Tento případ se týká způsobu, jakým Evropská komise řešila stížnost, která jí byla v roce 2006 předložena 27 občanskými iniciativami („stěžovatelé“) bojujícími proti tomu, co chápaly jako negativní důsledky rozšíření vídeňského letiště. Komise dospěla k závěru, že příslušné práce byly provedeny bez povinného posouzení vlivu na životní prostředí (EIA) požadovaného směrnicí 85/37/EHS. S cílem napravit toto opomenutí se dohodla s rakouskými orgány, že provedou EIA ex post, které bude co nejlepším možným způsobem simulovat podmínky EIA ex ante a umožní úplné posouzení vlivu příslušných projektů na životní prostředí. Závěrečná zpráva o tomto řízení byla předložena Komisi v únoru 2011.

Stěžovatelé byli nespokojeni se způsobem, jakým byla EIA ex post prováděna. Kritizovali mimo jiné, že (i) za příslušné řízení byl odpovědný tentýž orgán, který udělil povolení pro příslušné práce, a ocitl se tak ve zjevném střetu zájmů, a (ii) že neměli přístup k přezkumnému řízení, jak stanoví příslušná směrnice EU.

V roce 2008 se stěžovatelé obrátili na evropského veřejného ochránce práv (stížnost 1532/2008). Po posouzení záležitosti dospěl veřejný ochránce práv k názoru, že argumenty stěžovatelů týkající se dvou výše uvedených záležitostí se zdají být na první podhled opodstatněné, a že v daný okamžik není tudíž schopen posoudit, zda Komise zajistila, aby EIA ex post byla provedena řádným způsobem. Avšak vzhledem k tomu, že řízení stále probíhalo a že Komise uvedla, že případ nesplnění povinnosti uzavře, teprve až bude spokojena s tím, že rakouské orgány přijaly nezbytná opatření, veřejný ochránce práv se domníval, že v daném stadiu není nutné žádné další opatření z jeho strany. Veřejný ochránce práv proto šetření uzavřel v prosinci 2009 s tím, že věří, že Komise vezme jeho zjištění v úvahu.

V listopadu 2010 se stěžovatelé obrátili na veřejného ochránce práv znovu (stížnost 2591/2010). Veřejný ochránce práv zahájil druhé šetření, v jehož průběhu prostudoval spis Komise. Tato kontrola ukázala, že spis neobsahuje žádnou další významnou korespondenci mezi Komisí a rakouskými orgány z doby, kdy byla EIA ex post prováděna. Zejména nic nenasvědčovalo tomu, že stížnosti, které stěžovatelé v průběhu tohoto období předložili, byly písemně projednány s rakouskými orgány. Zdálo se, že ani rozhodnutí veřejného ochránce práv o stížnosti 1532/2008 nebylo důvodem k žádné podobné výměně dopisů. Tento stav věcí vedl veřejného ochránce práv k závěru, že Komise nevzala jeho zjištění z prvního vyšetřování do úvahy. Proto vydal návrh doporučení, v němž naléhavě vyzval Komisi, aby přehodnotila svůj postoj. Tento návrh doporučení se nesetkal s úspěchem.

Veřejný ochránce práv usoudil, že tento případ představuje politováníhodný příklad situace, kdy Komise i) neučinila vhodné nápravné opatření v souvislosti s jasným porušením práva EU ve významném případě a ii) rozhodla se nevzít v potaz doporučení veřejného ochránce práv. Proto veřejný ochránce práv dospěl k názoru, že je vhodné předložit záležitost Evropskému parlamentu. Veřejný ochránce práv tedy uzavřel své šetření zvláštní zprávou pro Evropský parlament.