Vážená paní B.,

Dne 12. dubna 2000 jste podal stížnost k evropskému veřejnému ochránci práv na Evropský parlament týkající se Vašeho jmenování Parlamentem v návaznosti na Váš úspěch ve výběrovém řízení EUR/C/23.

Dne 25. května 2000 jsem předal stížnost Parlamentu s žádostí o její vyjádření do konce září 2000. Dne 29. září 2000 Parlament požádal o prodloužení lhůty. Evropský veřejný ochránce práv žádost Parlamentu přijal a stanovil 31. říjen 2001 jako novou lhůtu. Parlament zaslal své stanovisko dne 16. listopadu 2000 a já jsem Vám jej předal dne 27. listopadu 2000. Dne 20. prosince 2000 jste mi zaslal své připomínky ke stanovisku Parlamentu.

Dne 18. května 2001 jsem Parlamentu předložil návrh doporučení.

Dne 10. října 2002 jsem orgánu zaslal dopis, v němž jsem zdůraznil, že Parlament dosud neposkytl podrobné stanovisko k návrhu doporučení, přestože lhůta uplynula na konci září 2001. Požádal jsem proto Parlament, aby odpověděl co nejdříve.

Dne 5. listopadu 2001 zaslal Parlament své podrobné stanovisko.

Dne 23. ledna 2002 jsem zaslal předsedovi Parlamentu panu Patu COXOVI další dopis. Kopie tohoto dopisu byla rovněž zaslána paní Raquel de VICENTEOVÉ, politické poradkyni.

Odpověď předsedy jsem obdržel dne 5. dubna 2002. Kopie dopisu Vám byla zaslána dne 9. dubna 2002.

Nyní Vám píši, abych Vás informoval o výsledcích dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

Stěžovatelé se zúčastnili soutěže EUR/C/23 pořádané společně Evropským parlamentem a Soudním dvorem Evropských společenství. Poté, co uspěla ve výběrovém řízení, bylo její jméno zařazeno na rezervní seznam úspěšných uchazečů.

Dne 1. února 1998 byl stěžovatel přijat Parlamentem do platové třídy C5 stupně 3 služebního postupu.

Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv stěžovatelka tvrdila, že byla diskriminována ve srovnání s jinými uchazeči, kteří se zúčastnili stejného výběrového řízení a kteří byli přijati do platové třídy C4 stupně 3.

Šetření

Stížnost byla zaslána Parlamentu k vyjádření.

Stanovisko Parlamentu

Ve svém stanovisku ke stížnosti Parlament poukázal na to, že stěžovatel podal proti rozhodnutí orgánu dne 15. října 1998 stížnost podle článku 90 služebního řádu. Stížnost byla zamítnuta, protože nebyla podána ve stanovené lhůtě.

Orgán zdůraznil, že podle ustálené judikatury soudů Společenství může podání stížnosti podle čl. 90 odst. 2 za účelem přezkumu předchozího rozhodnutí o přijetí do zaměstnání, proti němuž nebylo ve stanovené lhůtě podáno odvolání, odůvodnit pouze přítomnost nových podstatných skutečností. Pokud by však rozsudek Soudního dvora, kterým se zrušuje správní akt, mohl představovat nový prvek, je to pouze ve vztahu k osobám, které jsou zrušeným aktem přímo dotčeny. Judikatura Monaka (2), na kterou se stěžovatelka odvolává, se proto nemůže použít, protože se neúčastnila stejného otevřeného výběrového řízení jako pan Monako.

Kromě toho orgán uvedl, že podle politiky uplatňované Parlamentem v oblasti přijímání zaměstnanců po vstupu nových vnitřních směrnic v platnost v květnu 1995 může orgán oprávněný ke jmenování jmenovat úředníka do vyšší platové třídy, než je počáteční platová třída jeho kategorie, pouze ve výjimečných případech a přilákat kvalifikované uchazeče, pokud musí být provedeny velmi složité úkoly.

Připomínky stěžovatele

Ve svých připomínkách ke stanovisku Parlamentu stěžovatelka v podstatě trvala na své původní stížnosti.

NÁVRH DOPORUČENÍ

Rozhodnutím ze dne 18. května 2001 zaslal veřejný ochránce práv Parlamentu návrh doporučení v souladu s čl. 3 odst. 6 statutu evropského veřejného ochránce práv (3). Základem návrhu doporučení bylo:

1. Výběrové řízení Evropského parlamentu

1.1 Stěžovatelka uspěla ve výběrovém řízení EUR/C/23 pořádaném společně Evropským parlamentem a Soudním dvorem Evropských společenství a byla přijata do platové třídy C 5 stupně 3. Ve své stížnosti veřejnému ochránci práv tvrdila, že byla diskriminována ve srovnání s jinými uchazeči, kteří se zúčastnili téhož výběrového řízení a kteří byli přijati do platové třídy C 4 stupně 3.

1.2 Parlament ve svém stanovisku zdůraznil, že stěžovatel se proti rozhodnutí orgánu odvolal podáním stížnosti podle článku 90 služebního řádu. Parlament ji však zamítl, protože nebyla provedena ve stanovené lhůtě.

1.3 Podání stížnosti podle čl. 90 odst. 2 za účelem přezkoumání předchozího rozhodnutí o přijetí, proti němuž nebylo ve stanovené lhůtě podáno odvolání, by mohlo být odůvodněno pouze přítomností nových podstatných prvků. Pokud by však rozsudek Soudního dvora, kterým se zrušuje správní akt, mohl představovat nový prvek, je to pouze ve vztahu k osobám, které jsou zrušeným aktem přímo dotčeny. Parlament poukázal na to, že rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Monako, kterého se dovolávala stěžovatelka, se na její případ nevztahoval, neboť nebyla zrušeným aktem přímo dotčena.

1.4 Veřejný ochránce práv konstatoval, že hlavním problémem v tomto případě bylo určit, zda byl stěžovatel při přijetí do zaměstnání Evropským parlamentem diskriminován a zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Parlamentu.

1.5 Zásada nediskriminace a rovného zacházení je jednou ze základních zásad práva Společenství. Podle ustálené judikatury soudů Společenství vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové zacházení objektivně odůvodněno (4).

1.6 Ve svém rozsudku ve věci T-92/96 (věc Monako) měl Soud prvního stupně za to, že kandidáti ve stejném výběrovém řízení jsou v zásadě považováni za kandidáty v podobné situaci. Soudní dvůr kromě toho uvedl, že orgán porušuje zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace, pokud na úředníka přijatého z výběrového řízení použije ustanovení nových vnitřních směrnic, která stanoví přísnější použití čl. 31 odst. 2 služebního řádu, zatímco ostatní úředníci přijatí ze stejného výběrového řízení orgánem před vstupem nových vnitřních směrnic v platnost byli zařazeni podle předchozích vnitřních směrnic.

Soudní dvůr měl za to, že jediný odkaz na nová pravidla přijatá Parlamentem v mezidobí není dostatečným odůvodněním pro přijetí uchazečů ze stejného výběrového řízení s odlišnými smluvními podmínkami.

1.7 Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že je důležité připomenout, že výběrové řízení, kterého se stěžovatel zúčastnil, bylo organizováno společně Parlamentem a Soudním dvorem.

Po rozsudku Soudu prvního stupně ve výše uvedené věci však Soudní dvůr z vlastního podnětu překvalifikoval ty úředníky, kteří byli po vstupu nových vnitřních směrnic v platnost přijati za méně příznivých podmínek, než jsou podmínky platné pro uchazeče přijaté na základě předchozích vnitřních směrnic.

1.8 Veřejný ochránce práv měl za to, že i když se rozsudek Monaka nevztahoval na stěžovatele jako nový prvek, měl orgán oprávněný ke jmenování možnost změnit podmínky přijímání stěžovatele, jak to učinil Soudní dvůr.

1.9 Na základě těchto úvah dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že rozhodnutí Parlamentu přijmout stěžovatelku, která na ni uplatňuje nové vnitřní směrnice, když ostatní uchazeči přijatí ze stejného rezervního seznamu byli zařazeni podle předchozích vnitřních směrnic, vedlo k diskriminačnímu zacházení se stěžovatelkou. Skutečnost, že orgán nejednal s ohledem na zásadu stanovenou Soudem prvního stupně ve věci T - 92/96, a jeho odmítnutí přehodnotit své rozhodnutí tedy představovaly nesprávný úřední postup.

S ohledem na postoj přijatý Parlamentem se nezdálo, že by bylo možné dosáhnout smírného řešení. Veřejný ochránce práv proto považoval za vhodné předložit v souladu s čl. 3 odst. 6 svého statutu následující návrh doporučení.

Návrh doporučení zní takto:

Parlament by se měl řídit příkladem Soudního dvora a přeřadit stěžovatele do platové třídy C 4 stupně 3 s účinností ode dne jejich jmenování úředníky.

Veřejný ochránce práv informoval Evropský parlament, že podle čl. 3 odst. 6 statutu by měl do 30. září 2001 zaslat podrobné stanovisko a že toto podrobné stanovisko by mohlo spočívat v přijetí doporučení veřejného ochránce práv a v popisu toho, jak bylo provedeno.

Podrobné stanovisko Parlamentu

Podrobné stanovisko Parlamentu, které veřejný ochránce práv obdržel dne 7. listopadu 2001, zní takto:

Orgán nemůže přijmout váš návrh doporučení z následujících důvodů.

Zaprvé má tento orgán i nadále za to, že stížnosti musí být promlčeny z důvodu nepřípustnosti. Stížnosti byly podány dlouho poté, co bylo rozhodnutí napadeno. I kdybychom připustili, že rozhodnutí ve věci Monako představuje novou skutečnost 8a, kterou tento orgán ve vztahu k projednávané věci nepřipouští, neboť tak může učinit pouze v případě osob přímo dotčených zrušeným aktem, nic to nemění na tom, že stížnosti byly podány mimo lhůtu stanovenou v článku 90 služebního řádu. Zdá se, že tento aspekt případu, tj. přípustnost stížnosti, je ve vašem návrhu doporučení zcela ignorován (...).

Zadruhé je třeba konstatovat, že rozhodnutí orgánu oprávněného ke jmenování nejsou závazná pro orgán oprávněný ke jmenování jiného orgánu. Soudní dvůr a Parlament jsou dva odlišné orgány Evropské unie. Nicméně ve svém návrhu doporučení uvádíte, že „(...) i když se rozsudek Monaka nevztahuje na stěžovatele jako nový prvek, má orgán oprávněný ke jmenování možnost změnit podmínky náboru stěžovatele podle příkladu Soudního dvora. Skutečnost, že Soudní dvůr překvalifikoval některé stěžovatele, v žádném případě nevytváří povinnost orgánu oprávněného ke jmenování Evropského parlamentu učinit totéž. Široká posuzovací pravomoc orgánu oprávněného ke jmenování byla opakovaně uznána v mnoha případech (...), kdy bylo v této souvislosti uznáno právo orgánu Společenství stanovit vnitřní pravidla pro zařazení.

Z těchto důvodů nemůže orgán výše uvedený návrh doporučení přijmout.

Další dopis veřejného ochránce práv ze dne 23. ledna 2002

Po pečlivém přezkoumání podrobného stanoviska Parlamentu považoval veřejný ochránce práv za nezbytné vyjádřit svůj názor na toto stanovisko a zaměřit se na některé body, které stály u zrodu jeho návrhu doporučení. Dne 23. ledna 2002 tedy zaslal předsedovi Parlamentu panu Patu COXOVI další dopis.

Ve svém dopise veřejný ochránce práv připomněl, že Soudní dvůr Evropských společenství, který je nejvyšším orgánem pro smysl a výklad práva Společenství, soustavně prohlašuje, že obecná zásada rovnosti je jednou ze základních zásad práva veřejné služby Společenství. Soudní dvůr uznal, že nábor zaměstnanců Společenství musí respektovat zásadu rovnosti. Tato zásada vyžaduje, aby se srovnatelnými situacemi nebylo zacházeno odlišně a s odlišnými situacemi stejně, není-li takové rozlišení objektivně odůvodněno.

Kromě toho měl Soud prvního stupně za to, že kandidáti téhož výběrového řízení musí být v zásadě považováni za kandidáty nacházející se v podobné situaci. Podle Soudního dvora orgán porušuje zásadu rovného zacházení a zákazu diskriminace, pokud na úředníka přijatého z výběrového řízení použije ustanovení nových vnitřních směrnic, která stanoví přísnější uplatňování čl. 31 odst. 2 služebního řádu, zatímco ostatní úředníci přijatí ze stejného výběrového řízení orgánem před vstupem nových vnitřních směrnic v platnost byli zařazeni podle předchozích vnitřních směrnic. Soudní dvůr měl za to, že jediný odkaz na nová pravidla přijatá Parlamentem v mezidobí není dostatečným odůvodněním pro přijetí uchazečů ze stejného výběrového řízení s odlišnými smluvními podmínkami.

Veřejná ochránkyně práv poukázala na to, že se zdá, že v tomto případě se tak stalo stěžovateli.

Veřejná ochránkyně práv se však domnívala, že Parlament má stále možnost tento případ zjevné diskriminace napravit a přijmout opatření k nápravě nespravedlnosti. Požádal proto orgán, aby přehodnotil svůj postoj s ohledem na zásadu rovnosti a nediskriminace a zabýval se návrhem doporučení veřejného ochránce práv.

Další odpověď Parlamentu

Dne 5. dubna 2002 obdržel veřejný ochránce práv další odpověď Parlamentu. Parlament zdůraznil, že jeho sekretariát podrobně přehodnotil případy, jichž se návrh doporučení týká, a navzdory určitým výhradám právní a správní povahy rozhodl, že žádosti veřejného ochránce práv vyhoví.

Parlament se zavázal přezkoumat situaci stěžovatele na základě pravidel platných před změnami zavedenými v roce 1995.

Kopie odpovědi Parlamentu byla stěžovateli zaslána dne 9. dubna 2002. Během telefonického rozhovoru s úřadem veřejného ochránce práv dne 8. dubna 2002 byla stěžovatelka informována o obsahu výše uvedeného dopisu a vyjádřila spokojenost s výsledkem šetření.

ROZHODNUTÍ

Dne 18. května 2001 předložil veřejný ochránce práv Evropskému parlamentu tento návrh doporučení:

„Parlament by měl následovat příkladu Soudního dvora a přeřadit stěžovatele do platové třídy C 4 stupně 3 s účinností ode dne jejich jmenování úředníky.“

Dne 5. dubna 2002 Parlament informoval veřejného ochránce práv, že souhlasí s dodržením návrhu doporučení, a vysvětlil, že situace stěžovatele bude revidována.

Veřejný ochránce práv se domnívá, že Parlament jeho návrh doporučení přijal, a proto se rozhodl případ uzavřít.

O tomto rozhodnutí bude informován předseda Evropského parlamentu.

Upřímně,

 

Jacob SÖDERMAN

---

(1) Vyřešeno společně se stížností 547/2000/IP

(2) Rozsudek Soudu prvního stupně (čtvrtého senátu) ze dne 9. července 1997, Roberto Monaco v. Evropský parlament. Věc T-92/96. Sb. rozh. 1997, s. IA-0195; II-0573

(3) Rozhodnutí Evropského parlamentu 94/262 ze dne 9. března 1994 o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce veřejného ochránce práv, Úř. věst. 1994, L 113, s. 15.

(4) Věc 203/86 Španělsko v. Rada, Sb. rozh. 1988, s. 4563, bod 25, a věc C-15/95 EARL de Kerlast, Sb. rozh. 1997, s. I-1961, bod 35 - věc C-150/94 Spojené království v. Rada, Sb. rozh. 1998, s. I-7235, bod 97.