Předmluva

Ve své výroční zprávě za rok 2006 jsem oznámil, že bude vypracována studie opatření přijatých v návaznosti na kritické poznámky a další poznámky obsažené v rozhodnutích evropského veřejného ochránce práv o uzavření případů v roce 2006. Tato zpráva obsahuje výsledky této studie. Vysvětluje, jak konstruktivní kritika a návrhy veřejného ochránce práv, které jsou výsledkem šetření vedených z vlastního podnětu veřejného ochránce práv nebo na základě stížností, mohou orgánům pomoci lépe sloužit evropským občanům a získat jejich důvěru.

Kritické poznámky a další poznámky jsou důležitými nástroji, ale představují pouze část činnosti veřejného ochránce práv v oblasti boje proti nesprávnému úřednímu postupu, podpory řádné správy a zlepšování vztahů mezi Evropskou unií a jejími občany. Kromě reakcí například na stížnosti se veřejný ochránce práv také aktivně snaží podporovat řádnou správu a dodržování práv, navrhovat vhodná řešení systémových problémů, šířit osvědčené postupy a podporovat kulturu služeb občanům. Mé výroční zprávy poskytují úplnější obraz a zahrnují „hvězdné případy“, v nichž bylo vyřizování stížnosti orgánem příkladné. Koncepce „hvězdných případů“ byla orgány dobře přijata a zdá se být užitečné ji uplatňovat i v současném kontextu. Identifikuji proto šest hlavních případů, v nichž byla opatření přijatá v návaznosti na kritickou poznámku nebo další poznámku příkladná.

Pokud jde o kritické poznámky, studie se nezaměřuje na konkrétní případ nesprávného úředního postupu, který vedl ke kritice, ale na ponaučení, která byla získána do budoucna. Ačkoli výroční zpráva za rok 2006 předpokládala, že opatření přijatá v návaznosti na kritické připomínky a další připomínky budou zkoumána odděleně, je proto užitečnější zabývat se jimi společně: v obou případech je studie zaměřena na následná opatření, pokud jde o systémová zlepšení, která zvyšují kvalitu správy, čímž se snižuje pravděpodobnost výskytu nesprávného úředního postupu v budoucnu.

Jedno rozhodnutí může obsahovat více než jednu kritickou poznámku nebo další poznámku a oba druhy poznámek mohou být zahrnuty do téhož rozhodnutí. Celkem bylo vzneseno 49 kritických připomínek ve 41 případech. Srovnatelné údaje pro další poznámky byly 48 a 38. Je třeba poznamenat, že v každém z devíti případů, které byly předmětem společného šetření, byly učiněny dvě další poznámky. Další poznámky se týkaly stejné otázky a v devíti případech byly totožné. Kromě toho se šest kritických poznámek týkalo stejné otázky a bylo v podstatě totožných [1].

Následující tabulka uvádí rozdělení kritických a dalších poznámek orgánu:

Orgán nebo instituce	Počet kritických připomínek učiněných v roce 2006	Počet dalších připomínek učiněných v roce 2006
Evropský parlament	3	2
Rada EU	1	-
Evropská komise	24	35*
Evropská centrální banka	-	1
Evropská investiční banka	1	1
Výbor regionů	3	1
CEDEFOP	1	-
Evropská obranná agentura	-	1
EPSO	16**	7
CELKEM	49**	48*

 

* Tento údaj zahrnuje 2 další poznámky v každém z devíti případů projednávaných ve společném šetření.

** Tento údaj zahrnuje šest v podstatě totožných kritických poznámek týkajících se stejné otázky.

Tato studie vysvětluje účel kritických poznámek a dalších poznámek a různé druhy okolností, za nichž jsou učiněny. Poté analyzuje opatření přijatá v návaznosti na kritické poznámky a další poznámky učiněné v roce 2006 a identifikuje šest hlavních případů. Závěrem jsou vyvozeny závěry týkající se hlavních ponaučení ze studie pro budoucnost.

Příloha A obsahuje podrobnou analýzu každého případu, v němž byla učiněna jedna nebo více kritických poznámek a/nebo dalších poznámek. Je organizována orgánem a odkazem na stížnost.

Přílohy B a C obsahují seznamy případů, ve kterých byly učiněny kritické poznámky a další poznámky. Ve své on-line verzi obsahují odkazy na text poznámky v rozhodnutí na internetových stránkách veřejného ochránce práv (v angličtině a v jazyce stížnosti, pokud se liší).

P. Nikiforos Diamandouros, 22. května 2008

 

Studie

1 Úvod

Evropský veřejný ochránce práv slouží obecnému veřejnému zájmu tím, že pomáhá zlepšovat kvalitu správy orgánů a institucí Evropské unie [2]. Veřejná ochránkyně práv zároveň poskytuje občanům a obyvatelům Unie alternativní nápravu na ochranu jejich zájmů. Tento opravný prostředek nemá nutně stejný cíl jako soudní řízení a doplňuje právní ochranu poskytovanou soudy Společenství.

Hlavní rozdíl mezi veřejným ochráncem práv a soudy spočívá v tom, že pouze soudy mají pravomoc vydávat právně závazné rozsudky a poskytovat směrodatný výklad práva. Veřejný ochránce práv může předkládat návrhy a doporučení a v krajním případě upozorňovat na daný případ politickou pozornost předložením zvláštní zprávy Evropskému parlamentu. Účinnost veřejného ochránce práv tedy závisí na morální autoritě, a proto je nezbytné, aby práce veřejného ochránce práv byla prokazatelně spravedlivá, nestranná a důkladná.

2 Účel kritických poznámek a dalších poznámek

V této souvislosti mají další poznámky jediný účel: sloužit veřejnému zájmu. Další poznámka je učiněna, pokud šetření neshledá nesprávný úřední postup, ale veřejný ochránce práv zjistí příležitost, aby orgán v budoucnu zlepšil kvalitu své správy. Vzhledem k tomu, že další poznámka vychází ze zjištění, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, neměla by obsahovat výslovnou ani implicitní kritiku orgánu, kterému je určena.

Naproti tomu kritická poznámka má obvykle více než jeden účel. Stejně jako další poznámka má i kritická poznámka vždy vzdělávací rozměr: informuje orgán o tom, co udělal špatně, aby se v budoucnu mohl vyhnout podobnému nesprávnému úřednímu postupu. V zájmu maximalizace svého vzdělávacího potenciálu identifikuje kritická poznámka pravidlo nebo zásadu, které byly porušeny, a (pokud to není zřejmé) vysvětluje, co měl orgán za okolností daného případu učinit.

Takto vytvořená kritická poznámka rovněž vysvětluje a odůvodňuje zjištění veřejného ochránce práv o nesprávném úředním postupu, a posiluje tak důvěru občanů i orgánů ve spravedlnost a důkladnost práce veřejného ochránce práv. Kritické připomínky navíc zvyšují důvěru veřejnosti v nestrannost veřejného ochránce práv tím, že ukazují, že veřejný ochránce práv je ochoten orgány Unie v případě potřeby veřejně kritizovat.

Kritická poznámka rovněž potvrzuje stěžovateli, že jeho stížnost byla alespoň částečně oprávněná. V některých případech je jediným výslovným nebo implicitním tvrzením stěžovatele veřejné uznání, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu. V takových případech poskytuje kritická poznámka stěžovateli přiměřenou nápravu. Lepším výsledkem z hlediska zlepšení vztahů mezi občany a orgány Unie je však to, že dotčený orgán sám uzná nesprávný úřední postup a omluví se za něj. Tato opatření rovněž ukazují, že orgán ví, co udělal špatně, a může se tak podobnému nesprávnému úřednímu postupu v budoucnu vyhnout. Pokud se orgán ujme iniciativy a uzná nesprávný úřední postup a omluví se za něj, je kritická poznámka veřejného ochránce práv obvykle zbytečná. Případ je naopak uzavřen z důvodu, že žádná další šetření nejsou odůvodněná.

Existuje-li však podezření, že konkrétní případ může vyplývat ze základního systémového problému, může veřejný ochránce práv rozhodnout o zahájení šetření z vlastního podnětu, a to i v případě, že konkrétní případ byl uznáním a omluvou uspokojivě vyřešen.

3 Kritické poznámky v případech, kdy není vhodné smírné řešení nebo návrh doporučení

Z výše uvedeného vyplývá, že některé kritické poznámky představují promarněnou příležitost pro Evropskou unii. Nejvhodnějším opatřením pro dotčený orgán by bylo uznat, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, a omluvit se. Kdyby tak učinila, nebyla by nutná žádná kritická poznámka. Veřejná ochránkyně práv se snažila přesvědčit orgány Unie, aby ke stížnostem nepřistupovaly defenzivně. Veřejná ochránkyně práv zejména zdůraznila, že kultura služeb občanům není kulturou viny. Chyby se vyskytují v každé administrativě. Dojde-li k chybě, měla by být záležitost napravena, pokud je to možné, a v případě potřeby by měla být poskytnuta omluva. Pak je věc vyřešena a člověk se může posunout dál.

Stěžovatel však nemá vždy pravdu a dotčený orgán je oprávněn hájit své stanovisko. Přibližně v polovině případů, které orgán nevyřešil, nebyl zjištěn nesprávný úřední postup. V těchto případech se orgánu daří ke spokojenosti veřejného ochránce práv (a v některých případech i ke spokojenosti stěžovatele) vysvětlit, proč byl oprávněn jednat tak, jak jednal, a proč svůj postoj nezmění.

Pokud veřejný ochránce práv nesouhlasí s orgánem a domnívá se, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu, představuje kritická poznámka spravedlivý a účinný způsob uzavření případu, pokud nelze učinit nic k nápravě nesprávného úředního postupu.

Kritická poznámka je spravedlivá, protože postupy veřejného ochránce práv zajišťují, aby byl orgán informován o přesných tvrzeních a nárocích stěžovatele a o důkazech a argumentech předložených stěžovatelem. Orgán tak má možnost vyjádřit své stanovisko s plnou znalostí věci, která je proti němu vedena.

Kritická poznámka je účinná, protože pokud jde o konkrétní případ, není možná žádná náprava a pokud jde o veřejný zájem, samotná poznámka poskytuje nezbytný vzdělávací rozměr. Orgán, jemuž je kritická poznámka určena, by se měl v případě potřeby poučit do budoucna. To, co je vhodné, bude záviset na daném nesprávném úředním postupu. Například ojedinělý incident nemusí vyžadovat žádná následná opatření.

4 Kritické poznámky po zamítnutí smírného řešení nebo návrhu doporučení

Pokud by měla být přijata opatření k nápravě nesprávného úředního postupu, veřejný ochránce práv navrhne smírné řešení, nebo pokud to v konkrétním případě není vhodné, předloží návrh doporučení.

Přijetí návrhu smírného řešení nebo návrhu doporučení orgánem obvykle vede k uzavření případu z tohoto důvodu. Pokud stěžovatel odmítne navrhované smírné řešení, které orgán přijal, veřejný ochránce práv se obvykle domnívá, že žádná další šetření případu nejsou odůvodněná.

Odmítnutí návrhu smírného řešení nebo návrhu doporučení ze strany orgánu může vést k řadě různých výsledků.

Za prvé je třeba poznamenat, že návrh smírného řešení je obvykle založen na předběžném zjištění nesprávného úředního postupu. Je proto možné, že veřejný ochránce práv bude mít po zvážení odpovědi orgánu za to, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu.

Za druhé, pokud podrobné stanovisko orgánu k návrhu doporučení není uspokojivé, může veřejný ochránce práv předložit Evropskému parlamentu zvláštní zprávu.

Veřejný ochránce práv může rozhodnout o uzavření případu kritickou připomínkou, a to buď ve fázi zamítnutí smírného řešení, nebo v případě, že podrobné stanovisko orgánu k návrhu doporučení není uspokojivé.

V některých případech může být případ uzavřen kritickou připomínkou, protože veřejný ochránce práv zastává názor, že orgán přesvědčivě prokázal, že ačkoli došlo k nesprávnému úřednímu postupu, náprava navržená ve smírném řešení nebo návrhu doporučení je nevhodná a žádné jiné řešení není možné. V takových případech má kritická poznámka v podstatě podobnou povahu jako poznámka, která by byla učiněna, kdyby byl případ uzavřen bez smírného řešení nebo návrhu doporučení.

Bohužel existují i případy, kdy orgán návrhy veřejného ochránce práv odmítá z nepřesvědčivých důvodů. Existují dokonce případy, kdy orgán odmítá přijmout zjištění veřejného ochránce práv o nesprávném úředním postupu.

Takové případy mohou ohrozit morální autoritu veřejného ochránce práv a oslabit důvěru občanů v Evropskou unii a její orgány. Mezinárodní zkušenosti ukazují, že úřad veřejného ochránce práv funguje nejúčinněji tam, kde je právní stát dobře zaveden a kde existují dobře fungující demokratické instituce. V této souvislosti se veřejné orgány obvykle řídí doporučeními veřejného ochránce práv, přestože nejsou právně závazná, a to i v případě, že s nimi nesouhlasí. V politických kulturách, kde tyto podmínky nejsou splněny, však může mít instituce ombudsmana potíže s ustavením své morální autority.

Pokud je podrobné stanovisko orgánu, jemuž byl návrh doporučení adresován, neuspokojivé, může veřejný ochránce práv předložit Evropskému parlamentu zvláštní zprávu. Jak bylo zdůrazněno ve výroční zprávě za rok 1998, možnost předložit zvláštní zprávu Evropskému parlamentu má pro práci veřejného ochránce práv neocenitelnou hodnotu. Zvláštní zprávy by proto neměly být předkládány příliš často, ale pouze ve vztahu k důležitým záležitostem, v nichž může Parlament přijmout opatření s cílem pomoci veřejnému ochránci práv.

5 Opatření přijatá v návaznosti na kritické poznámky a další poznámky z roku 2006

Tato studie je prvním systematickým přezkumem opatření přijatých v návaznosti na všechny kritické a další poznámky učiněné v průběhu daného roku. V polovině roku 2007 se veřejný ochránce práv písemně obrátil na orgány, které dosud neodpověděly na všechny připomínky z roku 2006, které se jich týkaly, a vyzval je, aby odpověděly do 31. července 2007.  Připomínky byly v případě potřeby zaslány v září 2007. Nakonec byly obdrženy odpovědi na všechny připomínky, s výjimkou dvou kritických připomínek učiněných ve věci 617/2003/IP, které se týkaly toho, jak Komise vyřizuje žádost o přístup k dokumentům.

Je důležité poznamenat, že opatření přijatá v návaznosti na kritické a další připomínky jsou součástí probíhajícího dialogu mezi veřejným ochráncem práv a orgány. Například odpověď Rady na kritickou připomínku ve věci 817/2006/TN poskytla veřejnému ochránci práv příležitost navrhnout, aby Rada jmenovala člena svého sekretariátu, který by pomáhal řešit stížnosti co nejrychleji a nejúčinněji, kdykoli to bude vhodné. Rada odpověděla kladně a určila kontaktní osobu. Jak je uvedeno ve výroční zprávě za rok 2006, veřejný ochránce práv začal ve vhodných případech více využívat neformální postupy na podporu rychlého řešení problémů. Výsledkem by mělo být snížení potřeby kritických poznámek v budoucnu.

Dalším příkladem probíhajícího dialogu je odpovědnost Komise za evropské školy, a zejména pravomoc Rady škol pro stížnosti. Odpověď Komise na kritickou poznámku ve věci 3403/2004/GG ukázala, že vyvinula značné další úsilí na obranu zájmů stěžovatelů a že se jí podařilo předložit tuto záležitost Nejvyšší radě škol. Veřejná ochránkyně práv uznala, že Komise nemůže nést odpovědnost za skutečnost, že Rada guvernérů nepřijala návrh předložený Komisí. Kromě toho Komise nedávno přijala návrh doporučení v jiném případě (2153/2004/MF), což by mohlo vést k dalšímu vyjasnění pravomoci Rady pro stížnosti.

Úloha Komise jako strážkyně Smlouvy je rovněž trvalým předmětem dialogu s veřejným ochráncem práv. Ve věci 3369/2004/JMA veřejný ochránce práv uvítal prohlášení Komise, že požadavky jejího sdělení z roku 2002 o vztazích se stěžovatelem, pokud jde o porušení práva Společenství [3], platí rovněž v období následujícím po zaslání výzvy členskému státu. Ve své odpovědi na kritickou připomínku ve věci 1037/2005/GG Komise v souhrnu tvrdila, že rozdíly v názorech mezi veřejným ochráncem práv a Komisí, pokud jde o výklad práva, nelze považovat za nesprávný úřední postup, neboť by to zpochybnilo rozdělení pravomocí stanovené Smlouvou. Stanovisko veřejného ochránce práv zůstává, že ve společnosti založené na zásadách právního státu se musí každá veřejná správa řídit zákonem, a že nesprávné právní výklady proto mohou představovat nesprávný úřední postup. Veřejný ochránce práv však vždy objasňoval, že Soudní dvůr je nejvyšším orgánem, pokud jde o výklad práva Společenství. Je třeba rovněž poznamenat, že rozdílné názory na právní výklad nemusejí vždy vést ke kritické poznámce, jak dokládá například rozhodnutí veřejného ochránce práv ze dne 16. července 2007 ve věci 3269/2005/TN.

Posledním případem, který je třeba zmínit, pokud jde o úlohu Komise jako strážkyně Smlouvy, je dokument 880/2005/TN. Odpověď Komise na poznámky v této věci zpochybnila jeden z klíčových prvků jejího sdělení o vztazích se stěžovatelem z roku 2002. Komise trvala na tom, že žádné ustanovení sdělení nevyžaduje, aby stěžovateli sdělila důvody, proč přijala konkrétní rozhodnutí ve věci stížnosti, která jí byla předložena, ani proč po jednom roce není schopna dospět k rozhodnutí o vydání výzvy nebo uzavření případu. Podle Komise je její jedinou povinností informovat stěžovatele o aktuálním stavu po jednom roce a pouze v případě, že stěžovatel o tyto informace požádá. Veřejná ochránkyně práv nedávno učinila kritickou poznámku Komisi v jiném případě (3737/2006/JMA) týkajícím se stejné otázky. Kromě toho veřejný ochránce práv po výměně korespondence s Komisí [4] zvažuje potenciální užitečnost šetření z vlastního podnětu týkajícího se aspektů provádění sdělení Komise „Evropa přinášející výsledky – uplatňování práva Společenství“[5].

V některých případech by otázky, které nebyly uspokojivě vyřešeny v návaznosti na kritickou nebo další připomínku, mohly být účinně řešeny prostřednictvím šetření veřejného ochránce práv z vlastního podnětu. Mnoho kritických připomínek adresovaných úřadu EPSO se například týká stejné zásadní otázky (rozsahu informací uvedených v hodnotících listech), kterou se zabývá probíhající šetření z vlastního podnětu OI/5/2005/PB. Podobně se otázkami vznesenými v dalších připomínkách, které vyplynuly ze společného šetření řady stížností, zabývá šetření z vlastního podnětu týkající se řízení lidských zdrojů ve Společném výzkumném středisku Komise. Budoucí šetření z vlastního podnětu by mohla zkoumat i) odmítnutí Komise uznat, že neposkytnutí odůvodněné odpovědi na odvolání podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu je nesprávným úředním postupem (2227/2004/MF) a ii) fungování systému včasného varování (281/2004/JMA).

Další nevyřešené otázky by mohly být vyřešeny prostřednictvím nadcházejícího legislativního postupu pro změnu nařízení č. 1049/2001 o přístupu veřejnosti k dokumentům; zejména povinnost zajistit veřejný rejstřík dokumentů, která vedla ke kritické poznámce ve věci 1764/2003/ELB.

Hvězdicové případy

Šest následných opatření vyžaduje zvláštní zmínku jako „hvězdné případy“, které by měly sloužit jako vzor pro ostatní instituce, pokud jde o to, jak nejlépe reagovat na kritické poznámky a další poznámky. Evropský parlament zavedl nový vzor prohlášení o střetu zájmů, který zohledňuje předchozí kontakty s uchazeči nebo činnosti v souvislosti s uchazeči (3732/2004/GG). Komise podnikla řadu konstruktivních kroků ke zlepšení komunikace s uchazeči o stáže (2471/2005/BU); a zajistit, aby její vnější delegace byly plně informovány o další poznámce týkající se úlohy Komise při zajišťování toho, aby veřejní zadavatelé v delegovaných řízeních dodržovali své povinnosti, pokud jde o rychlou přípravu a předávání oznámení o zadání zakázky (3706/2005/MHZ). Komise rovněž reagovala na kritickou připomínku tím, že stěžovateli nabídla odškodnění, přestože nesouhlasila se zjištěním veřejného ochránce práv ohledně nesprávného úředního postupu (495/2003/ELB)[6]. Mezi další příklady osvědčených postupů patří zlepšení politik a postupů Evropské investiční banky při vyřizování žádostí o přístup k informacím a stížností (994/2004/IP a 3501/2004/PB) a rozhodnutí Evropské obranné agentury změnit své postupy náboru tak, aby zahrnovaly písemné hodnotící formuláře pro každého kandidáta (2044/2005/BM).

6 Závěry

Obecně lze říci, že opatření přijatá orgány v návaznosti na kritické a další připomínky v roce 2006 byla uspokojivá, což ukazuje, že úsilí veřejného ochránce práv oslovit orgány a podporovat kulturu služeb občanům přináší ovoce. Kromě toho se studie sama o sobě ukázala jako užitečná, neboť podnítila orgány k tomu, aby veřejného ochránce práv informovaly o tom, co v tomto ohledu učinily. V některých případech však byla reakce pomalá: poslední obdrženou odpovědí byla odpověď Komise na kritickou poznámku a další poznámku v dokumentu 3531/2004/TN, která byla zaslána dne 12. března 2008, téměř 20 měsíců po učinění připomínek a deset měsíců poté, co veřejný ochránce práv informoval Komisi, že studie má být provedena.

Veřejný ochránce práv má v úmyslu studii zopakovat pro rok 2007 a následující roky. V zájmu urychlení a zefektivnění procesu budou budoucí kritické připomínky a další připomínky vyzvat dotčený orgán, aby do šesti měsíců podal zprávu o následných opatřeních. V případě kritických připomínek veřejný ochránce práv výslovně vyzve dotčený orgán, aby podal zprávu o případných krocích, které podnikl s cílem zabránit podobnému nesprávnému úřednímu postupu v budoucnu.

 

přílohy

Podrobná analýza případů podle orgánů

1 Evropský parlament

Ve věci 1219/2004/IP byl Evropský parlament kritizován za to, že neinformoval stěžovatele o tom, že některé informace, které si od něj vyžádal ohledně navrhované výstavy v prostorách Parlamentu, již nejsou nutné.

V reakci na to Parlament informoval veřejnou ochránkyni práv, že sekretariát kvestorů zavedl monitorovací proces pro dohled nad šířením informací prostřednictvím sekretariátu s cílem kontrolovat nakládání se spisy a zabránit tomu, aby třetím stranám byly poskytovány protichůdné nebo nejasné informace. Dále byla posílena koordinace mezi správou Parlamentu a kvestorem odpovědným za výstavy, neboť rozhodovací proces je aktivován až po řádné konzultaci.

V dokumentu 3732/2004/GG vyzvala veřejná ochránkyně práv Parlament, aby zvážil požadavek, aby všechny osoby, které se zabývají nabídkami, nejen oznámily jakýkoli potenciální střet zájmů, ale také poskytly informace o veškerých předchozích jednáních s uchazeči nebo činnostech, do nichž byli uchazeči zapojeni, které by mohly být relevantní pro výsledek nabídky.

V reakci na to Parlament informoval veřejnou ochránkyni práv, že zavedl vzor prohlášení o střetu zájmů, který rovněž zohledňuje předchozí kontakty s uchazeči nebo činnosti týkající se uchazečů.

V dokumentu 287/2005/JMA byl Parlament kritizován, protože jeho dopisy zamítající nabídky stěžovatele neposkytovaly informace o možnostech odvolání. V reakci na to Parlament informoval veřejnou ochránkyni práv, že nyní systematicky informuje neúspěšné uchazeče o tom, že mají možnost podat proti rozhodnutí žalobu.

Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že kladná odpověď Evropského parlamentu na tuto kritickou připomínku uvádí jeho postupy do souladu s postupy přijatými Komisí v návaznosti na šetření veřejného ochránce práv z vlastního podnětu OI/2/2002/IJH.

V dokumentu 1315/2005/BB učinil veřejný ochránce práv další poznámku týkající se pravomoci schvalujících osob rozhodnout, zda se obrátí na uchazeče s žádostí o doplňující dokumentaci nebo osvědčení, či nikoli.

V reakci na to Parlament vysvětlil, že následně zveřejnil příručku o postupech zadávání veřejných zakázek, která poskytuje další pokyny, jak vyřizovat žádosti o další vysvětlení. Pokyny zdůrazňují zásadu rovného zacházení s uchazeči.

V roce 1919/2005/GG (DR) požádal stěžovatel o přístup k seznamům přípustných uchazečů, které se týkaly tří výběrových řízení pořádaných Parlamentem. Všichni tito kandidáti již pracovali pro Parlament nebo pro jiné orgány Společenství. Parlament odmítl poskytnout přístup k úplným seznamům z důvodu, že by to ohrozilo ochranu soukromí a osobnosti jednotlivce, zejména v souladu s právními předpisy Společenství týkajícími se ochrany osobních údajů, a že se proto použije výjimka stanovená v čl. 4 odst. 1 písm. b) nařízení č. 1049/2001. Poté, co Evropský parlament zamítl návrh doporučení, veřejná ochránkyně práv kritizovala Parlament za to, že řádně nevyřídil žádost o přístup. Podle názoru veřejné ochránkyně práv Parlament neprokázal, jak by zpřístupnění příslušných dokumentů mohlo mít tyto negativní účinky, zejména pokud jde o kandidáty, kteří již pro Parlament pracují. Veřejná ochránkyně práv se navíc domnívala, že Parlament měl před rozhodnutím o žádosti o přístup alespoň konzultovat dotčené kandidáty.

V odpovědi Parlamentu byl uznán veřejný zájem na zveřejnění jmen uchazečů o volná pracovní místa ve veřejné instituci. Poukázala na to, že tento zájem může zesílit, čím důležitější je z politického hlediska pracovní místo, které má být obsazeno. Uvolněné místo v orgánu, alespoň na úrovni vedoucího oddělení, nelze srovnávat s žádostí o mandát, jako je mandát evropského veřejného ochránce práv, evropského inspektora ochrany údajů nebo komisaře.

Parlament rovněž uznal, že příslušné údaje mohou být zpřístupněny se souhlasem dotčené osoby. Parlament se však domníval, že je třeba upřednostnit proaktivní přístup, podle něhož by byl souhlas požadován v případě žádosti o volné pracovní místo, a nikoli po obdržení žádosti o přístup k příslušnému seznamu. Parlament požádal o radu EIOÚ, který tento přístup plně podpořil. Po interinstitucionálních konzultacích však nebylo dosaženo konsensu ohledně praktického provádění proaktivního přístupu. Parlament dále prozkoumá možnost uplatnění proaktivního přístupu zavedením doložky do formuláře žádosti, která by uchazečům umožnila povolit nebo odmítnout zveřejnění jejich jmen.

Veřejný ochránce práv konstatuje, že tento případ byl projednán před uzavřením memoranda o porozumění mezi veřejným ochráncem práv a evropským inspektorem ochrany údajů [7]. Ve všech podobných případech by veřejný ochránce práv v budoucnu konzultoval evropského inspektora ochrany údajů v průběhu šetření v souladu s ustanoveními memoranda.

2 Rada Evropské unie

Věc 817/2006/TN se týkala způsobu, jakým Rada vyřídila telefonickou žádost o informace. Veřejná ochránkyně práv učinila kritickou poznámku, v níž uvedla, že pokud je důvodem, proč tiskový referent Rady nemohl poskytnout odpověď na otázku stěžovatele, skutečnost, že postoj Rady k této záležitosti dosud neexistuje, tiskový referent mohl a měl tyto informace stěžovateli poskytnout. Pokud by důvodem, proč tiskový referent nebyl schopen odpovědět, byla skutečnost, že neměl potřebné znalosti, bylo by vhodné doporučit stěžovateli, aby podal písemnou žádost o informace v souladu s čl. 22 odst. 2 Evropského kodexu řádné správní praxe.

V reakci na to Rada tvrdila, že veřejný ochránce práv dospěl k závěru, že se Rada dopustila nesprávného úředního postupu, aniž by Radě poskytl příležitost vyjádřit se k tomuto zjištění. Rada rovněž obecněji tvrdila, že postup stanovený v čl. 4 odst. 5 prováděcích ustanovení veřejného ochránce práv porušuje článek 195 Smlouvy o ES v rozsahu, v němž zbavuje Radu procesní záruky stanovené tímto ustanovením Smlouvy. Rada rovněž konstatovala, že zjištění nesprávného úředního postupu bylo přinejmenším částečně založeno na údajném porušení Evropského kodexu řádné správní praxe. Rada tvrdila, že je vázána pouze svým vlastním kodexem a že jiné orgány nemohou přijímat texty závazné pro Radu bez řádného právního základu, který by jim to umožňoval. Rada dále uvedla, že orgány nemohou taková pravidla přijmout, aniž by obcházely stávající postupy Smlouvy, a odkázala obdobně na rozhodnutí Soudního dvora ve věci C-27/04.

Veřejná ochránkyně práv považovala za důležité vyjasnit otázky vznesené v dopise Rady, a proto napsala panu Solanovi. Veřejná ochránkyně práv nejprve poukázala na to, že tím, že postoupila stížnost Radě s žádostí o stanovisko, poskytla Radě příležitost vyjádřit své stanovisko s plnou znalostí případu, který je proti ní veden. Rozhodnutí uzavřít případ kritickou připomínkou nezbavilo Radu možnosti reagovat na zjištění nesprávného úředního postupu. Evropský parlament naopak často vybízel orgány a instituce, aby se kritickými připomínkami veřejného ochránce práv zabývaly. Veřejný ochránce práv se proto domníval, že výklad článku 195 Smlouvy o ES, který Rada předložila ve svém dopise, není nezbytný k ochraně legitimního práva Rady na obhajobu. Kromě toho by tento výklad, pokud by byl přijat, podstatně snížil užitečný účinek orgánu veřejného ochránce práv tím, že by zbytečně prodlužoval řadu šetření. Pokud jde o tento bod, veřejný ochránce práv uvedl, že čl. 4 odst. 5 prováděcích ustanovení není v rozporu s článkem 195 Smlouvy o ES. Naopak provádí čl. 3 odst. 1 statutu veřejného ochránce práv [8], který stanoví, že veřejný ochránce práv provádí „všechna šetření, která považuje za oprávněná k objasnění jakéhokoli podezření na nesprávný úřední postup“.

Pokud jde o Evropský kodex řádné správní praxe, veřejný ochránce práv zdůraznil, že vždy jasně uvedl, že se nejedná o právně závazný text, ale že slouží jako užitečný průvodce a zdroj pro úředníky a říká občanům, co mohou od evropské správy očekávat. Ustanovení Evropského kodexu řádné správní praxe, na která rozhodnutí odkazuje (články 12.1, 12.2 a 22.2), se ve skutečnosti v podstatě neliší od odpovídajících ustanovení kodexu Rady (články 5, 6 a 8.2). Uplatňováním Evropského kodexu řádné správní praxe pomáhá veřejná ochránkyně práv zmírnit zbytečné nejasnosti občanů vyplývající ze souběžné existence různých kodexů. Konečně, pokud jde o tento bod, veřejný ochránce práv vyzval Radu, aby v případě, že by měla v projednávané věci nebo v budoucnu za to, že její vlastní kodex v podstatě neodpovídá evropskému kodexu řádné správní praxe, tak výslovně uvedla. Tyto informace by byly cenné jak pro veřejného ochránce práv, tak pro Evropský parlament.

Na závěr veřejný ochránce práv zopakoval, že je připraven spolupracovat s Radou na co nejrychlejším a nejúčinnějším řešení stížností, aby se Evropská unie přiblížila svým občanům a posílila důvěra v orgány a instituce Unie.

3 Evropská komise

Stěžovateli v dokumentu 495/2003/ELB byli manželé, kteří oba pracovali jako vyslaní národní odborníci. Jejich stížnost se týkala nároku manželky na přídavky. S ohledem na nesrovnalosti v různých jazykových verzích platného rozhodnutí Komise K(2002)1559, které bylo mezitím nahrazeno novým a opraveným rozhodnutím (rozhodnutí K(2004)577), navrhl veřejný ochránce práv jako smírné řešení, aby Komise mohla zvážit vyplacení dotyčných příspěvků manželce. Poté, co Komise návrh zamítla, zaslala veřejná ochránkyně práv dopis příslušnému komisaři, v němž ho požádala, aby se osobně zapojil do hledání uspokojivého výsledku stížnosti, a uvedla, že by to mohlo mít podobu platby ex gratia stěžovatelům. Komisař ve své odpovědi vyjádřil názor, že Komise správně vyložila platná pravidla, a návrh veřejného ochránce práv zamítl. Veřejný ochránce práv uzavřel případ kritickou poznámkou v tom smyslu, že Komise jednala nespravedlivě, když v podstatě zacházela se stěžovateli tak, jako by k rozhodnému datu bylo v platnosti rozhodnutí K(2004) 577 spíše než vadné rozhodnutí K(2002) 1559.

V reakci na to Komise nesouhlasila se zjištěním nesprávného úředního postupu. Komise však chtěla jednat smírně a projevit zájem o zájmy stěžovatelů, kteří byli dotčeni chybou ve francouzském překladu. Nabídla jim tedy, že jim zaplatí částku 1 500 eur za nepříjemnosti, které jim takové pochybení způsobilo. Tato nabídka je výjimečná a bude platit pouze v rámci stávajícího řízení zahájeného veřejným ochráncem práv. Komise následně informovala veřejnou ochránkyni práv, že stěžovatelům byla vyplacena částka 1 500 EUR.

V dokumentu 617/2003/IP Komise zamítla žádost stěžovatele o přístup k některým dokumentům s odůvodněním, že jejich zpřístupnění by ohrozilo ochranu obchodních zájmů fyzické nebo právnické osoby (čl. 4 odst. 2 první odrážka nařízení č. 1049/2001). Veřejná ochránkyně práv předložila návrh doporučení, aby Komise přehodnotila své rozhodnutí a buď poskytla přístup, nebo částečný přístup k dokumentům, nebo poskytla dostatečně podrobná vysvětlení, aby prokázala, že se na některé nebo všechny tyto dokumenty nebo jejich části vztahuje výše uvedená výjimka.

Podrobné stanovisko Komise uznalo, že některé požadované dokumenty byly v souladu s italským právem veřejnými dokumenty. Vzhledem k tomu, že však v Itálii nebyly veřejnosti k dispozici bezplatně, měla Komise za to, že by poskytnutí bezplatných kopií stěžovateli bylo nevhodné a v rozporu se zásadou loajální spolupráce mezi orgánem a dotčeným členským státem. Jako spravedlivé řešení proto navrhla umožnit stěžovateli nahlédnout do příslušných dokumentů v prostorách Společného výzkumného střediska v Ispře.

Pokud jde o možnost poskytnout částečný přístup k ostatním dokumentům, Komise tvrdila, že přezkum příslušné dokumentace po jednotlivých stranách a extrakce jejích omezených fragmentů by vytvořily zcela nepřiměřenou administrativní zátěž a že veřejný zájem na získání přístupu k fragmentárním částem dokumentu neodůvodňuje související administrativní práci.

Stanovisko Komise nepovažoval veřejný ochránce práv za přesvědčivé. Jelikož se však domníval, že není zřejmé, jaký druh opatření mohl Evropský parlament přijmout, aby pomohl veřejnému ochránci práv a stěžovateli, dospěl k závěru, že není vhodné předložit zvláštní zprávu, a případ uzavřel dvěma kritickými připomínkami.

V první kritické poznámce veřejný ochránce práv zejména poukázal na to, že nařízení č. 1049/2001 neobsahuje výjimku, která by ukládala orgánu Unie povinnost odepřít přístup k dokumentům pouze z toho důvodu, že zpřístupnění dokumentů v členském státě není bezplatné. Veřejný ochránce práv rovněž připomněl, že Soud prvního stupně stanovil, že orgány mohou ve zvláštních případech vyvážit zájem veřejnosti na částečném přístupu k požadovaným dokumentům a takto způsobenou pracovní zátěž. Veřejný ochránce práv však rovněž konstatoval, že Účetní dvůr tuto zásadu učinil závislou na konkrétním a individuálním přezkumu dotčených dokumentů. V projednávaném případě se nezdá, že by byl takový konkrétní a individuální přezkum proveden.

Druhá kritická poznámka se týkala podstatného zpoždění Komise při vyřizování potvrzující žádosti stěžovatele.

Komise neobdržela žádnou odpověď.

Stížnost 1419/2003/JMA se týkala toho, jak Komise vyřídila stížnost, která jí byla podána a která se týkala nízkých cen mořčáka evropského a růžichy obecné prodávaných řeckými podniky akvakultury a údajné nedostatečné kontroly ze strany řeckých orgánů. Veřejná ochránkyně práv kritizovala skutečnost, že Komise nezaregistrovala dopisy stěžovatele jako stížnosti. V další poznámce navrhl, že pokud by stěžovatelé podali Komisi novou stížnost a přiložili k ní všechny důkazy, které mají k dispozici, pokud jde o současnou situaci a možnou odpovědnost řeckých orgánů v tomto ohledu, měla by se Komise zaregistrovat a zabývat se touto novou stížností v souladu se svým sdělením Evropskému parlamentu a evropskému veřejnému ochránci práv z roku 2002 o vztazích se stěžovatelem v souvislosti s porušením práva Společenství [9].

V reakci na kritickou poznámku Komise uznala, že mohla zaevidovat dopisy stěžovatelů ze dne 18. října 2001 a ze dne 28. března 2002 jako stížnosti, a potvrdila, že je připravena přistoupit k přezkumu situace, pokud by nová stížnost přinesla skutečnosti, které by mohly takový přezkum odůvodnit.

V roce 1537/2003/ELB zahájila Komise disciplinární řízení proti stěžovateli, který byl následně zproštěn obžaloby. Po svém zproštění obžaloby požádal stěžovatel o odškodnění, včetně nákladů na přípravu své obhajoby.

Veřejná ochránkyně práv předložila návrh smírného řešení, v němž uvedla, že s ohledem na závažnost obvinění vznesených proti stěžovateli a na dobu, která uplynula předtím, než se rozhodla neobrátit se na disciplinární komisi, by Komise mohla zvážit, zda stěžovateli uhradí náklady, které přiměřeně vynaložil na svou obhajobu během disciplinárního řízení. V reakci na návrh veřejného ochránce práv byla Komise toho názoru, že bez ohledu na závažnost obvinění vznesených proti němu a na dobu, která uplynula předtím, než se rozhodla, že se nebude odvolávat na disciplinární komisi, jí služební řád bránil v úhradě nákladů, které stěžovateli přiměřeně vznikly v souvislosti s jeho obhajobou.

Po další korespondenci, v níž se veřejný ochránce práv neúspěšně snažil přesvědčit Komisi, že služební řád jí nebrání v tom, aby na jeho návrh reagovala kladně ex gratia, dospěl veřejný ochránce práv k závěru, že odmítnutí Komise uhradit náklady stěžovatele, bez ohledu na závažnost obvinění vznesených proti němu a dobu, která uplynula předtím, než se Komise rozhodla neobrátit se na disciplinární komisi, bylo nesprávným úředním postupem, a vznesl kritickou poznámku.

V reakci na to Komise tvrdila, že její odmítnutí přijmout návrh smírného řešení je nevyhnutelným důsledkem právních omezení a nevyplývá z příliš legalistického přístupu, jak patrně naznačuje veřejný ochránce práv. Komise nesdílela výklad služebního řádu a jeho finančních ustanovení ze strany veřejného ochránce práv, který je třeba podle ustálené judikatury vykládat striktně. Kromě toho, pokud jde o náhradu škody za délku řízení, Komise zopakovala, že ji lze činit odpovědnou za náhradu škody pouze tehdy, pokud je splněna řada podmínek týkajících se protiprávnosti údajně protiprávního jednání orgánů, skutečné utrpěné škody a existence příčinné souvislosti mezi tímto jednáním a tvrzenou škodou. Komise měla za to, že disciplinární řízení proti stěžovateli bylo z důvodu zapojení dalších osob, proti nimž bylo rovněž zahájeno disciplinární řízení, dlouhé, ale nikoli nepřiměřené s ohledem na složitost spisu. Podmínka protiprávnosti aktu spáchaného Komisí tedy není splněna. Komise proto nemohla souhlasit s návrhem veřejného ochránce práv nabídnout stěžovateli platbu ex gratia.

Veřejná ochránkyně práv se i nadále domnívá a vyjadřuje politování nad tím, že Komise v tomto případě zaujala příliš legalistický přístup.

Věc 1764/2003/ELB se týkala přístupu veřejnosti k auditní zprávě a rejstříku dokumentů Komise. Pokud jde o přístup, Komise kladně reagovala na návrh smírného řešení tím, že poskytla částečný přístup ke zprávě o auditu. Veřejná ochránkyně práv dospěla k závěru, že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, pokud jde o rozsah přístupu poskytnutého Komisí. Pokud jde o rejstřík dokumentů Komise, veřejný ochránce práv v kritické poznámce poukázal na to, že řádné finanční řízení je pro veřejnost velmi znepokojivé a že zprávy o auditu jsou cenným zdrojem informací o způsobu využívání finančních prostředků Společenství. Zásady řádné správy proto vyžadují, aby auditní zprávy a příslušné dokumenty v držení Komise měly při zřizování rejstříku dokumentů Komisí v souladu s článkem 11 nařízení č. 1049/2001 vysokou prioritu. V tomto případě stěžovatel našel v rejstříku Komise pouze dva dokumenty související se sporným auditem. Během šetření veřejného ochránce práv však Komise poskytla seznam 46 dokumentů týkajících se tohoto auditu. Kromě toho Komise učinila pouze obecné poznámky k obsahu svého rejstříku, které nemohly dostatečně odůvodnit nedostatky, na něž poukázal stěžovatel.

V reakci na to Komise trvala na svém názoru, že hlavním cílem nařízení č. 1049/2001 je zvýšit transparentnost legislativního procesu EU. Rejstříky Komise poskytují úplný přehled o legislativní činnosti Komise. Komise potvrdila, že se jedná pouze o první krok a že má v úmyslu dále rozšířit oblast působnosti svých rejstříků. Uznala, že pokud dokumenty nejsou uvedeny v rejstříku, mohou mít občané potíže s identifikací dokumentů, které by pro ně mohly být zajímavé. Pokud tedy Komise obdrží žádost o přístup, v níž žadatel uvede předmět, o který má zájem, vypracuje seznam relevantních dokumentů, v němž uvede, které dokumenty mohou, ale nemusí být zpřístupněny. Stěžovatel ve své potvrzující žádosti požádal o přístup ke zprávě o auditu a neopakoval svou žádost o seznam dokumentů. Tento seznam byl předložen spolu s odpovědí Komise veřejnému ochránci práv. Komise souhlasila s tím, že řádné finanční řízení je pro veřejnost velmi znepokojivé, a připomněla, že řízení rozpočtu Společenství Komisí kontroluje Evropský účetní dvůr a Evropský parlament v rámci postupu udělování absolutoria. Podle Komise veřejný zájem na řádné správě veřejných prostředků nutně neznamená, že by zprávy o auditu měly být ve všech případech zveřejňovány nebo že by všechny správní dokumenty týkající se správy konkrétních projektů měly být uvedeny ve veřejném rejstříku.

Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že otázka přiměřenosti rejstříku dokumentů Komise je předmětem další stížnosti 3208/2006/GG, v níž byl Komisi dne 7. dubna 2008 předložen návrh doporučení. Kromě toho má být v roce 2008 zahájen legislativní postup pro změnu nařízení č. 1409/2001. Mohla by poskytnout příležitost k přesnějšímu zaměření povinnosti registrace tím, že by stanovila zásady, jaké druhy dokumentů musí být registrovány, a vyžadovala by, aby každý orgán přijal a zveřejnil konkrétnější vnitřní pravidla pro provádění těchto zásad.

Ve věci 2177/2003/PB byl stěžovatelem poradce soukromého sektoru pracující pro třetí zemi, která je příjemcem financování z ERF. Komise z řady důvodů kritizovala výkonnost stěžovatele jako nedostatečnou. Veřejná ochránkyně práv považovala některé z těchto výtek za neopodstatněné a učinila Komisi kritickou poznámku.

V reakci na to Komise v podstatě zopakovala své názory na to, proč byla její kritika stěžovatele odůvodněná.

Věc 281/2004/JMA byla druhou stížností španělské nevládní organizace na ochranu životního prostředí, která podala žádost o finanční pomoc v rámci akčního programu Společenství na podporu organizací na ochranu životního prostředí. Komise vyloučila organizaci z řízení pro rok 2002 s odůvodněním, že existují vážné obavy ohledně její aktivní legitimace. Nevládní organizace si stěžovala veřejnému ochránci práv. V prosinci 2004 vydal veřejný ochránce práv rozhodnutí o první stížnosti (278/2003/JMA), v němž se domníval, že Komise nejednala řádně, a učinil jak kritickou poznámku, tak další poznámku.

V červenci 2005 Komise odpověděla a uvedla, pokud jde o kritickou poznámku, že její rozhodnutí vyloučit žádost stěžovatele vyplývá ze zjištění auditu jejích útvarů i ze zprávy úřadu OLAF. Pokud jde o další poznámku, Komise vysvětlila, že aktualizovala svůj systém včasného varování z roku 1997 (EWS) s cílem upozornit příslušné útvary na možné finanční problémy týkající se třetích stran, které žádají o pomoc EU nebo ji již využívají. Výsledkem bylo posílené monitorování třetích stran a případné postoupení záležitosti Útvaru interního auditu, GŘ pro rozpočet nebo odpovědnému komisaři.

Mezitím na konci roku 2002 podal stěžovatel novou žádost o finanční pomoc na rok 2003. Komise zamítla jeho novou žádost na základě stejných argumentů, jaké předložila k zamítnutí žádosti stěžovatele z roku 2002. Projednávaná výtka směřovala proti tomuto zamítnutí. V rozhodnutí ve věci veřejný ochránce práv zopakoval kritickou připomínku, která již byla vznesena ve věci 278/2003/JMA:

Veřejný ochránce práv se domnívá, že při přijímání opatření na ochranu finančních zájmů Společenství by Komise měla usilovat o dosažení spravedlivé rovnováhy mezi zájmy soukromých osob a obecným veřejným zájmem, aby bylo s potenciálními příjemci její finanční pomoci zacházeno spravedlivě a s náležitým ohledem na presumpci neviny. Veřejný ochránce práv rovněž poukázal na to, že je obtížné si představit, jak by Komise mohla dosáhnout spravedlivé rovnováhy, pokud nesdělí žadateli o grant jakékoli pochybnosti, které by mohla mít, pokud jde o aktivní legitimaci žadatele, a není pak připravena naslouchat informacím poskytnutým žadatelem a reagovat na ně za účelem objasnění těchto pochybností. Po přezkoumání skutečností případu veřejná ochránkyně práv zjistila, že Komise nebyla schopna prokázat, že v tomto případě nalezla spravedlivou rovnováhu mezi potřebou zajistit řádné finanční řízení svých grantů a právem stěžovatele na spravedlivé zacházení a s náležitým ohledem na presumpci neviny. Komise tím, že se opírala výhradně o formální existenci právního šetření proti stěžovateli, aniž by tyto informace dále ověřila, nezacházela se stěžovatelem spravedlivě, což je v rozporu s čl. 6 odst. 2 Evropského kodexu řádné správní praxe.

Veřejná ochránkyně práv rovněž připomněla další poznámku, která již byla učiněna v předchozím případě, a odpověď Komise na ni:

Jak již bylo uvedeno ve věci 278/2003/JMA, veřejný ochránce práv se domnívá, že podobné typy problémů by bylo možné odvrátit, pokud by se Komise ujala iniciativy a poskytla svým útvarům pokyny nebo instrukce, jak respektovat spravedlivou rovnováhu mezi zájmy soukromých osob a obecným veřejným zájmem v případech zahrnujících probíhající soudní nebo správní šetření týkající se právní a finanční situace potenciálních příjemců pomoci Společenství.

Ve své odpovědi na další poznámku Komise zmínila aktualizaci svého „systému včasného varování“ (EWS). Veřejnému ochránci práv však není zřejmé, jak by tato aktualizace mohla souviset s obavami vyjádřenými v další poznámce. Veřejná ochránkyně práv proto zváží možnost šetření EWS z vlastního podnětu na základě potřeby dosáhnout spravedlivé rovnováhy mezi protichůdnými zájmy, které jsou v sázce při jeho fungování.

V reakci na kritickou poznámku Komise uvedla, že její odpověď na kritickou poznámku ve věci 278/2003/JMA se vztahuje i na tento případ.

Pokud jde o další poznámku, Komise vysvětlila, že odkaz na zdokonalený systém včasného varování ve své odpovědi ve věci 278/2003/JMA neřešil problém, s nímž se stěžovatel setkal, neboť rozhodnutí Komise o zdokonaleném systému včasného varování bylo přijato dne 3. února 2004, tedy dlouho poté, co jeho útvary odmítly poskytnout této nevládní organizaci finanční pomoc v letech 2002 a 2003. Komise však poznamenala, že její odkaz na zdokonalený systém včasného varování měl za cíl odpovědět na obecné prohlášení veřejné ochránkyně práv, že podobné typy problémů by bylo možné odvrátit, pokud by se orgán ujal iniciativy a poskytl svým útvarům pokyny nebo instrukce. Komise podrobně vysvětlila mechanismus zdokonaleného systému včasného varování a ke své odpovědi přiložila kopii posledního rozhodnutí Komise o systému včasného varování (K(2004) 193/3 ve znění vnitřních předpisů z roku 2007).

Veřejná ochránkyně práv bere na vědomí, že evropský inspektor ochrany údajů přezkoumal aspekty systému včasného varování. Veřejná ochránkyně práv v současné době zvažuje potenciální užitečnost šetření z vlastního podnětu týkajícího se fungování systému včasného varování.

Ve věci 2227/2004/MF (DR) předložil veřejný ochránce práv návrh doporučení, aby Komise poskytla odůvodněnou odpověď na odvolání stěžovatele podané podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu. Komise návrh doporučení zamítla a veřejná ochránkyně práv uzavřela šetření s touto kritickou poznámkou:

Podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu oznámí orgán oprávněný ke jmenování osobě, která podala vnitřní stížnost, své odůvodněné rozhodnutí do čtyř měsíců. To je v souladu se zásadami řádné správy. Je pravda, že čl. 90 odst. 2 služebního řádu stanoví, že neposkytnutí odpovědi ve lhůtě čtyř měsíců stanovené v tomto ustanovení se považuje za zamítavé rozhodnutí. Toto pravidlo má chránit občana v případech, kdy správní orgán neplní své zákonné povinnosti. V žádném případě nepřiznává správě právo odchýlit se od povinností vyplývajících ze zásad řádné správy.

V reakci na to Komise trvala na svém názoru, že chybějící odpověď je výslovně stanovena v článku 90 služebního řádu. Komise měla za to, že kritická připomínka veřejného ochránce práv je neopodstatněná.

Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že postoj Komise zaměňuje dvě základní práva: i) právo na účinnou soudní ochranu, jehož ochrana je předmětem ustanovení, podle něhož se má za to, že neposkytnutí odpovědi orgánu veřejné moci ve lhůtě čtyř měsíců vede k implicitnímu odmítnutí, a ii) právo na řádnou správu, které zahrnuje povinnost správy odůvodnit svá rozhodnutí.

Veřejná ochránkyně práv zvažuje, zda v této věci zahájit šetření z vlastního podnětu.

Věc 2437/2004/GG se týkala mimo jiné přístupu veřejnosti k dokumentům. Tento aspekt věci vedl ke dvěma kritickým poznámkám.

První poznámka kritizovala zpoždění, k nimž došlo při registraci a při odpovědi na potvrzující žádost stěžovatele. Komise tato zpoždění vysvětlila skutečností, že žádost byla podána v období dovolených. Veřejná ochránkyně práv nepovažovala tento argument za přesvědčivý. I kdyby bylo pochopitelné, že registrace potvrzující žádosti, která dorazí v období dovolených, může trvat o něco déle než obvykle, zpoždění, k němuž došlo v projednávané věci (žádost faxem dne 30. července, ale byla zaregistrována až dne 12. srpna), překračovalo rámec toho, co lze považovat za přijatelné. Veřejná ochránkyně práv rovněž zastávala názor, že nepřítomnost několika úředníků během svátků nelze považovat za „výjimečný“ případ ve smyslu tohoto ustanovení, který by odůvodňoval prodloužení lhůty pro odpověď na žádost.

Druhá kritická poznámka se týkala skutečnosti, že ještě zdaleka nebylo jasné, zda dokumenty, které Komise poskytla stěžovateli, představují všechny dokumenty, ke kterým stěžovatel žádal o přístup.

V reakci na to Komise vysvětlila, že vzala na vědomí kritiku veřejného ochránce práv, ale nesdílela jeho názor, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Komise rovněž uvedla, že se stěžovateli omluvila. Pokud jde o věc samou, Komise vysvětlila svůj přístup a poskytla seznam dokumentů ve svém spise.

Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že Komise se stěžovateli ve skutečnosti neomluvila, ale pouze vyjádřila „litování“. Pokud jde o věc samou, odpověď Komise nakonec poskytla relevantní vysvětlení a seznam dokumentů obsažených v jejím spise. Pokud by Komise poskytla tyto informace v dřívější fázi, nebylo by zapotřebí kritické poznámky. Veřejný ochránce práv rovněž děkuje Komisi za to, že upozornila na chybu v bodě 4.9 rozhodnutí veřejného ochránce práv, který se týkal „neobdržení odpovědi“ na původní žádost o přístup k dokumentům, zatímco tato žádost byla ve skutečnosti zamítnuta dopisem zaslaným dne 19. července 2004. Jelikož se však tato chyba týkala původní žádosti o přístup, neměla žádný význam pro zjištění veřejné ochránkyně práv, která se týkala pouze vyřizování potvrzující žádosti.

Věc 2944/2004/ID se týkala toho, jak Komise vyřídila stížnost podle článku 226 týkající se provádění směrnice 2003/88. Veřejná ochránkyně práv učinila další poznámku, v níž vyzvala Komisi, aby stěžovatele pravidelně informovala o stavu své stížnosti. V reakci na to Komise uvedla, že učiní vše, co je v jejích silách, aby stěžovatele informovala o vývoji interinstitucionálních diskusí týkajících se změny směrnice.

Věc 3369/2004/JMA se týkala vyřizování stížnosti podle článku 226 Komisí. Jednou z otázek vznesených ve stížnosti veřejnému ochránci práv byla doba, kterou Komise potřebovala k vydání odůvodněného stanoviska poté, co zaslala vnitrostátním orgánům výzvu. Po zahájení šetření veřejnou ochránkyní práv se Komise obrátila na odůvodněné stanovisko. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívala, že žádná další šetření nejsou odůvodněná. Byla však učiněna následující poznámka:

Veřejný ochránce práv bere na vědomí, že sdělení Komise o vztazích se stěžovatelem v souvislosti s porušením práva Společenství [10] nestanoví ani běžnou lhůtu pro prošetření stížností po vydání výzvy, ani informace, které mají být stěžovatelům poskytnuty v období po odeslání takové výzvy. Veřejný ochránce práv však zdůrazňuje, že čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie stanoví, že „každý má právo na to, aby jeho záležitosti byly orgány a institucemi Unie řešeny nestranně, spravedlivě a v přiměřené lhůtě“. Veřejný ochránce práv pečlivě prostudoval judikaturu soudů Společenství týkající se diskreční pravomoci, kterou má Komise při řešení případů nesplnění povinnosti. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že judikatura nevylučuje uplatňování zásad řádné správy na vztahy mezi Komisí a stěžovateli v období po zaslání výzvy. Veřejná ochránkyně práv se proto domnívá, že by Komise měla dodržovat zásady řádné správy ve vztazích se stěžovatelem v období následujícím po zaslání výzvy.

V reakci na to Komise zdůraznila, že hlavním cílem řízení o nesplnění povinnosti je uvést členský stát, který se dopustil protiprávního jednání, do souladu s právem Společenství, a nikoli poskytnout jednotlivcům prostředky nápravy. Podle názoru Komise čl. 41 odst. 2 Listiny ztělesňuje práva jednotlivců, kteří jsou účastníky řízení. Účastníky řízení o nesplnění povinnosti podle článku 226 jsou však pouze Komise a členský stát, a nikoli stěžovatel, který se v této souvislosti nemůže dovolávat žádného práva, zejména práva na spravedlivý proces.

Komise však uznala, že zásady řádné správy skutečně uplatňují vztahy Komise se stěžovateli v rámci možných porušení práva Společenství. Kromě kodexu chování Komise, který je obecně použitelný na vztahy Komise s veřejností, jsou ve sdělení Komise z roku 2002 dále rozpracovány zásady řádné správy, pokud jde o porušování práva Společenství. Požadavky sdělení se vztahují i na vztahy mezi Komisí a stěžovateli v období po zaslání výzvy.

Veřejný ochránce práv vítá prohlášení Komise, že požadavky sdělení z roku 2002 se vztahují i na vztahy mezi Komisí a stěžovateli v období po zaslání výzvy.

Ve věci 3403/2004/GG se stěžovatelé odvolali proti některým známkám uděleným jejich synovi v rámci maturitní zkoušky Evropské školy v Bruselu. Rada pro stížnosti Evropské školy měla za to, že nemá pravomoc se případem zabývat. Měl za to, že i když článek 27 Úmluvy o statutu evropských škol upravoval takové opravné prostředky, stávající prováděcí ustanovení neumožňovala podat opravný prostředek v takové věci, jako je projednávaná věc. Stěžovatelé se poté obrátili na veřejného ochránce práv. Vzhledem k tomu, že evropské školy samy nejsou orgány nebo institucemi Společenství, šetření veřejného ochránce práv se zaměřilo na úlohu Komise.

Po neúspěšném pokusu o dosažení smírného řešení předložila veřejná ochránkyně práv návrh doporučení, v němž naléhavě vyzvala Komisi, aby zajistila, že Nejvyšší radě evropských škol bude předložen návrh na změnu prováděcích ustanovení, aby Rada pro stížnosti mohla případ stěžovatelů přezkoumat.

Ačkoli podrobné stanovisko Komise prokázalo konstruktivní a trvalé úsilí o pomoc stěžovatelům, veřejná ochránkyně práv zjistila nesprávný úřední postup Komise. Toto zjištění bylo založeno na následujících úvahách. Význam zapojení Komise do systému evropských škol je takový, že musí hrát aktivní úlohu s cílem zajistit, aby evropské školy dodržovaly zásady řádné správy. V daném případě se Komise snažila o retroaktivní rozšíření pravomocí Rady pro stížnosti, aby se případem stěžovatelů mohla zabývat Rada pro stížnosti. Komise však toto úsilí zastavila, když byl její návrh v tomto smyslu zamítnut Správním a finančním výborem, jedním z přípravných výborů Rady guvernérů. Vzhledem k jednoznačné povaze nedostatku, který má navrhovaná změna řešit, a k významu dotčené otázky se veřejná ochránkyně práv domnívala, že Komise měla trvat na tom, aby byl její návrh předložen radě guvernérů a aby ji projednala. Veřejná ochránkyně práv konstatovala, že Evropský parlament vyzval Komisi, aby mu po každém zasedání Nejvyšší rady podala zprávu. Nelze proto vyloučit, že by Nejvyšší rada věnovala argumentům předloženým Komisí na podporu této změny větší pozornost než správní a finanční výbor, jak se zdá. Za těchto okolností se veřejná ochránkyně práv domnívala, že Komise v tomto případě neučinila vše, co bylo přiměřeně možné.

V reakci na to Komise v lednu 2007 informovala veřejného ochránce práv, že vzhledem k významu této otázky požádala generálního tajemníka evropských škol, aby rozhodnutí veřejného ochránce práv zařadil na pořad jednání Nejvyšší rady. Informovala rovněž veřejnou ochránkyni práv, že evropské školy přijaly kodex řádné správní praxe. Veřejná ochránkyně práv poděkovala Komisi za její rychlou a konstruktivní reakci.

V lednu 2008 Komise předložila další připomínky ke kritické poznámce ve věci 3403/2004/GG a rovněž k rozhodnutí veřejného ochránce práv ze dne 27. listopadu 2007 ve věci 3323/2005/WP [11], které se zabývalo podobnou otázkou. Komise vysvětlila, že otázka omezeného retroaktivního rozšíření pravomocí Rady pro stížnosti byla předložena Radě guvernérů, která se jí zabývala písemným postupem dne 16. listopadu 2007. Komise poukázala na to, že výsledek tohoto řízení ukázal, jak izolovaný byl v této otázce. Z informací poskytnutých Komisí vyplynulo, že 29 členů rady guvernérů bylo proti návrhu a že jej podpořila pouze Komise.

Komise uvedla, že neustále žádala o omezené retroaktivní rozšíření pravomocí Rady pro stížnosti, aby bylo možné řešit případy stěžovatelů Radou pro stížnosti. Podle názoru Komise nelze skutečnost, že rozhodnutí Nejvyšší rady bylo odloženo o jeden rok, přičítat Komisi, neboť program jednání Nejvyšší rady stanovil generální tajemník evropských škol. Komise proto tuto kritickou poznámku důrazně odmítla.

Veřejný ochránce práv odpověděl Komisi a zdůraznil, že rozhodnutí je založeno na situaci převládající v době, kdy bylo rozhodnutí přijato dne 6. listopadu 2006. Veřejná ochránkyně práv konstatovala, že Komise od té doby vyvinula značné další úsilí na obranu zájmů stěžovatelů a že se jí podařilo předložit tuto záležitost Nejvyšší radě. Veřejná ochránkyně práv považovala za jasné, že Komisi nelze činit odpovědnou za skutečnost, že Rada guvernérů nepřijala návrh, který jí Komise předložila.

Veřejný ochránce práv konstatuje, že ve věci 2153/2004/MF byl Komisi předložen návrh doporučení ve věci týkající se pravomoci Rady pro stížnosti zabývat se odvoláním proti zvýšení výše poplatků. V době vypracování tohoto dokumentu je rozhodnutí veřejné ochránkyně práv v pokročilé fázi přípravy, neboť Komise návrh doporučení přijala.

Věc 3531/2004/TN se týkala odmítnutí Komise poskytnout veřejnosti přístup k některým dokumentům podle nařízení č. 1049/2001. Rozhodnutí o uzavření případu obsahovalo kritickou poznámku a dvě další poznámky.

Kritická připomínka se týkala skutečnosti, že odpověď Komise na druhou potvrzující žádost byla zaslána krátce po uplynutí příslušné lhůty. Ačkoli zpoždění v odpovědi bylo omezené, skutečností zůstává, že Komise nedodržela lhůty stanovené v nařízení č. 1049/2001. Podle názoru veřejného ochránce práv je zřejmé, že krátké lhůty stanovené v nařízení č. 1049/2001 mají zajistit plné dodržování práva na přístup, a nedodržení těchto lhůt tudíž představuje nesprávný úřední postup.

První další poznámka se týkala praxe Komise, která ignoruje potvrzující žádost, která byla podána bez odpovědi na původní žádost, pokud je spojena s odpovědí na původní žádost. Navzdory dobrým úmyslům Komise zavést tuto praxi veřejná ochránkyně práv poukázala na to, že nařízení č. 1049/2001 neobsahuje žádné ustanovení, které by naznačovalo, že potvrzující žádost ztrácí svůj důvod existence, pokud orgán odpoví po stanovené lhůtě. Veřejná ochránkyně práv požádala Komisi, aby přezkoumala svou obecnou praxi v této oblasti.

Druhá další poznámka poukázala na to, že se zdá, že Komise naznačuje, že pro účely použití čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001 lze vyšetřování stále považovat za probíhající, i když rozhodnutí o jeho ukončení již bylo přijato. Veřejná ochránkyně práv považovala tento výklad za pochybný a vyzvala Komisi, aby svůj postoj přehodnotila.

V reakci na kritickou připomínku Komise uznala, že její odpověď na potvrzující žádost stěžovatele byla zaslána jeden pracovní den po uplynutí prodloužené lhůty a že zjištění veřejného ochránce práv ohledně nesprávného úředního postupu bylo formálně správné. Komise však poukázala na to, že se třikrát obrátila na orgány Spojeného království s cílem zajistit co nejširší přístup k požadovaným dokumentům. Zpoždění v odpovědi stěžovateli bylo zcela způsobeno těmito konzultacemi. Stěžovatel nakonec požadovaný dokument obdržel. Pokud by však Komise odpověděla ve stanovené lhůtě, výsledek by byl pro stěžovatele méně příznivý. Komise se proto domnívala, že závěr veřejné ochránkyně práv nezohledňuje její úsilí o dosažení nejlepšího možného výsledku pro stěžovatele. Podle jejího názoru je skutečnost, že lhůta byla překročena o jeden pracovní den, převážena kladným výsledkem, který vyplynul z toho, že Komise vyřídila žádost stěžovatele o přístup.

V odpovědi na první další poznámku Komise tvrdila, že pokud je potvrzující žádost poté, co Komise neodpověděla, spojena s odpovědí ve věci samé, zejména je-li poskytnut částečný přístup, stává se potvrzující žádost bezpředmětnou. V daném případě mohla Komise jednoduše potvrdit svou odpověď na původní žádost, čímž zbavila stěžovatele možnosti podat věcnou potvrzující žádost. To by bylo v rozporu se zněním a duchem nařízení č. 1049/2001. Žadatel by měl mít možnost napadnout zamítavé nebo částečně zamítavé rozhodnutí na základě argumentů, čímž se zajistí skutečné opětovné posouzení žádosti. Komise proto žadatelům výslovně otevírá možnost podat novou potvrzující žádost z věcných důvodů. To je v zájmu žadatele, který by jinak musel záležitost postoupit veřejnému ochránci práv nebo Soudnímu dvoru.

V odpovědi na druhou doplňující poznámku Komise uvedla, že se generální ředitel pro hospodářskou soutěž ve své odpovědi ze dne 20. července 2004 na původní žádost o přístup dovolával výjimky stanovené v čl. 4 odst. 2 třetí odrážce nařízení č. 1049/2001 (ochrana cílů vyšetřování). Odpověď na potvrzující žádost vycházela z čl. 4 odst. 5 nařízení. Generální ředitel správně uvedl, že řízení o státní podpoře stále probíhá. Stěžovatel ve skutečnosti podal k Soudnímu dvoru žalobu na zrušení rozhodnutí Komise. V případě, že Soudní dvůr zruší rozhodnutí Komise ve věci státní podpory, musí Komise znovu zahájit šetření, aby mohla přijmout nové rozhodnutí. V tomto ohledu Komise připomněla, že ve věci T-126/99 [12] Tribunál rozhodl: „dokud Komise nepřijala rozhodnutí o jeho schválení a dokud neuplynula lhůta pro podání žaloby proti tomuto rozhodnutí, nemůže si být příjemce jist legalitou navrhované podpory, která jediná může u příjemce vyvolat legitimní očekávání.“ Dokud se tedy takové rozhodnutí nestalo neodvolatelným, přetrvává potřeba ochrany vyšetřování. Tento výklad je v souladu s judikaturou Soudu prvního stupně ve spojených věcech Franchet a Byk T-391/03 a T-70/04.

Pokud jde o kritickou poznámku, veřejná ochránkyně práv je vděčná Komisi za vysvětlení důvodů zpoždění v odpovědi na potvrzující žádost a vítá úsilí Komise o zajištění co nejširšího přístupu stěžovatele k požadovaným dokumentům.

Pokud jde o první další poznámku, veřejná ochránkyně práv se domnívá, že Komise poskytla přesvědčivé vysvětlení své praxe, a podporuje přístup Komise.

Pokud jde o druhou další poznámku, veřejný ochránce práv bere na vědomí postoj Komise k výkladu čl. 4 odst. 2 třetí odrážky nařízení č. 1049/2001. Stanovisko Komise nepovažuje veřejný ochránce práv za přesvědčivé, ale účelem této studie není diskutovat o otázkách právního výkladu abstraktně. Veřejný ochránce práv proto přezkoumá stanovisko in concreto, pokud nastane příležitost k vyřízení budoucí stížnosti.

Věc 142/2005/BB se týkala rozhodnutí Evropské komise odmítnout nabídku stěžovatele, aniž by požadovala další vysvětlení. Veřejný ochránce práv neshledal žádný nesprávný úřední postup. Zdálo se však, že jedním z argumentů předložených Komisí je, že by mohla mít povinnost požádat o objasnění nabídky, pokud se jedná o zvláště zjevnou chybu, i když by to znamenalo změnu podmínek nabídky. Veřejný ochránce práv dále poznamenal, že tento argument by byl v rozporu se zásadou rovného zacházení s uchazeči, která je obecnou zásadou práva Společenství, a s čl. 99 písm. h) druhým pododstavcem nařízení č. 3418/93.

V reakci na to Komise vysvětlila, že její původní stanovisko (že žádost o dodatečné vysvětlení může být uchazeči podána pouze v případě, že veřejný zadavatel zjistí konkrétní zjevnou chybu) je podmíněno dodržováním zásad transparentnosti, rovného zacházení a řádné správy a původních podmínek nabídky.

Věc 146/2005/GG byla uzavřena, protože se nezdálo, že by bylo nutné provést další šetření. Byla však učiněna další poznámka, která vybízela Komisi, aby v budoucích případech zaslala dodatek ke svým stanoviskům, pokud se ukáže, že v těchto stanoviscích nebyly zohledněny relevantní informace, které měla Komise k dispozici v době zaslání stanovisek. Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že by to nejen usnadnilo jeho úkol, ale bylo by to také v zájmu Komise, neboť poskytnutí těchto informací by mohlo způsobit, že další šetření nebudou nutná.

V reakci na to Komise veřejnou ochránkyni práv informovala, že její poznámku z celého srdce přijímá.

Věc 582/2005/PB se týkala žádosti mezinárodní nevládní organizace působící v oblasti životního prostředí o přístup k podání Komise u panelu pro spory Světové obchodní organizace (WTO). Komise odmítla přístup k tomuto dokumentu na základě výjimky v nařízení č. 1049/2001 týkající se ochrany „soudního řízení“ (čl. 4 odst. 2 druhá odrážka uvedeného nařízení).

Veřejná ochránkyně práv kritizovala Komisi za to, že přijala nepřípustně široký výklad uvedené výjimky. Připomněl zákonnou povinnost úzce uplatňovat výjimky z přístupu veřejnosti k dokumentům. Komise tuto povinnost nedodržela tím, že zaujala stanovisko, že postupy WTO pro řešení sporů mohou být „připodobněny“ soudním řízením.

V reakci na kritickou připomínku veřejné ochránkyně práv Komise dále rozvedla svůj postoj, že postupy řešení sporů v rámci WTO lze „přirovnat“ k soudním řízením. Rovněž tvrdila, že zákonodárce Společenství neměl v úmyslu omezit oblast působnosti výjimky pro „soudní řízení“ na dokumenty předložené soudu strictu sensu.

Veřejný ochránce práv bere na vědomí postoj Komise k výkladu čl. 4 odst. 2 druhé odrážky nařízení č. 1049/2001. Stanovisko Komise nepovažuje veřejný ochránce práv za přesvědčivé, ale účelem této studie není diskutovat o otázkách právního výkladu abstraktně. Veřejný ochránce práv proto přezkoumá stanovisko in concreto, pokud nastane příležitost k vyřízení budoucí stížnosti.

Věc 760/2005/GG se týkala postavení vyslaných národních odborníků, pokud jde o zvláštní povolení dostavit se jako svědek k soudu. Veřejná ochránkyně práv kritizovala Komisi za to, že v tomto ohledu nezachází s úředníky stejně jako s národními odborníky.

V reakci na to Komise informovala veřejnou ochránkyni práv, že tato kritická připomínka bude zohledněna při přípravě nového rozhodnutí o vyslaných národních odbornících. Přesný harmonogram ještě nebylo možné stanovit, ale rozhodnutí se počítalo s říjnem 2007. V tomto rámci by Komise umožnila vyslaným národním odborníkům zvláštní volno za účelem dostavení se jako svědci, pokud by byl poskytnut vhodný důkaz.

Veřejná ochránkyně práv poděkovala Komisi za konstruktivní a vstřícný přístup.

Věc 818/2005/PB se týkala smluvního sporu. Veřejná ochránkyně práv kritizovala Komisi za i) neposkytnutí odpovědi na žádost o informace a ii) neodůvodněné zpoždění při vyřizování žádosti o platbu.

V reakci na to Komise uznala a omluvila se za to, že neodpověděla na žádost o informace ve lhůtě 15 pracovních dnů uvedené v kodexu řádné správní praxe Komise. Komise dodala, že dotčeným zaměstnancům bylo připomenuto, že je důležité dodržovat lhůty stanovené v kodexu. Pokud jde o druhou kritickou poznámku, Komise tvrdí, že z čistě právního smluvního hlediska nemohla být dotčená platba provedena dříve. Vyjádřil však také politování nad tím, že jeho komunikace s koordinátorem nebyla dostatečně jasná během výměny e-mailů týkajících se výkazů nákladů a konečné platby ve druhé polovině roku 2004 a na začátku roku 2005.

Veřejná ochránkyně práv předala odpověď Komise stěžovateli pro informaci a upozornila na omluvu.

Stížnost 0880/2005/TN se týkala údajného neinformování Evropské asociace tísňových čísel o stavu jejích stížností podle článku 226 ze strany Evropské komise. Ve svém rozhodnutí ze dne 30. listopadu 2006 o případu veřejný ochránce práv uvedl, že ve sdělení Komise Evropskému parlamentu a evropskému veřejnému ochránci práv z roku 2002 o vztazích se stěžovatelem v souvislosti s porušením práva Společenství [13] se uvádí, že Komise zpravidla prošetří stížnost podle článku 226 s cílem dospět k rozhodnutí o vydání formálního upozornění nebo o uzavření případu nejpozději do jednoho roku ode dne registrace stížnosti. V anglickém znění druhého odstavce bodu 8 se uvádí, že „[p]okud je tato lhůta překročena, útvar Komise odpovědný za daný případ o tom stěžovatele písemně informuje“. Veřejná ochránkyně práv však konstatovala, že mezi touto jazykovou verzí a většinou ostatních jazykových verzí [14] existuje rozpor v tom, že tyto verze uvádějí, že „[p]okud je tato lhůta překročena, útvar Komise odpovědný za daný případ stěžovatele na jeho žádost písemně informuje“[15]. V tomto případě Komise založila své odůvodnění na posledně uvedených verzích a tvrdila, že stěžovatel v žádném okamžiku nepožadoval od Komise informace o stavu stížností agentury EENA po uplynutí jednoleté lhůty.

Pokud jde o informace, které mají být poskytnuty ve lhůtě jednoho roku, veřejný ochránce práv připomněl, že podle článku 21 Smlouvy o ES se každý občan Unie může písemně obrátit na orgány a instituce EU v jednom z jazyků Smlouvy a obdržet odpověď ve stejném jazyce. Toto právo evropských občanů na to, aby jim orgány a instituce EU odpověděly na jejich žádosti o informace, je dále rozvíjeno například v Evropském kodexu řádné správní praxe a vlastním kodexu řádné správní praxe Komise. Je tedy zcela zřejmé, že zásady řádné správy vyžadují, aby orgány a instituce Společenství odpovídaly na žádosti o informace. Pokud by tedy byl přijat výklad bodu 8 druhého pododstavce přílohy sdělení provedený Komisí, toto ustanovení by uvádělo pouze zřejmou skutečnost. V zájmu zachování užitečného účinku tohoto ustanovení se veřejná ochránkyně práv domnívala, že příslušné informace musí být poskytnuty z vlastního podnětu Komise, aniž by stěžovatel musel za tímto účelem podat žádost. Veřejný ochránce práv se proto domníval, že anglické znění druhého odstavce bodu 8 náležitě odráží to, k čemu se Komise zavázala v této oblasti v roce 2002. Kromě toho tento výklad sdělení Komise přijala sama Komise v jiných případech, jimiž se zabýval veřejný ochránce práv [16]. Veřejný ochránce práv se proto domníval, že je třeba přezkoumat, zda Komise v tomto případě řádně informovala stěžovatele o důvodech, proč nemohlo být vyřízení jeho stížnosti dokončeno ve lhůtě jednoho roku.

Veřejná ochránkyně práv byla toho názoru, že písemné informování stěžovatele v případě překročení roční lhůty uvedené v bodě 8 přílohy sdělení Komise není samo o sobě cílem. Podle názoru veřejného ochránce práv je zřejmé, že důvodem tohoto ustanovení je informovat stěžovatele o stavu jeho stížnosti a vysvětlit důvody, proč Komise nemůže dospět k rozhodnutí o vydání formálního upozornění nebo o uzavření případu do jednoho roku. Lze si proto představit, že by písemné sdělení nemuselo být zapotřebí, pokud si je stěžovatel jasně vědom skutečnosti, že šetření Komise nemůže být dokončeno do jednoho roku, a důvodů zpoždění.

Po analýze okolností projednávané věci učinil veřejný ochránce práv kritickou poznámku, neboť Komise neposkytla přesvědčivé vysvětlení, proč nebyla schopna informovat agenturu EENA o důvodech, proč nemohla do konce jednoleté lhůty dospět k rozhodnutí o vydání výzvy nebo o uzavření dotčených případů.

Pokud jde o rozdíly v různých jazykových verzích sdělení Komise, EO učinil následující poznámku:

Veřejná ochránkyně práv se domnívá, že užitečný účinek bodu 8 druhého pododstavce sdělení Komise vyžaduje, aby Komise informovala stěžovatele z vlastního podnětu, kdykoli zjistí, že není schopna dokončit posouzení stížnosti podle článku 226 ve lhůtě jednoho roku. Stávající znění sdělení však v mnoha jazykových verzích vyvolává dojem, že informace budou poskytnuty pouze na žádost stěžovatele. Za účelem vyjasnění této otázky, a tím zajištění úplné transparentnosti, pokud jde o práva občanů v této oblasti, by proto bylo nejužitečnější, kdyby Komise mohla zvážit uvedení všech jazykových verzí bodu 8 sdělení do souladu s anglickou verzí [17].

V červenci 2007 Komise reagovala na kritickou a další připomínku veřejného ochránce práv.

Pokud jde o kritickou poznámku, Komise tvrdila, že žádné ustanovení sdělení nevyžaduje, aby stěžovateli sdělila důvody, proč přijala konkrétní rozhodnutí ve věci stížnosti, která jí byla předložena, ani proč není schopna dospět k rozhodnutí o vydání formálního upozornění nebo uzavření případu po jednom roce. Podle Komise je její jedinou povinností informovat stěžovatele o aktuálním stavu po uplynutí jednoho roku, pokud stěžovatel o tyto informace požádá. Skutečnost, že v projednávané věci byl stěžovatel dopisem ze dne 25. května 2005 informován o tom, že Komise potřebuje doplňující informace, nepředstavuje nesprávný úřední postup, ale jde nad rámec povinnosti stanovené ve sdělení.

Pokud jde o další poznámku, uvedla, že „[j]e politováníhodné, že anglické a švédské znění sdělení postrádá výslovný požadavek na šetření ze strany stěžovatele a že tento rozdíl mezi jazykovými zněními může vést k různým výkladům dotčeného textu. Nicméně francouzské znění sdělení („à sa demande“), které vyžadovalo dotaz stěžovatele, bylo pracovním dokumentem (přípravným zněním) sdělení v průběhu jeho přijetí sborem komisařů v roce 2002. Kromě toho, jak dokládá výměna korespondence mezi stěžovatelem a útvary Komise ze dne 18. listopadu 2004, byla stěžovateli útvary Komise poskytnuta francouzská verze sdělení.“

Pokud jde o rozdíl v různých jazykových verzích sdělení Komise, Komise dodává, že „zjevnou chybou v anglickém překladu (vedoucí k chybnému švédskému překladu) by v žádném případě nemělo být dotčeno jeho správné a soudržné uplatňování, a v zájmu vyjasnění této otázky, a tudíž zajištění větší transparentnosti, zahájila Komise přípravu na uvedení chybné anglické a švédské verze do souladu s ostatními devíti jazykovými verzemi“.

Veřejný ochránce práv konstatuje, že odpověď Komise na jeho připomínky se nezabývá argumentem veřejného ochránce práv, proč musí být anglické a švédské znění bodu 8 přílohy sdělení Komise správné, ani jeho argumentem, že Komise tyto verze bodu 8 v dřívějších případech přijala. Komise pouze uvádí, že francouzské znění bylo pracovním dokumentem.

Dne 3. března 2008 učinil veřejný ochránce práv kritickou poznámku Komisi v jiném případě (3737/2006/JMA) týkajícím se téže záležitosti.

Obecněji veřejný ochránce práv zvažuje potenciální užitečnost šetření z vlastního podnětu týkajícího se aspektů provádění sdělení Komise ze dne 5. září 2007, Evropa přinášející výsledky - uplatňování práva Společenství [18].

V rozsudku 1037/2005/GG stěžovatel tvrdil, že Komise nepřijala opatření nezbytná k tomu, aby Německo vyhovělo rozsudkům ze dne 14. prosince 2004 ve věci C-463/01 (Komise v. Německo) a ve věci C-309/02 (Radlberger a další v. spolková země Bádensko-Württembersko). Veřejná ochránkyně práv případ uzavřela následující kritickou poznámkou:

Komise nesprávně vyložila povinnosti, které pro ni vyplývají z článku 228 Smlouvy o ES, když nepředložila přesvědčivé argumenty, které by prokazovaly, že nebyly nutné žádné další kroky k tomu, aby Německo vyhovělo rozsudku Soudního dvora ve věci C-463/01.

V reakci na to Komise veřejného ochránce práv informovala, že si přeje jeho rozhodnutí v řadě ohledů zpochybnit. Příslušné připomínky Komise lze shrnout takto:

(1) Komise nemohla pokračovat v protiprávním jednání zjištěném ve věci C-463/01, protože protiprávní jednání bylo ukončeno.

        Soudní dvůr kritizoval skutečnost, že německá právní úprava neposkytuje dostatečně dlouhé přechodné období. V období od července 2002 (kdy byla záloha oznámena) do 14. prosince 2004 (datum vydání rozsudku) však hospodářské subjekty de facto disponovaly obdobím téměř 30 měsíců, aby se přizpůsobily novému systému. Komise se proto nedomnívala, že Německo musí přijmout další opatření, aby vyhovělo rozsudku ve věci C-463/01.

(2) Zjištění ve věci C-309/02 nemohla být použita pro účely případného řízení podle čl. 228 odst.

        Zjištění Soudního dvora ve věci C-463/02 neměla žádnou hodnotu při hodnocení, zda Německo přijalo či nepřijalo opatření nezbytná k vyhovění rozsudku ve věci C-463/01. Bylo nepředstavitelné, že by Komise mohla jít nad rámec předmětu rozsudku Soudního dvora ve věci nesplnění povinnosti. V opačném případě by Komise porušila základní zásadu procesního práva.

(3) Komise nevyložila čl. 228 odst. 2 nesprávně.

        Když měla Komise za to, že Německo není povinno podniknout další kroky ke splnění povinností vyplývajících z rozsudku ve věci C-463/01, rozhodně nevyložila článek 228 nesprávně, jak uvedl veřejný ochránce práv ve své kritické poznámce.

(4) Čl. 228 odst. 2 svěřuje Komisi diskreční pravomoci.

        I kdyby Komise dospěla k závěru, že Německo dosud nevyhovělo rozsudku ve věci C-463/01, měla by diskreční pravomoc, pokud jde o vhodná opatření v této situaci. Článek 228 odst. 2 byl formulován přesně stejným způsobem jako článek 226. Z ustálené judikatury Soudního dvora vyplývá, že Komise má diskreční pravomoc při rozhodování o tom, zda zahájí řízení o nesplnění povinnosti a předloží věc soudu, či nikoli. Soudní dvůr mezitím provedl tuto judikaturu do čl. 228 odst. 2.

        Z toho vyplývá, že veřejný ochránce práv měl v bodě 2.10 svého rozhodnutí nesprávně za to, že čl. 228 odst. 2 nepřiznává Komisi diskreční pravomoc, pokud jde o první fázi postupu stanoveného tímto ustanovením.

(5) Odlišný výklad práva v řízení o nesplnění povinnosti nemůže představovat nesprávný úřední postup.

        Výklad práva Společenství a rozsudků Soudního dvora ze strany Komise jakožto strážkyně Smluv, pokud jde o řízení o nesplnění povinnosti, byl záležitostí, která mohla být přezkoumána pouze Soudním dvorem a která se obecně vymykala pojmu nesprávný úřední postup.

        Pouhý rozdíl ve výkladu práva mezi veřejným ochráncem práv a Komisí vyplývající z rozhodnutí kolegia nelze považovat za nesprávný úřední postup. V opačném případě by bylo zpochybněno rozdělení pravomocí svěřených Smlouvou.

Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že první tři body vznesené Komisí se týkají podstaty případu. Vzhledem k tomu, že veřejný ochránce práv v rozhodnutí obšírně objasnil svůj postoj, nezdá se být užitečné zahájit novou diskusi o meritu věci. Veřejný ochránce práv je i nadále přesvědčen, že jeho přístup v tomto případě byl správný a vhodný.

Pokud jde o bod 4, bod 2.10 rozhodnutí zní takto:

„(...) Zadruhé se zdá, že čl. 228 odst. 2 přiznává Komisi diskreční pravomoc pouze ve druhé fázi (pokud jde o rozhodnutí o předložení věci Soudnímu dvoru), nikoli však v první fázi (pokud jde o určení, zda členský stát nevyhoví rozsudku). Vzhledem k tomu, že Komise ve skutečnosti tvrdí, že Německo nevyhovělo rozsudku ve věci C-463/01, jsou (nesporné) diskreční pravomoci Komise pro tento případ irelevantní.

Veřejný ochránce práv sdílí názor Komise, že posuzovací pravomoc Komise podle čl. 228 odst. 2 je stejná jako posuzovací pravomoc podle článku 226. Veřejná ochránkyně práv se však domnívá, že nepochybná diskreční pravomoc Komise rozhodnout, zda zahájí či nezahájí řízení o nesplnění povinnosti (podle článku 226) nebo zda věc znovu postoupí Soudnímu dvoru (podle článku 228), vzniká pouze tehdy, pokud a až Komise dospěje k názoru, že došlo k nesplnění povinnosti. Jak jasně vyplývá z kontextu, poznámka uvedená v bodě 2.10 rozhodnutí veřejného ochránce práv v této věci měla vyjádřit názor, že výkon diskreční pravomoci může mít smysl až poté, co Komise dospěje k závěru, že došlo (nebo se zdá, že došlo) k protiprávnímu jednání.

Pokud jde o bod 5, veřejný ochránce práv zastává názor, že ve společnosti založené na zásadách právního státu se musí každá veřejná správa řídit zákonem, a že nesprávné právní výklady proto mohou představovat nesprávný úřední postup. Veřejný ochránce práv však vždy objasňoval, že Soudní dvůr je nejvyšším orgánem, pokud jde o výklad práva Společenství. Veřejný ochránce práv proto nechápe, jak by přístup přijatý v tomto případě mohl zpochybnit rozdělení pravomocí stanovené ve Smlouvě, jak navrhuje Komise.

Veřejný ochránce práv rovněž konstatuje, že rozdílné názory na právní výklad nemusejí vždy vést ke kritické poznámce, jak dokládá například rozhodnutí veřejného ochránce práv ze dne 16. července 2007 ve věci 3269/2005/TN.  

Věc 1463/2005/TN se týkala odmítnutí Komise poskytnout přístup k dokumentům týkajícím se národních plánů pro přidělování povolenek na emise skleníkových plynů oznámených Komisi Spojeným královstvím, Francií a Slovenskem. Zamítnutí bylo založeno na čl. 4 odst. 2 třetí odrážce a čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci nařízení č. 1049/2001. V průběhu šetření veřejného ochránce práv byl stěžovateli umožněn přístup k požadovaným dokumentům poté, co byl dokončen postup schvalování NAP pro všechny členské státy. Veřejná ochránkyně práv však kritizovala původní odmítnutí Komise poskytnout přístup. Kritická poznámka poukázala na to, že:

Článek 4 odst. 3 první pododstavec nařízení č. 1049/2001 se použije na dokumenty vypracované orgánem pro vnitřní použití. Dokumenty, jichž se žádost o přístup týkala, byla sdělení zaslaná orgánům některých členských států a od nich obdržená. Podle názoru veřejného ochránce práv je proto nelze považovat za dokumenty určené pro vnitřní použití.

Článek 4 odst. 2 nařízení vyžaduje, aby k tomu, aby byl přístup odepřen, bylo prokázáno, že by zpřístupnění vedlo k porušení ochrany cílů vyšetřování. Účelem šetření v tomto kontextu bylo zajistit, aby národní akční plány členských států byly v souladu s právem Společenství. Aby mohla být výjimka stanovená v čl. 4 odst. 2 použitelná, musela Komise prokázat, že zpřístupnění dotčených dokumentů by tento účel ohrozilo. Neučinil tak. Veřejná ochránkyně práv proto zjistila, že Komise během probíhajících jednání nesprávně odepřela přístup k dokumentům a že její odmítnutí představovalo nesprávný úřední postup. Veřejná ochránkyně práv učinila v tomto ohledu kritickou poznámku.

V reakci na to Komise k použitelnosti čl. 4 odst. 2 třetí odrážky uvedla následující:

Komise tvrdí, že zveřejnění komunikace s britskými, francouzskými a slovenskými orgány ohledně jejich NAP by nepříznivě ovlivnilo postup vedoucí ke schválení zbývajících NAP.

Postup schvalování národních alokačních plánů stanovený ve směrnici 2003/87/ES zajišťuje, že národní alokační plány stanovené členskými státy splňují kritéria stanovená touto směrnicí. Je proto podobný jiným postupům vymáhání práva Společenství, které spadají do úlohy Komise jako „strážkyně Smluv“, jako jsou řízení o nesplnění povinnosti nebo řízení o státní podpoře.

I když je postup schvalování NAP preventivní povahy, zatímco řízení o nesplnění povinnosti se týkají údajného porušení práva Společenství, cílem obou postupů je dosáhnout souladu členských států s právními předpisy EU. Schválení NAP není mechanickým aktem, ale ponechává Komisi prostor pro uvážení při posuzování jeho slučitelnosti se směrnicí. V případě národního akčního plánu, který dosud nebyl dokončen, je vytvoření národního akčního plánu a zodpovězení otevřených otázek Komise pro členské státy někdy citlivým procesem. Existuje tedy zájem zakázat zveřejňování jakékoli komunikace mezi členskými státy a Komisí, aby se účast na tomto procesu omezila na dotčené členské státy a Komisi, dokud nebude proces posuzování národních akčních plánů zcela dokončen. Ale i v případech, kdy již byl národní akční plán schválen, je důležité zakázat zveřejňování komunikace s členským státem až do posouzení posledního národního akčního plánu, protože odhalení dialogu s tímto členským státem by mohlo zasahovat do probíhajícího posuzování dosud neschválených národních akčních plánů s cílem dosáhnout soudržného celounijního rámce.

Pokud jde o použitelnost čl. 4 odst. 3 prvního pododstavce, Komise uvedla následující:

Tato výjimka byla uplatněna vedle čl. 4 odst. 2 třetí odrážky. Komise tvrdí, že čl. 4 odst. 3 první pododstavec se může vztahovat na dokumenty obdržené od členských států, neboť se rovněž týká dokumentů „obdržených orgánem“, které se týkají „záležitosti, v níž orgán nepřijal rozhodnutí“. Komise se domnívá, že vzhledem k potřebě zajistit celkovou soudržnost nebyl postup schvalování národních akčních plánů dokončen, dokud nebyly schváleny všechny národní akční plány fáze II. Sdělení britských, francouzských a slovenských orgánů proto souvisela s otázkou, kdy Komise nepřijala konečné „rozhodnutí“ ve smyslu výše uvedeného znění čl. 4 odst. 3 prvního pododstavce, i když národní akční plány těchto tří členských států již byly schváleny. Kromě toho by průběžné zveřejňování sdělení během celého posuzování NAP mohlo ohrozit celý proces posuzování NAP s ohledem na velmi krátkou lhůtu, kterou má Komise pro splnění tohoto úkolu: po dokončení NAP má Komise pouze tři měsíce na posouzení, v opačném případě bude NAP automaticky považován za schválený. Komise je tak již nyní pod značným časovým tlakem vzhledem k tomu, že pouhý překlad národního akčního plánu by mohl zabrat velkou část této lhůty.

Komise však uznala, že měla upřesnit, že výjimku stanovenou v čl. 4 odst. 3 prvním pododstavci uplatnila pouze ve vztahu ke sdělením obdrženým od členských států.

Veřejná ochránkyně práv toto vyjasnění vítá.

Veřejný ochránce práv rovněž bere na vědomí vysvětlení Komise týkající se použití čl. 4 odst. 2 třetí odrážky. Vzhledem k tomu, že účelem opatření přijatých v návaznosti na kritické připomínky a další poznámky není znovu zahájit šetření, které již bylo uzavřeno, nepovažuje veřejná ochránkyně práv za vhodné ani užitečné přehodnotit odmítnutí přístupu ze strany Komise s ohledem na dodatečné informace poskytnuté Komisí.

Věc 1555/2005/MHZ se týkala výběrového řízení na přijetí smluvního zaměstnance v období, kdy Komise uplatňovala přechodná pravidla. V další poznámce veřejná ochránkyně práv navrhla, aby Komise zvážila, zda by po zbytek přechodného období bylo užitečné, aby její první sdělení uchazečům o místa smluvních zaměstnanců obsahovalo informace o kritériích uplatňovaných ve fázi předběžného výběru.

V reakci na to Komise uvedla, že považuje poznámku veřejné ochránkyně práv za konstruktivní a užitečnou, a souhlasila s tím, že kritéria předběžného výběru nemusí být potenciálním uchazečům vždy zřejmá. S ohledem na tuto skutečnost se GŘ ECFIN rozhodlo i) upozornit potenciální uchazeče na požadavky na pracovní místo, přičemž výslovněji uvedlo, že budou použity jako kritéria předběžného výběru, a ii) výslovně uvést jakákoli dodatečná nebo sekundární kritéria, která mohou být použita pro konkrétní pracovní místo.

Věc 1599/2005/MHZ se týkala přidělování evropských finančních prostředků na informační kampaně v Polsku týkající se Smlouvy o Ústavě pro Evropu. Byla učiněna tato další poznámka:

Ve své odpovědi na další šetření veřejného ochránce práv Komise uvedla, že členské státy musí dodržovat ustanovení vnitrostátního ústavního práva a své povinnosti vyplývající z Evropské úmluvy o lidských právech, jíž jsou smluvními stranami. Veřejný ochránce práv považuje za užitečné poukázat na to, že Komise mohla v této souvislosti rovněž odkázat na články 6 a 7 Smlouvy o Evropské unii.

V reakci na to Komise uvedla, že vzala na vědomí, že veřejný ochránce práv nezjistil žádný nesprávný úřední postup, a proto případ uzavřela.

Věc 1707/2005/GG se týkala náboru do Komise. Stěžovatel byl pozván na lékařskou prohlídku a podstoupil ji. Její žádost byla následně vyloučena jako nezpůsobilá, protože neměla potřebnou kvalifikaci. Veřejná ochránkyně práv uzavřela šetření této stížnosti následující kritickou poznámkou:

Osvědčeným správním postupem je zabránit tomu, aby občané zbytečně plýtvali časem. Veřejná ochránkyně práv plně chápe, že ve výběrových řízeních, do nichž jsou zapojeny stovky nebo tisíce uchazečů, není vždy možné nebo dokonce vhodné ověřit způsobilost uchazečů od samého počátku. Projednávaný případ však nelze srovnávat s výběrovými řízeními, kterých se účastní velké množství uchazečů. Stěžovatel byl jedinou osobou, která byla navržena na příslušné pracovní místo. Je třeba rovněž poznamenat, že stěžovatel již pro Komisi pracoval. GŘ ADMIN tak již mělo spis týkající se tohoto uchazeče. Kromě toho GŘ SCIC požádalo GŘ ADMIN, aby přikročilo k náboru stěžovatele již v lednu 2004, tedy více než tři měsíce před provedením lékařské prohlídky. I za předpokladu, že by vyřízení žádosti podané GŘ SCIC muselo být odloženo na oznámení nových ustanovení týkajících se náboru dočasných zaměstnanců dne 24. března 2004, je třeba konstatovat, že po tomto datu uplynul téměř měsíc, než byl stěžovatel pozván k lékařské prohlídce, a že před provedením lékařské prohlídky uplynuly další dva týdny. Útvary Komise tak měly více než dostatek času na to, aby se seznámily s jakýmkoli novým přístupem, který mohl být přijat. Za těchto okolností se veřejná ochránkyně práv domnívá, že od administrativy zaměřené na služby bylo možné očekávat, že ověří způsobilost žádosti stěžovatele a nepožádá stěžovatele, aby se podrobil lékařskému vyšetření v případě, že by její žádost byla považována za nezpůsobilou. Nečinnost Komise tedy představuje nesprávný úřední postup.

Další poznámka poukázala na to, že informace poskytnuté Komisí v průběhu šetření vyvolaly pochybnosti o tom, jaký je skutečný postoj Komise, pokud jde o možnost dovolávat se čl. 5 odst. 3 písm. a) bodu iii) služebního řádu v souvislosti s přijímáním dočasných zaměstnanců podle čl. 2 písm. b) pracovního řádu. Veřejná ochránkyně práv uvažovala o šetření z vlastního podnětu, které by tuto záležitost objasnilo.

V reakci na tuto kritickou poznámku Komise uvedla, že lituje kritické poznámky veřejného ochránce práv, že pro ni neexistuje žádný faktický základ a že podle ní nehodlá jednat. Komise trvala na tom, že postup kritizovaný veřejnou ochránkyní práv je odůvodněn efektivností a hospodárností a že tyto úvahy převažují nad jakýmikoli vnímanými nepříjemnostmi pro uchazeče. Podle Komise jsou dokonce v zájmu uchazečů, a to do té míry, že řízení tak mohou probíhat rychleji a efektivněji.

Veřejná ochránkyně práv vyjadřuje politování nad tím, že odpověď Komise ignoruje skutečnost, že kritická poznámka výslovně poukázala na to, že „projednávaný případ nelze srovnávat s výběrovými řízeními, do nichž je zapojeno velké množství uchazečů“.

Dokument 1726/2005/TN se týkal rozhodnutí Komise získat zpět finanční prostředky poskytnuté na projekt v rámci pátého rámcového programu. Rozhodnutí obsahovalo další poznámku, která vybízela Komisi, aby zlepšila jasnost smluv poskytujících financování Společenství tím, že explicitně vysvětlí podmínky, které musí být splněny, aby mohly být zohledněny náklady na subdodávky.

V reakci na to Komise odkázala na pokyny pro pátý rámcový program a pokyny pro šestý rámcový program, které poskytují vysvětlení a příklady podmínek financování podle vzorové smlouvy. Podle názoru Komise jsou tedy ustanovení smlouvy již jasná a existují další vysvětlující ustanovení, například v Příručce k finančním otázkám týkajícím se nepřímých akcí šestého rámcového programu.

Devět stížností týkajících se postupu vedoucího ke jmenování dočasných zaměstnanců stálými úředníky Společného výzkumného střediska Komise (JRC) bylo projednáno ve společném šetření (2075/2005/MHZ, 2349/2005/MHZ, 2274/2005/MHZ, 2275/2005/MHZ, 2276/2005/MHZ, 2079/2005/MHZ, 2354/2005/MHZ, 2666/2005/MHZ a 3685/2005/MHZ). Veřejná ochránkyně práv nalezla důkazy prima facie o nesprávném úředním postupu v obecných pravidlech pro dotčená výběrová řízení, ale domnívala se, že žádná další šetření nejsou odůvodněná, protože za okolností daného případu nemohlo zjištění nesprávného úředního postupu vést veřejnou ochránkyni práv k tomu, aby navrhla, aby Komise přijala tvrzení stěžovatelů, že organizuje další vnitřní výběrové řízení pro jejich nábor jako úředníků. První další poznámka uvítala iniciativu komisaře Potočnika podrobně přezkoumat dosavadní praxi náboru pracovníků ve Společném výzkumném středisku. Veřejný ochránce práv rovněž oznámil, že zváží, zda by nebylo užitečné zahájit ve Společném výzkumném středisku šetření z vlastního podnětu týkající se řízení lidských zdrojů. Druhá další poznámka uvítala prohlášení Komise, že může případ od případu organizovat vnitřní výběrová řízení, pokud to vyžadují zájmy služby. V této souvislosti byla veřejná ochránkyně práv toho názoru, že Komise by mohla užitečně přezkoumat postavení výzkumných pracovníků Společného výzkumného střediska, kteří jako dočasní zaměstnanci zastávají stálá pracovní místa se smlouvami na dobu neurčitou.

V reakci na první další poznámku Komise uvedla, že došlo ke zlepšení postupů náboru zaměstnanců ve Společném výzkumném středisku, což vedlo k lepší kontrole kvality oznámení o volných pracovních místech a stanovení jasných pokynů pro jejich vypracování. Komise uvedla, že orgán oprávněný ke jmenování ve vztahu k úředníkům je nyní vykonáván společně GŘ ADMIN a Společným výzkumným střediskem, což mimo jiné zahrnuje nový nábor úředníků v rámci Společného výzkumného střediska. Kromě toho byla Komise veřejné ochránkyni práv i nadále k dispozici, pokud jde o možnost šetření z vlastního podnětu.

Pokud jde o druhou další poznámku, Komise potvrdila, že může plánovat organizaci vnitřních výběrových řízení případ od případu, ačkoli taková výběrová řízení by nebyla organizována na žádost dočasných zaměstnanců, ale pouze v případě, že to vyžaduje zájem služby.

Veřejná ochránkyně práv zahájila dne 17. prosince 2007 ve Společném výzkumném středisku šetření z vlastního podnětu týkající se řízení lidských zdrojů (OI/6/2007/MHZ).

Věc 2471/2005/BU se týkala programu stáží Komise. Rozhodnutí veřejné ochránkyně práv obsahovalo další poznámku, která poukázala na to, že lidé, kteří žádají Komisi o odbornou přípravu na pracovišti, mají ze své podstaty zájem o aktivní účast na evropském projektu. Tyto žádosti by proto mohly pro Komisi představovat cennou příležitost v souvislosti s jejím „dlouhodobým plánem na oživení evropské demokracie a napomoci vzniku evropské veřejné sféry, v níž budou občanům poskytnuty informace a nástroje k aktivní účasti na rozhodovacím procesu a k převzetí odpovědnosti za evropský projekt“[19]. Veřejná ochránkyně práv proto navrhla, aby Komise mohla užitečně přezkoumat, zda by mohla účinněji komunikovat se všemi žadateli o odbornou přípravu při zaměstnání, včetně těch, jejichž žádosti nebyly úspěšné.

V reakci na to Komise informovala veřejného ochránce práv, že internetové stránky kanceláře pro stáže byly v roce 2006 důkladně přezkoumány, aby byly informace jasnější všem uchazečům (úspěšným i neúspěšným) během procesu podávání přihlášek a výběru. Texty automatických e-mailů zasílaných neúspěšným uchazečům byly rovněž personalizovány a nyní jsou podrobnější. Kancelář pro stáže zvažuje, zda a jaké další informace by mohly být zaslány v určitých případech, kdy by to mohlo být považováno za nezbytné. V neposlední řadě byla zaměstnancům kanceláře pro stáže připomenuta její povinnost odpovědět na veškerou poštu ve lhůtě 15 dnů od registrace korespondence, jak je uvedeno v kodexu řádného úředního chování.

Případ 3172/2005/WP týkající se opožděné platby grantu na partnerství měst byl uzavřen v souladu s rozhodnutím orgánu. Byla učiněna následující poznámka:

Veřejná ochránkyně práv s potěšením konstatuje, že Komise přijala opatření, která zřejmě výrazně zlepšila její správu v odvětví partnerství měst. Poukazuje však rovněž na to, že Komise uznala, že v projednávané věci došlo k určitému zpoždění při vyplácení grantu. Vzhledem k tomu, že žadateli o financování v tomto odvětví budou pravděpodobně subjekty s relativně omezenými finančními prostředky, veřejná ochránkyně práv by považovala za další zlepšení svých správních norem, pokud by Komise mohla v takových případech zvážit zaplacení úroků z prodlení.

V reakci na to Komise objasnila, že úroky z prodlení se již plně vztahují na granty na partnerství měst, a to v souladu s článkem 83 finančního nařízení a článkem 106 jeho prováděcích pravidel, které stanoví, že „příjemce může do dvou měsíců ode dne obdržení opožděné platby požádat o platbu úroků z prodlení (...)“. Komise nebyla ochotna zaujmout proaktivní přístup a stanovit automatické placení úroků, neboť by to značně zvýšilo administrativní zátěž a zpomalilo platby, což by ve skutečnosti mohlo mít kontraproduktivní účinek.

Veřejná ochránkyně práv vítá skutečnost, že Komise se vážně zabývala návrhem uvedeným v další poznámce a nemá důvod pochybovat o tom, že Komise řádně vyřizuje žádosti o platbu úroků v souvislosti s opožděnými platbami grantů na partnerství měst. Příjemci grantů na partnerství měst však nemusí být obeznámeni s finančním nařízením, zejména pokud nejsou vyškoleni v oblasti práva. Navíc vzhledem k tomu, že zpoždění představují pochybení ze strany Komise, není zřejmé, že by příjemce měl být povinen podat žádost o platbu.

Kromě toho je obtížně pochopitelný názor Komise, že automatické placení úroků by v takových případech mělo škodlivé účinky na jeho účinnost. Vzhledem k tomu, že Komise má k dispozici všechny nezbytné informace, není zřejmé, proč by její automatické placení úroků vyžadovalo nepřiměřený čas a úsilí.

Názory veřejného ochránce práv byly sděleny Komisi i stěžovateli.

Věc 3706/2005/MHZ se týkala internetových stránek Komise Europe Aid týkajících se nabídkových řízení a grantů. Byla učiněna další poznámka, která naznačovala, že by Komise mohla zvážit, zda by s ohledem na skutečnost, že dotčené zakázky jsou financovány Společenstvím, mohla hrát aktivnější úlohu při zajišťování toho, aby veřejní zadavatelé v delegovaných řízeních dodržovali své povinnosti, pokud jde o rychlou přípravu a předávání oznámení o zadání zakázky.

V reakci na to Komise uvedla, že v návaznosti na připomínku veřejné ochránkyně práv a pro účely transparentnosti nabídkových řízení se Komise rozhodla předat rozhodnutí veřejné ochránkyně práv v této stížnosti všem delegacím s cílem podpořit „ještě aktivnější úlohu Komise v tom, aby veřejní zadavatelé v delegovaných řízeních dodržovali své povinnosti, pokud jde o rychlou přípravu a předávání oznámení o zadání zakázky“.

Komise přiložila kopii příslušného sdělení zaslaného všem delegacím EK. Komise rovněž uvedla, že úřad EuropeAid zvažuje možnost zahrnout krátké provozní shrnutí tohoto rozhodnutí spolu s odkazem na internetové stránky, na nichž lze toto úplné rozhodnutí přečíst na intranetu, který je k dispozici všem delegacím EK.

Šetření z vlastního podnětu OI/1/2006/TN se týkalo rozsahu, v jakém Komise jednala s cílem podpořit dostupnost alternativních metod řešení sporů, a zejména mediace, v souvislosti se smlouvami financovanými Komisí.

Ve svém stanovisku se Komise zavázala podporovat alternativní řešení sporů v budoucnu tím, že do svých standardních smluv o veřejných zakázkách vloží nepovinnou doložku o zprostředkování. Pokud jde o spory mezi dodavateli a subdodavateli, Komise uvedla, že může pouze doporučit, nikoli uložit, využití alternativního řešení sporů. Komise rovněž odkázala na granty a uvedla, že je povinna být velmi opatrná, aby se nevzdala svých výsad jakožto orgánu veřejné moci vyplývajících ze Smlouvy o ES, zejména za účelem ochrany svých finančních zájmů, a tím i ochrany peněz daňových poplatníků.

V rozhodnutí o ukončení šetření veřejná ochránkyně práv uvítala zavedení nepovinného ustanovení o mediaci do standardních smluv Komise o veřejných zakázkách, jakož i záměr Komise navázat na používání tohoto ustanovení.

Pokud jde o subdodavatele, veřejná ochránkyně práv zdůraznila, že mediace by mohla být způsobem, jak řešit spory mezi dodavateli Komise a jejich subdodavateli, a zabránit tak subdodavatelům obrátit se na Komisi s žádostí o pomoc, kterou není schopna poskytnout. V souladu se snahou Komise přiblížit Evropu občanům a inspirovat je důvěrou v EU a její orgány považovala veřejná ochránkyně práv za užitečné, aby Komise přijala opatření, která zabrání situacím, v nichž občané zanechají neodůvodněný negativní dojem z orgánů EU.

Pokud jde o granty, veřejná ochránkyně práv poukázala na to, že pokud bude mediace úspěšná, dospějí strany k dobrovolné dohodě o tom, jak svůj spor vyřešit. Žádná ze stran nemá žádné řešení. Mediace ve sporu týkajícím se grantové dohody by tedy pro Komisi nepředstavovala riziko, že bude nucena souhlasit s řešením, které by bylo v rozporu s právem Společenství nebo finančními zájmy Společenství.

Veřejná ochránkyně práv nezjistila žádný nesprávný úřední postup ze strany Komise. Učinil však další poznámku a požádal Komisi, aby mu do 30. června 2007 sdělila:

• 1. výsledek následných opatření týkajících se použití mediační doložky ve smlouvách o veřejných zakázkách a konkrétních výsledků vyplývajících z tohoto použití;
• 2. jakékoli budoucí úvahy, pokud jde o možnosti doporučit svým dodavatelům využití mediace v jejich vztazích se subdodavateli; a
• 3. Případné budoucí úvahy týkající se možnosti rozšířit využívání mediace i na grantové dohody, možná s ohledem na výsledek následných opatření v souvislosti s uplatňováním doložky o mediaci v jejích veřejných zakázkách.

V reakci na to Komise souhlasila s tím, že by bylo užitečné přijmout opatření v návaznosti na doložku o zprostředkování ve smlouvách o veřejných zakázkách. Dotčená doložka však bude použitelná až od konce roku 2007 nebo začátku roku 2008 a spory, které jsou předmětem mediace, se nemusí nutně vyskytnout v raných fázích plnění smluv. Komise se proto domnívá, že k analýze jejího účinku je zapotřebí období nejméně dvou let ode dne vstupu prvních smluv obsahujících doložku v platnost. Komise včas informuje veřejného ochránce práv o jeho důsledcích a výsledcích.

Komise dále vysvětlila, že vypracovala doporučení pro své dodavatele, aby ve svých vztazích se subdodavateli využívali mediace, které má být začleněno do vzorového nabídkového řízení.

Pokud však jde o grantové dohody, Komise tvrdila, že zavedení mediační doložky by nebylo vhodné. Mediace by znamenala možnost zásahu mediátorů do výlučného práva Komise rozhodovat o grantech a jejich provádění. Kromě toho by mediace zahájená před přijetím rozhodnutí Komise mohla způsobit zbytečná zpoždění při každodenní správě grantových dohod, neboť každá grantová dohoda podléhá velkému počtu správních aktů, které nemusí mít nutně podobu formálního rozhodnutí. Kromě toho nový čl. 108 odst. 1 druhý pododstavec finančního nařízení ve znění nařízení Rady č. 1995/2006 ze dne 13. prosince 2006 výslovně zmiňuje pojem „rozhodnutí o udělení grantu“. To potvrzuje, že jednostranný právní akt ve formě rozhodnutí Komise může plnit stejný účel jako grantová dohoda, a posiluje veřejnoprávní povahu grantů EU.

Veřejná ochránkyně práv chápe a přijímá vysvětlení Komise, proč je zapotřebí více času na následná opatření v souvislosti s doložkou o mediaci ve smlouvách o veřejných zakázkách. Veřejná ochránkyně práv děkuje Komisi za dobrou spolupráci při poskytování včasného informování veřejné ochránkyně práv o výsledcích.

Veřejná ochránkyně práv vítá informaci, že Komise vypracovala doporučení pro své dodavatele a že toto doporučení bude začleněno do vzorového nabídkového řízení.

Pokud jde o granty, veřejný ochránce práv poukazuje na to, že mediace v souvislosti se spory vyplývajícími z grantových dohod nebo rozhodnutí o grantu by nutně neznamenala, že by se Komise musela vzdát své pravomoci rozhodovat o tom, zda byly splněny podmínky rozhodnutí o grantu, nebo že by mediátor zasahoval do výkonu této pravomoci. Mediace by proto mohla být užitečná pro rychlé a účinné řešení sporů a pomoci Komisi zlepšit její vztahy s příjemci grantů, aniž by byla ohrožena odpovědnost Komise, pokud jde o řádné využívání veřejných prostředků. V této souvislosti veřejná ochránkyně práv konstatuje, že Komise zřídila svého vlastního mediátora pro zaměstnance, aniž by se zbavila své rozhodovací pravomoci orgánu oprávněného ke jmenování.

V dokumentu 163/2006/MHZ Komise uznala a vyjádřila politování nad tím, že na dopis stěžovatele neodpověděla. Byla však vznesena kritická poznámka, protože veřejný ochránce práv se nedomníval, že vyjádření lítosti představuje jednoznačnou omluvu, u níž lze důvodně očekávat, že stěžovatele uspokojí.

V reakci na to Komise uznala zjištění veřejné ochránkyně práv, že neuznání dopisu stěžovatele nebo neposkytnutí odpovědi na tento dopis byl případ nesprávného úředního postupu. Komise dále zdůraznila svůj záměr správně uplatňovat svůj vlastní kodex řádné správní praxe, a zejména zajistit, aby dopisy zaslané Komisi byly zodpovězeny do 15 dnů od jejich obdržení příslušným útvarem Komise.

V dokumentu 866/2006/SAB Komise zamítla předběžné návrhy stěžovatele v rámci programu Socrates jako zaslané po uplynutí lhůty. Veřejná ochránkyně práv kritizovala Komisi za její původní rozhodnutí a za zamítnutí odvolání stěžovatele.

V reakci na to Komise uvedla, že nebylo možné očekávat, že hodnotící výbor bude obeznámen s konkrétní praxí společnosti DHL v Aténách, která tím, že odstranila všechny důkazy o tom, že předběžné návrhy byly odeslány do Patrasu dne 1. listopadu 2005, způsobila problém. Pokud jde o odvolání stěžovatele, Komise se domnívala, že i) znění formuláře žádosti je dostatečně jasné a že je odpovědností žadatelů zajistit, aby jejich předběžné návrhy byly opatřeny poštovním razítkem nebo rovnocenným dokladem o včasném odeslání; ii) rozhodnutí o způsobilosti návrhů nemohlo být v této fázi v žádném případě změněno, neboť časový rámec byl příliš omezený na to, aby mohly být veškeré návrhy předloženy ve lhůtě do 1. března 2006; a iii) že ad hoc zacházení s předběžnými návrhy stěžovatele by bylo neslučitelné se zásadou rovného zacházení. Komise proto předběžné návrhy opět zamítla.

Komise rovněž poukázala na to, že si je vědoma dobré víry stěžovatele, a proto se snažila nalézt nejlepší možné řešení a rady, které by stěžovateli v budoucnu pomohly. Nemůže být považována za odpovědnou za praktiky některých společností spěšných zásilek.

Komise rovněž uvedla, že u společnosti DHL v Řecku podá stížnost na její praxi spočívající v odstranění původního data odeslání. Komise rovněž změnila své postupy; Komise nyní kontaktovala všechny žadatele co nejdříve po obdržení jejich návrhů, pokud existovaly jakékoli pochybnosti ohledně včasného předložení. Doufejme, že tyto nové postupy zabrání podobným případům v budoucnu.

Nakonec Komise požádala veřejného ochránce práv, aby tento závěr ve svém rozhodnutí přehodnotil.

Je třeba poznamenat, že kritická poznámka se týkala pouze rozhodnutí Komise zamítnout předběžné návrhy stěžovatele a jeho následného potvrzení tohoto odvolání. Veřejná ochránkyně práv uznává a vítá úsilí Komise o nalezení řešení problému stěžovatele. Veřejná ochránkyně práv rovněž vítá opatření přijatá Komisí s cílem zabránit vzniku podobných problémů v budoucnu.

4 Evropská centrální banka (ECB)

Dokument 1440/2005/MHZ se týkal postupu výběru zaměstnanců ECB. V další poznámce veřejný ochránce práv navrhl, že by bylo v zájmu dobrých vztahů s občany, jakož i v souladu se zásadami řádné správní praxe, aby ECB v budoucnu informovala každého uchazeče, který je vyloučen z výběrového řízení, protože nesplňuje podmínky stanovené v oznámení o volném pracovním místě, o tom, kterou podmínku nebo podmínky přesně nesplňuje.

V reakci na to ECB uvedla, že nyní doladila své standardní odpovědi žadatelům, aby je informovala o tom, jak v jejich případě požadovat individuální odůvodnění.

5 Evropská investiční banka (EIB)

V dokumentu 994/2004/IP veřejný ochránce práv kritizoval, že EIB neodpověděla na fax stěžovatele. V dokumentu 3501/2004/PB byla učiněna další poznámka vyzývající EIB, aby zlepšila vyřizování budoucích žádostí veřejnosti o informace.

V reakci na to EIB podrobně popsala své politiky a postupy pro vyřizování žádostí o přístup k informacím a stížností. Sdělení ze dne 11. července 2006 informuje zaměstnance EIB o aktualizované politice zveřejňování informací a uvádí, že veškerá veřejná šetření by měla být neprodleně předána InfoDesku, aby bylo zajištěno důsledné uplatňování této politiky, včetně dodržování lhůt. EIB zdůraznila, že InfoDesk i Úřad pro stížnosti se snaží odpovědět co nejpodrobněji na důvody EIB pro nezveřejňování informací a jasně vysvětlit své politiky a postupy. To odráží zájem EIB na transparentnosti vůči zúčastněným stranám a veřejnosti, jakož i vědomé úsilí zabránit tomu, aby stěžovatelé tuto záležitost stupňovali vůči veřejnému ochránci práv. EIB rovněž vysvětlila, že plně podporuje úsilí veřejného ochránce práv o prosazování transparentnosti a řádného administrativního chování, a vítá jeho zásah.

6 Výbor regionů

Kritická poznámka v dokumentu 786/2006/JF se týkala neposkytnutí informací dodavateli a nezodpovězení jeho dopisů. Výbor regionů informoval veřejnou ochránkyni práv o opatřeních, která mají zabránit podobnému nesprávnému úřednímu postupu v budoucnu. Zejména úvodní školení pro nové zaměstnance zahrnuje informace o kodexu řádné správní praxe a budou se konat cílená každoroční zasedání, která zaměstnancům připomenou význam řádného administrativního chování.

Výbor vyřešil stížnost 800/2006/WP, která se týkala neproplacení cestovních výdajů po pracovním pohovoru. Další připomínka vybídla výbor, aby v budoucích případech systematicky sledoval platební spisy tím, že se v případě chybějících požadovaných dokumentů obrátí na žadatele a informuje je o důvodech případných zpoždění. Výbor pověřil příslušný útvar, aby jednal v souladu s připomínkami veřejného ochránce práv.

7 Evropské středisko pro rozvoj odborného vzdělávání (CEDEFOP)

V dokumentu 1429/2005/JF veřejný ochránce práv kritizoval skutečnost, že středisko CEDEFOP neodpovědělo na žádost svého výboru zaměstnanců, neboť není v souladu se zásadami řádné správy, které se vztahují na vztahy mezi správou a zaměstnanci veřejné správy v subjektu Společenství.

Ředitelka střediska CEDEFOP následně informovala veřejnou ochránkyni práv, že rozhodnutí veřejné ochránkyně práv četla s velkým zájmem.

8 Evropská obranná agentura (EDA)

V roce 2044/2005/BM učinil veřejný ochránce práv další poznámku, v níž naznačil, že by bylo v zájmu dobrých vztahů s občany, jakož i v souladu se zásadami řádné správní praxe, aby EDA v budoucích výběrových řízeních používala pro každého uchazeče individuální písemné hodnotící formuláře, v nichž uvede, které nebo které z podmínek způsobilosti nebo výběrových kritérií pro konkrétní pozici nejsou splněny. Tato praxe by EDA pomohla rychle informovat každého uchazeče, který je vyloučen z výběrového řízení, protože nesplňuje podmínky nebo kritéria konkrétně stanovená v oznámení o volném pracovním místě, o tom, který z nich nebyl splněn.

V reakci na to EDA informovala veřejnou ochránkyni práv, že změnila své postupy přijímání zaměstnanců v souladu s návrhy uvedenými v další poznámce.

9 Evropský úřad pro výběr personálu (EPSO)

Věc 1953/2003/PB se rovněž týkala informací poskytnutých stěžovateli v rámci výběrového řízení. Veřejná ochránkyně práv učinila dvě kritické poznámky, z nichž první byla v podstatě stejná jako v případech 674/2004/PB a dalších, které jsou popsány níže. Obdobnou odpověď obdržela od úřadu EPSO. Veřejná ochránkyně práv rovněž kritizovala nedostatečné odůvodnění odmítnutí poskytnout stěžovateli informace o jeho pořadí ve výběrovém řízení. V reakci na to úřad EPSO poukázal na to, že požadované informace nebyly pro toto výběrové řízení stanoveny, a proto neviděl, jak by mohl na žádost stěžovatele odpovědět.

Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že odpověď úřadu EPSO nezohledňuje skutečnost, že předkládání informací požadovaných občany je jednou z běžných funkcí administrativy zaměřené na služby, pokud nepředstavuje nadměrnou a nepřiměřenou administrativní zátěž. Tato zásada byla uplatněna například ve věci 3436/2004/ELB, v níž veřejný ochránce práv neshledal nesprávný úřední postup Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF)[20].

Ve věci 75/2004/BB vznesl veřejný ochránce práv dvě kritické připomínky. První se týkal skutečnosti, že odpověď na stížnost stěžovatele podle čl. 90 odst. 2 byla poskytnuta více než tři měsíce po uplynutí lhůty stanovené ve služebním řádu. Druhý se týkal nedostatečného odůvodnění, které by odůvodňovalo odmítnutí poskytnout statistické informace o úspěšných uchazečích, kteří pracovali pro GŘ pro spravedlnost a vnitřní věci v jakémkoli postavení během dvou let předcházejících zkoušce.

V reakci na to úřad EPSO zpochybnil zjištění veřejného ochránce práv týkající se nesprávného úředního postupu a v podstatě zopakoval názory a argumenty, které během šetření předložil.

V případech 674/2004/PB, 2961/2004/PB, 1733/2005/BU, 1744/2005/IP a 2053/2005/IP veřejný ochránce práv v podstatě stejně kritizoval informace poskytnuté uchazečům v hodnotících listech. Kritické připomínky poukázaly na to, že přiměřenost informací uvedených v hodnotícím listu má být posouzena s ohledem na účel poskytnout uchazeči kopii jeho označeného zkušebního dokumentu, jak je uvedeno ve zvláštní zprávě veřejného ochránce práv Evropskému parlamentu ze dne 18. října 1999, kterou Evropská komise přijala dne 7. prosince 1999. Hodnotící list by proto měl dotčenému uchazeči poskytnout dostatečně jasné a podrobné informace s ohledem na tyto účely. Pokud se hodnotící list týká překladatelského testu, musí poskytnout informace nejen o typech, ale také o závažnosti a rozsahu chyb nebo nedostatků, které výbor zjistil v dokumentu uchazečů, aniž by však pro výbory představoval nepřiměřenou administrativní zátěž. V reakci na to úřad EPSO tuto kritiku v podstatě odmítl. Zopakovala popis postupu hodnocení a pravomoci výběrových komisí, které poskytla během šetření, a tvrdila, že splnění návrhu veřejného ochránce práv by vyžadovalo příliš mnoho práce a zdrželo by postupy.

Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že tyto případy vznikly před tím, než úřad EPSO přijal informativnější hodnotící listy. Zásadní otázka týkající se rozsahu informací uvedených v hodnotících listech je nyní řešena v rámci šetření veřejného ochránce práv z vlastního podnětu OI/5/2005/PB.

Další poznámka v dokumentu 1217/2004/OV uvítala prohlášení úřadu EPSO, že se snaží odpovědět na všechna odvolání podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu do čtyř měsíců. Veřejná ochránkyně práv rovněž vyzvala orgán oprávněný ke jmenování, aby ve všech případech, kdy očekává, že jeho odpověď bude zaslána po uplynutí čtyřměsíční lhůty, zaslal stěžovateli dopis o zadržení. Tímto způsobem může být stěžovatel rovněž připraven na situaci uvedenou v čl. 91 odst. 3 služebního řádu, který stanoví, že „je-li stížnost zamítnuta výslovným rozhodnutím poté, co byla zamítnuta implicitním rozhodnutím, ale před uplynutím lhůty pro podání odvolání (tj. před uplynutím lhůty tří měsíců od implicitního zamítavého rozhodnutí), začíná lhůta pro podání odvolání běžet znovu“.

V odpovědi úřadu EPSO bylo uvedeno, že stěžovatelům již byl zaslán dopis, v němž jsou informováni o datu registrace stížnosti; že odůvodněná odpověď by měla být zaslána do čtyř měsíců ode dne registrace; a že neobdržení odpovědi v této lhůtě je považováno za implicitní zamítavé rozhodnutí, proti němuž lze podat odvolání na základě článku 91 služebního řádu. Úřad EPSO se domníval, že tento dopis se dokonale zabývá zájmem veřejného ochránce práv pomoci stěžovatelům připravit se na podání odvolání.

Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že odpověď úřadu EPSO neřeší problém vznesený v další poznámce týkající se situace uvedené v čl. 91 odst. 3 služebního řádu (tj. pokud je odpověď orgánu oprávněného ke jmenování zaslána po uplynutí čtyřměsíční lhůty).

V dokumentu 3399/2004/OV veřejný ochránce práv kritizoval úřad EPSO za to, že se stěžovatelem nezacházel spravedlivě a přiměřeně. Poté, co výběrová komise opětovně označila stěžovatelovu písemnou zkoušku, připustila stěžovatele k ústní zkoušce, přičemž jej původně vyloučila. Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že by bylo přiměřené a prokázalo by pečlivost a pečlivost, kdyby úřad EPSO navrhl poslední možný termín ústní zkoušky, aby se minimalizovala ztráta času na přípravu v důsledku původního vyloučení stěžovatele. Veřejná ochránkyně práv dále uvítala skutečnost, že výběrová komise skutečně přehodnotila test stěžovatele, a vyzvala úřad EPSO a výběrové komise ve všech výběrových řízeních, aby řádně zvážily žádosti uchazečů o přehodnocení a ve svých předchozích hodnoceních provedly opravy, pokud to považují za vhodné. Takový přístup by prokázal přísnost a důkladnost práce výběrových komisí a posílil důvěru občanů ve výběrová řízení organizovaná úřadem EPSO. Úřad EPSO ve své odpovědi předložil právní argumenty, které v podstatě zpochybňují zjištění veřejného ochránce práv týkající se nesprávného úředního postupu. K další poznámce nevznesla žádnou věcnou připomínku.

V dokumentu 3553/2004/WP veřejný ochránce práv kritizoval skutečnost, že úřad EPSO neoznámil stěžovateli své rozhodnutí o jeho stížnosti podle čl. 90 odst. 2 služebního řádu v jazyce, v němž podal stížnost v příslušné lhůtě. Úřad EPSO ve své odpovědi uvedl, že o překlady požádal až poté, co bylo rozhodnutí podepsáno, a že v případě stěžovatele došlo k určitému zpoždění, protože překladatelská služba se musela vyrovnat se zvýšenou pracovní zátěží vzhledem k tomu, že překlad některých právních dokumentů, jako je nový služební řád, musel být upřednostněn. Úřad EPSO rovněž připomněl, že podle judikatury úředníci a uchazeči ve výběrových řízeních nemohou administrativě ukládat používání určitého jazyka. Dodal, že právo žalobců na obhajobu nebylo dotčeno ani v případě, že rozhodnutí neobdrželi (ve svém hlavním jazyce nebo v jiném jazyce) v příslušné lhůtě, protože podle čl. 91 odst. 3 služebního řádu „je-li stížnost zamítnuta výslovným rozhodnutím poté, co byla zamítnuta implicitním rozhodnutím, ale před uplynutím lhůty pro podání odvolání, začíná lhůta pro podání odvolání běžet znovu“.

Veřejná ochránkyně práv konstatuje, že z odpovědi úřadu EPSO na kritickou připomínku nevyplývá, že úřad EPSO přijal opatření k zajištění toho, aby uchazeči ve výběrových řízeních obdrželi rozhodnutí o stížnosti podle čl. 90 odst. 2 v příslušné lhůtě a v jazyce, v němž podali stížnost.

Ve věci 32/2005/ELB veřejný ochránce práv kritizoval nejednotnost informací, na jejichž základě byli uchazeči otevřeného výběrového řízení povinni založit své odpovědi na řadu otázek s možností výběru z několika odpovědí. Veřejná ochránkyně práv rovněž kritizovala úřad EPSO za to, že nevyřídil žádost stěžovatele o informace v přiměřené lhůtě. V další poznámce veřejná ochránkyně práv navrhla, že úřad EPSO by mohl zvážit zahrnutí objasnění toho, zda by testová otázka mohla obsahovat nekonzistentní informace, jako je ta, o kterou se jedná v tomto případě, do budoucích oznámení o výběrovém řízení.

V reakci na to úřad EPSO uvedl, že připomínky veřejné ochránkyně práv vzal náležitě na vědomí.

V dokumentu 1459/2005/GG; veřejná ochránkyně práv kritizovala skutečnost, že úřad EPSO nevede řádné záznamy o odchozí korespondenci se stěžovatelem a že stěžovateli v rámci telefonického rozhovoru poskytl nesprávné informace. Veřejná ochránkyně práv se domnívala, že případ ukázal, že v rámci úřadu EPSO existují vnitřní administrativní nedostatky.

Ve své odpovědi ze dne 15. října 2007 úřad EPSO informoval veřejného ochránce práv, že přijme veškerá nezbytná opatření k zajištění toho, aby se tyto chyby a problémy v budoucnu již neopakovaly.

V dokumentu 1587/2005/BB bylo v další poznámce navrženo, aby úřad EPSO v budoucích oznámeních o výběrových řízeních objasnil, zda by tištěné kopie internetových stránek a/nebo jednoduché odkazy na internetové stránky nebo internetové stránky mohly představovat „dokumenty“ na podporu přihlášek.

V odpovědi EPSO uvedl, že výběrové komise nemají povinnost nahlížet na internetové stránky, na které uchazeči odkazují, a že je na uchazeči, aby posoudil, zda je platné předávat tištěné kopie internetových stránek. Aby budoucím uchazečům objasnil, které doklady jsou od nich vyžadovány, přidá úřad EPSO ve svých budoucích oznámeních o výběrovém řízení příslušná vysvětlení.

V dokumentu 2616/2005/SAB učinil veřejný ochránce práv další poznámku, v níž navrhl, aby úřad EPSO použil ustanovení zakazující uchazečům přihlásit se do více než jednoho paralelního výběrového řízení pouze tehdy, pokud je z důvodů řádného a včasného řízení a organizace výběrových řízení jisté, že testy se budou skutečně konat současně, což znemožní vícenásobnou účast. Pouze za neobvyklých a neočekávaných okolností, které by znemožnily nebo mimořádně ztížily souběžné konání testů, by se měl úřad EPSO odchýlit od svého oznámeného záměru, který odůvodňuje zákaz uchazečů přihlásit se do více než jednoho paralelního výběrového řízení.

V reakci na to úřad EPSO veřejného ochránce práv informoval, že ustanovení, které uchazečům zakazuje přihlásit se do více než jednoho souběžného výběrového řízení, využije pouze v případě, že má v úmyslu uspořádat test současně. Úřad EPSO rovněž přijme veškerá opatření nezbytná k tomu, aby byl test uspořádán současně, jak bylo uchazečům oznámeno.

Věc 2747/2005/IP se týkala žádosti stěžovatele znát jeho pořadí mezi 105 uchazeči, kteří byli pozváni k ústní zkoušce konkrétního otevřeného výběrového řízení. Úřad EPSO poskytl stěžovateli informace v průběhu šetření veřejného ochránce práv. V další poznámce veřejná ochránkyně práv vyzvala úřad EPSO, aby v budoucnu poskytoval úplné a přesné informace, aniž by bylo nutné podat stížnost veřejnému ochránci práv. Veřejná ochránkyně práv rovněž poukázala na to, že úřadu EPSO nepřísluší posuzovat, zda by informace mohly být pro stěžovatele užitečné, či nikoli.

Úřad EPSO v reakci na to poukázal na to, že informace, které byly nakonec sděleny stěžovateli, nejsou v současné době generovány automaticky a že k zajištění rovného zacházení s uchazeči by bylo třeba upravit počítačový software, který je v současné době používán.

V dokumentu 2924/2005/OV veřejný ochránce práv kritizoval úřad EPSO, protože informace obsažené v jeho svolávacím dopise stěžovateli nebyly správné a neodpovídaly informacím obsaženým v oznámení o výběrovém řízení. Úřad EPSO ve své odpovědi uvedl, že vzal náležitě na vědomí poznámku veřejného ochránce práv týkající se souladu svolávacích dopisů s ustanoveními oznámení o výběrovém řízení.

V dokumentu 3509/2005/JF veřejný ochránce práv kritizoval úřad EPSO za to, že stěžovatelce neposkytl podrobnější odpověď na její otázku týkající se důvodů jazykového režimu vztahujícího se na výběrové řízení. Úřad EPSO ve své odpovědi uvedl, že vzal na vědomí kritickou připomínku veřejné ochránkyně práv týkající se kvality jeho odpovědí uchazečům.

V dokumentu 17/2006/MHZ další poznámka naznačovala, že s cílem zabránit možným nedorozuměním a zlepšit vztahy s uchazeči v budoucnu by úřad EPSO mohl zajistit, aby v budoucích oznámeních o výběrovém řízení termíny použité v položkách týkajících se požadavků na přijetí odpovídaly termínům použitým v textu.

V reakci na to úřad EPSO poukázal na potřebu zohlednit různé struktury vzdělávání v Evropské unii a skutečnost, že některá osvědčení jsou rovnocenná diplomu.

V roce 1085/2006/MHZ veřejný ochránce práv kritizoval úřad EPSO za to, že nejednal přiměřeně a spravedlivě. Úřad EPSO odmítl přijmout potvrzení stěžovatele o jeho přihlášce do otevřeného výběrového řízení. Potvrzení bylo mírně zpožděno, protože stěžovatel onemocněl. Nemoc byla potvrzena lékařskými potvrzeními. Úřad EPSO ve své odpovědi uznal obavy veřejného ochránce práv, ale předložil řadu argumentů, jejichž cílem bylo odůvodnit jeho odmítnutí změnit svůj postoj.

B Seznam případů, ve kterých byla učiněna kritická poznámka

ODPOVĚĎ NA PŘÍPAD	Odkaz na text (EN)	Odkaz na text (nebo)
0495/2003/ELB	CS	FR
0617/2003/IP	CS	IT
1419/2003/JMA	CS	ES
1537/2003/ELB(CONF)	CS	FR
1764/2003/ELB	CS	-
1953/2003/PB(CONF) (neoficiální překlad)	CS	IT
2177/2003/PB(CONF)	CS	-
0075/2004/BB(CONF)	CS	-
281/2004/JMA(CONF)	CS	ES
0674/2004/PB	CS	FR
0994/2004/IP	CS	IT
1219/2004/OŠ	CS	IT
2227/2004/MF(CONF)	CS	FR
2437/2004/GG	CS	DE
2961/2004/PB(CONF)	CS	-
3399/2004/OV(CONF)	CS	NL
3403/2004/GG(CONF)	CS	-
3531/2004/TN	CS	-
3553/2004/WP(CONF)	CS	-
0032/2005/ELB(CONF)	CS	FR
0287/2005/JMA(CONF)	CS	ES
0582/2005/PB	CS	-
0760/2005/GG	CS	DE
0818/2005/PB(CONF)	CS	DE
0880/2005/TN	CS	-
1037/2005/GG	CS	DE
1429/2005/JF	CS	-
1459/2005/GG(CONF)	CS	DE
1463/2005/TN(CONF)	CS	-
1707/2005/GG	CS	DE
1733/2005/BU(CONF)	CS	FR
1744/2005/IP	CS	IT
1919/2005/GG	CS	-
2053/2005/IP	CS	IT
2924/2005/OV	CS	FR
3509/2005/JF	CS	-
0163/2006/MHZ	CS	-
0786/2006/JF	CS	-
0817/2006/TN	CS	SV
0866/2006/(GK)SAB	CS	-
1085/2006/MHZ	CS	FR

 

C Seznam případů, ve kterých byla učiněna další poznámka

ODPOVĚĎ NA PŘÍPAD	Odkaz na text (EN)	Odkaz na text (nebo)
1419/2003/JMA	CS	ES
0281/2004/JMA(CONF)	CS	ES
1217/2004/OV(CONF)	CS	-
2944/2004/ID	CS	-
3369/2004/JMA	CS	ES
3399/2004/OV(CONF)	CS	NL
3501/2004/PB	CS	-
3531/2004/TN	CS	-
3732/2004/GG	CS	DE
0032/2005/ELB(CONF)	CS	FR
0142/2005/BB	CS	-
0146/2005/GG	CS	DE
0880/2005/TN	CS	-
1315/2005/BB	CS	-
1440/2005/MHZ	CS	-
1555/2005/MHZ	CS	-
1587/2005/BB	CS	FR
1599/2005/MHZ	CS	-
1707/2005/GG	CS	DE
1726/2005/TN	CS	-
2044/2005/BM(CONF)	*	*
2075/2005/MHZ	CS	FR
2079/2005/MHZ	CS	-
2274/2005/MHZ	CS	-
2275/2005/MHZ	CS	-
2276/2005/MHZ	CS	-
2349/2005/MHZ	CS	FR
2354/2005/MHZ	CS	-
2471/2005/BU	CS	-
2616/2005/SAB	CS	-
2666/2005/MHZ	CS	-
2747/2005/IP	CS	IT
3172/2005/WP	CS	DE
3706/2005/MHZ	CS	-
0017/2006/MHZ(CONF)	CS	PL
0800/2006/WP(CONF)	CS	DE
3685/2005/MHZ	CS	-
OI/1/2006/TN	CS	-

 

* Rozhodnutí v tomto případě nemohlo být uspokojivě anonymizováno, a proto není zveřejněno. Jak je vysvětleno ve studii, opatření agentury EDA v návaznosti na další poznámku byla příkladná.

 

---

 

[1] Současná praxe veřejného ochránce práv v tomto ohledu spočívá v tom, že za takových okolností učiní jedinou kritickou nebo další poznámku.

[2] Článek 195 Smlouvy o ES zmocňuje veřejného ochránce práv k šetření nesprávného úředního postupu při činnosti „orgánů a institucí Společenství s výjimkou Soudního dvora a Soudu prvního stupně při výkonu jejich soudních pravomocí“. Lisabonská smlouva by jej změnila na „orgány, instituce nebo jiné subjekty Unie, s výjimkou Soudního dvora Evropské unie při výkonu jeho soudní funkce“. Pro zjednodušení tato zpráva dále odkazuje na „instituce Unie“ nebo jednoduše na „instituce“.

[3] Sdělení Evropskému parlamentu a evropskému veřejnému ochránci práv o vztazích se stěžovatelem v souvislosti s porušením práva Společenství, KOM/2002/0141 v konečném znění, Úř. věst. 2002, C 244, s. 5.

[4] Dopis veřejného ochránce práv předsedovi Barrosovi ze dne 6. února 2008 a odpověď předsedy ze dne 10. dubna 2008 jsou k dispozici na adrese http://www.ombudsman.europa.eu/letters/en/default.htm.

[5] KOM(2007) 502.

[6] Komise rovněž souhlasila se změnou svých pravidel týkajících se vyslaných národních odborníků s cílem zajistit rovné zacházení se zaměstnanci, pokud jde o povolení vystupovat jako svědek u soudu (760/2005/GG). Jednalo by se rovněž o hlavní případ, ale vzhledem k tomu, že na konci dubna 2008 Komise své příslušné rozhodnutí stále nezměnila a nepředpokládala, že tak učiní před koncem roku 2008.

[7] Úřední věstník 2007, C 27, s. 21. Memorandum o porozumění bylo podepsáno dne 30. listopadu 2006.

[8] Rozhodnutí Evropského parlamentu 94/262 ze dne 9. března 1994 o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce veřejného ochránce práv, Úř. věst. 1994, L 113, s. 15.

[9] KOM/2002/0141 v konečném znění, Úř. věst. 2002, C 244, s. 5.

[10] KOM/2002/0141 v konečném znění, Úř. věst. 2002, C 244, s. 5.

[11] V tomto případě nebyl zjištěn žádný nesprávný úřední postup Komise.

[12] Rozsudek Soudu prvního stupně ve věci Graphischer Maschinenbau GmbH v. Komise, T-126/99, Recueil 2002, s. II-2427, bod 42.

[13] KOM/2002/0141 v konečném znění, Úř. věst. 2002, C 244, s. 5. , Viz bod 8 první odstavec přílohy.

[14] Veřejný ochránce práv však konstatuje, že švédské znění odpovídá anglickému znění.

[15] Zvýraznění doplněno.

[16] Viz stanovisko Komise ve věci 289/2005/(WP)GG. V této věci byla Evropskému parlamentu předložena zvláštní zpráva, která je k dispozici na internetových stránkách veřejného ochránce práv (www.ombudsman.europa.eu).

[17] Veřejný ochránce práv poznamenal, že švédská verze již čte v souladu s anglickou verzí.