Ctihodný ochránce del Pueblo de España,

Seňor Presidente del Foro de la Nueva Economía,

Estimados colegas,

Seňoras y señores:

I. Introducción

Es un gran placer estar presente en este encuentro organizado por el Foro de la Nueva Economía, para hablarles de un tema tan actual como es la Europa de los Ciudadanos desde la perspectiva del Defensor del Pueblo Europeo. Permítanme, en primer lugar, expresar mi agradecimiento al Presidente de este Foro, señor José Luís Rodríguez, por brindarme la oportunidad de estar aquí con Ustedes.

Querría también dar las gracias a mi colega y amigo, Enrique Múgica, por su halagadora presentación, así como a los Defensores del Pueblo autonómicos que han venido hasta Madrid para presenciar esta conferencia. Si bien éste será uno de los ejes de mi exposición, déjenme que les avance que el trabajo del Defensor del Pueblo Europeo en defensa de los ciudadanos europeos ha sido en gran parte resultado de la estrecha colaboración con mis colegas, tanto a nivel nacional como autonómico.

Me siento orgulloso de poder hablarles del papel de un Defensor del Pueblo en un país como España donde el funcionamiento de esta institución es ejemplar y ha servido de fuente de inspiración para otros países, como también para la Unión Europea.

Esta importancia del Defensor del Pueblo en España es una de las razones por las que estaré de vuelta en Madrid en breves días, en el marco de una visita oficial a España durante la que deberé explorar con el Defensor del Pueblo español, Enrique Múgica, los medios a nuestro alcance para colaborar de formas estrecha en materias como, por ejemplo, la información de la que disponen nuestros conciudadanos sobre sus derechos en la Unión Europea.

Mis estancias en España me permitirán sin duda tomar el pulso al clima político del país, en un momento particularmente importante en la evolución de su régimen democrático (Mise estancias en España me permitirán sin duda tomar el pulso al clima político del país, en un momento particularmente importante en la evolución de su régimen democrático). Ésta es una oportunidad que valoro en gran manera ya que, como académico, la democracia española ha sido objeto de estudio para mí durante casi treinta años, habiendo visitado su bello país en varias ocasiones. De hecho, en ese papel académico, una de mis experiencias más memorables tuvo lugar en esta misma ciudad, cuando hace unos años fui profesor visitante del Centro de Estudios Avanzados en Ciencias Sociales del Instituto Juan March. Já complace comprobar la presencia entre el público de algunos amigos de aquellos años en el Instituto Juan March.

Debo confesarles, sin embargo, que mi experiencia en ese Instituto, aunque památný, tuvo un inconveniente! El alto nivel de inglés hablado tanto por el profesorado como los estudiantes me impidió mejorar mi castellano lo suficiente como para sentirme cómodo pronunciando una conferencia en este idioma. Por lo tanto, y asumiendo completa responsabilidad por este inconveniente, les solicitaré su comprensión y continuaré en inglés.

Evropa a její budoucnost jsou v současné době předmětem intenzivní a bouřlivé veřejné diskuse, v níž se politici snaží vysvětlit svým veřejným názorům, a dokonce i sami sobě, co to znamená přiblížit Evropu jejím občanům: Jinými slovy, co to znamená vytvořit „Evropu občanů“.

Součástí problému je definovat vztah mezi demokracií v členských státech a demokracií na evropské úrovni. Ale to je jen část problému. Koncepce Evropy občanů zahrnuje nejen demokracii, ale také právní stát, který zaručuje dodržování práv jednotlivců, včetně základních práv.

I když máme tendenci předpokládat, že demokracie a právní stát jdou přirozeně ruku v ruce, historicky a analyticky se liší. Vztah mezi demokracií a právním státem je základním aspektem politické a ústavní kultury. Rozdíly v tomto vztahu navíc značně vysvětlují rozdíly, které najdeme mezi politickými a ústavními kulturami v Evropské unii. Není proto divu, že vyhlídka na Evropu občanů je najednou tak lákavá – a tak nepolapitelná!

Právní stát popisuje stav, ve kterém všichni členové společnosti žijí podle zákona a ve kterém je veřejná moc ustavena a vykonávána na základě toho, co Max Weber popsal jako "právní-racionální" pravidla.

Je-li právní stát dlouhodobě zaveden, vztah mezi vládci a ovládanými je zprostředkován institucemi, které mají právní uznání a autoritu a které účinně omezují moc vykonávanou vládcem. Nejdůležitější z těchto institucí je nezávislé soudnictví, jehož rozhodnutí jsou účinně prováděna výkonnou mocí vlády.

Moderní demokracie je naopak založena na určité kombinaci rovnosti a svobody. Relativní rovnováha mezi těmito dvěma principy nám umožňuje rozlišovat různé varianty demokracie. Zmíním se pouze o dvou z nich, a to velmi schematicky.

První odvozuje své kořeny z jakobínského odkazu francouzské revoluce a privileguje rovnost jako základní organizační princip demokracie.

Jeho hlavní nevýhodou je, že jeho jednorozměrná logika, která podporuje homogenitu a odrazuje od rozmanitosti, riskuje vytvoření zplošťující dynamiky, která by mohla dát rozměr "vyrovnání rovnostářství" výkonu veřejné moci. To zase vyvolává vážné obavy týkající se dodržování zásad právního státu a dodržování práv a povinností s ním spojených.

Alternativní varianta se vyznačuje pluralitní logikou, jejímž prvořadým zájmem je hledání optimální rovnováhy mezi institucemi, které alternativně vyjadřují rovnostářské a libertariánské principy.

Kombinace pluralitní verze demokracie a vzkvétajícího právního státu vytváří optimální podmínky pro to, aby instituce podporující odpovědnost, včetně veřejného ochránce práv, existovaly vedle soudů a doplňovaly svou práci způsoby, které brzy popíšu.

Zdržím se toho, abych vám nabízel velkolepý návrh pro Evropu občanů nebo cestovní mapu, jak se tam dostat. To jsou úkoly politických vůdců, nikoli veřejného ochránce práv. Často se však setkávám s místopředsedkyní Komise Margot Wallströmovou, která je odpovědná za komunikační strategii Komise, a veřejně jsem uvítal její záměr postavit občany do středu diskuse o budoucnosti Evropské unie.

Po zbytek času, který mi byl dnes přidělen, se pokusím vysvětlit, jak každodenní práce evropského veřejného ochránce práv a mých kolegů v členských státech přispívá na mikroúrovni k posílení postavení občanů a nabízí jim výběr způsobů, jak hájit svá práva, čímž pomáhá zvyšovat a udržovat kvalitu demokracie a zároveň podporuje právní stát.

II. Úloha evropského veřejného ochránce práv

Základní funkcí veřejného ochránce práv je vyšetřovat stížnosti na orgány veřejné moci. Soudy jsou základními institucionálními garanty právního státu a možnost zahájit soudní řízení proti orgánům veřejné moci je základním právem. Úloha veřejného ochránce práv doplňuje úlohu soudů a nabízí občanům alternativní opravný prostředek s odlišnou rovnováhou výhod a nevýhod.

Na rozdíl od soudu nemá veřejný ochránce práv obvykle pravomoc přijímat právně závazná rozhodnutí. Jeho účinnost je založena na morální autoritě a v konečném důsledku na publicitě a schopnosti přesvědčit veřejné mínění, což v pluralitní variantě demokracie může poskytnout veřejným orgánům účinnou pobídku k dodržování doporučení veřejného ochránce práv.

Nezávazná povaha rozhodnutí umožňuje, aby postupy veřejného ochránce práv byly pružnější než postupy soudu, takže veřejný ochránce práv může jednat relativně rychle a levně a obvykle bez nákladů pro stěžovatele.

Kromě toho veřejný ochránce práv bere v úvahu nejen zákonná práva stran, ale také širší zásady řádné správy, které jsou z důvodů, které vysvětlím později, ze své podstaty otevřené.

První parlamentní ombudsman na světě byl zřízen ve Švédsku v roce 1809, aby kontroloval zákonnost chování veřejných činitelů. Teprve v roce 1919 byl švédský model přizpůsoben potřebám jiné země, Finska. Pak uplynulo téměř půl století, než byl v Dánsku v roce 1955 zřízen třetí veřejný ochránce práv.

V 60. a počátkem 70. let 20. století začala první vlna globální expanze, když starší demokracie, jako je Norsko, Nový Zéland, Velká Británie a Francie, přijaly instituci ombudsmana jako způsob řešení problémů občanů při jednání s veřejnou správou, která se značně rozšířila a převzala nové role, zejména po druhé světové válce, protože sociální role státu exponenciálně rostla.

Od poloviny 70. let byli veřejní ochránci práv zřizováni v postautoritářských státech, jako je Řecko, Portugalsko a dokonce Španělsko, jakož i v mnoha zemích Latinské Ameriky. Po roce 1989 vedl přechod od komunismu k demokracii ve střední a východní Evropě k velkému nárůstu počtu veřejných ochránců práv v těchto regionech.

Šíření úřadu veřejného ochránce práv je v Evropské unii obzvláště působivé. V době jednání o Maastrichtské smlouvě existovali vnitrostátní veřejní ochránci práv pouze v naprosté většině členských států; 7 z 12. Společným účinkem postupného rozšiřování a zřizování nových úřadů je to, že dnes existuje vnitrostátní veřejný ochránce práv ve 23 z 25 členských států.

Evropský veřejný ochránce práv byl na úrovni Unie zřízen Maastrichtskou smlouvou z roku 1993 s cílem posílit vztahy mezi občany a úrovní správy Unie.

V původním španělském návrhu během jednání vedoucích k Maastrichtské smlouvě měl evropský veřejný ochránce práv dohlížet na uplatňování práv evropských občanů na vnitrostátní úrovni. Znění, které bylo nakonec přijato na základě dánského návrhu, však mělo jiný cíl. Když v září 1995 zahájil svou činnost první evropský veřejný ochránce práv, měl mandát zabývat se nesprávným úředním postupem pouze v rámci činností orgánů a institucí Společenství.

Amsterodamská smlouva z roku 1997 zařadila do svého mandátu tzv. „třetí pilíř“ policejní a soudní spolupráce v trestních věcech, takže nyní mohu také prošetřit stížnosti na Europol a Eurojust.

Smlouva o Ústavě pro Evropu, jejíž případný osud zůstává nejistý, by rozšířila mandát evropského veřejného ochránce práv na „Unii, orgány, instituce a jiné subjekty“. To by do mandátu evropského veřejného ochránce práv zahrnulo Evropskou obrannou agenturu, která byla zřízena v rámci společné zahraniční a bezpečnostní politiky, a - možná překvapivě - Evropskou radu, která se skládá z hlav států a předsedů vlád.

V praxi je většina přípustných stížností, které dostávám, namířena proti Evropské komisi. To je pochopitelné, protože Komise je hlavním orgánem EU, který má přímé vztahy s občany a obyvateli Unie, což jsou lidé, kteří jsou oprávněni si na mě stěžovat.

Podstatou mandátu evropského veřejného ochránce práv je pojem „nesprávný úřední postup“, což je pojem, který není definován ani Smlouvami, ani statutem veřejného ochránce práv. V reakci na žádost Evropského parlamentu předložil veřejný ochránce práv ve své výroční zprávě za rok 1997 komplexní definici, podle níž „k nesprávnému úřednímu postupu dochází, pokud veřejný subjekt nejedná v souladu s pravidlem nebo zásadou, které jsou pro něj závazné“. Tuto definici později schválil Evropský parlament.

K pravidlům a zásadám, které jsou pro veřejné orgány závazné, patří samozřejmě pravidla a zásady, které definují ochranu lidských práv. Evropský veřejný ochránce práv proto vždy považoval porušování lidských práv za formu nesprávného úředního postupu. To je v souladu s přístupem naprosté většiny mezinárodního společenství veřejných ochránců práv, pro něž je obrana základních práv zásadní součástí jejich funkce.

Listina základních práv Evropské unie

Pro evropského veřejného ochránce práv je hlavním měřítkem pro měření dodržování lidských práv Listina základních práv Evropské unie . Listina představuje poprvé v ústavní historii Unie kodifikovaný soubor lidských práv, který spojuje občanská, politická, hospodářská a sociální práva občanů a obyvatel EU do jediného textu.

Ačkoli je právní hodnota tohoto nástroje předmětem nekonečné diskuse, veřejný ochránce práv, jak jsem již zmínil, se neomezuje na čistě zákonná práva a povinnosti. Domnívám se, že vzhledem k tomu, že Evropský parlament, Rada a Komise v roce 2000 veřejně vyhlásily Listinu v Nice, její neuplatňování a nedodržování by bylo případem nesprávného úředního postupu. Žádný ze tří orgánů tento výklad nezpochybnil.

Evropský veřejný ochránce práv se aktivně podílel na práci konventu, který listinu vypracoval. Díky iniciativě mého předchůdce obsahoval konečný text inovativní typ práva, neznámý v podobných kódech: právo na řádnou správu zakotvené v článku 41.

Tento článek obsahuje některé příklady toho, co zahrnuje řádná správa, jako je nestranné, spravedlivé a přiměřené řešení záležitostí; vyslechnutí osoby před přijetím jakéhokoli individuálního opatření, které by se jí mohlo nepříznivě dotknout; a poskytnutí přístupu k vlastnímu spisu dané osoby.

Článek však neobsahuje vyčerpávající popis řádné správy, která je ze své podstaty dynamickým a otevřeným pojmem založeným na myšlence, že v moderních evropských společnostech existuje veřejná správa, která slouží občanům, a nikoli naopak. Tato zásada může být formulována a vyjádřena různými způsoby: vstřícnost k občanům, vstřícnost vůči službám, nebo dokonce jako právo na řádnou správu.

V mnoha případech dochází k určitému překrývání požadavků řádné správy a právních povinností, které jsou autoritativně a závazně stanoveny soudy.

Je však důležité vyjasnit, že protiprávnost není totožná s nesprávným úředním postupem. Právní stát vyžaduje, aby orgány veřejné moci jednaly v souladu s právními předpisy: proto nemůže být dobrou správou porušovat zákon. Na druhé straně zásady řádné správy mohou vyžadovat od orgánu veřejné moci více než jen to, aby neporušoval zákon.

Práce veřejných ochránců práv proto doplňuje práci soudů a umožňuje, aby se požadavky řádné správy vyvíjely tak, aby splňovaly stále vyšší očekávání občanů, pokud jde o standardy služeb poskytovaných veřejnými orgány, aniž by to nutně znamenalo, že občané mají zákonné právo prosazovat tyto standardy prostřednictvím žalob na neplatnost nebo na náhradu škody.

Evropský kodex řádné správní praxe

Evropský veřejný ochránce práv poskytl občanům a úředníkům další pokyny ohledně požadavků řádné správy v jednom ze svých nejdůležitějších šetření z vlastního podnětu, jejichž výsledkem bylo doporučení, aby všechny evropské orgány a instituce přijaly kodex řádné správní praxe s cílem určit zásady, které by jejich zaměstnanci měli dodržovat při jednání s veřejností.

Text vychází mimo jiné ze španělského správního práva a zahrnuje právní pojmy, jako je nestrannost, zákonnost, proporcionalita a objektivita, jakož i obecné normy, jako je spravedlnost a přiměřenost.

Kodex byl přijat dne 6. září 2001 Evropským parlamentem ve formě usnesení.

Ve svých šetřeních a rozhodnutích systematicky odkazuji na kodex a ve velké míře využívám zásady, které ztělesňuje. Výslovným vymezením těchto kritérií kodex pomáhá občanům i správním orgánům zaměřit se na jejich vzájemná očekávání způsobem, který podporuje důvěru a účinnější komunikaci.

III. Evropská síť veřejných ochránců práv

Jak jsem již vysvětlil, mandát evropského veřejného ochránce práv je omezen na úroveň Evropské unie. Za provádění mnoha aspektů práva Evropské unie však odpovídají vnitrostátní, regionální nebo místní správní orgány v členských státech.

Pro mnoho občanů je obtížné pochopit, že evropský veřejný ochránce práv nemůže prověřovat činnost vnitrostátního, regionálního nebo místního subjektu, a to ani v případě, že se jedná o právo na občanství Unie, jako je svoboda pohybu zaručená článkem 18 Smlouvy o ES . V důsledku toho přicházím o 70 % stížností, které dostávám, mimo svůj mandát.

Mnohé z těchto stížností mohou moji protějšky účinně řešit na vnitrostátní nebo regionální úrovni. Evropský veřejný ochránce práv proto vždy přikládal vysokou prioritu spolupráci s veřejnými ochránci práv v členských státech. Brzy po nástupu do funkce v roce 1995 dal první evropský veřejný ochránce práv jasně najevo, že může plnit své poslání a usilovat o ochranu práv občanů Unie pouze prostřednictvím úzké spolupráce se svými kolegy v členských státech, z nichž všichni zřídili veřejné ochránce práv nebo podobné orgány na vnitrostátní a/nebo regionální úrovni.

Již v roce 1996 jsme se dohodli na zavedení flexibilní formy dobrovolné spolupráce. Prvním konkrétním krokem bylo vytvoření sítě styčných úředníků, kteří budou v rámci každého úřadu veřejného ochránce práv působit jako první kontaktní místo pro ostatní členy sítě. Byl vytvořen vzorec pro pořádání seminářů vnitrostátních veřejných ochránců práv, v zásadě každé dva roky, jakož i pro pravidelná setkání styčných úředníků.

Byla rovněž uspořádána setkání regionálních veřejných ochránců práv, naposledy ve Valencii v roce 2003. Příští taková schůzka je naplánována na listopad 2006. Budoucí schůze se budou konat v náhradních letech od schůzí vnitrostátních veřejných ochránců práv, na nichž budou zastoupeni i regionální kolegové. Vyvinuli jsme také účinné komunikační prostředky prostřednictvím živé webové stránky a internetového diskusního fóra, elektronického denního zpravodajství a pololetního zpravodaje, které nám umožňují rychlou výměnu informací a sdílení osvědčených postupů.

Proces zahájený sítí byl nesmírně úspěšný. Nyní můžeme skutečně hovořit o „Evropské síti veřejných ochránců práv“, která zahrnuje přibližně 90 kanceláří ve 29 zemích po celé Evropě. Jedná se skutečně o příklad subsidiarity v praxi, kdy se prostředky nápravy co nejvíce přibližují občanům, a to způsobem, který zohledňuje význam regionálního rozměru veřejné ochránkyně práv v některých členských státech, například ve Španělsku.

Dovolte mi uvést několik příkladů pro ilustraci tohoto bodu. V řadě případů týkajících se diskriminační povahy španělského zákona o dávkách sociálního zabezpečení pro zdravotně postižené osoby jsem na rozdíl od svého kolegy, španělského veřejného ochránce práv, neměl žádnou pravomoc provést šetření. Stejně tak jsem nebyl oprávněn zahájit šetření různých cen, které platí řecký občan a zahraniční turista za návštěvu Parthenonu v Aténách. Ale můj řecký protějšek ano. Ve stížnosti podané zahraniční manželkou britského vojáka, která tvrdila, že jí byly nespravedlivě účtovány školné na základě její státní příslušnosti, jsem nemohl zpochybnit orgány Spojeného království, zatímco parlamentní ombudsman Spojeného království měl pravomoc tak učinit. Ve všech těchto případech jsem s předchozím souhlasem stěžovatele předal záležitost příslušnému vnitrostátnímu veřejnému ochránci práv.

Úzká spolupráce s kolegy je tedy ústředním aspektem mé práce na rychlém a účinném řešení jednotlivých stížností. Účinná spolupráce je však stejně důležitá pro to, co nazývám proaktivním způsobem práce instituce veřejného ochránce práv.

Evropa, v níž jsou práva občanů v praxi dodržována a slavnostně uznávána v různých prohlášeních, do značné míry závisí na kvalitě práce orgánů veřejné správy v členských státech a na tom, do jaké míry se orgánům dohledu, včetně veřejných ochránců práv, daří podporovat vysoce kvalitní správu.

V posledních letech spolupráce mezi správními orgány různých členských států a orgány EU nadále rostla, pokud jde o rozsah a intenzitu, zejména v oblastech souvisejících s bezpečností. Orgány, jako je Evropská policejní akademie, Agentura EU pro hranice, Evropská agentura pro bezpečnost sítí a informací, Eurojust a Evropská agentura pro bezpečnost letectví, mají silné vnitrostátní zastoupení. Pro jejich fungování je nezbytné vytváření sítí. Představují viditelnou špičku rostoucí intenzity spolupráce mezi správními orgány na všech úrovních Evropské unie.

V zájmu podpory a ochrany práv občanů a obyvatel musí být spolupráce mezi správními orgány doprovázena spoluprací mezi veřejnými ochránci práv. Veřejní ochránci práv mají dobré předpoklady nejen k tomu, aby poskytovali individuální opravné prostředky v případě, že orgány veřejné správy neuplatňují právo EU správně, ale také k tomu, aby v budoucnu nedocházelo k takovému nesprávnému úřednímu postupu, a to prostřednictvím vzdělávání a podpory veřejných orgánů a řešení systémových problémů.

Navzdory nepochybnému úspěchu naší dosavadní spolupráce by evropští veřejní ochránci práv neměli být spokojeni. Naše rychle se vyvíjející společnosti přinášejí velké výhody pro všechny, ale také představují potenciální nové hrozby pro práva našich občanů. Existuje příležitost i potřeba dále zajistit a podporovat úlohu veřejných ochránců práv v rozvíjející se evropské právní a politické kultuře.

Například španělská veřejná ochránkyně práv a já jsme již úspěšně koordinovali naši činnost při řešení stížnosti, která se týkala jak evropské, tak vnitrostátní úrovně správy. Případ vznikl na základě rozhodnutí Evropské komise zahájit proti Španělsku řízení o nesplnění povinnosti, kterého se stěžovatelé obávali, že by vedlo k uložení poplatků za výpůjčku knih z veřejných knihoven.

Pan Múgica a já jsme provedli souběžná šetření, v nichž jsme se snažili objasnit úlohu, kterou v této věci sehrály španělské orgány a Evropská komise. Jsem přesvědčen, že tato vzájemná spolupráce přispěla k lepší ochraně základního práva všech evropských občanů na kulturu.

V budoucnu hodlám se svými kolegy prozkoumat proveditelnost a užitečnost rozšíření tohoto druhu spolupráce směrem k formálnějším společným šetřením.

Abych setrval ve lhůtě, která mi byla přidělena, nebudu v tomto bodě rozvádět další případy ze Španělska, které jsem obdržel, ale rád tak učiním ve lhůtě pro otázky a odpovědi, pokud si to budete přát. Jen zmíním, že evropský veřejný ochránce práv byl vyzván, aby se zabýval významným počtem stížností španělských občanů, obyvatel a organizací, mezi nimiž bych mohl zmínit ty, které se týkají oprav ponorky Tireless na Gibraltaru, násilí vůči španělským řidičům nákladních automobilů ve Francii, vyřizování stížnosti Komise týkající se přehrady v Itoizu, neposkytnutí pomoci EU obětem terorismu v Pays Basque nebo rozhodnutí Komise nezasahovat do španělského odmítnutí udělit homosexuálnímu páru vízum pro sloučení rodiny.

IV. Závěr

Dámy a pánové, vážení kolegové, proces evropské integrace se vyvíjel různým tempem, ale každý úspěšný krok zahrnoval větší pozornost očekáváním našich spoluobčanů.

Práva občanů a obyvatel Unie by měla tvořit samotný základ Evropy. Pouze zajištěním existence těchto práv mohou být jednotlivci chráněni před zneužitím a svévolí ze strany orgánů Evropské unie nebo vnitrostátních orgánů při provádění práva EU.

Uznání těchto práv a existence účinných prostředků k jejich zajištění tak pomáhá legitimizovat činnost evropských orgánů. Ochrana práv občanů je rovněž integračním faktorem, neboť pomáhá posilovat demokratickou strukturu Unie a upevňovat společné evropské hodnoty.

Jak jsem již uvedl, úloha soudů má pro právní stát zásadní význam. Záměrné poskytnutí možnosti volby, jako je možnost rozhodnout se mezi alternativními způsoby nápravy - například mezi soudem a veřejným ochráncem práv - představuje odlišný rys pluralitní varianty demokracie. Schopnost poskytnout občanům možnost volby zase slouží k obohacení škály „produktů“, které taková demokracie může svým občanům nabídnout, a tím zvýšit její kvalitu.

Rozvoj instituce veřejného ochránce práv v Evropě a úspěch Evropské sítě veřejných ochránců práv je tedy příspěvkem i produktem úspěchu pluralitní varianty demokracie na našem kontinentu.

Veřejní ochránci práv zároveň pomáhají prosazovat právní stát, protože dodržování právních povinností je vždy v souladu s řádnou správou.

Instituce veřejného ochránce práv je tedy součástí evropské politické a ústavní kultury, která je založena jak na pluralitní demokracii, tak na právním státu, a která tudíž respektuje práva svých občanů a obyvatel.

Od svého zřízení usiluje evropský veřejný ochránce práv o otevřenější a demokratičtější Evropskou unii, v níž jsou právní stát a dodržování lidských práv prvořadými zásadami. Tento podnik by nebyl možný bez podpory a spolupráce mých národních a regionálních protějšků v Evropské síti veřejných ochránců práv.

Nelze však popřít, že současná slepá ulička ohledně budoucnosti ústavy EU představuje rozhodující bod pro rozvoj Evropy občanů. Bez ohledu na případný osud této ústavy však bude spolupráce mezi vnitrostátními správními orgány a orgány a institucemi EU v rámci víceúrovňového systému správy věcí veřejných EU jistě i nadále růst co do rozsahu a intenzity. Výzvou pro veřejné ochránce práv je přispět k tomu, aby se práva a zájmy občanů dostaly do popředí tohoto vývoje, a to nejen v rétorice, ale i ve skutečnosti, v každodenní činnosti správy na celém území Unie.

Jsem i nadále hluboce přesvědčen, že úspěch v tomto obtížném úkolu je možný pouze tehdy, budou-li veřejní ochránci práv na všech úrovních, evropské, vnitrostátní, regionální a místní, účinně spolupracovat a koordinovat své úsilí o dosažení společného cíle lepších služeb pro evropské občany.

Děkuji za pozornost.