Věc se týkala rozhodnutí delegace Evropské unie v Papui-Nové Guineji odmítnout nabídku stěžovatele jako mimořádně nízkou. Stěžovatel tvrdil, že delegace nepožádala o konkrétní vysvětlení, své rozhodnutí neodůvodnila a své zamítnutí založila na prvcích nesouvisejících s cenou uvedenou v nabídce.

Veřejná ochránkyně práv zjistila, že delegace měla být konkrétnější, když od stěžovatele požadovala vysvětlení ceny, a měla stanovit jasnou vazbu mezi cenou a všemi prvky, které byly v jejím posouzení zohledněny. Delegace rovněž dostatečně neodůvodnila své rozhodnutí odmítnout nabídku jako mimořádně nízkou, což je v rozporu s povinností uvést odůvodnění. Tyto nedostatky představují nesprávný úřední postup.

Ačkoli Komise během šetření poskytla další vysvětlení, veřejná ochránkyně práv zjistila, že tato vysvětlení dostatečně neřeší zjištěné nedostatky.

Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že by v tomto případě nebylo vhodné vydat odpovídající doporučení, neboť zakázka byla zadána. Předložila však tři návrhy, jejichž cílem je zabránit tomu, aby se takové problémy vyskytovaly v budoucích podobných případech.

Případ se týkal způsobu, jakým Evropská komise řešila žádost novináře pracujícího v tiskové agentuře o zařazení na seznam adresátů tiskových zpráv, na něž bylo uvaleno embargo, konkrétně „Euro indicators“ Eurostatu, které poskytují pravidelné ekonomické statistické informace. Eurostat, který je součástí Komise, odmítl přidat novináře na seznam, protože uvedl, že na takové distribuční seznamy mohou být zařazeni pouze novináři nebo agentury, kterým Komise udělila mediální „akreditaci“. Nebylo možné, aby novinář nebo jeho tisková agentura získali akreditaci, protože nesplňovali jednu z podmínek, a sice že agentura nebo novinář v agentuře má bydliště v Belgii. Stěžovatel tvrdil, že tato praxe je diskriminační a znamená, že pouze větší mediální organizace s dostatečnými finančními zdroji, které si mohou dovolit mít novináře v Belgii, mohou dostávat informace, na něž je uvaleno embargo.

Veřejná ochránkyně práv shledala, že je rozumné, aby Komise zahrnula bydliště v Belgii jako podmínku pro akreditaci, pokud jde o přístup do fyzických budov orgánů EU v Bruselu. Měla však za to, že zahrnutí požadavku bydliště v Belgii jako podmínky pro zařazení na distribuční seznamy členů sdělovacích prostředků je nepřiměřené.

Veřejná ochránkyně práv uzavřela šetření zjištěním nesprávného úředního postupu a požádala Komisi, aby do šesti měsíců podala zprávu a informovala ji o opatřeních, která přijala k řešení této situace.

Stěžovatel požádal Evropskou komisi o přístup veřejnosti k dokumentům obsahujícím statistické údaje o účinných látkách v pesticidech, které uvedly španělské orgány. Komise poskytla přístup pouze k částem čtyř dokumentů, které označila za dokumenty, na něž se žádost vztahuje. Odmítla přístup k ostatním částem s odvoláním na výjimky podle pravidel EU pro přístup veřejnosti k dokumentům a tvrdila, že zpřístupnění skrytých částí by ohrozilo obchodní zájmy společností, od nichž byly údaje shromážděny. Komise rovněž tvrdila, že se na údaje vztahuje zásada důvěrnosti stanovená v pravidlech EU pro shromažďování statistických údajů.

Na základě kontroly dotčených dokumentů dospěla veřejná ochránkyně práv k závěru, že upravené informace se týkají látek, které mají být uvolňovány do životního prostředí. Podle pravidel EU o přístupu k informacím o životním prostředí (Aarhuské nařízení) a související judikatury existuje převažující veřejný zájem na zpřístupnění těchto informací.

Veřejná ochránkyně práv zpochybnila postoj Komise, že zásada statistické důvěrnosti má přednost před transparentností informací týkajících se emisí do životního prostředí. Nebyla přesvědčena, že Komise plně provedla pravidla stanovená v Aarhuském nařízení. Veřejná ochránkyně práv však zastávala názor, že tyto otázky by nejlépe řešili normotvůrci EU, kteří v současné době revidují platné právní předpisy, a proto šetření uzavřeli a zavázali se, že na tuto záležitost upozorní.