Vážený pane F.,

Dne 28. října 2001 jste jménem sdružení „Asociación para la Defensa de los Derechos Civiles en España“ podal u evropského veřejného ochránce práv stížnost na Evropskou komisi. Stížnost se týkala údajného nezohlednění skutečností uvedených ve formální stížnosti Evropskou komisí (00/4989).

Dne 4., 11., 15. a 19. listopadu 2001 jste zaslal doplňující informace. Dne 5. prosince 2001 jsem předal stížnost předsedovi Evropské komise. Komise zaslala své stanovisko dne 27. února 2002. Dne 21. března 2002 jsem Vám předal stanovisko Komise s výzvou k vyjádření, budete-li si to přát. Dne 8. dubna 2002 jsem od Vás obdržel doplňující informace. Ve dnech 9. a 10. dubna 2002 jste mi zaslal své připomínky ke stanovisku Komise. Dne 24. května 2002 jsem si od Komise vyžádal další informace. Komise zaslala své druhé stanovisko dne 2. července 2002, které jsem Vám předal. Své připomínky k druhému stanovisku Komise jste mi zaslal dne 12. srpna 2002.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledek dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

Podle stěžovatele byly skutečnosti následující:

Dne 4. května 2000 podal stěžovatel jménem sdružení na ochranu lidských práv formální stížnost Evropské komisi prostřednictvím kanceláře Eurojus v Madridu. Komise postoupila záležitost příslušným útvarům GŘ pro zaměstnanost a sociální věci a zaevidovala ji pod spisovým číslem 2000/4989. Stížnost se týkala údajné diskriminační povahy španělských právních předpisů v oblasti pojištění (španělský zákon 30/1995 a jeho prováděcí pravidla), zejména jeho ustanovení o důchodových plánech pro pracovníky zaměstnané ve finančním sektoru. Podle stěžovatele nejsou španělské právní předpisy v souladu s právem Společenství, neboť nepřiměřeně omezují volný pohyb pracovníků.

Stěžovatel vysvětlil, že na základě španělského zákona č. 30/1995 nemohou být doplňkové pojistné plány placené pracovníky zaměstnanými ve finančním sektoru převedeny v případě změny zaměstnání. V důsledku toho lidé pracující pro finanční instituce ve Španělsku nemohou měnit firmy, protože jim hrozí ztráta části důchodových práv, na něž přispívali. Podle názoru stěžovatele španělské právní předpisy diskriminují pracovníky ve finančním sektoru, a jsou proto v rozporu se základní zásadou volného pohybu zakotvenou v článku 7 (nyní 14) Smlouvy o ES. Dodal, že vnitrostátní právní úprava rovněž představuje překážku volného pohybu pracovníků v rozporu s článkem 48 (nyní 39) Smlouvy o ES, jak jej vykládají soudy Společenství. Stěžovatel poukázal na několik rozhodnutí soudů Společenství, zejména na úvahy uvedené v bodě 96 rozsudku ve věci Bosman (1).

Stěžovatel uvedl, že dotčené španělské právní předpisy nedodržují ani ustanovení sekundárních právních předpisů Společenství, zejména směrnice 98/49/ES o ochraně nároků zaměstnanců a osob samostatně výdělečně činných pohybujících se v rámci Společenství na penzijní připojištění.

Navzdory právním argumentům předloženým stěžovatelem Komise stěžovateli dne 10. května 2001 písemně sdělila, že má v úmyslu případ uzavřít, pokud stěžovatel neposkytne dodatečné informace. Stěžovatel ve své odpovědi ze dne 8. srpna 2001 uvedl skutkové a právní okolnosti své stížnosti a požádal Komisi o jasné vysvětlení slučitelnosti španělského práva 30/1995 s i) různými ustanoveními směrnice 98/49/ES; ii) Umění. 7 (nyní 14) a 48 (nyní 39) Smlouvy o ES; iii) jak je vykládán v příslušné judikatuře soudů Společenství, zejména v rozsudku Bosman; a iv) politiku, kterou tento orgán oznámil ve své zelené knize o doplňkových důchodech na jednotném trhu (KOM (97) 283).

Vzhledem k tomu, že Komise neodpověděla, stěžovatel napsal veřejnému ochránci práv. Věřil, že se instituce snaží případ uzavřít, aniž by řádně posoudila obvinění, která učinil.

Stručně řečeno, stěžovatel tvrdil, že se Komise nezabývala hlavním žalobním důvodem jeho stížnosti, a sice tím, že španělské právní předpisy v oblasti pojištění (zákon 30/1995 a prováděcí pravidla) nejsou v souladu s právem Společenství, neboť nepřiměřeně omezují volný pohyb pracovníků zaměstnaných ve finančním sektoru.

Šetření

Komise ve svém stanovisku popsala okolnosti případu. Vysvětlila, že stěžovatel ji poprvé upozornil na problémy, které představuje španělský zákon o pojištění, v květnu 2000. Dne 25. října 2000 byl dopis stěžovatele zaregistrován jako formální stížnost pod spisovým číslem 2000/4989.

Dopisem ze dne 9. ledna 2001 informovaly útvary Komise stěžovatele, že se domnívají, že příslušné španělské právní předpisy nejsou v rozporu s právem Společenství, a že proto mají v úmyslu případ uzavřít. Vysvětlily, že situace upravené směrnicí 98/49/ES se liší od situací upravených španělským právem. Směrnice by se navíc na projednávanou věc nevztahovala, neboť její ustanovení měla být do španělského práva provedena do 25. ledna 2002.

Ve dnech 9. ledna, 25. února a 2. března 2001 stěžovatel znovu zaslal Komisi dopis obsahující kopii rozhodnutí španělského Nejvyššího soudu týkajícího se zákonnosti španělského zákona o pojištění. Po přezkoumání tohoto dokumentu Komise dopisem ze dne 7. března 2001 potvrdila své předchozí posouzení slučitelnosti španělských právních předpisů se stávajícími právními předpisy ES. Stěžovatel předložil řadu rozhodnutí různých španělských soudů dne 24. března a 29. dubna 2001. Komise tyto nové informace uznala dopisem ze dne 10. května 2001, v němž zdůraznila, že všechna rozhodnutí byla přijata s odkazem na španělský právní řád, a tudíž nemají žádný vliv na použití práva Společenství na daný problém. Na tomto základě Komise potvrdila svůj předchozí postoj, podle něhož právo Společenství ve své současné podobě nevyžaduje, aby vnitrostátní podniky zřizovaly zvláštní rezervní fondy v případě odchodu zaměstnanců. Dne 18. července 2001 Komise stížnost 2000/4989 uzavřela.

Stěžovatel se obrátil na Komisi dopisem ze dne 8. srpna 2001. Podal u orgánu novou stížnost týkající se téhož předmětu. Po další výměně korespondence Komise odpověděla dne 15. listopadu 2001. Orgán ve svém dopise přezkoumal tvrzení stěžovatele a potvrdil svůj postoj. Vysvětlila, že španělské právní předpisy nejsou v rozporu se směrnicí 98/49/ES, neboť, jak je stanoveno v článku 4, směrnice se vztahuje pouze na pracovníky, kteří se stěhují z jednoho členského státu do druhého, a nikoli na čistě vnitrostátní situace, jako je tomu v případě stěžovatele. Komise zdůraznila, že ustanovení Smlouvy neukládají členským státům přísnější povinnosti. Pokud jde o potenciální význam zelené knihy Komise o doplňkových důchodech, dopis odkazoval na její nezávaznou povahu.

Stanovisko Komise proto dospělo k závěru, že postup, který její útvary v tomto případě použily, byl přiměřený. Zdůraznila, že její útvary stěžovatele vždy informovaly o jakémkoli vývoji, a neprodleně odpověděla na jeho dotazy. Komise měla za to, že problém nevyplývá z nesprávného posouzení právních argumentů předložených stěžovatelem, ale spíše z rozdílného právního výkladu použitelných pravidel Společenství. Podle názoru Komise se zdá, že právo Společenství ve své současné podobě zpochybňuje platnost španělských právních předpisů v oblasti pojištění.

Dne 27. března 2002 stěžovatel předal rozhodnutí přijaté španělským veřejným ochráncem práv v souvislosti s případem předloženým stěžovatelem tomuto orgánu, které se rovněž týká španělského zákona č. 30/1995 o pojištění. Španělský veřejný ochránce práv ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že příslušné právní předpisy účinně diskriminují pracovníky ve finančním sektoru, a proto doporučil španělské vládě, aby přijala nezbytná opatření ke změně příslušných právních předpisů. Kopii rozhodnutí zaslal stěžovatel rovněž Komisi.

Dne 10. dubna 2002 zaslal stěžovatel své připomínky ke stanovisku Komise. Opakoval tvrzení uvedená ve stížnosti veřejnému ochránci práv a zdůraznil, že orgán tato tvrzení řádně neposoudil. Měl tedy za to, že uzavření jeho stížnosti bylo neopodstatněné. Právní argumenty uvedené v jeho dopisech, zejména argumenty ze dne 8. srpna 2002, zůstaly nezodpovězeny. Ke svým připomínkám připojil kopie všech výměn informací s Komisí.

Pokud jde o stěžovatele, opakující se tvrzení Komise, že španělský zákon o pojištění není v rozporu s právem Společenství, nebylo doprovázeno žádným podpůrným argumentem.

Vzhledem k absenci odůvodnění se stěžovatel domníval, že mu bylo zabráněno hájit svůj postoj, a tudíž reagovat na postoj Komise. Považoval za zvláštní, že navzdory odkazu na právo ES v různých rozhodnutích španělských soudů Komise stále konstatovala, že v jeho stížnosti není žádný aspekt Společenství. Mezi dokumenty přiložené k jeho připomínkám stěžovatel zařadil rozsudek vynesený pracovním soudem v Barceloně. V bodě 21 tohoto rozsudku Soudní dvůr rozhodl, že španělská právní úprava v oblasti pojištění je v rozporu se zásadou volného pohybu pracovníků ES, neboť brání španělským pracovníkům ve finančním sektoru v tom, aby se přestěhovali do jiného členského státu. Ve své podpoře odkázal Labour Court na úvahy Evropského soudního dvora v rozsudku Bosman, zejména na bod 96.

Podle názoru stěžovatele se žádný z dopisů Komise nezabýval otázkou, zda jsou španělské právní předpisy v souladu s právem Společenství, jak je definováno judikaturou soudů Společenství.

Další dotazy

S ohledem na připomínky předložené stěžovatelem zaslal veřejný ochránce práv Komisi dopis dne 24. května 2002. Ve svém dopise si veřejný ochránce práv vyžádal další informace o aspektech, které stěžovatel uvedl ve svých připomínkách. Veřejná ochránkyně práv zejména vyzvala Komisi, aby se vyjádřila k argumentu stěžovatele, podle něhož se orgán nezabýval žádným odůvodněním na podporu svého stanoviska.

Komise vysvětlila, že připomínky stěžovatele nepřinesly do případu žádný nový prvek. Připomněla, že její útvary informovaly stěžovatele o důvodech, které je vedly k závěru, že španělské právní předpisy nejsou v rozporu s právem ES. Komise odkázala na svůj dopis ze dne 15. listopadu 2001, v němž podrobně zdůvodnila slučitelnost španělského práva jak se směrnicí 98/49/ES, tak s příslušnými ustanoveními Smlouvy, zejména s článkem 49 (nyní 39), jak jej vykládají soudy Společenství, zejména ve věci Bosman. Na základě důkladné analýzy její útvary nezjistily žádný právní základ pro vedení řízení o nesplnění povinnosti proti Španělsku.

Orgán zopakoval závěry uvedené v předchozím stanovisku.

Dne 12. srpna 2002 zaslal stěžovatel své připomínky k druhému stanovisku Komise. Měl za to, že Komise ve svém druhém stanovisku neposkytla žádné další informace a že právní otázky vznesené v jeho dopise ze dne 8. srpna 2001 zůstaly nezodpovězeny. Podle jeho názoru byla tvrzení obsažená v jeho stížnosti Komisi zodpovězena obecně bez jakéhokoli podpůrného odůvodnění.

ROZHODNUTÍ

1.1 Stěžovatel tvrdil, že se Komise nezabývala hlavním žalobním důvodem jeho stížnosti, a sice tím, že španělské právní předpisy v oblasti pojištění (zákon 30/1995 a prováděcí pravidla) nejsou v souladu s právem Společenství, neboť nepřiměřeně omezují volný pohyb pracovníků zaměstnaných ve finančním sektoru. Měl za to, že uzavření jeho stížnosti bylo neopodstatněné.

Stěžovatel tvrdil, že právní argumenty uvedené v jeho komunikaci s orgánem, zejména v jeho dopise ze dne 8. srpna 2001, nebyly zodpovězeny. Vzhledem k absenci odůvodnění se stěžovatel domníval, že mu bylo zabráněno v obhajobě jeho stanoviska, a tudíž v odpovědi na stanovisko Komise.

1.2 Komise trvá na tom, že se zdá, že právo Společenství ve své současné podobě zpochybňuje platnost španělských právních předpisů v oblasti pojištění. Zdůraznila, že skutečnosti, které stěžovatel odsoudil, se týkaly čistě vnitrostátní situace. Podle jejího názoru problém nevyplývá z nesprávného posouzení právních argumentů předložených stěžovatelem, ale spíše z rozdílného právního výkladu použitelných pravidel Společenství.

Připomněla, že její útvary informovaly stěžovatele o důvodech, které je vedly k závěru, že španělské právní předpisy nejsou v rozporu s právem ES. Komise odkázala na svůj dopis ze dne 15. listopadu 2001, v němž své stanovisko podrobně odůvodnila.

1.3 Veřejná ochránkyně práv poznamenává, že spornou otázkou je, zda Komise své rozhodnutí v tomto případě řádně zdůvodnila. Je třeba zdůraznit, že povinnost odůvodnit rozhodnutí je základním prvkem práva na řádnou správu. Listina základních práv Evropské unie tuto zásadu zakotvila v čl. 41 odst. 2. Kodex řádné správní praxe Komise rovněž zahrnuje povinnost odůvodnit rozhodnutí a uvádí, že (2), Stejná zásada platí v souvislosti s formálními stížnostmi adresovanými Komisi, jak se orgán dohodl ve svém posledním sdělení o vztazích se stěžovatelem v souvislosti s porušením práva Společenství (3).

1.4 Z informací předložených veřejnému ochránci práv vyplývá, že tvrzení stěžovatele, shrnutá v jeho dopise ze dne 8. srpna 2001, poukazují na porušení následujících pravidel a zásad Společenství španělskými právními předpisy o pojištění: i) ustanovení směrnice 98/49/ES; ii) Umění. 7 (nyní 14) a 48 (nyní 39) Smlouvy o ES, jak jsou vykládány iii) judikaturou soudů Společenství, zejména v rozsudku Bosman; a iv) politiku, kterou tento orgán oznámil ve své zelené knize o doplňkových důchodech na jednotném trhu (KOM (97) 283).

Základním argumentem Komise bylo po celou dobu, že právo Společenství ve své současné podobě zřejmě nezpochybňuje platnost španělských právních předpisů v oblasti pojištění. Její odůvodnění vycházelo ze skutečnosti, že podmínky, které stěžovatel odsoudil, se týkaly čistě vnitrostátní situace. Ve svých dopisech ze dne 9. ledna, 7. března, 10. května a 15. listopadu 2001 se orgán zřejmě podrobně zabýval slučitelností španělských právních předpisů v oblasti pojištění s i) směrnicí 98/49/ES (4), ii) příslušnými ustanoveními Smlouvy, jak jsou iii) vykládána soudy Společenství (5), a s iv) několika dalšími právními nástroji ES (6).

1.5 Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že Komise vysvětlila svůj právní postoj, pokud jde o situaci, a ve skutečnosti se zabývala všemi tvrzeními stěžovatele. S ohledem na důkazy předložené v průběhu šetření se tedy jeví, že orgán poskytl přiměřené vysvětlení důvodů, pro které skutkové a právní okolnosti uvedené v jeho stížnosti neprokázaly porušení práva ES.

Veřejný ochránce práv proto neshledává v souvislosti s tímto aspektem případu žádný nesprávný úřední postup.

Na základě šetření evropské veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti se zdá, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Evropské komise.

Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Evropské komise.

Upřímně,

Jacob SÖDERMAN

(1) Rozsudek Soudního dvora ve věci URB v. Jean-Marc Bosman, C-415/93, Recueil 1995, s. I-4921. V bodě 96 se uvádí: „Ustanovení, která brání státnímu příslušníkovi členského státu opustit zemi původu za účelem výkonu jeho práva na volný pohyb nebo jej od toho odrazují, tedy představují překážku této svobody, i když se použijí bez ohledu na státní příslušnost dotyčných pracovníků“.

(2) „Rozhodnutí Komise by mělo jasně uvádět důvody, na nichž je založeno [...]. Obecně platí, že rozhodnutí by měla být plně odůvodněna“; rozhodnutí Komise ze dne 17. října 2000, kterým se mění její jednací řád (2000/633/ES, ESUO, Euratom); Úř. věst. L 267, 20.10.2000, s. 63.

(3) Sdělení Komise Evropskému parlamentu a evropskému veřejnému ochránci práv o vztazích se stěžovatelem v souvislosti s porušením práva Společenství (KOM (2002) 141 v konečném znění ze dne 20. března 2002).

(4) Směrnice 98/49/ES se na stížnost nevztahovala. Zatímco skutečnosti odsuzované stěžovatelem se týkaly čistě vnitrostátní situace, cílem směrnice, jak je uvedeno v jejím článku 4, je chránit práva účastníků doplňkových důchodových systémů, kteří se stěhují z jednoho členského státu do druhého. Směrnice měla být naproti tomu provedena do vnitrostátního práva do 25. ledna 2002, a proto nebyla v době podání stížnosti stěžovatelem použitelná (dopisy Komise ze dne 9. ledna a 15. listopadu 2001).

(5) Ustanovení Smlouvy nelze použít na skutečnosti oznámené stěžovatelem, neboť nevytvářejí přísnější povinnosti než ty, které vyplývají ze sekundárního práva Společenství (dopis Komise ze dne 15. listopadu 2001).

(6) Zelená kniha Komise o doplňkových důchodech na jednotném trhu, jakož i její doporučení 92/442/EHS nemají pro tento případ žádný právní význam vzhledem k jejich nezávazné povaze (dopis Komise ze dne 15. listopadu 2001).