1. Úvod

Nejprve bych rád poděkoval panu Falkenbergovi za to, že mě pozval, abych s vámi dnes promluvil.

Budu hovořit o úloze, kterou by mohla hrát Evropská síť veřejných ochránců práv při zlepšování provádění právních předpisů v oblasti životního prostředí.

Nejprve objasním, co je Evropská síť veřejných ochránců práv a co dělá.

Poté vysvětlím, jak síť zapadá do institucionálního rámce práva EU v oblasti životního prostředí.

Nakonec řeknu, co si myslím, že je třeba udělat, aby členové sítě byli aktivnější v oblasti životního prostředí.

2. O Evropské síti veřejných ochránců práv

Evropská síť veřejných ochránců práv sdružuje vnitrostátní a regionální veřejné ochránce práv členských států a evropského veřejného ochránce práv. Jeho členy jsou rovněž Petiční výbory Evropského parlamentu, německého Spolkového sněmu a německých spolkových zemí a veřejní ochránci práv některých dalších evropských zemí.

Spolupracujeme dobrovolně na základě jasné dělby práce, která je implicitně obsažena ve Smlouvě. Jako evropský veřejný ochránce práv mám pravomoc zabývat se pouze stížnostmi na orgány Evropské unie. Orgány členských států nespadají do mého mandátu, i když uplatňují právo Unie. Jsou to moji kolegové v síti, kdo může prošetřovat stížnosti na to, že orgány veřejné moci v členských státech nesplnily své povinnosti podle práva Unie.

Naše rozhodnutí o stížnostech nejsou právně vymahatelná. To znamená, že jsme doplňkem soudů, nikoli jejich náhražkou.

Orgány veřejné moci obvykle přijímají naše zjištění a řídí se našimi doporučeními, protože přesvědčivě vysvětlujeme, proč jsme je učinili, a protože jsme uznáváni jako nezávislí a nestranní.

Spolupráce prostřednictvím sítě hraje důležitou úlohu ve strategii evropské veřejné ochránkyně práv, kterou jsem přijal v loňském roce s cílem pokrýt období do roku 2015. (Strategie je k dispozici na mých internetových stránkách ve všech jazycích a tištěné kopie jsou rovněž k dispozici zde).

Síti nabízíme řadu služeb s cílem usnadnit výměnu informací o vývoji práva Unie a jeho provádění a srovnávání osvědčených postupů při vyřizování stížností. Informace o stížnostech také sdílíme a v případě potřeby je předáváme jinému veřejnému ochránci práv v rámci sítě.

Důležitou službou, kterou evropský veřejný ochránce práv nabízí členům sítě, je poskytovat písemné odpovědi na jejich dotazy týkající se práva EU a jeho výkladu, včetně dotazů, které vyvstanou při vyřizování konkrétních případů.

Ve většině případů konzultujeme Komisi, abychom našli správnou odpověď na dotaz.

Odpovědi nejsou právně závazné, ale umožňují dotčenému veřejnému ochránci práv povzbuzovat příslušné vnitrostátní orgány a pomáhat jim při správném výkladu a uplatňování práva Unie.

3. Evropská síť veřejných ochránců práv a životního prostředí

Nyní se zaměřím na úlohu Evropské sítě veřejných ochránců práv v záležitostech životního prostředí.

Pokud jde o mou vlastní pravomoc evropského veřejného ochránce práv, úkolem je především dohlížet na dva orgány EU: Evropská investiční banka a Evropská komise.

Veřejný ochránce práv a EIB podepsali v roce 2008 memorandum o porozumění. To umožňuje EIB informovat veřejnost o politikách a normách v oblasti životního prostředí, které se vztahují na projekty, jež financuje.

Klíčovým ustanovením memoranda je, že EIB musí zajistit účinný interní postup pro podávání stížností, který mohou stěžovatelé použít předtím, než se mohou obrátit na veřejného ochránce práv.

Funguje to dobře z několika důvodů.

Zaprvé, interní postup pro podávání stížností má zdroje potřebné k provádění inspekcí a provádění důkazů na místě, ať už v Srbsku, Ugandě, Panamě nebo na Sinajské poušti.

Zadruhé je EIB odpovědná za interní postup pro podávání stížností, a má tedy zájem na ochraně dobré pověsti, aby byla zajištěna její důvěryhodnost.

A konečně, pokud se stěžovatel obrátí na veřejného ochránce práv, jsou dotčené otázky jasně vymezeny ve zprávě o interním postupu pro podávání stížností a v argumentech stěžovatele, proč zpráva nebo reakce EIB na její zjištění a závěry nejsou uspokojivé.

Komise a stížnosti na nesplnění povinnosti

Většina stížností na životní prostředí, které se dostávají k evropskému veřejnému ochránci práv, je však proti Komisi. Vytvářejí je občané nebo častěji nevládní organizace, které si na členský stát stěžují Komisi.

Občané doufají, že podáním stížnosti Komisi aktivují tzv. „řízení o nesplnění povinnosti“, jehož prostřednictvím může Komise jakožto „strážce Smluv“ prošetřit tvrzení, že členský stát neplní své povinnosti podle právních předpisů EU v oblasti životního prostředí, a případně předložit věc Soudnímu dvoru.

Stěžovatelé se na mě obracejí, když jsou nespokojeni s tím, jak Komise vyřizuje jejich stížnost proti členskému státu. Ve většině případů jsou nešťastní, protože se domnívají, že Komise se případem dostatečně intenzivně nezabývá, nebo proto, že Komise případ uzavřela z důvodu, že nedošlo k protiprávnímu jednání.

Moje zkušenosti s vyřizováním těchto druhů stížností ukazují, že řízení o nesplnění povinnosti má z hlediska stěžovatelů v případech týkajících se životního prostředí několik nedostatků:

- není určeno k tomu, aby stěžovateli poskytlo nápravu;

- nestanoví vyšetřování ukončených protiprávních jednání; a

- se stěžovatelem není v řízení zacházeno jako se stranou [1];

Hlavní nevýhodou řízení je však to, že Komise má pouze omezené možnosti zkoumat faktické otázky.

Týká-li se sporná otázka výkladu unijního práva, má Komise nezbytné odborné znalosti a prostředky k tomu, aby se touto otázkou intenzivně zabývala a postoupila ji Soudnímu dvoru za účelem konečného rozhodnutí. Schopnost Komise vyšetřovat spory týkající se uplatňování právních předpisů v oblasti životního prostředí v členských státech je však omezená.

Evropská investiční banka může provádět šetření na místě, protože financuje pouze omezený počet projektů. Naproti tomu by Komise mohla potenciálně obdržet stížnosti na každý projekt nebo situaci s dopadem na životní prostředí v každém členském státě.

Nedomnívám se, že je v praxi proveditelné, aby Komise nesla tuto zátěž. Ani není v zásadě žádoucí, aby se o to pokusila.

4. Potřeba kontrolních orgánů v oblasti životního prostředí na úrovni členských států

To mě přivádí k jádru problému, který vám chci předložit.

Nezáleží na tom, jak dobře může být vypracováno právo Evropské unie v oblasti životního prostředí, nebude účinné, pokud nebudou řádně uplatňovány a prosazovány zásady, normy a postupy, které stanoví.

Řádné uplatňování a prosazování závisí především na tom, co se děje na úrovni členských států. Ústavní struktura Evropské unie dává členským státům prvořadou úlohu při správě právních předpisů a politik EU.

Podle mého názoru správní subsidiarita zahrnuje subsidiaritu také do opravných prostředků, kterých se mohou občané a organizace občanské společnosti dovolávat, aby vyzvali vnitrostátní orgány k odpovědnosti za jejich uplatňování a prosazování práva EU na vnitrostátní úrovni.

Jinými slovy, neměli bychom se snažit, aby Komise ve své úloze „strážkyně Smluv“ nahrazovala účinné opravné prostředky na vnitrostátní úrovni. Centralizované vymáhání z Bruselu nemůže být nejlepším způsobem, jak řešit faktické spory o tom, co se děje „v terénu“ v členském státě.

Jaké to má důsledky pro politiku?

Podle mého názoru vyžaduje struktura evropského práva v oblasti životního prostředí v každém členském státě nezávislý kontrolní orgán, který může zkoumat, zda vnitrostátní orgány řádně uplatňují a prosazují právo EU v oblasti životního prostředí, a který může přijímat stížnosti na toto téma od občanů a občanské společnosti.

Za současné hospodářské situace jen málo členských států pravděpodobně uvítá návrhy na vytvoření dalších veřejných subjektů. Dobrou zprávou je, že ve většině členských států by to bylo zbytečné. Tento úkol by mohly plnit stávající orgány, zejména veřejní ochránci práv. Někteří veřejní ochránci práv jsou již v této oblasti kompetentní a aktivní.

K plnému využití potenciálu sítě jsou nezbytné tři věci.

Prvním z nich je zajistit, aby byli veřejní ochránci práv vybaveni vyšetřovacími pravomocemi, které potřebují. To je něco, co mohou dělat pouze členské státy.

Druhým cílem je zajistit, aby veřejní ochránci práv měli informace a znalosti, které potřebují. Jako evropská veřejná ochránkyně práv udělám vše, co bude v mých silách, abych zlepšila tok informací prostřednictvím sítě a postup dotazování. Domnívám se, že by bylo rovněž cenné nabídnout zaměstnancům vnitrostátních a regionálních veřejných ochránců práv odbornou přípravu v oblasti práva a politiky EU v oblasti životního prostředí, a jsem připraven spolupracovat s Komisí na prozkoumání toho, jak by to mohlo být organizováno a financováno. Prvním krokem, který by nic nestál, by bylo zpřístupnit všem členům sítě srovnávací tabulky, které by ukazovaly, jak jsou směrnice EU v oblasti životního prostředí prováděny do jejich vnitrostátního práva.

A konečně musíme také přesvědčit stěžovatele, že je v jejich zájmu, aby si stěžovali veřejnému ochránci práv ve svém členském státě, místo aby se obrátili na Komisi v Bruselu. To bude vyžadovat opatření ze strany samotné sítě, orgánů členských států a Komise.

V rámci Evropské sítě veřejných ochránců práv jsme začali přijetím a zveřejněním prohlášení, které objasňuje, že vnitrostátní a regionální veřejní ochránci práv se zabývají stížnostmi na veřejné orgány členských států týkajícími se záležitostí spadajících do oblasti působnosti práva Unie.

Přijali jsme také logo sítě, abychom zvýšili její viditelnost pro veřejnost, zviditelnili síť na našich internetových stránkách a vytvořili interaktivní příručku, která má potenciálním stěžovatelům pomoci určit, který orgán by se s jejich problémem nejlépe vypořádal.

Komise a orgány členských států musí rovněž zveřejnit možnost stěžovat si na údajné porušení právních předpisů EU v oblasti životního prostředí u veřejných ochránců práv, a nikoli u Komise.

Jsem připraven spolupracovat s Komisí, se svými kolegy v Evropské síti veřejných ochránců práv a s orgány členských států s cílem dále rozvíjet tyto myšlenky a rozvíjet je ve prospěch stěžovatelů a samozřejmě našeho životního prostředí.

Děkuji za pozornost.