Vážení kolegové,

Především děkuji, že jste mě pozvali. Jsem poctěn a velmi potěšen, že jsem zde, vzhledem k důležité úloze této pracovní skupiny v práci mého úřadu.

Díky tomu je dnešní výměna obzvláště cenná. V příštích několika minutách se budu v podstatě věnovat třem bodům: zabývá se otázkami, kterými se můj úřad zabývá, pokud jde o práci Rady – o mnohých z nich, jak vím, se zde diskutuje; transparentnost v širším slova smyslu; a nutnost reformovat nařízení č. 1049.

Ráda pak odpovím na vaše otázky.

Evropský veřejný ochránce práv byl zřízen Maastrichtskou smlouvou a funguje již více než třicet let. Jeho úkolem je řešit nesprávný úřední postup orgánů, institucí a jiných subjektů Unie.

Během těchto tří desetiletí Unie zasáhla téměř do všech oblastí života občanů – od obranné a digitální politiky až po klima a migraci. Stížnosti, které dostáváme, tento vývoj odrážejí. Ukazují, jak si správa EU vede, když přebírá každou novou odpovědnost, a zároveň jak reagují občané.

Když jsem se v roce 2025 ujal funkce, stanovil jsem dvě priority, které jsou obzvláště důležité pro to, proč jsem zde dnes.

Prvním z nich je posílení našich pracovních vztahů s orgány EU tak, aby stížnosti byly řešeny rychle a spravedlivě a aby se rozšířily osvědčené postupy. Druhým cílem je předvídat, jak měnící se Unie ovlivní naši práci, a přispět k diskusi o zásadách, jimiž by se měla řídit její správa.

Transparentnost – a pravidla, která ji provádějí – jsou jádrem obou .

Začnu stížnostmi, kterými se můj úřad zabývá v souvislosti s Radou.

Od začátku roku 2025 jsme obdrželi 20 stížností na Radu a zahájili jsme 8 šetření. Jak víte, většina těchto šetření se týká otázek transparentnosti, zejména případů přístupu veřejnosti, které projednáváte v této pracovní skupině.

Nedávné případy přístupu veřejnosti odrážejí velmi citlivé otázky, kterými se Rada zabývá, například Evropský mírový nástroj. Jeden probíhající případ se týká odmítnutí Rady zpřístupnit 14 dokumentů obsahujících zápisy ze zasedání Pracovní skupiny pro Afriku.  Výjimky, kterých se Rada v tomto posledně uvedeném případě dovolává, se týkají veřejné bezpečnosti a mezinárodních vztahů a u poloviny dokumentů obranných a vojenských záležitostí.

Skutečně bych však řekl, že většina se týká přístupu veřejnosti k legislativním dokumentům, kde lze pouze očekávat, že se uplatní nejvyšší standardy transparentnosti.

Za zmínku stojí dva minulé případy: jeden se týkal aktu o digitálních trzích a druhý aktu o digitálních službách.

V prvním případě se síť novinářů snažila získat přístup k úvodním připomínkám a otázkám členských států k legislativnímu návrhu týkajícímu se aktu o digitálních trzích. Rada přístup odepřela s odůvodněním, že zpřístupnění by vážně ohrozilo její rozhodovací proces.

Ve druhém případě požádalo sdělovací prostředky o výměnu informací mezi právní službou Rady, jejími interními pracovními skupinami a Evropskou komisí, pokud jde o akt o digitálních trzích i akt o digitálních službách. Rada se zde odvolávala na výjimky týkající se právního poradenství, budoucích soudních řízení a probíhajícího rozhodovacího procesu.

V obou případech můj úřad shledal, že Rada dostatečně neprokázala, jak by zpřístupnění vážně poškodilo chráněné zájmy, a zdůraznil, že včasný přístup veřejnosti k legislativním dokumentům má zásadní význam pro to, aby občané mohli uplatnit své právo na účast na demokratickém životě EU založené na Smlouvách.

I když Rada nakonec přístup poskytla, doba, kterou trvala, znamenala, že dokumenty již nebyly užitečné pro zapojení veřejnosti, a proto můj úřad potvrdil své zjištění o nesprávném úředním postupu.

V šetření z vlastního podnětu z roku 2023 o tom, jak Rada vyřizuje žádosti o přístup veřejnosti k legislativním dokumentům, jsme zjistili, že ačkoli Rada zveřejňuje velký počet legislativních dokumentů, výjimky jsou často uplatňovány příliš široce, aniž by poskytovaly – jak vyžaduje judikatura soudů EU – konkrétní důkazy o rizicích, která by zveřejnění znamenalo. Jak víte, Soudní dvůr je v této oblasti obzvláště náročný.

K tomu mohu s potěšením říci, že Rada reagovala pozitivně a konstruktivně, i když se nezabývala všemi našimi návrhy. Je obzvláště povzbudivé, že Rada rozhodnutí veřejné ochránkyně práv rozeslala všem delegacím a všem útvarům svého generálního sekretariátu. Se zájmem rovněž beru na vědomí úsilí Rady o zlepšení její proaktivní transparentnosti, zejména její rozhodnutí zpřístupnit po rozeslání další legislativní dokumenty veřejnosti. Přístup k posílení legislativní transparentnosti, který v roce 2020 schválil COREPER, byl významným krokem vpřed a samozřejmě mě zajímají další nedávné iniciativy.

Do budoucna však očekávám, že stížnosti budou pokračovat ve třech oblastech: legislativní dokumenty označené jako LIMITE v průběhu jednání; nedostatečné zaznamenávání nebo zveřejňování postojů členských států; a nedostatečná transparentnost třístranných jednání.

Pokud jde o tento poslední bod, v současné době zkoumám stížnost na úpravy v dokumentech z třístranných jednání týkajících se navrhované směrnice o environmentálních tvrzeních.

Myslím, že se všichni shodneme na tom, že demokratická kontrola vyžaduje vysoké standardy transparentnosti. Občané by měli být schopni porozumět postojům, které jejich vlády zaujímají jako spolunormotvůrci na úrovni Unie.

Zároveň uznávám, že jednání potřebují prostor. Každý legislativní postup má svou vlastní dynamiku, která je utvářena dotčeným odvětvím a širší rovnováhou zájmů. Účinné rozhodování vyžaduje určitou míru flexibility.

Když však občané vědí, co jejich vlády v Radě brání, dělají více než jen to, že sledují Unii – účastní se jí.

Transparentnost není vedlejší ve vztahu k rozhodování. Je toho nedílnou součástí, jak vyžaduje demokratická zásada.

Právě proto je třeba zdůraznit pozitivní vývoj.

Velmi mě potěšilo, že interinstitucionální nástroj EU Law Tracker – společný projekt Rady, Parlamentu a Komise – získal v rámci ceny mého úřadu za řádnou správu za rok 2026 cenu Excellence in Open Administration. Na jednom místě ukazuje občanům, kde se každý návrh v rámci řádného legislativního postupu nachází, zda a kdy proběhly trialogy a jaké dokumenty jsou k dispozici od všech tří orgánů.

Vítám rovněž připravenost Rady zabývat se našimi zjištěními. Brzy podám Evropskému parlamentu zprávu o tom, že Rada v rámci následných opatření v roce 2025 přijala 100 % návrhů mého úřadu.

To je důležité – a to nejen pro účinnost mého úřadu. Pokud orgán jedná na základě zjištění, ukazuje občanům, že byli vyslyšeni: že jejich problém byl pochopen a že administrativa je ochotna napravit kurz a přizpůsobit se jejich očekáváním a jejich právům.

Stížnost je aktem důvěry – v veřejného ochránce práv, ale ještě více v systému jako celku.

Hodně z toho, co jsem dosud popsal, vychází z jednoduchého a téměř zřejmého očekávání. Při přijímání důležitých rozhodnutí chce veřejnost vědět, kdo byl u stolu, jaké důkazy byly zvažovány a za koho . Transparentnost zajišťuje, že právní předpisy jsou vytvářeny nejen pro občany, ale pokud možno i pro ně. To v konečném důsledku dává zákonodárství jeho legitimitu.

Většinou se domnívám, že orgány EU odvádějí dobrou práci při poskytování informací občanům. Systém vytvořený v roce 2001 však vykazuje praskliny – a tyto praskliny se rozšiřují.

Nařízení 1049 bylo napsáno pro svět papírových spisů a fyzických archivů. V současné době mohou jednání probíhat prostřednictvím textových zpráv; správa probíhá na základě datových toků, které nezanechávají žádnou papírovou stopu; a některá rozhodnutí jsou dokonce formována algoritmy. Není cesty zpět na papír.

Otázkou tedy je, zda rámec vytvořený před čtvrt stoletím může v digitálním věku stále přinést odpovědnost.

Soudní dvůr EU a evropská veřejná ochránkyně práv v průběhu let vypracovaly rozsáhlý soubor judikatury a „ombudsprudence“ – rozšířily předdigitální legislativní text tak, aby odpovídal současné realitě: od toho, co se považuje za „dokument“, až po to, kde leží hranice každé výjimky.

Zrovna minulý týden na interinstitucionálním semináři o přístupu veřejnosti k dokumentům pořádaném Radou vyslechli zástupci z celé správy EU soudce Tribunálu a já jsem vysvětlil, jak věci, které nám byly předloženy, dávají ustanovením nařízení podstatu.

Nařízení se ukázalo jako odolné. Odolnost však není totéž co účinnost. Tři problémy vynikají.

Prvním z nich je srozumitelnost. Systém jej postrádá – jak pro občany, tak pro instituce. Žádosti jsou příliš často vyřizovány optikou řízení rizik. Občané musí uvést rozsudky soudů, zjištění veřejného ochránce práv a interní pokyny – které se někdy mění – jednoduše proto, aby mohli předložit svůj případ. Nikdo by se neměl muset stát odborníkem na právo EU, aby získal dokument, který je oprávněn vidět – ani by neměl být nucen podat stížnost u mého úřadu nebo jít k Tribunálu, což mohou být náročné a složité trasy.

Druhým je použití výjimek. Existují z dobrých důvodů a Unie, která prošla finanční krizí, migračními tlaky, pandemií a nyní válkou v těsné blízkosti, má skutečné zájmy, které je třeba chránit. Výjimky jsou však často vykládány příliš široce na základě vágních a abstraktních úvah – včetně argumentů, které Soudní dvůr již odmítl, jako je riziko vnějšího tlaku nebo nesprávného výkladu ze strany veřejnosti.

A třetí je čas. Lidé nyní očekávají informace stisknutím tlačítka. Až šest týdnů pro první žádost a až šest dalších pro potvrzující žádost jsou časové rámce, kterým mnoho občanů jednoduše nerozumí. A přesto mají některé instituce skutečné problémy s dodržováním těchto časových linií, občas je překračují o měsíce, ne-li roky.

Potřebujeme jasnější, úplnější a modernější pravidla – pravidla, která odrážejí dnešní technologie a způsob, jakým jsou rozhodnutí skutečně přijímána, a která zajistí, aby byla plně realizována a včas realizována proaktivní transparentnost. Právní jasnost a předvídatelnost slouží občanům. Slouží také těm, kteří pravidla uplatňují – včetně této pracovní skupiny.

Vím, že někteří se zdráhají nařízení znovu otevřít. Někteří se obávají, že by to mohlo vést k přísnějším povinnostem; jiné se obávají systému, který je méně transparentní než dnešní. Tyto obavy jsou pochopitelné. Podceňují však rostoucí náklady na nehybné stání.

Domnívám se však, že nadešel čas pro tuto rozpravu. Neměli bychom se ho bát. Měli bychom využít příležitosti k vybudování lepšího rámce transparentnosti, jehož ústředním prvkem budou občané a jejich právo vědět.

Než zavřu, slovo o Evropské síti veřejných ochránců práv. Můj úřad není jediný, kdo podporuje řádnou správu v celé Evropské unii.

Vnitrostátní a regionální veřejní ochránci práv hrají zásadní úlohu v každém z vašich členských států a posílení naší spolupráce prostřednictvím sítě je jednou z mých priorit.

Vzhledem k tomu, že si síť letos připomíná 30. výročí , zveřejníme zprávu o třech desetiletích společné práce v zájmu řádné správy v celé Unii. Ukazuje, že veřejní ochránci práv sice nemohou vydávat závazná rozhodnutí, ale pomohli zajistit dodržování práv a povinností podle práva EU – zasahovali v celém jeho spektru a ukázali, jak přímo utváří každodenní život občanů.

Dámy a pánové,

Dnešní setkání vnímám jako příležitost navázat na kulturu otevřené, transparentní a pragmatické spolupráce mezi Radou a mým úřadem.

Transparentnost je v konečném důsledku více než jen dokumenty, postupy nebo pravidla. Jde o důvěru – a o zajištění toho, aby občané viděli, jak jsou přijímána rozhodnutí, která ovlivňují jejich životy.

Doufám, že budeme moci i nadále spolupracovat na posílení této důvěry a na vytvoření rámce transparentnosti, který bude odpovídat dnešní realitě a zároveň bude ve středu zájmu občanů a jejich práva na informace.

Těším se na vaše dotazy a diskuzi.

Děkuji.