Drahá Dr. W. a Dr. T.,

Dne 3. září 2001 jsem obdržel stížnost, kterou jste podal jménem Harress Pickel Consult (HPC) proti Evropské komisi. Vaše stížnost se týká platebního sporu týkajícího se smlouvy o poskytování služeb č. 98-0462.00.

Dne 6. září 2001 jsem předal stížnost předsedovi Evropské komise. Komise zaslala své stanovisko dne 16. listopadu 2001. Předala jsem vám ho s pozvánkou k vyjádření. Dne 20. prosince 2001 byl můj úřad informován, že Vás budou zastupovat právníci. V návaznosti na korespondenci mezi Vašimi právníky a mými zaměstnanci jsem dne 18. dubna 2002 obdržel Vaše připomínky ke stanovisku Komise.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

V září 2001 stěžovatelé předložili svá tvrzení a nároky vůči Evropské komisi. Jejich stížnost byla podána jménem jejich společnosti Harress Pickel Consult (HPC) a týkala se platebního sporu týkajícího se smlouvy o poskytování služeb PHARE č. 98-0462.00.

Stěžovatelé se domnívali, že Evropská komise nesprávně odmítla zaplatit jejich společnosti 16, 224 a 50 EUR za náklady na poplatky vzniklé na základě smlouvy.

Spor se týká počtu rozpočtových kategorií. Stěžovatelé se domnívali, že ve smlouvě byly pouze tři rozpočtové kategorie: A. Poplatky, B. Přímé náklady a C. Náhrady. Podle tohoto výkladu smlouvy by rozpočtová kategorie A byla dostatečně velká, aby pokryla jak poplatky, tak přímé denní příspěvky požadované stěžovatelem. Komise se na druhé straně domnívá, že se nejednalo o tři, ale o čtyři body: A. Poplatky, B. Denní příspěvek, C. Ostatní přímé náklady a D. Náhrady. To by znamenalo, že rozpočtová položka A by nebyla dostatečně velká na to, aby pokryla náklady požadované žadatelem.

• Stěžovatelé tedy tvrdí, že se Komise mýlila, když měla za to, že jejich společnost překročila rozpočtovou položku pro poplatky. Uvádějí, že podle dodatku ke smlouvě ze dne 14. prosince 1999 činí celkové „poplatky“ 285 490 EUR (247 450 EUR plus 38 040 EUR pro DSA).
• Stěžovatelé požadují zaplacení částky, kterou považují za nesplacenou, tj. 16 224,50 EUR.

Šetření

Stížnost byla postoupena Komisi, která v souhrnu předložila následující stanovisko.

Tvrzení stěžovatelů je založeno na nesprávném předpokladu. Rozpočet přidělený na zakázku nebyl rozdělen do tří kategorií, ale do čtyř [, jak je uvedeno výše]. Tyto kategorie jsou jasně uvedeny v původní smlouvě a v následných dodatcích. Částky v něm uvedené jsou maximálními částkami.

Tvrzení stěžovatelů se zakládá výhradně na jednom dokumentu: Příloha D1 „Rozpis cen“ dodatku I. V tomto dokumentu jsou částky přidělené do rozpočtových položek „poplatek“ a „denní příspěvky“ sloučeny do jednoho mezisoučtu. Avšak i povrchní přezkoumání této přílohy D1 ukazuje, že mezi těmito dvěma kategoriemi existuje jasné oddělení („A.1.1. Honoraria" a "A.1.2. Příspěvky“). Může být skutečně politováníhodné, že dokument neuvádí mezisoučet podle kategorií, ale je těžké si představit, že by to mohlo být zdrojem zmatku. Je nesprávné vyvozovat, že toto opomenutí implicitně umožňuje sloučení obou rozpočtových položek. Pro srovnání, všechny smlouvy o poskytování služeb v rámci programu PHARE jsou vypracovány takto a žádný jiný dodavatel, pokud je Komisi známo, nedospěl ke stejnému závěru jako stěžovatelé.

V důsledku toho je obtížné pochopit, jak může být žádost o platbu zůstatku ve výši 16, 224, 50 EUR případně přípustná. Z tabulky vypracované finančním oddělením jasně vyplývá, že rozpočtový bod „poplatky“ byl vyčerpán. Článek 26 všeobecných podmínek uvádí, že platby nesmí překročit celkovou maximální částku uvedenou ve smlouvě. Kromě toho žádná platba za „poplatky“, „přímé náklady“ nebo „náhradní výdaje“ nesmí překročit maximální částku přidělenou pro každou z těchto kategorií. Text tohoto článku je naprosto jednoznačný.

Komise měla za to, že již vysvětlila pravidla stěžovatelům (dopisem ze dne 20. února 2001), a měla za to, že její odmítnutí zaplatit 16,224 EUR, 50 EUR bylo zcela založeno na řádném finančním řízení a bylo v souladu s ustanoveními smlouvy podepsané mezi Komisí a stěžovateli.

Stanovisko Komise bylo předáno stěžovatelům, jejichž právní zástupci předložili připomínky. Připomínky shrnuly následující body a argumenty.

Smlouva obsahovala tři, nikoli čtyři rozpočtové kategorie, tj. a) poplatky a příspěvky, b) náklady a c) nárokovatelné náhrady. Tyto tři rozpočtové kategorie jsou uvedeny v řadě dokumentů týkajících se zakázky, např.:

Podle znění a systému, z něhož výše uvedené oddíly vycházejí, je tedy třeba položky „poplatky“ a „příspěvky“ považovat za jedinou rozpočtovou kategorii, na niž se společně odkazuje jako na „poplatky“. Dalšími dvěma rozpočtovými kategoriemi jsou "příménáklady"a "úhrady".

Komise naproti tomu odkazuje na čl. 5 odst. 2 smlouvy(1), aby prokázala, že přidělený rozpočet je rozdělen do čtyř kategorií. Seznam uvedený v čl. 5 odst. 2 však nelze považovat za označení rozpočtových kategorií, jinak by to bylo v rozporu s čl. 5 odst. 1bodem 2, který stanoví definici přiděleného rozpočtu a různých rozpočtových kategorií. Naopak ji lze chápat pouze jako různé položky, které mohou jednotlivě nebo společně tvořit rozpočtovou kategorii pro účely smlouvy. Součet těchto položek představuje celkovou částku, která má být podle smlouvy zaplacena.

Komise správně odkazuje na článek 26 všeobecných podmínek pro zakázky na služby financované z fondů Phare/Tacis (příloha E smlouvy), který stanoví, že „platbynesmí překročit maximální celkovou částku uvedenou ve smlouvě“a že platby za „poplatky, přímé náklady a nárokovatelné výdaje nesmí překročit maximální částku stanovenou ve smlouvě pro každou z těchto kategorií“. Smlouva se však opět vztahuje pouze na tři rozpočtové kategorie. Každá kategorie se proto může skládat z několika položek. Z toho vyplývá, že každý bod může překročit individuální částku stanovenou ve smlouvě a být kompenzován nevyčerpanými finančními prostředky přidělenými téže rozpočtové kategorii. Stěžovatel proto nesouhlasí s názorem Komise, že podle článku 26 „zůstatek ve výši 16 244,50 EUR není možný“. Tento závěr je možný pouze tehdy, pokud Komise pochopí, že článek 26 odkazuje na čtyři rozpočtové kategorie (poplatky, příspěvky, přímé náklady a nárokovatelné výdaje) a že žádná z těchto čtyř kategorií nesmí být překročena. Výše však bylo prokázáno, že tomu tak není.

Pro úplnost se odkazuje na čl. 10 odst. 3 smlouvy, který stanoví platební postup. Toto ustanovení, na němž Komise založila svůj výklad smlouvy, je jediným ustanovením, které se týká více než tří „kategorií“, tj. poplatků, denních příspěvků, jiných přímých nákladů a náhrad a zvláštních fondů. Je však třeba poznamenat, že článek 10 popisuje pouze platební postup. Naopak, stanovení odměny je upraveno v článku 5 smlouvy. Ustanovení týkající se výše zakázky vyplývají z článku 26 všeobecných podmínek.

Na základě výše uvedených připomínek spočívá nesprávný úřední postup, kterého se Komise dopustila, v tom, že použila klamavou smlouvu a neodpověděla na argumenty stěžovatele a neposkytla stěžovateli ucelený popis právního základu pro své jednání a proč se domnívá, že její názor na smluvní postavení je oprávněný.

ROZHODNUTÍ

1.1 Stěžovatelé tvrdí, že se Komise mýlí ve svém názoru, že jejich společnost překročila rozpočtovou položku pro "poplatky". Uvádějí, že podle dodatku ke smlouvě ze dne 14. prosince 1999 činí celkové poplatky 285 490 eur (247 450 eur plus 38 040 eur za denní příspěvky). Stěžovatelé se domnívají, že ve smlouvě byly pouze tři rozpočtové kategorie: A. Poplatky, B. Přímé náklady a C. Náhrady. Podle tohoto výkladu smlouvy by rozpočtová kategorie A byla dostatečně velká na to, aby pokryla náklady požadované stěžovatelem.

1.2 Komise tvrdí, že se nejednalo o tři, ale o čtyři body: A. Poplatky, B. Denní příspěvky, C. Ostatní přímé náklady a D. Náhrady. Z tohoto výkladu by vyplývalo, že rozpočtová položka A by nebyla dostatečně velká na to, aby pokryla náklady požadované žadatelem.

1.3 Z předložených argumentů je zřejmé, že spor se týká dvou protichůdných výkladů smlouvy. V tomto ohledu veřejný ochránce práv bere na vědomí svůj přístup ke smluvním sporům:

Podle článku 195 Smlouvy o ES je evropský veřejný ochránce práv oprávněn přijímat stížnosti „týkající se případů nesprávného úředního postupu orgánů nebo institucí Společenství“. Veřejný ochránce práv se domnívá, že k nesprávnému úřednímu postupu dochází, pokud veřejný subjekt nejedná v souladu s pravidlem nebo zásadou, které jsou pro něj závazné. Nesprávný úřední postup tedy může být zjištěn i při plnění závazků vyplývajících ze smluv uzavřených orgány nebo institucemi Společenství.

Veřejný ochránce práv se však domnívá, že rozsah přezkumu, který může v takových případech provést, je nutně omezený. Veřejný ochránce práv je zejména toho názoru, že by se neměl snažit určit, zda některá ze stran porušila smlouvu, je-li záležitost sporná. Touto otázkou by se mohl účinně zabývat pouze příslušný soud, který by měl možnost vyslechnout argumenty účastníků řízení týkající se příslušného vnitrostátního práva a posoudit protichůdné důkazy ve sporných skutkových otázkách.

Veřejný ochránce práv se proto domnívá, že v případech týkajících se smluvních sporů je odůvodněné omezit jeho šetření na posouzení, zda mu orgán nebo instituce Společenství poskytly soudržný a přiměřený popis právního základu pro své jednání a proč se domnívá, že jeho názor na smluvní postavení je oprávněný. Pokud tomu tak je, veřejný ochránce práv dospěje k závěru, že jeho šetření neodhalilo případ nesprávného úředního postupu. Tímto závěrem není dotčeno právo stran nechat svůj smluvní spor přezkoumat a autoritativně vyřešit příslušným soudem.

1.4 V tomto případě Komise odkázala na dodatek 1 ve své korespondenci se stěžovatelem a ve svém stanovisku v tomto šetření. Článek 4 dodatku stanoví:

Článek 5 dodatku toto rozdělení nákladů opakuje.

1.5 S ohledem na toto rozdělení nákladů v dodatku 1 se nezdá, že by Komise nedostatečně odůvodnila svůj názor, že smlouva obsahuje čtyři rozpočtové kategorie. Veřejná ochránkyně práv proto dospěla k závěru, že se zdá, že ze strany Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti se zdá, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Evropské komise. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Evropské komise.

Upřímně,

Jacob SÖDERMAN

(1) Článek 5 odst. 2 zní takto: „celková částka, která má být vyplacena podle smlouvy, nepřesáhne 395 250 ECU [ € ], zahrnující platby za poplatky 247,450 ECU [ € ] max., denní příspěvky 9 600 ECU [ € ] max., ostatní přímé náklady, nárokovatelné částky 26 700 ECU [ € ] max. a zvláštní prostředky 0 ECU [ € ] max.“

(2) Článek 5 odst. 1 stanoví: „Za poskytnutí služeb uvedených v této smlouvě zhotovitelem zaplatí smluvní strana zhotoviteli za poskytnuté služby (poplatky/příspěvky), přímé náklady a náhrady v souladu s ustanoveními této smlouvy ...“.