Děkuji vám za laskavý úvod a za pozvání, abych s vámi dnes promluvil. Chválím vás všechny za spolupráci s Together.EU a zejména v době, kdy je svět tak neklidný, kdy je naše politika stále polarizovanější a kdy temná a rozdělující rétorika stále více nahrazuje rétoriku naděje, tolerance a lásky.

Toto velkolepé město ztělesňuje rozpory evropské civilizace. Dotkl se jí teror a nihilismus nacismu a stalinismu, režimy prosáklé temnotou a nenávistí, ale Budapešť byla také domovem některých z největších představitelů individuální svobody.

Naděje a beznaděj zde žily bok po boku a život maďarského básníka Gyorgyho Faludyho byl svědkem obojího. Zděšen a vyhnán oběma totalitními režimy, zůstal nicméně zastáncem naděje a lásky, popíral temnotu a rozdělení.

Jeho filozofie byla shrnuta slovy, která citoval německého filozofa Martina Luthera: "Pokud se řekne 'svět zítra skončí', ještě dnes zasadím jabloň."

Takže to, co teď všichni děláte, když se zapojujete do práce na vytvoření EU naděje, tolerance a lásky, je výsadba jabloně.

Již více než deset let jsem evropským veřejným ochráncem práv, v jehož rámci nezávisle vyšetřuji stížnosti občanů EU na správu EU a provádím hlubší šetření systémových problémů.

Úřad funguje jako přímý most mezi občanem EU a správou EU, která vykonává zákony a rozhodnutí, jež ovlivňují celý náš život.

Evropský veřejný ochránce práv byl zřízen Maastrichtskou smlouvou v roce 1993. Veřejný ochránce práv je volen Evropským parlamentem a Komise ani členské státy v tomto procesu nehrají žádnou úlohu. Před svým zvolením v roce 2013 jsem deset let působil jako irský veřejný ochránce práv a komisař pro svobodu informací a předtím jsem byl novinářem a autorem.

Nejsem politik, nikdy jsem nebyl členem politické strany a vykonávám své povinnosti zcela nezávisle a přijímám vlastní rozhodnutí o zahájení vyšetřování buď na základě stížností, nebo jako vyšetřování prováděné z vlastní iniciativy.

To znamená, že místo čekání na to, až budu upozorněn na problém ve formě stížnosti, mohu proaktivně zahájit vyšetřování - to je obzvláště užitečné pro řešení systémových problémů v orgánech Unie.

Nedávno jsem se například zabýval tím, jak EU zajišťuje, aby občané mohli vidět, jak je vynakládán jeden bilion EUR poskytnutý členským státům, aby jim pomohly zotavit se z krize COVID-19, což je velmi důležitá otázka, neboť se začínají objevovat zprávy o závažné korupci týkající se těchto peněz.

Začátkem tohoto roku jsem uzavřel vyšetřování úmrtí více než šesti set migrantů, když se jejich loď v červnu loňského roku převrhla ve Středozemním moři, tato tragédie, stejně jako mnoho dalších, připomínala, jak byla Evropa v průběhu historie kontinentem uprchlíků, kteří před ní buď utíkali, jako mnozí během druhého světa a jiných válek, nebo se ji pokoušeli dosáhnout, jak se o to pokoušeli všichni ti nyní mrtví muži, ženy a děti.

V roce 2023 pocházelo z Maďarska 35 stížností. Vedle standardních stížností týkajících se neposkytnutí odpovědi ze strany orgánů EU a problémů s přijímacími řízeními EU se Maďaři rovněž ptali na to, jak Evropská komise uplatňuje diskreční pravomoc při rozhodování o předložení věci členským státům k soudu za neprovedení práva EU nebo tzv. „řízení o nesplnění povinnosti“.

Jedno šetření zkoumalo, zda Komise správně odmítla přístup k oficiální zprávě o svém šetření, zda maďarská vláda porušila právo EU v procesu uzavírání smluv na rozšíření a modernizaci jaderné elektrárny Paks II.

Zabývali jsme se také stížností maďarského novináře, který chtěl získat přístup k dokumentům souvisejícím s postupem Rady EU podle článku 7 proti Maďarsku, což je článek, který umožňuje odejmout hlasovací práva členskému státu v případech systematického porušování základních hodnot.

Ačkoli se však má práce nutně zabývá obtížemi v rámci správy EU, toto zaměření by nemělo oslabovat vynikající práci a odhodlání úředníků EU, z nichž mnohé zůstávají nepovšimnuty. Jako uznání této skutečnosti pořádám od roku 2017 každé dva roky slavnostní předávání cen za řádnou správu, které oslavuje excelenci a inovace, jež lze nalézt ve všech koutech správy EU.

Letos bylo naše hlavní ocenění uděleno Agentuře Evropské unie pro justiční spolupráci v trestních věcech nebo Eurojustu za jejich spolupráci s Mezinárodním trestním soudem, která vyústila v soubor pokynů, které mají občanské společnosti pomoci dokumentovat válečné zločiny a zločiny proti lidskosti způsobem, který obstojí při silném právním dohledu, což je uznání toho, jak obtížné bylo v minulosti stíhat některé z těchto zločinů, i když se důkazy zdály být dobře podložené.

Správa veřejné politiky se nikdy nezdá být tak zajímavá nebo tvorba samotné politiky a časté politické argumenty, které obklopují například rozhodování EU.  Nesmíme však nikdy zapomínat, že naše veřejná správa, od soudů, regulačních orgánů, přes kontrolní orgány, jako jsou veřejní ochránci práv a auditoři, až po běžná státní oddělení na národní a regionální úrovni, je lešením, které drží naši demokracii pohromadě.  A pokud je kterákoli část této administrativy zkorumpovaná, ignorovaná, vyhladovělá nebo jinak oslabená, pak je zkorumpovaná i naše demokracie.

Dobrá správa může znamenat mnoho věcí, ale jedním z nejdůležitějších prvků je nestrannost rozhodovacího procesu. Znamená to také, že zvláštní zájmy by neměly mít privilegovaný přístup k činitelům s rozhodovací pravomocí prostřednictvím dobře financovaného lobbingu a dalších metod, protože podle smluv EU máme všichni stejná občanská a politická práva.

Například organizace občanské společnosti s pěti lidmi, kteří pro ni pracují, nemůže doufat, že bude konkurovat společnosti, jako je Google. Špatně financované ekologické nevládní organizace mají ve srovnání s průmyslovou zemědělskou lobby malou moc.

Co však mohou udělat, je ujistit se, že pravidla hry jsou spravedlivá. Pokud mohou velké korporace najímat bývalé vyšší úředníky EU, musí orgány zajistit, aby tyto společnosti neměly v důsledku toho přístup k sítím úředníků a vnitřním informacím.

Existují pravidla pro řízení toho, co se nazývá „otáčivými dveřmi“, tj. přesunu z veřejného do soukromého sektoru, ale moje šetření opakovaně ukázala, že instituce se zdráhají tato pravidla plně provádět.

Před dvěma lety bylo výkonnému řediteli Evropského orgánu pro bankovnictví umožněno opustit svou funkci a ujmout se vedoucí úlohy ve významné lobbistické organizaci v oblasti finančních služeb. Můj úřad dospěl k závěru, že pokud měl být nějaký pohyb zakázán, byl to tento. Orgán souhlasil s tím, že zlepší své postupy a změní svá pravidla.

Takové střety zájmů, skutečné i vnímané, mohou poškodit důvěru v demokratické rozhodování a také podněcovat skeptickou a nepřátelskou argumentaci EU.

Další hrozbou pro nezávislost a integritu nezávislé veřejné správy – a tedy i pro veřejný zájem – je hrozba plynoucí z polarizace politiky značek.

Pád berlínské zdi a její následky vytvořily přesvědčení, že liberální demokracie je nezastavitelná. Některé pravdy se zdály být zřejmé i všeobecně přijímané, včetně toho, že nezávislá veřejná služba, jejíž členové jsou jmenováni na základě zásluh, je důležitým prvkem demokracie, jedním ze způsobů, jak zajistit, aby nebyla zneužívána moc.

Na tuto „pravdu“ však nyní útočí ti, kteří se domnívají, že „vůle lidu“ vyjádřená ve volební urně je jedinou věcí, na níž při výkonu politické moci záleží, a že vláda by jinak měla být neomezená.

Evropská komise důrazně podporuje nezávislost soudnictví při obraně právního státu, existují však také obavy ohledně náboru vyšších státních úředníků. V roce 2017 bylo zjištěno, že pouze dvanáct členských států (méně než polovina) mělo orgány veřejné správy, které byly plně založeny na zásluhách.

V některých zemích bylo běžné, že po všeobecných volbách následovalo téměř úplné nahrazení úředníků na všech úrovních. Hlavní kvalifikací těchto úřadů se stala spíše politická loajalita než odborné znalosti nebo zkušenosti.

Tyto praktiky jsou spojeny s vyšším rizikem korupce, zejména při udělování vládních grantů a zakázek. Jsou rovněž spojeny s horší úrovní poskytování služeb a inovací v době, kdy orgány veřejné správy budou hrát významnou úlohu při zajišťování toho, aby země řádně řídily digitální a klimatickou transformaci, která bude utvářet naši společnou budoucnost.

V západní Evropě jsme to považovali za rys omezený na to, čemu se někdy říká „přechodové země“, ale není tomu tak.

Před deseti lety byla stabilita demokratických institucí ve Velké Británii a USA do značné míry nezpochybnitelná, jednoduše považovaná za samozřejmost. Nedávné události však tuto samolibost zpochybnily.

Ve Velké Británii se státní úředníci Whitehallu soustavně stávají terčem útoků vládnoucí Konzervativní strany za podkopávání procesu brexitu vysokými státními úředníky, novináři a dalšími, kteří jsou považováni za překážku dosažení slavné budoucnosti po brexitu.

Ale právě Trumpova administrativa v USA tento přístup vylepšila. V nebývalé míře se on a jeho spojenci snažili delegitimizovat, zneschopnit a politizovat nezávislou veřejnou službu.

Během svého funkčního období Trump tlačil a propouštěl vysoké úředníky na ministerstvu spravedlnosti. Během pandemie COVID-19 jeho administrativa zasahovala do zdravotních zpráv poskytovaných středisky pro kontrolu nemocí. A zdaleka nechránil administrativu před lobbisty a vlastními zájmy - jak slíbil ve své volební kampani - jmenoval lobbisty z průmyslu, aby vedli důležité vládní agentury, jako je Agentura pro ochranu životního prostředí.

Schopnost administrativy odolat nevhodnému politickému tlaku popsal Trump jako důkaz „hlubokého státu“, který je mimo kontrolu vlády nebo lidu. 

Aby se s tím vypořádal, vydal Trump před volbami v roce 2020 exekutivní příkaz „Schedule F“, jehož cílem bylo dát mu pravomoc vyhodit až 50 000 kariérních úředníků. Tento příkaz byl zrušen prezidentem Bidenem, ale myšlenka, že státní úředníci jsou ideologickými odpůrci, se stala ortodoxií Republikánské strany. Dokonce i Nikki Haley, relativně mainstreamová kandidátka, se cítila nucena navrhnout pětiletý limit pro všechny federální zaměstnance jako součást svého manifestu.

Zřejmou otázkou, kterou by tyto znepokojivé epizody měly vyvolat, je: „mohlo by se to stát správě EU“?

Bylo by snadné být samolibý. Orgány EU mají štěstí, že mají kádr profesionálních, vysoce kvalifikovaných a nezávisle smýšlejících úředníků se záviděníhodnou jistotou zaměstnání, která je teoreticky izoluje od nepatřičného politického tlaku.

Instituce mají také velmi působivý soubor pravidel, která stanoví práva, povinnosti a povinnosti svých úředníků a jejich vztah k jejich politickým šéfům.

Kodex chování evropských komisařů je rovněž vyzývá, aby „jednali a plnili své povinnosti zcela nezávisle“, včetně nezávislosti na své vnitrostátní vládě nebo politické straně. Výkon jejich povinností by se měl týkat pouze „obecného zájmu Unie“.

Přesto však mohou existovat určité důvody k obavám.

Prvním je, že Evropská komise je mimořádně hybridní instituce, která není ani zcela technokratickou entitou, ani evropskou vládou. Sbor komisařů není ministerským kabinetem, ale ani pouhým odborným orgánem. Jeho účinnost a legitimita částečně pramení z národních a stranicko-politických vazeb, které si jeho členové udržují.

Vyvážit to nutností zachovat široce evropský výhled nebo zachovat „obecný zájem Unie“ je obtížnější, než by někteří rádi připustili.

V posledních deseti letech došlo také k zjevnému politickému vývoji ve výhledu tohoto orgánu. Začalo to přáním Jeana-Clauda Junckera vytvořit „politickou komisi“, která by realizovala program dohodnutý s většinou poslanců Evropského parlamentu.

Současný předseda Komise dal tomuto projektu geopolitickou podobu, ale jedná se v podstatě o stejný projekt. Doufáme, že toto sladění v kombinaci se systémem „vedoucích kandidátů“ pro volby do Evropského parlamentu poskytne Komisi větší demokratickou legitimitu.

Projekt však závisí na spolehlivé proevropské a do značné míry centristické většině. Kolik z tohoto projektu může přežít naše stále roztříštěnější a polarizovanější politické prostředí po červnových volbách, se teprve uvidí.

Druhou obavou je, že tento posun směrem k otevřené politizaci by mohl sahat hlouběji do fungování systému. Běžně zdvořilé výměny mezi institucemi byly například v posledních měsících nahrazeny silnější politickou rétorikou, zejména pokud jde o kontroverzní právní předpisy v oblasti životního prostředí.

V loňském roce učinilo GŘ pro životní prostředí Evropské komise neobvyklý krok, kdy veřejně popřelo tvrzení středopravicové Evropské lidové strany (EPP) v jejich úsilí zbavit se návrhu zákona o obnově přírody a označilo tato tvrzení za „dezinformace“.

Vysoký představitel ELS zase poukázal na „ideologicky motivovanou“ povahu právních předpisů Zelené dohody a minulý měsíc údajně obvinil generální ředitelství Komise pro klima a životní prostředí, že jsou obsazena stranickými aktivisty.

Někteří to mohou považovat za jednoduché politické divadlo, ale zastrašující rétorika je často prvním krokem k institucionální kultuře, kde je zpochybnění politického konsensu odrazováno a stává se nemyslitelným.

Nejedná se o výzvu k vytvoření nedotknutelné a vzdálené třídy úředníků EU, ale nejlépe nám poslouží etičtí a nezávislí úředníci, kteří si každý den pamatují, že jsou z nějakého důvodu nazýváni „veřejnými“ zaměstnanci, že pracují v rámci pravidel a pro veřejnost a že nejsou politickým nástrojem nikoho ani žádné ideologie.

EU zdaleka není dokonalá, každý orgán, který zahrnuje různorodé kultury, různorodou historii, různorodé ambice a různorodé politické a jiné vlivy, bude samozřejmě někdy bojovat.  Ale když se díváme po celém světě, když se díváme na to, jak se tato Unie tak mocně a tak pozitivně vynořila z doslovného popela těch, kteří zemřeli v totalitních režimech, které podněcovaly nenávist vůči těm, kteří v jejich očích nepatřili, musíme podpořit vše, co z Unie učinilo to, čím se nyní stala.  Musíme vyzvat ty, kteří by se snažili podkopat to, co může být a mělo by být mocnou silou dobra na celém světě.

Silné a nezávislé orgány veřejné správy – složené z lidí, kteří mají odvahu mluvit pravdu k moci – jsou jedním z nejsilnějších způsobů, jak toho dosáhnout.

Děkuji vám.