Úvod

Jsem velmi vděčný svému váženému kolegovi, profesoru Andrzeji Zollovi, polskému komisaři pro ochranu občanských práv, za to, že mi poskytl příležitost vyjádřit se k tématu dnešní konference.

Rád bych také pozdravil a pochválil zřízení Institutu pro lidská práva v Oświęcimu jako centra pro trvalou debatu a rozpravu o tématu, které tvoří základ naší současné evropské civilizace.

Dále bych rád uznal a zdůraznil katalytickou úlohu polského ombdusmana v této iniciativě a zejména v dnešní polské politické kultuře - roli, která podtrhuje rozsah legitimity jak instituce, tak úřadujícího ombudsmana v dnešním Polsku a připomíná důležitý akademický článek, který před téměř 20 lety napsal významný polský sociolog Zygmunt Bauman a který se týká širší úlohy a zvláštní váhy intelektuálů ve veřejném životě ve východní Evropě a zejména v Polsku.

V rámci Evropské unie se k tématu základních, individuálních a lidských práv v současné době přistupuje zcela odlišně od toho, jak se k němu přistupovalo před několika lety.

Evropská unie a její předchůdci, Evropská společenství, včetně toho, co bylo původně známé jako „Evropské hospodářské společenství“, byly vždy založeny na zásadách právního státu.

Slavnostním vyhlášením Listiny základních práv v Nice v prosinci 2000 a následně jejím úplným začleněním do Smlouvy o Ústavě pro Evropu dala Evropská unie co nejformálnějším způsobem najevo svůj závazek dodržovat lidská a základní práva jako základ práva Unie a všech svých činností.

Polsko - jehož zájem o tyto hodnoty a boj na jejich obranu je dobře zaznamenán v análech evropských dějin - nyní svým přistoupením k Unii tvoří nedílnou součást tohoto evropského právního řádu a je skutečně jedním z 25 rovnocenných partnerů v jeho dalším rozvoji.

Není tedy překvapivé, že dnešní diskuse na téma lidskosti jako základu lidských práv probíhají v zemi s politickou a občanskou kulturou hluboce prostoupenou otázkami spojenými s těmito právy, v zemi, která zažila barbarství Osvětimi-Březinka, ale také vznik Solidarnośće, jehož příspěvek před 25 lety k dalšímu upevňování lidských práv jako součásti evropského právního řádu byl skutečně rozhodující.

V této souvislosti bych rád citoval slova vnitrostátního soudce jednoho z členských států v nedávném rozhodnutí týkajícím se práv pacientů: „Uznání a ochrana lidské důstojnosti je jednou ze základních hodnot – ve skutečnosti základní hodnotou – naší společnosti a skutečně všech společností, které jsou součástí evropské rodiny národů. (….) Vzývání důstojnosti pacienta… je slavnostním potvrzením toho, že zákon a společnost uznávají naši lidskost a lidskou důstojnost jako něco zásadního.“

Dámy a pánové, rostoucí pravomoci orgánů Evropské unie znamenají, že jejich rozhodnutí stále častěji ovlivňují sféru práv jednotlivce.

To se projevuje jak ve správní činnosti orgánů, tak v legislativních aktech Unie.

Bývalý předseda Evropské komise Jacques Delors tvrdil, že zhruba polovina ustanovení vnitrostátního práva v členských státech je odvozena přímo nebo nepřímo z práva Společenství, zatímco pokud jde o hospodářské právo, původ vnitrostátních norem ve Společenství je podle některých odhadů až 80%!

Připomínáme-li rovněž, že právo Společenství je přímo použitelné v členských státech a má přednost před vnitrostátním právem, je zřejmé, proč se definice základních práv a vymezení mechanismů jejich ochrany staly nezbytnými v právním řádu Evropských společenství.

Vzhledem k časovým omezením omezím své poznámky týkající se ochrany lidských práv ve Společenstvích na následující aspekty:

Začnu stručným popisem toho, jak byla základní a lidská práva pro evropské občany realizována, a budu hovořit o dvou obdobích, kdy byla tato práva dodržována: před přijetím Listiny základních práv Evropské unie a po něm.

Odkazuji rovněž na Evropský kodex řádné správní praxe, který vypracoval evropský veřejný ochránce práv a přijal Evropský parlament. Kodex objasňuje občanům, co by mělo v praxi znamenat jedno z jejich základních práv, právo na řádnou správu.

Poté se pokusím vysvětlit, jak by měla být ochrana základních a lidských práv ze strany evropského veřejného ochránce práv považována za alternativu a doplněk k ochraně poskytované evropskými soudy.

Na závěr stručně odkážu na funkci lidských práv v evropském právu.

I. Základní a lidská práva v Evropské unii
před Listinou

Když bylo založeno Evropské hospodářské společenství, kladl se důraz spíše na hospodářské záležitosti než na individuální práva. Úmluva Rady Evropy o lidských právech a základních svobodách z roku 1950 se totiž již lidskými právy zabývala. Základní práva nebyla v popředí zájmu autorů prvních smluv Evropského společenství, které nicméně stanovily určité základní svobody, jako je svoboda hledat práci a cestovat za tímto účelem po Společenstvích.

Bylo dokonce konstatováno, že vzhledem k tomu, že základní práva jsou doménou vnitrostátního právního řádu a že všechny vnitrostátní ústavy obvykle obsahují slavnostní prohlášení o základních právech, není třeba tato práva formulovat a usilovat o jejich začlenění do právního řádu Společenství.

Navzdory těmto počátečním omezením se Evropský soudní dvůr stal průkopníkem základních práv tím, že vypracoval rozsáhlý soubor judikatury – což mohl učinit díky článku 220 Smlouvy, který činí Soudní dvůr odpovědným za zajištění dodržování práva při výkladu a uplatňování Smlouvy.

Soudní dvůr rozhodl, že základní práva jsou obecnými zásadami evropského právního řádu. Tyto zásady jsou zakotveny v ústavních tradicích společných členským státům a v mezinárodních smlouvách, ke kterým členské státy patří. Nejdůležitější z nich je Evropská úmluva o lidských právech z roku 1950.

Jeho rozsáhlá judikatura stanoví normy ochrany občanů. Stanoví například právo na spravedlivý proces, účinné soudní opravné prostředky, soukromí, svobodu sdružování, majetek, profesní tajemství a svobodu projevu.

K těmto právům lze rovněž přidat zásady vyplývající z právního státu, které Soudní dvůr rovněž stanovil jako obecné zásady práva Společenství, včetně proporcionality, právní jistoty, ochrany legitimního očekávání, zákazu zpětné účinnosti a otevřenosti a přístupnosti práva.

Soudní dvůr rozhodl, že všechny orgány EU musí dodržovat základní práva, stejně jako vnitrostátní orgány při provádění unijního práva.

Smlouvy byly od podpisu původní Římské smlouvy v roce 1957 několikrát pozměněny a doplněny. V každé aktualizaci došlo k obohacení konkrétních práv občanů EU.

Smlouva o ES nyní zahrnuje čtyři svobody vnitřního trhu a stanoví opatření pro boj proti diskriminaci na základě státní příslušnosti, pohlaví, rasy, etnického původu, náboženského vyznání, zdravotního postižení, věku nebo sexuální orientace.

Článek 6 Smlouvy o EU je klíčovým ustanovením, pokud jde o základní práva, a výslovně uvádí, že Evropská unie je založena na zásadách svobody, demokracie, lidských práv a základních svobod a právního státu.

Smlouva o ES rovněž obsahuje zvláštní práva evropských občanů (svoboda pohybu a pobytu, právo volit do Evropského parlamentu a do místních orgánů, právo požadovat diplomatickou a konzulární imunitu, petiční právo a právo obracet se na evropského veřejného ochránce práv).

Listina

Listina základních práv Evropské unie, která byla vyhlášena v prosinci 2000 na summitu Evropské unie v Nice, spojuje občanská, politická, hospodářská a sociální práva občanů a obyvatel EU do jediného textu. Charta byla začleněna jako druhá část Smlouvy o Ústavě pro Evropu.

Listina vychází především z Evropské úmluvy o lidských právech z roku 1950, judikatury Evropského soudního dvora, Sociální charty Rady Evropy a Charty Společenství základních sociálních práv pracovníků.

Ustanovení Listiny základních práv jsou určena orgánům a institucím Unie a členským státům, pokud uplatňují právo Unie.

Před takto významným publikem nebudu citovat všechna práva a svobody obsažené v Listině. Mohlo by však být užitečné zmínit, že některá jeho ustanovení jdou nad rámec pouhého zakotvení tradičních lidských práv v textu a konkrétně se zabývají moderními otázkami, jako je bioetika a ochrana osobních údajů, nebo obsahují nové prvky (ve srovnání s Evropskou úmluvou o lidských právech), jako je právo na zdravotní péči, práva starších osob a právní, sociální a hospodářská ochrana rodiny.

Pokud jde o část Listiny nadepsanou „Občanská práva“, je třeba uvést, že navzdory jejímu názvu a slovnímu spojení „každý občan“ jsou adresáty práv v zásadě osoby s bydlištěm v členském státě Unie, i když nemají občanství. To platí pro právo na řádnou správu uznané článkem 41 Listiny, který zahrnuje právo na to, aby orgány, instituce a jiné subjekty Unie „zacházely se svými záležitostmi nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě“.

Tato zásada zahrnuje právo každé osoby být vyslechnuta před přijetím jakéhokoli individuálního opatření, které by se jí mohlo nepříznivě dotknout; mít přístup ke svému spisu při respektování oprávněných zájmů důvěrnosti a profesního a obchodního tajemství; povinnost správního orgánu odůvodnit svá rozhodnutí; požadovat, aby Unie nahradila škody způsobené jejími orgány nebo jejími zaměstnanci při výkonu jejich funkce v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států; napsat orgánům Unie v jednom z jazyků Smlouvy a obdržet odpověď ve stejném jazyce.

Stejně tak se práva obsažená v článcích 42 až 44 Listiny, tj. právo na přístup k dokumentům, právo předkládat petice Evropskému parlamentu a právo obracet se na veřejného ochránce práv, vztahují nejen na občany, ale také na fyzické osoby s bydlištěm a právnické osoby se sídlem v členském státě. V neposlední řadě může být občanům třetích zemí oprávněně pobývajícím v členských státech EU zaručeno právo na volný pohyb.

Listina rovněž rozšiřuje ustanovení Evropské úmluvy o lidských právech týkající se práva na účinnou právní ochranu. Článek 47 Listiny trvá na tom, že právo na soudní opravný prostředek je zásadní, což znamená, že bez ohledu na to, zda existují i jiné druhy opravných prostředků, musí být vždy k dispozici právo obrátit se na soud.

Pokud jde o soudní ochranu lidských práv, evropský veřejný ochránce práv soustavně podporuje jak přistoupení Unie k Evropské úmluvě o lidských právech, tak právně závaznou Listinu základních práv, přičemž tvrdí, že tyto dvě listiny by měly být považovány za vzájemně se doplňující, nikoli za alternativy.

Evropský kodex řádné správní praxe

Povinnosti orgánů a agentur vyplývající ze základních právních zásad byly stanoveny v Evropském kodexu řádné správní praxe, který vypracoval evropský veřejný ochránce práv a který dne 6. září 2001 přijal Evropský parlament ve formě usnesení.

Kodex rovněž stanoví povinnost správy zacházet s občany spravedlivě a způsobem zaměřeným na služby.

Kodex stanoví kritéria řádné správy, která zahrnují takové pojmy, jako je nestrannost, zákonnost, přiměřenost, proporcionalita a objektivita, které lze všechny považovat za běžné normy chování úředníků a orgánů.

Uplatňování mnoha z těchto kritérií, jako je spravedlnost, objektivita nebo proporcionalita, zahrnuje morální rozměr.

Ve svých šetřeních a rozhodnutích velmi často odkazuji na kodex a široce využívám zásady v něm obsažené. Výslovné stanovení těchto kritérií v kodexu pomáhá občanům i správním orgánům zaměřit se na jejich vzájemná očekávání způsobem, který podporuje důvěru a účinnější komunikaci. Díky zveřejnění kodexu se zjištění veřejného ochránce práv stala pro občany srozumitelnější.

Ačkoli kodex, stejně jako Listina základních práv, není nebo dosud není právně závazným dokumentem, orgány uznávají zásady, které obsahuje, a přijímají zjištění veřejného ochránce práv, která z něj vycházejí, i když přijaly vlastní kodexy, které se od něj ve větší či menší míře liší.

Jaké jsou vyhlídky kodexu do budoucna?

Během konventu, který vypracoval Listinu, a znovu během konventu, který vypracoval Ústavu pro Evropu, veřejný ochránce práv zdůraznil, že řádná správa má zásadní význam pro to, aby občané mohli požívat svých práv jako každodenní reality. Když jsem 25. května tohoto roku hovořil se sborem komisařů, zdůraznil jsem význam konzistentnosti a naléhavě jsem vyzval Komisi, aby se chopila iniciativy a ukončila současnou matoucí situaci, kdy různé orgány a instituce uplatňují různé kodexy.

Skutečnost, že vlastní kodex řádné správní praxe Komise úzce souvisí s evropským kodexem řádné správní praxe, by měla tento úkol usnadnit.

Byl jsem povzbuzen kladnou reakcí předsedy Komise Barrosa, který souhlasil s mými cíli a oznámil, že již kontaktoval předsedu Evropského parlamentu s cílem povzbudit všechny orgány, aby přijaly společný text. Rovněž se zavázal, že se touto záležitostí bude přednostně zabývat.

II. Opravné prostředky: veřejný ochránce práv jako alternativa a doplněk k evropským soudům
Soudní opravné prostředky

Než se zaměřím na ty činnosti evropského veřejného ochránce práv, které mají chránit základní práva a lidská práva evropských občanů – činnosti, které považuji za alternativní a doplňující práci soudů –, rád bych řekl několik slov o ochraně práv jednotlivců evropskými soudy.

Zásada zajištění účinné právní ochrany práv jednotlivce vyplývá z článků 6 a 13 Evropské úmluvy o lidských právech a, jak rozhodl Evropský soudní dvůr, je rovněž obecnou zásadou práva Společenství.

Amsterodamská smlouva i ústavní smlouva jednoznačně potvrzují pravomoc Soudního dvora v oblasti základních práv a jeho pravomoc, pokud jde o orgány Společenství, v tomto ohledu.

To znamená, že jednotlivci se mohou odvolat na ochranu svých práv k evropským soudům ve čtyřech základních typech řízení: ty, které se týkají prohlášení neplatnosti aktu Společenství; prohlášení o protiprávním jednání nebo opomenutí ze strany subjektu Společenství; žaloby o náhradu škody; a personální případy. Podle článku 230 Smlouvy o ES však může jednotlivec podat žalobu k Evropskému soudu pouze tehdy, je-li rozhodnutí určeno této osobě nebo se jí přímo a osobně dotýká.

Požadavek bezprostředního a osobního dotčení je vykládán restriktivně. Soudní dvůr zastával názor, že zásadní reformu systému, který je v současné době v platnosti, přísluší členským státům, nikoli Soudnímu dvoru.

veřejný ochránce práv

Když se nyní dostávám k evropskému veřejnému ochránci práv, chtěl bych nejprve zmínit, že Maastrichtská smlouva zřídila evropského veřejného ochránce práv v roce 1993 s cílem posílit vztahy mezi občany a úrovní správy Unie.

Evropský veřejný ochránce práv má pravomoc zabývat se nesprávným úředním postupem v činnostech orgánů a institucí Společenství, s výjimkou evropských soudů, které jednají v rámci své soudní úlohy - což znamená, že například mohu vyšetřovat stížnosti na nábor zaměstnanců u soudů nebo smlouvy, které zadávají, ale nikoli stížnosti na jejich vyřizování případů.

Orgány jsou samozřejmě uvedeny ve Smlouvě, ale kategorie „orgánů“ je otevřená a v posledních letech výrazně vzrostla, neboť bylo zřízeno stále více nových orgánů, úřadů a agentur.

Kritériem přezkumu stanoveným ve Smlouvě pro šetření veřejného ochránce práv je „nesprávný úřední postup“.

Od první výroční zprávy v roce 1995 zastává evropský veřejný ochránce práv soustavně názor, že ke zjištění nesprávného úředního postupu mohou vést tři druhy pochybení:

• nedodržení právního pravidla nebo zásady,
• nedodržování zásad řádné správy, nebo
• nedodržování lidských nebo základních práv.

Tyto tři kategorie se překrývají. Jak již bylo uvedeno, Soudní dvůr stanovil, že lidská práva, jak jsou zaručena Evropskou úmluvou o lidských právech a ústavními tradicemi společnými členským státům, představují rovněž obecné zásady práva Společenství.

Na druhou stranu, i když Listina základních práv dosud není právně závazná, domnívám se, že by nebylo řádnou správou, aby orgány Unie, které Listinu slavnostně vyhlásily v prosinci 2000, nedodržovaly její ustanovení.

Dochází také k určitému překrývání mezi právními pravidly a zásadami na jedné straně a zásadami řádné správy na straně druhé. Například Soudní dvůr a Soud prvního stupně Evropských společenství někdy ve svých rozhodnutích (která jsou samozřejmě právně závazná) odkazují na pojem „řádná“ nebo „dobrá“ správa.

Veřejný ochránce práv jako alternativa k soudům

Smlouva o ES mi brání prošetřit, „kde jsou nebo byly tvrzené skutečnosti předmětem soudního řízení“. Rozhodující slova v tomto ustanovení nejsou „mohly nebo mohly být“, ale „jsou nebo byly“. To znamená, že v mnoha případech mají občané možnost volby nápravy: mohou se obrátit buď na Soudní dvůr, nebo na veřejného ochránce práv.

Občané při své volbě bezpochyby zohlední skutečnost, že veřejný ochránce práv jim poskytuje snadný přístup k ochraně jejich základních práv. Obracet se na veřejného ochránce práv není nijak nákladné, není třeba mít právníka a obvykle jsme rychlejší než soud. Navzdory omezením vyplývajícím z nutnosti přeložit rozhodnutí do jazyka, v němž je stížnost podána, usilujeme o dokončení šetření do jednoho roku a tohoto cíle dosahujeme přibližně v 95 % případů.

Existují také dva další faktory, které pomáhají učinit z evropského veřejného ochránce práv skutečnou alternativu k Soudnímu dvoru.

Zaprvé kritéria přezkumu, která používám, se překrývají s kritérii Soudního dvora, ale nejsou s nimi totožná. Jak Soud nedávno uznal, nesprávný úřední postup není nutně protiprávností. Porušení zákona je formou nesprávného úředního postupu, ale zásady řádné správy vyžadují více institucí než jen neporušování zákona.

V této souvislosti bych rád zdůraznil význam uplatňování otevřených zásad řádné správy (jak jsou definovány v Evropském kodexu řádné správní praxe) ve svých rozhodnutích. Tyto zásady umožňují veřejnému ochránci práv posuzovat otázky flexibilněji a s větším zaměřením na budoucnost, než je obvykle možné u soudů.

Jak uvedl můj předchůdce, první evropský veřejný ochránce práv Jacob Söderman ve své výroční zprávě za rok 1997, „... otevřená povaha funkčního období (nesprávný úřední postup) je jednou z věcí, která odlišuje úlohu veřejného ochránce práv od úlohy soudce“. Uplatňování takových otevřených zásad řádné správy totiž může mít dokonce vliv na vývoj a uplatňování právních pravidel a zásad.

Za druhé, náš způsob práce je mnohem flexibilnější než způsob práce soudů. Pokud jde například o přípustnost, není vyžadováno, aby byl stěžovatel nesprávným úředním postupem osobně dotčen nebo aby byl napaden úřední akt. Z tohoto důvodu mohu prošetřit určité druhy stížností (jako jsou stížnosti proti Komisi v její úloze prosazování práva Společenství vůči členským státům), a to navzdory skutečnosti, že by nebylo možné, aby se stěžovatel obrátil na Soudní dvůr.

Veřejný ochránce práv může rovněž rozšířit ochranu, kterou může poskytnout osobám, které nejsou občany ani rezidenty. Toho může dosáhnout tím, že využije své pravomoci provést šetření z vlastního podnětu, pokud se domnívá, že stížnost osoby, která není občanem ani rezidentem, vyvolává problém nesprávného úředního postupu orgánu nebo instituce Společenství, který by měl být prošetřen.

Kromě toho vždy, když zjistím nesprávný úřední postup, hledám pokud možno přátelské řešení. Hledání přátelského řešení vytváří manévrovací prostor, který mohu využít k tomu, abych se pokusil zajistit oboustranně výhodný výsledek, který uspokojí jak občana, tak dotčenou instituci.

Jak je typické prakticky pro všechny veřejné ochránce práv, moje rozhodnutí nejsou právně závazná. Občan, který si přeje právně závazné rozhodnutí týkající se jeho práv a povinností, se může obrátit na příslušný soud. Spíše než považovat nezávaznost za slabinu ji však považuji za silnou, protože umožňuje, aby postupy a kritéria přípustnosti byly pružnější ve způsobech, které jsem již vysvětlil. V tomto smyslu nezávaznost umožňuje veřejnému ochránci práv být skutečnou alternativou Účetního dvora.

Dostupnost této alternativy zvyšuje výběr pro občany. Občan se může rozhodnout, jaká je vhodná forma řešení sporů v jeho situaci.

Dovolte mi dodat, že jsem přesvědčen, že jedním z důležitých měřítek kvality demokracie je to, do jaké míry nabízí občanům možnost volby. Rozšířením možností volby pro občany tak úloha veřejného ochránce práv zvyšuje kvalitu demokracie a rozšiřuje přístup ke spravedlnosti.

Veřejný ochránce práv jako doplněk soudů

Další aspekt právní ochrany, který veřejný ochránce práv nabízí, vyplývá z jeho schopnosti přijímat vhodná opatření určená k informování a vzdělávání občanů i veřejné správy, pokud jde o práva, která mají občané k dispozici.

Pokud veřejný ochránce práv jedná tímto způsobem, doplňuje soudy tím, že aktivně pracuje na zvýšení kvality veřejné správy.

Úlohou veřejného ochránce práv není pouze sloužit jako mechanismus vnější kontroly ve vztahu k veřejné správě, a tedy kritizovat orgány, pokud neplní své povinnosti v souladu s pravidly, která jsou pro ně závazná. Může také sloužit jako bohatý zdroj informací, který je schopen institucím a jejich nejvyššímu vedení naznačit, jak by mohli zlepšit své chování při poskytování kvalitnějších služeb občanům.

Jak jsem již zmínil, evropský veřejný ochránce práv vypracoval evropský kodex řádné správní praxe. Myšlenka spočívala v tom, že by ji měly přijmout všechny orgány a instituce Unie jako vodítko pro občany i úředníky. Kodex se v současné době zveřejňuje v novém vydání a brzy bude k dispozici ve 24 jazycích (20 úředních jazyků EU a čtyři jazyky kandidátských zemí na členství v EU). Očekávám, že polská verze bude k dispozici do konce tohoto měsíce. Omezený počet počítačových kopií vytvořených mou kanceláří pro účely tohoto setkání je zde dnes k dispozici a já jsem měl tu čest předat jednu profesoru Zollovi.

Od svého nástupu do funkce v dubnu 2003 jsem vedl rozsáhlou informační kampaň, jejímž cílem bylo lépe seznámit občany členských států s jejich právy jakožto občanů EU a s tím, jak těchto práv využívat. Za tímto účelem jsem již navštívil všech 25 členských států EU, včetně deseti nových členských států, když byly kandidátskými zeměmi. Tyto návštěvy jsou pro mě obvykle příležitostí setkat se s občany a potenciálními stěžovateli, vysvětlit úlohu veřejných ochránců práv, vyměnit si názory s veřejnými činiteli s cílem zdůraznit význam mimosoudních opravných prostředků a projednat s kolegy z řad veřejných ochránců práv, jak nejlépe hájit a prosazovat práva občanů.

Jedna z těchto návštěv byla určitě nezapomenutelná: Před rokem, 30. dubna 2004, jsem měl tu čest být hostem profesora Zolla a zúčastnit se oslav vstupu Polska do EU a vztyčení evropské vlajky na Piłsudském náměstí ve Varšavě na památku této významné události.

V neposlední řadě se systematicky snažím rozvíjet spolupráci s vnitrostátními veřejnými ochránci práv v členských státech. Mají-li být občané chráněni před nesprávným úředním postupem, musí být spolupráce a aktivní spolupráce mezi vnitrostátními správními orgány doprovázena spoluprací a spoluprací mezi veřejnými ochránci práv.

V budoucnu bych chtěl s kolegy z členských států prozkoumat proveditelnost a užitečnost rozšíření neformální spolupráce, která již v některých situacích existuje, na společná šetření.

Jako příklad uveďme: nová Agentura EU pro hranice, která brzy zahájí svou činnost ve Varšavě, bude spolupracovat s vnitrostátními správními orgány. Pokud si představíme možné scénáře, které by mohly vést ke stížnostem týkajícím se tohoto orgánu EU, je možné, že pouze šetření by mohlo pomoci objasnit, kdo je odpovědný za to, co se stalo: agentura, vnitrostátní orgány nebo obojí.

V takovém případě by jistě bylo v zájmu stěžovatele, aby se zúčastnění veřejní ochránci práv touto záležitostí zabývali, případně prostřednictvím společného šetření, spíše než aby ztráceli čas projednáváním otázek spadajících do pravomoci agentury a dotčených vnitrostátních orgánů.

III. Závěr

Dámy a pánové, evropská integrace probíhá různým tempem, ale každý učiněný krok zahrnuje větší pozornost hodnotě a právům jednotlivce.

Základní práva a lidská práva hrají v právu Společenství ochrannou úlohu, neboť chrání jednotlivce před zneužíváním a svévolí ze strany orgánů Společenství nebo vnitrostátních orgánů při provádění práva Společenství.

Uznání těchto práv a existence účinných prostředků k jejich zajištění a obraně tak pomáhá legitimizovat činnost orgánů, pro které jsou závazná.

Ochrana lidských práv na úrovni Společenství je rovněž integračním faktorem, neboť pomáhá posilovat víru v existenci evropského společenství a evropského právního řádu a v hodnotu společných evropských norem. Jak autoři ústavní smlouvy zdůrazňují v preambuli, inspirujeme se kulturním, náboženským a humanistickým dědictvím Evropy, z něhož se vyvinuly univerzální hodnoty nedotknutelných a nezcizitelných práv lidské osoby, svobody, demokracie, rovnosti a právního státu - dědictví a hodnoty, které nám přísluší připomínat a oslavovat zejména při příležitostech, jako je současnost, které mají sloužit jako bolestivá a tragická připomínka katastrof, které mohou postihnout lidskou společnost, když se rozhodne je ignorovat.

Jako instituce pověřená mimo jiné obranou a prosazováním tohoto dědictví a těchto hodnot se EU raduje z vytvoření instituce, jako je Institut pro lidská práva v Oświęcimu, který se věnuje prosazování stejné věci a stejného ideálu.

Děkuji vám.