Vážený pane F.,

Dne 6. září 2001 jste podal stížnost evropskému veřejnému ochránci práv týkající se určení, zda je osoba státním příslušníkem Spojeného království pro účely práva Společenství.

Dne 19. října 2001 jsem předal stížnost předsedovi Evropské komise. Komise zaslala své stanovisko dne 29. ledna 2002. Předala jsem Vám jej s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal dne 20. března 2002.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Aby se předešlo nedorozumění, je důležité připomenout, že Smlouva o ES zmocňuje evropského veřejného ochránce práv zkoumat možné případy nesprávného úředního postupu pouze při činnosti orgánů a institucí Společenství. Statut evropského veřejného ochránce práv výslovně stanoví, že stížnost veřejnému ochránci práv nelze podat na žádný jiný orgán nebo osobu.

Šetření veřejné ochránkyně práv týkající se Vaší stížnosti byla proto zaměřena na posouzení, zda nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu při činnosti Evropské komise.

Stížnost

Stěžovatel, britský zámořský občan narozený a pobývající v Řecku, podal v září 2001 stížnost k evropskému veřejnému ochránci práv na Evropskou komisi. Stěžovatel uvedl, že podle prohlášení britského ministerstva vnitra o definici pojmu „státní příslušník“ se jako britský zámořský občan navzdory skutečnosti, že se narodil a legálně žije v Evropské unii, nepovažuje pro účely práva Společenství za státního příslušníka Spojeného království. Stěžovatel poukázal na to, že tato práva požívají osoby, které se narodily a mají bydliště mimo Evropskou unii, jako jsou občané Gibraltaru nebo jiní britští občané. Považoval za diskriminační, že s evropskými občany narozenými ve Spojeném království je zacházeno jinak než s občany narozenými v jiných částech Evropy.

Stěžovatel uvedl, že se se svými obavami obrátil na Komisi. Komise odkázala na judikaturu Soudního dvora a vyjádřila názor, že je na členských státech, aby definovaly občanství.

Pokud jde o judikaturu Soudního dvora, stěžovatel zdůraznil, že případ Kaur (1) se liší od jeho situace. V tomto případě se M. Kaur narodila a žila v Keni a měla možnost pobývat v Keni. Stěžovatel se naproti tomu narodil a trvale žije v Evropě a nemá kam jinam jít. Stěžovatel rovněž odkázal na věc Micheletti (2), v níž Soudní dvůr uvedl, že:

Stěžovatel tvrdil, že pravomoc členských států definovat občanství není neomezená, ale podléhá dodržování základních práv. Preambule Římské smlouvy navíc odkazuje na sjednocení národů Evropy. Stěžovatel uvedl, že patří k evropskému lidu. Stěžovatel opakovaně, avšak neúspěšně, žádal Komisi, aby věc postoupila Soudnímu dvoru.

Stručně řečeno, stěžovatel tvrdil, že se Komise touto záležitostí řádně nezabývala.

Šetření

Komise ve svém stanovisku uvedla, že obdržela dopis stěžovatele ze dne 8. června 2001, v němž tvrdil, že prohlášení připojené ke Smlouvě o přistoupení Spojeného království k Evropským společenstvím o definici pojmu „státní příslušník“, podle něhož se „britští zámořští občané“ nepovažují pro účely EU za státní příslušníky Spojeného království, je v rozporu s právními předpisy Společenství. V důsledku tohoto prohlášení měl stěžovatel za to, že byl zbaven svých práv občana Evropské unie.

Dopisem ze dne 28. června 2001 Komise stěžovateli odpověděla. V dopise Komise vysvětlila, že ačkoli článek 17 Smlouvy o ES zavádí občanství Unie, objasňuje, že občané Unie jsou osobami, které mají státní příslušnost členského státu. Vzhledem k tomu, že občanství Unie doplňuje, ale nenahrazuje občanství členského státu, Smlouva o ES neobsahuje pravidla upravující nabývání a pozbývání občanství Unie. Z prohlášení č. 2 k Maastrichtské smlouvě jasně vyplývá, že určení občanství je zcela záležitostí dotčeného členského státu. Soudní dvůr dále ve věci Micheletti objasnil, že je na každém členském státě, aby stanovil podmínky pro získání a ztrátu státní příslušnosti. Dopis rovněž odkazoval na Smlouvu o přistoupení Spojeného království k Evropským společenstvím, která obsahuje prohlášení o definici pojmu „státní příslušníci“. Tato deklarace byla změněna v roce 1982 a definice nezahrnuje britské zámořské občany. Ve věci Kaur Soudní dvůr uvedl, že toto prohlášení musí být zohledněno při výkladu Smlouvy a při určení působnosti Smlouvy ratione personae. Soudní dvůr rovněž rozhodl, že toto prohlášení nezbavuje žádnou osobu žádných práv, na která by tato osoba mohla mít nárok na základě práva Společenství. Důsledkem bylo spíše to, že taková práva nikdy nevznikla. Komise měla za to, že místo narození je v tomto případě irelevantní.

Po odpovědi Komise zaslal stěžovatel Komisi dne 22. srpna 2001 další dopis, v němž vyjádřil svůj nesouhlas s dopisem Komise a požádal o adresu evropského veřejného ochránce práv. Komise odpověděla dopisem ze dne 14. září 2001, v němž zdůraznila, že nabývání a pozbývání státní příslušnosti nespadá do oblasti působnosti práva Společenství, ale do oblasti působnosti vnitrostátního práva, a dále uvedla adresu veřejného ochránce práv.

Komise měla za to, že ve své odpovědi ze dne 28. června 2001 jasně uvedla důvody, proč se touto záležitostí nemůže zabývat, a že kromě toho řádně odpověděla na dopisy stěžovatele v souladu s kodexem řádné správní praxe svých zaměstnanců.

Komise dále informovala veřejného ochránce práv, že stěžovatel rovněž předložil petici Evropskému parlamentu (petice č. 332/2001). Petice se týkala údajné diskriminace stěžovatele v několika aspektech způsobené chybějícím občanstvím Unie.

Stěžovatel ve svém vyjádření trval na své stížnosti. Konkrétně poukázal na to, že pravomoc členských států vymezit státní příslušnost není neomezená, ale že musí náležitě zohlednit právo Společenství, které rovněž zahrnuje dodržování základních práv jako nedílnou součást práva Společenství. Politika britské vlády vede k tomu, že britští občané žijící v zámoří, kteří se narodili a legálně žijí v Unii, se stávají osobami bez státní příslušnosti, což je rovněž porušením základních práv. Jediným řešením je, že Komise předloží věc Soudnímu dvoru.

Stěžovatel znovu odkázal na věci Micheletti a Kaur Soudního dvora, jakož i na zprávu Karola de Guchta (A3-0025-93), v níž se uvádí, že diskreční pravomoci státu při určování kritérií státní příslušnosti jsou podmíněny dodržováním základních práv.

Komise ve svém stanovisku informovala veřejnou ochránkyni práv o skutečnosti, že stěžovatel rovněž předložil petici Evropskému parlamentu. Veřejný ochránce práv proto kontaktoval sekretariát Petičního výboru Parlamentu, aby získal informace o petici podané stěžovatelem. Z informací poskytnutých Parlamentem vyplynulo, že stěžovatel předložil Parlamentu petici dne 21. března 2001 a že jeho petice byla zaregistrována pod číslem 332/2001. Petice se týkala problémů, s nimiž se stěžovatel potýkal při svých kontaktech s řeckými orgány jako občan třetí země s bydlištěm v Řecku. Petice rovněž požádala Parlament, aby společně s britskou vládou přezkoumal problémy týkající se pozměněných Smluv.

ROZHODNUTÍ

1.1 Komise ve svém stanovisku informovala veřejného ochránce práv o skutečnosti, že stěžovatel rovněž předložil petici Evropskému parlamentu. Podle článku 195 Smlouvy o ES provádí veřejný ochránce práv šetření, která považuje za opodstatněná. V souladu se zavedenou praxí veřejného ochránce práv se veřejný ochránce práv domnívá, že pokud Parlament projednává petici týkající se stejného předmětu, jako je předmět stížnosti podané veřejnému ochránci práv, neexistují důvody k šetření této stížnosti. Je proto třeba rozhodnout, zda se petice předložená Parlamentu a tato stížnost týkají stejného předmětu, či nikoli.

1.2 Stěžovatel podal dne 21. března 2001 petici Parlamentu a jeho petice byla zaregistrována pod číslem 332/2001. Petice se týká problémů, s nimiž se stěžovatel potýká při svých kontaktech s řeckými orgány jako občan třetí země s bydlištěm v Řecku. Ve své petici rovněž požádal Parlament, aby společně s britskou vládou přezkoumal problémy týkající se pozměněných smluv.

1.3 Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že petice je namířena proti opatřením přijatým Řeckem a Spojeným královstvím. Toto šetření se však na základě tvrzení stěžovatele týká opatření Komise. Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že předmět petice, kterou se Parlament zabývá, se liší od předmětu této stížnosti podané veřejnému ochránci práv. Veřejná ochránkyně práv proto může tuto stížnost prošetřit.

2.1 Stěžovatel je britský zámořský občan, který se narodil a má bydliště v Řecku. Stěžovatel se potýkal s různými problémy vzhledem k tomu, že jako britský zámořský občan není pro účely práva ES považován za občana EU. Obrátil se proto na Evropskou komisi a požádal ji, aby jednala a předložila věc Soudnímu dvoru. Stěžovatel tvrdil, že se Komise touto záležitostí řádně nezabývala.

2.2 Komise odkázala na korespondenci, kterou měla se stěžovatelem ohledně statusu britského zámořského občana. Podle Komise Smlouva o ES neobsahuje pravidla upravující nabývání a pozbývání občanství Unie a určení občanství je zcela věcí dotčeného členského státu. Komise byla toho názoru, že stěžovateli jasně sdělila důvody, proč se touto záležitostí nemůže zabývat.

2.3 Pokud jde o procesní aspekty, veřejný ochránce práv konstatuje, že stěžovatel zaslal Komisi dopis dne 8. června 2001 a že Komise odpověděla dne 28. června 2001. Stěžovatel zaslal dne 22. srpna 2001 další dopis, na který Komise odpověděla dne 14. září 2001.

2.4 Pokud jde o podstatu odpovědí Komise a jejího stanoviska veřejnému ochránci práv, je nezbytné odkázat na článek 226 Smlouvy o ES (3), podle kterého má Komise možnost předložit věc členskému státu Soudnímu dvoru. Tento článek se týká situací, kdy se Komise domnívá, že členský stát nesplnil povinnost podle Smlouvy. V projednávané věci se však Komise nedomnívala, že Spojené království porušilo povinnosti vyplývající ze Smlouvy. Komise založila svou argumentaci na judikatuře Soudního dvora. Veřejný ochránce práv se domnívá, že i kdyby se osobní situace stěžovatele mohla jevit jako nešťastná, výklad pravidel a zásad Společenství ze strany Komise se nezdá být nepřiměřený.

2.5 Z výše uvedeného vyplývá, že v projednávané věci nebyl zjištěn nesprávný úřední postup.

Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti se zdá, že ze strany Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Komise.

Upřímně,

Jacob SÖDERMAN

(1) Věc C-192/99, The Queen v. Kaur, Sb. rozh. 2001, s. I-1237.

(2) Věc C-369/90, Micheletti a další, Sb. rozh. 1992, s. I-4239.

(3) Článek 226 zní takto:
"Domnívá-li se Komise, že členský stát nesplnil povinnost, která pro něj vyplývá z této smlouvy, vydá v této věci odůvodněné stanovisko poté, co dotyčnému státu umožní se vyjádřit.
- Nevyhoví-li dotyčný stát stanovisku ve lhůtě stanovené Komisí, může Komise předložit věc Soudnímu dvoru.“