Pane předsedající, vážení členové Petičního výboru,

Jsem velmi vděčná, že jsem dnes dostala příležitost promluvit si s vámi, abych s vámi projednala svou zvláštní zprávu o případu "bavorského ležáku". Prosím, odpusťte mi, že jsem si s sebou nevzal vzorek výrobku - obávám se, že bych byl kritizován za nevhodné chování, kdybych vás při této příležitosti pozval na drink.

Skutkový stav

Skutkový základ stížnosti v projednávané věci je poměrně jednoduchý.

Stěžovatel je ředitelem společnosti, která dováží německé pivo do Spojeného království. Zjistil, že je to obtížné kvůli dohodám o výhradním nákupu, které vyžadují, aby mnoho hospod ve Velké Británii získalo své dodávky piva od konkrétních pivovarů ve Velké Británii. Tyto dohody jsou upraveny zákonem Spojeného království, známým jako "Guest Beer Provision", který umožňuje hospodám také nakupovat určitá piva od jiných dodavatelů.

Stěžovatel se domníval, že ustanovení o hostinském pivu porušuje článek 30 (nyní článek 28) Smlouvy o ES tím, že diskriminuje dovážená piva. V dubnu 1993 si na tuto záležitost stěžoval u Evropské komise. Komise poté zahájila šetření podle článku 169 (nyní článek 226) Smlouvy o ES.

V srpnu 1996 se stěžovatel dozvěděl, že v říjnu 1996 se má konat třístranná schůzka mezi Komisí, orgány Spojeného království a obchodním sdružením Confédération des Brasseurs du Marché commun (CBMC) za účelem projednání ustanovení o hostinském pivu. Požádal Komisi, aby mu umožnila účast na schůzi. Jeho žádost byla zamítnuta.

Začátkem března 1997 navrhly orgány Spojeného království změnu ustanovení o hostinském pivu. Komise považovala navrhovanou změnu za uspokojivou a šetření ukončila.

Stěžovatel chtěl vědět, kdo během šetření předložil Komisi podání a kteří zástupci CBMC se zúčastnili třístranné schůzky v říjnu 1996.

Komise tyto informace odmítla poskytnout. CBMC, na kterou se stěžovatel rovněž obrátil, mu sdělila, že nemůže poskytnout informace, jelikož příslušné osoby organizaci opustily a spisy byly zničeny.

Otázka

Statut veřejného ochránce práv mě opravňuje předkládat zvláštní zprávy Evropskému parlamentu. Pevně věřím, že tato možnost by měla být využita pouze v případě zásadních otázek. Tak je tomu v projednávané věci. Komise tvrdí, že směrnice o ochraně údajů - směrnice Evropského parlamentu a Rady 95/46/ES ze dne 24. října 1995 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů (Úř. věst. L 281, s. 31; Zvl. vyd. 13/15, s. 355) - jí brání v prokázání relevantních informací. Domnívám se, že se Komise mýlí.

Podle mého názoru zásady řádné správy vyžadují, aby občané, kteří žádají správu o informace, tyto informace obdrželi. Komise s tím souhlasí a tento bod zopakovala ve svém novém kodexu řádné správní praxe:

„Požaduje-li veřejnost informace týkající se správního řízení Komise, zaměstnanci zajistí, aby tyto informace byly poskytnuty ve lhůtě stanovené pro příslušné řízení.“

Projednávaná věc tak nastoluje zásadní otázku, zda se unijní správa může přesto dovolávat potřeby ochrany osobních údajů za účelem zamítnutí žádosti o informace týkající se správních záležitostí.

Směrnice o ochraně údajů

Dovolte mi nyní přejít ke směrnici. V této souvislosti mají zásadní význam dva pojmy: "Osobní údaje" na jedné straně a "zpracování" na straně druhé.

Za prvé, pojem „osobní údaje“ je definován jako „veškeré informace o identifikované nebo identifikovatelné fyzické osobě“ (čl. 2 písm. a)). Skutečnost, že určitá osoba zaslala dopis nebo se zúčastnila schůzky, by tedy mohla být považována za „osobní údaje“.

Za druhé, „zpracováním“ se rozumí „jakákoli operace nebo soubor operací s osobními údaji“ (čl. 2 písm. b)). Směrnice jako příklady takových operací stanoví shromažďování, zaznamenávání a uchovávání osobních údajů. Vzhledem k tomu, že lze předpokládat, že Komise nevyhazuje dopisy, které obdržela, ani seznamy osob, které se zúčastnily schůzky (jelikož jinak by mohla být obviněna z nesprávného úředního postupu), ale zapisuje je do spisu, mohlo by být za přítomné považováno i „zpracování“.

Za těchto okolností by „zpracování“ bylo podle článku 7 povoleno pouze tehdy, pokud a) dotyčná osoba „jednoznačně udělila svůj souhlas“ nebo b) pokud by se uplatnila jedna z výjimek vyjmenovaných v uvedeném článku.

Tento přístup by v podstatě zvrátil jeden z hlavních úspěchů Amsterodamské smlouvy, tj. zásadu, že rozhodnutí by měla být v Evropské unii přijímána co nejotevřeněji.

Podívejme se na okolnosti projednávané věci. Občan si stěžuje, že členský stát porušil právo Společenství. Komise zahajuje šetření. V rámci tohoto šetření obdrží podání od zúčastněných stran a svolá setkání se zástupci dotčeného členského státu a se třetími stranami. Její následné rozhodnutí nezahájit řízení o nesplnění povinnosti je zjevně založeno na informacích, které tak získala od třetích osob. Umožnit Komisi, aby uchovala jména těchto třetích stran v tajnosti, by znamenalo tvrdit, že zásada otevřenosti se nepoužije. Bylo by obtížné přijmout, že směrnice, tj. akt sekundárního práva, by měla mít přednost před základním pojmem Smlouvy.

Nenechte se však mylně interpretovat. Mohou existovat dobré důvody (například potřeba chránit obchodní tajemství), proč by Komise mohla odmítnout zpřístupnit vlastní podání. V některých řízeních může být dokonce zákonné nezveřejňovat totožnost osob, které předložily podání. Zamyslete se například nad řízením v oblasti hospodářské soutěže, kdy malý prodejce nemusí být připraven poskytnout jakékoli informace proti silnému konkurentovi bez takové ochrany. Co však nemůže a nemělo by být přijato, je obecné tvrzení, že směrnice o ochraně údajů ukládá Komisi povinnost uchovávat jména těchto osob v tajnosti.

Domnívám se, že tento postoj je rovněž v plném souladu s účelem směrnice o ochraně údajů. Tento cíl spočívá v ochraně „základních práv a svobod fyzických osob, a zejména jejich práva na soukromí“. Lze vážně tvrdit, že osoba, která se úmyslně rozhodla napsat Komisi nebo se zúčastnit schůzky s Komisí, by měla mít právo dovolávat se „práva na soukromí“, aby zabránila jiným osobám dozvědět se, kdo jsou? Odpověď musí být určitě ne.

Vezměte prosím na vědomí, že stěžovatel nepožaduje informace o věku, barvě pleti, zdravotním stavu, politické loajalitě nebo jakýchkoli jiných charakteristikách, které lze řádně nazvat „osobními údaji“. Jediné, co chce vědět, je, kdo se účastnil správního řízení před Evropskou komisí, v jehož důsledku Komise ukončila své šetření. Názor Komise by znamenal, že existuje základní právo na tajné poskytování informací správnímu orgánu. Domnívám se, že by to bylo v příkrém rozporu se zásadou otevřenosti, o které jsem se již zmínil.

Dovolte mi na závěr říci, že existuje ještě jeden důvod, proč je postoj Komise nepřesvědčivý, a to že je sám o sobě protichůdný. Komise informovala veřejnou ochránkyni práv, že napsala všem dotčeným osobám, aby se jich zeptala, zda by nesouhlasily s tím, aby jejich jména byla sdělena stěžovateli. Některé z těchto osob s tím výslovně souhlasily, několik jich vzneslo námitky a většina neodpověděla vůbec. Komise poté informovala stěžovatele o jménech všech těchto osob, s výjimkou osob, které vznesly výslovnou námitku. Komise ve svém stanovisku tento přístup odůvodnila těmito slovy:

„(...) pokud na dopis neodpoví, a s ohledem na zvláštní okolnosti tohoto případu je Komise toho názoru, že zájmy nebo základní práva a svobody subjektů údajů nemají přednost.“

Velmi si vážím tohoto konstruktivního a kooperativního přístupu Komise. V čl. 7 písm. a) se však stanoví, že osobní údaje mohou být zpracovávány pouze tehdy, pokud k tomu subjekt údajů „jednoznačně“ udělil svůj souhlas. Přístup Komise tedy ukazuje, že informace tohoto druhu mohou být zpřístupněny i v případě, že by to ustanovení směrnice o ochraně údajů, pokud by byla použitelná, neumožňovala.

Děkuji za pozornost.