Pane předsedající, vážení hosté, dámy a pánové.

Dovolte mi začít poděkováním Transparency International Ireland a zejména Johnu Devittovi za to, že mě pozvali, abych vás dnes ráno oslovil. Musím poblahopřát TI Ireland k práci, kterou v této oblasti odvedla, a k jejímu rozhodnutí svolat tuto důležitou akci. Měl bych také zmínit, že kancelář Transparency International pro EU v Bruselu je na toto téma obzvláště aktivní v Bruselu a vybízela mou kancelář, aby mimo jiné dělala více pro ochranu oznamovatelů ve správě EU.

Než však promluvím o whistleblowingu, rád bych se s vámi podělil o několik úvah z návštěvy Dánska na začátku tohoto týdne, kde jsem se setkal s dánským veřejným ochráncem práv, některými politickými a dalšími vyššími úředníky státní správy, jakož i se studenty, nevládními organizacemi a akademickými pracovníky.

Na rozdíl od této země, nebo dokonce na rozdíl od mnoha orgánů EU, je Dánsko relativně mírné, pokud jde o regulaci toho, co považujeme za etické otázky.  Nemají rejstřík lobbistů jako my, nemají pravidla týkající se „otáčivých dveří“ a nemají ani pravidla na ochranu oznamovatelů. I když jsou jejich obecné správní postupy silně kodifikovány, netýká se to některých oblastí, o nichž dnes hovoříme, oblastí, v nichž jsme v Irsku začali v posledním desetiletí silně regulovat.

První náznak kulturní nerovnosti přišel, když jsem popisoval dánským novinářům případy, kterými jsem se zabýval a které se týkaly vyšších úředníků EU, kteří se občas stěhují do soukromého sektoru do oblastí velmi blízkých oblastem, které regulovaly jako státní zaměstnanci.  Hovořil jsem také o případu bývalého předsedy Komise Barrosa a jeho rozhodnutí z loňského roku zaujmout vedoucí pozici v bance Goldman Sachs. „A co“, odpověděl novinář ,, „se s něčím z toho mýlí“.

A zatímco si samozřejmě do jisté míry hrál na ďáblova advokáta, mantra „co je na tom špatného“ mě pronásledovala po zbytek mé dánské návštěvy.

Později, během mé návštěvy veřejného ochránce práv a řady vyšších státních úředníků, kteří pracují na osvědčených správních postupech v dánské veřejné službě, jsem poznamenal, že v oblastech, které jsem zmínil výše, neexistuje regulace.  Stručně řečeno mi bylo řečeno, že k tomu nedošlo, protože existuje vysoká míra důvěry v dánskou společnost, vysoká míra očekávání, že lidé budou vykonávat svou práci ve veřejném zájmu, a přesvědčení, že dovednosti a talenty lidí by měly být využívány všude tam, kde je jich v určitém okamžiku nejvíce zapotřebí, a pokud to znamená, že se bude otáčet mezi veřejným a soukromým sektorem, pak dokud se bude mít za to, že nedošlo k žádné újmě, nebude problém.

Měl bych říci, že člen Transparency International, který byl také na setkání, nebyl tak upřený pohled na vizi dánské společnosti, která mi byla předložena, ale přesto jsem si všiml, že když jsem později toho dne vyprávěl skupině studentů o popisu úrovní důvěry v dánské společnosti, všiml jsem si poměrně mnoha mladých hlav, které souhlasně kývaly.

Nevím dost o vnitřním fungování dánské administrativy, abych mohl posoudit některé nebo všechny tyto skutečnosti, ale faktem zůstává, že přinejmenším nebyl žádný pocit naléhavosti při zavádění takových etických reforem, které jsme my a jiní zavedli v poslední době.

Když jsem cestou domů trochu více zkoumal dánský fenomén, zjistil jsem, že důvěra je něco, co je společenskou normou v dánských a jiných severských kulturách, že je to něco, co je vštěpováno od dětství přes rodinné a školní systémy a něco, co je těžké posunout, i když dánští lidé a jiní z těchto kultur migrují do velmi odlišných.  Je to, stejně jako jejich DNA, něco zakořeněného. Důvěra, to bylo napsáno je dánské zlato.

A tak si myslím, že kdykoli zvážíme otázky, jako je whistleblowing, střet zájmů nebo transparentnost ,, musíme se zamyslet nad hlubšími silami, které nás zatlačily do doby nebo kultury, kdy máme pocit, že nejlepším způsobem, jak přimět lidi, aby se chovali, je přijetí pravidel, je přísnější kontrola.  A i když jsou takové kontroly obecně vítány, protože se velmi často objevují v reakci na skandál, možná bychom se také měli cítit neklidně, že jsme se dosud nestali takovým druhem lidí, kterým lze kulturně důvěřovat, že udělají správnou věc.  Zdůrazňuje samozřejmě také zastřešující význam kultury, pokud jde o hodnocení důvěryhodnosti veřejné instituce, a to, že kultura – dobrá nebo špatná – je vždy lidmi na vrcholu.

Dnes ráno budu hovořit o práci, kterou můj úřad odvedl a nadále odvádí, aby pomohl chránit oznamovatele, kteří oznamují závažné nesrovnalosti v orgánech, institucích a jiných subjektech EU. Ale dovolte mi začít s několika myšlenkami o whistleblowingu obecně.

IIt může pomoci začít s něčím velmi jednoduchým:

„Všechno, co potřebujete vědět o whistleblowingu, jste se naučili ve školce.“ 

To je podle profesora vlády na University of Maryland, C Fred Alford, autor Whistleblowers: Zlomené životy a organizační síla a myslím, že to, co se snaží překonat, je, že obecně jsou oznamovatelé řízeni jednoduchým, dokonce vrozeným pocitem správného a špatného. Ti z vás, kteří mají malé děti, je často uslyší mluvit o něčem, co je „spravedlivé“ nebo není „spravedlivé“.  Někdy nemusí být schopni přesně formulovat proč, prostě mají pocit, že něco v jejich vesmíru není v pořádku.

Nedávné významné události po celém světě vyvolaly značný zájem veřejnosti o toto téma, ale zatímco slovo vyvolává hluboké politické intriky, každodenní realita je často daleko od dramatu Juliana Assange a Wikileaks nebo Edwarda Snowdena nebo Chelsea Manningové a je mnohem všednější.

Máme tendenci pouze slyšet příběhy informátorů, kterým hrozí trest odnětí svobody a vysoké pokuty, jejichž kariéra spočívá v troskách, jejichž životy jsou zničeny, rodiny zničeny.

Avšak ne každý čin whistleblowingu je pro oznamovatele katastrofální a poznamenávám, že dnes odpoledne máte zasedání nazvané „Getting it Right“, během něhož účastníci uslyší, v co bych doufal, že jsou „úspěšné příběhy“ z veřejného, soukromého a neziskového sektoru.

Existují samozřejmě rizika, která je třeba vhodně řešit, ale jedná se o složitý problém a uznání jeho složitosti má zásadní význam. Být informátorem na jedné úrovni znamená vrhnout se mimo svůj kmen, ať už je to váš osobní, komunitní nebo pracovní kmen.  Samotný akt riskuje ostrakizaci a ještě horší.

Kolegové oznamovatelů, dokonce i ti, kteří nejsou přímo dotčeni jeho činy, jsou často hlášeni, že se obracejí na oznamovatele a prosí o otázku uvedenou ve vynikajícím článku z roku 2014 v Guardianu Andrewa Smitha: „Proč si oznamovatele idealizujeme abstraktně, a přesto se na ně tak ochotně obracíme osobně?“ 

Mohla by to být nejistota způsobená rozbitím nevyslovené komunity Omerta? Je hrozba pro instituci vnímána také jako hrozba i pro nezainteresované osoby? Za určitých okolností jsou lidé ovlivněni výsledkem obvinění z whistleblowingu, i když sami osobně neudělali nic špatného.

Zkušenosti naznačují, že to, co často motivuje jednotlivce, aby se přihlásil, je prostá loajalita k instituci spojené s hlubokou frustrací, že jejich obavy nejsou dostatečně řešeny odpovědnými osobami. Cítí se proto nuceni hledat vnější pomoc.

Výzvou proto je zabránit nutnosti vyhnat oznamovatele tím, že se vytvoří struktury nejen na ochranu osob, které hovoří o závažných nesrovnalostech, ale také na zajištění toho, aby byla věcná podstata jejich stížnosti plně prošetřena a aby byly informovány o tom, jaká opatření budou přijata k nápravě situace. A je to výzva, protože nutí instituce, aby odložily institucionální vlastní zájmy a učinily některé odvážné kroky, které mohou mít významné důsledky pro jednotlivce i pro samotnou instituci.

V roce 2014 se jedno z mých prvních strategických šetření nebo šetření z vlastního podnětu po nástupu do funkce týkalo whistleblowingu.

Kontextem byla částečně vůbec první zpráva EU o boji proti korupci, v níž se uvádí, že „[…] whistleblowing čelí obtížím vzhledem k obecné neochotě oznamovat takové činy v rámci vlastní organizace a obavám z odvetných opatření. V tomto ohledu je klíčové budování kultury integrity v rámci každé organizace, zvyšování povědomí a vytváření účinných ochranných mechanismů, které by potenciálním oznamovatelům poskytly důvěru […].“

Souvislosti byly rovněž utvářeny novými ustanoveními pravidel pro zaměstnance EU, která se vztahují na všechny úředníky EU a vstoupila v platnost v lednu 2014. Tato nová ustanovení se týkala i) potřeby poskytovat úředníkům informace o řešení záležitostí, které nahlásili; ii) ochranu oprávněných zájmů těchto úředníků a jejich soukromí; iii) postup vyřizování stížností úředníků týkajících se způsobu, jakým s nimi bylo zacházeno.

Stížnosti

Význam těchto konkrétních ustanovení dokládají mé zkušenosti s vyřizováním stížností oznamovatelů. Většina případů, kterými jsem se zabýval, pocházela od jednotlivců, kteří tvrdí, že nebyli bráni dostatečně vážně, že jejich administrativa dostatečně nereagovala na jejich zprávy, že nebyli informováni o žádných následných opatřeních (jinými slovy, nemají žádnou zpětnou vazbu ohledně toho, zda měli v první řadě pravdu, nebo ne) a že čelili odvetným opatřením.

Uvedu dva příklady.

V prvním případě stěžovatel, inženýr, vznesl u Evropského úřadu pro bezpečnost letectví (EASA) obavy ohledně bezpečnosti a střetu zájmů, pokud jde o konkrétní typ letadla, jehož projektování se účastnil. Agentura EASA letadlo certifikovala, ale odpověděla pouze na část obav stěžovatele.

Během našeho šetření poskytla agentura EASA stěžovateli příslušné odpovědi na některé z jeho dříve nezodpovězených argumentů. Můj úřad nicméně kritizoval agenturu EASA za to, že dostatečně neřešila obavy stěžovatele ohledně existence střetu zájmů v certifikačním postupu. Můj úřad rovněž poznamenal, že vnitřní pravidla agentury EASA pro nakládání s informacemi oznamovatelů umožňují poskytovat oznamovatelům pouze obecnou zpětnou vazbu, což je nedostatečné. Vyzvali jsme agenturu EASA, aby tato pravidla změnila nebo vyložila způsobem, který zajistí, že oznamovatelé obdrží smysluplnou zpětnou vazbu, pokud jde o výsledek šetření agentury EASA na základě jejich obav.

Druhý případ se týkal rovněž agentury EASA, ale zaměřil se na opatření Evropského úřadu pro boj proti podvodům (OLAF) poté, co obdržel zprávu o whistleblowingu spojující agenturu EASA s údajnou manipulací se zprávou o inspekci ochrany letectví před protiprávními činy. Po předběžném posouzení jsem byl znepokojen tím, co se zdálo být rozhodnutím úřadu OLAF případ zamítnout a vrátit věc agentuře EASA navzdory skutečnosti, že se oznamovatel vědomě rozhodl podat svou zprávu úřadu OLAF, a nikoli úřadu pro bezpečnost letectví. Zastával jsem předběžný názor, že takové rozhodnutí by mohlo mít negativní dopad na účinnost ustanovení o whistleblowingu obecně, a rozhodl jsem se záležitost prošetřit.

Po kontrole spisů úřadu OLAF jsem zjistil, že úřad OLAF náležitě zvážil, zda zahájit vyšetřování. Ukázalo se rovněž, že OLAF ve skutečnosti případ neuzavřel, ale požádal Úřad pro bezpečnost letectví, aby záležitost přezkoumal a podal zprávu o výsledcích svého vyšetřování. OLAF si kromě toho vyhradil právo zahájit formální vyšetřování v pozdější fázi. V této souvislosti jsem zjistil, že OLAF se zprávou stěžovatele o whistleblowingu náležitě zabýval. Poznamenal jsem, že úřad OLAF měl stěžovatele výslovněji informovat, že jeho postoupení záležitosti agentuře EASA neznamená, že úřad OLAF nebude v této záležitosti podnikat žádné další kroky, a upozornil jsem na to úřad OLAF.

Vnitřní předpisy

Vzhledem ke zkušenostem veřejné ochránkyně práv s vyřizováním stížností jsem se domnívala, že je obzvláště důležité, aby se můj úřad ujal vedení při provádění nových ustanovení v pravidlech pro zaměstnance EU.

Při vytváření vnitřních pravidel se můj úřad řídil těmito zásadami:

Účinná politika whistleblowingu by měla odrazovat od protiprávního jednání a odhalovat je dříve, než bude příliš pozdě.

Mělo by prokázat, že vrcholové vedení chce o obavách slyšet včas a bude odpovídajícím způsobem reagovat.

Měla by zaměstnancům signalizovat vhodný způsob, jak vyjádřit obavy.

Měla by zaměstnance ujistit, že budou chráněni, pokud budou vzbuzovat obavy.

· Mělo by být uvedeno, že existují bezpečné vnější cesty, které vzbuzují obavy (v případě orgánů EU, kterým je v první řadě Evropský úřad pro boj proti podvodům, OLAF).

A mělo by to snížit riziko širšího zveřejňování.

Úzce jsem spolupracoval se zaměstnanci na přípravě pravidel. Náš výbor zaměstnanců konzultoval všechny zaměstnance, aby jim pomohl cítit odpovědnost za pravidla, aby jim zaměstnanci rozuměli a měli důvěru v ochranu, kterou poskytují. Požádali jsme o radu našeho interního pověřence pro ochranu osobních údajů a evropského inspektora ochrany údajů. Poté jsem zveřejnil návrh pravidel pro veřejnou připomínku. Po přezkoumání připomínek veřejnosti se konala schůze zaměstnanců a výbor zaměstnanců byl znovu informován. V rámci našeho úsilí o informování a zapojení zaměstnanců jsme pozvali Nicole Marie Meyerovou z Transparency International France na naše setkání zaměstnanců, aby se podělila o své zkušenosti jako oznamovatelka ve francouzské veřejné správě a vysvětlila práci, kterou odvádí na zlepšení ochrany oznamovatelů ve Francii.

Konečné znění pravidel bylo přijato v únoru 2015 a je k dispozici na našich internetových stránkách.

Naše pravidla mají oznamovatelům umožnit, aby splnili svou povinnost promluvit, pokud se dozvědí o závažném pochybení nebo protiprávním jednání v rámci úřadu veřejného ochránce práv, a sloužili tak veřejnému zájmu tím, že podporují integritu, transparentnost, odpovědnost a v konečném důsledku legitimitu úřadu veřejného ochránce práv.

Pravidla odrážejí myšlenku, že integrita je základní zásadou evropské veřejné služby. Veřejnost očekává, že se zaměstnanci orgánů, institucí a jiných subjektů EU budou chovat s nejvyšší mírou bezúhonnosti. Proto je nejen žádoucí, ale zásadní, aby zaměstnanci hlásili jakékoli důvodné podezření ze závažného pochybení nebo protiprávního jednání v rámci úřadu veřejného ochránce práv.

Pravidla definují nejdůležitější pojmy, jako je oznamovatel a závažné pochybení. Podrobně stanoví postup, kterým se mají oznamovatelé řídit. Popisují práva, která má oznamovatel, konkrétně poradenství a podporu, záruky informací, ochranu, důvěrnost, mobilitu, hodnocení a propagaci a opravné prostředky. Zmiňují tresty pro jednotlivce, kteří proti oznamovatelům podnikají odvetná opatření. A konečně pravidla veřejné ochránkyně práv obsahují články o zneužívání procesu whistleblowingu, právech dotčených osob, odborné přípravě a oznamování, ochraně údajů a externích oznamovatelích.

Strategické šetření

Po zahájení procesu dokončování našich vlastních pravidel jsem provedl šetření z vlastního podnětu s cílem zjistit, zda devět orgánů EU, včetně Parlamentu, Komise, Rady a Evropské služby pro vnější činnost, přijalo podobná opatření.

Konstatoval jsem, že pouze Evropská komise a Evropský účetní dvůr přijaly nezbytná pravidla; když jsem v únoru 2015 šetření uzavřel, ostatní orgány stále připravovaly pravidla. Ostatních sedm orgánů EU mezitím příslušná pravidla zavedlo nebo aktualizovalo.

Vzhledem k tomu, že pravidla a politiky týkající se whistleblowingu jsou nyní v platnosti, zvažujeme další kroky. Jednou z možností by například mohlo být dozvědět se více o zkušenostech orgánů EU s prováděním pravidel, pokud jde o ochranu vlastních zaměstnanců za takových okolností.

Než skončím, měl bych také zmínit, že Evropský parlament v současné době diskutuje a připravuje zprávu o tom, jak chránit oznamovatele při zveřejňování důvěrných informací společností a veřejných orgánů v Evropě. Jak víme, ochrana oznamovatelů dosud není v mnoha členských státech EU zaručena, a proto je výsledkem roztříštěná ochrana, která jim ztěžuje zjištění jejich práv a toho, jak oznamovatele upozornit, a vytváří právní nejistotu v přeshraničních situacích, které jsou stále běžnější. Návrh zprávy vyzývá Evropskou komisi, aby předložila legislativní návrh na účinnou ochranu oznamovatelů v EU. Vyzývá rovněž členské státy, aby zavedly nezávislý orgán odpovědný za shromažďování oznámení, ověřování jejich důvěryhodnosti a vedení oznamovatelů, zejména pokud jejich organizace nereaguje kladně.

Evropská komise těmto obavám parlamentu a občanské společnosti naslouchá a začátkem tohoto roku zahájila veřejnou konzultaci o výhodách a nevýhodách ochrany oznamovatelů; zjistit prvky, které jsou důležité pro účinnou ochranu oznamovatelů; dozvědět se o problémech, které vznikají jak na vnitrostátní úrovni, tak na úrovni EU v důsledku nedostatků a slabin stávající ochrany oznamovatelů, jakož i o potřebě minimálních norem ochrany. Výsledky této veřejné konzultace by měly být brzy zveřejněny.

V březnu tohoto roku Komise rovněž spustila nový nástroj, který Evropanům usnadní upozorňovat Komisi na tajné kartely a další porušení antimonopolních pravidel. Lidé se mohou rozhodnout uvést svá jména nebo použít nástroj pro whistleblowery, který zaručuje jejich anonymitu. Komise vysvětluje své rozhodnutí odkazem na zřejmou hodnotu důvěrných informací při upozorňování na protisoutěžní praktiky.

Závěrem bych tedy řekl, že důvěry občanů ve veřejný sektor nelze dosáhnout v prostředí, kde se ti, kdo mají informace o podvodech nebo korupci, bojí promluvit. Přesným uvedením toho, co lze očekávat od zaměstnanců v každé fázi procesu, a školením vedoucích pracovníků o tom, jak správně nakládat s oznámenými informacemi, je každé osobě v řetězci poskytnuta jistota i ochrana.

Oznamovatelé hrají zásadní úlohu při pomoci jakémukoli typu organizace odrazovat od porušování zásady integrity a odhalovat jakákoli porušení, k nimž může dojít.  Působí jako kanárci v dole, signalizují nebezpečí, aby ostatní mohli být chráněni.  Samozřejmě, pokud je jed v dole opravdu špatný, kanárek se často setkává se smutným koncem. Takže skutečným úkolem je v první řadě zabránit hromadění jedu v organizaci.

Dovolte mi ještě jednou poblahopřát TI Ireland k této důležité iniciativě a věřím, že budete mít obohacující den diskusí.

Děkuji vám.