Vážený pane F.,
vážený pane Dr. K.,
dne 4. března 1999 jste podal stížnost evropskému veřejnému ochránci práv ohledně způsobu, jakým Evropská komise řeší projekt INDRIS GŘ VII.
Dne 22. dubna 1999 jsem předal stížnost předsedovi Evropské komise. Dne 5. července 1999 jste zaslal veřejnému ochránci práv další informace. Dopisem ze dne 2. srpna 1999 jsem obdržel stanovisko Komise. Předala jsem Vám jej s výzvou k vyjádření, kterou jsem obdržela dne 1. října 1999. Dne 12. dubna 2000 jste zaslal další dopis veřejnému ochránci práv. Na Váš dopis jsem odpověděl dopisem ze dne 11. května 2000.
Nyní vám píši, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

Stěžovatelem je německá společnost GmbH&Co (obchodní partnerství se společností s ručením omezeným jako osobně odpovědným partnerem), která provedla přípravné práce pro projekt Komise INDRIS GŘ VII. Cílem projektu je vnitrozemská plavba, zejména říční informační služby a harmonizace komunikace na evropských vnitrozemských vodních cestách.
Relevantní skutečnosti jsou podle stěžovatele následující:
Stěžovatel byl plánován jako partner projektu, jak bylo zveřejněno v oficiálních informačních dokumentech projektu. Koordinátor projektu Komise pak stěžovateli sdělil, že nebude smluvním partnerem projektu, neboť neposkytl potřebné dokumentační informace. Stěžovatel tvrdí, že tomu tak nebylo, neboť poskytl požadované dokumenty.
Koordinátor požádal stěžovatele, aby dokončil přípravné práce, jak předpokládal. Stěžovatel uvedl, že za svou práci dosud nedostal zaplaceno.
Stěžovatel dále tvrdil, že Komise nezaručila ochranu svého know-how, což je u těchto projektů běžná praxe.
Stěžovatel tvrdil, že Komise:

i) neuvedl stěžovatele jako smluvního partnera projektu, přestože mu to bylo přislíbeno, a neuvedl pro to důvody;

ii) nezaplatil za práci vykonanou stěžovatelem v souvislosti s projektem;

iii) neochránil know-how stěžovatele, i když mu to bylo přislíbeno.

Šetření

Stanovisko Komise Ve
svém stanovisku Komise uvedla následující:
INDRIS je výzkumný a vývojový projekt realizovaný v rámci dopravního výzkumného programu GŘ VII, spolufinancovaný Evropskou komisí a konsorciem složeným ze 13 partnerů z Nizozemska, Německa, Francie, Rakouska a Belgie.
Pokud jde o účast stěžovatele jako partnera, Komise uvedla, že v původním návrhu (PL-97-2211), který byl předložen v březnu 1997 pro čtvrtý rámcový program, byl stěžovatel jako partner navržen konsorciem INDRIS.
Návrh byl posouzen v dubnu 1997 a schválen Komisí v červenci 1997. Navrhovaný rozpočet činil 4 jednotky MECU, z nichž 2 jednotky MECU měly být spolufinancovány v rámci čtvrtého rámcového programu, přičemž část plánovaná pro stěžovatele činila 350 000 ECU.
Projekt byl koordinován nizozemským ministerstvem dopravy, veřejných prací a vodního hospodářství. Podle článku 2 obecných podmínek je klíčovou úlohou koordinátora jednat jménem konsorcia ve všech právních a provozních otázkách, a je tedy ústředním a jediným komunikačním spojením mezi Komisí a partnery konsorcia.
Pokud jde o projekt, Komise uvedla, že musí zajistit, aby účastníci měli nezbytné zdroje ke spolufinancování své účasti na provádění plánovaných činností. Komise uvedla, že musí vyloučit ty partnery, kteří nemohou prokázat původ zdrojů a podmínky jejich dostupnosti.
Pokud jde o stěžovatele, ukázalo se, že nebyl schopen prokázat svou finanční důvěryhodnost v příslušném časovém rámci. Podle výše uvedených zásad nemohla Komise se stěžovatelem podepsat smlouvu. Ten se proto nikdy nestal řádným členem konsorcia INDRIS.
Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že Komise neposkytla důvody pro odepření plného partnerství v projektu, odkázala Komise na jednání (technická a finanční) s koordinátorem zahájená v září 1997. Během těchto jednání změnil stěžovatel své právní postavení z Gesellschaft bürgerlichen Rechts (partnerství podle občanského zákoníku) na novou společnost ve formě GmbH & Co (společnost s ručením omezeným). Ta nová firma nahradila tu předchozí.
Během jednání Komise zjistila několik problémů týkajících se finanční způsobilosti stěžovatele. Problémy byly způsobeny skutečností, že vzhledem k tomu, že společnost byla právě založena, nebyly dosud k dispozici žádné finanční účty. V důsledku toho Komise neměla k dispozici žádný oficiální důkaz o tom, že by podnik byl schopen spolufinancovat částku 175 000 ECU.
Aby byly chráněny finanční zájmy Společenství a zamezilo se překážkám při provádění činností popsaných v technické příloze, požádaly finanční služby Komise o další informace o původu zdrojů a o podmínkách jejich dostupnosti.
Vzhledem k tomu, že informace poskytnuté stěžovatelem nebyly ke spokojenosti útvarů Komise, podepsala Komise smlouvu se všemi hlavními dodavateli kromě stěžovatele. Podpis smlouvy byl v té době nezbytný, neboť odpovídající finanční závazek musel být přijat v rozpočtu na rok 1997.
V důsledku těchto skutečností a za účelem ochrany finančních zájmů Společenství, jakož i plného provedení projektu INDRIS, Komise nikdy neuzavřela smlouvu se stěžovatelem.
Bylo však ústně dohodnuto, že stěžovatel se může připojit ke konsorciu INDRIS jako plnohodnotný partner i po vyřešení otázky finanční důvěryhodnosti.
Pokud jde o technický příspěvek stěžovatele k projektu INDRIS a jeho úhradu, Komise uvedla, že při zahájení projektu konsorcium INDRIS spolu se schválením EK souhlasilo s tím, že stěžovatel (jako pomoc třetí strany) bude provádět konkrétní úkoly popsané v technické příloze. Stěžovatel pracoval na současném stavu techniky a studii proveditelnosti.
Kromě výše uvedených úkolů požádalo konsorcium INDRIS stěžovatele o provedení konkrétních zkušebních ukázek, které jsou zásadní pro hodnocení jeho budoucí výkonnosti v projektu, zejména pokud jde o jeho technickou důvěryhodnost a způsobilost. Nicméně vzhledem k tomu, že partneři INDRIS považovali zkušební ukázky provedené stěžovatelem v dubnu 1998 za neuspokojivé, stalo se jeho případné zavedení jako dalšího partnera smlouvy INDRIS pro projektového manažera nepřijatelným.
Diskuse o finanční důvěryhodnosti proto GŘ VII zastavilo, neboť konsorcium INDRIS již nebylo ochotno přijmout stěžovatele jako dalšího partnera. Nicméně pokud jde o náklady stěžovatele, koordinátor – s přihlédnutím k článku 3 obecných podmínek smlouvy INDRIS – navrhl náhradu ve výši přibližně 100 000 ECU na základě subdodavatelské smlouvy. Stěžovatel takovou dvoustrannou smlouvu odmítl podepsat.
Za účelem vyjasnění svého postoje uspořádala Komise v dubnu 1999 v Bruselu schůzku, které předsedal pan Blonk, ředitel GŘ VII-E. Mezi účastníky bylo vedení stěžovatele, koordinátor projektu INDRIS a rakouské ministerstvo dopravy, kteří zastupovali jednoho z hlavních konečných uživatelů.
Podle návrhu zápisu ze schůze vyvodil předseda tyto závěry:
a. mezi stěžovatelem a Komisí neexistuje žádná smlouva;
b. Komise se pokusila vyřešit otázku finanční důvěryhodnosti i po uzavření smlouvy s ostatními členy konsorcia;
c. kvůli neshodě v technických otázkách nelze rozdíly mezi koordinátorem a stěžovatelem překonat;
d. podstatná neshoda mezi koordinátorem (jednajícím jménem konsorcia INDRIS) a stěžovatelem brání jakémukoli budoucímu začlenění stěžovatele do projektu INDRIS;
e. Koordinátor bere na vědomí skutečnost, že stěžovatel poskytl práci, a opakuje svou nabídku subdodávky stěžovateli podle článku 3 všeobecných podmínek projektu INDRIS.
Závěrem Komise uvedla, že nemůže přijmout tvrzení, že stěžovateli neposkytla smlouvu jako úplnému dodavateli v rámci projektu INDRIS, aniž by uvedla jakékoli důvody. Je zřejmé, že Komise nemohla z objektivních důvodů podepsat smlouvu se stěžovatelem v prosinci 1997. Stěžovatel nezpochybňuje, že se Komise snažila vyřešit otázku finanční důvěryhodnosti i během prvních měsíců roku 1998.
Pokud jde o tvrzení týkající se ochrany technického know-how a úhrady za práci poskytnutou na projektu INDRIS, Komise uvedla, že GŘ VII nemůže přijmout žádnou odpovědnost, neboť tyto body musí být mezi koordinátorem a stěžovatelem uzavřeny.
Připomínky stěžovatele
Před obdržením stanoviska Komise již stěžovatel informoval veřejného ochránce práv dopisem ze dne 5. července 1999, že koordinátor projektu zaplatil stěžovateli za práci provedenou na projektu INDRIS částku, kterou požadoval, celkem 92 606,72 EUR.
Ve svých připomínkách ke stanovisku Komise stěžovatel shrnul tyto dodatečné body:
S ohledem na své první tvrzení potvrdila, že vzhledem k tomu, že společnost byla nedávno znovu založena, nebylo možné vytvořit rozvahu z posledních let.
Pokud jde o příslib, že se stane partnerem, tvrdila, že s tím koordinátor projektu písemně souhlasil pod podmínkou, že bude potvrzena úvěruschopnost stěžovatele. Stěžovatel dále uvedl, že byl koordinátorem projektu v krátké lhůtě požádán, aby poskytl informace o své finanční situaci a o nezbytných bankovních zárukách, které řádně poskytl. Stěžovatel tvrdil, že až do dubna 1999 měl dojem, že je do projektu plně zahrnut.
Stěžovatel zaslal kopii zápisu ze schůzky, která se konala společně s Komisí a koordinátorem projektu dne 22. dubna 1999. V tomto zápisu, s nímž stěžovatel ve svém dopise Komisi ze dne 11. června 1999 v zásadě souhlasil, byly uvedeny důvody pro zamítnutí stěžovatele jako řádného partnera projektu INDRIS.
Stěžovatel se nyní domáhá náhrady škody za ušlý zisk a z toho vyplývající škody ve výši 7 555 900,- ECU.
Pokud jde o třetí tvrzení, a sice údajné neposkytnutí ochrany know-how stěžovatele, stěžovatel uvádí, že koordinátor projektu nikdy neodpověděl na jeho návrh dohody v této věci.
Stěžovatel dále uvedl, že mu koordinátor projektu připustil, že harmonizoval svou politiku s politikou GŘ VII Komise, takže tvrzení Komise, že nemůže převzít žádnou odpovědnost za otázky know-how a úhrady, se nezdá být správné.

ROZHODNUTÍ

1 Neprokázání stěžovatele jako smluvního partnera projektu a jeho neodůvodnění 1.1
Stěžovatel tvrdil, že se měl stát partnerem projektu INDRIS a že mu nebyly sděleny žádné důvody, proč tak neučinil.
1.2 Komise uvedla, že vzhledem k tomu, že stěžovatel nebyl schopen předložit potřebné dokumenty týkající se jeho finanční situace, nemohl být přijat jako plnohodnotný partner projektu. Tento důvod byl stěžovateli objasněn, neboť Komise byla se stěžovatelem v kontaktu s cílem získat více informací. Stěžovatel ve svých připomínkách potvrdil, že důvody svého odmítnutí jako plnoprávného partnera obdržel v zápisu ze schůzky, která se konala s Komisí a koordinátorem projektu dne 22. dubna 1999.
1.3 Důkazem, který má veřejný ochránce práv k dispozici, je tedy skutečnost, že stěžovatel nebyl přijat jako plnohodnotný partner projektu, protože ostatní partneři nebyli spokojeni s jeho technickým příspěvkem, a že stěžovatel byl o tomto důvodu informován. Šetření veřejného ochránce práv proto neodhalilo žádné důkazy o nesprávném úředním postupu v souvislosti s tímto aspektem stížnosti.
1.4 Pokud jde o další nároky na ušlý zisk a náhradu škody, veřejný ochránce práv konstatuje, že toto tvrzení nebylo uvedeno v původní stížnosti. Vzhledem ke zjištěním, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, se veřejný ochránce práv tímto tvrzením nezabýval. Stěžovatel má nicméně možnost uplatnit tento nárok v soudním řízení.
2 Platba za provedené práce 2.1
Stěžovatel tvrdil, že za provedené přípravné práce nebyl zaplacen.
2.2 Komise uvedla, že pokud jde o náklady stěžovatele, koordinátor - s přihlédnutím k článku 3 obecných podmínek smlouvy INDRIS - navrhl náhradu ve výši přibližně 100 000 ECU na základě subdodavatelské smlouvy.
2.3 V dopise veřejnému ochránci práv ze dne 5. července 1999 stěžovatel potvrdil, že mu byla vyplacena dlužná částka 92 606,72 EUR. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že Komise tuto záležitost vyřešila.
3 Ochrana know-how stěžovatele
3.1 Stěžovatel tvrdí, že Komise nechránila know-how stěžovatele a že jeho návrhy, které zaslala koordinátorovi projektu, zůstaly nezodpovězeny.
3.2 Komise uvedla, že nemá žádnou odpovědnost, pokud jde o tento aspekt stížnosti, a že je na koordinátorovi projektu, nizozemském ministerstvu dopravy, aby tento bod vyřešil. Stěžovatel poukázal na to, že koordinátor projektu harmonizoval svou politiku ochrany know-how s politikou Komise.
3.3 Veřejná ochránkyně práv má k dispozici důkazy o tom, že úloha Komise je omezena na poradenství v oblasti politiky ochrany know-how a že koordinátor projektu je odpovědný za konkrétní rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že se stížnost týká konkrétního rozhodnutí, spadá do odpovědnosti koordinátora projektu, který není subjektem Společenství. Veřejný ochránce práv se proto tímto aspektem stížnosti dále nezabýval, neboť se zdá, že neexistují žádné důkazy o nesprávném úředním postupu Komise.
4 Závěr
Na základě šetření evropské veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti se zdá, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Evropské komise, pokud jde o první a třetí tvrzení. S ohledem na druhé tvrzení podnikla Komise kroky k vyřešení této záležitosti, a tím stěžovatele uspokojila. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.
O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Komise.
Upřímně,
Jacob SÖDERMAN