Vážený pane prezidente,

Vážený pane předsedo,

Vážený pane předsedo vlády autonomní oblasti Madeira,

Vážený pane předsedo regionálního shromáždění Madeiry,

komisař pro připomenutí 40. výročí přistoupení Portugalska k Evropské unii,

Komisař pro připomínku 50 let autonomie,

Dámy a pánové,

Je mi ctí, že se s vámi jako portugalský a evropský veřejný ochránce práv mohu podělit o tento symbolický okamžik, kdy slavíme 40. výročí přistoupení Portugalska k Evropské unii a 50. výročí autonomie Madeiry.

Oslavy nás vždy zvou, abychom se podívali na cestu, kterou jsme se vydali. Za to, jací jsme byli. Vyzývají nás však také, abychom se zamysleli nad hodnotami, které tuto cestu umožnily. A za to, co jsme. Na Madeiře je obtížné najít inspirativnější symbol těchto hodnot než motto infanta D. Henrique: Talent z bien faire - ochota dělat dobře.

Existují výrazy, které odolávají času. Ne proto, že jsou vyryty do kamene, ale proto, že vyjadřují něco, co zůstává pravdou z generace na generaci. Motto prince Jindřicha Navigátora je jedním z nich. Po staletích nadále obdivuhodně vyjadřuje to, co inspiruje veřejnou službu, odpovědnost a oddanost společnému dobru.

Je to také obzvláště vhodná měna pro Madeiru.

Bylo to z popudu infanta, že toto souostroví vstoupilo do evropských dějin. A odtud, z tohoto setkání mezi pevninou a oceánem, bylo potvrzeno jedno z nejpozoruhodnějších portugalských povolání: Schopnost dívat se na horizont ne jako na limit, ale jako na pozvání.

Data, která dnes slavíme, nás zvou právě k tomu, abychom se podívali na cestu, kterou jsme se vydali.

Padesát let samostatnosti Madeiry. Čtyřicet let po přistoupení Portugalska k Evropské unii.

Jsou to odlišné milníky, ale spojené stejnou myšlenkou: Důvěra ve schopnost lidí a komunit budovat svou vlastní budoucnost.

Byli to právě tito lidé, tyto komunity, které si zvolily autonomii v roce 1976 a přistoupení v roce 1986. Dělali to ve svobodě a demokracii. Svoboda, kterou autonomie posiluje. Demokracie, kterou Evropa prohlubuje.

Padesát let autonomie představuje afirmaci, odpovědnost a rozvoj. Představují schopnost ostrovního regionu proměnit výzvy v příležitosti, zachovat svou vlastní identitu a zároveň posílit svůj příspěvek k národnímu i evropskému celku.

Více než institucionální realita, autonomie je nyní součástí historie, kterou žily generace Madeiřanů, kteří pomohli vybudovat prosperující region, dynamičtější a otevřenější světu. Region, který Evropu přibližuje k Atlantiku.

Čtyřicet let Portugalska v Evropské unii vypráví komplementární příběh: volba, rovněž svobodná a demokratická, podílet se na společném projektu založeném na míru, solidaritě a právním státu.

Volba, která spojila národy, vytvořila příležitosti a ukázala, že spolupráce bude vždy silnější než rozdělení.

Jako evropský veřejný ochránce práv mám tu čest každodenně sledovat obzvláště lidský rozměr této společné konstrukce. Prostřednictvím obav, očekávání a stížností, které přicházejí do mé kanceláře, se setkávám s náročnými občany, kteří jsou pozorní a hluboce oddaní evropským hodnotám.

Tato zkušenost mi neustále připomíná, že Evropská unie není jen souborem institucí nebo smluv. Je to především společenství občanů, kteří očekávají, že budou vyslyšeni, respektováni a bude s nimi zacházeno spravedlivě. A právě tento požadavek udržuje evropský slib při životě a je relevantní.

Madeira zaujímá jedinečné místo v této historii.

Portugalský, atlantský a evropský region nám ukazují, že identita a integrace nejsou opačnými pojmy. Naopak: Vzájemně se posilují.

Ukazuje nám, že je možné být hluboce věrný svým kořenům a zároveň se podílet na širším projektu. Tato příslušnost nesnižuje identitu, ale zvětšuje ji.

Možná právě proto Madeira tak dobře symbolizuje jedno z velkých ponaučení evropské výstavby.

Evropská unie se zrodila z odvahy představit si něco, co ještě neexistovalo. Odvaha proměnit staré hranice v místa setkávání. Odvaha nahradit logiku síly silou dialogu. Odvaha věřit, že různé národy mohou společně vybudovat společný osud.

Ta odvaha je stále potřeba.

Žijeme v náročné době, poznamenané rychlými změnami, nejistotami a výzvami, s nimiž se žádná země nedokáže vypořádat sama. A právě v těchto okamžicích si připomínáme důležitost důvěry.

Během svého mandátu jsem se dozvěděl, že důvěra občanů se nerodí z dokonalosti, které nikdo nedosáhne. Vzniká z poctivosti, vážnosti přijatých závazků a soudržnosti mezi slovy a činy. A tento postoj je více než dosažitelný: je žádoucí.

Právě tato důvěra je základem demokratických institucí. Právě tato důvěra přibližuje občany Evropě. A právě tato důvěra umožňuje přeměnit rozmanitost v jednotu a rozdílnost ve spolupráci.

Důvěra se rodí, když existuje skutečná vůle konat dobro.

Ochota sloužit, naslouchat a vytvářet řešení, která staví lidi do středu pozornosti.

Proto je motto infanta D. Henriqueho stále tak aktuální.

Protože to nemluví jen o minulosti. Mluví o postoji k budoucnosti.

Hovoří o odhodlání pokračovat vpřed, i když horizont ještě není plně definován.

Hovoří o ambici dělat lépe, lépe sloužit a lépe budovat.

Mluví se také o naději.

Naděje pro Evropu, která i nadále věří v sílu spolupráce.

Naděje v komunitách, jako je tato, které každý den ukazují, že identita může koexistovat s otevřeností a že Atlantik může být mostem mezi národy a ne vzdáleností mezi nimi.

A naděje občanů, jejichž požadavek, účast a smysl pro spravedlnost i nadále dávají evropskému projektu smysl.

Padesát let samostatnosti. Čtyřicet let evropské integrace.

To jsou data, která nás vyzývají k oslavě toho, čeho bylo dosaženo, ale také k obnovení odpovědnosti za to, co je ještě třeba vybudovat.

Inspirujme se tímto jednoduchým a mocným mottem, které prošlo staletími, aniž by ztratilo na aktuálnosti:

Vůle dělat dobře.

Navždy. Pro všechny.

Velice vám děkuji. A moc děkuji Madeiře, že nám stále připomíná, že rozsáhlejší obzory často začínají na ostrově.