děkuji Vám za pozvání, abych se na Vás dnes obrátil ohledně transparentnosti rozhodovacího procesu v Radě Evropské unie – nebo konkrétněji ohledně transparentnosti rozhodnutí členských států o právních předpisech a politikách EU.

Skutečnost, že k vám hovořím prostřednictvím videokonference z mé domovské kanceláře, je jen malým ukazatelem mimořádné doby, v níž se stále nacházíme, když naše společnosti čelí důsledkům pandemie COVID-19.

Přestože kolektivně vycházíme z vězení, abychom se vrátili k normálnímu životu, jsme stále velmi daleko od toho, abychom byli schopni s jistotou definovat, co dnes normální život znamená.

Minulé měsíce nám ukázaly výhody odpovědné a dobře fungující správy a naopak tragické důsledky, když státy nerozhodují na základě faktů a veřejného zájmu.

Tyto měsíce také přinesly výhody transparentnosti od abstraktního ke konkrétnímu. Není přehnané říci, že rozhodnutí přijatá dnes mají dopad na život a smrt a měla by podléhat přísné veřejné kontrole.

Zatímco význam transparentnosti může být patrnější v dobách, jako je ta, kterou procházíme, měla by být rovněž obecnou zásadou řádné správy v „normálních“ dobách. Na tomto předpokladu je založena moje práce evropského veřejného ochránce práv.

Rád bych využil této příležitosti a vysvětlil úlohu evropského veřejného ochránce práv, který není vždy dobře znám mimo sféru Evropské unie.

Evropský veřejný ochránce práv byl zřízen Maastrichtskou smlouvou. Jsem volen Evropským parlamentem a své povinnosti plním nezávisle.

Mým hlavním úkolem je pomáhat občanům, kteří mají problémy s evropskou správou, například Komisi, Radě, Parlamentu, centrální bance nebo dokonce regulačním agenturám. Ročně dostávám přibližně 2 000 (dva tisíce) stížností od občanů, nevládních organizací nebo podniků a zahajuji přibližně 400 šetření.

V roce 2019 přišlo 118 (sto osmnáct) stížností z Francie a já jsem zahájil 26 (dvacet šest) šetření. Tato šetření se mohou týkat záležitostí, jako jsou neshody ohledně smluv nebo grantů EU, odepření přístupu k dokumentům, porušování základních práv, podezření na střet zájmů nebo nedostatek náležité péče v řízeních o nesplnění povinnosti vedených Komisí.

Mým celkovým cílem je zajistit, aby občanům sloužila účinná a odpovědná evropská správa.

Za tímto účelem ve velké míře využívám svého práva provádět vyšetřování z vlastního podnětu. Tato pravomoc znamená, že místo čekání na to, až mi bude předložen problém ve formě stížnosti, mohu proaktivně zahájit vyšetřování - to je obzvláště užitečné pro řešení systémových problémů v rámci orgánů EU.

Tento nástroj jsem použil k posouzení transparentnosti expertních skupin poskytujících poradenství Evropské komisi; způsob přípravy zasedání ministrů financí zemí eurozóny; a jak agentura pro léčivé přípravky řídí setkání s farmaceutickými společnostmi předtím, než formálně požádají o přístup svých přípravků na trh.

Použil jsem ji také k zahájení vyšetřování legislativní transparentnosti v Radě. Toto šetření považuji za jednu z nejdůležitějších prací, kterou jsem jako evropský veřejný ochránce práv odvedl, neboť se v zásadě jedná o základní právo občanů podílet se na demokratickém životě Evropské unie. Aby mohli toto právo uplatnit, musí mít v první řadě přístup k rozhodnutím přijatým na unijní úrovni a ke způsobu, jakým jsou přijímána.

Tato poznámka se zdá být samozřejmá. Ale v tuto chvíli je prakticky nemožné, aby Francouz - nebo jakýkoli jiný občan - věděl, jak zákon vznikl a jaký byl postoj francouzské vlády - nebo jakékoli jiné vlády - k tomuto zákonu.

Zvažte, jak se právní předpis přesouvá z původního návrhu do právních předpisů EU. Návrh připravuje a zveřejňuje Evropská komise. Poté je předán oběma zákonodárcům - Evropskému parlamentu a Radě (nebo členským státům). Zacházení se zákonem na úrovni parlamentu je snadné sledovat - zákon prochází různými výbory a nakonec se o něm hlasuje na plenárním zasedání.

Totéž nelze říci o Radě. Jakmile návrh zákona vstoupí do Rady, v podstatě zmizí z veřejného pohledu a je řízen jednou nebo více ze 150 (sto padesáti) pracovních skupin složených z vnitrostátních úředníků. Tyto pracovní skupiny upravují a formují návrh zákona, který je poté předán velvyslancům a nakonec ministrům. Většina důležitých změn se provádí na úrovni pracovní skupiny, a když občané vidí zákon, je z velké části již dokončen. Vzhledem k tomu, že postoje členských států nejsou zaznamenány, není možné znát postoj konkrétní vlády k právním předpisům. Nyní si představte, že svým voličům řeknete, že není možné znát postoj vlády k vnitrostátnímu zákonu. To by bylo nemyslitelné. Neexistuje žádný pádný důvod, proč by se to mělo dít na evropské úrovni.

A to je obzvláště škodlivé pro EU, která již nyní trpí pocitem, že její rozhodovací proces a instituce jsou daleko od občanů. Je obtížné rozptýlit dojem, že Evropské unii „rozumíte“, pokud se nemůžete smysluplně podílet na demokratickém životě Unie.

Na závěr svého šetření jsem doporučil Radě, aby systematicky zaznamenávala postoje členských států v pracovních skupinách, aby definovala kritéria pro označování dokumentů jako veřejně nedostupných a aby stav těchto dokumentů pravidelně přezkoumávala. Mé návrhy pak Evropský parlament důrazně podpořil.

Reakce členských států byla velkým zklamáním. Ačkoli deset vlád se ujímá vedení při prosazování větší transparentnosti, což vítám, ostatní vlády v tomto ohledu nepřijaly žádné významné závazky. Francie je bohužel jednou ze zemí, které stále potřebují podpořit myšlenku většího přístupu veřejnosti k rozhodovacímu procesu EU.

A jak všichni víte, hlavní členské státy – zejména Francie – mají zvláštní odpovědnost, pokud jde o podporu nápadů. Doufám, že Německo, které také není jedním z deseti, mé návrhy pečlivě zváží, až převezme předsednictví EU v druhé polovině tohoto roku.

Je pro nás užitečné ptát se sami sebe, proč je v Radě taková neochota k větší transparentnosti. Hlavním argumentem je, že vlády potřebují prostor pro vyjednávání a kompromisy. Pokud by mé návrhy spočívaly v tom, že jednání by měla být zpřístupněna na internetu, byl by tento argument opodstatněný. V tomto případě žádám, aby veřejnost měla přístup k postoji vlády k určitému zákonu před jeho konečným přijetím.

Jedná se o základní návrh. Čelí však kultuře rozhodování založené na dlouhé tradici diplomacie v zákulisí a na skutečnosti, že kompromisy a kompromisy nesmí být zveřejňovány. Ačkoli to bylo z hlediska přístupu veřejnosti vždy sporné, je tomu tak tím spíše nyní, vzhledem k rozsahu a šíři právních předpisů a politik EU. Další průzkumy, které provádím ohledně transparentnosti rozhodnutí vnitrostátních vlád v Bruselu, se týkají toho, jak jsou každoročně přidělovány rybolovné kvóty, a postojů členských států k riziku pesticidů pro včely. Při každém šetření mě stěžovatelé - v jednom případě francouzská nevládní organizace - oslovili, protože nebyli schopni najít dostatek informací.

Neveřejné rozhodování je politicky vhodné, neboť umožňuje ministrům členských států obviňovat „Brusel“, aniž by se museli obávat rozporů, pokud jsou evropské politiky méně populární.

Veřejnost má však dojem, že rozhodnutí činí neidentifikovaná entita - a nikoli její vlastní vláda. Populisté a euroskeptici využívají tohoto pochopitelného zmatku s velkou účinností.

Pandemie COVID-19, která nezohledňuje hranice ani státní příslušnost, nám opět ukázala výhody evropské spolupráce a samotné Evropské unie. Nedávný návrh Francie a Německa na pakt o oživení je toho dalším důkazem.

Pandemie bude mít i nadále hluboké důsledky pro naše společnosti, naše hospodářství a naše finance po mnoho dalších let. Kromě toho nezmizely ani všechny ostatní problémy, jako je klimatická krize, technologický pokrok a migrace.

Reakce Evropské unie ve všech těchto oblastech bude posílena, pokud důvěra veřejnosti v evropskou správu zůstane silná a pokud občané uvidí, proč a jak jsou přijímána rozhodnutí. Transparentnost v Radě, spolunormotvůrci EU nebo horní sněmovně by k dosažení tohoto cíle výrazně přispěla

Děkuji za pozornost.