Případ se týkal způsobu, jakým Evropská komise řešila žádost novináře pracujícího v tiskové agentuře o zařazení na seznam adresátů tiskových zpráv, na něž bylo uvaleno embargo, konkrétně „Euro indicators“ Eurostatu, které poskytují pravidelné ekonomické statistické informace. Eurostat, který je součástí Komise, odmítl přidat novináře na seznam, protože uvedl, že na takové distribuční seznamy mohou být zařazeni pouze novináři nebo agentury, kterým Komise udělila mediální „akreditaci“. Nebylo možné, aby novinář nebo jeho tisková agentura získali akreditaci, protože nesplňovali jednu z podmínek, a sice že agentura nebo novinář v agentuře má bydliště v Belgii. Stěžovatel tvrdil, že tato praxe je diskriminační a znamená, že pouze větší mediální organizace s dostatečnými finančními zdroji, které si mohou dovolit mít novináře v Belgii, mohou dostávat informace, na něž je uvaleno embargo.

Veřejná ochránkyně práv shledala, že je rozumné, aby Komise zahrnula bydliště v Belgii jako podmínku pro akreditaci, pokud jde o přístup do fyzických budov orgánů EU v Bruselu. Měla však za to, že zahrnutí požadavku bydliště v Belgii jako podmínky pro zařazení na distribuční seznamy členů sdělovacích prostředků je nepřiměřené.

Veřejná ochránkyně práv uzavřela šetření zjištěním nesprávného úředního postupu a požádala Komisi, aby do šesti měsíců podala zprávu a informovala ji o opatřeních, která přijala k řešení této situace.

Stěžovatel požadoval, aby Evropská komise poskytla veřejnosti přístup k dokumentům obsahujícím statistické údaje o účinných látkách v pesticidech, které nahlásily španělské orgány. Komise umožnila přístup pouze k části čtyř dokumentů, které identifikovala jako dokumenty, na něž se žádost vztahuje. Zbytek odmítla zveřejnit s odvoláním na výjimky podle pravidel EU pro přístup veřejnosti k dokumentům, přičemž uvedla, že zveřejnění začerněných částí by ohrozilo obchodní zájmy společností, od nichž byly údaje získány. Komise rovněž tvrdila, že se na údaje vztahuje zásada důvěrnosti podle pravidel EU pro shromažďování statistických údajů.

Po kontrole dotčených dokumentů se veřejná ochránkyně práv domnívala, že začerněné informace se týkají látek, které jsou určeny k tomu, aby byly uvolňovány do životního prostředí. Podle pravidel EU pro přístup k informacím o životním prostředí (Aarhuské nařízení) a související judikatury existuje převažující veřejný zájem na zveřejnění těchto informací.

Veřejná ochránkyně práv zpochybnila stanovisko Komise, podle kterého má v případě informací týkajících se emisí do životního prostředí přednost zásada důvěrnosti statistických údajů před zásadou transparentnosti. Nebyla přesvědčena, že Komise v plném rozsahu uplatnila pravidla stanovená v Aarhuském nařízení. Veřejná ochránkyně práv však zastávala názor, že tyto otázky by nejlépe vyřešili zákonodárci EU, kteří v současné době přepracovávají platné právní předpisy, a proto šetření uzavřela, přičemž se zavázala se, že je na tuto záležitost upozorní.