsahovaly žádný peněžní tok, a nemohly být proto považovány za způsobilé výdaje.

Dne 4. června 2002 Komise informovala stěžovatele, že při auditu bylo zjištěno, že pokud jde o služby poskytované kempy, nikomu nevznikly žádné náklady, které by mohly být prokázány. Tyto služby tedy musely být považovány za služby v naturáliích a za služby, které nejsou způsobilé pro finanční pomoc Společenství.

Ve své odpovědi ze dne 7. června 2002 stěžovatel poukázal na to, že příslušné služby byly částečně poskytovány zaměstnanci, ale většinou nezávislými podnikateli. V rámci osobních rozhovorů s panem B., zpracovatelem případů Komise, bylo proto dohodnuto, že tyto služby budou vyhodnocovány a fakturovány paušálně ve výši 200 DM na osobu a den. Komise tento přístup nezpochybnila, když v únoru a březnu 2001 požádala o podrobné informace týkající se finančních aspektů projektu. Stěžovatel dále poukázal na to, že teprve při diskusi dne 30. května 2002 byl informován novým pracovníkem Komise pro vyřizování případů, že pan B. možná nebyl oprávněn souhlasit s výše popsaným přístupem.

Žadatel následně předložil Komisi důkazy, aby prokázal, že účtované náklady byly přiměřené. Dopisem ze dne 23. července 2002 však Komise informovala stěžovatele, že na základě svého přezkumu rozhodla, že finanční pomoc EU činí pouze 271 093,21 EUR. Vzhledem k tomu, že Komise již poskytla 275 490,60 EUR, přistoupí ke zpětnému získání zůstatku (4 397,39 EUR). Výpočet Komise byl založen zejména na odpočtu 250 685,26 DM z titulu nákladů na služby poskytované kempy.

Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv tvrdil 1), že žádost Komise o vrácení již poskytnutých grantů porušuje příslušnou dohodu a také zásadu ochrany legitimního očekávání. Stěžovatel dále tvrdil (2), že jej Komise informovala o nezpůsobilosti těchto nákladů až pět měsíců po ukončení projektu. Podle stěžovatele by měl možnost pokusit se provést změny, pokud by byl na problém upozorněn dříve. Stěžovatel nakonec (3) kritizoval skutečnost, že i přes sedm žádostí mu byla zpráva o auditu zaslána až pět měsíců po provedení auditu.

Stěžovatel dodal, že rovněž zpochybnil některé aspekty přiřazování nákladů k položkám „spotřební materiál“ a „služby třetích osob“.

Následný vývoj

E-mailem ze dne 10. prosince 2002 stěžovatel informoval veřejného ochránce práv, že dosáhl dohody s Komisí, pokud jde o přiřazení nákladů k položkám „spotřební materiál“ a „služby třetích osob“.

Dne 11. prosince 2002 zaslal stěžovatel veřejnému ochránci práv e-mail, který téhož dne zaslal Komisi a který se týkal stížností č. 2 a 3. V tomto e-mailu stěžovatel uvedl, že aby toto šetření nekomplikoval, nepožádal Komisi o poskytnutí dalších stanovisek k těmto otázkám.

Šetření

Stanovisko Komise

Komise ve svém stanovisku k hlavnímu tvrzení (1) uvedla následující připomínky:

Žádost o uznání neuhrazených příspěvků partnerů za skutečné výdaje vzniklé v rámci projektu nemohla být přijata. Částky zaokrouhlené částky navržené jako odhadované personální náklady partnerů projektu byly přijaty jako součást původně rozpočtovaných celkových personálních nákladů. Neexistovaly však žádné důkazy o tom, že by existoval záměr přijmout tyto odhadované náklady nebo příspěvky partnerů jako výdaje způsobilé k financování na konci projektu. Bod 3.3 přílohy 2 rozhodnutí jasně omezil způsobilost k financování na skutečné výdaje, a tím vyloučil legitimní očekávání v opačném smyslu.

Neplacená věcná práce s sebou zjevně nenesla skutečné výdaje. Proto neexistovaly žádné důvody pro tvrzení, že Komise tím, že přijala částku požadovanou na náklady na zaměstnance v navrhovaném rozpočtu projektu jako součást celkových nákladů na zaměstnance, nepřímo přijala způsobilost odhadovaných výdajů a neplacené věcné podpory.

Průběžná platba navíc nemohla vyvolat legitimní očekávání, pokud jde o přijetí věcné podpory jako skutečných nákladů. Ve svých dopisech doprovázejících průběžnou platbu Komise zdůraznila, že průběžná platba neznamená konečné schválení požadovaných výdajů.

Komise předložila kopii dopisu advokáta stěžovatele ze dne 6. listopadu 2002. Podle tohoto dopisu byl jako příloha k tomuto dopisu předložen doklad o nákladech na zaměstnance ve výši 113 371,39 DM.

Komise dále předložila kopii dopisu, který zaslala stěžovateli dne 12. prosince 2002. Podle tohoto dopisu byly na základě důkazů předložených Komisi dne 6. listopadu 2002 přijaty personální náklady ve výši 113 371,39 DM. S ohledem na další body informovala Komise stěžovatele, že mu navrhuje zaplatit částku 25 650,36 EUR.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svých připomínkách trval na svém podnětu. Podle ní práce vykonávaná vlastníky a správci kempů představovala službu, která měla finanční hodnotu, a mohla být tedy zpeněžena. Komise však uznala pouze práci vykonanou zaměstnanci, a nikoli práci vykonanou samotnými vlastníky a vedoucími pracovníky. Pan B., bývalý vyšetřující úředník Komise, v říjnu 2002 potvrdil, že by přijal (nebo doporučil svým kolegům, aby přijali) i posledně uvedeného.

Podle názoru stěžovatele tento problém vyvolal zásadnější otázku, jak se tito vlastníci malých a středních podniků, kteří pracovali, aniž by pobírali oficiální mzdu, mohli účastnit projektů LIFE. Stěžovatel se dotázal, zda by veřejný ochránce práv mohl požádat Komisi o poskytnutí informací o tom, jak postupovala v jiných takových případech.

ROZHODNUTÍ

1 Úvodní poznámky

1.1 Stěžovatel, německá nevládní organizace, uzavřela s Evropskou komisí dohodu, podle které měla Evropská komise poskytnout finanční pomoc v rámci programu LIFE pro svůj projekt EUROCAMPER (odkaz LIFE99 ENV/D/000448). Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv stěžovatel tvrdil, že Komise nakonec nesprávně odmítla uznat některé náklady v položce „zaměstnanci“ (viz bod 2 níže).

1.2 Stěžovatel rovněž namítal způsob, jakým Komise přiřadila náklady k položkám „spotřební materiál“ a „služby třetích osob“. V e-mailu ze dne 10. prosince 2002 však stěžovatel informoval veřejného ochránce práv, že v této záležitosti dosáhl dohody s Komisí. Není tedy třeba se dále zabývat tímto aspektem stížnosti.

1.3 Stěžovatel dále ve své stížnosti tvrdil, že jej Komise informovala o nezpůsobilosti těchto nákladů až pět měsíců po ukončení projektu a že i přes sedm žádostí jí byla zpráva o auditu zaslána až pět měsíců po provedení auditu. Dne 11. prosince 2002 však stěžovatel informoval veřejného ochránce práv, že nepožádal Komisi o poskytnutí dalších stanovisek k těmto otázkám. Za těchto okolností se veřejný ochránce práv domnívá, že neexistují žádné další důvody k prošetření těchto aspektů stížnosti.

1.4 Stěžovatel se ve svých připomínkách ke stanovisku Komise dotázal, zda by veřejný ochránce práv mohl Komisi požádat, aby poskytla informace o tom, jak postupovala v jiných případech. Veřejný ochránce práv se domnívá, že není třeba, aby o tyto informace žádal Komisi, neboť stížnost může být vyřízena na základě důkazů, které mu již byly předloženy. Stěžovatel se však může písemně obrátit na Komisi s žádostí o informace, které požaduje.

2 Způsobilost nákladů

2.1 Projekt stěžovatele zahrnoval práci vlastníků a manažerů kempů, kteří se na projektu podíleli, a jejich zaměstnanců. Po ukončení projektu se Komise domnívala, že tyto služby nelze považovat za způsobilé pro finanční pomoc. Po odečtení částky vykázané za tyto služby (250 685,26 DM) a s přihlédnutím k zálohové platbě a průběžné platbě, které již byly provedeny, dospěla Komise k závěru, že stěžovatel by měl vrátit částku 4 397,39 EUR.

2.2 Stěžovatel ve své stížnosti veřejnému ochránci práv tvrdil, že Komise tím porušila příslušnou dohodu a také zásadu ochrany legitimního očekávání. V této souvislosti stěžovatel zejména tvrdil, že jeho přístup byl v době podání žádosti projednán s osobou pověřenou vyřizováním případů v Komisi a tato osoba jej přijala.

2.3 Zdá se, že poté, co byla stížnost podána veřejnému ochránci práv, Komise přijala částku 113 371,39 DM z důvodu práce provedené zaměstnanci vlastníků a správců dotčených kempů, a proto navrhla zaplatit stěžovateli částku 25 650,36 EUR. Komise však trvala na svém názoru, že náklady z důvodu práce provedené vlastníky nebo správci samotných kempů nemohou být přijaty.

2.4 Komise měla za to, že neplacené věcné práce zjevně neznamenají skutečné výdaje. Zdůraznila, že bod 3.3 přílohy 2 rozhodnutí jasně omezuje způsobilost k financování na skutečné výdaje, a vylučuje tak legitimní očekávání opaku.

2.5 Projednávaná věc se tedy týká práv vyplývajících ze smlouvy mezi stěžovatelem a Komisí.

2.6 Podle článku 195 Smlouvy o ES je evropský veřejný ochránce práv oprávněn přijímat stížnosti "týkající se případů nesprávného úředního postupu orgánů nebo institucí Společenství". Veřejný ochránce práv se domnívá, že k nesprávnému úřednímu postupu dochází, pokud veřejný subjekt nejedná v souladu s pravidlem nebo zásadou, které jsou pro něj závazné. Nesprávný úřední postup tedy může být zjištěn i při plnění závazků vyplývajících ze smluv uzavřených orgány nebo institucemi Společenství.

2.7 Veřejný ochránce práv se však domnívá, že rozsah přezkumu, který může v takových případech provést, je nutně omezený. Veřejný ochránce práv je zejména toho názoru, že by se neměl snažit určit, zda některá ze stran porušila smlouvu, je-li záležitost sporná. Touto otázkou by se mohl účinně zabývat pouze příslušný soud, který by měl možnost vyslechnout argumenty účastníků řízení týkající se příslušného vnitrostátního práva a posoudit protichůdné důkazy ve sporných skutkových otázkách.

2.8 Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že v případech týkajících se smluvních sporů je odůvodněné omezit jeho šetření na posouzení, zda mu orgán nebo instituce Společenství poskytly soudržný a přiměřený popis právního základu pro své jednání a proč se domnívá, že jeho názor na smluvní postavení je oprávněný. Pokud tomu tak je, veřejný ochránce práv dospěje k závěru, že jeho šetření neodhalilo případ nesprávného úředního postupu. Tímto závěrem není dotčeno právo stran nechat svůj smluvní spor přezkoumat a autoritativně vyřešit příslušným soudem.

2.9 V projednávaném případě Komise předložila ucelený a přiměřený popis důvodů, pro které se domnívá, že příslušné služby nelze považovat za způsobilé výdaje.

2.10 Za těchto okolností se zdá, že ze strany Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

3 Závěr

Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti se zdá, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Evropské komise. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Komise.

Upřímně,

 

Jacob SÖDERMAN

---

(1) Komise rovněž předložila připomínky týkající se přiřazení nákladů k položkám „spotřební materiál“ a „služby třetích stran“. Vzhledem k tomu, že stěžovatel potvrdil, že v této otázce bylo dosaženo dohody, nejsou zde tyto připomínky uvedeny.