Štrasburk 22. července 2003

Vážený pane S.,

Nejprve bych Vás rád informoval, že pan Jacob Söderman, s nímž jste si již dříve dopisoval ohledně Vaší stížnosti, odešel do důchodu a že od 1. dubna 2003 jsem jeho nástupcem ve funkci evropského veřejného ochránce práv.

Dne 23. září 2002 jste jménem Nordic Centre for Water Products and Technology (NCW) podal stížnost k evropskému veřejnému ochránci práv. Vaše stížnost se týkala vyloučení NCW z projektu financovaného Evropskou komisí prostřednictvím programu Asia Urbs.

Zaslali jste veřejnému ochránci práv stížnost týkající se stejné záležitosti (ref. č.: 1066/2002/JMA) dne 4. června 2002. Vzhledem k tomu, že z dostupných informací vyplynulo, že stížnost nebyla podána proti orgánu nebo instituci ES, prohlásil jsem ji dne 20. června 2002 za nepřípustnou.

S ohledem na nové informace, které jste předložil dne 23. září 2002, jsem prohlásil Vaši stížnost za přípustnou a zaevidoval ji pod novým číslem stížnosti: 1786/2002/JMA. Dne 29. října 2002 jsem předal stížnost předsedovi Evropské komise. Komise zaslala své stanovisko dne 24. ledna 2003. Předala jsem Vám jej s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal dne 31. března 2003.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

V září 2002 si generální ředitel Nordic Centre for Water Products and Technology (NCW) stěžoval evropskému veřejnému ochránci práv na vyloučení NCW z projektu financovaného Evropskou komisí prostřednictvím programu Asia Urbs.

Podle stěžovatele jsou skutkové okolnosti případu v souhrnu následující:

Stěžovatel byl kontaktován panem Loewem z Vídně dne 4. února 1999. Pan Loew ve svém dopise vyzval společnost NCW, aby se stala partnerem projektu „Udržitelný socioekonomický rozvoj města Hanoje ve Vietnamu založený na obnově vodovodního a odpadního systému v oblasti sítě West Lake Network Area“ financovaného z programu Asia Urbs. Společnost NCW byla požádána, aby se ujala vedoucí úlohy v 11 z 26 projektových činností. Dne 4. února 1999 NCW s návrhem souhlasila a zahájila nezbytné přípravy.

Dne 10. února 1999 požádal M. Loew NCW o uzavření formální dohody o přidružení se švédským vládním partnerem. Na základě této žádosti se stěžovatel obrátil na obec Dals-Ed ve Švédsku, která návrh přijala a předložila městu Vídeň závazek. Bylo údajně dohodnuto, že společnost NCW bude odpovědná za švédské aspekty projektu, zatímco obec Dals-Ed bude plnit další úkoly.

Dne 16. února pan Loew informoval stěžovatele, že v důsledku řady změn v koncepci projektu bude nyní NCW odpovědná za 7 úkolů/činností s rozpočtem 200 000 EUR. Dne 26. února 1999 město Vídeň formálně předložilo svůj návrh s žádostí o financování programu Asia Urbs. Stěžovatel uvedl, že úloha a opatření NCW byly do návrhu zahrnuty. V květnu 2000 program Asia Urbs souhlasil s financováním návrhu. V lednu 2001 město Vídeň informovalo NCW, že uzavřelo formální dohodu s programem Asia Urbs.

V době, kdy měl být projekt zahájen, obec Dals-Ed informovala stěžovatele o svém záměru vyloučit NCW z projektu a hledat náhradu prostřednictvím veřejného nabídkového řízení. Navzdory námitkám NCW předložila obec Dals-Ed výzvu k předkládání návrhů na provedení úkolů původně svěřených stěžovateli. I když stěžovatel na tuto záležitost upozornil město Vídeň, rozhodnutí obce Dals-Ed nebylo napadeno. V důsledku iniciativ přijatých obcí Dals-Ed byla NCW z projektu vyloučena.

Stěžovatel tvrdí, že Komise, která je odpovědná za program Asia Urbs, měla sledovat přípravný proces a odstranit administrativní nesrovnalosti, nespravedlnost a zneužití pravomoci, k nimž došlo. Tvrdí, že jeho firma ztratila 40 000 EUR, které byly do projektu investovány, a proto tvrdí, že program Asia Urbs by měl tuto částku vrátit.

Šetření

Stanovisko Evropské komise

Komise ve svém stanovisku shrnula tyto připomínky:

V návaznosti na výzvu k předkládání návrhů vyhlášenou v souvislosti s programem Asia Urbs podepsala Komise grantovou smlouvu („Asia Urbs“ č. ALA/95/21-B7-3010/18) s městem Vídeň jako příjemcem. Nordic Centre for Water Products and Technology (NCW) pomohlo vypracovat návrh předložený městem Vídeň dne 25. února 1999. V pozdější fázi se však partneři projektu rozhodli vyloučit NCW. Stěžovatel se proto domnívá, že náklady, které jeho firma vynaložila na vypracování návrhu, by měla uhradit Komise.

Komise uvedla, že projekty předložené v reakci na výzvu k předkládání návrhů pro tento program musí být vypracovány v souladu s postupy stanovenými v pokynech pro podávání žádostí, přičemž jedinými subjekty, které mohou jednat jako partneři, jsou místní samosprávy. V souladu s tímto kritériem byla jako partner města Vídně představena obec Dals-Ed ve Švédsku. Účast této obce na projektu byla potvrzena „dopisem o závazku“. Třetí strany nejsou tímto dopisem vázány vůči Komisi, což orgánu neukládá žádnou právní povinnost vůči jakékoli třetí straně smlouvy.

Orgán poukázal na to, že obecná a správní ustanovení o smlouvách stanoví, že Společenství neuznává žádnou smluvní vazbu mezi sebou a partnerem (partnery) příjemce nebo mezi sebou a subdodavatelem. Komise ve svých dopisech NCW ze dne 9. července a 8. října 2002 upozornila na neexistenci jakéhokoli smluvního vztahu nebo odpovědnosti ze strany Komise. Kromě toho Komise dopisem ze dne 9. července 2002 stěžovateli doporučila, aby se se svou stížností obrátil na vnitrostátní soud příslušný v těchto případech.

Jak je stanoveno v obecných ustanoveních programu, aby byly způsobilé, musí být náklady vynaloženy během provádění operace. Komise si nebyla vědoma obtíží, s nimiž se stěžovatel setkal ve vztahu k obci Dals-Ed. Když stěžovatel podal stížnost a informoval Komisi, projekt již byl dokončen a smlouva vypršela.

Na základě výše uvedených skutečností se Komise domnívá, že jednala v souladu se všemi příslušnými pravidly.

Připomínky stěžovatele

Stěžovatel ve svém vyjádření trval na svém tvrzení. Připustil však, že vyloučení NCW z projektu bylo přímým důsledkem opatření přijatých obcí Dals-Ed.

ROZHODNUTÍ

1 Odpovědnost Komise v přípravném procesu programu Asie-Urbs

1.1 Stížnost se týká vyloučení Nordic Centre for Water Products and Technology (NCW) z projektu financovaného Evropskou komisí prostřednictvím programu Asia Urbs. Stěžovatel tvrdí, že Komise, která je odpovědná za program Asia Urbs, měla sledovat přípravný proces a odstranit administrativní nesrovnalosti, nespravedlnost a zneužití pravomoci, k nimž došlo. Požaduje vrácení 40 000 EUR, které investoval do přípravných prací projektu.

1.2 Komise tvrdí, že vůči stěžovateli neměla žádnou právní povinnost, jelikož byl třetí stranou smlouvy podepsané s městem Vídeň. Orgán vysvětlil, že v souladu s právním základem programu neuznalo Společenství žádnou smluvní vazbu mezi sebou a partnerem (partnery) příjemce nebo mezi sebou a subdodavatelem.

Komise poukázala na to, že stěžovateli doporučila, aby se obrátil na vnitrostátní soud, který by mohl být příslušný k řešení tohoto typu případů.

1.3 Veřejný ochránce práv bere na vědomí z dokumentů předložených stěžovatelem a Komisí, že dne 5. dubna 2001 Komise souhlasila s poskytnutím finančních prostředků na projekt "Udržitelný sociálně-ekonomický rozvoj měst a venkova města Hanoje ve Vietnamu". Smlouva byla uzavřena mezi Komisí a městem Vídeň, které bylo ve smlouvě uvedeno jako jediný příjemce.

Ustanovení čl. 6 odst. 1 smlouvy stanoví, že obecné podmínky pro grantové smlouvy Evropského společenství na vnější pomoc by měly tvořit nedílnou součást smlouvy. Tyto všeobecné podmínky, které jsou součástí přílohy II smlouvy, v čl. 1.1 odst. 4 stanoví, že:

„Společenství neuznává žádnou smluvní vazbu mezi sebou a partnerem (partnery) příjemce nebo mezi sebou a subdodavatelem. Za provádění operace odpovídá Komisi sám příjemce. Příjemce se zavazuje, že zajistí, aby se podmínky, které mu ukládá tato smlouva, vztahovaly i na zúčastněné partnery a subdodavatele.“

1.4 Na základě dostupných důkazů se proto veřejný ochránce práv domnívá, že Komise nemá vůči NCW žádnou smluvní odpovědnost, protože tato organizace nebyla stranou smlouvy uzavřené mezi institucí a městem Vídeň jako příjemcem. Kromě toho nebyly v průběhu šetření veřejného ochránce práv předloženy žádné důkazy, které by prokazovaly, že si Komise měla být vědoma problémů, s nimiž se stěžovatel setkal, nebo si jich skutečně byla vědoma, nebo že Komise zanedbala jakoukoli povinnost v souvislosti s přípravou daného projektu. Veřejný ochránce práv proto neshledává žádný nesprávný úřední postup ze strany Komise.

2 Závěr

Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti se zdá, že ze strany Komise nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Komise.

Upřímně,

 

P. Nikiforos DIAMANDOUROS