Štrasburk 18. prosince 2003

Vážený pane C.,

Dne 19. října 2002 jste jménem paní Cáliz Vila Baldó podala stížnost k evropskému veřejnému ochránci práv na Evropskou komisi. Vaše stížnost se týká údajně neoprávněného propuštění paní Vila Baldóové, odbornice na projekt financovaný Společenstvím (projekt 8ACP-D03), a postoje, který v této věci zaujala delegace Komise v Dominikánské republice.

Dne 15. listopadu 2002 jsem předal stížnost předsedovi Evropské komise. Evropská komise zaslala své stanovisko dne 25. února 2003. Předala jsem Vám jej s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal 2. a 8. června a 11. listopadu 2003.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

Podle stěžovatele byly skutkové okolnosti případu v souhrnu následující:

Stěžovatel je odborníkem v oblasti veřejného zdraví s rozsáhlými zkušenostmi v Latinské Americe. Začátkem roku 2000 byla oslovena „Escuela Andaluza de Salud Pública“ (dále jen „EASP“), veřejným orgánem andaluské regionální správy. EASP chtěla prozkoumat, zda je ochotna připojit se k týmu odborníků. Tým bude zařazen do nabídky na projekt související se zdravím v Dominikánské republice, který bude financován z Evropského rozvojového fondu (ERF). Stěžovatelka nabídku přijala a její jméno bylo uvedeno v nabídce, kterou EASP předložil v rámci výzvy k podávání nabídek. Návrh byl nakonec vybrán a EASP podepsal technickou smlouvu (8 ACP-D03) s odpovědnými orgány Dominikánské republiky.

V červenci 2000 musela stěžovatelka opustit své zaměstnání ve Valencii (Španělsko), aby se připojila k týmu odborníků EASP, který měl zahájit svou činnost v Dominikánské republice na začátku srpna 2000. Dne 24. srpna 2000, jen několik dní po zahájení prací na projektu, požádal ředitel projektu stěžovatelku o odstoupení a vyhrožoval ukončením její zkušební doby. Stěžovatel oznámil tyto zastrašující připomínky EASP dne 5. září 2000. Dne 2. října 2000 se odpovědný úředník delegace Komise v Dominikánské republice setkal se čtyřmi členy týmu EASP, včetně stěžovatele. Cílem setkání bylo zhodnotit vývoj projektu. Dne 10. října 2000 ředitel projektu znovu vyhrožoval stěžovatelce a dodal, že získal podporu delegace Komise pro její nahrazení.

Stěžovatel kontaktoval odpovědného úředníka v delegaci Komise a požádal o uspořádání schůzky. Dne 16. října 2000 se odpovědný úředník Komise setkal se stěžovatelem a ředitelem projektu. Téhož dne zaslal EASP stěžovatelce formální dopis, který adresoval jejímu domovu ve Valencii (Španělsko). V dopise jí EASP oznámil ukončení smlouvy. Kopie dopisu byla stěžovateli zaslána ručně dne 24. října 2000. EASP rovněž předložil veřejným zadavatelům Dominikánské republiky formální žádost o nahrazení znalce ze dne 16. října 2000, jak vyžaduje článek 18 úmluvy z Lomé IV.

Dne 20. října 2000 se veřejní zadavatelé Dominikánské republiky písemně obrátili na delegaci Komise s žádostí o stanovisko k žádosti EASP. Ve své odpovědi ze dne 26. října 2000 příslušný úředník Komise souhlasil s žádostí EASP o nahrazení stěžovatele. Uvedl, že po vyslechnutí ředitele projektu i stěžovatele a s ohledem na prvořadé cíle, kterých má projekt dosáhnout, je vhodné nahradit jednoho z odborníků v týmu EASP.

Stěžovatel se neúspěšně snažil naplánovat schůzku s odpovědným úředníkem Komise za účelem projednání situace. Vzhledem k tomu, že neodpověděla, zaslala písemnou zprávu, která zůstala nezodpovězena. Proti EASP podala rovněž žalobu ke španělským pracovněprávním soudům, v níž tvrdila, že byla neprávem propuštěna. Ve svém rozhodnutí soud dospěl k závěru, že ukončení smlouvy stěžovatele bylo neopodstatněné, ale uznal, že strany dosáhly dohody, v níž EASP souhlasil s náhradou vzniklé škody stěžovateli.

Dne 27. září 2001 podala stěžovatelka Komisi formální stížnost, v níž tvrdila, že úředník odpovědný za projekt v delegaci Komise v Dominikánské republice porušil kodex řádné správní praxe tohoto orgánu. Poukázala na porušení řady právních norem, jako je zákonnost, nediskriminace, objektivita, soudržnost a zásady pomoci. Útvary Komise měly za to, že odpovědný úředník neporušil zásady zakotvené v kodexu, a stížnost dne 15. února 2002 zamítly. V reakci na odvolání stěžovatele ze dne 6. března 2002 potvrdil generální sekretariát Komise závěry svých útvarů a odvolání zamítl.

Stěžovatelka se domnívá, že Komise měla bez ohledu na to, zda s ní měla právní vztah, monitorovat provádění projektu a odvrátit případnou protiprávnost ze strany dodavatele. Tvrdí, že Komise neměla umožnit EASP, aby usiloval o změnu zaměstnanců projektu bez předchozího souhlasu vnitrostátních orgánů, jak je stanoveno v článku 18 Loméské úmluvy. Podle jejího názoru bylo negativní hodnocení jejího výkonu ze strany odpovědného úředníka v delegaci Komise v Dominikánské republice neopodstatněné.

Stěžovatel v souhrnu tvrdí, že Komise porušila svůj vlastní kodex řádné správní praxe tím, že i) v dopise svých útvarů ze dne 26. října řádně neuvedla důvody, které je vedly k tomu, aby podpořily žádost konzultanta o propuštění stěžovatele; a ii) před přijetím stanoviska respektovat základní práva stěžovatelky, zejména její právo na obhajobu. Navrhuje tedy, aby Komise (iii) nahradila finanční a morální újmu, která jí vznikla v důsledku propuštění.

Šetření

Stanovisko Evropské komise

Komise nejprve stručně popsala skutkové okolnosti projednávané věci. Konstatovala, že úředník odpovědný za projekt v její delegaci v Dominikánské republice měl příležitost setkat se se všemi členy týmu EASP dne 3. října 2000. V průběhu setkání každý z účastníků vysvětlil zadané úkoly a stav práce. Stěžovatel v té době předložil rozsáhlý teoretický dokument, který byl příliš obecný na to, aby mohl být proveden. Úředník Komise jí navrhl, aby zlepšila svou práci na praktických aspektech svého spisu.

Komise uvedla, že její útvary již měly možnost přezkoumat situaci na základě stížnosti podané stěžovatelkou, v níž tvrdila, že orgán nedodržel svůj vlastní kodex řádné správní praxe. Poté, co Komise přezkoumala tvrzené skutečnosti, a to jak ze strany svých útvarů, tak v odvolacím řízení ze strany generálního sekretariátu, dospěla k závěru, že při provádění projektu nedošlo k žádné nesrovnalosti ani podvodu.

Pokud jde o konkrétní tvrzení obsažená ve stížnosti veřejnému ochránci práv, Komise tvrdila, že stěžovatel neměl žádnou smluvní vazbu ani s orgánem, ani s veřejným zadavatelem. Její jediný právní vztah byl navázán se zhotovitelem, a sice s EASP. Jak uznaly soudy Společenství (rozsudek Soudního dvora ve věci STS Consorzio per Sistemi di Telecomunicazione via Satellite SpA v. Komise, 126/83, Recueil 1984, s. 02769), projekty financované Evropským rozvojovým fondem (ERF) jsou prováděny prostřednictvím vnitrostátních smluv uzavřených mezi vnitrostátním veřejným zadavatelem a soukromými dodavateli.

Úloha zástupců Komise v příslušné zemi je omezena na zajištění dodržování platných právních podmínek. Pokud jde o nahrazení odborníka, příslušná pravidla jsou stanovena v čl. 18 odst. 4 přílohy IV rozhodnutí Rady ministrů AKT-EHS č. 3/90. Toto ustanovení umožňuje dodavateli nahradit odborníka pracujícího na projektu za předpokladu, že veřejný zadavatel se změnou souhlasí, jakmile je spokojen s kvalifikací navrhovaného nahrazení.

Komise poukázala na to, že její útvary nezpochybnily profesní způsobilost stěžovatele. Její stanovisko pouze uznalo pravomoc dodavatele provést nezbytné personální změny jako prostředek k zajištění co nejefektivnější realizace projektu. Delegace Komise v Dominikánské republice poté, co zjistila určitá zpoždění při plnění úkolů svěřených stěžovatelce a její obtíže při spolupráci s ostatními členy týmu EASP, dospěla k závěru, že žádost dodavatele byla v souladu s pravidly stanovenými v čl. 18 odst. 4 obecných podmínek pro smlouvy o poskytování služeb ERF. Komise tedy ve svém dopise veřejnému zadavateli ze dne 26. října 2000 proti takové změně nevznesla námitky. Dopis vycházel z informací a dokumentů, které Komise obdržela od dodavatele i od stěžovatele. I když nahrazení odborníka v projektu financovaném z ERF je záležitostí, která musí být řešena mezi veřejným zadavatelem a dodavatelem, Komise měla za to, že zásah jejích služeb v tomto případě byl výsledkem formální žádosti veřejných zadavatelů. Jeho odpověď tedy byla v souladu s povinnostmi orgánu.

Konečně Komise tvrdila, že jednání odpovědného úředníka je v souladu s jejím kodexem řádné správní praxe. Orgán poznamenal, že před přijetím stanoviska ve sporu se jeho úředník setkal s oběma stranami, vyslechl jejich názory a důkladně přezkoumal všechny dokumenty předložené stěžovatelem dne 17. října 2000. Orgán proto dospěl k závěru, že práva stěžovatelky, zejména její právo být vyslechnuta, byla v tomto případě řádně dodržena.

S ohledem na předchozí úvahy dospěla Komise k závěru, že její útvary jednaly řádně a že nedošlo k žádnému nesprávnému úřednímu postupu. Orgán poté odmítl zvážit možnost poskytnout stěžovateli jakýkoli druh odškodnění.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatelka ve svém vyjádření vyjádřila odlišný názor na tón a obsah své první schůzky s odpovědným úředníkem Komise dne 3. října 2000. Konstatovala, že setkání nebylo věnováno přezkumu práce provedené odborníkem každého týmu, ale spíše obecné prezentaci projektového ředitele. Vzhledem k formální povaze schůzky stěžovatelka považovala za překvapivé, že odpovědná úřednice Komise byla schopna na první pohled zhodnotit svou práci.

Stěžovatelka zdůraznila, že dne 16. října 2000 jí projektový ředitel oznámil, že již není součástí projektu a že AESP již zahájila hledání náhradníka. Podle jejího názoru nebyla tato iniciativa v souladu s podmínkami stanovenými v čl. 18 odst. 4 obecných podmínek pro zakázky na služby ERF, neboť byla přijata před zasláním formální žádosti o změnu zaměstnanců projektu veřejným zadavatelům.

Tvrdila, že v průběhu schůzky, kterou dne 16. října 2000 uspořádala delegace Komise s ředitelem projektu, souhlasil odpovědný úředník orgánu s přezkoumáním skutkových okolností situace a všech příslušných dokumentů. Podle jejího názoru se jeví jako vysoce nepravděpodobné, že by tak úředník mohl učinit v době, kdy souhlasil s jejím nahrazením dne 26. října 2000. Stěžovatel proto dospěl k závěru, že Komise řádně nemonitorovala provádění projektu ze strany EASP.

Kromě řady telefonických kontaktů se sekretariátem veřejného ochránce práv zaslal stěžovatel dne 11. listopadu 2003 další informace. Nové dokumenty zdůraznily protiprávní povahu jejího propuštění a nespravedlivý postoj EASP, který podle jejího názoru představoval zjevné porušení jejích základních práv. Rozhodnutí EASP ukončit její smlouvu pouze několik dní poté, co se pustila do nového osobního a profesního úsilí, bylo neodůvodněné. Domnívala se, že tato opatření nemohla být přijata, ale se souhlasem odpovědného úředníka Komise. Stěžovatel požadoval, aby veřejný ochránce práv provedl důkladné šetření této záležitosti, které by mělo zahrnovat žádost o informace adresovanou veřejným zadavatelům Dominikánské republiky.

ROZHODNUTÍ

1 Úvodní poznámky

1.1 Aby se předešlo nedorozumění, je důležité připomenout, že článek 195 Smlouvy o ES zmocňuje evropského veřejného ochránce práv zkoumat možné případy nesprávného úředního postupu pouze při činnosti orgánů a institucí Společenství. Ustanovení čl. 2 odst. 1 statutu evropského veřejného ochránce práv výslovně stanoví, že stížnost veřejnému ochránci práv nelze podat na žádný jiný orgán nebo osobu.

1.2 Na základě výše uvedených ustanovení byla proto šetření veřejné ochránkyně práv týkající se stížnosti zaměřena na přezkoumání, zda nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu v činnosti Evropské komise. Opatření přijatá vnitrostátními orgány nebo soukromými firmami nespadají do působnosti veřejného ochránce práv.

2 Nedostatečné odůvodnění Komise v jejím dopise ze dne 26. října 2000

2.1. Stěžovatel tvrdí, že Komise porušila svůj vlastní kodex řádné správní praxe tím, že v dopise svých útvarů ze dne 26. října řádně neuvedla důvody, které ji vedly k tomu, že podpořila žádost konzultantky o její propuštění.

Podle jejího názoru bylo negativní hodnocení jejího výkonu ze strany odpovědného úředníka v delegaci Komise v Dominikánské republice neopodstatněné.

2.2 Komise tvrdí, že její delegace v Dominikánské republice poté, co zaznamenala určitá zpoždění při plnění úkolů svěřených stěžovatelce a její obtíže při spolupráci s ostatními členy týmu EASP, měla za to, že žádost dodavatele byla v souladu s pravidly stanovenými v čl. 18 odst. 4 obecných podmínek pro smlouvy o poskytování služeb ERF. Komise tedy ve svém dopise veřejnému zadavateli ze dne 26. října 2000 proti takové změně nevznesla námitky.

Orgán uvedl, že i když nahrazení odborníka v projektu financovaném z Evropského rozvojového fondu (ERF) je záležitostí, kterou je třeba řešit mezi veřejným zadavatelem a dodavatelem, Komise měla za to, že zásah jejích útvarů v tomto případě byl výsledkem formální žádosti veřejných zadavatelů. Jeho odpověď tedy byla v souladu s povinnostmi orgánu.

2.3 Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že rozsah odpovědnosti Komise za projekty financované z ERF se jeví jako relevantní právní otázka pro posouzení tvrzení a tvrzení stěžovatele.

Předmětem stížnosti je projekt technické pomoci financovaný Komisí ze zdrojů poskytnutých ERF, a proto se jeho provádění musí řídit kritérii stanovenými jak v IV. úmluvě AKT-ES ze dne 15. prosince 1989 [úmluva](1), tak v rozhodnutí Rady ministrů AKT-EHS č. 3/90 [rozhodnutí](2).

Obecná zásada rozdělení odpovědnosti mezi jednotlivé aktéry zapojené do procesu spolupráce AKT-ES je stanovena v článku 222 úmluvy, který zdůrazňuje, že akce financované z ERF mají být prováděny státy AKT a Společenstvím v úzké spolupráci. Jako prostředek k zajištění této úzké spolupráce článek 316 úmluvy předpokládá, že v každém státě AKT nebo skupině států bude zřízen delegát Komise, aby se usnadnila a urychlila příprava, hodnocení a provádění projektů a programů.

Pokud jde o zvláštní opatření pro změnu zaměstnanců zapojených do projektu, rozhodnutí stanoví zvláštní rozdělení povinností v čl. 18 odst. 4 přílohy IV týkající se obecných podmínek pro smlouvy o poskytování služeb (3). Zamýšlenou personální změnu proto musí dodavatel navrhnout veřejnému zadavateli, který ji musí schválit.

2.4 V tomto režimu spadá nahrazení odborníka do odpovědnosti veřejného zadavatele, který musí jednat na návrh zhotovitele. Komise není vyzvána, aby zasahovala do tohoto typu situací. Veřejný ochránce práv se však nedomnívá, že by bylo nepřiměřené, aby Komise v souvislosti s navrhovaným nahrazením odborníka a na základě formální žádosti veřejného zadavatele sdělila svá stanoviska. Zdá se, že tento přístup je v souladu s úlohou delegáta Komise usnadňovat provádění projektů financovaných z ERF prostřednictvím lepší spolupráce s vnitrostátními orgány. Přitom však musí respektovat práva občanů, kteří mohou být jeho činností dotčeni.

2.5 Pokud jde o konkrétní tvrzení stěžovatele týkající se nedostatečného odůvodnění odpovědi Komise veřejným zadavatelům ze dne 26. října 2000, zdá se, že dopis orgánu byl formulován takto:

„S ohledem na informace poskytnuté vedoucím projektu [...], dokumenty předložené odborníkem a po vyslechnutí jejích tvrzení se delegace Komise domnívá, že nadřazené zájmy váhy projektu ve prospěch požadovaného nahrazení.“

2.6 Veřejný ochránce práv konstatuje, že právo na řádnou správu, jak je stanoveno v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie, ukládá správě povinnost odůvodnit svá rozhodnutí. Jak uznává vlastní kodex řádné správní praxe Komise, povinnost odůvodnit rozhodnutí znamená, že rozhodnutí Komise musí jasně uvádět důvody, na nichž je založeno (4). Podle ustálené judikatury musí z odůvodnění aktu jasně a jednoznačně vyplývat úvahy orgánu, jenž akt vydal, aby byla dotyčná osoba informována o důvodech, které vedly k přijetí opatření, a aby soud Společenství mohl vykonávat svůj přezkum. Rozsah této povinnosti závisí na povaze dotčeného opatření a kontextu, v němž bylo přijato(5).

2.7 V tomto případě Komise ve svém dopise odkázala na různé faktory, které vzala v úvahu, aby dospěla ke svému závěru, a to jak stanoviska dodavatele, tak stěžovatele, dokumenty předložené stěžovatelem a význam projektu, který má být realizován. Po zvážení všech těchto skutečností dospěla Komise k závěru, že pokračování projektu je hlavním cílem, a proto musí být zajištěno, i kdyby to znamenalo, že jeden z odborníků musí být nahrazen. Veřejná ochránkyně práv si je vědoma skutečnosti, že Komise nedospěla k tomuto postoji v souvislosti s opatřením namířeným proti stěžovateli, ale spíše v reakci na žádost o radu, kterou si vyžádaly vnitrostátní orgány.

S ohledem na důvody uvedené Komisí a povahu jejího stanoviska dospěl veřejný ochránce práv k závěru, že odůvodnění obsažené v dopise Komise ze dne 26. října 2000 se nejeví jako nepřiměřené. Veřejný ochránce práv proto neshledává žádný nesprávný úřední postup, pokud jde o tento aspekt případu.

3 Porušení práva stěžovatele na obhajobu

3.1 Stěžovatelka tvrdí, že Komise porušila svůj vlastní kodex řádné správní praxe tím, že před přijetím svého stanoviska nerespektovala základní práva stěžovatelky, zejména její právo na obhajobu.

Tvrdila, že v průběhu schůzky pořádané delegací Komise dne 16. října 2000 s vedoucím projektu souhlasil odpovědný úředník s přezkoumáním skutkových okolností situace a všech relevantních dokumentů. Podle jejího názoru bylo velmi nepravděpodobné, že by tak odpovědný úředník Komise mohl učinit v době, kdy souhlasil s jejím nahrazením dne 26. října 2000.

3.2 Komise ve svém stanovisku tvrdila, že před přijetím stanoviska ve sporu se její odpovědný úředník setkal s oběma stranami, vyslechl jejich názory a důkladně přezkoumal všechny dokumenty, které stěžovatel dříve předložil. Orgán proto dospěl k závěru, že práva stěžovatelky, zejména její právo být vyslechnuta, byla v tomto případě řádně dodržena.

3.3 Veřejný ochránce práv konstatuje, že právo na řádnou správu, jak je stanoveno v článku 41 Listiny základních práv Evropské unie, zahrnuje právo každé osoby být vyslechnuta před přijetím jakéhokoli individuálního opatření, které by se jí mohlo nepříznivě dotknout. Vlastní kodex řádné správní praxe Komise uznává povinnost naslouchat všem stranám s přímým zájmem. Na základě tohoto ustanovení musí úředníci zajistit, aby tato příležitost byla poskytnuta zúčastněným stranám (6).

3.4 Z informací předložených v průběhu šetření veřejného ochránce práv vyplývá, že předtím, než Komise odpověděla na žádost veřejného zadavatele, se odpovědný úředník Komise se stěžovatelkou setkal a dal jí příležitost vyjádřit se ke sporu s EASP a předložit veškerou nezbytnou dokumentaci na podporu svého stanoviska.

Nezdá se tedy, že by Komise v tomto případě porušila právo stěžovatele na obhajobu. Veřejný ochránce práv proto neshledává žádný nesprávný úřední postup, pokud jde o tento aspekt případu.

4 Návrh na náhradu majetkové a morální újmy

4.1 Stěžovatelka se na základě svých tvrzení domáhá od Komise náhrady majetkové a morální újmy, která jí vznikla v důsledku propuštění.

4.2 Veřejný ochránce práv poté, co v předchozích oddílech svého rozhodnutí dospěl k závěru, že se zdá, že ze strany Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, pokud jde o tvrzení uvedená ve stížnosti, shledává, že žádosti stěžovatele o náhradu škody nelze vyhovět.

5 Závěr

Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti se zdá, že ze strany Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Komise.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS

---

(1) Úmluva byla schválena Radou a Komisí rozhodnutím 91/400/ESUO, EHS ze dne 25. února 1991 (Úř. věst. L 229, s. 1).

(2) Rozhodnutí Rady ministrů AKT-EHS č. 3/90 ze dne 29. března 1990, kterým se přijímají obecná nařízení, obecné podmínky a procesní pravidla pro smírčí a rozhodčí řízení u zakázek na stavební práce, dodávky a služby financované z Evropského rozvojového fondu (ERF) a které se týká jejich uplatňování (Úř. věst. L 382, 31.12.1990; s. 1).

(3) "Poradce nesmí provádět změny v personálu bez předchozího souhlasu zadavatele. Konzultant však poskytne náhradu s alespoň rovnocennou kvalifikací a zkušenostmi a přijatelnou pro veřejného zadavatele, pokud: [...]

b) kteroukoli osobu uvedenou ve smlouvě shledá veřejný zadavatel [...] nevhodnou pro plnění svých povinností podle smlouvy [...].“

(4) Oddíl 3, příloha, rozhodnutí Komise ze dne 17. října 2000, kterým se mění její jednací řád (Úř. věst. L 267, 20.10.2000, s. 63).

(5) Věc T-186/00, Conserve Italia Soc. coop. arl v. Komise, dosud nezveřejněno, s. 95 (viz judikatura v něm uvedená).

(6) Viz výše poznámka pod čarou 4.