Vaše Excelence rektore,
Vaše Excelence Valedore,
vážení hosté,
dámy a pánové,

Je důvodem k velké osobní spokojenosti být přítomen v tak historickém městě, jako je Santiago, v tom, co je pro mě zvláštním jubileem, s něčím, i když opožděným.
Ráda bych Vám napsala, abych vysvětlila, jak byla vytvořena a rozvíjena osobnost evropského veřejného ochránce práv a jaká práce byla dosud vykonána. A zejména to, jak se tento orgán snažil, aby evropské orgány byly schopny zajistit demokratičtější a transparentnější správu ve službách všech občanů.

1 ÚVOD

Začněme historickou poznámkou. Tato instituce vznikla Maastrichtskou smlouvou v roce 1992, ačkoli první volby evropského veřejného ochránce práv se konaly až v polovině roku 1995. V září téhož roku jsem složil přísahu před Soudním dvorem. A po prvním funkčním období jsem byl znovu zvolen v říjnu 1999 Evropským parlamentem na další pětileté funkční období.
Svůj úkol jsem v této době plnil v sídle orgánu ve Štrasburku. Stejně jako ostatní sesterské orgány má i evropský veřejný ochránce práv za úkol zajistit, aby všechny orgány a instituce Evropské unie dodržovaly práva občanů. V tomto úkolu není obránce sám. Existují i jiné orgány, na které se mohou občané obrátit, pokud akt orgánů Společenství porušuje jejich práva. Než se ujmu svých povinností, stručně vám popíšu tyto jiné opravné prostředky.

2 VLASTNICTVÍ EVROPSKÝCH LIDÍ JAKO ZÁRUKA V SYSTÉMU SPOLEČENSTVÍ NA OCHRANU PRÁV OBČANŮ

Pokud je zásada zákonnosti, tzv. "právní stát" v anglickém právu, jednou ze základních složek fungování jakéhokoli demokratického státu, není tomu tak ani v systému Evropské unie. Toto základní pravidlo musí dodržovat všechny orgány a instituce Společenství. Všechny pravomoci a fungování Společenství jsou tedy v právním řádu Společenství jasně vymezeny.
Konečným garantem zásady zákonnosti jsou soudy, a to buď Soudní dvůr Evropských společenství při uplatňování nebo výkladu aktu Společenství, nebo vnitrostátní soudy v případě jeho legislativního vývoje členskými státy. To však nebrání jiným orgánům a institucím, včetně evropského veřejného ochránce práv, aby se tohoto monitorovacího úkolu účastnily.
Jaké jsou prostředky nápravy pro občany proti aktu Společenství, který porušuje jejich práva?

2.1 Soudní dvůr Evropských společenství

S ohledem na protiprávnost aktu Společenství se občan může nejprve domáhat jeho zrušení u soudu Společenství v Lucembursku. Článek 230 Amsterodamské smlouvy umožňuje jednotlivcům podat žalobu proti aktům přijatým orgány Společenství. Mají-li akty obecnou působnost – nařízení a směrnice – lze tak učinit pouze za obtížné podmínky, že je žalobce napadeným aktem „přímo a osobně“ dotčen. V případě individuálního rozhodnutí, kterým se provádí obecné pravidlo, však stěžovatel může požádat, aby se obecné pravidlo nepoužilo.

2.2 Vnitrostátní soudy ve spolupráci s jurisdikcí Společenství

Pokud použití obecných aktů Společenství spadá do pravomoci vnitrostátních orgánů, mohou dotčení občané podat stížnost proti vnitrostátnímu prováděcímu opatření k vnitrostátnímu soudu. V této souvislosti by bylo třeba přezkoumat protiprávnost aktu Společenství, který vedl ke vzniku vnitrostátní právní úpravy. Za tímto účelem může nebo musí vnitrostátní soud využít konzultačního postupu stanoveného Smlouvou a položit Soudnímu dvoru Lucemburska předběžnou otázku.

2.3 Vnitrostátní orgány

Pokud se jednotlivec domnívá, že za nedodržování práv, která mu přiznává právo Společenství, je odpovědný jakýkoli orgán členského státu, měl by získat záruku těchto práv buď prostřednictvím vnitrostátního soudu, nebo případně prostřednictvím svého vnitrostátního nebo regionálního veřejného ochránce práv.
Vnitrostátní orgány musí uplatňovat jasná, přesná a bezpodmínečná pravidla Společenství. Musí rovněž vykládat vnitrostátní právo v souladu s kritérii práva Společenství. V případě potřeby náhrada škody způsobené neprovedením směrnic Společenství.

2.4 Evropská komise

Občané mají rovněž možnost hájit své zájmy v rámci Společenství a podat stížnost Evropské komisi. Jako strážkyně Smluv je povinna zajistit správné uplatňování práva Společenství. S cílem usnadnit podávání stížností zveřejnila Komise standardní formulář. Stížnosti jednotlivců jsou totiž nejčastějším způsobem, jak si je Komise vědoma toho, že členské státy nedodržují předpisy.
Komise má pravomoc zahájit řízení podle článku 226 Smlouvy, které by vedlo k podání žaloby pro nesplnění povinnosti proti příslušnému členskému státu k Soudnímu dvoru. Komise tvrdí, že tyto výtky jsou pouhými podněty k její žalobě, aniž by byl orgán povinen zaujmout konkrétní postoj. Je pravda, že Soudní dvůr stanovil jasnou judikaturu týkající se diskreční pravomoci Komise v této oblasti. Stížnosti by však měly být vyřizovány v souladu se zásadami řádné správy. Skutečnost, že Komise může nebo nemusí podat žalobu ve věci ,, ji nezbavuje povinnosti přezkoumat předložené stížnosti a dospět k jejich odůvodněnému závěru. Vzhledem k důležitosti této otázky jsem z moci úřední zahájil vyšetřování respektu, o kterém s vámi později promluvím.

2.5 Evropský parlament: Petiční výbor

Evropský parlament je dalším orgánem Společenství, na který se jednotlivec může obrátit, aby prostřednictvím petice usiloval o dodržování svých práv. Maastrichtská smlouva zakotvila právo každého občana předkládat petice Evropskému parlamentu jako důležitou součást koncepce evropského občanství.
Těmito peticemi se zabývá jeden ze stálých parlamentních výborů Parlamentu, který často žádá Evropskou komisi, aby prošetřila mnoho otázek, které k němu přicházejí. V případě nesouladu ze strany členského státu může mít jednotlivec zájem obrátit se přímo na Evropský parlament, zatímco Evropský parlament může vykonávat přímou politickou kontrolu nad Komisí s cílem vyvinout tlak na příslušný členský stát.

2.6 Evropský veřejný ochránce práv

A na této dlouhé cestě přicházíme do instituce, kterou mám tu čest zastupovat. Zřízení úřadu evropského veřejného ochránce práv bylo jedním z největších úspěchů Maastrichtské smlouvy v oblasti občanství Unie. Možnost obrátit se na veřejného ochránce práv je jedním z práv přiznaných tímto občanstvím a je zaručena právem Společenství.
Nejdůležitějším úkolem evropského veřejného ochránce práv je řešit nesprávný úřední postup orgánů a institucí Společenství, s výjimkou Soudního dvora a Soudu prvního stupně při výkonu jejich soudních funkcí. Veřejný ochránce práv se zabývá údajnými případy nesprávného úředního postupu především prostřednictvím stížností podaných evropskými občany. Veřejný ochránce práv má rovněž možnost provádět šetření z vlastního podnětu. Evropští občané i občané třetích zemí s bydlištěm v jednom z členských států mohou veřejnému ochránci práv podávat stížnosti. Společnosti, sdružení nebo jiné subjekty se sídlem na území Unie jsou rovněž oprávněny podávat stížnosti. Stížnosti lze veřejnému ochránci práv podávat přímo nebo prostřednictvím poslance Evropského parlamentu. Přezkum stížností předložených veřejnému ochránci práv je veřejný, pokud stěžovatel nepožádá o jejich důvěrnost.
Je důležité, aby veřejný ochránce práv jednal co nejotevřeněji a transparentně a šel příkladem ostatním a umožnil evropským občanům sledovat a chápat jeho práci. Občan, který se domnívá, že orgán nebo instituce Společenství nedodržely jeho práva, může věc postoupit evropskému veřejnému ochránci práv. Tato možnost před Maastrichtskou smlouvou neexistovala a je rovněž jednou ze složek pojmu evropské občanství.
Vidíte, že úloha, kterou může veřejný ochránce práv hrát při kontrole správného uplatňování práva Společenství, je značně omezená. Činnost vnitrostátních orgánů je vyloučena z rozsahu jejich pravomoci. To je velmi důležité vzhledem k důležité úloze, kterou hrají vnitrostátní orgány při provádění nebo uplatňování právních předpisů Společenství. Kontrolu těchto orgánů, pokud jednají v souvislosti s pravidly Společenství, mohou na vnitrostátní úrovni provádět pouze jiné orgány, jako jsou vnitrostátní veřejní ochránci práv nebo případně autonomní společenství.
To zdůrazňuje potřebu větší spolupráce mezi evropským veřejným ochráncem práv a jeho vnitrostátními a regionálními kolegy. To mě vedlo k rozvoji spolupráce s vnitrostátními a regionálními veřejnými ochránci práv. Většina členských států má jednoho nebo více veřejných ochránců práv. V Lucembursku a Německu byl proto zřízen parlamentní petiční výbor; Belgie má dva veřejné ochránce práv na federální úrovni; v Itálii existují regionální veřejní ochránci práv, ačkoli se připravují plány na zřízení takového veřejného ochránce práv na vnitrostátní úrovni; Řecko nedávno zvolilo svého prvního veřejného ochránce práv.
Na podporu této spolupráce již bylo uspořádáno několik seminářů s vnitrostátními a regionálními veřejnými ochránci práv. Poslední setkání s regionálními obránci proběhlo letos v listopadu ve Florencii. Účelem těchto setkání je navázat užší vztahy s cílem podpořit správné uplatňování práva Společenství ve prospěch evropských občanů. Musím zdůraznit, že tento proces byl proveden v situaci rovnosti ze strany všech účastníků a s naprostou flexibilitou. Jeho konečným cílem je odkázat občana na příslušný orgán, aby se co nejrychleji vypořádal se svým problémem.

3 PRÁCE PROVÁDĚNÁ EVROPSKÝM OMBUDSMANEM

3.1 Statistické údaje

Omezený mandát evropského veřejného ochránce práv, na který jsme právě odkázali, vysvětluje velký počet nepřípustných stížností, které jsem obdržel. Zdá se, že mnoho občanů toto omezení špatně pochopilo a obrací se na evropského veřejného ochránce práv, když čelí problému Společenství, za který jsou odpovědné vnitrostátní nebo regionální správní orgány. K nápravě této situace bylo jednou z mých priorit informovat veřejnost o nové instituci a její oblasti působnosti.
Abych vás nudil, dovolte mi zmínit několik čísel. V roce 1999 bylo obdrženo 1 577 stížností (200 více než v roce 1998) a bylo zahájeno 205 šetření možných případů nesprávného úředního postupu, jakož i 5 šetření z moci úřední. Až na několik výjimek se nám podařilo potvrdit přijetí stížností do jednoho týdne a rozhodnout o jejich přípustnosti do jednoho měsíce. Ze stížností, které vedly k šetření, bylo 27 podáno s kritickou připomínkou dotčenému orgánu nebo instituci, jedna dosáhla smírného řešení a 10 návrhů doporučení bylo předloženo v případě nesprávného úředního postupu.
Je třeba poznamenat, že 62 stížností bylo vyřešeno samotnými orgány a institucemi Společenství ve prospěch stěžovatele, což je pro ně obzvláště zajímavé, neboť jim to šetří drahocenný čas a prokazuje dobrou vůli správy.
Nejobecnější příčinou stížností je vyřizování případů, odmítnutí orgánů Společenství poskytnout informace, nesrovnalosti při přijímání zaměstnanců do evropské veřejné služby a postup, kterým se Komise řídí ve své úloze strážkyně Smluv. V poměru k počtu obyvatel je Španělsko jednou ze zemí, z nichž pochází největší počet obdržených stížností.

3.2 Vyšetřování z moci úřední

Smlouva stanoví, že veřejný ochránce práv může provádět šetření z vlastního podnětu. Některé z nich vám mohou poskytnout představu o linii mé práce v posledních letech: transparentnost, postupy Společenství pro přijímání zaměstnanců, úloha Komise při dohledu nad členskými státy, opožděné platby nebo vytvoření kodexu řádné správní praxe.

Transparentnost:

Pro veřejného ochránce práv je to důležitá otázka, neboť nejčastějším tvrzením ve stížnostech je nedostatek informací a nesprávné informace (23 %).
Význam zásady transparentnosti a přístupu k dokumentům na úrovni Společenství byl zdůrazněn v prohlášení č. 17 připojeném ke Smlouvě, v němž se všechny členské státy zavázaly tuto zásadu podporovat. Od roku 1993 přijaly Rada a Komise kodex chování upravující přístup veřejnosti k jejich dokumentům. Ostatní orgány a instituce Společenství se však touto cestou neřídily. Abych tento nedostatek napravil, zahájil jsem v červnu 1996 šetření z moci úřední. V důsledku toho již většina orgánů a institucí přijala příslušná pravidla.

V návaznosti na Amsterodamskou smlouvu by Komise měla navrhnout nařízení v této oblasti. První návrh, jak jsem veřejně uvedl, se zdá být více zaměřen na zajištění diskreční pravomoci správy než na práva občanů.
Zkušenosti ukazují, že otevřená správa, jako je ta, která existuje v mnoha členských státech, se jeví jako účinný nástroj proti podvodům a korupci, zatímco uzavřené a důvěrné zacházení s veřejnými záležitostmi jim nabízí příležitosti. Obávám se, že ti, kdo se staví proti stále rostoucím požadavkům na otevřenost, přehlížejí tuto velmi zásadní otázku. Bez ohledu na její argumenty a důvody je skutečností, že její tvrdohlavý odpor vůči nezbytné a moderní otevřenosti správy Unie zakrývá například podrobnosti financování Společenstvím, což je jedna z otázek, za kterou je Evropská unie nejvíce kritizována.

Postupy přijímání zaměstnanců:

Nedostatečná transparentnost postupu přijímání úředníků Společenství je pro většinu uchazečů obtížně pochopitelná. Na základě velkého počtu stížností v této věci jsem se rozhodl zahájit šetření z moci úřední.
Odmítnutí uchazeči často nedostávají žádné vysvětlení, pokud jde o důvody takového rozhodnutí. Toto utajení má být odůvodněno nezávislostí porot, které mají výběr provést. Podle mého názoru však taková nezávislost nemusí být v rozporu se správnou a transparentní správou, jak jsem navrhoval ve své vlastní iniciativě v této věci.
V důsledku tohoto šetření jsem koncem loňského října zaslal zvláštní zprávu Evropskému parlamentu, který trval na doporučení, aby v budoucích výběrových řízeních svolaných Evropskou komisí a nejpozději od 1. července tohoto roku tento orgán umožnil uchazečům, kteří o to požádají, přístup ke svým vlastním opraveným testům. V nedávném dopise se předseda Evropské komise zavázal, že se bude tímto doporučením řídit.

Řízení o nesplnění povinnosti:

Toto šetření se týká práva stěžovatele v řízení zahájeném Komisí proti členským státům pro porušení práva Společenství. Ve většině případů je tento postup výsledkem předchozí stížnosti občanů. Vyšetřování, která jsem provedl v mnoha stížnostech, mi odhalila značnou nespokojenost veřejnosti, která považuje postup za pomalý a bez nezbytných záruk transparentnosti.
Ve svém dopise Komisi jsem navrhl, aby předtím, než orgán přijme rozhodnutí o uzavření stížnosti, kontaktoval stěžovatele a požádal ho o jeho stanovisko. Tento návrh byl přijat. Zatímco postoj orgánu by měl být považován za velmi pozitivní, některé otázky zůstávají restriktivní, jako je nedostatečné zohlednění stěžovatelů jako stran tohoto postupu. Podle mého názoru by bylo žádoucí, aby Komise tento postup vhodněji rozvinula a poskytla stěžovatelům řadu procesních práv. To by podpořilo zásadu zákonnosti a zlepšilo znalosti občanů o činnostech Společenství.

Opožděné platby Komise:

Od začátku svého prvního funkčního období evropského veřejného ochránce práv jsem od Komise dostával stížnosti na opožděné platby. Nároky se týkají nejen poplatků a výdajů, ale také jiných smluvních plateb, jakož i grantů a dotací. Počet stížností, jakož i dalších případů, které mi předložili poslanci Evropského parlamentu, naznačuje, že existuje obecný dojem opožděných plateb ze strany Komise. Od konce roku 1997 je Komise pro zaplacení úroků věřitelům, pokud byla překročena lhůta 60 dnů. Toto opatření jistě zmírňuje důsledky opožděných plateb pro mnoho dodavatelů.
Některé malé podniky však nemusí být schopny přežít problémy s likviditou způsobené opožděnými platbami, zatímco jiné mohou být schopny je překonat pouze výpůjčkami za vyšší úrokovou sazbu, než jakou platí Komise. Platba úroků navíc přesouvá finanční zátěž z dodavatelů do rozpočtu Společenství, a tudíž i na daňové poplatníky. Není proto tak zřejmé, že platba úroků je pro různé útvary Komise pobídkou k včasné platbě.

4 KODEX DOBRÉHO SPRÁVNÍHO VÝROBKU

Dovolte mi zabývat se touto iniciativou z vlastního podnětu, která má podle mého názoru zásadní význam. Pokud se mandát evropského veřejného ochránce práv zaměřuje na předcházení nesprávnému úřednímu postupu orgánů a institucí Společenství, je nezbytné, aby občané i evropští úředníci věděli, o čem řádná správa je.
Ve své výroční zprávě za rok 1997 jsem představil definici pojmu „špatná správa“, kterou Parlament jednomyslně přijal:

K nesprávnému úřednímu postupu dochází, pokud veřejný subjekt nejedná v souladu s pravidly nebo zásadami, které je povinen dodržovat.

Vzhledem k neexistenci konkrétnějších kritérií je však obtížné tuto definici stanovit. Proto jsem v červenci 1999 předložil návrh kodexu řádné správní praxe. Takový kodex by dal evropským občanům myšlenku správy orientované na služby. To by zlepšilo pověst Unie ve všech členských státech. Evropští občané by rovněž dostali jasné informace o službě, kterou mohou očekávat, a mohli by úředníkům radit, co se od jejich práce očekává.
Komise pracovala na své vlastní verzi kodexu od roku 1997, ale v březnu 1999 byla záležitost po společné rezignaci odložena. Sekretariát veřejného ochránce práv se poté rozhodl přijmout výzvu týkající se zveřejnění kodexu řádné správní praxe a zahájit šetření z vlastního podnětu ohledně existence těchto kodexů ve všech evropských orgánech a institucích.
Kodex veřejného ochránce práv se nezabývá vztahy mezi správou a jejími úředníky, ale mezi správou a občany s cílem vymezit službu, kterou mají evropští občané právo požadovat od evropské správy.
Obecně byl postoj orgánů a institucí Společenství pozitivní. Někteří z nich nám dali vědět, že takový kodex přijali. Jeden z těchto orgánů, Evropská agentura pro hodnocení léčivých přípravků se sídlem v Londýně, přijal náš návrh s určitými zlepšeními, zatímco jiné začaly rozvíjet své vlastní projekty. Komise oznámila svůj záměr kodex přijmout, i když stále není jasné, jak bude tento záměr provádět.
Šetření z moci úřední je stále otevřené, ale podle mého názoru a vzhledem k široké škále odpovědí, které již byly obdrženy, by bylo vhodnější zvážit právní iniciativu k vytvoření evropského správního práva o správné správní praxi.
V posledních letech měly jak členské státy, tak mezinárodní organizace tendenci vytvářet kodexy a kontrolní seznamy pro řádné správní chování. Například ve Španělsku jsem si vědom existence správního řádu, který má své kořeny v minulém století a který má tendenci upravovat právní vztahy mezi všemi správními orgány a spravovanými orgány. Podle mého názoru je však nezbytné, aby se administrativa zavázala dodržovat řadu obecných zásad chování, které se vztahují nejen na ty, kteří s ní mají právní vztah (spravovaný), ale také na každého občana.
Pro občany by přijetí takového kodexu znamenalo, že by Unie měla moderní správu orientovanou na služby, která by byla ochotna pracovat pro občany a nebyla by využívána jako výmluva pro všechny problémy Evropy.

5 ZÁVĚREČNÉ ODPOVĚDI

Nejdůležitějším cílem mé práce v posledních letech byla odhodlanější evropská správa ve službách občanů. Proto se mi zdá, že dosažení kodexu řádné správní praxe je tak výjimečné.
Tento rozvoj však musí být podporován i na celostátní, regionální a místní úrovni. Jsem si vědom toho, že dodržování práv každého evropského občana vyžaduje spolupráci na všech těchto úrovních. Ze své skromné pozice jsem se snažil pokročit v tomto směru a vynaložil jsem veškeré úsilí, abych pokročil ve spolupráci se svými kolegy, vnitrostátními, regionálními a místními veřejnými ochránci práv, jakož i s různými petičními výbory členských států. Domnívám se, že společně musíme být schopni formulovat flexibilní a účinné mechanismy, které občanům poskytnou pomoc, kterou potřebují k ochraně svých práv.
V tomto úsilí o Evropu bližší svým občanům, sociálnější a humánnější Evropu, věřím, že i každodenní práce evropského veřejného ochránce práv, který se zabývá stížnostmi a provádí šetření z vlastní iniciativy, má malý přínos.
Děkuji za pozornost.