Vážená paní D.,

Dne 20. února 2002 jste podal stížnost evropskému veřejnému ochránci práv týkající se toho, že Evropská komise nezaplatila úroky z nákladů na pobyt v nemocnici v roce 1992.

Dne 18. dubna 2002 jsem předal stížnost předsedovi Evropské komise. Komise zaslala své stanovisko dne 9. srpna 2002. Předala jsem Vám jej dne 26. srpna 2002 s výzvou k vyjádření, kterou jste zaslal dne 19. září 2002.

Píšu vám nyní, abych vám sdělil výsledky dotazů, které byly učiněny.

Stížnost

Stěžovatelka je odloučenou manželkou úředníka Evropské komise. V roce 1992 musela podstoupit léčbu v nemocnici v Itálii a následně požádala Komisi (resp. RCAM, systém zdravotního pojištění úředníků Evropských společenství a jejich příbuzných) o náhradu nákladů na tuto léčbu ve výši 19,6 milionů ITL, což bylo zamítnuto. V květnu 2001 však Komise souhlasila s tím, že stěžovateli vyplatí přibližně 20 milionů ITL.

Dne 16. července 2001 se stěžovatel obrátil na veřejného ochránce práv (stížnost 1036/2001/IP). Stěžovatel zejména tvrdil, že Komise by měla platit úroky. Stížnost byla dne 23. července 2001 zamítnuta s odůvodněním, že stěžovatel dosud neučinil vhodné předchozí kroky vůči Komisi, které vyžaduje čl. 2 odst. 4 statutu veřejného ochránce práv.

Po provedení těchto kroků stěžovatelka obnovila svou stížnost faxem a dopisem ze dne 20. února 2002.

Šetření

Komise ve svém stanovisku uvedla tyto připomínky:

Stěžovatel byl hospitalizován bez předchozího povolení RCAM. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka sama zahájila profesní činnost v roce 1989, měla účet nejprve uhradit její vlastní zdravotní pojišťovna, přičemž RCAM zasáhl pouze jako doplňkový systém. V důsledku toho RCAM odmítl zaplatit fakturu ve výši 19,6 milionu ITL.

Po několika letech intenzivní korespondence bylo dosaženo kompromisu mezi RCAM a advokátem zastupujícím stěžovatele panem B. Předpokládala, že navzdory výše popsané situaci RCAM ve skutečnosti uhradí celou částku 19,6 milionu ITL za podmínky, že se bude jednat o konečné vyřešení případu a že nebudou předloženy žádné další nároky.

Dne 30. listopadu 2000 podepsal stěžovatel tento dokument:

[Stěžovatel]

Vezmeme-li v úvahu:

že byla hospitalizována (…) ve dnech 15. až 27. května 1992,

- že se mylně domnívala, že jako manželka úředníka EU odloučená od rodiny má nárok na úhradu ze zdravotního pojištění Společenství, a proto podala žádost o úhradu,

- že poté, co obdržela obsáhlá vysvětlení, pochopila, že na takovou náhradu ve skutečnosti nemá nárok,

- že RCAM, aby jí pomohl vyřešit její obtížnou situaci, se rozhodl zaplatit částku 20 milionů ITL, aniž by tato platba znamenala nebo stanovila uznání jakýchkoli práv, která se jí týkají

prohlašuje:

- že přijímá platbu výše uvedené částky a děkuje RCAM za tuto dobrovolnou úhradu, přičemž uznává, že tato úhrada nezakládá její právo, ale představuje velkorysou dobrovolnou dávku. Potvrzuje přijetí platby a vzdává se jakýchkoli dalších nároků.

Platba ve výši 20 milionů LIT (10 329 EUR) byla provedena v roce 2001.

Stěžovatel neměl nárok na úhradu nákladů na hospitalizaci ze strany RCAM. Jako gesto dobré vůle pomoci stěžovateli z obtížné finanční situace byla nicméně provedena velkorysá dobrovolná platba za účelem definitivního vyřešení případu. Pro další platby neexistoval žádný právní ani morální základ.

Stěžovatelka ve svém vyjádření zopakovala názor, že má nárok na úhradu nákladů na hospitalizaci. Dále uvedla, že nemocnici zaplatila částku 41,5 milionu ITL a že od roku 1992 požadovala úroky a náhradu škody.

Stěžovatelka dodala, že dokument, který měla podepsat, považuje za "špinavý".

ROZHODNUTÍ

1.1 Stěžovatelka, odloučená manželka úředníka EU, musela v roce 1992 podstoupit léčbu v nemocnici v Itálii. Její následná žádost o náhradu nákladů na tuto léčbu ve výši 19,6 milionu ITL byla zamítnuta. Teprve v květnu 2001 Komise souhlasila s tím, že stěžovateli zaplatí přibližně 20 milionů LIT. Stěžovatel tvrdí, že Komise by měla platit úroky od roku 1992.

1.2 Komise se domnívá, že stěžovatelka neměla nárok na žádnou náhradu, jelikož nepožádala o předchozí povolení a její vlastní zdravotní pojištění mělo účet uhradit v první instanci. Dodává, že jako gesto dobré vůle na pomoc stěžovateli z obtížné finanční situace byla nicméně v roce 2001 provedena velkorysá dobrovolná platba ve výši 20 milionů ITL za účelem definitivního vyřešení věci. Komise poukazuje na to, že stěžovatelka podepsala prohlášení, v němž tuto platbu přijala a vzdala se jakýchkoli dalších nároků. Podle názoru Komise tedy neexistoval žádný právní ani morální základ pro případné další platby.

1.3 Veřejný ochránce práv bere na vědomí, že stěžovatel předložil kopii prohlášení, na které Komise odkazuje se svou stížností 1036/2001/IP. Toto prohlášení je ze dne 30. listopadu 2000 a je opatřeno podpisem stěžovatele. Stěžovatel se ve skutečnosti vzdává jakýchkoli dalších tvrzení. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že stěžovatel nepředložil žádné důkazy, které by prokazovaly, že by toto prohlášení bylo neplatné.

1.4 Za těchto okolností se názor Komise, že neexistuje žádný základ pro další platby ve prospěch stěžovatele, jeví jako přiměřený.

Na základě šetření veřejné ochránkyně práv týkajících se této stížnosti se zdá, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu ze strany Evropské komise. Veřejná ochránkyně práv proto případ uzavírá.

O tomto rozhodnutí bude rovněž informován předseda Komise.

Upřímně,

Jacob SÖDERMAN